Knihovna · Soumrak starého světa · Mé zklamání z Ruska

Kapitola XXX – Vzdělání a kultura

Vzdělání, umění a kultura jsou tím, čím se bolševici chlubí nejvíc. Komunistická propagandistická literatura i bolševičtí agenti doma a v cizině tyto velké úspěchy neustále vychvalují.

Povrchnímu pozorovateli se opravdu může zdát, že bolševici na tomto poli dokázali divy. Zřídili víc škol, než jich bylo za cara, a zpřístupnili je masám. To platí o velkých městech. Na venkově však stávající školy narazily na odpor místních bolševiků, kteří většinu z nich zavřeli, údajně pro kontrarevoluční činnost nebo pro nedostatek komunistických učitelů. Jestliže je tedy ve velkých střediscích podíl dětí navštěvujících školy i počet vysokých škol vyšší než dříve, o ostatním Rusku to neplatí. Pokud jde o množství, zasluhují si přesto bolševici za svou vzdělávací práci a za všeobecné rozšíření vzdělání uznání.

U divadel se žádná omezení nečinila. Všem bylo dovoleno hrát dál i tehdy, když se továrny pro nedostatek paliva zavíraly. Opera, balet a Lunačarského hry se inscenovaly s velkou nádherou a proletkult¹ – zřízený k pěstování proletářské kultury – byl štědře dotován i v době, kdy hladomor vrcholil. Je také pravda, že vládní tiskárny pracovaly ve dne v noci, vyráběly propagandistickou literaturu a vydávaly staré klasiky. Zároveň se imaginisté a futuristé² nerušeně scházeli v kavárně Domino³ a na jiných místech. Paláce a muzea byly udržovány v obdivuhodném stavu. V kterékoli jiné hladovějící, blokované a napadené zemi by to vše byl velmi chvályhodný výsledek.

V Rusku však proběhly dvě revoluce. Únorová revoluce ovšem nesahala daleko. Přinesla však politické změny, bez nichž by možná nebylo Října. Vysvobodila také z vězení a ze Sibiře velké kulturní síly – cenný živel, bez něhož by se bolševici do své vzdělávací práce vůbec nemohli pustit.

Nejhlouběji zasáhla do samých útrob Ruska Říjnová revoluce. Vyvrátila staré hodnoty a uvolnila půdu pro nové představy a nové formy života. Protože se bolševici stali jediným prostředníkem, který příslib revoluce vyslovoval a vykládal, nespokojí se vážný badatel pouze s přibýváním škol, s pokračováním baletu nebo s dobrým stavem muzeí. Bude chtít vědět, zda vzdělání, kultura a umění v bolševickém Rusku ztělesňují ducha revoluce, zda podněcují obrazotvornost a rozšiřují obzor, a především zda uvolnily dřímající schopnosti mas a pomohly je uplatnit.

Kritické zkoumání je v Rusku nebezpečná věc. Není divu, že se tolik nově příchozích vyhýbalo pohledu pod povrch. Stačilo jim, že Rusko „převzalo“ Montessoriové systém,⁴ výchovné myšlenky profesora Deweyho a tanec podle Dalcrozovy metody.⁵ Proti těmto novinkám nic nenamítám. Trvám však na tom, že s revolucí nemají vůbec nic společného; nedokazují, že bolševický výchovný experiment je lepší než obdobné snahy v jiných zemích, kde se jich dosáhlo bez revoluce a bez strašné ceny, kterou si revoluce vyžaduje.

Státní monopol myšlení všude vykládá vzdělání tak, jak se mu hodí. Podobně i bolševici, pro něž je stát nade vše, používají vzdělání k prosazování vlastních cílů. Avšak zatímco monopolu myšlení v jiných zemích se nepodařilo zcela potlačit ducha svobodného bádání a kritického rozboru, „proletářská diktatura“ úplně ochromila každý pokus o samostatné zkoumání. Vládne komunistické měřítko. Sebemenší odchylka od oficiálního dogmatu a mínění vystavuje učitele, vychovatele i žáky všeobecnému obvinění z kontrarevoluce, které má za následek propuštění a vyloučení, ne-li něco horšího.

