Knihovna · Soumrak starého světa · Mé zklamání z Ruska

Kapitola XXXIII – Doslov

Nebolševičtí socialističtí kritikové ruského nezdaru tvrdí, že revoluce v Rusku nemohla uspět, protože průmyslové poměry v té zemi nedosáhly potřebného vrcholu. Odvolávají se na Marxe, který učil, že sociální revoluce je možná jen v zemích s vysoce rozvinutou průmyslovou soustavou a s jejími průvodními sociálními protiklady. Tvrdí proto, že ruská revoluce nemohla být sociální revolucí a že se dějinně musela vyvíjet ústavní, demokratickou cestou, doplněnou rostoucím průmyslem, aby země hospodářsky dozrála k zásadní změně.

Tento ortodoxně marxistický názor pomíjí důležitý činitel – činitel pro možnost a úspěch sociální revoluce snad ještě podstatnější než sám činitel průmyslový. Je to psychologie mas v daném období. Proč například nedošlo k sociální revoluci ve Spojených státech, ve Francii, nebo dokonce v Německu? Tyto země přece dosáhly průmyslového rozvoje, který Marx stanovil jako vrcholné stadium. Pravda je taková, že průmyslový rozvoj a ostré sociální protiklady samy o sobě nijak nestačí ke zrodu nové společnosti ani k vyvolání sociální revoluce. V takových zemích, jako jsou Spojené státy a ostatní jmenované, chybí potřebné sociální vědomí, chybí nezbytná psychologie mas. To vysvětluje, proč tam k žádné sociální revoluci nedošlo.

V tomto ohledu mělo Rusko náskok před jinými, průmyslově vyspělejšími a „civilizovanějšími“ zeměmi. Je pravda, že Rusko nebylo průmyslově tak pokročilé jako jeho západní sousedé. Psychologie ruských mas, podnícená a vystupňovaná Únorovou revolucí, však dozrávala tak rychle, že během několika měsíců byl lid připraven na tak ultrarevoluční hesla jako „Všechnu moc sovětům“ a „Půdu rolníkům, továrny dělníkům“.

Význam těchto hesel by se neměl podceňovat. Ač do značné míry vyjadřovala instinktivní a polovědomou vůli lidu, znamenala přesto úplnou sociální, hospodářskou a průmyslovou přestavbu Ruska. Která země v Evropě či Americe je připravena uvést taková revoluční hesla v život? A přece se v Rusku v červnu a červenci 1917 tato hesla stala oblíbenými a převážná část průmyslového a zemědělského obyvatelstva, čítajícího přes 150 milionů, se jich nadšeně a činně chopila v podobě přímé akce. To byl dostatečný důkaz „zralosti“ ruského lidu pro sociální revoluci.

Pokud jde o hospodářskou „připravenost“ v marxistickém smyslu, nesmí se zapomínat, že Rusko je především zemědělskou zemí. Marxova poučka předpokládá v každé vysoce rozvinuté společnosti industrializaci rolnického a farmářského obyvatelstva jako krok k sociální způsobilosti pro revoluci. Události v Rusku roku 1917 však ukázaly, že revoluce na tento proces industrializace nečeká a – což je důležitější – že ji nelze přimět, aby čekala. Ruští rolníci začali vyvlastňovat statkáře a dělníci se zmocnili továren, aniž brali na vědomí marxistické poučky. Tato lidová akce svou vlastní logikou zahájila v Rusku sociální revoluci a zvrátila všechny marxistické výpočty. Psychologie Slovana se ukázala silnější než sociálně demokratické teorie.

Ta psychologie v sobě nesla vášnivou touhu po svobodě, živenou celým stoletím revoluční agitace ve všech společenských třídách. Ruský lid zůstal naštěstí politicky neprotřelý, nedotčený zkažeností a zmatkem, které mezi proletariátem jiných zemí způsobila „demokratická“ svoboda a samospráva. Rus v tomto smyslu zůstal přirozený a prostý, neobeznámený s jemnostmi politiky, s parlamentními úskoky a právními kličkami. Na druhé straně byl jeho prvotní smysl pro spravedlnost a právo silný a živý, bez rozkladné rafinovanosti pseudocivilizace. Věděl, co chce, a nečekal, až mu to přinese „dějinná nevyhnutelnost“: sáhl k přímé akci. Revoluce pro něj byla skutečností života, nikoli pouhou teorií k diskusi.

Tak došlo v Rusku k sociální revoluci navzdory průmyslové zaostalosti země. Revoluci uskutečnit však nestačilo. Bylo nutné, aby postupovala a šířila se, aby se rozvinula v hospodářskou a sociální přestavbu. Tato fáze revoluce vyžadovala co nejvolnější rozvinutí osobní iniciativy a kolektivního úsilí. Rozvoj a úspěch revoluce závisely na co nejširším uplatnění tvůrčího génia lidu, na spolupráci duševního a manuálního proletariátu. Společný zájem je leitmotivem veškerého revolučního úsilí, zvláště na jeho budovatelské straně. Tento duch společného cíle a solidarity se v prvních dnech Říjnové (listopadové) revoluce přehnal Ruskem jako mohutná vlna. V onom nadšení byly obsaženy síly, které by mohly hýbat horami, kdyby je rozumně vedl výhradně ohled na blaho celého lidu. Nástroje k takovému účinnému vedení byly po ruce: dělnické organizace a družstva, jimiž bylo Rusko pokryto jako sítí mostů spojujících město s venkovem; sověty, které vznikly jako odpověď na potřeby ruského lidu; a konečně inteligence, jejíž tradice po celé století vyjadřovaly hrdinnou oddanost věci osvobození Ruska.

