Knihovna · Třetí říše a druhá světová válka · Paměti vojáka

Ediční doslov

Heinz Guderian, Vzpomínky vojáka. Česká edice, Staré texty.

I. Jak kniha vznikla

Guderianovy paměti jsou text z let 1950 a 1951. Poprvé vyšly roku 1951; čtvrté vydání, z něhož se v této edici překládá, vydal Kurt Vowinckel v Neckargemündu roku 1960, tedy šest let po autorově smrti 14. května 1954. Není to vydání, které by autor mohl přehlédnout nebo opravit. Všechno, co o knize dál říkáme — jak je komponovaná, co se v ní dá ověřit a co ne —, se odvíjí od těchto dvou dat: od doby, kdy byla psána, a od doby, o níž vypráví. Podle toho, o kterou část knihy jde, leží mezi oběma pět až dvanáct let.

Kniha to na několika místech sama přiznává — slovy tak drobnými, že si jich čtenář všimne jen nesnadno. Na straně 110 končí rozvaha o druhé části francouzského tažení větou „a pak uzavřít výhodný mír — tak jsme tomu tehdy každopádně věřili“. To je jedno z mála míst, kde autor dobové očekávání od pozdějšího vědění odděluje výslovně. Na straně 112 se uprostřed boje u Juniville dozvídáme, že pluk, k němuž Guderian přijel, pocházel z Würzburgu, „v tom krásném, teď bohužel úplně zničeném městě“ — Würzburg byl rozbořen náletem v březnu 1945, a ono „teď“ tedy náleží roku 1950, ne roku 1940. Stejně tak na straně 123, kde se štáb tankové skupiny přesouvá k Paříži: „měli jsme připravit velkou Vůdcovu přehlídku, ke které pak ale naštěstí nedošlo“. Příslovce „naštěstí“ je psáno o deset let později a nese v sobě všechno, co mezitím nastalo.

Zřetelně je to vidět i tam, kde kniha vypráví o věcech, které v dané chvíli vědět nemohla. Na straně 142, u zápisu z 24. června 1941, stojí: „Naštěstí jsme netušili, že už toho dne Hitler zneklidněl a poukazoval na nebezpečí, že by se silným ruským silám mohlo podařit někde obchvat protrhnout.“ Taková věta může vzniknout jen zpětně a kniha to sama říká. Podobně na straně 230, kde o vrchním veliteli pozemního vojska čteme, že „zjevně už nebyl ve svých rozhodnutích svobodný“ — nejšetrnější formulace o Brauchitschovi v celé kapitole, a to v přímém protikladu k jeho vlastní větě ze strany 180: „Zakazuji vám probírat s Führerem otázku Moskvy.“ Brauchitsch byl za necelý měsíc po popisované scéně odvolán a kniha je psána s touto znalostí.

Datování se projevuje i v tom, jakým způsobem kniha vyslovuje soud. Na straně 206 stojí dvě hodnocení téže operace vedle sebe. Vlastní chybu přiznává Guderian v minulém čase a s vyčíslením škody: „Touto odvážnou myšlenkou jsem ale přece jen podcenil odolnost Rusů mimo bojiště u Kyjeva“ a „Byl bych udělal lépe, kdybych uposlechl Liebensteinovy rady“, přičemž hned předtím zaznamenává, že „řada vozidel byla bohužel ztracena“. Rozvržení útoku, za které odpovídali jiní, hodnotí naproti tomu v podmiňovacím způsobu a z odstupu: „Je možno pochybovat, zda bylo nakupení tankových sil ve frontě útoku správné. Podle mého názoru by se bylo lépe vyplatilo ponechat XXXXVI. tankový sbor u tankové skupiny 2.“ Je to rozdíl v modalitě, ne v obsahu, a pro čtení celé knihy je poučný.

Druhá věc, kterou je třeba vědět dřív než cokoli jiného, je, že autor nebyl u všeho, co kniha vypráví. Dne 26. prosince 1941 byl zproštěn velení (strany 245 a 246) a generálním inspektorem tankových vojsk se stal až k 1. březnu 1943. Čtrnáct měsíců byl tedy mimo službu a na straně 249 to zapisuje bez okras: „Mohl jsem tyto události sledovat jen podle tisku a rozhlasu a podle občasných zpráv kamarádů.“ Věta stojí přímo u výkladu o Stalingradu a Kavkaze. Od toho místa už kniha není svědectvím očitého svědka a kapitoly VII a VIII je nutno číst s tímto vědomím.

Kniha sama říká, z čeho je ten úsek postaven. Hned na začátku kapitoly VIII, na straně 251, stojí: „Následující data pocházejí zčásti ze záznamů bývalého hlavního vedoucího služby Saura, spolupracovníka ministra pro zbrojení a válečnou výrobu Alberta Speera.“ Je to jediné místo, kde autor jmenuje svůj pramen. Odtud pocházejí čísla o měsíční výrobě, data porad o Tigeru a Pantheru i Hitlerovy pokyny ke zvyšování kapacity. Nejzřetelnějším dokladem povahy toho úseku je ale věta ze strany 255: o Hitlerově názoru, že rozdrobené nasazení Tigerů je na východě přiměřené, kdežto v Africe se musí nasazovat soustředěně, Guderian píše, že „odůvodnění tohoto nepochopitelného názoru mi bohužel nebylo přístupno“. Tak nemluví svědek porady; tak mluví ten, kdo kompiluje z dokumentů a naráží v nich na mezeru.

K tomu patří okolnosti, které kniha o svém autorovi zaznamenává sama. Na straně 248 píše, že „mrzutosti posledních měsíců zesílily mou začínající srdeční chorobu“, a na straně 249 pokračuje popisem zhroucení z konce roku 1942, po němž zůstal „několik dní téměř bez vědomí a bez přijímání potravy“ a zotavoval se jen pomalu. Paměti psal o osm let později muž, který tohle o sobě do nich zapsal.

Rok 1950 je přítomen v knize nejen v jednotlivých slovech, ale i v tom, co kniha považuje za potřebné říci. Na straně 257 stojí věta, že by Rusové válku vyhráli i bez západních spojenců a „všichni bychom pak věděli, co je pravá demokracie“. Na straně 263 se německá správa na Ukrajině a zvláště metody říšského komisaře Kocha označují za to, co udělalo „z Ukrajinců, přátel Němců, naše nepřátele“, s dodatkem, že vojenská místa byla proti těm rejdům bezbranná. Na straně 275 čteme, že dvojakost Hitlerova a Himmlerova uvedla Waffen-SS po válce „do velmi nepříjemného postavení, neboť jim byla vytýkána provinění ostatní SS, zvláště zásahových komand SD“. Všechna tři místa vznikla v době, kdy se v západním Německu rozhodovalo o remilitarizaci a aktivně jednalo o postavení bývalých příslušníků Waffen-SS. Není to jednotlivost; je to týž postup na třech místech, a edice ho uvádí jako rys knihy.

Konečně je třeba říci, co se k tomuto datování ověřit nepodařilo. Na straně 364, u Hoßbachova samostatného rozhodnutí z ledna 1945, stojí: „Jasno o tom, jak Hoßbach jednal, jsem tehdy nezískal.“ Guderian píše roku 1951, Hoßbach tehdy žil, a kniha to zpětně nedoplňuje. A zcela otevřená zůstává otázka znění závěrečné pasáže na straně 344, v níž se mluví o válečných soudech vítězných mocností. Tisk z roku 1951 dostupný jen v úryvku má na své straně 344 tutéž závěrečnou větu, celá strana však vidět není; pro první vydání z roku 1951 to doložit nelze. K rozhodnutí by byla třeba fotografie strany 344 a titulního listu z exempláře prvního vydání. Edice to zaznamenává jako otevřenou otázku a nic na tom nestaví.

II. Kniha je komponovaná

Kniha vypadá jako zápisník. Postupuje den po dni, uvádí hodiny odjezdů i kilometry ujeté po rozmáčených cestách, cituje vlastní dopisy s datem a končí kapitoly tam, kde končí velitelské funkce. Ale zápisník to není. Má předznamenání položená desítky stran před tím, k čemu míří, doslovná opakování, která nejsou shodou, a oblouky, jež se uzavírají přes celé kapitoly. Bez té stavby se řada míst čte jako popis, ačkoli jsou to kroky v argumentaci.

Nejlépe je to vidět na sporu Moskva nebo Kyjev, jemuž kniha věnuje víc než sto stran. Jeho zárodek je popsán jedinou větou na straně 131, v líčení plánu Barbarossa: „Těžiště operací stanoveno nebylo.“ Čtyři slova, bez zvýraznění, v odstavci o rozdělení tří skupin armád. Celý další výklad z nich vyrůstá — a kniha jej připravuje už na straně 128, kde opětovné studium tažení Karla XII. a Napoleona I. „postavilo všechny obtíže válčiště, které nás čekalo, jasně před duševní zrak“.

Předznamenání přichází hned. Na straně 142, u třetího dne tažení, stojí: „Naštěstí jsme netušili, že už toho dne Hitler zneklidněl… Hitler uvažoval o zastavení tankových skupin a o jejich předčasném stočení proti silám v prostoru kolem Białystoku.“ Je to první výskyt vzorce, vložený do místa, kde pro vyprávění ještě nic neznamená. Na následující straně 143 formuluje Guderian svou operační tezi nejčistěji, jak v celé knize: obklíčení u Białystoku provést minimem sil z tankové skupiny, zajetí přenechat pěším armádám a s pohyblivými svazky spět rovnou k prostoru Smolensk — Jelňa — Roslavl. Od té chvíle má čtenář měřítko, jímž se budou poměřovat všechny další rozkazy.

Oblouk má přitom vrstvu, kterou kniha neodhaluje. Na straně 136 líčí Guderian plán odbočit po dosažení Smolenska na sever k Leningradu a dodává: „Domnívám se, že to byl nejlepší plán, jaký bylo možno použít.“ Je to tentýž velitel, který o několik týdnů později odmítá odbočení ke Kyjevu jako promarnění času. Edice obě místa jen staví vedle sebe.

Spor sám začíná na straně 164, v Borisově 27. července 1941. Guderian přijíždí pro směrnice a očekává úder na Moskvu, dozvídá se však o úderu na Gomel, „pro tankovou skupinu 2 tedy jihozápadním směrem, ve směru k domovu“. O dvě strany dál, na straně 167, přiváží plukovník Schmundt dubové ratolesti a vyloží tři Hitlerovy cíle — Leningrad, Moskvu, Ukrajinu —, z čehož plyne, že rozhodnuto ještě nebylo; Guderian mu proto klade na srdce, aby se u Hitlera zasadil o průnik na Moskvu. Rozchod je datován na stranu 176: „Dne 11. srpna jsem musel tuto naději pohřbít.“ Jeho útočný plán přes Roslavl na Vjazmu OKH zamítlo a označilo za „výstřední“, lepší nenavrhlo, „místo toho ale nekonečný řetěz kolísání“. A dva dny po té větě, na téže straně, přichází nejsilnější obraz celého úseku: na frontě u Desny vidí Guderian „cedule a ukazatele s nápisem ‚Na Moskvu‘, které vojsko všude umístilo“. Pořadí obou míst je zjevný kompoziční záměr.

Odtud kniha skládá výtku vrchnímu velení ze stále týchž prvků. Na straně 178 přijde rozkaz OKH „o půl hodiny později“ opačný než dohoda právě uzavřená se skupinou armád, a hned za tím stojí nejúspornější věta celé kapitoly: „Pomíjím různá kolísání v pojetí skupiny armád ‚Střed‘, která se dala rozpoznat v dálkových hovorech nejbližších dní.“ Na straně 182, po poradě 23. srpna, se objevuje figura, která se v knize bude vracet: „všichni přítomní přikyvovali ke každé Hitlerově větě a já stál se svým názorem sám“ — a Guderian ji sám označuje za první takovou zkušenost. Na straně 196 je zamítnuta v řadě třetí žádost, tentokrát o vystřídání 18. tankové divize, „s poznámkou, že by pro rozhodnutí přišla přece jen pozdě“, a kniha ji klade právě tam, kde se o deset stran dál bude řešit krize u Romen. Řetěz příčin si tu text staví sám a staví ho zpětně.

Následuje série, v níž se táž výtka opakuje na nižší úrovni. Na straně 215 dostává tanková armáda čtyři rozbíhavé úkoly naráz — Kursk, kotel u Trubčevska, kotel u Brjanska, výpad na Tulu, „přirozeně všechno ihned“ — a Liebensteinův dotaz po jejich naléhavosti zůstane bez odpovědi; je to tatáž výtka jako „těžiště operací stanoveno nebylo“, jen přenesená na taktickou úroveň. Na téže straně stojí i Glysantin a zimní oděv, s přívlastkem, který Guderian o svém vlastním velení použije jen zde: obtíže a utrpení byly „snadno odvratitelné“. Na straně 220 se obě linie spojují: nasazení 2. tankové armády na Tulu a nové 2. armády na východ je „tedy opět rozbíhavě“, a hned za tím následuje doslovné zopakování rozvahy ze strany 204 — zda měla skupina armád ještě sílu využít taktického vítězství, „byla nejvážnější otázka, jakou válka nejvyššímu velení dosud předložila“. Na straně 204 totéž schéma stálo v podobě řečnické otázky „Zbýval k tomu ještě čas?“; podruhé mu kniha dává tvrdší jméno.

