Knihovna · Soumrak starého světa · Mé zklamání z Ruska

Kapitola XXII – Oděsa

Na četných stanicích mezi Kyjevem a Oděsou jsme často museli čekat celé dny, než se nám podařilo chytit spoj na jih. Volný čas jsme využívali k návštěvám městeček a vesnic a navázali jsme mnoho známostí. Zvlášť nás zajímala tržiště.

V Kyjevské gubernii tvoří zdaleka největší část obyvatelstva Židé. Prožili mnoho pogromů a nyní žili v ustavičném strachu, že se budou opakovat. Vůle k životu je však nezničitelná, a zvláště u Žida; jinak by staletí pronásledování a vraždění tento národ dávno vyhladila. Jeho zvláštní houževnatost se projevovala na každém kroku: Židé dál obchodovali, jako by se nic nestalo. Zpráva, že do města přijeli Američané, kolem nás rychle shromáždila zástupy lidí, kteří toužili slyšet o Novém světě. Pro ně to byl stále „nový“ svět, o němž věděli stejně málo jako před padesáti lety. A nejen Amerika – i samo Rusko pro ně bylo zapečetěnou knihou. Věděli, že je to země pogromů, že se stala jakási nepochopitelná věc zvaná revoluce a že jim bolševici nedovolí provozovat živnost. Ani mladší lidé v odlehlejších vesnicích nebyli o mnoho lépe zpraveni.

Rozdíl mezi hladovějícím obyvatelstvem a obyvatelstvem, které má přístup k potravinám, byl velmi nápadný. Mezi Kyjevem a Oděsou byly potraviny ve srovnání se severním Ruskem nesmírně levné. Máslo například stálo 250 rublů za libru, kdežto v Petrohradě 3 000; cukr 350 rublů, zatímco v Moskvě 5 000. Bílá mouka, kterou v obou hlavních městech bylo téměř nemožné sehnat, se tu prodávala po 80 rublech za libru. A přece nás po celé cestě na stanicích obléhali hladoví lidé a prosili o jídlo. Země měla zásob dost, ale průměrný člověk zřejmě neměl prostředky, aby si je koupil. Zvlášť strašný byl pohled na vyhublé, otrhané děti, které u oken vagonu žebraly o kůrku chleba.

V okolí Žmerinky¹ nás zastihla otřesná zpráva o ústupu Dvanácté armády a o rychlém postupu polských vojsk.² Byl to skutečný útěk, při němž bolševici přišli o velké zásoby potravin a zdravotnického materiálu, které Rusko tolik potřebovalo. Polské operace a Vrangelovy³ útoky z Krymu hrozily, že naši cestu předčasně ukončí. Původně jsme zamýšleli navštívit Kavkaz, ale nový vývoj událostí znemožnil cestovat dál než do Oděsy. Stále jsme však doufali, že budeme moci v cestě pokračovat, pokud se nám podaří prodloužit povolení pro náš vagon, jehož platnost měla vypršet 1. října.

Do Oděsy jsme přijeli právě ve chvíli, kdy požár úplně zničil hlavní telegrafní úřad a elektrárnu a město se ponořilo do naprosté tmy. Protože opravy měly trvat značnou dobu, zvyšovala tato situace nervozitu města, neboť tma přála kontrarevolučním spiknutím. Kolovaly pověsti, že Kyjev obsadili Poláci a že se blíží Vrangel.

Měli jsme ve zvyku vykonat první úřední návštěvu u ispolkomu (výkonného výboru), abychom se seznámili se situací a s celkovým plánem práce místních institucí. V Oděse byl místo něho revkom, což ukazovalo, že záležitosti města ještě nebyly dostatečně uspořádány, aby se mohl ustavit sovět a jeho výkonný výbor. Předsedou revkomu byl mladý muž, nanejvýš třicetiletý, s tvrdou tváří. Pozorně prozkoumal naše doklady, vyslechl, jaké je poslání naší výpravy, a prohlásil, že nám nemůže být nijak nápomocen. Situace v Oděse je nejistá, a protože má plné ruce naléhavých záležitostí, bude se o sebe výprava muset postarat sama. Dal nám však povolení navštívit sovětské instituce a shromáždit, co se nám podaří sehnat. Petrohradské muzeum a jeho práci nepokládal za nic zvlášť důležitého. Byl to obyčejný dělník dosazený do vysoké vládní funkce, ne příliš inteligentní a zřejmě nepřátelsky naladěný ke všemu „intelektuálnímu“.