Takový vývoj však v programu bolševiků rozhodně nebyl. Několik měsíců po Říjnu nechávali lidové síly, aby se projevovaly, a lid vedl revoluci do stále širších koryt. Jakmile se však komunistická strana cítila ve vládním sedle dost pevně, začala rozsah lidové činnosti omezovat. Všechny další činy bolševiků, veškerá jejich následující politika, obraty v politice, jejich kompromisy a ústupy, jejich metody potlačování a pronásledování, jejich terorismus a vyhlazování všech jiných politických názorů – to vše byly jen prostředky k cíli: k udržení státní moci v rukou komunistické strany. Bolševici sami (v Rusku) to ostatně netajili. Komunistická strana, tvrdili, je předvojem proletariátu a diktatura musí spočívat v jejích rukou. Bolševici však bohužel počítali bez hostinského – bez rolnictva, které nepřiměla podporovat bolševický režim ani rozvjorstka, ani Čeka, ani hromadné popravy. Rolnictvo se stalo skálou, o niž se roztříštily nejlépe promyšlené Leninovy plány a záměry. Lenin však, obratný akrobat, dovedl vystupovat i na tom nejužším prostoru. Nová hospodářská politika byla zavedena právě včas, aby odvrátila katastrofu, která pomalu, ale jistě doléhala na celou komunistickou stavbu.

II

„Nová hospodářská politika“ byla pro většinu komunistů překvapením a otřesem. Viděli v ní zvrat všeho, co jejich strana hlásala – zvrat samotného komunismu. Na protest opustili někteří z nejstarších členů strany, muži, kteří za starého režimu čelili nebezpečí a pronásledování, zatímco Lenin a Trockij žili v bezpečí v cizině, komunistickou stranu zahořklí a zklamaní. Vůdcové pak vyhlásili výluku. Nařídili vyčistit stranické řady od všech „pochybných“ živlů.¹ Každý, kdo byl podezřelý z nezávislého postoje, a ti, kdo nepřijímali novou hospodářskou politiku jako poslední slovo revoluční moudrosti, byli vyloučeni. Byli mezi nimi komunisté, kteří po léta sloužili s největší oddaností. Někteří z nich, raněni do hloubi duše nespravedlivým a brutálním postupem a otřeseni až do základů zhroucením toho, co pokládali za nejvyšší, se dokonce uchýlili k sebevraždě. Hladká plavba Leninova nového evangelia však musela být zajištěna – evangelia posvátnosti soukromého vlastnictví a svobody bezohledné konkurence, zbudovaného na troskách čtyř let revoluce.

Rozhořčení komunistů nad novou hospodářskou politikou však jen ukazovalo, jak zmatené bylo myšlení Leninových odpůrců. Co jiného než myšlenkový zmatek mohlo schvalovat četné Leninovy akrobatické politické kousky, a přitom se pohoršovat nad posledním kotrmelcem, jejich logickým vyvrcholením? Potíž se zbožnými komunisty byla v tom, že lpěli na Neposkvrněném početí komunistického státu, který měl s pomocí revoluce vykoupit svět. Většina předních komunistů však takovému bludu nikdy nepodléhala. Lenin ze všech nejméně.

Při prvním rozhovoru s ním jsem nabyla dojmu, že je to prohnaný politik, který přesně ví, co dělá, a před ničím se nezastaví, aby dosáhl svých cílů. Když jsem ho několikrát slyšela mluvit a četla jeho spisy, přesvědčila jsem se, že Leninovi na revoluci velmi málo záleželo a že komunismus byl pro něj věcí velmi vzdálenou. Leninovým božstvem byl centralizovaný politický stát, jemuž mělo být obětováno vše ostatní. Kdosi řekl, že Lenin by obětoval revoluci, aby zachránil Rusko. Leninova politika však ukázala, že byl ochoten obětovat revoluci i zemi, nebo aspoň její část, jen aby se zbytkem Ruska uskutečnil svůj politický plán.

Lenin byl nejpřizpůsobivější politik v dějinách. Dokázal být zároveň ultrarevolucionářem, kompromisníkem i konzervativcem. Když se Ruskem jako mohutná vlna přehnal výkřik „Všechnu moc sovětům!“, Lenin plaval s proudem. Když se rolníci zmocnili půdy a dělníci továren, Lenin tyto přímé metody nejen schválil, ale šel ještě dál. Vydal proslulé heslo „Oloupit lupiče“, heslo, které uvádělo mysl lidu ve zmatek a způsobilo revolučnímu idealismu nevýslovnou škodu. Nikdy předtím žádný skutečný revolucionář nevykládal sociální vyvlastnění jako přesun bohatství od jedné skupiny jednotlivců k jiné. A přece právě to Leninovo heslo znamenalo. Nevybíravé a nezodpovědné razie, hromadění bohatství bývalé buržoazie novou sovětskou byrokracií, šikanování těch, jejichž jediným zločinem bylo jejich dřívější postavení – to vše bylo výsledkem Leninovy politiky „Oloupit lupiče“. Celé další dějiny revoluce jsou kaleidoskopem Leninových kompromisů a zrady jeho vlastních hesel.