Oblouk se uzavírá ve třech krocích. Na straně 232 pojmenuje Guderian vzorec sám: po vyklizení Rostova je Rundstedt vystřídán a „to bylo první zazvonění!“ — velitel, který žádá o přechod do obrany, je odvolán. Na straně 235 pak přichází věta, k níž text mířil od Smolenska: „Náš útok na Moskvu se zhroutil. Všechny oběti a všechna napětí zdatného vojska byly přineseny nadarmo.“ A na stranách 240 až 243, v rozmluvě z 20. prosince 1941, odpoví Hitler přesným opakem teze, kterou kapitola stavěla po celou dobu. Právo posuzovat má podle knihy ten, kdo byl na frontě — to je obsah míst na stranách 196, 232, 235 a 240 —, a Hitler řekne: „Ale stojíte událostem příliš blízko. Dáváte se příliš dojímat utrpením vojáka… Věřte mi, ze vzdálenosti vidí člověk věci ostřeji.“ Na straně 240 přitom kniha oba konfrontační dny sama spojuje: „Stál jsem tedy — jako 23. srpna 1941 — proti grémiu OKW sám.“ A na straně 243 navrhuje Guderian obměnit personál OKW a OKH frontovými důstojníky — „Proveďte výměnu stráže“ —, načež Hitler odpoví „Nemohu se nyní od svého okolí odloučit“. Šest dní nato byl vyměněn on sám (strany 245 a 246).

Že jde o práci se slovem, a nikoli o shodu, je nejlépe vidět na obratu „těžká cesta“. Na straně 240 jej Guderian přijímá od kamarádů, když oznámí, že letí k Hitlerovi: „Mníšku, mníšku, jdeš na těžkou cestu!“ Na straně 246, v rozlučkovém rozkaze vojákům, jej předává jim: „Mé myšlenky vás provázejí na vaší těžké cestě. Jdete ji za Německo!“ A na straně 247 jej zopakuje potřetí, tentokrát jako popis vlastního postavení: „Nyní jsem seděl nečinně v Berlíně, zatímco moji vojáci museli jít dál svou těžkou cestou.“ Třikrát v osmi stranách, vždy s jiným nositelem.

Stejné postupy kniha užívá i v pozdějších kapitolách. Na straně 294 staví vedle sebe tři pokusy omezit Hitlerovu moc a tři odmítnutí: Goebbels přislíbil součinnost a nikdy s Hitlerem nemluvil, Himmlerův postoj byl „tak neprůhledný“, že to Guderian vzdal, a Jodl odpověděl lakonicky „Znáte lepšího vrchního velitele než Adolfa Hitlera?“ Trojice stojí na jediné stránce. Na straně 316 pak Guderian měří odboj kritériem, které scény jeho vlastní knihy naplňují: „Kdo se odvážil byť jen jedinkrát Hitlerovi sdělit svůj odchylný názor a dokonce tváří v tvář diktátorovi na svém mínění setrvat?“ Na stavbu té věty edice upozorňuje; co z ní plyne, neříká.

V kapitole XI přechází kompozice do úspornějších figur. Na straně 335 stojí o seinském a sommsko-marnském postavení jediná věta: „Zůstalo u zakreslení do map.“ Čte se jinak, položí-li se ke straně 327, kde Guderian líčí, co stálo úsilí postavit východní opevnění a jak bylo osmdesát procent nových pevnostních jednotek posláno na Západ, kde „zahynuly bez užitku“. Na straně 342 volá Hitler o vlastním rozkaze „Který hlupák tenhle nesmysl nařídil?“ a na straně 347 o číslech oddělení Cizí armády Východ „kdo ten nesmysl vyhrabal?“ — totéž slovo v odstupu pěti stran, pokaždé proti vlastnímu aparátu. A hned za druhým výskytem se obrací i výtka z blufu: Hitler označí Gehlenovy údaje za „největší bluf od dob Čingischána“ a následující odstavec vypočítává, že od atentátu „se Hitler sám pokoušel blufovat v největším stylu“ — dělostřelecké sbory o síle brigád, tankové brigády o síle pluku. Týž sled pokračuje přes stranu 348, kde Himmler u večeře prohlásí „To je všecko jen obrovský bluf“, až na stranu 352, kde Hitler poděkuje za zálohy slovy „Východní fronta ještě nikdy neměla tolik záloh jako teď. To je vaše zásluha“ a Guderian v téže výměně odpoví: „Východní fronta je jako domeček z karet.“ Údaj o dvanácti a půl divize, jímž odpověď odůvodňuje, stojí v knize třikrát — na stranách 341 až 342, 349 a 352.

Některé vazby jsou drobné a kniha je nekomentuje vůbec. Na straně 98 je u Montcornetu zajata tanková rota, která „patřila k divizi generála de Gaulla“ — téhož de Gaulla, jenž se v knize poprvé objevil jako nevyslyšený teoretik tankové války. Na straně 154 opouští Guderian velitelské stanoviště Toločin, „který už roku 1812 posloužil jako ubytování Napoleonovi I.“, tedy podruhé po zmínce ze strany 128. A na straně 238 je Orel, 25. října cíl postupu, už jen bodem v obranné linii „Vpředu Kursk — vpředu Orel — Plavskoje — Aleksin“. Žádné z těch míst nenese komentář; nese jej tím, kde v textu leží.

Důsledek pro čtení je jeden. Řada soudů v této knize není vyslovena, nýbrž vyplývá z pořadí scén, z opakovaného slova a z toho, co se položí vedle čeho. Kdo čte jednotlivé strany odděleně, tyto soudy mine a zůstane mu zápisník. Co z nich plyne, zůstává na čtenáři.

III. Co se dá a co nedá ověřit

Tato kapitola stojí na datech, ne na výkladu. Hitlerovy vojenské porady se začaly stenograficky zaznamenávat teprve od září 1942; nejstarší dochované přepisy jsou z prosince 1942 a zachovaly se jen jako zuhelnatělé zlomky, protože podklady byly v květnu 1945 u Hintersee páleny (NARA, USA Exhibit 787). Z toho plyne jediná, ale zásadní věc: každý doslovný dialog s Hitlerem, který kniha datuje před prosinec 1942, je rekonstrukce po paměti, psaná kolem roku 1950. Věcná jádra replik se s jinými prameny srovnávat dají; formulace, které Guderian uvádí jako doslovné, nikoli.

Rozdíl mezi oběma situacemi ukazuje kniha sama. Na straně 371 Guderian píše: „V norimberských spisech jsem ve stenografických záznamech z té doby našel zlomky jednoho svého přednesu; protože jsou jediné, rád bych je uvedl“ — a následuje doslovná citace jeho vlastní řeči o případu podplukovníka Heckela. Tam, kde zápis je, kniha z něj cituje a říká odkud; tam, kde není, rekonstruuje. Na straně 342 má ten rozdíl váhu i uvnitř vyprávění: Hitler tvrdí, že byl vždy pro odstup dvaceti kilometrů, volá „Který hlupák tenhle nesmysl nařídil?“, dá přinést stenografický záznam porad z podzimu 1944 — a „po několika větách dal Hitler předčítání přerušit“; na straně 358 se týž spor uzavírá větou o nesmyslu, „jehož byl sám vinen, jak musel ze stenografického záznamu zjistit“. Obě tato místa spadají do doby, kdy se stenografovalo.

Nyní k tomu, co do té doby spadá. Na straně 54 cituje kniha Hitlerova slova z audience konce roku 1938 — „Nařizuji vám proto nový úřad převzít“ —, k níž Guderian výslovně uvádí, že byl přijat mezi čtyřma očima; na straně 66 je dialog o Chełmnu ze září 1939; na straně 77 celá rozmluva z konce roku 1939, rovněž „mezi čtyřma očima“, s Hitlerovými replikami „Jde o vrchního velitele pozemního vojska!“ a „Koho navrhujete?“. Zde je ovšem třeba si všimnout toho, co kniha rozlišuje sama: zatímco výměna na straně 77 je podána doslovně, dlouhý Hitlerův výklad na straně 78 stojí v řeči nepřímé, s důsledně opakovaným „prý“ — i u nejzávažnějšího údaje celého odstavce, totiž že „Beck mu prý v otázce Čechů odporoval a kvůli tomu odešel“. Totéž rozlišení se opakuje na stranách 228 a 230: Bock vyzve Guderiana „podáním sluchátka, abych rozhovor spoluposlouchal“, ale Brauchitschovy odpovědi, které takto vyslechl, kniha nepodává jako přímou řeč, nýbrž v souhrnu.

Týká se to i vrcholu knihy. Rozmluva z 20. prosince 1941 v Rastenburgu, jíž kniha věnuje strany 240 až 244, je řadou doslovných replik: „Pak se musíte zarýt do země a hájit každý metr čtvereční země!“, „Myslíte, že granátníci Fridricha Velikého umírali rádi?“, „Ale stojíte událostem příliš blízko… ze vzdálenosti vidí člověk věci ostřeji“ a na konec Hitlerovo „Tohoto muže jsem nepřesvědčil!“ Tato rozmluva se konala rok před nejstarším dochovaným stenogramem. Svědků měla mnoho — kniha jmenuje Keitela, Schmundta, dr. Todta i generálního kvartýrmistra, který byl přiveden a „musel mé vylíčení potvrdit“ —, chybí však zápis. Vedlejší okolnosti kniha uvádí tak, že se ověřovat dají: datum, letiště, délku rozmluvy i to, že „Goebbelsova oděvní akce k Vánocům 1941 byla následkem této rozmluvy“. Doslovná podoba replik je jiného druhu než tyto údaje a edice to u celého dialogu označuje. Totéž platí o poradě 23. srpna 1941 (strana 182), o Brauchitschově zákazu ze strany 180 a o Hitlerově přání citovaném na straně 222, na němž je postaven soud „Hitler žil v iluzi“.

Druhá skupina je jiného rodu: repliky z let 1944 a 1945, tedy z doby, kdy se stenografovalo, které ale nepadly na poradě a nemají svědka. Nejzávažnější z nich vysvětluje, proč to tak je. Na straně 370, poté co Hitler nechá Speerovo memorandum uložit do trezoru, se obrátí ke Guderianovi: „Kdo se mnou chce mluvit mezi čtyřma očima, má vždycky v úmyslu říct mi něco nepříjemného. To nesnesu.“ Ta věta je sama bez svědka a podává vnitřní logiku pramene. Stejného druhu je rozmluva s Himmlerem v zahradě říšského kancléřství na straně 387, u níž Guderian výslovně píše, že Hitler „se vzdálil a měl jsem říšského vůdce pro sebe“, a v níž padne jeho nejsilnější replika: „Není už za pět minut dvanáct, nýbrž už je pět minut po dvanácté.“ Na téže straně je však i jediné místo, kde se jeho líčení potvrzuje samo: Hitlerovo „Jeho memoranda ukládám rovnou do trezoru, aniž bych je četl“ odpovídá scéně ze strany 370, jíž byl Guderian přítomen.

Třetí skupinu tvoří epizody doložené jen touto knihou, které literatura přejímá odtud. Patří k nim Rundstedtovo „Je to tu vždycky takové?“ na mostě u Sedanu (strany 94 a 95), Sepp Dietrich u Wattenu, jehož nesplnění rozkazu k zastavení Guderian na místě potvrdil (strana 105), i Bockovo podání sluchátka (strana 228). Nejdůležitějším případem je dvouhodinová scéna ze 13. února 1945 na stranách 376 a 377, s Hitlerovými zdviženými pěstmi a se závěrečným „Generální štáb dnes vyhrál bitvu“. Guderian svědky nejmenuje a literatura scénu přejímá odtud — mimo jiné prostřednictvím Andrewa Tullyho, Berlin: The Story of a Battle (1963). Doložen je výsledek: 13. února 1945 byl generál Wenck jmenován náčelníkem štábu skupiny armád „Visla“ se zmocněním vést útok, který od 16. února osobně řídil. Zda scénu doložil někdo z osob, které kniha označuje za přítomné, zůstává neprověřeno. Rovněž u odvolání generálplukovníka Rause kvůli přízvuku (strana 382) edice druhý pramen nenašla a datum odvozuje jen z kontextu.