Vyhlídky nebyly slibné, ale nemohli jsme samozřejmě z Oděsy odjet, aniž bychom se vážně pokusili shromáždit bohatý historický materiál, o němž jsme věděli, že se ve městě nachází. Při návratu z revkomu jsme náhodou potkali skupinu mladých lidí, kteří nás poznali, protože dříve žili v Americe. Ujistili nás, že od předsedy nemůžeme čekat žádnou pomoc, neboť je znám jako omezený fanatik zahořklý vůči inteligenci. Několik z nich nabídlo, že nás uvedou k jiným činitelům, kteří budou ochotni a schopni nám v našem úsilí pomoci. Dozvěděli jsme se, že předseda oděské rady národního hospodářství je anarchista a že i předseda kovodělnických odborů je anarchista. Ta zpráva nám dávala naději, že bychom přece jen mohli v Oděse něčeho dosáhnout.

Neprodleně jsme oba muže navštívili, ale výsledek nebyl povzbudivý. Oba byli ochotni udělat vše, co bylo v jejich silách, ale varovali nás, abychom nečekali žádné výsledky, protože Oděsa je, jak se vyjádřili, Město sabotáže.

Bohužel je třeba přiznat, že naše zkušenost toto označení potvrdila. V každém městě, které jsem navštívila, jsem v různých sovětských institucích viděla mnoho sabotáže. Všude četní zaměstnanci úmyslně mrhali časem, zatímco tisíce žadatelů trávily dny a týdny na chodbách a v kancelářích, aniž by jim kdo věnoval sebemenší pozornost. Větší část Ruska nedělala nic jiného, než že stála ve frontách a čekala, až ji byrokraté, velcí i malí, vpustí do svých svatyní. Ale jakkoli byly poměry v jiných městech zlé, nikde jsem nenašla tak soustavnou sabotáž jako v Oděse. Od nejvyššího po nejnižšího sovětského pracovníka se každý zabýval něčím jiným než prací, která mu byla svěřena. Úřední hodiny měly začínat v deset, ale zpravidla nebylo možné v žádném odboru zastihnout jediného úředníka před polednem, ba i později. Ve tři hodiny odpoledne se instituce zavíraly, a tak se udělalo jen velmi málo práce.

V Oděse jsme zůstali dva týdny, ale pokud jde o materiál získaný úřední cestou, nezískali jsme prakticky nic. Čeho jsme dosáhli, vděčili jsme pomoci soukromých osob a členů postavených mimo zákon politických stran. Od nich jsme dostali cenný materiál o pronásledování menševiků a dělnických organizací, v nichž byl jejich vliv nejsilnější. Vedení několika odborových svazů bylo v době našeho příjezdu do Oděsy úplně suspendováno a komunisté zahájili jejich úplnou reorganizaci s cílem odstranit všechny opoziční živly.

K zajímavým lidem, s nimiž jsme se v Oděse setkali, patřili sionisté, mezi nimi několik známých spisovatelů a příslušníků svobodných povolání. Setkali jsme se s nimi v domě doktora N. Doktor sám byl majitelem sanatoria, které stálo na krásném místě s výhledem na Černé moře a bylo pokládáno za nejlepší na jihu. Bolševici ústav znárodnili, ale doktora N. ponechali v jeho čele a dokonce mu dovolili přijímat soukromé pacienty. Za tuto výsadu musel sovětským pacientům poskytovat stravu a lékařskou péči za třetinu stanovené ceny.

Dlouho do noci jsme s doktorovými hosty diskutovali o ruské situaci. Většina z nich byla bolševickému režimu nepřátelská. „Lenin vypustil heslo ‚Oloupit lupiče‘⁴ a jeho stoupenci ho přinejmenším tady na Ukrajině provedli do písmene,“ řekl doktor. Celá společnost se shodovala v tom, že zmatek a rozvrat, které z toho vzešly, byly důsledkem této politiky. Oloupila starou buržoazii, ale dělníkům neprospěla. Doktor jako příklad uvedl své sanatorium. Když je bolševici převzali, prohlásili, že ho bude vlastnit a užívat proletariát, ale od té doby tam nebyl přijat jako pacient jediný dělník, dokonce ani proletář komunista. Lidé, které do sanatoria posílal sovět, byli příslušníci nové byrokracie, zpravidla vysocí funkcionáři. Například předseda Čeky, který trpěl nervovým zhroucením, byl v ústavu už několikrát. „Pracuje šestnáct hodin denně a posílá lidi na smrt,“ poznamenal doktor. „Dovedete si snadno představit, jaké to je, starat se o takového člověka.“

