Knihovna · Soumrak starého světa · Mé zklamání z Ruska

Kapitola XXVII – Kronštadt

V únoru 1921 vstoupili dělníci několika petrohradských továren do stávky.¹ Zima byla mimořádně krutá a obyvatelé hlavního města nesmírně trpěli zimou, hladem a vyčerpáním. Žádali zvýšení potravinových přídělů, trochu paliva a oděvy. Stížnosti stávkujících, které úřady přecházely, brzy nabyly politického rázu. Tu a tam zazněl i požadavek Ústavodárného shromáždění a svobodného obchodu. Pokus stávkujících o pouliční demonstraci byl potlačen, protože vláda proti nim povolala vojenské kursanty. Liza Zorinová, která ze všech komunistů, s nimiž jsem se setkala, zůstala lidu nejblíž, byla u rozhánění demonstrace přítomna. Jedna žena se nad surovostí vojáků tak rozzuřila, že na Lizu zaútočila. Liza, věrna svým proletářským instinktům, ženu uchránila před zatčením a doprovodila ji domů. Tam našla ty nejotřesnější poměry. V tmavé a vlhké místnosti žila dělnická rodina se šesti dětmi, polonahými v tuhém mrazu. Liza mi pak řekla: „Bylo mi zle při pomyšlení, že bydlím v Astorii.“ Později se odtamtud odstěhovala.

Když se kronštadtští námořníci dozvěděli, co se děje v Petrohradě, vyslovili stávkujícím solidaritu v jejich hospodářských a revolučních požadavcích, ale odmítli podpořit jakoukoli výzvu ke svolání Ústavodárného shromáždění. Dne 1. března uspořádali námořníci v Kronštadtu hromadné shromáždění, jehož se zúčastnili také předseda Všeruského ústředního výkonného výboru Kalinin² (nejvyšší představitel Ruské republiky), velitel kronštadtské pevnosti Kuzmin³ a předseda kronštadtského sovětu Vasiljev.⁴ Shromáždění, konané s vědomím výkonného výboru kronštadtského sovětu, přijalo rezoluci, kterou schválili námořníci, posádka a shromáždění občanů o 16 000 lidech. Kalinin, Kuzmin a Vasiljev vystoupili proti rezoluci, která se později stala základem konfliktu mezi Kronštadtem a vládou. Vyjadřovala lidový požadavek sovětů zvolených svobodnou volbou lidu. Stojí za to otisknout tento dokument celý, aby si čtenář mohl udělat úsudek o skutečné povaze kronštadtských požadavků. Rezoluce zněla:

Vyslechnuvše zprávu zástupců, které vyslala valná hromada lodních posádek do Petrohradu, aby tam prošetřili situaci, usnesli jsme se:

1. vzhledem k tomu, že nynější sověty nevyjadřují vůli dělníků a rolníků, uspořádat neprodleně nové volby tajným hlasováním, přičemž předvolební kampaň mezi dělníky a rolníky musí mít plnou svobodu agitace;

2. zavést svobodu slova a tisku pro dělníky a rolníky, pro anarchisty a levé socialistické strany;

3. zajistit svobodu shromažďování pro odborové svazy a rolnické organizace;

4. svolat nejpozději na 10. března 1921 nestranickou konferenci dělníků, rudoarmějců a námořníků Petrohradu, Kronštadtu a Petrohradské gubernie;

5. propustit všechny politické vězně socialistických stran, jakož i všechny dělníky, rolníky, vojáky a námořníky uvězněné v souvislosti s dělnickým a rolnickým hnutím;

6. zvolit komisi, která přezkoumá případy osob držených ve vězeních a koncentračních táborech;

7. zrušit všechny politotděly,⁵ protože žádná strana nemá mít zvláštní výsady při šíření svých idejí ani dostávat k tomu účelu finanční podporu od vlády. Místo nich mají být zřízeny osvětové a kulturní komise, volené místně a financované vládou;

8. neprodleně zrušit všechny zagraditělnyje otrjady;⁶

9. vyrovnat příděly všech pracujících, s výjimkou těch, kdo jsou zaměstnáni v provozech zdraví škodlivých;

