Knihovna · Soumrak starého světa · Mé zklamání z Ruska

Kapitola XXXII – Socialistická republika sahá k deportacím

Čece se podařilo zastrašit celý národ. Jedinou výjimkou byli političtí vězni, jejichž odvaha a oddanost ideálům vzdorovaly bolševikům stejně, jako kdysi vzdorovaly Romanovcům. Znala jsem mnoho těchto statečných duší a viděla v nich jedinou naději, která člověka uprostřed všeobecné zkázy udržovala. Byly živým důkazem bezmocnosti teroru proti ideálu.

Typickým příslušníkem této skupiny byl jistý anarchista,¹ po kterém Čeka dlouho pátrala jako po významném machnovci. Byl členem vojenského štábu revolučních povstanců na Ukrajině a blízkým přítelem a rádcem Machna. Důvěrně ho znal už z doby, kdy byli za cara spolu na katorze. Sdílel všechny útrapy a nebezpečí povstaleckého života a účastnil se jejich tažení proti nepřátelům revoluce. Po porážce Vrangela a po poslední zradě bolševiků na Machnovi, kdy byla jeho armáda rozprášena a mnoho jejích příslušníků pobito, se tomuto muži podařilo uniknout bolševickým sítím. Rozhodl se odejít do Moskvy a sepsat tam dějiny machnovščiny. Byla to nebezpečná cesta, podniknutá za nesmírně obtížných podmínek, kdy mu smrt neustále šlapala na paty. Pod cizím jménem si opatřil malinkou světničku na okraji hlavního města. Žil v nejkrajnější bídě, v ustavičném ohrožení života, a svou ženu ve městě navštěvoval jen pod rouškou tmy. Jednou za čtyřiadvacet hodin přicházel na smluvené místo, aby si trochu odpočinul a snědl své jediné jídlo za den, sestávající z brambor, sledě a čaje. Každou chvíli riskoval, že ho poznají, protože ho v Moskvě dobře znali, a poznání znamenalo popravu bez soudu. I jeho ženu by v případě odhalení stihl týž osud – ta oddaná žena, která ho, ač tehdy v jiném stavu, následovala do Moskvy. Po zoufalém shánění práce našla místo v jeslích, ale protože těhotné ženy se do takových zařízení nepřijímaly, musela svůj stav skrývat. Celý den musela být na nohou, plnit své povinnosti a žít v neustálém strachu o bezpečí svého muže.

Když se dítě narodilo, situace se ještě zhoršila. Představení ženu sužovali, protože místo získala, aniž o jejím stavu věděli. Malicherné úřednictvo a těžká práce vyčerpávaly její síly a každodenní úzkost o muže, kterého milovala, ji téměř dováděla k šílenství. A přece nikdy nedala najevo nic z toho, co ji trápilo, když ji muž navštívil.

Mnoho večerů jsem s těmito manžely strávila. Byli úplně odříznuti od vnějšího světa i od dřívějších přátel, docela sami, jen se strachem z odhalení a ze smrti, který byl jejich ustavičným společníkem. V ponuré, vlhké světnici, kde spalo dítě, jsme tlumenými hlasy trávili mnoho hodin hovory o ukrajinském rolnictvu a o Machnově hnutí. Můj přítel znal každou jeho fázi z osobní zkušenosti, kterou nyní zpracovával ve své knize o Machnovi. Byl do té práce zcela zabrán; měla světu poprvé podat pravdu o Machnovi a povstancích. Měl hlubokou starost o ženu a dítě, na vlastní bezpečí však vůbec nedbal, ačkoli věděl, že se kolem něho síť Čeky den ze dne stahuje. Jen s velkými obtížemi se ho nakonec podařilo přemluvit, aby opustil své milované Rusko, protože to byla jediná cesta, jak zachránit rodinu. Jaký to komentář k socialistické republice, jejíž nejstatečnější a nejvěrnější synové se musí skrývat nebo opustit rodnou půdu!

* * *

Život v Rusku se pro mě stal ustavičným mučením; potřeba prolomit dvouleté mlčení byla naléhavá. Celé léto jsem se zmítala v trpkém rozporu mezi nutností odejít a neschopností odtrhnout se od toho, co pro mě bývalo ideálem. Bylo to jako tragický konec velké lásky, na níž člověk lpí ještě dlouho poté, co už není.

Uprostřed mého zápasu došlo k události, která dále dokázala naprostý krach bolševiků jako revolucionářů. Bylo to oznámení, že se do Ruska vrací carský generál Slaščov,² jeden z nejreakčnějších a nejbrutálnějších militaristů starého režimu. Bojoval proti revoluci od samého počátku a velel části Vrangelových vojsk na Krymu. Měl na svědomí ďábelská zvěrstva na válečných zajatcích a byl nechvalně proslulý jako strůjce pogromů. Nyní se Slaščov svých názorů zřekl a vracel se „do své vlasti“. Tohoto arcikontrarevolucionáře a štváče proti Židům přijali bolševici spolu s několika dalšími carskými generály a bělogvardějci s vojenskými poctami. Nepochybně to byla spravedlivá odplata, že antisemita musel salutovat Židovi Trockému, svému vojenskému nadřízenému. Ale pro revoluci a ruský lid byl triumfální návrat imperialistů pohanou.

