Knihovna · Soumrak starého světa · Mé zklamání z Ruska

Kapitola XXIX – Obchodní cestující revoluce

Komunisté konali velké přípravy na III. kongres Třetí internacionály¹ a I. kongres Rudé internacionály odborů.² Přípravný výbor byl ustaven už v létě 1920, kdy byli v Moskvě delegáti z různých zemí. Jak velice bolševici na I. kongres Rudé internacionály odborů spoléhali, ukazovala poznámka jednoho starého komunisty. „Ve Třetí internacionále nemáme dělníky,“ řekl. „Pokud se nám nepodaří stmelit proletariát celého světa v Profinternu, Třetí internacionála dlouho nevydrží.“

Hôtel de Luxe,³ obnovený v předchozím roce, se stal domem Třetí internacionály pro zahraniční hosty a dostal sváteční šat. Do Moskvy začali přijíždět delegáti.

Za svého pobytu v Rusku jsem se setkala se třemi druhy návštěvníků, kteří přijížděli „studovat revoluci“. První kategorii tvořili opravdoví idealisté, pro něž byli bolševici symbolem revoluce. Bylo mezi nimi mnoho vystěhovalců z Ameriky, kteří se vzdali všeho, co měli, aby se vrátili do zaslíbené země. Většina z nich byla po několika prvních měsících trpce zklamána a snažila se z Ruska dostat. Jiní, kteří nepřijeli jako komunisté, vstoupili do komunistické strany ze sobeckých důvodů a v Římě žili po římsku. Byli tu také deportovaní anarchisté, kteří nepřijeli z vlastní vůle. Většina z nich vynaložila všechno úsilí, aby Rusko opustila, jakmile si uvědomila, jakému ohromnému klamu byl svět vystaven.

Do druhé třídy patřili žurnalisté, novináři a někteří dobrodruzi. Strávili v Rusku od dvou týdnů do dvou měsíců, obvykle v Petrohradě nebo v Moskvě, jako hosté vlády a pod dohledem bolševických průvodců. Sotva kdo z nich znal jazyk a nikdy se nedostali dál než k povrchu věcí. Přesto se mnozí z nich odvážili psát a přednášet o ruské situaci, jako by byli povolanými znalci. Pamatuji se, jak jsem užasla, když jsem si v jednom londýnském deníku přečetla, že se Ježíšovo učení „uskutečňuje v Rusku“. Nesmyslná lež, jaké se mohl dopustit jedině šarlatán. Jiní pisatelé nebyli pravdě o mnoho blíž. Pokud byli k bolševikům vůbec kritičtí, pak na úkor celého ruského lidu, který obviňovali, že jsou to „hrubí, primitivní divoši, příliš negramotní, než aby pochopili smysl revoluce“. Podle těchto pisatelů to byl ruský lid, kdo bolševikům vnutil jejich despotické a kruté metody. Těm takzvaným badatelům nepřišlo na mysl, že revoluci udělali právě tito primitivní a negramotní lidé, a ne dnešní vládci v Kremlu. Ti lidé jistě museli mít nějakou vlastnost, která jim umožnila vzepnout se k revolučním výšinám – vlastnost, která by při správném vedení zabránila zkáze a rozvratu Ruska. Tuto vlastnost však bolševičtí apologeti soustavně přehlížejí, neboť obětují veškerou pravdu svému odhodlání najít polehčující okolnosti pro nepořádek, který bolševici natropili. Několik pisatelů psalo s porozuměním pro složité problémy a se sympatiemi k ruskému lidu. Jejich hlas však v obecném šílenství, jímž se bolševismus stal, nic nezmohl.

Třetí kategorie – většina návštěvníků, delegátů a členů různých komisí – zamořila Rusko, aby se stala agenty vládnoucí strany. Tito lidé měli všechny příležitosti vidět věci tak, jak byly, dostat se do blízkosti ruského lidu a dozvědět se od něho celou strašnou pravdu. Raději se však postavili na stranu vlády a naslouchali jejímu výkladu příčin a následků. Pak vyrazili do světa, aby ve prospěch bolševiků překrucovali a úmyslně lhali, tak jako agenti Dohody lhali o ruské revoluci a překrucovali ji.

