Knihovna · Soumrak starého světa · Mé zklamání z Ruska

Kapitola XXVIII – Pronásledování anarchistů

V zemi, kterou stát vlastní a ovládá tak naprosto jako Rusko, je téměř nemožné žít bez „milosti“ vlády. Přesto jsem byla odhodlána o to se pokusit. Nechtěla jsem nic přijmout – ani příděly chleba – z rukou potřísněných krví statečných kronštadtských námořníků. Naštěstí mi zbylo trochu šatstva, které mi zanechala jedna americká přítelkyně; dalo se vyměnit za potraviny. Dostala jsem také nějaké peníze od svých příbuzných ve Spojených státech. Ty mi umožní nějakou dobu žít.

V Moskvě jsem sehnala malý pokoj, v němž dříve bydlela dcera Petra Kropotkina. Od toho dne jsem žila jako tisíce jiných Rusů: nosila jsem vodu, štípala dříví, prala a vařila, všechno ve svém pokojíku. Ale cítila jsem se proto svobodnější a lépe.

Nová hospodářská politika proměnila Moskvu v obrovské tržiště. Obchod se stal novým náboženstvím. Krámy a obchody vyrůstaly přes noc a byly záhadně naplněny lahůdkami, jaké Rusko nevidělo celá léta. Na prodej se vystavovalo velké množství másla, sýra a masa; dalo se koupit pečivo, vzácné ovoce a sladkosti všeho druhu. V budově Prvního domu sovětů otevřeli jednu z největších cukráren. Muži, ženy a děti s vyzáblými tvářemi a hladovýma očima stáli kolem, hleděli do výloh a rozprávěli o tom velikém zázraku: co se ještě včera pokládalo za ohavný zločin, to se jim teď otevřeně a legálně předvádělo. Zaslechla jsem, jak jeden rudoarmějec říká: „Kvůli tomuhle jsme dělali revoluci? Kvůli tomuhle museli naši soudruzi umírat?“ Heslo „Oloupit lupiče“ se teď proměnilo v „Ctít lupiče“ a znovu byla vyhlášena posvátnost soukromého vlastnictví.

Rusko tak postupně křísilo společenské poměry, které velká revoluce přišla zničit. Návrat ke kapitalismu však nijak nezměnil postoj bolševiků k levicovým živlům. Buržoazní myšlenky a praktiky se měly podporovat, aby se rozvinul průmyslový život Ruska, ale revoluční tendence se měly potlačovat jako dosud.

V souvislosti s Kronštadtem proběhla v Petrohradě a v Moskvě všeobecná razie proti anarchistům. Věznice se zaplnily jejími oběťmi. Byl zatčen téměř každý známý anarchista a Čeka zapečetila v obou městech anarchistická knihkupectví a tiskárny Golos truda.¹ Ukrajinští anarchisté, zatčení v předvečer charkovské konference² (přestože jim bolševici podle dohody s Machnem zaručili beztrestnost), byli převezeni do Moskvy a umístěni v Butyrkách; tento romanovský žalář opět sloužil svému starému účelu – a věznil dokonce i některé z revolucionářů, kteří v něm byli drženi už dříve. Brzy se rozneslo, že politické vězně v Butyrkách Čeka surově zbila a tajně deportovala neznámo kam. Moskvu toto vzkříšení nejhorších vězeňských metod carismu velmi pobouřilo. V Moskevském sovětu byla v té věci vznesena interpelace a rozhořčení poslanců bylo tak velké, že zástupce Čeky z tribuny vypískali. Několik moskevských anarchistických skupin zaslalo úřadům důrazný protest, z něhož cituji část:

Níže podepsané anarchosyndikalistické organizace po pečlivém uvážení situace, jež v poslední době vznikla v souvislosti s pronásledováním anarchistů v Moskvě, Petrohradě, Charkově a v dalších městech Ruska a Ukrajiny, včetně násilného potlačování anarchistických organizací, klubů, publikací atd., vyslovují tímto rozhodný a energický protest proti tomuto despotickému potlačování nejen veškeré agitační a propagandistické činnosti, ale dokonce i veškeré čistě kulturní práce anarchistických organizací.

