Knihovna · Soumrak starého světa · Mé zklamání z Ruska

Kapitola XXV – Archangelsk a návrat

Dne 28. listopadu se výprava znovu vydala na cestu, tentokrát jen ve třech: Alexander Berkman, tajemnice a já. Jeli jsme přes Moskvu do Archangelska¹ se zastávkami ve Vologdě a v Jaroslavli. Vologda bývala sídlem různých zahraničních velvyslanectví, která neoficiálně pomáhala nepřátelům revoluce.² Čekali jsme, že tam najdeme historický materiál, ale dozvěděli jsme se, že většina z něho byla zničena nebo jinak přišla nazmar. Sovětské instituce nebyly zajímavé: bylo to těžkopádné, ospalé provinční město. V Jaroslavli, kde se před dvěma lety odehrálo takzvané Savinkovovo povstání,³ jsme žádné významné doklady nenašli.

Pokračovali jsme do Archangelska. Vyprávění, která jsme slyšeli o zamrzlém Severu, nás dost znepokojovala. K naší velké úlevě jsme však zjistili, že v tom městě není o nic chladněji než v Petrohradě a že je tam mnohem sušeji.

Předseda archangelského ispolkomu byl příjemný typ komunisty, nijak úřednicky povýšený ani přísný. Jakmile jsme mu vyložili své poslání, rozjel telefony. Pokaždé, když se na drátě ozval některý úředník, oslovil ho „drahý tovarišč“ a oznámil mu, že přijeli „drazí tovarišči z centra“, jimž je třeba poskytnout veškerou pomoc. Myslel si, že náš pobyt bude užitečný, protože po odchodu spojenců zůstalo mnoho důležitých dokumentů. Byly tu ročníky starých novin, které vydávala Čajkovského vláda, a fotografie surovostí, jichž se bělogvardějci dopouštěli na komunistech. Sám předseda přišel o celou rodinu, včetně dvanáctileté sestry. Protože musel druhý den odjet na konferenci sovětů do Moskvy, slíbil, že vydá příkaz, který nám zpřístupní archivy.

Když jsme vyšli z ispolkomu, abychom začali obcházet úřady, překvapily nás tři saně, které na nás díky předsedově pozornosti čekaly. Zachumláni pod kožešinovými pokrývkami a za cinkotu rolniček se členové výpravy rozjeli každý jiným směrem, aby navštívili odbory, které mu byly přiděleny. Archangelští sovětští úředníci měli zřejmě před „centrem“ velkou úctu; to slovo působilo jako kouzlo a otvíralo všechny dveře.

Vedoucí odboru školství byl pohostinný a laskavý člověk. Podrobně mi vyložil, jakou práci jeho instituce vykonala, pak si zavolal do kanceláře několik zaměstnanců, seznámil je s účelem výpravy a požádal je, aby pro muzeum připravili materiál, který se jim podaří shromáždit. Mezi těmi sovětskými pracovníky byla jeptiška, mladá žena příjemné tváře. Jak podivné, pomyslela jsem si, najít jeptišku v sovětském úřadě! Předseda odboru si mého údivu všiml. Má prý ve svém odboru jeptišek dost. Když byly kláštery znárodněny, neměly ty ubohé ženy kam jít. Napadlo ho dát jim příležitost vykonávat v novém světě užitečnou práci. Svého kroku nemusel litovat: jeptišky na komunismus neobrátil, ale staly se z nich velmi spolehlivé a pilné pracovnice a ty mladší se dokonce trochu rozvinuly. Pozval mě, abych se podívala do malého výtvarného ateliéru, kde bylo zaměstnáno několik jeptišek.