V jedné z předchozích kapitol jsem se zmínila o případu studentů Moskevské univerzity, kteří byli vyloučeni a vypovězeni, protože protestovali proti násilí Čeky na politických vězních v Butyrkách. Trestaly se však nejen takové „politické“ prohřešky. Stejně se zacházelo i s prohřešky čistě akademické povahy. Tak byl přísně potlačen nesouhlas některých profesorů s komunistickým vměšováním do vyučovacích metod. Učitelé a studenti, kteří profesory podpořili, byli tvrdě potrestáni. Znám jednoho profesora sociologie a literatury, skvělého učence a revolucionáře, kterého propustili z Moskevské univerzity, protože jako anarchista podporoval kritické myšlení svých studentů. Je jen jedním z četných případů nekomunistických intelektuálů, kteří jsou pod tou či onou záminkou soustavně štváni a nakonec z bolševických institucí odstraněni. Komunistické „buňky“, které ovládají každou posluchárnu, vytvořily ovzduší nedůvěry a podezíravosti, v němž skutečné vzdělání nemůže prospívat.

Je pravda, že se bolševici snažili přinést vzdělání a kulturu do Rudé armády a na vesnice. I tam však panují tytéž poměry. Komunismus je státní náboženství a jako všechna náboženství odrazuje od kritického postoje a na samostatné bádání se mračí. Bez schopnosti srovnávat a bez možnosti ověřovat je však vzdělání bezcenné.

Proletkult je miláčkem bolševiků. Jako většina rodičů připisují i oni svému potomkovi mimořádné nadání. Vystavují ho na odiv jako velkého génia, jemuž je souzeno obohatit svět o nové hodnoty. Masy už napříště nebudou pít z otrávené studny buržoazní kultury. Z vlastního tvůrčího popudu a vlastním úsilím vytvoří proletariát velké poklady v literatuře, umění a hudbě. Ale jako většina zázračných dětí ani proletkult nedostál svým raným slibům. Zakrátko se ukázalo, že je pod průměrem, neschopen novátorství, bez původnosti a bez vytrvalosti. Už v roce 1920 mi dva z jeho předních pěstounů, Gorkij a Lunačarskij, řekli, že proletkult je nezdar.

V Petrohradě, v Moskvě i na všech svých cestách jsem měla příležitost studovat snahy proletkultu. Ať už se projevovaly tiskem, na jevišti, v hlíně nebo v barvě, byly prázdné, bez myšlenek a bez vize a nebylo v nich ani stopy po vnitřním puzení, jež pohání tvůrčí umění. Byly beznadějně všední. Nepochybuji o tom, že masy jednou vytvoří novou kulturu, nové umělecké hodnoty, nové podoby krásy. Ty však vzejdou z vnitřní potřeby lidu samého, a ne ze svévolné vůle, která je mu vnucena.

Mechanický přístup k umění a kultuře a idée fixe, že se nic nesmí projevit mimo státní kanály, ochromily kulturní a uměleckou tvorbu ruského lidu. V poezii a literatuře, v dramatu, malířství a hudbě nevznikl za pět let ani jediný epos revoluce. To je tím pozoruhodnější, uvědomíme-li si, jak bohaté bylo Rusko na umělecká díla a jak blízko měli jeho spisovatelé a básníci k duši ruského lidu. A přece v největším převratu světových dějin nevystoupil nikdo, kdo by perem, štětcem či lyrou dal tomu zázraku uměleckou podobu nebo zhudebnil bouři, která ruský lid unášela vpřed. Umělecká díla přicházejí na svět jako nově narozený člověk – v bolesti a v útrapách. Pět let revoluce mělo být vskutku nesmírně bohaté po duchovní i tvůrčí stránce. Vždyť v těch letech prošla duše Ruska tisícerým ukřižováním. A přece nebylo Rusko v tomto ohledu nikdy předtím tak chudé a pusté.