Soustavný hon na anarchisty vůbec a na anarchosyndikalisty zvláště, jehož výsledkem je, že všechny věznice a žaláře sovětského Ruska jsou plné našich soudruhů, se časem i duchem plně shodoval s Leninovým projevem na X. sjezdu Komunistické strany Ruska. Lenin tehdy prohlásil, že se musí vyhlásit nejnemilosrdnější válka proti tomu, co nazval „maloburžoazními anarchistickými živly“, které se podle něho rozvíjejí dokonce i v samotné komunistické straně v důsledku „anarchosyndikalistických tendencí Dělnické opozice“. Právě v den, kdy Lenin tato slova pronesl, byla po celé zemi zatčena řada anarchistů, bez nejmenšího důvodu či vysvětlení. Proti nikomu z uvězněných soudruhů nebylo vzneseno obvinění, ačkoli někteří z nich již byli bez slyšení a bez soudu a ve své nepřítomnosti odsouzeni k dlouhým trestům. Podmínky jejich věznění jsou mimořádně odporné a surové. Tak jeden ze zatčených, soudruh Maximov,³ byl po četných marných protestech proti neuvěřitelně nehygienickým podmínkám, v nichž byl nucen žít, dohnán k jedinému prostředku protestu, který mu zbyl – k hladovce. Jiný soudruh, Jarčuk, byl po šesti dnech věznění propuštěn a brzy nato znovu zatčen, aniž bylo proti němu v jednom či druhém případě vzneseno jakékoli obvinění.

Podle spolehlivých zpráv, které jsme obdrželi, jsou někteří ze zatčených anarchistů posíláni do věznic v Samaře, daleko od domova a přátel, a jsou tak připravováni i o tu trochu soudružské pomoci, které by se jim blíže domova mohlo dostat. Řada dalších soudruhů byla strašnými podmínkami věznění dohnána k vyhlášení hladovky. Jeden z nich po dvanácti dnech hladovění nebezpečně onemocněl.

Na našich soudruzích ve vězení se páchá dokonce i fyzické násilí. Prohlášení anarchistů v moskevské Butyrské věznici, podepsané třiceti osmi soudruhy a zaslané 16. března výkonnému výboru Všeruské mimořádné komise, obsahuje mimo jiné toto sdělení: „Dne 15. března byl soudruh T. Kaširin⁴ ve věznici Zvláštního oddělení Mimořádné komise surově napaden a zbit vaším agentem Magem a jeho pomocníky za přítomnosti správce věznice Dukise.“

Kromě hromadného zatýkání našich soudruhů a fyzického násilí na nich vede vláda soustavnou válku proti naší osvětové práci. Zavřela řadu našich klubů i moskevskou kancelář nakladatelství anarchosyndikalistické organizace Golos truda. Podobný hon proběhl 15. března v Petrohradě. Bez důvodu byla zatčena řada anarchistů, tiskárna Golosu truda byla zavřena a její pracovníci uvězněni. Proti zatčeným soudruhům, kteří jsou dosud všichni ve vězení, nebylo vzneseno žádné obvinění.

Tato nesnesitelně samovládná taktika vlády vůči anarchistům je nepochybně výsledkem obecné politiky bolševického státu, který je ve výhradní moci komunistické strany, vůči anarchismu, syndikalismu a jejich stoupencům.

Tento stav věcí nás nutí pozvednout hlas k hlasitému protestu proti zpanikařenému a surovému potlačování anarchistického hnutí bolševickou vládou. Zde v Rusku je náš hlas slabý. Je umlčován. Politika vládnoucí komunistické strany směřuje k tomu, aby naprosto zničila každou možnost či snahu o anarchistickou činnost nebo propagandu. Anarchisté v Rusku jsou tak dohnáni do stavu úplné mravní hladovky, neboť vláda nás zbavuje možnosti uskutečnit dokonce i ty plány a projekty, jimž sama ještě nedávno slibovala pomoc.

Jsouce si jasněji než kdy předtím vědomi pravdivosti našeho anarchistického ideálu a naléhavé nutnosti uskutečnit ho v životě, jsme přesvědčeni, že revoluční proletariát světa stojí při nás.

* * *

Po Únorové revoluci se ruští anarchisté vrátili ze všech zemí do Ruska, aby se věnovali revoluční činnosti. Bolševici převzali anarchistické heslo „Továrny dělníkům, půdu rolníkům“ a získali si tím sympatie anarchistů. Ti v bolševicích viděli mluvčí sociálního a hospodářského osvobození a spojili s nimi své síly.

Po celé říjnové období anarchisté pracovali ruku v ruce s komunisty a bok po boku s nimi bojovali na obranu revoluce. Pak přišel brestlitevský mír, který mnozí anarchisté pokládali za zradu revoluce. Bylo to pro ně první varování, že s bolševiky není všechno v pořádku. Rusko však bylo stále vystaveno zahraniční intervenci a anarchisté cítili, že musí dál společně bojovat proti společnému nepříteli.

