Knihovna · Třicetiletá válka · Deník z třicetileté války

X. Wolfenbüttel a Göttingen (1641)

Generál Piccolomini poslal 500 mušketýrů s jedním podplukovníkem přes most, aby obsadili vinici. Protože však nepřítelovo hlavní vojsko stálo hned za ní, došlo k prudké srážce. Naši lidé byli příliš slabí, aby se mohli postavit celé armádě, a tak byli z vinohradu sehnáni dolů a s velkým zmatkem zahnáni přes most. V tlačenici bylo mnoho lidí z mostu shozeno a utonulo; mezi nimi to postihlo i mého poručíka, který už jednu ránu dostal. Odtud se nepřítel obrátil proti naší šanci, která ještě nebyla dokončena, a napadl ji ztečí a celou silou. Generálmajor Bournonville,¹ který v ní ležel s 1000 mušketýry, si však počínal tak, že před ní zůstalo ležet 5 až 600 nepřátel a oni museli s hanbou a bez výsledku odtáhnout.

Zatímco to probíhalo, vyjel generál Piccolomini podél Sály asi na pistolový výstřel proti proudu, aby se podíval, zda by se nedalo přejít. Jel jsem s ním. Tu jsme spatřili, jak se z jedné pěkné vsi hned za řekou valí k ležení pět jízdních pluků, protože se tam strašlivě střílelo. Generál se tedy zeptal, zda by se nenašel někdo, kdo by přeplaval na druhý břeh; dal by mu dukátový tolar, kdyby tu ves zapálil, neboť v ní ležel všechen trén uvedených pěti pluků. Přihlásil se jeden mušketýr z Goltzova pluku, že to provede. Hned se svlékl, zcela nahý přeplaval na druhou stranu a běžel k vsi jako blázen. U ohně seděly některé ženy a jezdečtí pacholci, kteří si kvůli velkému větru udělali kolem sebe stínidlo ze slámy. Přiběhl k nim, vytrhl jim svazek slámy, zapálil ho při jejich ohni, rychle s ním doběhl k nejbližší střeše, tu zapálil a pak se rozběhl zpět k nám k vodě. Ač ho pronásledovalo mnoho pacholků a žen a několikrát se k němu přiblížili tak, že po něm sahali, nemohli ho chytit, protože byl nahý. Jakmile se dostal k Sále, skočil do vody a přeplaval zpátky. Generál Piccolomini mu dal ihned vyplatit 12 dukátů. Ves vyhořela za půl hodiny i s veškerým trénem, protože vítr byl silný a většina střech byla kryta slámou.

Téže noci nepřítel, protože jeho generál zemřel v Merseburgu, vyrazil a táhl na Halle a dále k Jeně. My jsme však dobyli Merseburg, který nepřítel za sebou obsadil, odtud Oschatz, a ten jsme také dobyli, a vytáhli jsme znovu k Zwickau, kde ležely 2 pluky, a dobyli jsme i to. Poté jsme šli přes Míšeňsko a Durynsko do Brunšvicka, stále za Švédy a Výmarskými, kteří se spojili, ještě než přišli k Merseburgu. Protože jsme se však museli zdržovat u několika obsazených měst, která nám ležela v cestě, a dobývat je, spojili se mezitím Švédové a Výmarští s Hesenskými a se společnými silami se vydali k Wolfenbüttelu k brunšvické a lüneburské armádě, která již dokončila hráz pod Wolfenbüttelem, takže voda stála ve městě vysoko. I my jsme nemeškali, ale s naší armádou jsme Švédy rázně pronásledovali a přitáhli jsme k Wolfenbüttelu na této straně, kde měl nepřítel jen jednu šanci u hráze, u níž byli ubytováni Lüneburští a Brunšvičtí.

Druhého dne jsme s pěchotou táhli městem, trén a jízda však přešly vodu nad městem. Polní zbrojmistr von Mercy se 4 jízdními pluky tvořil v záloze v jednom křoví zadní voj. Vyslal 500 jezdců křovím, kudy vedla jen jedna cesta, aby prozkoumali velkou nepřátelskou šanci, a nařídil jim: až na ně nepřítel, jak se nelze nadít jinak, silně udeří, mají se včas stáhnout a ustoupit hezky daleko do pole. To se také pečlivě stalo. Když se přiblížili k šanci, začalo se na ně z ní ihned pálit z kusů; nejen že se v jejich ležení strhl poplach, ale hned proti nim vyrazilo 2000 jízdních, kteří bezpochyby stáli už připraveni, a pronásledovali je až do volného pole. Tu polní zbrojmistr vyrazil ze své zálohy, odřízl jim cestu zpět do šance a zajal na 500 jezdců spolu s mnoha plukovníky a důstojníky; několik set jich zůstalo také na bojišti. Po tomto střetnutí odtáhl uvedený generál k večeru do kvartýru.