10. zrušit komunistické bojové oddíly ve všech složkách armády, jakož i komunistické stráže držené v mlýnech a továrnách. Budou-li takové stráže nebo vojenské oddíly pokládány za nezbytné, mají být v armádě jmenovány z řad mužstva a v továrnách podle uvážení dělníků;

11. dát rolníkům plnou svobodu nakládat s jejich půdou a také právo chovat dobytek pod podmínkou, že rolníci budou hospodařit vlastními prostředky, to jest bez využívání najaté pracovní síly;

12. požádat všechny složky armády, jakož i naše soudruhy vojenské kursanty, aby se k našim usnesením připojili;

13. žádat, aby tisk dal našim usnesením co největší publicitu;

14. ustavit pojízdnou kontrolní komisi;

15. povolit svobodnou kustarnou⁷ výrobu vlastní prací.

Dne 4. března se měl sejít Petrohradský sovět a všeobecně se mělo za to, že se na něm rozhodne o osudu Kronštadtu. Měl tam promluvit Trockij, a protože jsem ho v Rusku dosud neměla příležitost slyšet, velmi jsem si přála schůze se zúčastnit. V kronštadtské záležitosti jsem dosud neměla jasno. Nemohla jsem uvěřit, že by si bolševici záměrně vymysleli historku o generálu Kozlovském⁸ jako vůdci námořníků. Očekávala jsem, že schůze sovětu věc objasní.

Tauridský palác byl přeplněný a tribunu obklopoval zvláštní oddíl kursantů. Ovzduší bylo velmi napjaté. Všichni čekali na Trockého. Když však v deset hodin stále nepřicházel, zahájil schůzi Zinovjev. Nemluvil ještě ani čtvrt hodiny a já už jsem byla přesvědčena, že sám historce o Kozlovském nevěří. „Kozlovskij je samozřejmě starý a nic nezmůže,“ řekl, „ale stojí za ním bělogvardějští důstojníci a ti námořníky svádějí.“ A přece sovětské noviny celé dny vytrubovaly, že generál Kozlovskij je duší „vzpoury“. Kalinin, kterého námořníci nechali z Kronštadtu bez překážek odjet, běsnil jako hokynář. Označil námořníky za kontrarevolucionáře a volal po jejich okamžitém podrobení. Několik dalších komunistů se k němu přidalo. Když byla zahájena rozprava, požádal o slovo jeden dělník z petrohradského Arzenálu. Mluvil hluboce pohnut, nedbal neustálého přerušování a nebojácně prohlásil, že dělníci byli dohnáni ke stávce lhostejností vlády k jejich stížnostem; kronštadtští námořníci zdaleka nejsou kontrarevolucionáři, nýbrž jsou revoluci oddáni. Obrátil se k Zinovjevovi a připomněl mu, že bolševické úřady teď jednají s dělníky a námořníky právě tak, jak Kerenského vláda jednala s bolševiky. „Tehdy byli jako kontrarevolucionáři a němečtí agenti odsuzováni vy,“ řekl. „My, dělníci a námořníci, jsme vás chránili a pomohli vám k moci. Teď nás odsuzujete vy a jste připraveni na nás zaútočit se zbraní v ruce. Pamatujte si, že si zahráváte s ohněm.“

Pak promluvil námořník. Připomněl slavnou revoluční minulost Kronštadtu, vyzval komunisty, aby se nedopouštěli bratrovraždy, a přečetl kronštadtskou rezoluci, aby dokázal mírumilovný postoj námořníků. Ale hlas těchto synů lidu padl na hluché uši. Petrosovět, rozvášněný bolševickou demagogií, přijal Zinovjevovu rezoluci, která Kronštadtu nařizovala, aby se vzdal, jinak bude vyhlazen.

Kronštadtští námořníci byli vždy první, kdo sloužili revoluci. Sehráli významnou úlohu v revoluci roku 1905;⁹ v roce 1917 stáli v prvních řadách. Za Kerenského režimu vyhlásili Kronštadtskou komunu¹⁰ a stavěli se proti Ústavodárnému shromáždění. Byli předvojem Říjnové revoluce. Ve velkém boji proti Judeničovi poskytli námořníci Petrohradu nejpevnější obranu a Trockij je vychvaloval jako „chloubu a slávu revoluce“. Teď se však odvážili pozvednout hlas na protest proti novým vládcům Ruska. To byla z bolševického hlediska velezrada. Kronštadtští námořníci byli odsouzeni k záhubě.