Bolševici tvrdí, že revoluční období tvůrčímu umění nepřeje. Francouzská revoluce toto tvrzení nepotvrzuje. Stačí uvést jen Marseillaisu,⁶ jejíž velkolepá hudba žije a žít bude. Francouzská revoluce byla bohatá na duchovní úsilí, na poezii, malířství a vědu i na svou velkou literaturu a písemnictví. Jenže francouzská revoluce nikdy nebyla tak úplně v područí jediné dogmatické myšlenky, jako je tomu v Rusku. Jakobíni se ovšem usilovně snažili ducha francouzské revoluce spoutat a draze za to zaplatili. Bolševici napodobují ničivé stránky francouzské revoluce. Nevykonali však nic, co by se dalo srovnat s budovatelskými výkony oné doby.

Řekla jsem, že v Rusku nevzniklo nic vynikajícího. Abych byla přesná, musím vyjmout velkou revoluční báseň Dvanáct od Alexandra Bloka.⁷ Ale i tento nadaný génius, hluboce inspirovaný revolucí a prodchnutý ohněm, který přišel očistit všechen život, brzy tvořit přestal. Jeho zkušenost s Čekou (v roce 1919 byl zatčen), teror všude kolem, nesmyslné mrhání životy a silami, utrpení a beznaděj toho všeho mu podlomily ducha a zničily zdraví. Brzy nato už Alexandr Blok nebyl mezi živými.

Ani takový Blok nemohl tvořit, když mu mozek svíral železný obruč – železný obruč bolševické nedůvěry, pronásledování a cenzury. Jak daleko cenzura sahala, jsem si uvědomila z dokumentu, který výprava muzea objevila ve Vologdě. Byl to „přísně důvěrný, tajný“ rozkaz vydaný v roce 1920 a podepsaný Uljanovovou, Leninovou sestrou a vedoucí ústředního odboru školství.⁸ Ukládal knihovnám po celém Rusku „vyřadit veškerou nekomunistickou literaturu kromě Bible, Koránu a klasiků“ – dokonce i komunistické spisy, které se zabývaly otázkami, jež současný režim „řešil jinak“. Odsouzená literatura měla být „vzhledem k nedostatku papíru“ poslána do papíren.

Taková nařízení a státní monopol na veškerý materiál, tiskařské stroje i prostředky rozšiřování vylučují jakoukoli možnost, aby se zrodilo tvůrčí dílo. Redaktor jednoho malého družstevního listu otiskl skvělou nepodepsanou báseň. Byl to výkřik zmučené básnické duše, protest proti nepřetržitému teroru. Redaktora okamžitě zatkli a jeho malou tiskárnu zavřeli. Autora by patrně zastřelili, kdyby se vědělo, kde se zdržuje. Nepochybně se Ruskem nese mnoho výkřiků úzkosti, jsou to však výkřiky přidušené. Nikdo je nesmí slyšet ani vykládat jejich smysl. Jen budoucnost má klíč ke kulturním a uměleckým pokladům, které jsou nyní skryty před Argusovýma očima Komisariátu osvěty a četných dalších cenzorských institucí.

Rusko je dnes smetištěm průměrností v umění a kultuře. Ty se vejdou do úzké koleje, podlézají všemocným politickým komisařům. Bydlí v Kremlu a sbírají smetanu života, zatímco skuteční básníci – jako Blok a jiní – umírají v nouzi a zoufalství.

Prázdnota v literatuře, poezii a umění je nejvíc cítit v divadlech, zvláště ve státních. Jednou jsem v petrohradském Alexandrinském divadle⁹ proseděla pět hodin představení Othella s Andrejevovou,¹⁰ Gorkého ženou, v roli Desdemony. Těžko si lze představit hru podanou příšerněji. Viděla jsem většinu ostatních her ve státním divadle a ani jedna z nich nenaznačovala zemětřesení, které Ruskem otřáslo. Nebyl v nich žádný nový tón ve výkladu, výpravě ani metodě. Všechno bylo všední a nedostatečné, nedotčené dokonce i pokrokem, jehož dramatické umění dosáhlo v buržoazních zemích, a ve světle revoluce naprosto bezvýznamné.