Činy a metody bolševiků od říjnových dnů se mohou zdát v rozporu s novou hospodářskou politikou. Ve skutečnosti jsou však články řetězu, který měl vykovat všemocnou centralizovanou vládu se státním kapitalismem jako jejím hospodářským výrazem. Lenin měl jasný rozhled a železnou vůli. Dovedl své soudruhy v Rusku i mimo ně přesvědčit, že jeho plán je pravý socialismus a jeho metody revoluce. Není divu, že Lenin ke svému stádu cítil takové pohrdání, a nikdy neváhal mu je vmést do tváře. „Jen blázni mohou věřit, že je v Rusku nyní možný komunismus,“ odpověděl Lenin odpůrcům nové hospodářské politiky.

Lenin měl ostatně pravdu. Skutečný komunismus se v Rusku nikdy nezkoušel, pokud ovšem někdo nepovažuje za komunismus třicet tři mzdové kategorie, rozdílné potravinové příděly, výsady pro některé a lhostejnost k velké mase.

V raném období revoluce bylo pro komunistickou stranu poměrně snadné zmocnit se moci. Všechny revoluční živly, stržené ultrarevolučními sliby bolševiků, jim k moci pomohly. Jakmile se komunisté zmocnili Státu, zahájili proces vylučování. Všechny politické strany a skupiny, které se odmítly podrobit nové diktatuře, musely zmizet. Nejprve anarchisté a leví sociální revolucionáři, pak menševici a jiní odpůrci zprava a nakonec každý, kdo se odvážil mít vlastní názor. Podobný osud stihl všechny nezávislé organizace. Buď byly podřízeny potřebám nového státu, nebo úplně zničeny, jako sověty, odborové svazy a družstva – tři velcí činitelé pro uskutečnění nadějí revoluce.

Sověty se poprvé projevily za revoluce roku 1905.² V tom krátkém, ale významném období sehrály důležitou úlohu. Ačkoli byla revoluce rozdrcena, myšlenka sovětů zůstala zakořeněna v myslích a srdcích ruských mas. S prvním úsvitem, který v únoru 1917 ozářil Rusko, sověty znovu ožily a ve velmi krátké době rozkvetly. Pro lid sověty nijak nepředstavovaly omezení ducha revoluce. Naopak, revoluce měla právě skrze sověty nalézt svůj nejvyšší a nejsvobodnější praktický výraz. Proto se sověty tak spontánně a rychle rozšířily po celém Rusku. Bolševici pochopili význam tohoto lidového proudu a přidali se k volání. Jakmile však komunisté ovládli vládu, viděli, že sověty ohrožují nadvládu Státu. Zároveň je nemohli svévolně zničit, aniž by doma i v cizině podkopali svou prestiž zastánců sovětského systému. Začali je proto postupně zbavovat pravomocí a nakonec si je podřídili pro vlastní potřeby.

Ruské odborové svazy se k vykleštění propůjčily mnohem snáze. Početně i co do revoluční síly byly stále ještě v dětském věku. Když bylo členství v odborech prohlášeno za povinné, ruské dělnické organizace fyzicky vyrostly, duševně však zůstaly v kojeneckém stadiu. Komunistický stát se stal kojnou odborů. Organizace mu na oplátku sloužily jako lokajové. „Škola komunismu,“ řekl Lenin ve slavném sporu o úloze odborů. Docela správně. Ale zastaralá škola, kde je duch dítěte spoután a zdeptán. Nikde na světě nejsou dělnické organizace tak poddajné vůli a diktátu Státu jako v bolševickém Rusku.

Osud družstev je příliš dobře známý, než aby bylo třeba jej vysvětlovat. Družstva byla nejpodstatnějším pojítkem mezi městem a venkovem. Jejich cena pro revoluci jako oblíbeného a úspěšného prostředníka směny a rozdělování i pro přestavbu Ruska byla nevyčíslitelná. Bolševici z nich udělali kolečka vládního stroje, a tím zničili jejich užitečnost a výkonnost.

III

Nyní je jasné, proč ruská revoluce, jak ji vedla komunistická strana, skončila nezdarem. Politická moc strany, zorganizovaná a centralizovaná ve Státu, se snažila udržet všemi dostupnými prostředky. Ústřední orgány se pokoušely vtěsnat činnost lidu do forem odpovídajících záměrům strany. Jediným cílem strany bylo posílit Stát a monopolizovat veškerou hospodářskou, politickou a sociální činnost – dokonce i všechny kulturní projevy. Revoluce měla úplně jiný cíl a svou samou povahou byla popřením autority a centralizace. Usilovala o to, otevírat stále širší pole projevům proletariátu a znásobovat podoby individuálního i kolektivního úsilí. Cíle a tendence revoluce stály v diametrálním protikladu k cílům a tendencím vládnoucí politické strany.

