Knihovna · Soumrak starého světa · Mé zklamání z Ruska

Kapitola XXVI – Smrt a pohřeb Petra Kropotkina

Když jsem v lednu 1921 přijela do Moskvy, dozvěděla jsem se, že Petra Kropotkina skolil zápal plic. Okamžitě jsem nabídla, že ho budu ošetřovat, ale protože u něho už byla jedna ošetřovatelka a Kropotkinův domek byl příliš malý, aby mohl pojmout další návštěvníky, dohodli jsme se, že do Dmitrova pojede Saša Kropotkinová, která tehdy byla v Moskvě, a zjistí, zda mě tam potřebují. Už předtím jsem si zařídila, že druhý den odjedu do Petrohradu. Až do chvíle odjezdu jsem čekala na zprávu z vesnice; když žádná nepřišla, usoudila jsem, že se Kropotkinovi daří lépe. O dva dny později mi v Petrohradě Ravičová oznámila, že se Kropotkinův stav zhoršil a že mě žádají, abych okamžitě přijela do Moskvy. Odjela jsem hned, ale můj vlak měl bohužel deset hodin zpoždění, takže jsem do Moskvy přijela příliš pozdě, abych stihla spoj do Dmitrova. Ranní vlaky do vesnice tehdy nejezdily, a tak jsem teprve večer 7. února konečně seděla ve vlaku, který tam jel. Pak lokomotiva odjela pro palivo a vrátila se až v jednu hodinu ráno. Když jsem 8. února konečně dorazila do Kropotkinova domku, dozvěděla jsem se strašnou zprávu, že Petr zemřel asi před hodinou. Opakovaně po mně volal, ale já jsem tam nebyla, abych prokázala poslední službu svému milovanému učiteli a soudruhovi, jednomu z největších a nejušlechtilejších duchů světa. Nebylo mi dopřáno být s ním v jeho posledních hodinách. Chtěla jsem alespoň zůstat, dokud ho nedoprovodíme na místo posledního odpočinku.

Při mých dvou předchozích návštěvách u Kropotkina na mě zvlášť zapůsobily dvě věci: že vůči bolševikům necítil žádnou hořkost a že se ani jednou nezmínil o vlastních útrapách a strádání. Teprve teď, když rodina připravovala pohřeb, jsem se dozvěděla některé podrobnosti o jeho životě za bolševického režimu. Na počátku roku 1918 shromáždil Kropotkin kolem sebe několik nejschopnějších odborníků v politické ekonomii. Chtěl pečlivě prostudovat zdroje Ruska, zpracovat je v monografiích a prakticky je využít při průmyslové obnově země. Kropotkin byl hlavním redaktorem tohoto díla. Byl připraven jeden svazek, ale nikdy nevyšel. Federalistickou ligu, jak se tato vědecká skupina nazývala, vláda rozpustila a veškerý materiál zabavila.

Dvakrát byl Kropotkinům zabrán byt v Moskvě a rodina musela hledat jiné bydlení. Teprve po těchto zkušenostech se Kropotkinovi přestěhovali do Dmitrova, kde se starý Petr stal nedobrovolným vyhnancem. Kropotkin, v jehož domě se kdysi scházelo ze všech zemí to nejlepší, co bylo v myšlení a v idejích, byl nyní nucen žít jako poustevník. Navštěvovali ho jen rolníci a dělníci z vesnice a několik příslušníků inteligence, kteří k němu chodívali se svými starostmi a neštěstími. Vždycky udržoval styk se světem prostřednictvím četných publikací, ale v Dmitrově k těmto pramenům přístup neměl. Jediným zdrojem zpráv mu teď byly dva vládní listy, Pravda a Izvěstija. Život na vesnici mu také velmi ztěžoval práci na nové Etice. Trpěl duševním hladem, který pro něho byl větším mučením než tělesná podvýživa. Je pravda, že dostával lepší pajok než průměrný člověk, ale ani ten nestačil, aby udržel jeho ubývající síly. Naštěstí mu občas z různých stran přicházela pomoc v podobě potravin. Soudruzi ze zahraničí i anarchisté z Ukrajiny mu často posílali balíčky s jídlem. Jednou dostal nějaké dary od Machna, kterého tehdy bolševici vychvalovali jako postrach kontrarevoluce na jihu Ruska. Zvlášť těžce nesli Kropotkinovi nedostatek světla. Když jsem je v roce 1920 navštívila, pokládali se za šťastné, že si mohou svítit aspoň v jedné místnosti. Kropotkin většinou pracoval při mihotavém plamínku malé olejové lampičky, který ho málem připravil o zrak. Během krátkých denních hodin přepisoval své poznámky na psacím stroji a pomalu a namáhavě vyťukával písmeno po písmenu.