Ani upřímní komunisté si hanebnost té situace neuvědomovali – dokonce ani Angelika Balabanovová. A přece dobře posuzovala lidské povahy a uměla odhadnout lidi, kteří se do Ruska hrnuli. Příznačná byla její zkušenost s paní Clare Sheridanovou.⁴ Tu dámu propašovali do Ruska dřív, než si Moskva uvědomila, že je sestřenicí Winstona Churchilla.⁵ Byla posedlá touhou „vysochat“ přední komunisty. Prosila i Angeliku, aby jí seděla modelem. „Lenin, Trockij a další vůdcové mi budou sedět; vy snad ne?“ naléhala. Angelika, která nenáviděla senzacechtivost v jakékoli podobě, nesla přítomnost takových povrchních návštěvníků v Rusku nelibě. „Zeptala jsem se jí,“ vyprávěla později, „jestli by ji napadlo ‚vysochat‘ Lenina před třemi lety, kdy ho anglická vláda označovala za německého špiona. Revoluci neudělal Lenin. Udělal ji ruský lid. Řekla jsem té paní Sheridanové, že by udělala líp, kdyby ‚vysochala‘ ruské dělníky a dělnice, kteří byli skutečnými hrdiny revoluce. Vím, že se jí to, co jsem řekla, nelíbilo. Ale je mi to jedno. Nesnesu lidi, pro které je ruský zápas jen látkou pro chabé napodobeniny nebo laciné předvádění.“

Teď začali přijíždět noví delegáti. Byli královsky vítáni a oslavováni. Vodili je do výstavních škol, dětských domovů, kolonií a vzorných továren. Návštěvníkům se ukazovaly tradiční potěmkinovské vesnice.⁶⁷ Lenin a Trockij je milostivě přijímali a „promlouvali k nim“, hostili je divadlem, koncerty, baletem, výlety a vojenskými přehlídkami. Zkrátka se nevynechalo nic, co by delegáty naladilo příznivě vůči velkému plánu, který jim měl být odhalen na kongresech Rudé internacionály odborů a Třetí internacionály. Konaly se také nepřetržité neveřejné porady, na nichž byli delegáti podrobováni skutečným křížovým výslechům: Lozovskij⁸ – přední bolševický odborový předák – a jeho družina se snažili zjistit jejich postoj ke Třetí internacionále, k diktatuře proletariátu a k podobným otázkám. Tu a tam se našel delegát, který odmítl vyzradit pokyny své organizace s odůvodněním, že se zavázal podat zprávu jedině kongresu. Takoví naivní lidé však počítali bez hostinského. Brzy se ocitli v izolaci a na kongresu jim nebyla dána příležitost, aby se mohli účinně ozvat.

Většina delegátů byla povolnější. Rychle se naučili, že sliby a závazky se pokládají za buržoazní pověry. Aby předvedli svou ultraradikálnost, rychle se jich zbavili. Stali se ozvěnou Zinovjeva, Lozovského a dalších vůdců.

Američtí delegáti na kongresu Rudé internacionály odborů byli nejnápadnější svou bezbarvostí. Bez otázek přijímali každý návrh a podnět předsednictva. Ty nejkřiklavější intriky a politické machinace a nejbezostyšnější umlčování těch, kdo se nedali přemluvit ani zastrašit ke slepé poslušnosti, nacházely ochotnou podporu americké komunistické party a pomocníků, které si s sebou přivezli.

Bolševici umějí připravit scénu tak, aby udělala dojem. Při inscenaci obou kongresů, které se konaly v červenci 1921, předčili sami sebe. Kulisou kongresu Třetí internacionály byl Kreml. V královských sálech, kde kdysi sedávali všemocní Romanovci, viseli ohromení delegáti se zatajeným dechem na každém slově, které pronesl jejich papež Lenin a ostatní velmožové komunistické církve. V předvečer kongresu se konalo velké shromáždění ve Velkém divadle, kam byli vpuštěni jen ti, jejichž pasy schválila Všeruská Čeka. Ulice vedoucí k divadlu se proměnily v pravý vojenský tábor. Čekisté a vojáci pěší i na koních vytvářeli pro komunistické konkláve patřičnou atmosféru. Shromáždění přijalo rezoluce, v nichž posílalo bratrské pozdravy „revolucionářům v kapitalistických žalářích“. Právě v té chvíli byla každá ruská věznice plná revolucionářů, jim však žádné pozdravy poslány nebyly. Moskevská hypnóza byla tak všeobjímající, že se nenašel jediný hlas, který by poukázal na frašku bolševického soucitu s politickými vězni.

Kongres Rudé internacionály odborů se odehrával v méně okázalém rámci v Domě odborů. Nepřehlédla se však žádná podrobnost, aby se dosáhlo patřičného účinku. „Delegáti“ z Palestiny a Koreje – lidé, kteří celá léta nevytáhli paty z Ruska –, delegáti z velkých průmyslových středisek Buchary, Turkestánu a Ázerbájdžánu zaplnili kongres, aby rozmnožili komunistické hlasy a pomohli prosadit každý komunistický návrh. Byli tam proto, aby učili dělníky Evropy a Ameriky, jak přebudovat své země a jak po světové revoluci nastolit komunismus.