Rozhodnutí sovětu Petrohrad pobouřilo; dokonce i někteří komunisté, zvláště z francouzské sekce, byli plni rozhořčení. Nikdo z nich však neměl odvahu protestovat proti chystanému krveprolití, a to ani ve stranických kruzích. Jakmile se o rezoluci Petrosovětu vědělo, sešla se skupina známých petrohradských literátů, aby se poradili, zda by se nedalo něco udělat, aby se plánovanému zločinu zabránilo. Kdosi navrhl obrátit se na Gorkého, aby se postavil do čela výboru, který by sovětským úřadům předložil protest. Doufalo se, že bude následovat příklad svého slavného krajana Tolstého, který ve svém proslulém dopise carovi pozvedl hlas proti strašnému vraždění dělníků.¹¹ Také teď byl takový hlas zapotřebí a Gorkij byl pokládán za pravého muže, který vyzve nynější cary, aby se vzpamatovali. Většina přítomných však tento nápad odmítla. Gorkij patří k bolševikům, říkali, nic neudělá. Už několikrát se na něj obraceli, ale zakročit odmítl. Porada nepřinesla žádný výsledek. Přesto se v Petrohradě našlo několik lidí, kteří nemohli mlčet. Poslali Výboru obrany tento dopis:

Petrohradskému sovětu práce a obrany,¹²

předsedovi Zinovjevovi:

Mlčet teď je nemožné, ba zločinné. Nedávné události nás anarchisty nutí promluvit a prohlásit, jaký postoj zaujímáme k nynější situaci.

Kvas a nespokojenost, které se projevují mezi dělníky a námořníky, jsou výsledkem příčin, jež si žádají naši vážnou pozornost. Zima a hlad vyvolaly nespokojenost a nedostatek jakékoli možnosti diskuse a kritiky nutí dělníky a námořníky, aby své stížnosti vynášeli na veřejnost.

Bělogvardějské bandy chtějí a mohou se pokusit této nespokojenosti využít ve svém třídním zájmu. Skrývají se za dělníky a námořníky a rozhlašují hesla Ústavodárného shromáždění, svobodného obchodu a podobné požadavky.

My anarchisté jsme klam těchto hesel dávno odhalili a prohlašujeme před celým světem, že proti každému kontrarevolučnímu pokusu budeme bojovat se zbraní v ruce, ve spolupráci se všemi přáteli sociální revoluce a ruku v ruce s bolševiky.

Pokud jde o konflikt mezi sovětskou vládou a dělníky a námořníky, zastáváme názor, že nemá být řešen silou zbraní, nýbrž soudružskou, bratrskou revoluční dohodou. Sáhne-li sovětská vláda ke krveprolití, nezastraší tím – v dané situaci – dělníky ani je neuklidní. Naopak, věci to jen zhorší a posílí to Dohodu i vnitřní kontrarevoluci.

A co je ještě důležitější: použití síly Dělnicko-rolnickou vládou proti dělníkům a námořníkům bude mít reakční účinek na mezinárodní revoluční hnutí a všude přivodí sociální revoluci nevyčíslitelnou škodu.

Soudruzi bolševici, vzpamatujte se, dokud není pozdě. Nezahrávejte si s ohněm: chystáte se učinit krok nanejvýš vážný a rozhodující.

Předkládáme vám tímto návrh: Ať je zvolena komise složená z pěti osob, mezi nimi dvou anarchistů. Komise odjede do Kronštadtu, aby spor urovnala mírovou cestou. V dané situaci je to nejradikálnější způsob. Bude mít mezinárodní revoluční význam.

Petrohrad, 5. března 1921

Alexander Berkman
Emma Goldmanová
Perkus
Petrovskij

Tento protest však nikdo nevzal na vědomí.