V dubnu 1918 přišla další rána. Na Trockého rozkaz bylo moskevské ústředí anarchistů napadeno dělostřelectvem, někteří anarchisté byli zraněni, velký počet jich byl zatčen a veškerá anarchistická činnost „zlikvidována“. Tento naprosto nečekaný násilný čin anarchisty od vládnoucí strany dále odcizil. Přesto většina z nich zůstala s bolševiky: měli za to, že navzdory vnitřnímu pronásledování by obrátit se proti stávajícímu režimu znamenalo nahrávat kontrarevolučním silám. Anarchisté se podíleli na každém společenském, osvětovém a hospodářském úsilí; aby Rusku pomohli, pracovali dokonce i ve vojenských úřadech. V Rudé gardě, v dobrovolnických plucích a později v Rudé armádě, jako organizátoři a vedoucí továren a dílen, jako náčelníci palivových úřadů, jako učitelé – všude zastávali anarchisté obtížná a odpovědná místa. Z jejich řad vzešli někteří z nejschopnějších mužů, kteří pracovali v Komisariátu zahraničí s Čičerinem a Karachanem,⁵ v různých tiskových úřadech a jako bolševičtí diplomatičtí zástupci v Turkestánu, Buchaře⁶ a v Dálněvýchodní republice. Po celém Rusku anarchisté pracovali s bolševiky a pro ně ve víře, že napomáhají věci revoluce. Avšak oddanost a horlivost anarchistů komunisty nijak neodradila od toho, aby anarchistické hnutí nelítostně pronásledovali.

Zvláštní celková situace a zmatek v myšlenkách, který bolševický experiment způsobil ve všech revolučních kruzích, rozdělily anarchistické síly v Rusku do několika frakcí, a oslabily tak jejich vliv na průběh revoluce. Existovala řada skupin, z nichž každá zápasila zvlášť, a marně, proti hrozivému stroji, který samy pomohly vytvořit. V hustém politickém mlžení mnozí ztratili směr: nedokázali rozlišit mezi bolševiky a revolucí. Ze zoufalství byli někteří anarchisté dohnáni k podzemní činnosti, stejně jako za vlády carů. Taková práce však byla za nových vládců obtížnější a nebezpečnější a otevírala také dveře zlověstným machinacím provokatérů. Vyspělejší anarchistické organizace, jako Nabat na Ukrajině, Golos truda v Petrohradě a v Moskvě a skupina Volnyj trud – obě posledně jmenované anarchosyndikalistického zaměření –, pokračovaly ve své práci veřejně, jak nejlépe mohly.

Naneštěstí, jak se to za daných okolností nedalo odvrátit, vnikli do anarchistických řad i někteří zlí duchové – trosky vyplavené na břeh revolučním přílivem. Byli to typy, pro které revoluce znamenala jen ničení, příležitostně dokonce i k osobnímu prospěchu. Zabývali se pochybnými činnostmi, a když byli zatčeni a šlo jim o život, často se stali zrádci a vstoupili do Čeky. Zvlášť v Charkově a v Oděse se tomuto jedovatému plevelu dařilo. Anarchisté jako celek se proti tomuto živlu postavili jako první. Bolševici, vždy dychtiví získat služby anarchistických ztroskotanců, soustavně překrucovali fakta. Pomlouvali, pronásledovali a štvali anarchistické hnutí jako celek. Právě tato komunistická proradnost a zvůle vedly k tomu, že v září 1919 byla během zasedání moskevské organizace komunistické strany vržena bomba. Byl to čin protestu, na němž se podíleli příslušníci různých politických směrů. Anarchistické organizace Golos truda a Volnyj trud v Moskvě takové metody veřejně odsoudily, vláda však odpověděla represemi proti všem anarchistům. A přece, navzdory svým trpkým zkušenostem a mučednictví pod bolševickým režimem, se většina anarchistů houževnatě držela ruky, která je bila. Teprve násilí spáchané na Kronštadtu je probudilo z hypnotického kouzla bolševické pověry.

Moc kazí a anarchisté nejsou výjimkou. Po pravdě je třeba přiznat, že jistá část anarchistů jí byla zkažena; daleko největší většina si však zachovala bezúhonnost. Ani bolševické pronásledování, ani často zkoušené uplácení dobrým postavením se všemi jeho zvláštními výsadami nedokázaly velkou většinu anarchistů odvrátit od jejich ideálů. Následkem toho byli neustále pronásledováni a vězněni. Jejich život ve vězeních byl ustavičným mučením: ve většině z nich stále platil starý režim a jen společný boj politických vězňů občas dokázal vynutit reformy a zlepšení. Tak bylo v Butyrkách zapotřebí opakovaných „obstrukcí“ a hladovek, než byly úřady donuceny k ústupkům. Politickým vězňům se podařilo zřídit jakousi univerzitu, pořádali přednášky a dostávali návštěvy a balíčky s jídlem. Čeka se však na takové „svobody“ mračila. Náhle, bez varování, bylo slušnému zacházení učiněno přítrž: Butyrky byly přepadeny a vězni, jichž bylo přes 400 a kteří patřili k různým revolučním směrům, byli násilím vyvlečeni ze svých cel a převezeni do jiných trestních zařízení. Zpráva, která tehdy přišla od jedné z obětí, datovaná 27. dubna, zní:

Koncentrační tábor, Rjazaň.

