Knihovna · Soumrak starého světa · Mé zklamání z Ruska

Kapitola XXIII – Návrat do Moskvy

V zemi, kde je svoboda slova a tisku tak úplně potlačena jako v Rusku, není divu, že se lidská mysl živí fantazií a spřádá z ní ty nejneuvěřitelnější historky. Už během prvních měsíců v Petrohradě mě udivovaly divoké pověsti, které ve městě kolovaly a kterým věřili i inteligentní lidé. Sovětský tisk byl širokému obyvatelstvu nedostupný a jiný zdroj zpráv nebyl. Každé ráno se na nárožích vylepovaly bolševické bulletiny a noviny, ale v krutém mrazu se málokdo chtěl zastavit a číst je. Kromě toho komunistickému tisku nikdo příliš nevěřil. Petrohrad byl proto úplně odříznut nejen od západního světa, ale i od zbytku Ruska. Jeden starý revolucionář mi jednou řekl: „Nejenže nevíme, co se děje ve světě nebo v Moskvě; nevíme ani, co se děje ve vedlejší ulici.“ Lidskou mysl však nelze držet pořád pod pokličkou. Musí mít nějaký ventil a zpravidla si ho najde. Kolovaly pověsti o pokusech o nájezdy na Petrohrad, historky, že Zinovjeva nějací dělníci z továrny vykoupali v sovětské polévce a že Moskvu dobyli bělogvardějci.

O Oděse se vyprávělo, že u pobřeží byly spatřeny nepřátelské lodě, a hodně se mluvilo o hrozícím útoku. A přece když jsme přijeli, našli jsme město klidné a žijící svým obvyklým životem. Až na velká tržiště na mě Oděsa působila jako dokonalý obraz sovětské vlády. Ale sotva jsme byli den z města pryč, potkali jsme na zpáteční cestě do Moskvy opět tytéž pověsti. Úspěchy polských vojsk a spěšný ústup Rudé armády dodávaly přebujelé fantazii lidí stále novou potravu. Všude byly tratě ucpané vojenskými vlaky a nádraží plná vojáků, kteří šířili paniku z porážky.

Na několika místech se sovětské úřady chystaly k evakuaci, jakmile by se přiblížilo nebezpečí. Obyvatelstvo to však udělat nemohlo. Na nádražích podél trati postávaly hloučky lidí a rozebíraly hrozící útok. Boje v Rostově, další města už ve Vrangelových rukou, bandité přepadající vlaky a vyhazující do povětří mosty a podobné historky držely všechny ve stavu paniky. Pověsti samozřejmě nebylo možné ověřit. Sdělili nám však, že do Rostova na Donu pokračovat nemůžeme, protože město už leží ve vojenském pásmu. Doporučili nám, abychom vyrazili do Kyjeva a odtud se vrátili do Moskvy. Bylo těžké vzdát se plánu dostat se do Baku, ale neměli jsme na vybranou. Nemohli jsme se pouštět příliš daleko, zvlášť když platnost povolení pro náš vagon měla brzy vypršet. Rozhodli jsme se vrátit do Moskvy přes Kyjev.

Když jsme odjížděli z Petrohradu, slíbili jsme svým vyhladovělým přátelům, kteří tři roky postrádali tyto nezbytnosti, že jim z jihu přivezeme trochu cukru, bílé mouky a obilnin. Cestou do Kyjeva a Oděsy jsme nacházeli potraviny poměrně levné; teď však ceny stouply o několik set procent. Od jednoho oděského přítele jsme se dozvěděli o místě dvacet verst (asi třináct mil) od Rachna, vesničky nedaleko Žmerinky, kde se dal levně koupit cukr, med a jablečné želé. Do Petrohradu jsme vlastně potraviny převážet neměli, přestože se na náš vagon nevztahovala obvyklá prohlídka Čekou. Protože jsme však nic prodávat nezamýšleli, cítili jsme se oprávněni přivézt trochu jídla lidem, kteří léta hladověli. Ve Žmerince jsme dali náš vagon odpojit a dva muži z výpravy a já jsme se vypravili do Rachna.

Nebylo snadné přimět žmerinské rolníky, aby nás odvezli do sousední vesnice. Dáme jim sůl, hřebíky nebo nějaké jiné zboží? Jinak nepojedou. Ztratili jsme větší část dne marným hledáním, ale nakonec jsme našli muže, který svolil, že nás tam doveze za Kerenského ruble. Cesta mi připomínala kamenitou cestu dobrých úmyslů: házelo to s námi nahoru a dolů, cloumalo dopředu a dozadu jako s kostkami. Po zdánlivě nekonečné jízdě, s bolestí v každém údu, jsme dorazili do vesnice. Byla chudá a zanedbaná a většinu obyvatel tvořili Židé. Rolníci žili podél rachenské silnice a do vesnice přicházeli jen v trhové dny. Sovětští úředníci byli nežidé.