Jedinou výjimkou bylo Moskevské umělecké divadlo.¹¹ Zvlášť silné bylo jeho představení Gorkého hry Na dně. Skutečné umění se uvádělo také ve Stanislavského studiu.¹² Byly to jediné oázy v umělecké poušti Ruska. Ale ani Umělecké divadlo nejevilo stopy velkých revolučních událostí, jimiž Rusko procházelo. Večer co večer se dál hrál repertoár, který Umělecké divadlo proslavil před čtvrtstoletím. Nebylo nových Ibsenů,¹³ Tolstých či Čechovů,¹⁴ kteří by hromovým hlasem protestovali proti novému zlu, a i kdyby byli, žádné divadlo by je nemohlo uvést. Bezpečnější bylo vykládat minulost než dávat hlas přítomnosti. A přestože se Umělecké divadlo drželo přísně minulosti, Stanislavskij měl s úřady často potíže. Byl zatčen a jednou ho vystěhovali z jeho studia. Právě se přestěhoval na nové místo, když jsem ho navštívila s Louise Bryantovou, která mě požádala, abych jí tlumočila. Stanislavskij vypadal mezi svými dosud nevybalenými bednami s divadelními rekvizitami opuštěně a sklíčeně. Viděla jsem ho i při několika dalších příležitostech a shledala, že o budoucnosti divadla v Rusku téměř zoufá. „Divadlo může růst jen z inspirace novými uměleckými díly,“ říkával, „bez nich musí interpretující umělec ustrnout a divadlo upadat.“ Stanislavskij sám byl však příliš tvůrčím umělcem, než aby ustrnul. Hledal jiné formy výkladu. Jeho nejnovějším podnikem byl pokus uvést zpěv a dramatické herectví do vzájemného souladu. Byla jsem na generální zkoušce takového představení a velmi na mě zapůsobila. Účinek hlasu výrazně umocňovala realistická jemnost, jíž Stanislavskij v dramatickém umění dosáhl. Ale tyto snahy byly výhradně dílem jeho samého a jeho malého kroužku studentů umění; s bolševiky z proletkultu neměly nic společného.

Existují i některé další novoty, započaté dávno před příchodem bolševiků, které bolševici nechali pokračovat, protože se ruské skutečnosti nijak nedotýkají. Komorní divadlo¹⁵ dává najevo vzpouru proti nadvládě hry nad herectvím, proti omezení výrazu, které s sebou nese ortodoxní pojetí dramatického umění. Novým způsobem herectví, doplněným původní výpravou a hudbou, dosahuje pozoruhodných výsledků, většinou však ve hrách lehčího žánru.

Další jedinečný pokus podniká divadlo Semperante. Vychází z představy, že psané drama brzdí růst a rozmanitost interpretujícího umělce. Hry se proto mají improvizovat, a dávat tak větší prostor bezprostřednosti, inspiraci a náladě umělce. Je to nový experiment, ale protože i improvizované hry se musí držet v mezích státní cenzury, trpí práce semperantistů nedostatkem myšlenek.

Nejzajímavějším kulturním podnikem, s nímž jsem se setkala v Kyjevě, byla práce židovské Kulturligy. Její jádro vzniklo roku 1918, aby se postaralo o potřeby obětí pogromů. Bylo třeba je zaopatřit, dát jim přístřeší, nasytit je a obléci. Kulturligu přivedli k životu mladí židovští literáti a jeden schopný organizátor. Nespokojili se s tím, že pečovali jen o tělesné potřeby nešťastníků. Zřídili dětské domovy, obecné školy, střední školy, večerní kurzy; později přibyl učitelský seminář a umělecká škola. Když jsme Kyjev navštívili, vlastnila Kulturliga kromě svých ostatních vzdělávacích zařízení tiskárnu a studio a podařilo se jí zřídit na Ukrajině 230 poboček. Na literárním večeru a zvláštním představení, které uspořádala na počest výpravy, jsme mohli být svědky jejích mimořádných úspěchů.

