Knihovna · Soumrak starého světa · Mé zklamání z Ruska

Kapitola XXIV – Opět v Petrohradě

Výprava měla druhý den pokračovat do Petrohradu, ale Louise mě prosila, abych zůstala na pohřeb. V neděli 23. října jelo s ní několik přátel do Domu odborů, kde bylo Reedovo tělo vystaveno. Když se průvod vydal na Rudé náměstí, doprovázela jsem Louise. Zaznělo několik projevů – mnoho chladné, šablonovité deklamace o tom, jakou cenu měl Jack Reed pro revoluci a pro komunistickou stranu. Všechno to znělo mechanicky, na hony vzdálené duchu mrtvého muže v čerstvém hrobě. Jen jediná řečnice mluvila o skutečném Jacku Reedovi – Alexandra Kollontajová. Ta vystihla duši umělce, nekonečně větší svou hloubkou a krásou než jakékoli dogma. Využila příležitosti, aby napomenula své soudruhy. „Říkáme si komunisté,“ řekla, „ale jsme jimi opravdu? Nevysáváme spíš životní mízu z těch, kdo k nám přicházejí, a když už nám nejsou k užitku, nenecháme je padnout u cesty, zanedbané a zapomenuté? Náš komunismus a naše soudružství jsou mrtvou literou, jestliže nedáváme ze sebe těm, kdo nás potřebují. Mějme se před takovým komunismem na pozoru. Zabíjí to nejlepší v našich řadách. Jack Reed patřil k nejlepším.“

Upřímná slova Kollontajové se vysokým straníkům nelíbila. Bucharin svraštil čelo, Reinstein¹ se nepokojně vrtěl, jiní bručeli. Ale já jsem byla ráda za to, co Kollontajová řekla. Nejen proto, že to vystihlo Jacka Reeda lépe než cokoli jiného, co toho dne zaznělo, ale i proto, že mi ji to přiblížilo. V Americe jsme se opakovaně pokoušely setkat, ale nikdy se to nepodařilo. Když jsem v březnu 1920 přijela do Moskvy, byla Kollontajová nemocná. Viděla jsem ji jen chvíli, než jsem se vrátila do Petrohradu. Mluvily jsme o věcech, které mě trápily. Během rozhovoru Kollontajová poznamenala: „Ano, máme v Rusku mnoho nudných stránek.“ „Nudných?“ podivila jsem se. „Nic víc?“ Nepříjemně se mě dotklo, co mi připadalo jako dost povrchní názor. Uklidnila jsem se však tím, že Kollontajová kvůli nedostatečné znalosti angličtiny označila za „nudné“ to, co pro mě bylo úplným zhroucením veškerého idealismu.

Kromě jiného mi tehdy Kollontajová řekla, že bych mohla najít široké pole působnosti mezi ženami, protože pro jejich osvětu a rozšíření jejich obzoru se dosud udělalo jen velmi málo. Rozešly jsme se přátelsky, ale necítila jsem u ní tutéž vřelost a hloubku, jakou jsem našla u Angeliky Balabanovové. Teď u otevřeného Reedova hrobu mi ji její slova přiblížila. I ona hluboce cítí, pomyslela jsem si.

Louise Bryantová omdlela a ležela tváří dolů na vlhké zemi. S velkým úsilím jsme ji postavili na nohy. Odvezli ji v hysterickém stavu čekajícím autem do hotelu a uložili do postele. Venku se obloha halila do šedi a plakala nad čerstvým hrobem Jacka Reeda. A celé Rusko se zdálo být čerstvým hrobem.

V Moskvě jsme našli vysvětlení náhlé změny tónu komunistického tisku vůči Machnovi. Bolševici, tvrdě tísnění Vrangelem, hledali pomoc ukrajinské armády povstanců. Mezi sovětskou vládou a Nestorem Machnem se právě měla uzavřít politicko-vojenská dohoda.² Machno měl v tažení proti kontrarevolučnímu nepříteli plně spolupracovat s Rudou armádou. Bolševici na své straně přijali tyto Machnovy podmínky:

1. Okamžité propuštění a ukončení pronásledování všech machnovců a anarchistů, s výjimkou případů ozbrojené vzpoury proti sovětské vládě.

2. Nejširší svoboda slova, tisku a propagandy pro machnovce a anarchisty, avšak bez práva vyzývat k ozbrojeným povstáním proti sovětské vládě a s podřízením vojenské cenzuře.