Měli jsme s sebou doporučující dopis pro jednu lékařku, sestru našeho oděského přítele bundisty. Měla nám poradit, jak potraviny obstarat. Když jsme přišli do doktorčina domu, našli jsme ji ve dvou malých, zanedbaných a nečistých pokojících, kde se po zemi plazilo špinavé děťátko. Žena právě vařila jablečné želé. Byla to ten typ rozčarované intelektuálky, s nímž se dnes v Rusku setkáváme tak často. Z jejího vyprávění jsem se dozvěděla, že ji a jejího muže, rovněž lékaře, přidělili na toto pusté místo. Byli úplně odříznuti od veškerého duchovního života, neměli noviny, knihy ani společnost. Její muž vyrážel na obchůzky časně ráno a vracel se pozdě v noci, kdežto ona se musela starat o dítě a domácnost a navíc o vlastní pacienty. Teprve nedávno se zotavila ze skvrnitého tyfu a bylo pro ni těžké štípat dříví, nosit vodu, prát a vařit a starat se o nemocné. Co jim však život činilo nesnesitelným, bylo všeobecné nepřátelství k inteligenci. Neustále jim předhazovali, že jsou buržoové a kontrarevolucionáři, a obviňovali je ze sabotáže. Jen kvůli dítěti vede ten bídný život dál, řekla žena; „jinak by bylo lepší být mrtvá“.

Do domu přišla mladá žena, chudě oblečená, ale čistá a upravená, a byla nám představena jako učitelka. Hned se se mnou dala do řeči. Je komunistka, oznámila, ale taková, která „myslí vlastní hlavou“. „Moskva je možná autokratická,“ řekla, „ale úřady tady po městečkách a vesnicích Moskvu ještě trumfnou. Dělají si, co chtějí.“ Provinční úředníci byli naplavenina, kterou na břeh vyvrhla velká bouře. Neměli žádnou revoluční minulost – nikdy netrpěli pro své ideály. Byli to jen otroci na mocenských místech. Kdyby sama nebyla komunistka, už dávno by ji odstranili, ale je odhodlána proti zlořádům ve svém okrese bojovat. Pokud jde o školy, dělají, co mohou, za daných okolností, ale je to velmi málo. Chybí jim všechno. V létě to není tak zlé, ale v zimě musí děti zůstávat doma, protože třídy se netopí. Je pravda, že Moskva uveřejňuje nadšené zprávy o velkém poklesu negramotnosti? Nu, je to jistě přehnané. V její vesnici jde pokrok velmi pomalu. Často přemýšlela, zda takzvané vzdělání opravdu tolik znamená. Dejme tomu, že se rolníci naučí číst a psát. Udělá je to lepšími a laskavějšími lidmi? Jestliže ano, proč je tolik krutosti, nespravedlnosti a sporů v zemích, kde lidé nejsou negramotní? Ruský rolník neumí číst ani psát, ale má vrozený smysl pro právo a krásu. Svýma rukama dokáže dělat úžasné věci a není o nic surovější než zbytek světa.

Zaujalo mě, že nacházím tak neobvyklý pohled u někoho tak mladého a na tak zapadlém místě. Malé učitelce nemohlo být víc než pětadvacet let. Povzbudila jsem ji, aby mluvila o tom, jak se dívá na obecnou politiku a metody své strany. Schvaluje je, myslí si, že je diktuje revoluční proces? Není politička, řekla, to neví. Může soudit jen podle výsledků – a ty jsou daleko od uspokojivých. Ale věří v revoluci. Ta zorala samu půdu, dala životu nový smysl. Ani rolníci nejsou tací jako dřív – nikdo není takový jako dřív. Z toho všeho zmatku musí vzejít něco velikého.

Příchod doktora obrátil rozhovor jinam. Když se dozvěděl, proč jsme přišli, vypravil se hledat nějaké obchodníky, ale brzy se vrátil se zprávou, že se nedá nic dělat: je předvečer Jom kipuru¹ a všichni Židé jsou v synagoze. Pohanka, jaká jsem, jsem nevěděla, že jsem přijela v předvečer toho nejslavnostnějšího postního dne. Protože jsme nemohli zůstat další den, rozhodli jsme se vrátit, aniž bychom dosáhli svého.