Jeho síly však nepodlomilo vlastní nepohodlí. Byla to myšlenka na revoluci, která selhala, na útrapy Ruska, na pronásledování, na nekonečné rasstrely, co z posledních dvou let jeho života učinilo hlubokou tragédii. Dvakrát se pokusil přivést vládce Ruska k rozumu: jednou na protest proti potlačení všech nekomunistických publikací, podruhé proti barbarské praxi braní rukojmí. Od té doby, co Čeka zahájila svou činnost, schvalovala bolševická vláda braní rukojmí. Staří i mladí, matky, otcové, sestry, bratři, ba i děti byli drženi jako rukojmí za údajný přečin někoho z příbuzných, o němž často nic nevěděli. Kropotkin pokládal takové metody za neomluvitelné za jakýchkoli okolností.

Na podzim roku 1920 pohrozili členové strany sociálních revolucionářů, kterým se podařilo dostat do zahraničí, odvetou, bude-li komunistické pronásledování jejich soudruhů pokračovat. Bolševická vláda oznámila ve svém úředním tisku, že za každou komunistickou oběť popraví deset sociálních revolucionářů. Tehdy poslali slavná revolucionářka Věra Fignerová a Petr Kropotkin vládnoucí moci v Rusku svůj protest.¹ Upozornili v něm, že takové praktiky jsou nejhorší skvrnou na ruské revoluci a zlem, které už přineslo strašné následky: dějiny takové metody nikdy neodpustí.

Druhý protest byl odpovědí na vládní plán „likvidovat“ všechna soukromá nakladatelství, včetně nakladatelství družstev. Protest byl adresován prezidiu všeruského sjezdu sovětů, který tehdy zasedal. Stojí za zmínku, že podobný protest poslal i Gorkij, sám úředník Komisariátu osvěty. Kropotkin v tomto prohlášení upozorňoval, jak je taková politika nebezpečná pro veškerý pokrok, ba pro veškeré myšlení, a zdůrazňoval, že takový státní monopol by tvůrčí práci naprosto znemožnil. Protesty však neměly žádný účinek. Od té doby měl Kropotkin za to, že je zbytečné obracet se na vládu, která zešílela mocí.

Za dva dny, které jsem strávila v Kropotkinově domácnosti, jsem se o jeho osobním životě dozvěděla víc než za všechna léta, co jsem ho znala. Ani jeho nejbližší přátelé nevěděli, že Petr Kropotkin byl velmi nadaný výtvarník a hudebník. Mezi jeho věcmi jsem objevila sbírku kreseb velké hodnoty. Hudbu vášnivě miloval a sám byl hudebníkem neobyčejných schopností. Velkou část volného času trávil u klavíru.

A teď ležel na pohovce ve své malé pracovně, jako by klidně spal, a jeho tvář byla ve smrti stejně laskavá jako za života. Tisíce lidí putovaly ke Kropotkinovu domku, aby vzdaly hold tomuto velkému synu Ruska. Když jeho ostatky nesli na nádraží, aby je odvezli do Moskvy, šlo v působivém pohřebním průvodu celé obyvatelstvo vesnice, aby naposledy láskyplně pozdravilo muže, který mezi nimi žil jako jejich přítel a soudruh.

Kropotkinovi přátelé a soudruzi rozhodli, že pohřeb mají výhradně obstarat anarchistické organizace, a v Moskvě byla ustavena Komise pro pohřeb Petra Kropotkina, složená ze zástupců různých anarchistických skupin. Výbor poslal Leninovi telegram s žádostí, aby nařídil propustit všechny anarchisty vězněné v hlavním městě a umožnil jim zúčastnit se pohřbu.