3. Svobodná účast ve volbách do sovětů; právo machnovců a anarchistů být voleni a uspořádat pátý všeukrajinský sjezd sovětů.

Dohoda zahrnovala také právo anarchistů svolat sjezd do Charkova a přípravy k jeho konání v říjnu už probíhaly. Mnoho anarchistů se chystalo, že se ho zúčastní, a vyhlídky je nadchly. Má víra v bolševiky však utrpěla příliš mnoho otřesů. Nejenže jsem nevěřila, že se sjezd uskuteční, ale viděla jsem v něm bolševickou lest, jak shromáždit všechny anarchisty na jednom místě a pak je zničit. Faktem však bylo, že několik anarchistů, mezi nimi známý spisovatel a řečník Volin,³ už bylo propuštěno a teď byli v Moskvě na svobodě.

* * *

Odjeli jsme do Petrohradu, abychom muzeu odevzdali vagon vzácného materiálu, který jsme na jihu shromáždili. Ještě cennější byla zkušenost, o niž se členové výpravy obohatili osobním stykem s lidmi nejrůznějších názorů nebo i bez názorů, a dojmy ze společenského panoramatu, jak se den za dnem odvíjelo. To byl poklad mnohem větší ceny než jakékoli papírové dokumenty. Ale hlubší pohled na situaci vystupňoval můj vnitřní zápas. Toužila jsem zavřít oči a uši – nevidět obviňující ruku, která ukazovala na slepé omyly a vědomé zločiny, jež dusily revoluci. Nechtěla jsem slyšet naléhavý hlas faktů, který už žádné osobní vazby nedokázaly umlčet. Věděla jsem, že revoluce a bolševici, prohlašovaní za jedno a totéž, jsou protiklady, nepřátelské si cílem i záměrem. Revoluce měla kořeny hluboko v životě lidu. Komunistický stát se zakládal na schématu, které politická strana prosazovala násilím. V tomto zápase byla revoluce zabíjena, ale i ten, kdo ji zabíjel, lapal po dechu. V Americe jsem věděla, že revoluci ničí intervencionisté, blokáda a spiknutí imperialistů. Co jsem však tehdy nevěděla, byla úloha, kterou v tom procesu hráli bolševici. Teď jsem si uvědomila, že jsou to hrobaři.

Tíživě jsem si uvědomovala velký dluh, který mám vůči dělníkům Evropy a Ameriky: měla bych jim říci pravdu o Rusku. Ale jak jsem mohla promluvit, když byla země dosud obležena na několika frontách? Znamenalo by to nahrávat Polsku a Vrangelovi. Poprvé v životě jsem se zdržela odhalení těžkých společenských zel. Připadala jsem si, jako bych zrazovala důvěru mas, zvláště amerických dělníků, jejichž víry jsem si vroucně cenila.

Po příjezdu do Petrohradu jsem se dočasně ubytovala v hotelu International. Zamýšlela jsem si najít pokoj jinde, protože jsem byla odhodlána nepřijímat od vlády žádné výsady. International byl plný zahraničních návštěvníků. Mnozí z nich vůbec nevěděli, proč a zač přijeli. Prostě se nahrnuli do země, o níž věřili, že je rájem dělníků. Vzpomínám si na zážitek s jedním chlapíkem z IWW. Přivezl si do Ruska malou zásobu potravin, jehel, nití a jiných podobných nezbytností. Trval na tom, že se se mnou podělí. „Ale vždyť to všechno budete potřebovat sám,“ řekla jsem mu. Samozřejmě věděl, že je v Rusku velký nedostatek. Ale vládu má v rukou proletariát a on jako dělník dostane všechno, co bude potřebovat. Anebo „dostane kus půdy a postaví si usedlost“. Patnáct let byl v hnutí wobblies⁴ a „nevadilo by mu usadit se“. Co se dalo takovému neviňátku říci? Neměla jsem odvahu zbavit ho iluzí. Věděla jsem, že na to přijde dost brzy. Bylo však žalostné vidět, jak takoví lidé zaplavují hladovějící Rusko. A přece nemohli napáchat takovou škodu jako ten druhý druh – individua ze všech čtyř koutů světa, pro něž revoluce představovala zlatý důl. V Internationalu jich bylo mnoho. Všichni přijížděli s legendami o úžasném vzrůstu komunismu v Americe, Irsku, Číně, Palestině. Takové historky byly balzámem pro hladové duše mužů u moci. Vítali je, jako stará panna vítá lichotky prvního nápadníka. Posílali ty podvodníky domů dobře finančně zaopatřené a vybavené k tomu, aby pěli chvalozpěvy na Dělnicko-rolnickou republiku. Bylo zároveň tragické i komické pozorovat tu sortu, celou nafouklou „důležitými konspiračními posláními“.