Tu nastala nová potíž. Náš vozka se nechtěl hnout z místa, dokud neseženeme ozbrojený doprovod. Bál se banditů: před dvěma dny, řekl, přepadli v lese pocestné. Bylo třeba obrátit se na předsedu milice. Ten byl ochoten nám pomoci, ale – všichni jeho muži byli v synagoze a modlili se. Počkáme, než bohoslužba skončí?

Konečně lidé vyšli ze synagogy a my jsme dostali dva ozbrojené milicionáře. Pro ty židovské hochy to bylo dost tvrdé, protože jet na Jom kipur je hřích. Ale žádné přemlouvání nepřimělo rolníka, aby se bez vojenské ochrany odvážil lesem. Život je opravdu bláznivá deka sešitá ze záplat. Rolník, pravý Ukrajinec, by se při pogromu ani na okamžik nezarazil Židy bít a okrádat; a přece se cítil bezpečně pod ochranou Židů před možným útokem vlastních souvěrců.

Jeli jsme jasnou podzimní nocí pod oblohou posetou hvězdami. Bylo konejšivé ticho, celá příroda spala. Vozka a náš doprovod rozmlouvali o banditech a předháněli se v hrůzostrašných historkách o jejich zločinech. Když jsme vjížděli do temného lesa, napadlo mě, že jejich hlasité hlasy budou pro každého lupiče, který by číhal v záloze, znamením, že se blížíme. Vojáci se ve voze postavili s puškami připravenými k palbě; rolník se pokřižoval a švihl koně do šíleného cvalu a v tom tempu jsme jeli, dokud jsme znovu nevyjeli na otevřenou silnici. Bylo to všechno velmi napínavé, ale žádné bandity jsme nepotkali. Ti té noci asi sabotovali.

Na nádraží jsme dorazili příliš pozdě, abychom stihli spoj, a museli jsme čekat do rána. Noc jsem strávila ve společnosti dívky ve vojenské uniformě, komunistky. Byla prý na všech frontách a bojovala s mnoha bandity. Byla to taková „hrdinka Východu“² a hodiny vymýšlela romantické příběhy. Nejraději vyprávěla o střílení. „Banda kontrarevolucionářů, bělogvardějců a spekulantů,“ říkávala; „ti by se měli všichni postřílet.“ Myslela jsem na malou učitelku, tu krásnou duši ve vesnici, která se v těžké a bolestné službě rozdává dětem, kráse v životě; a tady její soudružka, také mladá žena, ale zatvrzelá a krutá, postrádající jakýkoli smysl pro revoluční hodnoty – obě děti téže školy, a přece tak nepodobné jedna druhé.

Ráno jsme se ve Žmerince znovu připojili k výpravě a pokračovali do Kyjeva, kam jsme dorazili koncem září a našli město úplně změněné. Ve vzduchu visela panika Dvanácté armády; nepřítel byl údajně jen 150 verst (asi devadesát devět mil) daleko a mnoho sovětských odborů se evakuovalo, což ještě zvyšovalo všeobecný neklid a strach. Navštívila jsem Vetoškina,³ předsedu revkomu, a jeho tajemníka. Ten se vyptával na Oděsu, dychtivě chtěl vědět, jak se jim tam daří, zda potlačili obchod a jak pracují sovětské odbory. Vyprávěla jsem mu o všeobecné sabotáži, o spekulaci a o hrůzách Čeky. Pokud jde o obchod, krámy byly zavřené a všechny vývěsní štíty sundané, ale tržiště dělala velké obchody. „Opravdu? Tak to musíte povědět soudruhu Vetoškinovi,“ zvolal tajemník škodolibě. „Co si myslíte – byl tu Rakovskij⁴ a vyprávěl nám hotové zázraky o tom, čeho dosáhli v Oděse. Dal nám co proto, že jsme toho tolik neudělali. Musíte Vetoškinovi o Oděse všechno povědět; bude se smát, jak Rakovskij naletěl.“

Vetoškina jsem potkala na schodech, když jsem z úřadu odcházela. Vypadal hubenější, než když jsem ho viděla naposledy, a velmi ustaraný. Když jsem se ho zeptala na hrozící nebezpečí, zlehčoval ho. „Evakuovat se nebudeme,“ řekl, „zůstaneme přesně tady. Jen tak se dá veřejnost uklidnit.“ I on se vyptával na Oděsu. Slíbila jsem, že přijdu znovu později, protože jsem právě neměla čas, ale už jsem neměla příležitost Vetoškina vidět a posloužit mu tou historkou o Rakovském. Do dvou dnů jsme z Kyjeva odjeli.

