Knihovna · Soumrak starého světa · Mé zklamání z Ruska

Kapitola XXXI – Zneužívání hladomoru

Koncem léta 1921 přišla otřesná zpráva o hladomoru. Pro ty, kdo sledovali vnitřní poměry, ta informace nebyla tak docela nečekaná. Už začátkem léta jsme se dozvěděli, že velká část obyvatelstva je odsouzena k smrti hladem. Tehdy se v Moskvě sešla skupina vědecky vzdělaných agronomů. Z jejich zprávy vyplývalo, že byrokratická centralizace, korupce a průtahy při rozdělování osiva zabránily včasnému a dostatečnému setí. Sovětský tisk zprávu zemědělské konference před veřejností zatajil. V červenci se však v Pravdě a v Izvěstijích začaly objevovat zprávy o strašném suchu v Povolží a o hrozných poměrech v krajích postižených hladomorem.

Hned se přihlásily různé skupiny a jednotlivci, ochotní spolupracovat s vládou na zvládnutí pohromy. Živly levého křídla – anarchisté, sociální revolucionáři a maximalisté¹ – nabídly, že zorganizují pomoc a budou sbírat peníze. Od sovětských úřadů se jim však nedostalo žádného povzbuzení. Naproti tomu živly pravice, kadeti (konstituční demokraté),² byly přijaty s otevřenou náručí. Kiškin,³ ministr financí za Kerenského, paní Kuskovová,⁴ Prokopovič⁵ a další přední konzervativci, kteří revoluci zahořkle potírali, byli bolševiky přijati. Tito lidé byli označováni za kontrarevolucionáře, opakovaně zatýkáni a vězněni, a přece dostali přednost a směli zorganizovat skupinu známou jako Občanský výbor.⁶ Když výbor odmítl pracovat pod poručnictvím Moskevského sovětu a trval na úplné samostatnosti a na právu vydávat vlastní list, vláda svolila. Takové zvýhodňování reakcionářů oproti těm, kdo revoluci věrně stáli po boku, se dalo vysvětlit jen dvojím způsobem. Za prvé, bolševici pokládali za nebezpečné poskytnout levicovým živlům volný přístup k rolnictvu; za druhé, bylo nutné udělat dojem na Evropu, a toho se dalo účinně dosáhnout pomocí nejkonzervativnější skupiny. To se ukázalo ještě dříve, než Občanský výbor zahájil svou pomocnou činnost.

Zpočátku měl výbor plnou podporu vlády. Pro sídlo mu byla přidělena zvláštní budova a dostal právo vydávat vlastní list nazvaný Pomošč⁷ (Pomoc). Členům výboru bylo také slíbeno, že smějí odjet do západní Evropy, aby tam vzbudili zájem o hladovějící a získali pro ně podporu. Vyšla dvě čísla listu. Jeho podoba vyvolala významné poznámky: velikostí, písmem i celkovou úpravou byl přesnou kopií starých Vedomostí,⁸ nejreakčnějšího listu bývalého režimu. Publikace byla ovšem ve svém tónu velmi opatrná. Mezi řádky se však dalo vyčíst její nepřátelství k vládnoucí straně. V prvním čísle byl otištěn dopis metropolity Tichona,⁹ v němž věřícím přikazoval, aby své dary posílali jemu. Ujišťoval své stádo, že bude mít nad rozdělováním darů úplnou kontrolu. Občanský výbor dostal při své práci carte blanche a bolševici to vytrubovali jako důkaz své liberálnosti a ochoty spolupracovat při pomoci hladovějícím se všemi živly.

Brzy nato sovětská vláda uzavřela dohodu s Americkou pomocnou správou (ARA)¹⁰ a s dalšími evropskými organizacemi o pomoci postiženým v Povolží, a potom – bylo sídlo Občanského výboru přepadeno, list zakázán a přední členové výboru uvrženi do Čeky pro obvyklé obvinění z kontrarevoluce. Bylo přitom celkem jisté, že paní Kuskovová a její spolupracovníci nebyli o nic víc kontrarevoluční tehdy, když jim bylo dovoleno zorganizovat pomoc Povolží, než kdykoli od roku 1917. Proč je tedy komunistický stát přijal a pomoc skutečných revolucionářů odmítl? Z žádného jiného důvodu než kvůli propagandě. Když Občanský výbor tento účel splnil, byl po pravém bolševickém způsobu vyhozen přes palubu. Jen na jednu osobu si Čeka netroufla sáhnout – na Věru Nikolajevnu Fignerovou, ctihodnou revolucionářku. Jako velká lidumilka vstoupila do Občanského výboru a věnovala se jeho práci se stejným zápalem, díky němuž kdysi tak účinně působila jako jedna z vůdčích osobností Narodné vůle.¹¹ Dvaadvacet let živoucí smrti ve Šlisselburgu¹² nedokázalo její zápal zničit. Když byl Občanský výbor zatčen, Věra Nikolajevna žádala, aby mohla sdílet týž osud, ale Čeka znala duchovní vliv této ženy v Rusku i v cizině a nechala ji na pokoji. Ostatní členové Občanského výboru byli dlouho drženi ve vězení, pak vypovězeni do odlehlých končin Ruska a nakonec vyhoštěni.

Až na zahraniční organizace, které v Rusku poskytovaly pomoc, mohla nyní sovětská vláda vystupovat před světem jako jediný dárce pomoci hladovějícím v postiženém kraji. Kalinin, loutkový prezident socialistické republiky, vybavený spoustou propagandistické literatury a obklopený početným štábem sovětských úředníků a zahraničních zpravodajů, vykonal triumfální pochod postiženým územím. Po celém světě to bylo široce rozhlášeno a žádoucího účinku bylo dosaženo. Skutečnou práci v kraji hladomoru však nekonal ani tak úřední aparát jako veliký zástup neznámých mužů a žen z řad proletariátu a inteligence. S nejhlubší oddaností a s naprostým sebeobětováním vydávali ze svých vyčerpaných sil. Mnozí z nich zahynuli na tyfus, strádáním a vyčerpáním; některé zabila vláda tmy,¹³ jež nyní, ještě víc než za Tolstého časů, drží mnohé končiny Ruska ve svém sevření. Lékaři, ošetřovatelky a pracovníci pomoci byli často zabíjeni samými nešťastníky, jimž přišli pomoci, jako zlí duchové, kteří hladomor a neštěstí Ruska přivolali. To byli skuteční hrdinové a mučedníci, neznámí a neopěvovaní.