Proti tomu stojí tvrzení, která kniha podává jako datované případy a která se proto ověřovat dají — rozklad cesty rozkazu a hlášení. Na straně 151 vydá Kluge protirozkazy, které zadrží vojska u Białystoku, a „část vojsk tyto rozkazy nedostala včas a v pohybech k Berezině pokračovala“; v odstavci před tím stojí, že OKH „tajně doufalo, že velitelé tankových skupin budou ke svým původním útočným cílům spět i bez rozkazu, a dokonce proti rozkazu“, ale neodvážilo se to naznačit. Edice obě místa klade vedle sebe a netvrdí úmysl — Guderian je formuluje tak, aby se tvrdit nedal, a sám uvádí, že se to dozvěděl teprve mnohem později. Na straně 162 zadrží Kluge 18. tankovou divizi „zase, jako u Białystoku, aniž mě o svých bezprostředních zásazích uvědomil“. Na straně 167 přináší styčný důstojník od OKH orientaci z 31. července 1941: „všechny operace jsou řízeny úplně shora“ — nejpřímější doklad o stavu velení v knize, a Guderian jej podává jako cizí text, ne jako vlastní soud. Na straně 244 je Jodl pátým marným pokusem dostat obraz fronty k vrchnímu velení. Na straně 245 vytkne Kluge Guderianovi, že nevyklidil Čern — tři dny po tom, co Guderian osobně přijel do Černi vyložit Hitlerův rozkaz to místo držet. Na straně 356 zdržuje „těžkopádná cesta hlášení a rozkazů ze Zossenu přes Ziegenberg“ všechna opatření a na straně 371 stojí bilance času: přednesy a jízdy do říšského kancléřství stály osm až devět hodin denně.

V této řadě je jedno tvrzení vystavěno ze dvou datovaných případů v téže knize. Na straně 368 vyklidí Himmler „bez schválení OKH“ Toruň, Chełmno a Kwidzyn a Guderian k tomu připíše: „Hitler k tomu mlčel!“ Na straně 364 přitom stojí, že Hoßbach o svém samostatném rozhodnutí podal hlášení teprve po započatém provedení a že Hitler, když to o dva dny dříve zjistil, vybuchl slovy „Ti dva jsou se Seydlitzem jedna ruka! To je zrada!“ (strana 363). Dvojí metr je tu doložen dvěma daty z jedné knihy.

Jedno tvrzení naopak zůstává nedoložené a edice to říká. Na straně 369 Guderian zaznamenává, že podal žádost o odsun branců ročníku 1928 z východních branných okruhů na Západ, „aby se ti nevycvičení mladí lidé nedostali do bojů“, a že s tím „naštěstí uspěl“; dodává, že se už na podzim 1944 postavil proti odvodu šestnáctiletých. Nezávislý doklad pro to edice nenašla. Neznamená to, že se to nestalo — znamená to jen, že se to z této knihy ověřit nedá.

Přílohy jsou pak jediná místa, kde se vlastní dokumenty knihy dají postavit vedle jejího vyprávění. Na straně 440 je otištěn sborový rozkaz ze 13. května 1940, 22.30 hod., jehož poslední bod zní „Vyšší velitelství zůstává prozatím v La Chapelle“. Hlavní text na straně 91 o témž dni říká, že v poledne byl Guderian u sborového štábu, „který zatím dorazil k La Chapelle“, a v 15.30 vyjel na předsunuté pozorovací stanoviště 10. tankové divize — dokument tu vyprávění potvrzuje. Na straně 441 stojí ve sborovém rozkaze č. 5 z 15. května věta „K nástupu obou těchto tankových divizí dojde teprve na můj rozkaz“, která se čte jinak vedle strany 105, kde Guderian potvrzuje postup provedený podřízeným proti rozkazu k zastavení. A na straně 445 je v Příloze 11 zásada, že „nepodstatné mosty, které jen pohlcují síly na střežení, se zničí, kdežto mosty nutné pro operační pohyby (postup) zůstanou zachovány“ — kritérium ničení je zde výhradně operační. K přílohám patří i upozornění, že číslování příloh neodpovídá číslování rozkazů a že rozkaz č. 6 otištěn není.

Zbývá říci, co tato kapitola netvrdí. Neříká, že scéna, k níž chybí zápis nebo svědek, se nestala, ani že replika, kterou nelze srovnat, padla jinak. Chybějící stenogram je fakt o pramenech, ne o události; „nedoloženo“ není „nepravdivé“. Tam, kde se kniha ověřit dala — u dat, u jmen útvarů, u vedlejších okolností velkých scén —, obstála často. Smyslem je jen to, aby čtenář věděl, jakého druhu záznam má před sebou. Co z toho vyvodí, zůstává na něm.

IV. Jak kniha mluví o lidech

Nejtvrdší věta o Hitlerovi v celé kapitole o postupu na Tulu má pět slov a stojí na konci čtyřtaktní stavby. Guderian nejprve ocituje Hitlerovo přání „dostat okské mosty východně od Serpuchova do ruky rychlými oddíly“. Pak položí fakt: na úplně zhroucené silnici Orel — Tula dosahovala vozidla občas nejvyšší rychlosti dvaceti kilometrů v hodině. Pak vrátí Hitlerovo slovo v uvozovkách — „rychlé oddíly“ už neexistovaly. A teprve nakonec vysloví soud: „Hitler žil v iluzi.“ (s. 222) Serpuchov přitom leží sto kilometrů za Tulou, které tanková armáda nedobyla. K soudu tedy čtenář dospěje ještě než jej uvidí napsaný; a právě na tom je kniha vystavěna.

Týž postup se opakuje v chvále. „17. tanková divize dostala úkol porazit nepřítele u Hluchiva. Tento rozkaz vykonala.“ (s. 199–200) Nic víc o tom nestojí. Nejpřímější doklad o stavu velení není Guderianův soud, nýbrž cizí text: hlášení, které 31. července 1941 přinesl od OKH major von Below a v němž stojí, že „OKH a náčelník generálního štábu stojí před velmi nevděčným úkolem, protože všechny operace jsou řízeny úplně shora“ (s. 167). A obžaloba z plýtvání časem, na níž je postavena celá kapitola o Moskvě, je vyslovena otázkou o čtyřech slovech: „Zbýval k tomu ještě čas?“ (s. 202–204) Soud je rozložen mezi obsah a formulaci, mezi pořadí vět a volbu času a způsobu.

Na chybách je ten rozdíl v modalitě dobře vidět. Vlastní chybu Guderian přiznává v minulém čase a s doložením škody: „Byl bych udělal lépe, kdybych uposlechl Liebensteinovy rady a od počátku pochodoval podél fronty“ — a hned uvede, že řada vozidel byla ztracena (s. 206). Je to jediné místo celé kapitoly, kde přiznává vlastní operační chybu, a přiznání stojí v jedné vazbě s pochvalou náčelníka štábu, který radil správně. O několik odstavců dál na týchž stranách kritizuje rozvržení ofenzivy na Moskvu — ale v podmiňovacím způsobu a z odstupu deseti let. Svobodný pán von Liebenstein je v té části knihy jediná osoba, o níž není napsáno nic kritického: je to on, kdo radil správně u Sevska (s. 206), kdo na Guderianovu žádost vymluvil nadřízeným záměr odbočit tankovou armádu na Voroněž (s. 218–220), a kdo Guderiana doprovází na rozhodující let do Borisova (s. 164).

Dvě rozhodnutí proti radě podřízených vypráví Guderian sám a nedaleko od sebe. U Sevska rozhodl na slovo velitele tankové brigády plukovníka Eberbacha pokračovat v pronásledování, „ačkoli mi generálové předtím mylně referovali, že musí pro nedostatek pohonných hmot postup zastavit“ — a hrot urazil toho dne 130 kilometrů (s. 209). Na téže dvojstraně, o níž byla řeč výš, přiznává, že měl poslechnout Liebensteina. Jedno rozhodnutí proti radě bylo správné, druhé chybné, a obě jsou v knize od téhož vypravěče. O týden později je to opět Eberbach, o němž Guderian napíše jedinou větu o duševním stavu konkrétního důstojníka v celé kapitole: „Poprvé během tohoto namáhavého tažení dělal Eberbach dojem člověka vyčerpaného, a nebylo to tělesné, nýbrž duševní rozrušení, které na něm bylo patrné.“ (s. 212–213)

K ochraně podřízených patří i výslovná žádost, aby se při hodnocení bojových výkonů 2. a 10. tankové divize 13. května 1940 vzala v úvahu dělostřelecká slabost obou křídel (s. 91). A nejotevřenější přiznání kapitoly o Tule je podáno týmž postupem: nejprve tři důvody — každý pluk ztratil 400 mužů omrzlinami, strojní zbraně následkem chladu nestřílely, 3,7cm protitankový kanón se proti T 34 ukázal neúčinným — a teprve pak věta „Došlo zde k panice, která se vyvinula až do Bogorodicku“ (s. 224–225). Obhajoba je v knize dřív než přiznání, a přiznání přece zůstává.

Portréty nejsou v knize vykresleny na jednom místě. Vznikají teprve součtem míst vzdálených desítky i stovky stran, a nejdelší oblouk patří polnímu maršálu von Kluge. Poprvé zasáhne v červenci 1941 u Smolenska, kdy zadrží 18. tankovou divizi — „zase, jako u Białystoku, aniž mě o svých bezprostředních zásazích uvědomil“ (s. 162); Guderian tím sám pojmenovává vzorec a činí z jednotlivosti řadu. Pak přijde nejpřímější výtka: následkem zadržování svazků na Dněpru byly v prostoru Roslavle „způsobeny krize a ztráty, kterým se dalo předejít. Vztah mezi vrchním velitelem 4. armády a mnou se tím vyostřil v nežádoucí míře.“ (s. 164–165) O tři odstavce dál, jednou věcnou větou a bez komentáře, končí podřízenost 4. armádě a Guderianova vojska nesou označení „armádní skupina Guderian“ (s. 165). V prosinci 1941 mu Kluge vytkne, že nevyklidil Čern — tři dny po tom, co Guderian po mrazivé jízdě osobně vyložil veliteli 10. (mot.) pěší divize Hitlerův rozkaz to místo držet (s. 244, 245). V roce 1943 ho Kluge vyzve na souboj a doručitelem své výzvy učiní Hitlera (s. 279). Téhož roku Guderian zapíše, že postavení Suša–Oka je totéž, které si vybral v prosinci 1941: „Kvůli němu vznikl můj konflikt s Hitlerem, jehož pak polní maršál von Kluge využil k mému pádu.“ (s. 283) A v kapitole o Normandii stojí portrét: „Pan von Kluge byl pilný voják, dobrý malotaktik, ale užívání tankových jednotek v pohyblivém velení nerozuměl vůbec… Byl mistrem v roztrhávání svazků.“ (s. 303)

Beck je v knize veden dvěma místy, která stojí dvě stě stran od sebe. Hitler v Guderianově vlastním záznamu rozmluvy, která se konala po polském tažení a před tažením na západě, říká, že „Beck mu prý v otázce Čechů odporoval a kvůli tomu odešel“ (s. 78); Guderian tu větu zapíše bez komentáře, přestože o dvě kapitoly dřív líčil Becka jako váhavce. Vlastní soud přijde až u Goerdelerova návrhu roku 1943: Beck byl „pro státní převrat tou nejnezpůsobilejší osobností… filozof, ale žádný revolucionář“ (s. 273). Rundstedtovo suché „Je to tu vždycky takové?“ na mostě přes Mázu je položeno tak, že otázka padne na konci strany 94 a odpověď začne na straně 95; o sto čtyřicet stran dál je týž Rundstedt vystřídán za vyklizení Rostova, a Guderian k tomu připojí svou nejsušší větu celé kapitoly: „Odstranění Rundstedta se v průběhu 24 hodin ukázalo jako nadbytečné“ (s. 231–232). Po 20. červenci 1944 předsedá týž Rundstedt „čestnému dvoru“, do něhož byl povolán i Guderian (s. 313). O Brauchitschovi je nejšetrnější formulace knihy — „vrchní velitel pozemního vojska zjevně už nebyl ve svých rozhodnutích svobodný“ (s. 230) — v přímém protikladu k jeho „Zakazuji vám probírat s Führerem otázku Moskvy“ ze strany 180; a byl za necelý měsíc odvolán, což Guderian při psaní věděl. Jediné místo, kde Göring jedná lidsky, je jeden odstavec v lednu 1945: dobyl Guderiana po Hitlerově výbuchu za rukáv a odvedl do vedlejší místnosti, „kde jsme na uklidnění vypili šálek kávy“ (s. 375). Komentář tam není.