V Brjansku, průmyslovém středisku nedaleko Moskvy, jsme narazili na velké plakáty oznamující, že Machno je znovu s bolševiky a že se vyznamenává odvážnými činy proti Vrangelovi. Byla to překvapivá zpráva, vezmeme-li v úvahu, že sovětské noviny Machna neustále líčily jako banditu, kontrarevolucionáře a zrádce. Co se stalo, že se postoj a tón takto změnily? Vzrušující dobrodružství, že by náš vagon přepadli a nás machnovci odvlekli do zajetí, se neuskutečnilo. Než jsme se dostali do kraje, kde Machno v září operoval, byl od nás odříznut. Bylo by velmi zajímavé setkat se s rolnickým vůdcem tváří v tvář a slyšet z první ruky, oč mu jde. Byl nepochybně nejbarvitější a nejživelnější postavou, kterou revoluce na jihu vynesla do popředí – a teď byl znovu s bolševiky. Co se stalo? Nebylo možné se to dozvědět, dokud nedojedeme do Moskvy.

Z výtisku Izvěstijí, který se nám cestou dostal do rukou, jsme se dozvěděli smutnou zprávu o smrti Johna Reeda. Pro ty z nás, kdo Jacka znali, to byla těžká rána. Naposledy jsem ho viděla v hostinském domě, hotelu International v Petrohradě. Tehdy se právě vrátil z Finska, kde byl vězněn, a ležel nemocný v posteli. Dozvěděla jsem se, že Jack je sám a bez náležité péče, a šla jsem nahoru, abych ho ošetřovala. Byl ve zlém stavu, celý oteklý a na pažích měl ošklivou vyrážku, následek podvýživy. Ve Finsku ho živili téměř výhradně sušenými rybami a i jinak s ním zacházeli bídně. Byl to velmi nemocný člověk, ale jeho duch zůstal týž. Ať s ním člověk sebevíc nesouhlasil, nemohl nemilovat jeho velkého, štědrého ducha, a teď byl mrtvý, jeho život položený ve službách revoluce, jak věřil.

Hned po příjezdu do Moskvy jsem šla do hostinského domu Delovoj dvor,⁵ kde bydlela Louise Bryantová,⁶ Jackova žena. Našla jsem ji strašně rozrušenou a ráda, že vidí někoho, kdo Jacka tak dobře znal. Mluvily jsme o něm, o jeho nemoci, utrpení a předčasné smrti. Byla velmi zahořklá, protože podle ní Jacka poslali do Baku na Kongres národů Východu,⁷ když už byl velmi nemocný. Vrátil se jako umírající. Ale i tehdy mohl být zachráněn, kdyby se mu dostalo kvalifikované lékařské péče. Týden ležel ve svém pokoji a lékaři se nedokázali rozhodnout, co je to za nemoc. Pak už bylo pozdě. Dobře jsem Louisiny pocity chápala, i když jsem byla přesvědčena, že se pro Reeda udělalo všechno, co bylo v lidských silách. Věděla jsem, že ať se dá bolševikům vytknout cokoli jiného, nelze jim vyčítat, že by zanedbávali ty, kdo jim slouží. Naopak, jsou to štědří páni. Louise však ztratila to, co pro ni bylo nejdražší.

Během rozhovoru se mě vyptávala na mé zážitky a já jsem jí vyprávěla o rozporu, který se ve mně odehrával, o zoufalém úsilí najít cestu z chaosu a o tom, že se teď mlha zvedá a že začínám rozlišovat mezi bolševiky a revolucí. Od té doby, co jsem přijela do Ruska, jsem začala tušit, že s bolševickým režimem není všechno v pořádku, a připadala jsem si jako chycená do pasti. „To je až strašidelné!“ Louise mě náhle sevřela za paži a upřela na mě divoký pohled. „‚Chycen do pasti‘ – právě tato slova Jack v blouznění opakoval.“ Uvědomila jsem si, že i ubohý Jack začal vidět pod povrch. Jeho duch byl svobodný, nespoutaný, usiloval o skutečné hodnoty života. Musel se trýznit, když ho svazovalo dogma, které se prohlašovalo za neměnné. Kdyby byl Jack žil, byl by bezpochyby statečně lpěl na tom, co ho chytilo do pasti. Ale tváří v tvář smrti se lidská mysl někdy rozjasní: v okamžiku spatří, co je za normálního stavu člověka temné a skryté. Vůbec mi nepřipadalo divné, že Jack cítil totéž co já, co musí v Rusku cítit každý, kdo není fanatik – že je chycen do pasti.