Dne 7. března zahájil Trockij ostřelování Kronštadtu a 17. března byly pevnost i město dobyty, po četných útocích, které si vyžádaly strašlivé lidské oběti. Tak byl Kronštadt „zlikvidován“ a „kontrarevoluční spiknutí“ uhašeno v krvi. „Dobytí“ města se vyznačovalo bezohlednou krutostí, ačkoli kronštadtští námořníci nezranili ani nezabili jediného z komunistů, které zatkli. Ještě před útokem na pevnost dali bolševici bez soudu popravit četné rudoarmějce, kteří se z revolučního přesvědčení a solidarity odmítli krveprolití zúčastnit.

Několik dní po „slavném vítězství“ nad Kronštadtem prohlásil Lenin na X. sjezdu Komunistické strany Ruska: „Námořníci nechtěli kontrarevolucionáře, ale nechtěli ani nás.“ A – ironie bolševismu! – na témž sjezdu se Lenin vyslovil pro svobodný obchod, tedy pro krok reakčnější než cokoli, co se kladlo za vinu kronštadtským námořníkům.

Mezi 1. a 17. březnem bylo několik pluků petrohradské posádky a všichni námořníci z přístavu odzbrojeni a posláni na Ukrajinu a na Kavkaz. Bolševici se báli na ně v kronštadtské situaci spoléhat: v první vhodné chvíli by mohli s Kronštadtem uzavřít spojenectví. Ve skutečnosti s Kronštadtem sympatizovalo i mnoho rudoarmějců z Krasné Gorky¹³ a z okolních posádek a na námořníky museli zaútočit pod hrozbou zbraní.

Dne 17. března dovršila komunistická vláda své „vítězství“ nad kronštadtským proletariátem a 18. března oslavovala památku mučedníků Pařížské komuny.¹⁴ Všem, kdo byli němými svědky zvěrstva, jehož se bolševici dopustili, bylo zřejmé, že zločin na Kronštadtu byl daleko obludnější než vraždění komunardů roku 1871, protože byl spáchán ve jménu sociální revoluce, ve jménu socialistické republiky. Dějiny se oklamat nedají. V letopisech ruské revoluce budou jména Trockého, Zinovjeva a Dybenka připsána ke jménům Thierse¹⁵ a Galliffeta.¹⁶

Sedmnáct strašných dní, strašnějších než cokoli, co jsem v Rusku poznala. Dny plné muk, protože jsem byla naprosto bezmocná tváří v tvář hrozným věcem, které se odehrávaly před mýma očima. Právě v té době jsem náhodou navštívila přítele, který už měsíce ležel v nemocnici. Našla jsem ho velmi skleslého. Do téže nemocnice přivezli mnoho raněných z útoku na Kronštadt, většinou kursanty. Měla jsem příležitost promluvit s jedním z nich. Jeho tělesné utrpení, řekl, není nic ve srovnání s duševní mukou. Příliš pozdě poznal, že se dal oklamat pokřikem o „kontrarevoluci“. V Kronštadtu nebyli žádní carští generálové, žádní bělogvardějci – našel tam jen své vlastní soudruhy, námořníky a vojáky, kteří hrdinně bojovali za revoluci.

Příděly obyčejných pacientů v nemocnicích nebyly zdaleka uspokojivé, ale ranění kursanti dostávali to nejlepší ze všeho a o jejich pohodlí pečoval zvlášť vybraný výbor složený z členů komunistické strany. Někteří z kursantů, mezi nimi i ten, s nímž jsem mluvila, zvláštní výsady odmítli. „Chtějí nám zaplatit za vraždu,“ říkali. Vedení se obávalo, že tyto procitlé oběti ovlivní celou nemocnici, a nařídilo je přestěhovat na zvláštní oddělení, kterému pacienti říkali „komunistické oddělení“.

Kronštadt přetrhl poslední nit, která mě k bolševikům poutala. Svévolné vraždění, které rozpoutali, mluvilo proti nim výmluvněji než cokoli jiného. Ať už v minulosti předstírali cokoli, nyní bolševici dokázali, že jsou nejzhoubnějšími nepřáteli revoluce. Už jsem s nimi nemohla mít nic společného.