Knihovna · Soumrak starého světa · Mé zklamání z Ruska

Předmluva k vydání z roku 1924

Letopisy literatury vyprávějí o knihách cenzurou očištěných, o celých kapitolách vypuštěných nebo k nepoznání změněných. Myslím si však, že jen zřídka se stalo, aby dílo vyšlo s více než třetinou textu vynechanou – a aby si toho recenzenti nevšimli. Tohoto pochybného vyznamenání se dostalo mému dílu o Rusku.

Příběh té bolestné zkušenosti by mohl vydat na další kapitolu, ale prozatím postačí uvést holá fakta.

Svůj rukopis jsem původnímu kupci poslala ve dvou částech a v různou dobu. Později koupilo práva k mému dílu nakladatelství Doubleday, Page & Co.,¹ když mi však došly první tištěné výtisky, zjistila jsem ke svému zděšení, že nejenže můj původní titul „Mé dva roky v Rusku“ byl změněn na „Mé zklamání z Ruska“, ale že posledních dvanáct kapitol úplně chybí, včetně mého Doslovu,² který je, alespoň pro mne, nejpodstatnější částí.

Následovala výměna telegramů a dopisů, z níž postupně vyšlo najevo, že nakladatelství Doubleday, Page & Co. získalo můj rukopis od literární agentury v dobré víře, že je úplný. Jakýmsi spiknutím okolností se druhá zásilka mého díla k původnímu kupci buď vůbec nedostala, nebo se ztratila v jeho kanceláři. Tak či onak vyšla kniha, aniž kdokoli tušil, že je neúplná.

Tento svazek obsahuje kapitoly, které v prvním vydání chyběly,³ a jsem hluboce vděčna oddanosti svých přátel, kteří umožnili, aby toto doplňující vydání vyšlo – kvůli spravedlnosti ke mně i k mým čtenářům.

Dobrodružství mého rukopisu nepostrádají ani humornou stránku, která vrhá zvláštní světlo na kritiky. Z téměř stovky amerických recenzentů mého díla jen dva vytušili, že je neúplné. A mimochodem, jeden z nich není „řádný“ kritik, nýbrž knihovník. To dost vypovídá o profesionální bystrosti či svědomitosti.

Bylo by ztrátou času všímat si „kritiky“ těch, kdo knihu buď nečetli, nebo neměli dost důvtipu, aby poznali, že není dokončena. Ze všech takzvaných „recenzí“ si zaslouží pozornost jen dvě, jež napsali vážní a schopní muži: recenze Henryho Alsberga⁴ a H. L. Menckena.⁵

Pan Alsberg se domnívá, že nynější titul mé knihy odpovídá jejímu obsahu lépe než název, který jsem zvolila já. Mé zklamání se podle jeho tvrzení netýká jen bolševiků, ale revoluce samé. Na podporu tohoto tvrzení cituje Bucharinův⁶ výrok v tom smyslu, že „revoluci nelze uskutečnit bez teroru, rozvratu, a dokonce i svévolného ničení, stejně jako nelze udělat omeletu, aniž se rozbijí vejce“. Pana Alsberga však zřejmě nenapadlo, že i když je rozbití vajec nezbytné, žádnou omeletu nelze udělat, jestliže se žloutek vyhodí. A právě to udělala komunistická strana s ruskou revolucí. Žloutek nahradila bolševismem, přesněji leninismem, s výsledkem, jaký ukazuje má kniha – s výsledkem, v němž celý svět postupně rozpoznává naprostý nezdar.

Pan Alsberg se také domnívá, že to byla „krutá nutnost, naléhavá potřeba zachránit nikoli revoluci, ale zbytky civilizace, co bolševiky přinutilo sáhnout po každé dostupné zbrani, po teroru, po Čece, potlačení svobody slova a tisku, cenzuře, vojenské branné povinnosti, pracovní povinnosti, rekvírování rolnické úrody, dokonce i po úplatkářství a korupci“. Pan Alsberg se se mnou zřejmě shoduje v tom, že komunisté všech těchto metod užívali; a že, jak sám uvádí, „‚prostředky‘ do značné míry určují ‚cíl‘“ – k tomuto závěru přináší důkaz a doklady má kniha. Jedinou chybou tohoto názoru – a to chybou nanejvýš podstatnou – je však předpoklad, že bolševici byli k uvedeným metodám donuceni, aby „zachránili zbytky civilizace“. Takový názor vychází z naprostého nepochopení filozofie a praxe bolševismu. Nic nemůže být přáním či záměrům leninismu vzdálenější než „záchrana zbytků civilizace“. Kdyby byl pan Alsberg místo toho řekl „záchrana komunistické diktatury, politického absolutismu strany“, byl by se přiblížil pravdě a v té věci bychom se nepřeli. Nesmíme opomenout, že bolševici nadále užívají dnes přesně týchž metod jako v tom, co pan Alsberg nazývá „chvílemi kruté nutnosti v letech 1919, 1920 a 1921“.