Stejně diametrálně protichůdné byly metody revoluce a Státu. Metody revoluce byly vedeny duchem revoluce samé: to jest osvobozením ode všech utlačujících a omezujících sil; zkrátka libertárními zásadami.³ Metody Státu – bolševického státu stejně jako každé vlády – byly naopak založeny na donucení, které se během doby nutně vyvinulo v soustavné násilí, útlak a terorismus. Tak spolu o nadvládu zápasily dvě protichůdné tendence: bolševický stát proti revoluci. Ten zápas byl zápasem na život a na smrt. Obě tendence, protichůdné v cílech i metodách, nemohly působit v souladu: vítězství Státu znamenalo porážku revoluce.

Bylo by omylem předpokládat, že nezdar revoluce způsobila výhradně povaha bolševiků. V podstatě byl výsledkem zásad a metod bolševismu. Byl to autoritářský duch a autoritářské zásady Státu, co udusilo libertární a osvobozující snahy. Kdyby v Rusku vládla kterákoli jiná politická strana, výsledek by byl v podstatě stejný. Ruskou revoluci nezabili ani tak bolševici jako bolševická idea. Byl to marxismus, jakkoli pozměněný; zkrátka fanatický kult vlády. Jen toto pochopení skrytých sil, které revoluci rozdrtily, může podat pravé ponaučení z té světodějné události. Ruská revoluce v malém odráží staletý zápas libertárního principu s autoritářským. Neboť co je pokrok, ne-li stále obecnější přijímání zásad svobody proti zásadám donucení? Ruská revoluce byla libertárním krokem, jejž porazil bolševický stát, dočasné vítězství reakční ideje, ideje vlády.

Toto vítězství mělo řadu příčin. O většině z nich jsem již pojednala v předchozích kapitolách. Hlavní příčinou však nebyla průmyslová zaostalost Ruska, jak tvrdí mnozí autoři, kteří o tom psali. Ta příčina byla kulturní – a ačkoli dávala ruskému lidu jisté přednosti před jeho rafinovanějšími sousedy, měla také některé osudné nevýhody. Rus byl „kulturně zaostalý“ v tom smyslu, že nebyl zkažen politickou a parlamentní korupcí. Na druhé straně právě tento stav znamenal nezkušenost v politické hře a naivní víru v zázračnou moc strany, která nejhlasitěji křičela a nejvíc slibovala. Tato víra v moc vlády posloužila k tomu, že komunistická strana zotročila ruský lid dřív, než si velké masy uvědomily, že jim bylo na šíji vloženo jho.

Libertární princip byl v prvních dnech revoluce silný a potřeba svobodného projevu všepohlcující. Když však první vlna nadšení opadla do odlivu všedního prozaického života, bylo zapotřebí pevného přesvědčení, aby oheň svobody hořel dál. V ohromných rozlohách Ruska byla jen poměrná hrstka lidí, kteří ten oheň udržovali – anarchisté, jejichž počet byl malý a jejichž úsilí, za cara naprosto potlačované, nemělo čas přinést plody. Ruský lid, do jisté míry instinktivně anarchistický, byl přece jen příliš málo obeznámen se skutečnými libertárními zásadami a metodami, aby je dokázal účinně uplatnit v životě. Většina ruských anarchistů sama bohužel ještě vězela v sítích omezené skupinové činnosti a individualistického úsilí na úkor důležitějšího úsilí sociálního a kolektivního. Budoucí nestranný historik uzná, že anarchisté sehráli v ruské revoluci velmi důležitou úlohu – úlohu mnohem významnější a plodnější, než by se dalo čekat podle jejich poměrně malého počtu. Poctivost a upřímnost mě přesto nutí prohlásit, že jejich práce by měla nesrovnatelně větší praktickou cenu, kdyby byli lépe organizováni a vybaveni k tomu, aby uvolněné energie lidu vedli k přestavbě života na libertárním základě.

Nezdar anarchistů v ruské revoluci – v právě naznačeném smyslu – však nijak nesvědčí o porážce libertární ideje. Naopak, ruská revoluce nade vší pochybnost ukázala, že idea Státu, státní socialismus, ve všech svých projevech (hospodářských, politických, sociálních, výchovných) naprosto a beznadějně zbankrotovala. Nikdy předtím v celých dějinách se autorita, vláda, Stát neukázaly ve svém působení tak vnitřně statické, reakční, ba kontrarevoluční. Zkrátka jako sám protiklad revoluce.

Zůstává pravdou, jako tomu bylo při veškerém pokroku, že jen libertární duch a libertární metoda mohou přivést člověka o krok dál v jeho věčné touze po lepším, krásnějším a svobodnějším životě. Uplatněna na velké sociální otřesy, jimž se říká revoluce, je tato tendence stejně mocná jako v obvyklém evolučním procesu. Autoritářská metoda selhávala po celé dějiny a nyní znovu selhala v ruské revoluci. Lidský důmysl dosud neobjevil jiný princip než libertární, neboť člověk vskutku vyslovil nejvyšší moudrost, když řekl, že svoboda je matkou řádu, a nikoli jeho dcerou.⁴ Navzdory všem politickým doktrínám a stranám nemůže být žádná revoluce skutečně a trvale úspěšná, nevysloví-li důrazné veto proti veškeré tyranii a centralizaci a neusiluje-li odhodlaně o to, aby se revoluce stala skutečným přehodnocením všech hospodářských, sociálních a kulturních hodnot. Ne pouhé nahrazení jedné politické strany druhou ve vládě, ne zastírání samovlády proletářskými hesly, ne diktatura nové třídy nad starou, ne politické přestavování kulis jakéhokoli druhu, nýbrž jedině úplné převrácení všech těchto autoritářských zásad poslouží revoluci.