V noci 25. dubna nás přepadli rudoarmějci a ozbrojení čekisté a nařídili nám, abychom se oblékli a připravili k odchodu z Butyrek. Někteří političtí vězni se báli, že je vedou na popravu, odmítli jít a byli strašlivě zbiti. Zvlášť surově se zacházelo se ženami, některé byly vlečeny za vlasy ze schodů. Mnozí utrpěli vážná zranění. Mne zbili tak surově, že mám celé tělo jako jednu velkou ránu. Vyvedli nás násilím v nočním prádle a naházeli na vozy. Soudruzi v naší skupině nevěděli nic o tom, kde jsou ostatní političtí vězni, mezi nimi menševici, sociální revolucionáři, anarchisté a anarchosyndikalisté.

Sem nás přivezli deset, mezi nimi Fanny Baronovou. Podmínky v této věznici jsou nesnesitelné. Žádné vycházky, žádný čerstvý vzduch; jídla je málo a je odporné; všude hrozná špína, štěnice a vši. Chceme vyhlásit hladovku za lepší zacházení. Právě nám řekli, abychom se připravili i s věcmi. Zase nás někam pošlou. Nevíme kam.

(Podepsán) T.

Když vyšly najevo okolnosti přepadení Butyrek, uspořádali studenti Moskevské univerzity protestní shromáždění a přijali rezoluce, v nichž ten násilný čin odsoudili. Nato byli studentští vůdci zatčeni a univerzita zavřena. Mimomoskevským studentům bylo nařízeno, aby do tří dnů opustili Moskvu, pod záminkou nedostatku přídělů. Studenti se nabídli, že se svého pajoku vzdají, vláda však trvala na tom, aby hlavní město opustili. Když byla univerzita později znovu otevřena, napomenul děkan Preobraženskij studenty, aby se zdrželi jakýchkoli politických projevů, jinak budou z univerzity vyloučeni. Někteří ze zatčených studentů byli posláni do vyhnanství, mezi nimi několik studentek, a to jen za ten zločin, že byli členy kroužku, jehož cílem bylo studovat díla Kropotkina a dalších anarchistických autorů. Carovy metody vzkřísili jeho dědicové na trůnu v bolševickém Rusku.

* * *

Po smrti Petra Kropotkina se jeho přátelé a soudruzi rozhodli založit Kropotkinovo muzeum⁷ na památku velkého anarchistického učitele a k šíření jeho myšlenek a ideálů. Přestěhovala jsem se do Moskvy, abych pomohla zamýšlený památník zorganizovat, ale výbor muzea zanedlouho dospěl k závěru, že prozatím nelze projekt uskutečnit. Protože všechno podléhalo státnímu monopolu, nedalo se nic udělat bez žádosti u úřadů. Přijmout vládní pomoc by bylo úmyslnou zradou ducha Kropotkina, který po celý život důsledně odmítal státní podporu. Jednou, když byl Kropotkin nemocen a v nouzi, nabídla mu bolševická vláda velkou sumu za právo vydávat jeho díla. Kropotkin odmítl. Byl nucen přijímat příděly a v nemoci lékařskou péči, ale nesvolil, aby stát vydával jeho díla, ani od něho nepřijal žádnou jinou pomoc. Výbor Kropotkinova muzea zaujal týž postoj. Přijal od Moskevského sovětu dům, v němž se Kropotkin narodil a který měl být přeměněn v Kropotkinovo muzeum, ale nehodlal od vlády žádat nic dalšího. Dům tehdy obývala jedna vojenská organizace; trvalo by měsíce, než by ho vyklidila, a pak by nebyly k dispozici prostředky na jeho opravu. Někteří členové výboru měli za to, že Kropotkinovo muzeum nemá v bolševickém Rusku místo, dokud tam bují zvůle a věznice jsou plné politických odpůrců.