Ateliér byl dost neobvyklé místo – ani ne tak pro svou uměleckou hodnotu jako kvůli lidem, kteří v něm pracovali: dvě staré jeptišky, které strávily v klášterech čtyřicet, respektive dvacet pět let, mladý bělogvardějský důstojník a starší dělník. Oba muži byli zatčeni jako kontrarevolucionáři a odsouzeni k smrti, ale předseda je zachránil, aby je zaměstnal užitečnou prací. Chtěl dát příležitost těm, kdo se stali nepřáteli revoluce z nevědomosti nebo náhodou. Revoluční doba, poznamenal, si žádá přísných opatření, ba i násilí; nejdřív by se však měly vyzkoušet jiné metody. V odboru má mnoho lidí, kteří byli pokládáni za kontrarevolucionáře, a teď všichni dobře pracují. Bylo to to nejpozoruhodnější, co jsem kdy od komunisty slyšela. „Nepokládají vás za sentimentálního buržou?“ zeptala jsem se. „Ale ano,“ odpověděl s úsměvem, „jenže na tom nezáleží. Hlavní je, že jsem dokázal, že můj sentimentalismus funguje, jak se sama můžete přesvědčit.“

Umělcem ateliéru byl truhlář. Nikdy se nikde neučil, ale dělal krásné řezby a byl mistrem ve všech druzích práce se dřevem. Jeptišky kreslily barevné obrázky květin a zeleniny, které pak přednášející na vesnicích používali jako názorné pomůcky. Malovaly také plakáty, hlavně pro dětské slavnosti.

Navštívila jsem ateliér několikrát sama, abych mohla s truhlářem a s jeptiškami volně mluvit. Málo rozuměly živelným událostem, které je vytrhly z kotvišť. Truhlář si naříkal, že jsou zlé časy, protože nesmí prodávat své výrobky. „Dřív jsem si vydělal pěkné peníze, a teď mám sotva co jíst,“ říkával. Sestry si nestěžovaly; přijímaly svůj osud jako vůli Boží. A přece se i ony změnily. Místo aby byly zavřeny v klášteře, přišly do styku se skutečným životem a zlidštěly. Jejich výraz byl méně odměřený a jejich práce prozrazovala příbuznost se světem kolem nich. Všimla jsem si toho zvlášť na jejich kresbách dětí a dětských her. Byla v nich něha, která svědčila o dlouho potlačovaném mateřském pudu, jenž se dral na povrch. Bývalý bělogvardějský důstojník byl z těch čtyř nejinteligentnější – prošel očistcem života. Poznal prý pošetilost a zločinnost intervence a už nikdy by ji nepodpořil. Co ho přesvědčilo? Sami intervencionisté. Byli v Archangelsku a chovali se, jako by jim město patřilo. Spojenci mnoho naslibovali, ale neudělali nic, jen obohatili několik lidí, kteří spekulovali se zásobami určenými obyvatelstvu. Všichni se postupně obrátili proti intervencionistům. Napadlo mě, kolik z nespočetných lidí zastřelených jako kontrarevolucionáři by se dalo pro nový režim získat a dnes by vykonávalo užitečnou práci, kdyby jim někdo zachránil život.

Viděla jsem už tolik výstavních škol, že jsem se rozhodla o návštěvě školských zařízení mlčet až do nějaké nečekané chvíle, kdy by je člověk mohl zaskočit. Na naši první sobotu v Archangelsku bylo připraveno zvláštní představení hry Leonida Andrejeva Savva.⁴ Na provinční divadlo, a vezmeme-li v úvahu i nedostatek příprav, bylo drama zahráno docela dobře.

Po představení jsem předsedovi odboru, X., řekla, že bych ráda navštívila jeho školy hned zítra časně ráno. Bez váhání souhlasil, a dokonce nabídl, že se zastaví i pro ostatní členy výpravy. Navštívili jsme několik škol a co do čistoty, pohodlí a celkové radostné nálady pro mě byly zjevením. Krásné bylo také pozorovat, jaký láskyplný vztah je mezi dětmi a X. Když ho spatřily, měly spontánní a upřímnou radost. Jakmile se objevil, vrhaly se na něj s jásotem, šplhaly po něm a věšely se mu na krk. A on? Takový obraz jsem nikdy neviděla v žádné škole v Petrohradě ani v Moskvě. Vrhl se na podlahu, děti kolem sebe, a hrál si a dováděl s nimi, jako by byly jeho vlastní. Byl jedním z nich; ony to věděly a byly s ním jako doma.