V hospodářské oblasti musí být tato přeměna v rukou průmyslových mas: ty mají na vybranou mezi průmyslovým státem a anarchosyndikalismem. V prvním případě by hrozba pro budovatelský rozvoj nové sociální struktury byla stejně velká jako ze strany politického státu. Průmyslový stát by se stal mrtvou zátěží pro růst nových forem života. Právě proto syndikalismus (či industrialismus)⁵ sám o sobě není soběstačný, ačkoli jeho zastánci tvrdí opak. Teprve když libertární duch prostoupí hospodářské organizace dělníků, mohou se projevit rozmanité tvůrčí energie lidu a revoluce může být zabezpečena a ubráněna. Jen svobodná iniciativa a účast lidu na záležitostech revoluce mohou zabránit strašným chybám, k nimž došlo v Rusku. Když bylo například palivo jen sto verst (asi šedesát šest mil) od Petrohradu, nemuselo by to město trpět zimou, kdyby hospodářské organizace petrohradských dělníků směly svobodně uplatnit svou iniciativu pro obecné blaho. Rolníci na Ukrajině by nebyli omezováni v obdělávání své půdy, kdyby měli přístup k zemědělskému nářadí, které leželo nakupené ve skladech v Charkově a v jiných průmyslových střediscích a čekalo na příkaz z Moskvy k rozdělení. To jsou příznačné příklady bolševického kultu vlády a centralizace, které by měly dělníkům Evropy a Ameriky sloužit jako výstraha před ničivými účinky etatismu.

Průmyslová síla mas, vyjádřená jejich libertárními sdruženími – anarchosyndikalismem –, jediná dokáže úspěšně organizovat hospodářský život a vést výrobu. Družstva, působící v souladu s průmyslovými organizacemi, slouží na druhé straně jako prostředníci rozdělování a směny mezi městem a venkovem a zároveň spojují bratrským poutem průmyslové a zemědělské masy. Vzniká společné pouto vzájemné služby a pomoci, které je nejpevnější baštou revoluce – mnohem účinnější než pracovní povinnost, Rudá armáda nebo terorismus. Jedině tak může revoluce působit jako kvas, který urychlí vývoj nových sociálních forem a podnítí masy k větším činům.

Libertární průmyslové organizace a družstva však nejsou jedinými prostředníky ve vzájemné hře složitých stránek sociálního života. Jsou tu kulturní síly, které – byť úzce spjaty s hospodářskou činností – mají přece své vlastní úkoly. V Rusku se komunistický stát stal jediným rozhodčím o všech potřebách společenského organismu. Výsledkem byla, jak jsem již popsala, úplná kulturní stagnace a ochromení veškerého tvůrčího úsilí. Má-li se takovému debaklu v budoucnu předejít, musí si kulturní síly, ač zůstávají zakořeněny v hospodářské půdě, uchovat samostatný prostor a svobodu projevu. Měřítkem způsobilosti ke kulturní práci by neměla být příslušnost k vládnoucí politické straně, nýbrž oddanost revoluci, znalosti, schopnosti a – především – tvůrčí puzení. V Rusku to bylo téměř od počátku Říjnové revoluce znemožněno násilným oddělením inteligence od mas. Je pravda, že prvním viníkem tu byla inteligence, zvláště technická inteligence, která v Rusku – stejně jako v jiných zemích – houževnatě visela na šosech buržoazie. Tento živel, neschopný pochopit význam revolučních událostí, se snažil zadržet příliv hromadnou sabotáží. V Rusku však byla i jiná inteligence – inteligence se slavnou revoluční minulostí sto let dlouhou. Tato část inteligence zůstala věrná lidu, ačkoli nemohla bez výhrad přijmout novou diktaturu. Osudnou chybou bolševiků bylo, že mezi oběma živly nerozlišovali. Na sabotáž odpověděli hromadným terorem proti inteligenci jako třídě a zahájili kampaň nenávisti, ještě intenzivnější než pronásledování samotné buržoazie – metodu, která vytvořila propast mezi inteligencí a proletariátem a postavila hráz budovatelské práci.

Lenin první poznal tuto zločinnou chybu. Upozornil, že bylo velkým omylem vést dělníky k přesvědčení, že mohou vybudovat průmysl a věnovat se kulturní práci bez pomoci a spolupráce inteligence. Proletariát neměl pro tento úkol ani znalosti, ani průpravu a inteligenci bylo nutné znovu dosadit do vedení průmyslového života. Poznání jedné chyby však Lenina a jeho stranu nikdy neuchránilo od toho, aby se vzápětí nedopustili jiné. Technická inteligence byla povolána zpět za podmínek, které k nepřátelství vůči režimu přidaly ještě rozklad.