Pluk mého plukovníka šel na hlavní stráž k arcivévodovi na Weißenberg,² což je jeden velký vrch, na němž se prý dříve měla stavět citadela. Hned k nám bylo nahoru vytaženo 11 kusů a Jeho arcivévodská Jasnost si postavila stan blízko tohoto vrchu. Druhého dne se nepřítel s mnoha jezdci ukázal proti našemu vrchu a naši jezdci se také statečně ukázali; my jsme z našich kusů mezi ně pěkně pálili. Mezitím se na našem vrchu držela válečná rada a bylo rozhodnuto zaútočit druhého dne na nepřítele v jeho opevnění. Tak se také stalo. Jakmile se rozednilo, postavili nás do bojového šiku a vyrazili jsme ve jménu Božím proti nepříteli. Přešli jsme průsmyk vedle jednoho kostela, který měl nepřítel silně opevněn, ale když jsme k němu přitáhli, opustili jej a zapálili. Potom nás postavili u lesa blízko jejich příkopů znovu do šiku. Tam nám byl jako generálmajor představen pan von Rauschenberg, velitel ve Wolfenbüttelu.³ Jakmile se tak stalo, vzal hned pluk mého plukovníka a Mercyho pluk a vedl nás k lesu, kde jsme museli stát, dokud si nenavlékl kyrys. Pak jsme šli dál a vstoupili do lesa, kde nepřítel hrozivě pálil z kusů. Když jsme došli k zátarasu,⁴ našli jsme v něm stát 3 pěší pluky se 2 děly. Naše 2 pluky je napadly a zahnaly na útěk. Protože však armáda nemohla bojovat najednou, nýbrž musela táhnout jen za sebou, volali ti za námi: „Vpřed, vpřed!“ To jsme také učinili a v zápalu jsme pronásledovali prchající.

Když jsme se dostali do volného pole, viděli jsme sice jezdce stát, ale mysleli jsme, že jsou to naši, a postupovali jsme tedy dál. Tu se jezdci ihned obrátili proti nám a zběsile na nás udeřili. Při tom jsem byl jako podplukovník zajat hrabětem z Hodizu,⁵ stejně jako můj plukovník a jeden kapitán. Major se zbývajícími kapitány, praporečníky a poručíky a 270 muži zůstal na bojišti a přes 300 mužů bylo zajato. Hrabě z Hodizu, který mě zajal, byl střelen dvěma kulkami do levé paže, takže později zemřel v Hildesheimu. Mému plukovníkovi byla levá paže ušlapáním zlomena; uvedený plukovník hrabě z Hodizu ho vzal s sebou do Hildesheimu. Mne však pátého dne dostal na svobodu pan polní maršálek hrabě Wahl.⁶ Měl jsem pak audienci u Jeho arcivévodské Jasnosti, která mi darovala 200 dukátů, a z naší pokladny mi bylo dáno ještě 300 zlatých. Když zajatci zvěděli, že jsem opět volný, většina se jich znovu dostavila k pluku, takže za 14 dní nic nescházelo.

Druhého dne poté, co jsem byl propuštěn, vytáhla naše armáda od Wolfenbüttelu a táhla ke Gantersleben,⁷ kde k nám přišlo zase několik čerstvých pluků. Když jsme tam několik dní nehybně leželi, vytáhli jsme poté znovu celou silou k Wolfenbüttelu, abychom jej vysvobodili a dali nepříteli bitvu. Když nepřítel zjistil naši sílu a postřehl, že chceme město násilím vysvobodit, odvedl po několika dnech svou armádu z naší strany pryč a přes hráz, tu potom prorazil a odtáhl. Strašlivou vodou z proražené hráze byla v Brunšviku způsobena škoda za mnoho tun zlata, takže i tamní měšťané se rozohnili a běželi k příbytku vévody brunšvického, který se tehdy ve městě zdržoval, házeli kamením do oken, a kdyby k tomu rychle nepřišli purkmistr a rada, byli by dobrého vévodu Augusta nejspíš ubili k smrti. Když nepřítel, jak řečeno, odtáhl, požádala Jeho knížecí Milost o poradu s arcivévodou, což mu bylo dovoleno. Plukovník Spiegel byl proto vyslán s 1000 jezdci k Brunšviku, aby vévodu doprovodil, a arcivévoda mu vyjel vstříc s 2000 jezdci, asi půl míle, spolu s většinou důstojníků; neboť nám večer předtím oznámili, že kdo chce jet z hlavního kvartýru s Jeho arcivévodskou Jasností, má se tam ráno časně dostavit. Dostavila se tedy většina a také já jsem při tom byl. Bylo to nad míru krásné podívání; nikdy za celou válku jsem neviděl pohromadě tolik důstojníků, z nichž jeden byl krásněji oděn než druhý a každý jel, jak lze snadno pochopit, na svém nejkrásnějším a nejlepším koni. Když pak přijel starý vévoda, zcela bílý ve vlasech i vousech, vyjel mu arcivévoda s vybraným doprovodem kousek vstříc. Hned sesedli z koní, šli k sobě a velmi přátelsky se přivítali. Po výměně všech poklon zase nasedli a jeli do hlavního kvartýru, přičemž vévoda brunšvický jako host držel pravou stranu, byť proti své vůli, neboť se tomu velmi dlouho bránil. Když se šlo ke stolu, rozjeli se všichni důstojníci do svých kvartýrů, neboť obě armády ležely ve třech vsích hned vedle hlavního kvartýru, jezdci však tábořili.