Odvolávání velitelů kniha líčí jako mechanismus a sama jej pojmenuje: „To bylo první zazvonění! Ale nestala se z toho výstraha — ani pro Hitlera a OKW, ani pro OKH.“ (s. 231) Čistka zimy 1941/42 je uvedena jmenovitě: Geyer, Förster a Hoepner odstaveni „bez odůvodnění nebo s velmi chatrným odůvodněním“, Leeb a Kübler odešli na vlastní žádost, Strauß se hlásil nemocným (s. 247). V lednu 1945 jsou Hoßbach a Reinhardt odvoláni s obviněním „Ti dva jsou se Seydlitzem jedna ruka! To je zrada!“ (s. 362–363) — a o dva dny později Himmler bez schválení OKH nařídí vyklizení Toruně, Chełmna a Kwidzyna, k čemuž kniha dodá tři slova: „Hitler k tomu mlčel!“ (s. 368–369) Dvojí metr je zde doložen dvěma datovanými případy. Nejmenší případ je odvolání generálplukovníka Rause, jemuž Hitler po bezvadném přednesu vytkne řeč — „Podle řeči je to takový Východní Prus nebo Berlíňan“ — a Guderian marně namítne, že Raus je jeho vlastní krajan (s. 382–383). Na druhé straně téhož bojiště u Tuly byl velitel sovětské 50. armády A. N. Jermakov zbaven funkce Žukovem 22. listopadu 1941 a 29. ledna 1942 odsouzen Vojenským kolegiem Nejvyššího soudu SSSR k pěti letům táborů se zbavením hodnosti a vyznamenání — a téhož dne omilostněn, s navrácením hodnosti i vyznamenání; v červnu 1942 se vrátil do služby. Guderian byl zbaven velení 26. prosince 1941, vojenského soudu proti sobě se naopak sám domáhal a bylo mu to zamítnuto, a do služby se vrátil po čtrnácti měsících. Kniha jmenuje na straně 217 „generála Jefremova“; ztotožnění toho jména s Jermakovem zůstává nedoložené.

K postupům, jimiž kniha soud vyslovuje, patří i jeden, který se dá doložit třemi místy: tvrzení se nevysloví, nýbrž ponechá otevřené — a hned za ně se položí okolnost, která odpověď napovídá. O Rommelovi stojí: „Zda měly na opožděném a roztříštěném nasazení záloh podíl ještě i jiné, politické důvody, ponechme nerozhodnuto“ — a poznámka pod čarou na téže straně pak cituje Speidela a svobodného pána von Geyr, u nichž politický důvod pojmenován je (s. 302). O Schörnerovi: „Zda Schörner pod rukou obdržel k svému kroku Hitlerovo schválení, zůstalo mi neznámé. Měl k němu přímé nitky.“ (s. 322) A o Klugem, který před svým jmenováním na Západ několik týdnů meškal ve Vůdcově hlavním stanu, „aby byl pro všechny eventuality po ruce“, se nic netvrdí; stojí tam jen, že byl tehdy u Hitlera „persona gratissima“ (s. 303).

Právě proto se kniha dá citovat na obě strany a bývá tak citována. Kdo z ní chce doklad obžaloby, najde „Hitler žil v iluzi“, dvojí metr Himmlera a Hoßbacha, Klugeho souboj doručený Hitlerem a čistku generálů se jmény. Kdo z ní chce doklad obhajoby, najde Geyrův radiogram „Vojsko nebude tankové skupině vykládat jako zbabělost, přeloží-li své velitelské stanoviště z Romen“ (s. 199–200) — vzkaz podřízeného nadřízenému, který Guderian cituje doslova, bez komentáře a ke své vlastní nevýhodě —, najde přiznanou operační chybu, přiznanou paniku vlastních vojsk, Göringův šálek kávy a chválu Harpeho za to, že „byl to velmi přímý muž a přál si, aby jeho názor přesto byl přednesen, i kdyby to pro něj mělo mít nepříjemné následky“ (s. 350–351). Obojí v knize stojí a obojí je doložitelné stranou. Kdo ji čte celou, čte tedy text, v němž tvrdost soudů není měřena jejich hlasitostí: nejpřísnější místa mají pět slov, a nejvíc obsahu nesou věty, u nichž se zdá, že se nic netvrdí.

V. Vina je jinde a já stál sám

Tři figury drží tuto knihu pohromadě a jsou v ní doloženy tak hustě, že se dají sledovat od první kapitoly po poslední. Vina za to, co se nepovedlo, se klade prostředí — kruhu kolem Hitlera, stranickému aparátu, zeměpisné poloze, dělbě odbornosti. Autor sám v ní vystupuje jako ten, kdo stál se správným názorem osamocen. A v jednání se opakuje vzorec, kdy se rozhodne první a schválení si obstará potom.

Figura osamocení je v knize nejstarší. Ještě než začne válečné vyprávění, stojí v kapitole o roce 1940 věta: „Ještě roku 1940 jsem s touto vírou stál v německé armádě dosti osamocen.“ (s. 84) Po poradě u Hitlera 23. srpna 1941 pak přijde její válečná podoba: „To, co jsem měl později ještě často zažívat, se zde pro mě projevilo poprvé: všichni přítomní přikyvovali ke každé Hitlerově větě a já stál se svým názorem sám.“ (s. 179–182) Guderian ten den označuje za první takovou zkušenost a sám se k němu vrací: 20. prosince 1941 zapíše „Stál jsem tedy — jako 23. srpna 1941 — proti grémiu OKW sám“ (s. 239). Oba dny tedy spojuje on, ne čtenář. Figura pokračuje do roku 1945: generálplukovník Harpe je chválen právě za to, co Guderian po celou kapitolu tvrdí o sobě — „byl to velmi přímý muž a přál si, aby jeho názor přesto byl přednesen, i kdyby to pro něj mělo mít nepříjemné následky“ (s. 350–351) — a v únoru 1945 je zaznamenáno jediné místo, kde Guderian přiznává, že Hitlerovi něco dával najevo mlčky: „Několikrát jsem také svou nepřítomností dával najevo svou nevoli“ (s. 372), přičemž na večerní porady posílal místo sebe generála Wencka. Nejdál je figura dotažena v závěru kapitoly o 20. červenci, kde se jí měří odboj: „Kdo se odvážil byť jen jedinkrát Hitlerovi sdělit svůj odchylný názor a dokonce tváří v tvář diktátorovi na svém mínění setrvat? To se mělo stát!“ (s. 316) Na téže straně Guderian odmítá „nazývat odbojáři ty lidi, kteří jen za kulisami šuškali, že jsou jiného názoru“ (s. 317). Tři strany před tím stojí, že byl povolán do „čestného dvora“, jehož úkolem bylo propuštění podezřelých důstojníků z branné moci — předpoklad jejich předvedení před Lidový soudní dvůr — a že se po Keitelově naléhání dvou nebo tří zasedání zúčastnil (s. 313).

S figurou osamocení je spojena teze o tom, komu patří právo posuzovat. Kapitola o Moskvě ji buduje od Smolenska: Guderian jde pěšky do přední linie střeleckého pluku 63, aby „získal dojem o nepříteli“ (s. 183–185), a řada marných pokusů dostat obraz fronty k vrchnímu velení — přes Bocka, přes styčného důstojníka von Kahldena, přes Balcka, dopisy a konečně přes Jodla (s. 243–244) — tvoří kostru celého vyprávění. Vrchol přijde 20. prosince 1941, kdy Hitler odpoví přesným opakem té teze: „Vím, že jste se velmi nasadil a mnoho byl u vojska. Uznávám to. Ale stojíte událostem příliš blízko. Dáváte se příliš dojímat utrpením vojáka… Měl byste se více odpoutat. Věřte mi, ze vzdálenosti vidí člověk věci ostřeji.“ (s. 242)

Tady je na místě uvést protidoklad, a nepřichází odjinud než z vlastních dokumentů knihy. V přílohách jsou přetištěny Guderianovy rozkazy z roku 1940, a v rozkazu k postupu od Mázy stojí: „Vyšší velitelství zůstává prozatím v La Chapelle.“ (s. 440) Je to jeho vlastní dispozice a staví velitelství sboru dozadu v okamžiku, kdy hlavní text téhož dne líčí přejezdy po bojišti. Na následující straně je k rozkazu dvou tankových divizí poznamenáno: „K nástupu obou těchto tankových divizí dojde teprve na můj rozkaz.“ (s. 441–442) Ani jedno místo samo nic nevyvrací; obě ale vypovídají o témže veliteli jinak než obraz, který kniha staví v hlavním textu, a obě jsou v knize vytištěna.

Vzorec přenesené viny se dá na posledních kapitolách sledovat pětkrát za sebou a vždy na jiném nositeli. V portrétu Hitlera stojí, že nechuť ke kulturně vyšším kruhům v něm „plánovitě vyvolaly“ určité, samy „kulturně nízko stojící živly z jeho nejbližšího okolí“, s vědomým cílem vyřadit jejich vliv (s. 391). O východě je napsáno, že Hitler „špatným zacházením s obyvatelstvem ze strany vysokých stranických zástupců v obsazených územích“ a svým záměrem rozložit ruskou říši spojil všechny Rusy pod Stalinovým praporem (s. 400). O Evě Braunové: „Vliv na Hitlera tato žena zřejmě neměla, bohužel! Neboť ten mohl mít jen zmírňující účinek.“ (s. 401) Celý národ je postaven do role oběti: „Dobrý, počestný, pracovitý a věrný národ se s ním zřítil do propasti.“ (s. 403) A Fegelein, Morell a Burgdorf „tvořili kliku, která neustále intrikovala, štvala a vytvářela kolem Hitlera kruh, jenž bránil tomu, aby se dozvěděl pravdu“ (s. 409–410). Týž postup jde v závěrečných kapitolách o stupeň hlouběji, až pod rozhodnutí lidí. Náchylnost Němců k Hitlerově sugesci je vysvětlena „živnou půdou“, kterou vytvořila politika vítězů po první světové válce (s. 393); a německé dějiny jsou vysvětleny zeměpisem, Schlieffenovou větou o Evropě jako rodině, v níž je těžké držet se stranou, „zvláště má-li některý člen své obydlí uprostřed domu“, s dodatkem: „Německý národ není nikterak bojovnější než jiné národy Evropy, ale bydlí ‚uprostřed domu‘.“ (s. 417–418) Do téže řady patří i to, jak je Hitler zařazen — do posloupnosti francouzské revoluce, Napoleona, amerických prezidentů, Mussoliniho a Lenina, tedy jako typ, nikoli jako mravní výjimka, s poznámkou, že sugestivní síle mimořádných osobností lidé podléhali vždy, „i takových, které nebyly vždy dobré v křesťanském smyslu“ (s. 393). A jedna zásada vysvětluje i omlouvá zároveň: rozšíření politického obzoru důstojníků generálního štábu bylo podle knihy zčásti znemožněno „Hitlerovou zásadou odkázat každé odvětví státního ústrojí do úzkého kruhu jeho odbornosti a každému říci jen tolik, kolik musel vědět ke splnění svého bezprostředního úkolu“ (s. 415) — a o deset stran dřív stojí, že nelidskosti páchané v koncentračních táborech „vyšly pro veřejnost, a také pro mne, najevo teprve po zhroucení“ (s. 405). Na téže dvojstraně je Göringova sebevražda před popravou označena za nápravu něčeho z jeho zanedbání, protože se „předtím otevřeně postavil za své činy“ (s. 405): měřítkem není čin, nýbrž postoj k němu.

V témže okruhu stojí i místo, které z něj vybočuje, a je v knize nejsebekritičtější. V portrétu Seeckta se píše, že jeho snaha vymanit vojsko z vlivů stranické politiky byla svého času oprávněná, „ale natrvalo přispěla k tomu, že porozumění pro vnitřní i zahraniční politiku zůstalo v důstojnickém sboru vůbec… nerozvinuté. V tom byla slabina jeho systému.“ (s. 413–414) Je to přiznání, že odstup vojska od politiky způsobil politickou nevzdělanost důstojnického sboru — a je vysloveno bez důsledku, který by z něj plynul. Na téže dvojstraně je navíc Ludendorff obhájen přesně těmi figurami, jimiž kniha obhajuje svého autora: do odpovědné pozice se dostal teprve v srpnu 1916, v době, kdy už byla válka jinak prohraná; tvrdost mu vnutila tíže boje; a to nepěkné na jeho škole udělali žáci, kteří napodobili právě tento rys. Spor generálního štábu s Hitlerem je pak v závěru vyložen jako spor o modernost — o jednotné vrchní velitelství, samostatné letectvo a tankovou zbraň (s. 415–416) —, přičemž se Guderian počítá k „mladým“ proti „starým pánům“, ačkoli mu bylo roku 1938 padesát let.