Zatímco dělníci dál hladověli, inženýři, průmysloví odborníci a technici dostávali vysoké platy, zvláštní výsady a nejlepší příděly. Stali se rozmazlenými zaměstnanci Státu a novými otrokáři mas. Masy, po léta krmené klamným učením, že k úspěšné revoluci jsou potřeba jen svaly a že produktivní je jen fyzická práce, a popuzené kampaní nenávisti, která z každého intelektuála dělala kontrarevolucionáře a spekulanta, se nedokázaly smířit s těmi, kterými je naučili pohrdat a jimž je naučili nedůvěřovat.

Rusko bohužel není jedinou zemí, kde tento proletářský postoj k inteligenci převládá. Všude hrají političtí demagogové na nevědomost mas, učí je, že vzdělání a kultura jsou buržoazní předsudky, že se dělníci bez nich obejdou a že jen oni sami jsou schopni přebudovat společnost. Ruská revoluce velmi jasně ukázala, že k dílu sociální obrody je nezbytný mozek i svaly. Duševní a fyzická práce jsou ve společenském organismu spjaty stejně úzce jako mozek a ruka v lidském těle. Jedno nemůže fungovat bez druhého.

Je pravda, že většina intelektuálů se pokládá za třídu oddělenou od dělníků a nadřazenou jim, ale sociální poměry všude rychle boří vysoký podstavec inteligence. Intelektuálové jsou nuceni vidět, že i oni jsou proletáři, a to na hospodářském pánovi ještě závislejší než manuální dělník. Na rozdíl od fyzického proletáře, který si může sebrat nářadí a vydat se do světa hledat změnu trpké situace, jsou duševní proletáři pevněji zakořeněni ve svém určitém společenském prostředí a nemohou tak snadno změnit své povolání či způsob života. Je proto nanejvýš důležité přivést dělníky k poznání rychlé proletarizace intelektuálů a společného pouta, které tím mezi nimi vzniká. Má-li si západní svět z Ruska vzít ponaučení, musí demagogické lichocení masám a slepé nepřátelství vůči inteligenci přestat. To však neznamená, že by pracující měli být zcela závislí na intelektuálním živlu. Naopak, masy se musejí hned teď začít připravovat a vybavovat pro velký úkol, který na ně revoluce vloží. Měly by si osvojit znalosti a technické dovednosti potřebné k řízení a vedení spletitého mechanismu průmyslové a sociální struktury svých zemí. Ale i v nejlepším případě budou dělníci potřebovat spolupráci odborných a kulturních živlů. Tyto živly si zase musejí uvědomit, že jejich skutečné zájmy jsou totožné se zájmy mas. Kdyby se obě společenské síly naučily splynout v jeden harmonický celek, byly by tragické stránky ruské revoluce z velké části odstraněny. Nikdo by nebyl zastřelen proto, že „kdysi získal vzdělání“. Vědec, inženýr, odborník, badatel, vychovatel a tvůrčí umělec stejně jako tesař, strojník a ostatní – ti všichni jsou nedílnou součástí kolektivní síly, která má z revoluce učinit velkou budovatelku nové společenské stavby. Ne nenávist, nýbrž jednota; ne nepřátelství, nýbrž družnost; ne střílení, nýbrž soucit – to je ponaučení z velkého ruského debaklu pro inteligenci stejně jako pro dělníky. Všichni se musí naučit vážit si vzájemné pomoci a libertární spolupráce. Každý však musí zároveň mít možnost zůstat nezávislý ve své vlastní oblasti a v souladu s tím nejlepším, co může dát společnosti. Jen tak se budou produktivní práce i výchovné a kulturní úsilí projevovat ve stále nových a bohatších podobách. To je pro mne všeobjímající a životně důležité mravní ponaučení ruské revoluce.

IV

Na předchozích stránkách jsem se pokusila ukázat, proč bolševické zásady, metody a taktika selhaly a že podobné zásady a metody, uplatněné v kterékoli jiné zemi, i v zemi s nejvyšším průmyslovým rozvojem, musí rovněž selhat. Dále jsem ukázala, že neselhal jen bolševismus, ale marxismus sám. To znamená, že zkušenost ruské revoluce prokázala bankrot IDEJE STÁTU, autoritářského principu. Kdybych měla celou svou argumentaci shrnout do jediné věty, řekla bych: Vrozenou tendencí Státu je soustřeďovat, zužovat a monopolizovat veškerou společenskou činnost; povahou revoluce je naopak růst, rozšiřovat se a šířit se ve stále širších kruzích. Jinými slovy, Stát je institucionální a statický; revoluce je plynulá, dynamická. Tyto dvě tendence jsou neslučitelné a navzájem se ničí. Idea Státu zabila ruskou revoluci a musí mít stejný výsledek i ve všech ostatních revolucích, nezvítězí-li libertární idea.

Já však jdu mnohem dál. Nejsou to jen bolševismus, marxismus a kult vlády, co je osudné revoluci stejně jako veškerému životnímu lidskému pokroku. Hlavní příčina porážky ruské revoluce leží mnohem hlouběji. Je třeba ji hledat v celém socialistickém pojetí revoluce samé.