Po tom všem jsme vytáhli a šli k Osterbrücku,⁸ oblehli jsme jej a dobyli, odtud jsme šli k městu Hornburg, také je dobyli a vojáky zařadili, poté k Schladenu, pevnému domu, který byl rovněž dobyt a obsazen. Ležel v něm jeden mladý hrabě z Hohenlohe, který byl zajat a poslán do Vídně, a proto jsem pak také v zajetí v Göttingenu, jak bude následovat, seděl o to déle. Odtud jsme se vydali k Einbecku. Protože to bylo pevné místo, obehnané pěkným valem, zdí a dvěma vodními příkopy, a leželo v něm 6 pěších rot a 2 jízdní, zprvu se sice statečně bránili, ale když jsme se dostali až k jejich nejzazšímu příkopu a házením ohně jsme jim způsobili hroznou škodu, takže za jediný den vyhořelo 230 domů, začali vyjednávat a odtáhli se vším všudy.⁹ Poté jsme dobyli také pevný zámek Spiegelsberg, odtud jsme šli k Northeimu a dobyli jej rovněž dohodou o kapitulaci, a odtud jsme šli ke Göttingenu a formálně jej oblehli. Byly před ním tvrdé boje, jak to postihlo i mne.

Já a plukovník Meir¹⁰ jsme založili poslední redutu vedle brány. Když se rozednilo, odešel pan plukovník Mier s celým mužstvem zpět do nejbližší šance a mne požádal, abych s 40 muži v té redutě zůstal. A ačkoli by se mi jako podplukovníkovi nepatřilo zůstávat na tak špatném stanovišti, nýbrž bylo by to na místě pro poručíka nebo praporečníka, vzhledem k tomu, že v redutě bylo místo jen pro 25 mužů a zbývajících 15 mužů spolu s jedním kapitánem Niclasem od Goltzova pluku zůstalo za redutou v přibližovacím příkopu, udělal jsem to plukovníkovi k vůli a zůstal jsem, jak už řečeno, s 25 muži spolu s kapitánem Mauilem od pluku mého plukovníka a s jedním poručíkem od Goltzova pluku, jménem Mober. Když byl už asi dvě hodiny den, přišla jedna žena s pálenkou a já jsem dal vojákům 2 dukáty na pití a poté jsem jim nařídil, aby dávali dobrý pozor.

Když bylo asi 10 hodin, přijel ke mně major Kermreutter, sesedl a zeptal se, zda mám ryby, protože byl pátek. Odpověděl jsem, že ano, a právě v tu chvíli přišel můj sluha s košem, v němž bylo jídlo; jeden z mých chlapců však s pitím poněkud zůstal pozadu. Polovinu mužstva jsem vždy nechával v pohotovosti. Když jsem právě nechal volat svého chlapce s láhvemi, dal nepřítel z 5 kusů pálit na mou redutu a moje stráž začala volat: „Nepřítel, nepřítel vyráží!“ Kermreutter hned vsedl na koně a ujel ke svému oddílu, který stál asi 300 kroků vzadu u jednoho mlýna. Poté přišlo nejprve 500 jezdců, minuli mé stanoviště a hnali se přímo na uvedeného Kermreuttera, napadli ho a zahnali přes vodu. Odtud se vydali k arcivévodovu hlavnímu kvartýru a pluk, který měl hlavní stráž, zahnali do kvartýru. Když jezdci vyjeli ven a míjeli mne, zakázal jsem svým mušketýrům na ně střílet, neboť, jak jsem soudil, přijde brzy něco jiného, jak se také stalo. Sotva jsem to dořekl, šlo na mne v plném běhu 700 pěších. Nařídil jsem svým mušketýrům střílet, ať nespěchají a pěkně je sráželi k zemi, což se také stalo. A ačkoli plukovník Mier slíbil, že mne vysvobodí, nestalo se tak, nýbrž sám opustil svá stanoviště. Tito chlapi se však hned přiblížili k mé redutě a házeli do ní ruční granáty. Dva vojáci jimi byli zasaženi a mému polnímu felčaru, který seděl u ohně, roztrhl břicho. Když moji nemnozí vojáci viděli, že naše posila opustila svou šanci, vyskočili i oni vzadu ven přes předprseň,¹¹ a tu mě postřelil jeden v červeném kabátě. — —¹²