Třetí figura je ze všech nejvíc doložena přiznáním samotného textu a má dvě souměrné větve. Dolů je to dodatečné krytí podřízených. U Wattenu 25. května 1940 přijede Guderian zkontrolovat provedení rozkazu k zastavení, najde Leibstandarte v postupu přes Aa a od Seppa Dietricha se dozví, že se 24. května „zkrátka rozhodl“ Wattenberg vzít; Guderian rozhodnutí potvrdí (s. 105). Den nato odmítne generál Schaal přenechat citadelu v Calais letectvu, jak bylo nařízeno, a Guderian napíše, že s jeho názorem mohl jen souhlasit (s. 105). O tři týdny později u Étrepy překročil Balck rozkaz svého vlastního sboru k zastavení kanálu a Guderian jej v tom podpoří: „O tom rozkazu jsem nevěděl; nebyl také v mém smyslu.“ (s. 114) V červenci 1941 u Orši vyklidí plukovník Licht předmostí bez rozkazu a Guderian jeho krok označí za správný (s. 154–157).

Vzhůru je to jednání bez pokrytí. Bojové velitelské stanoviště bylo s předsunutým stanovištěm spojeno polním dálkovým kabelem, „takže jsem ze svého stanoviště nemusel vysílat rádiem a odposlechová služba OKH a OKW mě nemohla zaměřit“ (s. 98–101). Rozporné rozkazy filtroval: „Všechny ty výkyvy musel okusit sám Reinhardtův sbor, protože jsem sbor Schmidtův neochvějně ponechával v postupu na jih, a aspoň v polovině tankové skupiny tak mohl zajistit stálost.“ (s. 114) Nástup tankové skupiny 2 k ofenzivě na Orel a Brjansk si prosadil na 30. září, dva dny před ostatními armádami skupiny armád „Střed“, a druhý ze svých dvou důvodů uvádí bez omluvy: „silnou podporu letectva mohu očekávat jen tehdy, dokážu-li nasazení letců uskutečnit dva dny před útokem ostatních armád“ (s. 202–204). Vyšetřování proti generálplukovníku Jaeneckemu vedl úmyslně zdržujícím způsobem, protože dostal příkaz i pokyn, „že za Krym musí padnout oběť“ (s. 297). Odtransportování Pantherů 1. tankové divize do Řecka zabránil „na vlastní pěst“ a dodatečné schválení u Hitlera získal až argumentem o úzkých horských cestách (s. 281). A u východních opevnění to napíše docela otevřeně: „Námi vypracovaný plán jsem vydal na vlastní odpovědnost jako rozkaz všem dotčeným místům a předložil jej následně Hitlerovi s hlášením, že mi ta věc byla tak důležitá a naléhavá, že musím o jeho schválení požádat dodatečně. Hitler souhlasil jen nerad; často jsem tento postup použít nemohl.“ (s. 326)

Tři figury se nakonec protínají v jediné scéně. Dne 20. prosince 1941 Guderian Hitlerovi navrhne obměnit personál OKW a OKH frontovými důstojníky — „Proveďte výměnu stráže“ — a Hitler to tak i pochopí: „Nemohu se nyní od svého okolí odloučit.“ Prosba je příkře odmítnuta a Hitler při Guderianově odchodu řekne Keitelovi: „Tohoto muže jsem nepřesvědčil!“ (s. 243) O čtyři měsíce dřív stál Guderian podle svého líčení proti témuž grémiu OKW sám; zde navrhuje to grémium vyměnit; a šest dní nato byl vyměněn on.

VI. Co kniha neříká

Nejpevnější zjištění o této knize je to, které si vede počet sama. Na čtyřech místech kapitol o zbrojní službě uvede text fakt a vynechá u něj osobu, jež jednala — a protože ta místa leží blízko sebe a týkají se téže věci, dá se řada číslovat. Jak se Guderian dostal roku 1943 zpět do služby, je vylíčeno v pasivu: nebezpečí bylo tak velké, „že se nyní z tankového vojska samého a od několika málo prozíravých lidí z Hitlerova vojenského okolí začal hledat muž, který by byl v stavu zamezit v poslední hodině hrozícímu chaosu. Položili Hitlerovi na stůl mé předválečné spisy a dosáhli, že je přečetl.“ (s. 256–257) Kdo to byl, uvedeno není; o několik stran dál se dovíme, že rozmluvu vedl Hitlerův hlavní pobočník generál Schmundt (s. 261), ale kdo k ní Schmundta přivedl, kniha neříká. Druhý případ je tentýž postup obrácený proti autorovi: do poznámky pod čarou služební instrukce generálního inspektora bylo „slovem ‚těžké‘, propašovaným za mými zády“, omezeno odevzdávání jednotek útočných děl, a Guderian dodá, „jaký kousek mi tím provedli“ — kdo, nestojí tam (s. 265). Třetí: polní maršál Milch mu při nástupní návštěvě podal „podrobnou a velmi poučnou charakteristiku tehdy rozhodujících osobností“; v knize zůstala tři jména, která Milch doporučil vyhledat, ne to, co o těch lidech řekl (s. 266). Čtvrtý: v roce 1943 Guderian polnímu maršálu von Kluge sdělí, že mu „za své chování v prosinci 1941 po mezitím provedeném vyjasnění skutkového stavu dluží zadostiučinění“ — kdo to vyjasnění provedl a kdy, se čtenář nedozví (s. 279).

Druhá větev téhož je uvedený fakt bez toho, co z něj vyplynulo. Konec podřízenosti polnímu maršálu von Kluge je odbyt jedinou věcnou větou tři odstavce po tom, co kniha popsala, jak se jejich vztah „vyostřil v nežádoucí míře“ (s. 165). Portrét Klugeho z kapitoly o Normandii („Byl mistrem v roztrhávání svazků“, s. 303) stojí necelý měsíc před jeho smrtí, a kniha ji neuvádí. U Fegeleina a Burgdorfa, kteří jsou pojmenováni jako „klika“ kolem Hitlera (s. 409–410), rovněž nestojí, že Fegelein byl 28. dubna 1945 na Hitlerův rozkaz zastřelen a Burgdorf se 2. května 1945 zastřelil. A o generálu Hoßbachovi, jehož samostatné rozhodnutí z ledna 1945 kniha podrobně popisuje, je v ní napsáno: „Jasno o tom, jak Hoßbach jednal, jsem tehdy nezískal.“ (s. 364) Napsáno je to roku 1951, kdy Hoßbach žil, a zpětně to doplněno není. Do téže řady patří i bilanční věta o příčinách lednové katastrofy, v níž je příčinou vedle Hitlera a štábu operačního vedení wehrmachtu „jmenování vojenského laika vrchním velitelem nejobtížnější skupiny armád ‚Visla‘“ (s. 373): je to nejtvrdší výrok knihy o Himmlerovi, a Himmler v něm jmenován není. U plukovníka hraběte Strachwitze, jemuž je připsána zásluha o obnovení spojení mezi skupinami armád od 16. do 26. září 1944, je uveden čin a jméno, a nic víc (s. 318–320).

Kapitoly o zbrojní službě jsou nejdokumentárnější částí knihy a zároveň tou, v níž je zamlčených jmen nejvíc — všechna čtyři místa číslované řady leží tady. Hlavním motivem je spor o samohybné lafety: Hitler viděl v granátu s dutou náloží, který měl být nově zaveden u dělostřelectva, hrozbu pro budoucí hodnotu tankové zbraně a hledal odpověď v pancéřovaném dělostřelectvu na tankových podvozcích (s. 252), kdežto Guderian trval na tanku jako nositeli pohyblivosti a zaznamenává, že zmnoženou výrobou lafet musela být tanková produkce zkrácena. Druhý motiv se vrací třikrát: trvalé množení typů jako důsledek konstrukčních změn vkřikovaných do běžící produkce, a z toho „nespočet rozličných typů s ještě větším počtem náhradních dílů“, takže uvedení tanků do pořádku v poli se stalo neřešitelným problémem (s. 254–255). Kde tato vrstva knihy končí a dokumenty mluví samy, je nejlépe vidět na jedné větě: Hitler na začátku prosince 1942 vyslovil názor, že na východě je rozdrobené nasazení Tigerů přiměřené, zatímco v Africe se musí dojít k nasazení soustředěnému, a Guderian připojí: „Odůvodnění tohoto nepochopitelného názoru mi bohužel nebylo přístupno.“ (s. 254–255) Pro českého čtenáře je v téže kapitole jedna věta, která se jinde v knize neopakuje: celá produkce tanku 38 t — v textu „starého českého tanku“ — byla v únoru 1943 přestavěna na samohybné lafety pro Pak 40 (s. 256). Kde se ty stroje vyráběly, kniha neuvádí. A nejsilnější záloha, 1. tanková divize s prvním hotovým oddílem Pantherů, byla odeslána jako stráž proti vylodění do Řecka, protože podle Keitela nebylo možné zásobovat horskou mysliveckou divizi objemným krmivem (s. 281).

Obyvatelstvo okupované země se v knize objevuje především jako městský obraz a jako kvalita ubytování. Nejcitovanější pasáž je prohlídka smolenské katedrály v červenci 1941: byla neporušená a při vstupu návštěvníka překvapilo „muzeum bezbožníků, jímž byl vybaven vchod a levá polovina Božího domu“, s voskovými figurami měšťanských stavů ve značném přehánění. Guderianův komentář má čtyři slova: „Pěkné to nebylo.“ Pravá polovina kostela zůstala náboženskému užívání a stříbrné oltářní náčiní, které se nestihlo ukrýt, leželo na hromadě uprostřed místnosti (s. 162). V září 1941, uprostřed bitvy, projíždí Romny, „v nichž se mírumilovně pohybovalo svátečně, nedělně odění množství lidí“, a zaznamenává, že po Počepu a Konotopu to bylo nejlépe zachovalé ruské město, jaké dosud zastihl; na téže straně stojí pochvala sovětských zařízení: „pro školy, nemocnice, dětské domovy a sportoviště bylo učiněno mnoho“ (s. 197). V Orlu, dobytém tak překvapivě, „že elektrické dráhy ještě jezdily, když naše tanky vnikaly dovnitř“, leželi mezi fabrikami a nádražím stroje a bedny s nástroji a surovinami, protože pečlivě připravené průmyslové vyklizení nebylo provedeno (s. 209) — to je zároveň doklad, který českému čtenáři vysvětlí, proč sovětská výroba po roce 1941 nepadla. V samotném Orlu „jsme v sovětské budově našli dobré ubytování“ (s. 216–217), kdežto noc v Čerňi strávil Guderian „v opuštěném, štěnicemi úplně prolezlém malém dětském hospitálu“, a Charkov, na rozdíl od Orla, byl protivníkem vyklizen (s. 218–220). Nejsilnější místo těch kapitol je rozhovor se starým carským generálem v Orlu, uvedený bez jediného slova komentáře: „Kdybyste byli přišli před dvaceti lety, pak bychom vás byli přijali s nadšením. Ale teď je příliš pozdě… Teď bojujeme za Rusko, a v tom jsme jednotní.“ (s. 226) Mravní argument na jiné straně kapitoly je ojedinělý: vyklizení jelňanského oblouku Guderian navrhl pro šetření lidských životů a návrh byl zamítnut s odůvodněním, že „nepříteli se vede ještě mnohem hůř než nám“ (s. 174–178). Zajatci přitom procházejí týmiž kapitolami jako čísla v denní bilanci — šestnáct tisíc u Kričeva, dvacet tisíc v Calais, „na Máze tisíce zajatců“ — a o tom, co se s nimi dělo, v nich nestojí nic.

Rozkazy, které zacházení s protivníkem a s obyvatelstvem upravovaly, kniha jmenuje, a je důležité, kde. Rozkaz o komisařích a nařízení o zacházení s válečnými zajatci a obyvateli nepřátelské země jsou uvedeny v portrétu Keitela, a jsou označeny za napadnutelné z hlediska mezinárodního práva i mravnosti: Keitelovým neštěstím se stalo, „že nenašel sílu k odporu proti Hitlerovým rozkazům, napadnutelným z hlediska mezinárodního práva i mravnosti. Jen tak bylo možné vysvětlit, že rozkazy jako rozkaz o komisařích, nařízení o zacházení s válečnými zajatci a obyvateli nepřátelské země a jiné mohly být vydány vojsku.“ (s. 421) Jsou tedy pojmenovány, a pojmenovány jako doklad Keitelovy slabosti. Co z nich plynulo pro vojska, jimž byly vydány a jimž Guderian na východě velel, v knize nestojí; a v portrétu Hitlera, kde je vina za východ přisouzena „vysokým stranickým zástupcům v obsazených územích“ (s. 400), tyto rozkazy nejsou.