Ve svém pokoji jsem přijímala mnoho návštěv, mezi nimi mou malou sousedku z Astorie s jejími dvěma dětmi, jednoho komunistu z francouzské sekce a několik cizinců. Má sousedka vypadala nemocně a ztrhaně od chvíle, kdy jsem ji naposledy viděla v červnu 1920. „Jste nemocná?“ zeptala jsem se jí jednou. „Ani ne,“ řekla, „jen mám skoro pořád hlad a jsem vyčerpaná. Léto bylo těžké: jako inspektorka dětských domovů musím hodně chodit. Domů se vracím úplně vyčerpaná. Moje devítiletá dcerka jezdí do dětské kolonie, ale mého malého chlapečka bych tam poslat neriskovala, kvůli tomu, co tam zažil loni, kdy ho tak zanedbávali, že málem umřel. Musela jsem ho mít celé léto ve městě, a to mi všechno dvojnásob ztěžovalo. Přesto by to nebylo tak zlé, nebýt subotniků a voskresniků⁵ (komunistických dobrovolných pracovních sobot a nedělí). Úplně mě vysávají. Víte, jak začínaly – jako výlet, s trubkami a zpěvem, pochodováním a slavnostmi. Všichni jsme byli nadšení, zvlášť když jsme viděli, jak naši přední soudruzi berou do rukou krumpáč a lopatu a pouštějí se do práce. Ale to všechno je minulost. Subotniky zešedly a pozbyly ducha, pod tíhou povinnosti, která se ukládá bez ohledu na chuť, tělesnou zdatnost nebo na to, kolik jiné práce člověk má. U nás v ubohém Rusku se nikdy nic nepodaří. Kdybych se tak mohla dostat pryč, do Švédska, do Německa, kamkoli, daleko od toho všeho.“ Ubohá malá žena, nebyla jediná, kdo chtěl zemi opustit. Právě jejich láska k Rusku a jejich hořké zklamání vedly většinu lidí k tomu, že toužili utéci.

Několik dalších komunistů, které jsem v Petrohradě znala, bylo ještě zahořklejších. Kdykoli mě navštívili, opakovali, že jsou odhodláni ze strany vystoupit. Dusí se prý v ovzduší intrik, slepé nenávisti a nesmyslného pronásledování. Ale vystoupit ze strany, která absolutně ovládá osud více než sto milionů lidí, vyžaduje značnou sílu vůle, a mým komunistickým návštěvníkům se jí nedostávalo. Jejich trápení to však nezmenšovalo a doléhalo dokonce i na jejich tělesný stav, přestože dostávali nejlepší příděly a stravovali se ve výběrové jídelně ve Smolném. Vzpomínám si, jak mě překvapilo, když jsem poprvé zjistila, že ve Smolném jsou dvě oddělené jídelny: jedna, kde se podávala výživná a dostatečná strava důležitým členům Petrosovětu a Třetí internacionály, a druhá pro řadové zaměstnance strany. Kdysi byly dokonce tři. Nějak se o tom dozvěděli kronštadtští námořníci. Přišli hromadně a dvě jídelny zavřeli. „Dělali jsme revoluci, aby všichni dostávali stejně,“ řekli. Nějakou dobu fungovala jen jediná jídelna, ale později byla otevřena znovu i ta druhá. Ale i v ní bylo jídlo daleko lepší než v sovětských jídelnách pro „obyčejný lid“.