Na literárním večeru byla Perecova¹⁶ báseň Čtyři roční doby přednesena recitativním sborovým zpěvem. Účinek byl úchvatný. Příroda při zrodu jara, ptáci, kteří vysílají do světa svou radostnou píseň lásky, tajemství a romantika páření, extáze obnovování a vznikání, dunění blížící se bouře, rachot mocných obrů zasažených bleskem, tiše padající déšť, listí snášející se k zemi, chmurnost a smutek podzimu, poslední zoufalý odpor přírody proti smrti, stromy zahalené do bílého – to vše bylo novou formou kolektivního recitativu zpodobeno živě a sugestivně. Skupina umělců vystihla na improvizovaném malém jevišti Kulturligy každý odstín přírody.

Druhý den jsme navštívili uměleckou školu. Zajímavější byly dětské třídy. Nebyla tu žádná kázeň, žádná strnulá pravidla, žádné mechanické usměrňování uměleckých popudů. Děti kreslily, malovaly a modelovaly – většinou židovské motivy: město po pogromu od čtrnáctiletého chlapce; zbožný Žid ve svém talesu¹⁷ modlící se v synagoze, se smrtelným strachem z pogromových divochů vepsaným v každém rysu; stará židovská žena, tragický pozůstatek celé vyvražděné rodiny; a podobné výjevy ze života ruských Židů. Práce byly často neumělé, ale nebylo v nich nic z oné strojenosti, jež je pro proletkult příznačná. Nikdo se nepokoušel vnutit uměleckému projevu určitou formuli.

Později jsme navštívili studio. V holé místnosti, bez výpravy, osvětlení, kostýmů i líčení, sehráli umělci Kulturligy několik aktovek a uvedli také nevydané dílo nalezené v pozůstalosti jednoho dramatika. Představení mělo uměleckou úroveň a vytříbenost, jakou jsem předtím viděla jen zřídka. Hra se jmenuje Konec světa. Boží hněv se jako hrom valí světem a velí člověku, aby se připravil na konec. Člověk však nedbá. Pak se rozpoutají všechny živly a v divoké zuřivosti se navzájem pronásledují; bouře běsní a ječí a lidské sténání zaniká v strašlivé hodině soudu. Svět zanikne a všechno je mrtvé.

Pak se opět něco začne hýbat. Z jeskyní se vyplíží černé stíny, napůl zvířata, napůl lidé, se znetvořenými tvářemi a váhavými pohyby. V bázni a strachu k sobě navzájem natahují třesoucí se ruce. Zprvu nejistě, pak se vzrůstající důvěrou se člověk pokouší společným úsilím se svými druhy vyprostit z černé prázdnoty. Začíná svítat. Nad zemí se znovu valí hromový hlas. Je to hlas naplnění.

Byl to strhující umělecký výkon.

Když byla Liga založena, bolševici její práci podporovali. Později, když se vrátili do Kyjeva poté, co ho Děnikin vyklidil,¹⁸ poskytovali vzdělávacím zařízením Kulturligy jen velmi skrovnou podporu. Tento nepřátelský postoj měl na svědomí Jevkom, židovská komunistická sekce, která intrikuje proti každé nezávislé židovské kulturní snaze. Když jsme z Kyjeva odjížděli, horliví pracovníci Ligy měli o budoucnost organizace velkou starost. V době, kdy toto píšu, nemohu říci, zda Liga mohla ve své práci pokračovat, nebo byla úplně zavřena.¹⁹ Ať však byly novoty Kulturligy a pokusy Komorního divadla a divadla Semperante o nové způsoby výrazu sebechvályhodnější, nelze je pokládat za něco, co by mělo jakýkoli vztah k revoluci.