Jedno místo z příloh ukazuje, že ničení nebylo v roce 1940 ještě tím, čím se stalo později. V rozkazu 10. tankové divizi z května 1940 je k otázce mostů stanovena zásada: „nepodstatné mosty, které jen pohlcují síly na střežení, se zničí, kdežto mosty nutné pro operační pohyby (postup) zůstanou zachovány“ (s. 445). Měřítkem je zde operační potřeba a nic jiného. Čtenář, který k té stránce dojde přes celou knihu, má v ruce dobový dokument z první kampaně, který se dá položit vedle Hitlerova pozdějšího rozkazu o spálené zemi; a to je přesně druh srovnání, jaký tento text umožňuje, protože dokumenty i zámlky nese ve stejném textu. Vzorec, který stojí za celou touto kapitolou, se dá vyslovit prostě: fakt bývá uveden a osoba, která za ním stála, nebo následek, který z něj vyplynul, nikoli. Doplnit to, co bylo vynecháno, patří k úkolům aparátu této edice; co z doplněného vyplývá, zůstává na čtenáři.

VII. Vojenské jádro

Kniha se dodnes čte především pro to, co je na ní odborné. Guderian píše o věci, kterou znal z dvaceti let práce, a argumentuje v ní s daty, s čísly a s následky. Dvě linie drží tuto část knihy pohromadě: řada míst o vyčerpání vojsk a rozpadu pohyblivosti v roce 1941, rozložená přes bezmála osmdesát stran kapitoly VI, a ústřední odborná stížnost na dělení sil a nestanovené těžiště. Vedle nich stojí třetí, nenápadnější vrstva — to, co kniha říká o stavu vlastní armády.

Řada o vyčerpání se dá přečíst jako stížnost sepsaná dodatečně, po prohrané bitvě. Datování tomu odporuje: začíná tři týdny po 22. červnu 1941. Už 11. července stojí na straně 156, že prach trvající týdny vybrousil válce tankových motorů tak, že jejich výkon značně poklesl. Dne 14. července dosáhla 10. tanková divize Gorek „po značných bojích a bolestných ztrátách, zvláště na dělostřelectvu“, a 15. července se před Smolenskem „už nyní projevovalo oprávněné přání po náhradě mužstva a materiálu“ (s. 158). Dne 16. července dorazily k Dněpru předsunuté oddíly pěchoty, sestavené z průzkumných oddílů a z těch nemnoha motorizovaných jednotek, jimiž pěší divize disponovaly: „Jejich bojová síla byla tedy malá“ (s. 159). Vysvětluje to, proč pěchota nedokázala tankové sbory vystřídat a proč Guderian znovu a znovu žádal o posily.

Do konce července se připojují příčiny technické, všechny na jedné dvojstraně: u Jelni mohl sbor pro „poprvé se objevující nedostatek munice“ ostřelovat jen nejdůležitější cíle, 10. tanková divize počítala s výpadkem třetiny svých vozidel a munici si dovážela pozemním přesunem na 450 km, a silnice zanesená v německých mapách jako „dobrá“ ve skutečnosti vůbec neexistovala (s. 163). Na straně 168 je k 1. srpnu údaj konkrétnější než kdekoli jinde v knize: od výkonné koncové stanice železnice bylo 750 km a pro úseky dosud nepřestavěné na německý rozchod chyběly ruské lokomotivy. Na straně 170 stojí věta, která o stavu tankové skupiny počátkem srpna říká víc než předchozí čtyři strany: u Jelni „odevzdali jsme tam svou poslední zálohu, zajišťovací rotu velitelského stanoviště skupiny“. Na poradě s Hitlerem 4. srpna se pak v řadě poprvé objeví příčina, která není technická: 300 tankových motorů pro celou východní frontu a žádné nové tanky, protože si je Hitler chtěl ponechat pro nové formace v domovině (s. 172). O den později obrací Guderian u Roslavle jedinou tankovou rotu z klidového ubytování zpátky do boje a sám jede k mostu, k němuž se blíží asi sto Rusů (s. 173).

Na konci srpna zabránilo katastrofě pravého křídla 10. (mot.) pěší divize „nasazení posledních sil, mužstva jedné pekařské roty“ (s. 188) — a 3. září jede Guderian „podél mužů pekařské roty, nasazených do boje“ (s. 189), tedy po třech dnech stále ještě v boji. Dne 7. října, po prvním sněhu, zopakovala tanková armáda prosbu o zimní oděv a dostala „jen vyrozumění, že bude včas přidělen a že máme zanechat zbytečných upomínek“ (s. 212). O tři dny později stojí na straně 215 nejkonkrétnější obraz rozpadu zásobování v knize: kolová vozidla se mohla pohybovat jen pomocí pásových, ta se přetížením nadměrně opotřebovávala, spřahovací prostředky chyběly, a tak byly z letadel nad uvíznutými vozidly shazovány svazky provazů a zásobování stovek takových vozidel muselo od té chvíle týdny probíhat vzdušnou cestou. Hned za tím následuje Glysantin a zimní oděv podruhé — a tady Guderian přidává úsudek, že ty obtíže a utrpení byly „snadno odvratitelné“ (s. 215). Je to nejtvrdší přívlastek, jaký v knize o vlastním velení použil; samostatně ale nic netvrdí a důkaz vznikne teprve spojením stran 158, 212 a 215. Na téže straně 215 stojí i věta, k níž míří celá linie o T 34 od strany 129 přes stranu 213: „Dosavadní materiální převaha našich tanků se prozatím obrátila v opak.“

Posledních šest týdnů je sled čísel. Jediná silnice Orel—Tula se po několika dnech zhroutila, musely se stavět kilometry dlouhé haťové cesty, a Guderian z toho vyvozuje formulaci přesnější než všechno ostatní, co o postupu na Moskvu napsal: „Síla postupujících jednotek závisela méně na disponibilním počtu vojska než na možnosti zásobovat je pohonnou hmotou“ (s. 220). Na téže straně jsou dva důsledky: všechny ještě disponibilní tanky sboru byly spojeny do jediného předvoje pod plukovníkem Eberbachem a jeden batalion pěchoty nasedl z nedostatku pohonných hmot na tanky. Dne 13. listopadu měl Eberbach ve své brigádě ještě asi 50 tanků tam, kde „počet tanků tří divizí by měl činit 600“, a část mužů 167. pěší divize běhala v drilichových kalhotách při 22 stupních mrazu (s. 224–225). Dne 17. listopadu píše Guderian, že zásobovací obtíže na železnici „jsou hlavní příčinou naší nouze“ (s. 226). Dne 30. listopadu činily ztráty východní fronty od 22. června 743 000 mužů, 23 % průměrné celkové síly (s. 232). Dne 5. prosince se spolupůsobení 4. armády, počítající asi 36 divizí, omezilo na výpad dvou rot, které se po provedení úkolu vrátily do výchozí pozice: „4. armáda přešla k obraně!“ (s. 227, 234). V noci z 5. na 6. prosince Guderian útok přerušil a na straně 235 stojí věta, k níž kapitola míří od Smolenska: „Náš útok na Moskvu se zhroutil.“ Dne 16. prosince hlásí stav vojska a dostane přislíbeno doplnění — „nemýlím-li se — 500 mužů! — vzdušnou cestou“ (s. 239). Těch 743 000 a těch 500 stojí v knize sedm stran od sebe a Guderian k tomu nepřipojuje nic.

Řada je zřetelně nosnou tezí, ne jen popisem; kapitola je k ní vedena. Je ale datovaná, průběžná a opřená o údaje, které lze jeden po druhém přezkoumat — proto se o ni opírá i literatura, která s autorem jinak nesouhlasí.

Druhá linie je starší než ruské tažení a trvá do poslední kapitoly. Má tři podoby, které se nemají slučovat. První je strategická. Na straně 128 Guderian píše, že „nasazení sil ve třech téměř stejně silných skupinách armád, které měly s rozbíhavými cíli postupovat do šíře ruského prostoru, aniž byl vytčen jasný operační cíl, nemohlo z odborného hlediska rovněž přesvědčit“, a na straně 131 to zkracuje do čtyř slov: „Těžiště operací stanoveno nebylo.“ Jeho protinávrh stojí na straně 143: obklíčení Rusů u Białystoku provést minimem sil z tankové skupiny a použít k němu pěších armád, aby se s rychle pohyblivými svazky spělo rovnou k prostoru Smolensk—Jelňa—Roslavl. „Že s tím bylo spojeno jisté riziko, mi bylo jasné,“ dodává tam.

Druhá podoba je operační a taktická a kniha ji opakuje tak často, že se z ní stává refrén. Na straně 188 jmenuje šest pěších divizí pochodujících kolmo k pohybům jeho tankové skupiny: kdyby jen část z nich byla při začátku ofenzivy na Kyjev nasazena v jižním směru, „bylo by možno uspořit XXIV. tankovému sboru opakované krize jeho pravého křídla“. Na straně 214 stojí nejúspornější formulace celé věci — na obkličovací frontě „může velet jen jeden“ — a tentokrát ji prosadil. Na straně 215 dostává tanková armáda čtyři rozbíhavé úkoly naráz, „přirozeně všechno ihned“, a Liebenstein se „zcela správně dotazoval po naléhavosti těchto požadavků“; odpověď nepřišla. Na straně 216 se úder skupiny armád „Jih“ „rozletěl vějířovitě“ — tatáž výtka, tentokrát o cizím svazku. Na straně 220 má 2. tanková armáda jít na Tulu a nová 2. armáda na východ: „tedy opět rozbíhavě“. Dál v knize mění táž výtka předmět, ne tvar: na straně 255 Hitler vysloví, že na východě je rozdrobené nasazení „Tigerů“ přiměřené, zatímco v Africe se musí dojít k nasazení soustředěnému; na straně 281 odjíždí 1. tanková divize s prvním hotovým oddílem Pantherů jako stráž na Peloponés; a na stranách 326 a 327 bylo z pevnostních jednotek postavených pro Východ 80 % posláno na západní frontu, takže „Východu zbyla jen zvětralá spodina toho, co Západ nemohl potřebovat“.

Třetí podoba je zeměpisná a z těch tří nejmenší. Na straně 356 čteme: „Těžkopádná cesta hlášení a rozkazů ze Zossenu přes Ziegenberg zdržovala všechna opatření v době, kdy byl nejvyšší spěch.“ Guderianův hlavní stan byl v Zossenu, Hitlerův od ledna 1945 v hesenském Ziegenbergu; je to tatáž výtka, jen převedená do kilometrů. Čtenář, který celou tu linii zúží na rozdělené velení OKW a OKH, vidí z ní jen zlomek.

Třetí vrstva je nejtišší: kniha průběžně vypovídá o stavu vlastní armády, a nebývá to lichotivé. Při přesunu do Rakouska v březnu 1938 dorazila 2. tanková divize do Pasova bez map Rakouska a bez pohonných hmot; „svědomitý správce skladu mi vydání vzácné látky odepřel a bylo třeba pohrozit násilím, než povolil“ (s. 43). Jízda neprošla modernizací, protože generál Fromm nevěřil, že může povolit opatření dvou tisíc koní (s. 55). Nejkritičtější místo o Wehrmachtu v celé knize je ale 9. září 1939 u Wizny: ranní hlášení o dobytých bunkrech se ukázalo mylným, velitelské stanoviště pluku nebylo k nalezení, v přední linii se místo útoku střídaly roty „jako nástup stráže“ a o rozkazu k útoku muži nic nevěděli. Útok se rozběhl v osmnáct hodin: „Při rázném a cílevědomém jednání musel být tento výsledek dosažen už během dopoledne“ (s. 70). Sem patří i opakované nasazení vlastního letectva proti vlastním kolonám: u Gray zasypávali vlastní letci po hodiny stavbu mostu 1. tankové divize a Guderian k tomu uvádí důvod — patřili zřejmě k jiné skupině armád a nebylo s nimi spojení (s. 116); 1. srpna 1941 dopadla první bomba vlastního náletu padesát metrů před jeho vůz a příčinu píše věcně, jako nedostatečný výcvik mladých lidí (s. 168). A na straně 185 stojí o Stukách hodnocení, jaké dobová propaganda neznala: „Bomby zasahovaly dobře, skutečný účinek byl minimální.“

Tyhle tři vrstvy z knihy zbývají, i když čtenář odečte všechno ostatní. Guderian v nich argumentuje ve svém oboru a nejednou proti sobě: pevnost Brest-Litevský, kterou dobyl roku 1939, musí roku 1941 dobývat znovu pěchotou, protože na ni tanky nestačí, a kvůli tomu se dobrovolně podřizuje polnímu maršálu von Kluge, o němž na téže straně píše, že byl „obtížný nadřízený“ (s. 134).

VIII. České souvislosti

Tuhle kapitolu si česká edice vynucuje sama a je třeba hned říci, jak je sestavena. Míst, která se českých věcí přímo dotýkají, je v knize o čtyřech stech šedesáti stranách něco přes deset, a většina z nich patří primárně někam jinam — do výkladu o Beckovi, do dějin tankové výzbroje, do kapitoly o ruském tažení. Sbíhají se sem jen svým českým aspektem. Tahle kapitola je tedy řez napříč knihou, ne její část.