Převládající, téměř všeobecná představa o revoluci – zvláště socialistická představa – je, že revoluce je násilnou změnou sociálních poměrů, jejímž prostřednictvím jedna společenská třída, dělnická třída, získá nadvládu nad jinou třídou, třídou kapitalistů. Je to pojetí čistě fyzické změny, a jako takové zahrnuje jen politické přestavování kulis a institucionální přeskupení. Buržoazní diktaturu nahradí „diktatura proletariátu“ – nebo diktatura jeho „předvoje“, komunistické strany; Lenin usedne na místo Romanovců, carský kabinet je přejmenován na Radu lidových komisařů, Trockij je jmenován ministrem války a z dělníka se stane vojenský generální gubernátor Moskvy. To je v podstatě bolševické pojetí revoluce, jak bylo převedeno do skutečné praxe. A s několika drobnými obměnami je to i představa o revoluci, kterou zastávají všechny ostatní socialistické strany.

Toto pojetí je vnitřně a osudně mylné. Revoluce je sice násilný proces. Má-li však vyústit jen ve změnu diktatury, v přeskupení jmen a politických osobností, pak sotva stojí za to. Rozhodně nestojí za všechen ten zápas a oběti, za ohromné ztráty na lidských životech a kulturních hodnotách, které jsou následkem každé revoluce. I kdyby taková revoluce přinesla větší společenský blahobyt (což se v Rusku nestalo), ani pak by nestála za tu strašnou cenu, která se za ni platí: pouhého zlepšení lze dosáhnout i bez krvavé revoluce. Skutečným cílem a smyslem revoluce, jak ji chápu já, nejsou paliativa či reformy.

Podle mého názoru – tisíckrát posíleného ruskou zkušeností – je velkým posláním revoluce, Sociální revoluce, zásadní přehodnocení hodnot.⁶ Přehodnocení nejen hodnot sociálních, ale i lidských. Lidské hodnoty mají dokonce přednost, protože jsou základem všech hodnot sociálních. Naše instituce a poměry spočívají na hluboce zakořeněných idejích. Změnit tyto poměry a zároveň ponechat nedotčeny ideje a hodnoty, z nichž vyrůstají, znamená jen povrchní přeměnu, která nemůže být trvalá ani přinést skutečné zlepšení. Je to změna pouze formy, nikoli podstaty, jak tak tragicky dokázalo Rusko.

Velkým nezdarem a zároveň velkou tragédií ruské revoluce je, že se (pod vedením vládnoucí politické strany) pokusila změnit jen instituce a poměry, zatímco lidské a sociální hodnoty, o něž v revoluci šlo, zcela pominula. Ba co hůř, komunistický stát se ve své šílené vášni po moci dokonce snažil posílit a prohloubit právě ty ideje a představy, které revoluce přišla zničit. Podporoval a povzbuzoval všechny nejhorší protispolečenské vlastnosti a soustavně ničil již probuzené pojetí nových revolučních hodnot. Smysl pro spravedlnost a rovnost, lásku ke svobodě a k lidskému bratrství – tyto základy skutečné obrody společnosti – komunistický stát potlačoval až k vyhlazení. Instinktivní lidský cit pro spravedlivost byl cejchován jako slabošská sentimentalita; lidská důstojnost a svoboda se staly buržoazní pověrou; posvátnost života, která je samou podstatou sociální přestavby, byla odsouzena jako nerevoluční, téměř kontrarevoluční. Toto strašlivé zvrácení základních hodnot neslo v sobě zárodek zkázy. S pojetím, že revoluce je jen prostředkem k získání politické moci, bylo nevyhnutelné, že všechny revoluční hodnoty budou podřízeny potřebám socialistického státu; ba co víc, že budou zneužity k upevnění nově nabyté vládní moci. „Státní zájem“, maskovaný jako „zájem Revoluce a Lidu“, se stal jediným měřítkem jednání, a dokonce i cítění. Násilí, tragická nevyhnutelnost revolučních převratů, se stalo zavedeným zvykem, návykem, a brzy bylo dosazeno na trůn jako nejmocnější a „ideální“ instituce. Což sám Zinovjev nesvatořečil Dzeržinského,⁷ šéfa krvavé Čeky, jako „světce revoluce“? Což Stát neprokázal největší veřejné pocty Urickému,⁸ zakladateli a sadistickému náčelníkovi petrohradské Čeky?

Toto zvrácení etických hodnot brzy vykrystalizovalo ve všeovládající heslo komunistické strany: Účel světí všechny prostředky. Podobně si toto heslo v minulosti osvojily inkvizice a jezuité a podřídili mu veškerou mravnost. Pomstilo se na jezuitech stejně jako na ruské revoluci. V patách tohoto hesla následovaly lež, klam, pokrytectví a zrada, vražda, otevřená i tajná. Pro badatele v oboru sociální psychologie by mělo být nanejvýš zajímavé, že dvě hnutí, tak vzdálená časem i idejemi jako jezuitství a bolševismus, dospěla k přesně obdobným výsledkům při rozvíjení zásady, že účel světí všechny prostředky. Tato historická paralela, dosud téměř zcela přehlížená, obsahuje nanejvýš důležité ponaučení pro všechny příští revoluce i pro celou budoucnost lidstva.