Když jsem byla na krátké návštěvě v Petrohradě, provedla Čeka razii v moskevském bytě, v němž jsem měla pokoj. Dozvěděla jsem se, že byla nastražena obvyklá past a že během zasady⁸ byl zatčen každý, kdo do bytu přišel. Navštívila jsem Ravičovou, abych proti takovému postupu protestovala, a řekla jsem jí, že je-li cílem vzít do vazby mne, jsem na to připravena. Ravičová o té věci nic neslyšela, slíbila však, že se spojí s Moskvou. O několik dní později mi bylo sděleno, že čekisté byli z bytu staženi a že zatčení přátelé budou brzy propuštěni. Když jsem se o něco později vrátila do svého pokoje, byla většina z nich na svobodě. Zároveň však byla v různých částech hlavního města zatčena řada anarchistů a o jejich osudu ani o příčině jejich zatčení se nedalo nic zjistit. O několik týdnů později, 30. srpna, uveřejnily moskevské Izvěstija oficiální zprávu Večeky o „anarchistickém banditismu“, v níž oznamovala, že deset anarchistů bylo bez slyšení a bez soudu zastřeleno jako „bandité“.

Stalo se ustálenou politikou bolševické vlády zastírat své barbarské zacházení s anarchisty jednotným obviněním z banditismu. Toto obvinění bylo vzneseno prakticky proti všem zatčeným anarchistům a často dokonce i proti stoupencům hnutí. Velmi pohodlný způsob, jak se zbavit nežádoucí osoby: tak bylo možné kohokoli tajně popravit a pohřbít.

Mezi deseti oběťmi byli dva z nejznámějších ruských anarchistů, jejichž idealismus a celoživotní oddanost věci lidstva obstály ve zkoušce carských žalářů a vyhnanství i pronásledování a utrpení v jiných zemích. Byli to Fanny Baronová, která před několika měsíci uprchla z rjazaňské věznice, a Lev Čornyj,⁹ který za starého režimu strávil mnoho let svého života na katorze a ve vyhnanství. Bolševici neměli odvahu přiznat, že zastřelili Lva Čorného; v seznamu popravených figuroval jako „Turčaninov“, což – ač to bylo jeho skutečné jméno – bylo neznámé dokonce i některým z jeho nejbližších přátel. Čornyj byl po celém Rusku znám jako nadaný básník a spisovatel. Roku 1907 vydal původní dílo o „asociačním anarchismu“ a od svého návratu ze Sibiře v roce 1917 se těšil velké oblibě mezi moskevskými dělníky jako přednášející a zakladatel „Federace duševních pracovníků“. Byl to muž velkých darů, něžný a soucitný ve všech svých vztazích. Nikdo nemohl mít k banditismu dál.

Matka Lva Čorného opakovaně chodila na Osobyj otděl¹⁰ (Zvláštní oddělení Čeky), aby se dozvěděla o osudu svého syna. Pokaždé jí řekli, ať přijde zítra, že ho pak bude smět vidět. Jak se později zjistilo, byl Čornyj v době, kdy jí tyto sliby dávali, už zastřelen. Po jeho smrti úřady odmítly vydat jeho tělo příbuzným nebo přátelům k pohřbu. Vytrvale se šířily zvěsti, že Čeka neměla v úmyslu Čorného popravit, ale že zemřel při mučení.

Fanny Baronová patřila k tomu typu ruských žen, které se naprosto zasvětily věci lidstva. Když žila v Americe, věnovala všechen svůj volný čas a dobrou část svého skrovného výdělku z továrny na podporu anarchistické propagandy. Když jsem se s ní po letech setkala v Charkově, její horlivost a oddanost ještě zesílily pronásledováním, které ona a její soudruzi od svého návratu do Ruska snášeli. Měla bezmeznou odvahu a velkorysou povahu. Dokázala vykonat i ten nejtěžší úkol a odepřít si poslední kousek chleba s půvabem a naprostou nesobeckostí. Za otřesných podmínek cestování jezdila Fanny křížem krážem po Ukrajině, aby šířila Nabat, organizovala dělníky a rolníky nebo přinášela pomoc a útěchu svým uvězněným soudruhům. Byla jednou z obětí přepadení Butyrek, kdy ji vlekli za vlasy a těžce zbili. Po útěku z rjazaňské věznice došla pěšky do Moskvy, kam dorazila v cárech a bez peněz. Právě její zoufalá situace ji dohnala k tomu, že hledala přístřeší u bratra svého muže, v jehož domě ji Čeka objevila. Tuto ženu velkého srdce, která celý život sloužila sociální revoluci, připravili o život lidé, kteří se vydávali za předvoj revoluce. Sovětská vláda se nespokojila se zločinem zabití Fanny Baronové a ještě poskvrnila památku své mrtvé oběti cejchem banditismu.