Nejsouvislejší český úsek je v kapitole III. Na stranách 50 a 51 velí Guderian XVI. armádnímu sboru při vpochodování do Sudet: 3. října obsadila 13. (mot.) pěší divize Cheb, Aš a Františkovy Lázně, 4. října 1. tanková divize Karlovy Vary, pátého všechny tři divize pruh až k demarkační čáře. „Mnichovská dohoda však uvolnila cestu k mírovému řešení, a tak se připojení Sudet mohlo uskutečnit bez krveprolití,“ píše na straně 50; o československé pozici se tam mluví jako o „odmítavém postoji Čech vůči jakýmkoli ústupkům“. Hitler je u sboru první dva dny; v chebském přijetí se obyvatelstvo dostaví „ve sličném chebském kroji“, ve vestibulu karlovarského divadla propukají ženy v pláč a mnohé poklekají, a vozidla jsou „jako v březnu v Rakousku“ ozdobena zelení a květinami (s. 50–51). Mezi 7. a 10. říjnem pak sbor obsazuje další pásmo a Guderian jede přes Kadaň a Žatec do Teplic-Šanova; odtud pochází věta, která českému čtenáři utkví v paměti nejspíš ze všeho: „Tisíce vojáků německé krve, propuštěných z české armády, pochodovaly pěšky do svého domova, většinou ještě v českých uniformách, s kufrem nebo bednou na zádech: armáda rozbitá bez boje.“ Je to jediné místo, kde se v knize mihne československá armáda jako lidé, a mihne se jako lidé, kteří jsou podle autora vlastně Němci. O druhé straně hranice a o Češích v pohraničí v knize není nic.

Kapitola IV pak začíná protektorátem, a to čtyřmi větami. „Březen 1939 přinesl začlenění Čech do říše ve formě protektorátu. Tím byla vytvořena velmi vážná zahraničněpolitická situace. Podnět k tomuto kroku vyšel výhradně od Hitlera“ (s. 56). Hned nato dostává Guderian úkol, který o povaze jeho zájmu vypovídá přesně: odebrat se do Prahy, sesbírat zkušenosti svazků se vpochodováním a „prohlédnout si český tankový materiál“. V Brně jej viděl: „dělal použitelný dojem a prokázal nám dobré služby v polském a francouzském tažení“, dokud za ruského tažení nemusel ustoupit těžkým německým konstrukcím (s. 56). Za tím následuje jediná větička: „Po Čechách připadlo říši bez boje ještě Memelsko.“ Slovo, které originál pro zemi používá, je die Tschechei, nikoli die Tschechoslowakei — Guderian obě střídá a pro tutéž událost užije jednou jedno a jednou druhé; o jeho dobovém zabarvení je vysvětlivka.

Tím je v knize položena česká linie, která se pak vrací jako zdroj výzbroje. V Příloze 2, Guderianově vlastním hlášení adjutantovi pozemního vojska ze 7. listopadu 1944, stojí, že 6., 7. a 8. tanková divize — bývalé lehké divize — měly „český materiál“, a z 2 574 tanků, které 10. května 1940 vyrazily proti nepříteli, bylo 106 typu 35 (t) a 228 typu 38 (t), tedy 334 kusů, přibližně každý osmý (s. 429). Jsou to československé stroje LT vz. 35 a LT vz. 38, převzaté po březnu 1939. LT vz. 35 navrhly Škodovy závody a vyráběly jej spolu s ČKD; LT vz. 38 je konstrukce ČKD. Guderian uvádí jen typová označení, výrobce identifikují vysvětlivky. Na straně 125 pak u zdvojnásobení počtu divizí po francouzském tažení píše, že Hitlerovým požadavkům bylo možné vyhovět jen za použití všech existujících zásob „včetně kořisti ze západoevropských zemí“, a dodává, že kořistný materiál byl podstatně horší než německý. Obě místa — strana 56 a strana 125 — dávají dohromady odpověď na otázku, čím byl wehrmacht vyzbrojen. Linie pokračuje do kapitoly VIII: na začátku února 1943 Hitler nařídil převést celou produkci tanku 38 t, „starého českého tanku“, na samohybné lafety pro Pak 40 (s. 256). Šlo o stroj známý jako Marder III, stavěný v závodě BMM, tedy v bývalé ČKD; kniha to neuvádí.

Dvě místa se českých věcí dotýkají prostřednictvím osob, a obě nepřímo. Na straně 78 vypočítává Hitler Guderianovi, jak se rozešel s generály, a mezi body je i ten, že Beck mu prý „v otázce Čechů odporoval a kvůli tomu odešel“. Guderian to zaznamenává bez komentáře a v nepřímé řeči; Beckovo odstoupení je tu spojeno s plánem války proti Československu. Jeho vlastní soud o Beckovi, vyslovený o dvě stě stran dál, zní jinak: zná „jeho váhavou povahu“ a pokládá ho pro státní převrat za nejnezpůsobilejší osobnost, protože „by se nikdy nedobral rozhodnutí, neměl u vojska žádnou odezvu, ba byl přímo neznámý; filozof, ale žádný revolucionář“ (s. 272–273). Obraz Becka je v knize soustavný. Druhé místo je na straně 382: Hitler chce odvolat generálplukovníka Rause s tím, že „podle řeči je to takový Východní Prus nebo Berlíňan“, Guderian namítne, že Raus je „Ostmärker, váš krajan“, a Jodl dodá, že mluví „jako herec Moser“. Raus byl odvolán. Narodil se ve Wolframitz, dnešních Olbramovicích, což kniha neuvádí; v tomtéž oddíle se objevuje i plukovník hrabě Strachwitz (s. 320), jehož jméno a slezský původ mohou českého čtenáře svést k domněnce, že šlo o rod z českých zemí.

A pak jsou tu dvě místa, která se české věci nedotýkají vůbec, a přece budou k českému čtenáři z celé kapitoly VI mluvit nejvíc. Na straně 209 padl Orel tak rychle, „že elektrické dráhy ještě jezdily, když naše tanky vnikaly dovnitř“, a připravené vyklizení průmyslu nebylo provedeno: mezi fabrikami a nádražím ležely stroje a bedny s nástroji a surovinami. A na straně 226 říká Guderianovi v Orlu starý carský generál: „Kdybyste byli přišli před dvaceti lety, pak bychom vás byli přijali s nadšením. Ale teď je příliš pozdě… Teď bojujeme za Rusko, a v tom jsme jednotní.“ Guderian k tomu nepřipojuje jediné slovo. Obě místa patří argumentaci kapitoly VI o sovětských zálohách a o tom, proč tažení nepřineslo politický rozpad, a stojí zde jen proto, že čtenář v Praze je přečte jinak než čtenář v Neckargemündu.

To je všechno: jedenáct míst, z toho jedna souvislá epizoda, jedno vlastní hlášení v příloze a dvě zmínky o osobách. České země jsou v této knize přítomny jako zdroj výzbroje a jako služební záznam, nikoli jako téma.

IX. Co jde proti vlastní tezi

Kniha vede obhajobu a každý čtenář ji rozpozná: velení pochybilo, vojsko a jeho velitelé splnili svou povinnost. Kdyby ta obhajoba byla vedena důsledně, dal by se doslov napsat jako obžaloba a bylo by to poctivé. Vedena důsledně ale není. Na řadě míst kniha sama připustí něco, co její vlastní argument oslabuje — a připustí to bez nátlaku, nikým nevyzvána, často jedinou větou v odstavci o něčem jiném. Tyhle věty čtenáře zdrží a předchozí kapitoly tohoto doslovu drží na uzdě.

Začíná to brzy. Promeškaná francouzská příležitost z podzimu 1939 je Guderianův nejsilnější argument proti francouzskému velení. Na straně 87 píše, že jeho sbor překvapilo, „že na podzim 1939 nebyla využita příznivá příležitost k útoku, kdy byla masa německé armády, a zvláště všechny tankové síly, vázána v Polsku“, a dodává: „Důvody té zdrženlivosti tehdy nebyly rozpoznatelné.“ Argument proti protivníkovi je tím zároveň údajem o vlastní slabosti, a Guderian to nezastírá. U Sedanu pak, při pohledu na francouzská postavení z Château Rocan, přiznává víc: divil se, že francouzské dálkové dělostřelectvo z Maginotovy linie silněji neostřelovalo nástup jeho sboru, a „zdar našeho útoku mi při pohledu na toto postavení ještě dodatečně připadal téměř jako zázrak“ (s. 95). Je to věta, kterou po něm nikdo nežádal a která stojí v příkrém protikladu k suverénnímu tónu celé kapitoly V.

V téže kapitole leží i nejpozoruhodnější přiznání knihy. Bojové velitelské stanoviště sboru zůstalo v Soize a bylo s předsunutým stanovištěm „spojeno polním dálkovým kabelem, takže jsem ze svého stanoviště nemusel vysílat rádiem a odposlechová služba OKH a OKW mě nemohla zaměřit“ (s. 99). Guderian tedy otevřeně popisuje, že si zřídil spojení, které ho ukrylo před vlastním vrchním velením, a píše to vedle míst, kde líčí svou poslušnost a svou vázanost přísahou. Není to jediný případ takového postupu: v roce 1943 zabránil „na vlastní pěst“ odtransportování Pantherů do Řecka a dodatečné schválení si u Hitlera opatřil až argumentem o úzkých horských cestách (s. 281).

Druhá skupina těchto míst jde proti výtkám, které sám knihou vede. Jeho nejpečlivěji odůvodněné rozhodnutí je ze 7. července 1941: na stranách 151 a 152 váží čtrnáct dní čekání na pěchotu proti sílící ruské obraně Dněpru a rozhodne se útočit hned, protože jinak by bylo zpochybněno „dosažení našich prvních operačních cílů a ukončení tažení ještě na podzim 1941“. „Byl jsem si plně vědom tíhy toho rozhodnutí,“ dodává; s nebezpečím proti otevřeným křídlům všech tří tankových sborů počítal. Je to okamžik, kdy riziko bere na sebe on — totéž riziko, jehož podstupování později vyčítá Hitlerovi. Na straně 202 si pak prosadí, aby jeho tanková skupina nastoupila dva dny před ostatními armádami skupiny armád, a jako druhý důvod uvede, že „silnou podporu letectva mohu očekávat jen tehdy, dokážu-li nasazení letců uskutečnit dva dny před útokem ostatních armád“. Z té formulace vyplývá, že nedělenou podporu letectva získal na úkor sousedů — on, který knihou vytýká, že jeho vlastní síly byly dělené. Píše to věcně a bez omluvy.

Vlastní operační chybu přiznává kniha v kapitole VI jednou. Na straně 206 stojí, že XXXXVIII. tankový sbor nedokázal nepřítele zatlačit, musel boj přerušit, a u 25. (mot.) pěší divize se přitom ztratila řada vozidel: „Byl bych udělal lépe, kdybych uposlechl Liebensteinovy rady a od počátku pochodoval podél fronty.“ Přiznání je formulováno v jedné vazbě se sebechválou — záměr vzešel z „odvážné myšlenky“ — a jmenuje náčelníka štábu, který radil správně. O deset stran dál se k té chybě vrací a připojí následek: v bahně se s námahou tlačil na Fatež i sbor, „který bych byl při začátku pohybů tak rád vedl přes Sumy po pevné silnici“ (s. 216). Na straně 226 pak určuje hlavní příčinu nouze sám, a jmenuje přitom něco jiného než velení: zásobovací obtíže na železnici „jsou hlavní příčinou naší nouze, neboť bez pohonných hmot nemohou automobily jezdit“. A na straně 225 připouští paniku u německých vojsk — jediné takové místo kapitoly. Podává ji v pořadí, kterého si čtenář má všimnout: nejprve tři důvody (každý pluk ztratil 400 mužů omrzlinami, strojní zbraně následkem chladu už nestřílely, 3,7cm protitankový kanón se proti T 34 ukázal neúčinným), a teprve pak slovo „panika“. Obhajoba předchází přiznání, a přiznání přesto zůstává.

Dvě místa jdou proti knize jako celku. Na straně 255 Guderian popisuje Hitlerův názor, že rozdrobené nasazení „Tigerů“ je na východě přiměřené, zatímco v Africe se musí dojít k nasazení soustředěnému, a dodává: „Odůvodnění tohoto nepochopitelného názoru mi bohužel nebylo přístupno.“ Autor tedy sám uvádí, že k rozhodování neměl přístup — a čtenář z toho pozná, že kapitola VIII, pojednávající o vývoji tankové zbraně od ledna 1942 do února 1943, je z velké části kompilace z dokumentů, ne svědectví. A na straně 414, v portrétu Seeckta, jde Guderian nejdál: Seecktova snaha vymanit vojsko z vlivů stranické politiky „byla svého času jistě oprávněná, ale natrvalo přispěla k tomu, že porozumění pro vnitřní i zahraniční politiku zůstalo v důstojnickém sboru vůbec a u důstojníků přicházejících v úvahu pro službu v generálním štábu zvláště nerozvinuté. V tom byla slabina jeho systému.“ Je to nejdůležitější argument, jaký kniha nabízí k pochopení roku 1933 a následujících — a Guderian ji vysloví, aniž z ní cokoli vyvodí. Důsledek, který by z ní vyplýval pro jeho vlastní rok 1938 a 1939, v knize nestojí.