Starý generál změnil barvu, ale ne povahu. Ve svém dopise důstojníkům a vojákům Vrangelovy armády prohlásil:

Já, Slaščov Krymský, vám rozkazuji, abyste se vrátili do své vlasti a do lůna Rudé armády. Naše země potřebuje, abychom ji bránili proti jejím nepřátelům. Rozkazuji vám, abyste se vrátili.

Za odměnu za svou čerstvě opeřenou lásku k socialistické vlasti byl Slaščov „Krymský“ pověřen, aby zkrotil karelské rolníky, kteří se dožadovali sebeurčení,³ a Slaščov měl příležitost dát plně průchod samovládným pravomocím, jimiž byl vybaven.

Vojenská přijetí a pocty pro muže, který stál v čele pokusů rozdrtit revoluci, a vězení nebo smrt pro milovníky svobody! Zároveň byli opravdoví synové Ruska, kteří revoluci bránili proti každému útoku a pomohli bolševikům k politické moci, deportací do ciziny připraveni o domov. Tragičtější krach dějiny dosud nezažily. Prvními, koho „revoluční“ vláda deportovala, bylo deset anarchistů, většinou známých v mezinárodním revolučním hnutí jako osvědčení idealisté a mučedníci své věci. Byl mezi nimi Volin, vysoce vzdělaný muž, nadaný spisovatel a řečník, který redigoval různé anarchistické publikace v Evropě a Americe. V Rusku, kam se vrátil roku 1917, pomáhal organizovat ukrajinskou konfederaci Nabat a nějaký čas přednášel pro sovětský odbor školství v Charkově. Volin byl členem anarchistického partyzánského vojenského oddílu, který bojoval proti rakousko-německé okupaci, a po značnou dobu vedl také osvětovou a kulturní práci v Machnově armádě. Během roku 1921 ho bolševici uvěznili a po hladovce anarchistů v Taganské věznici, která trvala deset a půl dne, deportovali.

Ve stejné skupině byl G. Maximov, dlouholetý anarchista. Před revolucí působil mezi studenty Petrohradské univerzity a také mezi rolníky. Účastnil se všech revolučních zápasů počínaje Únorovou revolucí, byl jedním z redaktorů Golosu truda a členem Všeruského sekretariátu anarchosyndikalistů. Je to schopný a oblíbený spisovatel a řečník.

Mark Mračnyj,⁴ další z deportovaných, je anarchistou od roku 1907. V době, kdy na Ukrajině vládl s pomocí německých bodáků hetman Skoropadskyj, byl Mračnyj členem Revolučního byra charkovských studentů. Zastával místo instruktora v sovětském odboru školství v Charkově a později na Sibiři. V době dohody mezi Machnem a bolševiky redigoval Nabat a později byl zatčen spolu s ostatními anarchisty, kteří přijeli do Charkova na anarchistickou konferenci.

Mezi deportovanými byl také Jarčuk, proslulý jako jeden z vůdců kronštadtských námořníků při povstání v červenci 1917, muž, který měl mimořádný vliv mezi námořníky a dělníky a jehož idealismus a oddanost jsou doloženy dějinami. Ve skupině bylo i několik studentů – pouhých mladíků, kteří se zúčastnili hladovky anarchistů v Taganské věznici.

* * *

Zůstat déle v bolševickém Rusku se stalo nesnesitelným. Byla jsem nucena promluvit a rozhodla jsem se zemi opustit. Přátelé chystali cestu sub rosa za hranice, ale právě když bylo všechno připraveno, dozvěděli jsme se o novém vývoji. Berlínští anarchisté vznesli na sovětskou vládu požadavek, aby vydala pasy Alexandru Berkmanovi, A. Šapirovi a mně, abychom se mohli zúčastnit Mezinárodního anarchistického kongresu, který se měl sejít v Berlíně v prosinci 1921.⁵ Ať už kvůli tomuto požadavku, nebo z jiných důvodů, sovětská vláda nakonec potřebné doklady vydala a 1. prosince 1921 jsem v doprovodu Alexandra Berkmana a A. Šapira Rusko opustila. Bylo to právě rok a jedenáct měsíců od chvíle, kdy jsem vkročila do toho, co jsem pokládala za zaslíbenou zemi. Srdce mi tížila tragédie Ruska. Jediná myšlenka vystupovala jasně do popředí: musím pozvednout hlas proti zločinům pácháným ve jménu revoluce. Chtěla jsem být slyšena bez ohledu na přítele i nepřítele.