Knihovna · Třicetiletá válka · Deník z třicetileté války

IX. Rýn, Hesensko a velení v Braunau (1639–1641)

Z těchto kvartýrů jsme roku 1639 pod velením pana von Geleen a pana zbrojmistra von Mercy¹ vytáhli ke Špýru přes Rýn, dobyli jej a postavili tam lodní most; několik týdnů jsme tam leželi v poli v klidu a dávali pozor na jednání Francouzů. Jakmile naši generálové zjistili, že se několik francouzských pluků u Bingenu přepravilo přes Rýn a ubytovalo se v dobré a znamenité vinorodé krajině, totiž v Rheingau, vytáhli jsme s naší armádou spěšně od Špýru a zamířili k Mohanu; s pěchotou jsme ihned, protože jezdci se v zemi Rheingau nemohli dobře dostat dál, přešli u Höchstu² Mohan a vyrazili proti Francouzům, úplně je porazili a zničili a dobyli také Myší věž. Potom jsme s armádou nějaký čas zůstali v Rheingau a ochutnávali tamní dobré víno. Já jsem však byl se svým plukovníkem, protože nechtěl mít jiného majora z jiného pluku, převezen s ním a s 500 muži na lodích přes Rýn a uložen do Mohuče. Tam jsme museli stavět šance a také dát zbourat mnoho domů na předměstí, takže jsem neměl mnoho klidu, ale musel jsem být celý den u dělníků. Poté byl pod městem, hned vedle kurfiřtské rezidence, postaven pěkný lodní most a armáda přešla na tuto stranu. Dobyli jsme Kreuznach a rovněž Bingen, což jsou dvě pěkná města, v každém z nich leží na vysokém vrchu pevný zámek. A protože se Francouzi stáhli do Lotrinska, vrátili jsme se s armádou kvůli proviantu opět do Mohuče a přes lodní most a leželi jsme tam tak dlouho, dokud nebylo provedeno rozdělení zimních kvartýrů. Potom, protože se nepřítel choval zcela klidně, jsme vyrazili a každý do svého přiděleného kvartýru; pluk mého plukovníka na fuggerovská panství, kde já jako major jsem měl kvartýr ve Weissenhornu, můj podplukovník v Kirchheimu, rota mého plukovníka v Babenhausenu a on sám musel do Biberachu.

Z těchto kvartýrů jsme vyrazili a zamířili do Frank; tam jsme u Neustadtu nějaký čas leželi v klidu, dokud se nesešla vojska. Potom jsme táhli do Hesenska a k Vaše.³ Odtud byl můj plukovník Melchior von Reinach vyslán k zámku Friedewald; ten sice dobyl, ale přitom byl střelen do kolena. A když byl odvezen do hlavního stanu ve Vaše, daroval mu Jeho arcivévodská Jasnost Leopold Vilém hned 400 dukátů, z nichž jeden kus měl 90 dukátů, a nabídl mu i svou kuchyni a sklep a poslal mu svého doktora a dvorní lazebníky. Ti však kouli nemohli najít a ani nezjistili, že je čéška zcela roztříštěna, takže trpěl nevýslovnými bolestmi. Po několika dnech jsme šli k Hersfeldu a dobyli jej; můj plukovník se tam dal nést v nosítkách. Po několika dnech, které jsme tam leželi, zcela zeslábl a onemocněl velkými bolestmi. Poslední den, kdy armáda druhého dne rovněž vyrazila, jsem s 500 dragouny ještě téže noci odtáhl do Homburgu pod velením pana generálního zbrojmistra markýze Caretto. Než jsem však odjel, ještě jednou jsem zajel k svému plukovníkovi do města a rozloučil se s ním, neboť každý dobře viděl, že z toho nevyvázne. Svěřil mi nanejvýš vřele své děti a svůj pozůstalý majetek a uložil mi to; já jsem mu podáním ruky slíbil, že se o to budu pilně starat, a odjel jsem tak ke svým oddílům. Můj milovaný plukovník však téže noci blaženě v Bohu zesnul a nazítří ráno před odchodem armády byl důstojně pohřben. Za námi pak šla celá armáda, když jsme již Homburg měli v rukou.

Odtud jsme šli k Fritzlaru, kde jsme se opevnili. Třetího dne k nám od Kasselu dorazil generál Banér se svou armádou, objevil se nedaleko našeho ležení a postavil se v dohledu před námi do bojového šiku; my jsme nic jiného nemysleli, než že nás napadne. Potom začal opět pochodovat a táhl vedle naší armády na jednu velmi vysokou horu. Z našich vojsk bylo vysláno 3000 mužů pěchoty pod velením generálmajora svobodného pána Söve a pana plukovníka von Löwenstein s 1000 koňmi, aby mu tuto horu zabránili obsadit. Po tvrdém a dlouhém boji však byli nepřítelem z hory sehnáni dolů, přičemž padlo mnoho jezdců i pěšáků, spolu s panem generálmajorem Söve.⁴ Druhého dne se nepřítel stáhl o míli od našeho ležení k Willingenu, kde jsme pak celých devět týdnů leželi proti sobě, dokud k nám nepřibyla další vojska, nejprve pan polní maršálek von Geleen⁵ s několika tisíci muži, a také pan hrabě von der Wahl se 4000 koňmi. Potom jsme vyrazili a nejprve jsme byli postaveni v bojovém šiku proti nepřátelskému ležení, potom jsme se obrátili napůl doprava a museli tak pochodovat dál přes hory a údolí. A když se občas strhl nějaký menší poplach, museli jsme se jen napůl obrátit doleva a postavit; šik byl velmi pěkný a k boji připravený a podobný ústup jsem nikdy, pokud jsem byl vojákem, hezčí neviděl. Toho dne jsme zůstali stát v bojovém šiku v poli za klášterem Hanau,⁶ a druhého dne jsme opět vyrazili a zamířili k Höxteru, oblehli jej a dobyli.