Protože všechny veřejné dopravní prostředky, tiskárny a podobně byly znárodněny, musela anarchistická pohřební komise požádat Moskevský sovět, aby jí umožnil pohřební program úspěšně uskutečnit. Anarchisté byli zbaveni vlastního tisku, a tak se komise musela obrátit na úřady, aby mohla vytisknout to, co bylo k přípravám pohřbu potřeba. Po značném jednání bylo povoleno vytisknout dva letáky a vydat čtyřstránkový bulletin na památku Petra Kropotkina. Komise žádala, aby list mohl vyjít bez cenzury, a prohlásila, že obsahem budou výhradně vzpomínky na našeho zesnulého soudruha a žádné polemické otázky. Tato žádost byla kategoricky zamítnuta. Komise neměla na vybranou a musela se podrobit; rukopisy byly odeslány cenzuře. Aby předešla tomu, že by kvůli vládní taktice zdržování nakonec nemohl vyjít žádný pamětní list, rozhodla se pohřební komise otevřít na vlastní odpovědnost jistou anarchistickou tiskárnu, kterou vláda zapečetila. Bulletin i oba letáky byly vytištěny v této tiskárně.

V odpověď na telegram poslaný Leninovi se ústřední výbor Všeruského výkonného výboru sovětů usnesl „navrhnout Všeruské mimořádné komisi (Večeka), aby podle svého uvážení propustila vězněné anarchisty k účasti na pohřbu Petra A. Kropotkina“. Delegátů vyslaných na Čeku se tam zeptali, zda pohřební komise zaručí, že se vězňové vrátí. Odpověděli, že se o této otázce nejednalo. Čeka nato odmítla anarchisty propustit. Pohřební komise, zpravená o novém vývoji situace, okamžitě zaručila, že se vězňové po pohřbu vrátí. Čeka pak odpověděla, že „ve vězení nejsou žádní anarchisté, které by bylo podle uvážení předsedy Mimořádné komise možné k pohřbu propustit“.

Tělo zesnulého bylo vystaveno ve Sloupovém sále moskevského Domu odborů. Ráno v den pohřbu se Kropotkinova pohřební komise rozhodla oznámit shromážděným lidem, že úřady nedodržely slovo, a na protest odnést z Domu odborů všechny věnce, které daly oficiální komunistické orgány. Představitelé Moskevského sovětu se báli veřejného odhalení, a proto pevně slíbili, že všichni anarchisté vězněni v Moskvě budou okamžitě propuštěni, aby se mohli pohřbu zúčastnit. Ale i tento slib byl porušen: z „vnitřní věznice“² Mimořádné komise bylo propuštěno jen sedm anarchistů. Nikdo z anarchistů vězněných v Butyrkách se pohřbu nezúčastnil. Úřední vysvětlení znělo, že dvacet anarchistů uvězněných v této věznici nabídku úřadů odmítlo. Později jsem vězně navštívila, abych zjistila, jak se věci mají. Řekli mi, že zástupce Mimořádné komise trval na jednotlivé účasti a v některých případech činil výjimky. Anarchisté věděli, že slib dočasného propuštění byl kolektivní, a žádali, aby se podmínky dodržely. Zástupce Čeky šel k telefonu, aby se, jak řekl, poradil s vyššími místy. Už se nevrátil.

Pohřeb byl nanejvýš působivou podívanou. Byla to jedinečná demonstrace, jakou dosud nezažila žádná jiná země. Dlouhé řady členů anarchistických organizací, odborových svazů, vědeckých a literárních společností a studentských spolků pochodovaly přes dvě hodiny od Domu odborů na hřbitov,³ vzdálený sedm verst (téměř pět mil). V čele průvodu šli studenti a děti, kteří nesli věnce od různých organizací. Nad zástupem vlály černé anarchistické prapory a šarlatové socialistické symboly. Míli dlouhý průvod se zcela obešel bez služeb oficiálních strážců pořádku. Dokonalý pořádek udržoval sám zástup, který se samovolně seřadil do několika řad, zatímco studenti a dělníci utvořili po obou stranách pochodujících živý řetěz. U Tolstého muzea⁴ se smuteční průvod zastavil a prapory se sklonily na počest památky dalšího velkého syna Ruska. Skupina tolstojovců na schodech muzea zahrála Chopinův⁵ Smuteční pochod jako výraz své lásky a úcty ke Kropotkinovi.

Jasné zimní slunce zapadalo za obzor, když Kropotkinovy ostatky spouštěli do hrobu poté, co řečníci mnoha politických směrů vzdali poslední hold svému velkému učiteli a soudruhovi.