Někteří komunisté s touto nerovností nesouhlasili. Viděli omyly, intriky a ničení životů páchané ve jménu komunismu, ale neměli sílu a odvahu protestovat nebo se distancovat od strany odpovědné za nespravedlnost a brutalitu. Často se mi svěřovali s věcmi, o nichž se ve vlastních kruzích neodvažovali mluvit. Tak jsem se dozvěděla mnoho o vnitřním chodu strany a Třetí internacionály, co bylo pečlivě skrýváno před vnějším světem. Mezi jiným příběh o údajném finském bělogvardějském spiknutí, které mělo za následek zabití sedmi předních finských komunistů v Petrohradě.⁶ Četla jsem o tom v sovětských novinách, když jsem byla na Ukrajině. Vzpomínám si, jak jsem tehdy znovu byla netrpělivá sama se sebou, že jsem kritická k bolševickému režimu v době, kdy jsou kontrarevoluční spiknutí stále tak činná. Od svých komunistických návštěvníků jsem se však dozvěděla, že uveřejněná zpráva byla od začátku do konce lživá. Nebylo to žádné bělogvardějské spiknutí, ale boj mezi dvěma skupinami bolševiků: umírněnými finskými komunisty, kteří řídili propagandu vedenou z Petrohradu, a levým křídlem, které působilo ve Finsku. Umírnění byli Zinovjevovi stoupenci a on je pověřil vedením té práce. Leví si u Třetí internacionály opakovaně stěžovali na konzervativnost a kompromisnictví svých soudruhů v Petrohradě a na škody, které působí hnutí ve Finsku. Žádali, aby byli tito muži odvoláni. Nikdo si jich nevšímal. Dne 31. srpna 1920 přijeli leví do Petrohradu a vypravili se do sídla umírněných. Na jejich zasedání požadovali, aby výkonný výbor odstoupil a předal jim všechny knihy a účty. Když byl jejich požadavek odmítnut, zahájili mladí finští komunisté palbu a zabili sedm svých soudruhů. Aféra byla světu vytroubena jako kontrarevoluční spiknutí bílých Finů.

Třetí výročí Říjnové revoluce se slavilo 7. listopadu (25. října starého stylu) na Urického náměstí. Viděla jsem už tolik oficiálních manifestací, že pro mě ztratily zajímavost. Přesto jsem na náměstí šla v naději, že zazní nějaký nový tón. Ukázalo se, že je to přežvýkání toho, co jsem slyšela znovu a znovu. Zvlášť slavnostní představení bylo dokladem komunistické myšlenkové chudoby.⁷ Kerenskij a jeho vláda, Černov a Ústavodárné shromáždění a dobytí Zimního paláce opět posloužily jako loutky, aby výrazně vynikla úloha bolševiků jako „zachránců revoluce“. Bylo to špatně zahrané a chabě inscenované a vyznělo to naprázdno. Mně ta oslava připomínala spíš pohřeb než zrození revoluce.

Po celý listopad vládlo v Petrohradě velké vzrušení. Kolovaly četné pověsti o stávkách, zatýkání a srážkách dělníků s vojskem. Bylo těžké dobrat se faktů. Ale mimořádné zasedání, které strana svolala do Prvního domu sovětů, svědčilo o vážné situaci. Časně odpoledne bylo celé náměstí před Astorií lemováno auty vlivných komunistů, kteří byli na zvláštní poradu povoláni. Druhý den ráno jsme se dozvěděli, že petrohradské zasedání v souladu s moskevským výnosem rozhodlo mobilizovat řadu významných bolševických funkcionářů do továren a dílen. Tři sta členů strany, mezi nimi vysocí vládní činitelé a jiní, kteří zastávali odpovědná místa v Petrosovětu, dostalo okamžitě příkaz nastoupit do práce, aby proletariátu dokázali, že Rusko má skutečně dělnickou vládu. Od tohoto plánu se čekalo, že utiší rostoucí nespokojenost proletářů a vyváží vliv ostatních politických stran mezi nimi. Zorin byl jedním z těch tří set.

Pracující se však tímto tahem oklamat nedali. Věděli, že většina mobilizovaných dál bydlí v Astorii a do práce přijíždí auty. Viděli je teple oblečené a dobře obuté, zatímco oni sami byli téměř nazí a žili v bídných příbytcích bez světla a topení. Dělníci tu přetvářku nesli s nevolí. Věc se stala předmětem diskusí v dílnách a došlo k mnoha nepříjemným výstupům. Jednu ženu, přední komunistku, v továrně tak trápili, že dostala hysterický záchvat a musela být odvedena. Někteří z mobilizovaných bolševiků, mezi nimi Zorin a další, to mysleli dost upřímně, ale odcizili se pracujícím a nesnesli útrapy továrního života. Za několik týdnů se Zorin zhroutil a musel být převezen na zotavenou. Přestože byl všeobecně oblíben, dělníci jeho zhroucení vykládali jako úskok, jak uniknout bídě proletářské existence. Propast mezi masami a novou bolševickou byrokracií se příliš rozšířila. Nedala se už přemostit.