Potom jsme šli k Libstattu,⁷ kde byla armáda ubytována v tomto okrsku po dvou plucích v jedné vsi, a nějaký čas jsme tam leželi v klidu. Poté jsme šli opět do Hesenska ke Kirchheimu na Lahnu,⁸ dobyli jej a pak nás ubytovali v nejbližších vsích kolem tohoto okrsku. Náš hlavní kvartýr byl v Homburgu na Lahnu. Mezitím jsme oblehli a dobyli Amöneburg,⁹ pevné městečko, které leží na velmi vysokém vrchu v rovném plochém poli. Tehdy přišel rozkaz od Jeho kurfiřtské Jasnosti, aby pan generální komisař představil mého podplukovníka von Hagenbacha jako plukovníka, mne však jako jeho podplukovníka, což se také stalo druhého dne, na svatého Martina. Po tomto průběhu jsme vyrazili a odtáhli do svých zimních kvartýrů, a pluk mého plukovníka do Augsburgu.

Za těchto kvartýrů generál Banér vytáhl na Horní Falc, minul Amberg a zamířil k Chamu, kde ležel kapitán Eck, který jej vzdal bez jediného výstřelu z mušket. Jeho plukovník Günther mu vedl proces a z rozkazu Jeho kurfiřtské Jasnosti jej nechal v Straubingu stít. V celé zemi Bavorské se tehdy strhl velký poplach pro Banérův tak rychlý příchod; ve spěchu dorazil i k Řeznu, kde sídlilo samo Jeho římské císařské Veličenstvo, a sice do města vystřelil z děl, ale když viděl, že tam nic nezmůže, odebral se zase zpět k Chamu. Mezitím mi Jeho kurfiřtská Jasnost poslala do Augsburgu rozkaz, abych po jeho obdržení neztrácel ani hodinu, ale ať v noci či ve dne sedl na poštu a odebral se do Mnichova, tam se u svobodného pána von Ruepp, jakožto válečného prezidenta, ohlásil. Ten rozkaz jsem v Augsburgu dostal ve 12 hodin v noci; v 1 hodinu jsem sedl na poštu a nevzal jsem s sebou nikoho než našeho plukovního kvartýrmistra, který měl mému plukovníkovi von Hagenbach přinést zpět odpověď, co by mé poslání mohlo být.

Jakmile jsem do Mnichova dorazil, ubytoval jsem se u pana Weise¹⁰ na Grabenu a zeptal se ho, kde bych mohl najít pana válečného prezidenta. Řekl mi, že všichni dvorní páni jsou s kurfiřtkou v kostele, kde bude i pan plukovník Ruepp, na něhož jsem byl v rozkaze odkázán, abych se u něho hned po příchodu do Mnichova ohlásil. Odebral jsem se tedy hned ke kostelu Panny Marie, kde jsem čekal, až kurfiřtka z kostela odjede, a ohlásil jsem se u pana prezidenta, který mě velmi přátelsky přijal a přikázal mi jít s ním na dvůr, což jsem také učinil. Mezitím mě dal zavolat pan hrabě Kurz, který šel ve druhé řadě a poslední před kurfiřtským kočárem či karosou jako dvorní a zemský maršálek. Hned jsem mu vzdal poctu; podal mi ruku, velmi přátelsky mě přivítal a řekl: „Pan podplukovník se na cestě nezdržoval a Jeho kurfiřtská Jasnost bude mít z toho milostivé zalíbení, že se pan tak rychle dostavil; však se po něm ptala, ještě než kurfiřtka odjela do kostela.“ Když jsem viděl, že je zmíněný pan hrabě Kurz ke mně tak přátelský, a že jsem musel jít vedle něho až na dvůr, ač s obnaženou hlavou, ačkoli mi desetkrát přikázal, abych si ji nasadil, dovolil jsem si prosit, aby mě Jeho hraběcí Excelence milostivě zpravila, co by mé poslání mohlo být. Odpověděl mi, že sami ještě nevědí, kam budu poslán, jen že Jeho kurfiřtská Jasnost ke mně chová milostivou důvěru, neboť jsem se v poli vždy dobře a čestně choval; pan podplukovník bude tedy posazen na místo, které je důležité, kam však, to se teprve na dvoře rozhodne.