Podobně krásné vztahy jsem nacházela v každé škole a v každém dětském domově, který jsme navštívili. Když se X. objevil, děti zářily. Byly to první šťastné děti, jaké jsem v Rusku viděla. Posílilo to mé přesvědčení o významu osobnosti a o důležitosti vzájemné důvěry a lásky mezi učitelem a žákem. Ten den jsme navštívili řadu škol. Nikde jsem nezjistila žádné rozdíly v zacházení; všude měly děti prostorné ložnice, bezvadně čisté místnosti a postele, dobré jídlo a šaty. Ovzduší škol bylo vřelé a důvěrné.

V Archangelsku jsme našli mnoho historických dokumentů, mezi nimi korespondenci mezi Čajkovským z Prozatímní vlády a generálem Millerem,⁵ zástupcem spojenců. Bylo dojemné číst prosebná, téměř podlézavá slova starého průkopníka revolučního hnutí v Rusku, zakladatele čajkovských kroužků, muže, kterého jsem léta znala a který mě inspiroval. Dopisy odhalovaly slabost Čajkovského režimu a svévolnou vládu spojeneckých vojsk. Zvlášť významný byl poslední vzkaz námořníka, kterého měli bělogvardějci popravit. Popisoval v něm své zatčení a výslech a ďábelské mučení, jemuž ho s pistolí v ruce podrobil jeden anglický armádní důstojník. K materiálu, který jsme shromáždili, patřily také výtisky různých revolučních a anarchistických publikací vydávaných sub rosa. Od odboru školství jsme dostali mnoho zajímavých plakátů a kreseb, brožury a knihy a sbírku ukázek dětských prací. Mezi nimi byl sametový ubrus, který pomalovaly jeptišky a na němž byly v pestrých barvách vyobrazeny archangelské děti; byl to jejich pozdrav dětem Ameriky.

Školy a znamenitý muž v jejich čele nebyly jedinou pozoruhodností Archangelska. Také ostatní sovětské instituce se ukázaly jako výkonné. Nebyla tu žádná sabotáž, jednotlivé úřady pracovaly spořádaně a celkový duch byl upřímný a pokrokový.

Zvlášť dobře byl zorganizován příděl potravin. Na rozdíl od většiny jiných míst se při obstarávání přídělů nemrhalo časem ani silami. A přece nebyl Archangelsk potravinami zásoben nijak zvlášť dobře. Člověk se neubránil myšlence na velký rozdíl, který byl v tomto ohledu mezi tímto městem a Moskvou. Archangelsk se patrně naučil něčemu o organizaci od Američanů, s nimiž přišel do styku – a to byla ta poslední věc, kterou spojenci zamýšleli.

Návštěva Archangelska byla tak zajímavá a užitečná, že výprava odjezd odložila a zůstali jsme mnohem déle, než jsme původně plánovali. Před odjezdem jsem zašla za X. Zeptala jsem se ho, co by si nejvíc přál, kdyby se mu dalo něco poslat z „centra“. „Barvy a plátno pro náš malý ateliér,“ odpověděl. „Zajděte za Lunačarským a přimějte ho, aby nám nějaké poslal.“ Znamenitá, šlechetná osobnost!

* * *

Z Archangelska jsme odjeli do Murmansku, ale nedojeli jsme daleko, když nás zastihla prudká sněhová bouře. Dozvěděli jsme se, že do Murmansku se nemůžeme dostat dřív než za čtrnáct dní, kdežto za normálních okolností trvala cesta tři dny. Hrozilo také, že se nebudeme moci včas vrátit do Petrohradu, protože sníh často zatarasil tratě na celé týdny. Rozhodli jsme se proto vrátit do Petrohradu. Když jsme byli sedmdesát pět verst (asi padesát mil) od města, zastihla nás vánice. Mělo trvat několik dní, než bude trať natolik uvolněna, abychom mohli pokračovat. Nebyla to radostná zpráva, ale naštěstí jsme měli palivo a dost potravin na nějakou dobu.

Byl konec prosince a Štědrý večer jsme slavili ve vagonu. Noc byla nádherná, obloha se třpytila hvězdami, země byla oděna do bílého. Malá borovička, kterou tajemnice umně ozdobila a postavila na čestné místo v naší jídelně, slavnosti dodala lesku. Záře malých voskových svíček dodávala výjevu romantický nádech. Dárky pro naše spolucestující přišly až z Ameriky; dali nám je přátelé v prosinci 1919, když jsme na Ellis Islandu⁶ čekali na deportaci. Od té doby uplynul rok, rok plný muk.