Jeden z přítomných spisovatelů, bundista,⁵ tvrdil, že bolševici se snaží napodobit Velkou francouzskou revoluci. Korupce bujela; zastiňovala nejhorší zločiny jakobínů. Nepřešel den, aby nebyli zatýkáni lidé za obchodování s carskými nebo Kerenského penězi;⁶ a přece bylo veřejným tajemstvím, že sám předseda Čeky spekuluje s valutami. Zkaženost Čeky byla všeobecně známá. Lidi stříleli za nepatrné přestupky, kdežto ti, kdo si mohli dovolit podplácet, byli propuštěni, i když už byli odsouzeni k smrti. Opakovaně se stávalo, že Čeka zpravila bohaté příbuzné zatčeného o jeho popravě. Za několik týdnů, když se trochu vzpamatovali z otřesu a zármutku, jim oznámili, že zpráva o jeho smrti byla omylem, že je naživu a může být propuštěn, zaplatí-li se pokuta, obvykle velmi vysoká. Příbuzní pochopitelně napnuli všechny síly, aby peníze sehnali. Pak je náhle zatkli pro pokus o podplácení, peníze jim zabavili a vězně zastřelili.

Jeden z doktorových hostů, který bydlel v „ulici Čeky“, vyprávěl, jak vytříbený teror se provozuje, aby se obyvatelstvo zastrašilo. Téměř denně býval svědkem téhož výjevu: časně ráno se ulicí přihnali čekisté na koních a stříleli do vzduchu – to bylo varování, že se musí zavřít všechna okna. Pak přijížděla nákladní auta naložená odsouzenci. Leželi v řadách tváří dolů, ruce svázané, a nad nimi stáli vojáci s puškami. Odváželi je na popraviště za městem. Za několik hodin se nákladní auta vracela prázdná, jen s několika vojáky. Z vozů kapala krev a zanechávala na dlažbě karmínovou stopu až k sídlu Čeky.

Není možné, aby Moskva o těchto věcech nevěděla, tvrdili sionisté. Strach z ústřední moci je příliš velký, než aby se místní Čeka odvážila dělat něco, co Moskva neschválila. Nebylo však divu, že se bolševici museli k takovým metodám uchylovat. Malá politická strana, která se snaží ovládat stopadesátimilionové obyvatelstvo, jež komunisty zuřivě nenávidí, nemůže doufat, že se udrží bez takové instituce, jako je Čeka. Ta byla příznačná pro základní principy bolševického pojetí: země musí být donucena, aby se dala komunistickou stranou zachránit. Záminka, že bolševici hájí revoluci, byla prázdným výsměchem. Ve skutečnosti ji úplně zničili.

Bylo už tak pozdě, že se členové naší výpravy nemohli vrátit do vagonu, protože se obávali, že ho v temné noci nenajdou. Zůstali jsme proto v domě našeho hostitele, abychom se druhý den setkali se skupinou mužů celonárodního věhlasu, mezi nimi s Bialikem,⁷ největším žijícím židovským básníkem, známým Židům po celém světě. Byl tam také jeden literární badatel, který se zvlášť zabýval otázkou pogromů. Navštívil sedmdesát dva měst a shromáždil nejbohatší materiál, jaký se k tomuto tématu dal získat. Byl toho názoru, že vlna pogromů v době občanské války, v letech 1918 až 1921, za různých ukrajinských vlád byla na rozdíl od obecně přijímaného mínění ještě horší než nejstrašnější vraždění Židů za carů. Za bolševického režimu k žádným pogromům nedošlo, ale podle jeho přesvědčení atmosféra, kterou bolševici vytvořili, nepřátelství vůči Židům ještě vystupňovala a jednoho dne propukne v hromadné vraždění Židů. Nemyslel si, že by bolševikům na obraně jeho národa zvlášť záleželo. V některých místech na jihu, kde byli Židé neustále vystaveni přepadání a plenění loupežnými bandami a příležitostně i jednotlivými rudoarmějci, požádali sovětskou vládu o povolení zorganizovat sebeobranu a o vydání zbraní. Vláda však ve všech takových případech odmítla.

Sionisté byli vesměs přesvědčeni, že pokračování bolševické vlády znamená zánik Židů. Ruští Židé zpravidla nebyli dělníky. Odedávna se zabývali obchodem; komunisté však obchod zničili, a než by se Žid stal dělníkem, degeneroval by jako národ a vymřel. Svébytnou židovskou kulturu, pro sionisty to nejcennější, bolševici neviděli rádi. Tato stránka věci se jich zřejmě dotýkala ještě hlouběji než pogromy.

Tito židovští intelektuálové nepatřili k proletariátu. Byli to buržoové bez jakéhokoli revolučního ducha. Jejich kritika bolševiků mě neoslovila, protože to byla kritika zprava. Kdybych dosud věřila v komunisty jako v pravé zastánce revoluce, mohla bych je proti stížnostem sionistů hájit. Já sama jsem však víru v revoluční poctivost bolševiků ztratila.