Plán, který Moskva během let 1920–1921 dovedla k dokonalosti a který byl úplným obratem v komunistických zásadách a taktice, byl před důvěřivými delegáty rozvinut velmi obratně a rafinovaně – pozvolna. Rudá internacionála odborů měla zahrnout všechny revoluční a syndikalistické organizace světa, s Moskvou jako jejich Mekkou a Třetí internacionálou jako jejich Prorokem. Všechny menší revoluční dělnické organizace se měly rozpustit a místo nich se měly uvnitř stávajících konzervativních odborových organizací vytvořit komunistické buňky. Právě ti, kdo před rokem vydali proslulou bulu jednadvaceti bodů,⁹ kdo dali do klatby každého kacíře, který se nechtěl podřídit příkazům Svatého stolce – Třetí internacionály –, a kdo na dělnictvo Druhé a Dvaapůlté internacionály¹⁰ chrlili všechny možné nadávky, se teď ucházeli o přízeň nejreakčnějších dělnických organizací a „rezolucovali“ proti nejlepšímu úsilí revolučních průkopníků odborového hnutí v každé zemi.

Američtí delegáti se tu opět ukázali hodni své mzdy. Většina z nich vzešla z Průmyslových dělníků světa; vlastně se k „slávě a věhlasu“ vyšvihli na ramenou tohoto bojovného amerického dělnického sdružení. Někteří z delegátů se statečně uchýlili do bezpečí, nezištně dali přednost hotelu Luxe před věznicí v Leavenworthu,¹¹ zanechali své soudruhy v amerických věznicích a své přátele nechali splácet kauce, které hrdinně nechali propadnout. Zatímco Průmysloví dělníci v kapitalistické Americe dál snášeli pronásledování, odpadlí členové IWW, kteří žili v pohodlí a bezpečí v Moskvě, své bývalé soudruhy pomlouvali a napadali a kuli pikle, aby jejich organizaci zničili. Spolu s bolševiky se chystali dokončit dílo, které zahájili američtí vigilanti¹² a Ku-klux-klan,¹³ totiž vyhubit IWW. Les extrêmes se touchent.¹⁴

Zatímco komunisté přijímali výmluvné protestní rezoluce proti věznění revolucionářů v cizích zemích, anarchisté v bolševických věznicích Ruska byli doháněni k zoufalství dlouhým vězněním bez možnosti slyšení či soudu. Aby vládu přinutili jednat, rozhodli se anarchisté vězení v Taganské věznici (v Moskvě) pro hladovku až do smrti.¹⁵ Francouzští, španělští a italští anarchosyndikalisté slíbili, když se o situaci dozvěděli, že otázku vznesou na některém z nejbližších zasedání odborového kongresu. Někteří však navrhli, aby se nejdřív obrátili na vládu. Nato byl zvolen výbor delegátů, mezi nimi známý anglický odborový předák Tom Mann,¹⁶ aby navštívil tatíčka v Kremlu. Výbor navštívil Lenina. Ten odmítl dát anarchisty propustit s odůvodněním, že „jsou příliš nebezpeční“, konečným výsledkem rozhovoru však byl slib, že jim bude dovoleno opustit Rusko; kdyby se však bez povolení vrátili, budou zastřeleni. Druhý den byl Leninův slib potvrzen dopisem Ústředního výboru komunistické strany, podepsaným Trockým, který opakoval, co řekl Lenin. Pohrůžka zastřelením byla v oficiálním dopise přirozeně vynechána.

Hladovkáři v Taganské věznici podmínky vyhoštění přijali. Léta bojovali a krváceli pro revoluci, a teď byli nuceni stát se Ahasvery¹⁷ v cizích zemích, nebo trpět pomalou duševní i tělesnou smrtí v bolševických žalářích. Moskevské anarchistické skupiny zvolily Alexandra Berkmana a A. Šapira za své zástupce ve výboru delegátů, který měl s vládou dojednat podmínky propuštění a vyhoštění uvězněných anarchistů.