Když jsme přijeli do Petrohradu, zjistili jsme, že město rozrušuje vášnivá diskuse o úloze odborových svazů. Poměry v nich vyvolaly mezi řadovými členy takovou nespokojenost, že komunistická strana byla konečně nucena se touto otázkou zabývat. Otázka odborů se na zasedáních komunistické strany objevila už v říjnu. Diskuse pokračovaly po celý listopad a prosinec a vyvrcholily na VIII. všeruském sjezdu sovětů.⁷ Velkého slovního zápasu, který měl rozhodnout o osudu dělnických organizací, se zúčastnili všichni přední komunisté. Projednávané teze odhalily čtyři různá stanoviska. Za prvé stanovisko Leninovy a Zinovjevovy frakce, podle níž hlavní „funkcí odborových svazů za proletářské diktatury je sloužit jako škola komunismu“. Za druhé skupina, kterou zastupoval starý komunista Rjazanov⁸ a která trvala na tom, že odborové svazy musí být fórem dělníků a jejich hospodářskou ochranou. Třetí frakci vedl Trockij. Věřil, že se odborové svazy časem stanou správci a kontrolory průmyslu, ale že prozatím musí podléhat přísné vojenské kázni a být zcela podřízeny potřebám státu. Čtvrtým a nejdůležitějším směrem byla Dělnická opozice⁹ v čele s paní Kollontajovou a Šljapnikovem,¹⁰ která vyjadřovala smýšlení samotných dělníků a měla jejich podporu. Tato opozice tvrdila, že postoj vlády k odborovým svazům zničil zájem pracujících o hospodářskou obnovu země a ochromil jejich výrobní schopnosti. Zdůrazňovala, že Říjnová revoluce se vybojovala proto, aby proletariát převzal kontrolu nad průmyslovým životem země. Požadovala osvobození mas ze jha byrokratického státu a jeho zkorumpovaného úřednictva a možnost uplatnit tvůrčí energii dělníků. Dělnická opozice tlumočila nespokojenost a touhy řadových členů.

Byla to bitva jak se patří: Trockij a Zinovjev se proháněli po celé zemi každý ve svém zvláštním vlaku, aby si navzájem vyvraceli tvrzení. V Petrohradě byl například Zinovjevův vliv tak mocný, že to stálo velký boj, než Trockij dostal svolení promluvit o svých názorech na spornou otázku k místní organizaci komunistické strany. Spor vyvolal prudké vášně a nějakou dobu hrozil stranu rozštěpit.

Na sjezdu Lenin odsoudil Dělnickou opozici jako „anarchosyndikalistickou maloburžoazní ideologii“ a zasazoval se o její úplné potlačení. Šljapnikova, jednoho z nejvlivnějších vůdců opozice, Lenin označil za „uraženého komisaře“ a později ho umlčel tím, že ho učinil členem ústředního výboru komunistické strany. Paní Kollontajové řekli, aby buď držela jazyk za zuby, nebo ze strany vystoupila; její brožura, v níž vyložila názory opozice, byla zakázána. Někteří méně významní příslušníci Dělnické opozice dostali „dovolenou“ v Čece, a dokonce i Rjazanov, starý a osvědčený komunista, byl na šest měsíců vyloučen ze vší odborové činnosti.

Brzy po našem příjezdu do Petrohradu nám tajemník muzea oznámil, že v Moskvě byla založena nová instituce zvaná Istpart,¹¹ která má shromažďovat materiál k dějinám komunistické strany. Tato organizace chtěla také dohlížet na všechny budoucí výpravy Muzea revoluce a postavit je pod vedení politického komisaře. Bylo nutné jet do Moskvy a zjistit, jak se věci mají. Viděli jsme příliš mnoho zla, které vyplývalo z diktatury politického komisaře, všudypřítomného špiclování a omezování samostatné činnosti. Se změnou, která se měla v povaze naší výpravy provést, jsme nemohli souhlasit.