Státní podporu takzvanému umění dostávají většinou Lunačarského dramatické podniky a jiné komunistické výklady kultury. Když jsem se s Lunačarským poprvé setkala, připadal mi mnohem méně politikem než umělcem. Slyšela jsem ho přednášet na Sverdlovově univerzitě²⁰ před velkým publikem dělníků a dělnic; populárně vykládal o původu a vývoji umění. Bylo to skvělé. Když jsem se s ním setkala znovu, byl už tak důkladně zapleten do sítí stranické kázně a tak úplně zbaven moci, že každé jeho úsilí přišlo vniveč. Tehdy začal psát hry. To byla jeho zkáza. Nemohl použít látku ze skutečnosti a Únorová revoluce, Kerenskij a Ústavodárné shromáždění už byli zkarikováni do omrzení. Lunačarskij se obrátil k německé revoluci. Napsal Kancléře a zámečníka,²¹ jakousi burlesku. Hra je tak diletantská a všední, že by ji žádné divadlo mimo Rusko nechtělo uvést. Lunačarskij však měl divadla pod svou správou – proč by je nevyužil pro svá vlastní díla? Hra byla nastudována s velkými náklady v době, kdy na Volze hladověly miliony lidí. I to by se však dalo odpustit, kdyby hra měla nějaký smysl nebo obsahovala něco, co by naznačovalo tragédii Ruska. Místo toho postrádala jakýkoli život a oplývala jen vulgárními scénami, v nichž vystupoval Ludendorff,²² odpadlický sociálně demokratický prezident, degenerovaný aristokrat a kněžna z demimondu. Opilí muži se zběsile rvou o tu ženu a doslova z ní strhávají šaty. Odporná scéna, a přece v celém publiku, složeném z učitelů a pracovníků Komisariátu osvěty, nezazněl jediný protest proti této urážce vkusu a inteligence revolučního Ruska. Naopak, autorovi tleskali, protože tito patolízalové byli závislí na Lunačarském, pokud jde o své příděly. Nemohli si dovolit být kritičtí.

Ješitnost a moc zlomí i nejsilnější povahu, a Lunačarskij silný není. Právě nedostatek vůle ho nutí, aby se proti svému lepšímu úsudku podřizoval ponižující kázni a špehování, jimž je vystaven. Snad se mstí tím, že své dramatické výtvory vnucuje širokému publiku i hercům, kteří jsou mu podřízeni.

Po pečlivém rozboru vzdělávacích a kulturních snah bolševiků dospěje vážný badatel k těmto závěrům: za prvé, ve vzdělání dnešního Ruska jde spíš o množství než o podstatu; za druhé, divadla, balet a muzea dostávají od vlády štědrou podporu, ale důvodem není ani tak láska k umění jako nutnost najít nějaký průchod pro zadržované a dušené touhy lidu.

Politická diktatura bolševiků jedním rázem potlačila společenskou stránku života v Rusku. Nebylo žádné fórum ani pro ten nejnevinnější společenský styk, žádné kluby, žádná místa setkávání, žádné restaurace, dokonce ani taneční sál. Pamatuji se na Zorinův šokovaný výraz, když jsem se ho zeptala, zda by se mladí lidé nemohli občas sejít k tanci bez komunistického dozoru. „Taneční sály jsou místem srocování kontrarevolucionářů; zavřeli jsme je,“ poučil mě. Citové a lidské potřeby lidu byly pokládány za nebezpečné pro režim.

Na druhé straně podkopávala život lidí strašná existence – hlad, zima a tma. Ve dne chmury a zoufalství, v noci tlačenice, nedostatek světla a tepla, a z toho všeho žádný únik. Byl tu ovšem politický život komunistické strany – život přísný a odpudivý, život bez barvy a tepla. Masy s tímto životem neměly žádný styk a nezajímaly se o něj, a nesměly mít nic vlastního. Lid zazátkovaný v láhvi je hrozbou. Bylo třeba poskytnout nějaký průchod, nějakou úlevu od černého zoufalství. Divadlo, opera a muzeum byly onou úlevou. Co na tom, že divadla nepřinášela nic nového? Co na tom, že se v opeře špatně zpívalo? A že se balet dál točil ve starých kruzích na špičkách? Bylo tam teplo; bylo tam světlo. Poskytovala příležitost k lidskému styku a člověk mohl zapomenout na bídu a osamělost – mohl dokonce zapomenout i na Čeku. Divadlo, opera, balet a muzeum se staly pojistným ventilem bolševického režimu. A protože divadla nepřinášela nic protestního, nic nového ani životného, směla pokračovat. Řešila velký a obtížný problém a poskytovala výtečný materiál pro zahraniční propagandu.