Vzhledem k tomu, že byla věc takto urovnána, delegáti od úmyslu vystoupit na kongresu s veřejným protestem upustili. Jak velký byl jejich úžas, když těsně před koncem kongresu podnikl Bucharin – jménem Ústředního výboru komunistické strany – sprostý útok na anarchisty. Někteří zahraniční delegáti, pobouření tímto nečestným postupem, žádali možnost odpovědět. Tomuto požadavku bylo nakonec vyhověno u jednoho zástupce francouzské delegace, a to až poté, co předsedající Lozovskij vyčerpal všechny demagogické triky v marném pokusu odpůrce umlčet.

Po celou dobu zdlouhavého vyjednávání ve prospěch uvězněných anarchistů ani při posledním hanebném jednání na kongresu Rudé internacionály odborů američtí komunističtí delegáti nikdy neprotestovali. Hlasitě volali po politické amnestii v Americe, ale pro osvobození politických vězňů v Rusku neměli ani slovo. Jeden z nich, když ho požádali o přímluvu za hladovkáře, zvolal: „Co znamená pár životů, nebo i pár stovek životů, proti revoluci!“ Pro takové komunistické mozky neměla revoluce nic společného se spravedlností a lidskostí.

Uprostřed krajní bídy, kdy muži, ženy a děti hladově pozorovali bílý chléb, který se pro hotel Luxe pekl v přilehlé pekárně, napsal jeden z amerických bratrských delegátů do jednoho listu doma, že „dělníci v Rusku řídí průmysl a spravují záležitosti země; všechno dostávají zadarmo a nepotřebují peníze“. Tento ušlechtilý delegát bydlel v palácovém sídle bývalého ruského cukrovarnického krále¹⁸ a užíval si i pohostinství Luxe. Ten opravdu peníze nepotřeboval. Věděl však, že dělníkům chybějí i nejzákladnější potřeby a že bez peněz jsou v Rusku stejně bezmocní jako v kterékoli jiné zemi, protože týdenní pajok nestačil ani na dva dny živobytí. Jiný delegát uveřejnil nadšené zprávy, které se rozplývaly nad tím, že v Moskvě není prostituce ani zločinnost. Ve stejné době Čeka denně popravovala lupiče a na Tverské a na Puškinově bulváru nedaleko hotelu Luxe obtěžovaly delegáty svými službami houfy pouličních žen. Jejich nejlepšími zákazníky byli právě ti delegáti, kteří tak nadšeně opěvovali divy bolševického režimu.

Bolševici si cenu takových zastánců uvědomovali a jejich služby oceňovali. Vyslali je do světa, ve všech ohledech štědře vybavené, aby udržovali obludný klam, že bolševici a revoluce jsou totéž a že dělníci „pod diktaturou proletariátu“ dosáhli svého. Běda těm, kdo se odváží strhnout masku z prolhané tváře. V Rusku je stavějí ke zdi, posílají do vyhnanství k pomalé smrti v hladovějících krajích nebo je vyhošťují ze země. V Evropě a v Americe takové kacíře vláčejí blátem a mravně lynčují. Všude rozsévají bezohlední nástroje velkého rozkladače, Třetí internacionály, nedůvěru a nenávist v dělnických a radikálních řadách. Dříve byly podnětem k revoluční činnosti ideály a bezúhonnost. Společenská hnutí vyrůstala z vnitřních potřeb každé země. Udržoval a podporoval je zájem a zápal samotných dělníků. Nyní je to všechno odsuzováno jako bezcenné. Místo toho se spoléhá na zlatý déšť z Moskvy, který má vypěstovat bohatou úrodu komunistických organizací a publikací. Dokonce i povstání se dají zorganizovat, aby se lid oklamal a uvedl v omyl, pokud jde o kvalitu a sílu komunistické strany. Ve skutečnosti je všechno postaveno na základech, které se rozpadnou v okamžiku, kdy Moskva přestane poskytovat finanční podporu.

Během obou kongresů, které se konaly v červenci 1921, šířili přátelé a soudruzi Marije Spiridonovové manifest, který zaslali Ústřednímu výboru komunistické strany a hlavním představitelům vlády; upozorňovali v něm na stav Spiridonovové a žádali, aby byla propuštěna, aby se jí mohlo dostat náležitého lékařského ošetření a péče.

Oslovili jednu přední zahraniční delegátku III. kongresu Komunistické internacionály. Slíbila, že promluví s Trockým, a později se tvrdilo, že řekl, že Spiridonovová je „stále příliš nebezpečná, než aby mohla být propuštěna“. Teprve když se v evropském socialistickém tisku objevily zprávy o jejím stavu, byla propuštěna, a to pod podmínkou, že se po uzdravení vrátí do vězení. Její přátelé, v jejichž péči nyní je, stojí před volbou nechat Spiridonovovou zemřít, nebo ji vydat Čece.