Jsme v roce 1924. Vojenské fronty jsou dávno zlikvidovány; vnitřní kontrarevoluce je potlačena; stará buržoazie je odstraněna; „chvíle kruté nutnosti“ jsou pryč. Ba co víc, Rusko politicky uznávají různé vlády Evropy a Asie⁷ a bolševici zvou mezinárodní kapitál, aby přišel do jejich země, jejíž přírodní bohatství, jak Čičerin ujišťuje kapitalisty světa, „čeká na vytěžení“. „Chvíle kruté nutnosti“ jsou pryč, ale teror, Čeka, potlačení svobody slova a tisku a všechny ostatní komunistické metody, které pan Alsberg vyjmenovává, zůstávají nadále v platnosti. Po Leninově smrti se dokonce uplatňují ještě brutálněji a barbarštěji. Je to proto, aby se „zachránily zbytky civilizace“, jak tvrdí pan Alsberg, nebo aby se upevnila slábnoucí diktatura strany?

Pan Alsberg mi klade za vinu, že věřím, že „kdyby Rusové byli dělali revoluci po Bakuninově, a ne po Marxově⁸ způsobu“, byl by výsledek jiný a uspokojivější. Přiznávám se k té vině. Vskutku tomu nejen věřím; jsem si tím jista. Ruská revoluce – přesněji řečeno bolševické metody – přesvědčivě ukázala, jak se revoluce dělat nemá. Ruský pokus prokázal zhoubnost politické strany, která si přisvojuje funkce revolučního lidu, všemocného státu, který se snaží vnutit zemi svou vůli, diktatury, která se pokouší „organizovat“ nový život. Nemusím tu však opakovat úvahy, které jsem shrnula ve své závěrečné kapitole. Bohužel se v prvním vydání mého díla neobjevily. Jinak by byl pan Alsberg možná psal jinak.

Pan Mencken mě ve své recenzi pokládá za „předpojatou svědkyni“, protože jako anarchistka odmítám vládu, ať má jakoukoli podobu. Celá první část mé knihy však domněnku o mé předpojatosti naprosto vyvrací. Bránila jsem bolševiky, ještě když jsem byla v Americe, a celé dlouhé měsíce v Rusku jsem hledala každou příležitost spolupracovat s nimi a pomáhat ve velkém díle revoluční výstavby. Ač anarchistka a odpůrkyně vlády, nepřijela jsem do Ruska v očekávání, že najdu svůj ideál uskutečněný. Viděla jsem v bolševicích symbol revoluce a přes naše rozdíly jsem s nimi dychtivě chtěla pracovat. Jestliže však nedostatek odstupu od skutečností života znamená, že člověk nedokáže posuzovat věci spravedlivě, pak má pan Mencken pravdu. Nebylo možné prožít dva roky komunistického teroru, režimu, který znamenal zotročení celého lidu, zničení těch nejzákladnějších hodnot, lidských i revolučních, korupce a špatného hospodaření, a přitom si zachovat odstup či zůstat „nestranný“ v Menckenově smyslu. Pochybuji, že by to dokázal pan Mencken, i když anarchista není. Dokázal by to vůbec, když je jen člověk?

Na závěr: toto vydání kapitol chybějících v prvním vydání přichází ve velmi významném období života Ruska. Když byl zaveden „Nep“, Leninova nová hospodářská politika,⁹ vzbudila se naděje na lepší časy, na postupné opuštění politiky teroru a pronásledování. Zdálo se, že komunistická diktatura je ochotna povolit své škrticí sevření myšlení a životů lidí. Naděje však netrvala dlouho. Od Leninovy smrti se bolševici vrátili k teroru nejhorších dnů svého režimu. Despotismus, který se bojí o svou moc, hledá bezpečí v krveprolití. Má kniha je dnes ještě aktuálnější než v roce 1922.

Když roku 1922 vyšla první série mých článků o Rusku a později, když vyšla má kniha, byla jsem prudce napadána a odsuzována americkými radikály téměř všech táborů. Byla jsem však přesvědčena, že přijde čas, kdy bude falešné tváři bolševismu stržena maska a velký klam bude odhalen. Ten čas přišel ještě dříve, než jsem čekala. Ve většině civilizovaných zemí – ve Francii, v Anglii, v Německu, ve skandinávských a románských zemích, dokonce i v Americe – se mlha slepé víry postupně zvedá. Masy rozpoznávají reakční povahu bolševického režimu a odsuzují jeho terorismus a pronásledování nekomunistických názorů. Mučení politických obětí diktatury v ruských vězeních, v koncentračních táborech na zamrzlém severu¹⁰ a v sibiřském vyhnanství burcuje svědomí pokrokovějších živlů na celém světě. Téměř v každé zemi vznikly společnosti na obranu a pomoc politickým vězňům v Rusku,¹¹ jejichž cílem je dosáhnout jejich propuštění a prosadit v Rusku svobodu přesvědčení a projevu.

Jestliže mé dílo pomůže tomuto úsilí osvětlit skutečnou situaci v Rusku a otevřít světu oči, aby poznal pravou povahu bolševismu a zhoubnost diktatury – ať fašistické,¹² nebo komunistické –, ponesu s klidnou myslí nepochopení i překrucování ze strany nepřítele i přítele. A nebudu litovat strastí a duševního zápasu, z nichž vzešlo toto dílo, které nyní, po mnoha peripetiích, konečně vychází v úplnosti.

Emma Goldmanová

Berlín, červen 1924