Když jsme přišli na dvůr, šel pan hrabě Kurz hned s kurfiřtkou k Jeho kurfiřtské Jasnosti; ostatní páni a také já jsme zůstali v rytířské světnici. Pan plukovník Ruepp jako válečný prezident, také pan plukovník Schlez a pan Teysinger jako váleční radové byli hned zavoláni ke kurfiřtovi. Mezitím za mnou přišel do rytířské světnice pan hrabě von Törring, přivítal mě a rozmlouval se mnou jako můj starý známý bratr a druh ze zbraně, neboť jsme spolu byli majory, on pod Haslangem a já pod Reinachem. Asi po dobré půlhodině vyšli páni radové všichni společně ven, pan hrabě Kurz hned přistoupil ke mně, popřál mi štěstí k mému velení v Braunau a přikázal mi, abych mu, jakmile tam dorazím, poslal řádný výkaz toho, co jsem od Augsburgu až tam utratil, spolu s poštovným; pak mi prý bude již poukázána úhrada. Stejně tak, kdybych měl nebo chtěl něco u kurfiřta vyřídit, mám to poslat jen jemu, že se o to již postará. S tím se se mnou rozloučil a odešel domů. Po něm šli také pan plukovník Ruepp a pan komorní prezident a já s nimi. Když jsme přišli před rezidenci, přikázal mi pan plukovník, abych se druhého rána v 7 hodin dostavil do Starého dvora do válečné rady, a tiše mi řekl, že toto je pan komorní prezident a že bych mu měl prokázat svou povinnou úctu; rád by mi podal ruku, což se hned stalo. Poté, co jsem mu vzdal svou povinnou poctu, podal mi ruku, přivítal mě a zároveň pochválil, že jsem se tak rychle dostavil, neboť Jeho kurfiřtská Jasnost z toho měla milostivé zalíbení; a bylo ještě dalších poklon, jak se to u dvora obvykle děje, ale bez peněz.

Nazítří jsem se v určenou dobu odebral do Starého dvora a byl jsem hned zavolán do kurfiřtské válečné rady, kde jsem musel usednout vedle pana plukovníka Schleze. Pan prezident mi tam ústně přednesl nejmilostivější rozkaz Jeho kurfiřtské Jasnosti a hned mi byl předán i písemně, spolu s několika dalšími rozkazy: dva pro úředníky, aby mi ve všem, co uznám za potřebné, šli na ruku, a rovněž jeden pro purkmistra a radu, aby mě jako velitele ubytovali; také mi byl předán memoriál, abych se v Mnichově už déle než hodinu nezdržoval, nýbrž abych se poštou bez ztráty času odebral do Braunau. To jsem také pilně vykonal. Druhého dne jsem dorazil, ovšem s velkým nebezpečím pro velkou vodu, neboť přímo naproti Braunau jsem musel přejíždět brodem, kde se utopila jedna žena se 2 dětmi, 3 koňmi a sluhou, a ve 2 hodiny jsem šťastně dojel. Úředníci i purkmistr a rada, jimž jsem předtím poslal jejich rozkazy po svém hostinském Eckfelhuberovi, mě slavnostně přivítali s mnoha poklonami; purkmistr a rada mi hned předložili stůl a slíbili mě zdarma vyživovat, což také poctivě dodrželi. Druhého dne jsem s tamním kapitánem Friesem z Wahlova pluku¹¹ a jeho důstojníky, kteří tam leželi teprve dva dny, obešel na valu stanoviště a na bateriích jsem shledal všechna dělová lože shnilá; hned jsem je začal všechna obnovovat a také jsem nechal do kontreskarpy sázet palisády.

Poté co se císařská armáda a naše spojily u Řezna, dostal jsem také, když jsem tam ležel sedm týdnů, z Mnichova rozkaz odebrat se odtud k armádě a ke svému pluku, který prý u Řezna najdu. Hned jsem se tedy vydal na cestu, ale armádu jsem zastihl teprve u Neunburgu vorm Wald.¹² Leželi v něm plukovník Schlang, plukovník von Pirfeldt, plukovník Heckhing,¹³ 4 podplukovníci, 306 strážmistrů,¹⁴ 23 rytmistrů, mezi nimi markrabě z Badenu, 1800 řadových jezdců, 250 pěších vojáků a 4000 osedlaných i jiných služebních koní. Zprvu se sice statečně bránili, ale když byl prostřílen průlom, museli se vzdát na milost i nemilost. Důstojníci byli zajati, jezdci však zařazeni do našich pluků. Odtud jsme šli za Banérem, který vytáhl od Chamu, a pronásledovali jsme ho až k Českému lesu a k míšeňské hranici na průsmyku u Přísečnice.¹⁵ Protože jsme pak hledali jiný průsmyk, přešli jsme přes Český les do Míšeňska a mimo Lipsko jsme došli k Weißenfelsu. Tam jsme přes Sálu postavili most a v noci jsme na druhém břehu zřídili také šanci. Druhého dne se nám nepřátelská armáda postavila naproti; své hlavní ležení měla jinak už v Merseburgu, kde také zemřel generál Banér.¹⁶