Není většího omylu než víra, že cíle a záměry jsou jedna věc, kdežto metody a taktika věc jiná. Toto pojetí je mocnou hrozbou sociální obrodě. Veškerá lidská zkušenost učí, že metody a prostředky nelze oddělit od konečného cíle. Užité prostředky se zvykem jednotlivce a společenskou praxí stávají nedílnou součástí konečného záměru; ovlivňují jej, pozměňují, a cíle a prostředky se nakonec stanou totožnými. Ode dne svého příjezdu do Ruska jsem to cítila, nejprve nejasně, pak stále vědoměji a zřetelněji. Velké a inspirující cíle revoluce byly metodami vládnoucí politické moci tak zastřeny a zatemněny, že bylo těžké rozeznat, co je dočasným prostředkem a co konečným cílem. Psychologicky i sociálně prostředky nutně ovlivňují a mění cíle. Celé dějiny lidstva jsou nepřetržitým důkazem zásady, že zbavit své metody etických pojmů znamená klesnout do hlubin naprosté demoralizace. V tom spočívá skutečná tragédie bolševické filozofie, jak byla uplatněna na ruskou revoluci. Kéž toto ponaučení nevyjde nadarmo.

Žádná revoluce nemůže nikdy uspět jako činitel osvobození, nejsou-li Prostředky užité k jejímu prosazení duchem a směřováním totožné s Cíli, jichž má být dosaženo. Revoluce je popřením toho, co existuje, násilným protestem proti nelidskosti člověka k člověku s tisíci a jedním otroctvím, která s sebou nese. Je ničitelkou vládnoucích hodnot, na nichž nevědomost a brutalita vybudovaly složitou soustavu nespravedlnosti, útlaku a křivdy. Je zvěstovatelkou Nových hodnot, která uvádí přeměnu základních vztahů člověka k člověku a člověka ke společnosti. Není pouhou reformátorkou, která záplatuje některá sociální zla; není pouhou měnitelkou forem a institucí; není jen přerozdělovatelkou společenského blahobytu. Je tím vším, a přece víc, mnohem víc. Je především a hlavně Přehodnotitelkou, nositelkou nových hodnot. Je velkou Učitelkou Nové etiky, která vdechuje člověku nové pojetí života a jeho projevů ve společenských vztazích. Je duševní a duchovní obroditelkou.

Jejím prvním etickým příkazem je totožnost užitých prostředků a sledovaných cílů. Konečným cílem veškeré revoluční sociální změny je nastolit posvátnost lidského života, důstojnost člověka, právo každé lidské bytosti na svobodu a blahobyt. Není-li toto podstatným cílem revoluce, neměly by násilné sociální změny žádné ospravedlnění. Neboť vnější sociální změny lze uskutečnit – a také byly uskutečněny – normálními procesy evoluce. Revoluce naopak neznamená pouhou vnější změnu, nýbrž vnitřní, základní, zásadní změnu. Tato vnitřní změna pojmů a idejí, pronikající stále širšími společenskými vrstvami, vrcholí nakonec v násilném převratu, kterému se říká revoluce. Má tento vrchol zvrátit proces přehodnocování, obrátit se proti němu, zradit jej? To se stalo v Rusku. Revoluce sama musí naopak urychlovat a podporovat proces, jehož je souhrnným výrazem; jejím hlavním posláním je dodávat mu inspiraci, vynášet jej do větších výšin, poskytovat mu co nejplnější prostor k projevu. Jen tak zůstane revoluce věrná sama sobě.

V praxi to znamená, že období vlastní revoluce, takzvané přechodné stadium, musí být úvodem, předehrou k novým sociálním poměrům. Je prahem k Novému životu, k novému Domu člověka a lidstva. Jako takové musí být neseno duchem nového života, v souladu s budováním nové stavby.

Dnešek je rodičem zítřka. Přítomnost vrhá svůj stín daleko do budoucnosti. To je zákon života, jednotlivého i společenského. Revoluce, která se zbaví etických hodnot, tím klade základ nespravedlnosti, klamu a útlaku pro budoucí společnost. Prostředky užité k přípravě budoucnosti se stávají jejím základním kamenem. Svědectvím je tragický stav Ruska. Metody státní centralizace ochromily individuální iniciativu a úsilí; tyranie diktatury zastrašila lid do otrocké poslušnosti a téměř uhasila oheň svobody; organizovaný terorismus zkazil a zbrutalizoval masy a udusil každou idealistickou snahu; institucionalizovaná vražda znehodnotila lidský život a veškerý smysl pro důstojnost člověka a hodnotu života byl vymýcen; donucení na každém kroku učinilo úsilí trpkým, práci trestem, proměnilo celou existenci v soustavu vzájemného klamu a znovu probudilo nejnižší a nejbrutálnější lidské pudy. Smutné dědictví pro začátek nového života ve svobodě a bratrství.

Nelze dost zdůraznit, že revoluce je marná, není-li inspirována svým konečným ideálem. Revoluční metody musí být v souladu s revolučními cíli. Prostředky užité k prosazení revoluce musí být v harmonii s jejími záměry. Zkrátka etické hodnoty, které má revoluce nastolit v nové společnosti, musí začít už s revoluční činností takzvaného přechodného období. To může sloužit jako skutečný a spolehlivý most k lepšímu životu jen tehdy, je-li postaveno z téhož materiálu jako život, jehož má být dosaženo. Revoluce je zrcadlem příštího dne; je dítětem, z něhož má vyrůst Člověk zítřka.

KONEC