Zvláštní vrstvu tvoří místa, kde do postupu vstoupí rodina a vlastní život. Nejsou to přiznání, ale fungují podobně: zastaví argument. První vážný boj války se 1. září 1939 odehrál severně od Sępólna u Klonie, a Klonia „bývala majetkem mého pradědečka, svobodného pána Hillera von Gärtringen. On i můj dědeček Guderian tam leží pohřbeni. Můj otec se tam narodil. Poprvé v životě jsem přišel na toto místo, kdysi mé rodině tak milé“ (s. 60). V odstavci bezprostředně předtím tam padl jeden důstojník, jeden důstojnický čekatel a osm mužů. Odstavec stojí na konci strany a hned za ním následuje celostránková mapa. O čtyři dny později představuje Hitlerovi z vozu své rodné město: „Loni v březnu jsem vás směl uvítat ve vaší vlasti a dnes vás mohu přijmout ve své. Chełmno je mé rodné město“ (s. 65). V červnu 1940 projíždí Alsaskem jako dobyvatel a na straně 121 je k tomu jediná věta: „Uviděl jsem znovu místa, kde jsem prožil šťastné dětství.“ Bez odkazu na kapitolu I si ji čtenář nespojí s tím, že tam jeho otec sloužil a on sám chodil do školy. Nedlouho předtím, na straně 112, pozdraví v přední linii würzburský pluk 55, jehož důstojníci ho znali z doby, kdy v tom městě velel 2. tankové divizi — „teď bohužel úplně zničeném“. Je to jedno z nemnoha míst, kde se v knize objeví německá válečná zkáza, a Guderian to píše mimochodem.

Dvakrát vstoupí do výkladu přímo rodina. Dne 3. srpna 1941 dorazí u vyhozeného mostu přes Ostrik k čelu pěchoty vlastní tanky a muži 2. roty tankového pluku 35 „šplhali přes trámy a prkna, aby mě pozdravili. Byla to rota, kterou ještě donedávna vedl můj nejstarší syn“ (s. 170). O zranění toho syna se dozvěděl v předchozím roce ve Flandrech (s. 108). A v březnu 1945 jej jeho žena, bydlící u něho v Zossenu jako vyhnankyně z Wartheländské župy, varuje před náletem: u poddůstojníka, který na mapě sledoval kurs útočníků, viděla, že proud bombardérů odbočil na Zossen, „měla duchapřítomnost přinést mi tu zprávu ihned“, a „následkem tohoto varování na poslední chvíli zůstaly naše ztráty potěšitelně nízké“ (s. 386). Je to její druhý a poslední výskyt v knize — po útěku z Deipenhofu půl hodiny před dopadem prvních granátů (s. 362) — a opět v roli, která situaci zachránila. Do téže vrstvy patří i jediná odbočka ke vlastnímu mládí v celé kapitole XI, a Guderian ji udělá právě u bojiště, o něž se přel s Jodlem: „Bitche byl mou první posádkou jako praporčíka a mladého poručíka“ (s. 349). A na straně 372 přiznává jedinou věc, kterou dával Hitlerovi najevo mlčky: několikrát vysílal na večerní porady místo sebe generála Wencka a „několikrát jsem také svou nepřítomností dával najevo svou nevoli“.

Co z toho má čtenář udělat, kniha nenapovídá a tento doslov také ne. Jen upozorňuje, že obhajoba, kterou kniha vede, si na těchto místech sama odnímá oporu, a že je to její autor, kdo to udělal. Kdo chce tu knihu použít jako svědectví, musí počítat s tím, že svědek proti sobě mluví; kdo ji chce použít jako doklad obhajoby, musí počítat s tím, že obhajoba není vedena do konce. Obojí patří k témuž textu a nelze mít jen jedno.

Ediční poznámka

Popisuje, jak tato edice vznikla a podle jakých pravidel.

Předloha

Překládáno z německého vydání Heinz Guderian, Erinnerungen eines Soldaten, IV. vydání, Kurt Vowinckel Verlag, Neckargemünd 1960. Kniha poprvé vyšla roku 1951; čtvrté vydání je posmrtné — Guderian zemřel 14. května 1954.

Autorská práva k dílu uplynula; v České republice i v Německu je volné od 1. ledna 2025. Předmluva Basila Liddella Harta je jen v anglickém vydání a do této edice nevstupuje.

Česky kniha už jednou vyšla: Vzpomínky generála, přeložil Ondřej Svatoň, nakladatelství Jota, Brno 2009. Tato edice z ní nevychází a nic z ní nepřevzala — překlad vznikl samostatně z německé předlohy a Svatoňův text zůstává chráněným autorským dílem. Shodují-li se na některých místech, plyne to z téže předlohy. Liší se i název: Paměti vojáka drží Guderianovo eines Soldaten, zatímco starší vydání má na místě vojáka generála. Volné dílo smí být přeloženo znovu a tato edice má vlastní důvod: je zdarma, úplná a nese aparát, který starší vydání nemá.

Jak se překládalo

Text předlohy byl k dispozici ve třech nezávislých strojových přepisech téhož skenu; každý vytvořil jinou rodinu chyb. Tam, kde se rozcházely, rozhodoval obraz stránky. Tímto postupem se podařilo uzavřít řadu míst, která by jinak zůstala sporná — od jmen (Gall, nikoli Gail) po celá čísla stran.

Hranice stran se neodvozovaly z přepisu, nýbrž z obrazu. Kniha vkládá celostránkové mapy i doprostřed slova: strana 116 končí „…vom Erreichen der Schwei-“, strana 117 je celá mapa a strana 118 pokračuje „zer Grenze…“.

Stránkování předlohy zůstává vyznačeno

Text nese značky původních stran. Díky tomu zůstávají funkční Guderianovy vlastní odkazy — na šesti místech odkazuje na strany svého vydání: pětkrát v poznámce pod čarou, jednou v běžném textu (s. 178). Cílů je sedm, protože poznámka na s. 408 uvádí rovnou dva (s. 75, 104, 183, 268, 294, 322, 375). Čísla v jeho odkazech tedy míří na vyznačené strany předlohy, ne na stránkování této edice; v elektronickém vydání jsou tyto odkazy aktivní a vedou na vyznačené místo.

Aparát má tři vrstvy

První vrstva — rejstříky. Anotovaný rejstřík osob (407 hesel), rejstřík míst a rejstřík útvarů. Sem patří ztotožnění osob a přejmenovaná města. U osob se krátká poznámka tiskne i pod čarou, a to u prvního výskytu jména, aby čtenář nemusel listovat do rejstříku; rejstřík pak nese heslo v plném znění. Přejmenovaná místa zůstávají jen v rejstříku.

Druhá vrstva — vysvětlivky pod čarou. Vybráno z 860 kandidátů triáží podle jediného kritéria: co se stane, když vysvětlivka chybět bude. Poznámka vzniká jen tam, kde (a) by text čtenáře uvedl v omyl, (b) je text věcně nesprávný, nebo (c) by čtenář bez ní neporozuměl. Zbylo 297 poznámek. Vedle nich stojí personální poznámky u prvního výskytu každého jména — ty se tisknou pod čarou stejně jako věcné, nikoli jen v rejstříku. Poznámka doplňuje, co autor vynechal, a nechává to působit. Nekomentuje, nehodnotí a nevynáší rozsudek. Co z doplněného plyne, zůstává na čtenáři.

Třetí vrstva — tento doslov. Sem patří to, co se v knize vrací a pod čarou by se rozdrobilo: opakující se způsoby, jimiž kniha o věcech mluví.

Nedá-li se souvislý výklad rozdělit, vysouvá se z poznámky do exkurzu za kapitolou a pod čarou zůstane odkaz. Takto je zařazen exkurz I o rozkazu o válečném soudnictví a komisařském rozkazu.

Co se opravuje a co ne

Přetištěný dobový dokument se neopravuje. Je-li v něm chyba, popíše ji vysvětlivka. Rozkaz na straně 451 mluví o letounech „He 126“; stroj byl Henschel Hs 126, Heinkel žádný typ He 126 nevyráběl. Do textu se nesahá.

Totéž platí o autorových vlastních omylech. Guderian píše „generál Heinrich von Stülpnagel“, ačkoli šlo o Carla-Heinricha; nazývá nadporučíkem Beckeho, který byl už deset měsíců kapitánem. Text zůstává, poznámka opravuje.

Výjimkou je zkomolené vlastní jméno. Píše-li předloha „Meisel“ místo Maisel, „Schultz“ místo Schulz nebo „Wahl“ místo nizozemského ramene Waal, stojí v textu správná podoba, aby ji čtenář našel v rejstříku i na mapě, a znění předlohy se uvádí v poznámce. Nejde o věcný omyl autora, nýbrž o pravopis jména.

Opravuje se jen to, co je chybou této edice, ne předlohy — a každá taková oprava je zaznamenána.

Chyby a zvláštnosti předlohy

Čtvrté vydání z roku 1960 je posmrtné a autor je už nemohl korigovat. Na několika místech má chybu, kterou by čtenář jinak připsal tomuto překladu. Uvádíme je zde pohromadě; v textu zůstávají tak, jak stojí v knize.

Tanky poprvé v září 1916, nikoli v listopadu. Na straně 82 se píše, že fronta znehybněla, „dokud v listopadu 1916 ‚tanky' na straně našich protivníků“ nevrátily útoku jeho právo. Tanky byly poprvé nasazeny 15. září 1916 v bitvě u Flers-Courcelette na Sommě, kde jich do útoku vyrazilo devětačtyřicet. Listopad 1916 je konec sommské ofenzivy, nikoli první nasazení; hromadné nasazení, na které autor patrně myslí, přišlo až u Cambrai v listopadu 1917.

Cianova návštěva Berlína je datována o šest dní později. Na straně 56 stojí, že „28. 5. navštívil Berlín italský ministr zahraničí hrabě Ciano“. Ciano přijel 21. května 1939 a 22. května podepsal v nové říšské kanceláři Ocelový pakt; jiná jeho berlínská návštěva se v květnu 1939 nekonala. Kniha z té návštěvy líčí vytápěné stany a kabaret a podpis vojenské aliance s Itálií neuvádí.

Obsah uvádí u divizního rozkazu č. 5 rok 1950. V obsahu na straně 7 stojí u přílohy 5 datum „13. 5. 1950“; rozkaz sám na straně 435 je datován správně rokem 1940. Je to tisková chyba obsahu.

Příloha 8 odkazuje na 16. 3. místo 16. 5. Na straně 442 stojí „na dosavadních postupových silnicích 2 a 3 (od 16. 3.)“. Rozkaz je z května 1940 a odkazuje na rozkaz z 16. května; „16. 3.“ je chyba předlohy. Překlad ji přenáší věrně, proto ji uvádíme zde.

Anakolut na straně 314. Předloha má Diese Untersuchung konnte lediglich auf Grund der vorliegenden Akten gefällt werden — vynáší se však rozhodnutí, nikoli vyšetření. Doslovný převod by v češtině nedával smysl, proto zde věta zní „Toto zjištění mohlo být učiněno pouze na základě předložených spisů“.

Příloha 22 je v předloze kreslené schéma. Strana 458 přináší organigram s rámečky a spojnicemi, v němž stojí OKH a OKW vedle sebe a čáry ukazují, co komu podléhá. Tato edice jej převádí do odsazeného seznamu. Pořadí i podřízenost zůstávají, ztrácí se souběžnost obou sloupců.

Obsah stírá rozdíl mezi přílohami 23 a 24. V obsahu jsou obě uvedeny jako „Kriegsgliederung einer Panzer-Division“, tedy válečné členění jedné tankové divize. Na samotných listech to tak ale není: příloha 23 je obecné členění tankové divize podle stavu z 15. 10. 1935, kdežto příloha 24 je výslovně členění 1. tankové divize podle stavu z 9. 5. 1940. Překlad se drží nadpisů na listech, ne obsahu. Nadpis přílohy 24 má v ručně psané sazbě navíc překlep Srand místo Stand. ### Dobové výrazy

Některá slova předlohy nesou dobové zabarvení, které se do češtiny nepřenáší samo. Překládáme je neutrálně a volbu slova vysvětlujeme, místo abychom ji napodobovali.

„die Tschechei“. Guderian užívá pro české země tento tvar, ne Tschechoslowakei. V nacistickém Německu šlo o hanlivé označení. Přeloženo „Čechy“ — „Česko“ by bylo pro rok 1938 anachronismem. Ale volba slova je v předloze sama o sobě výmluvná a čtenář o ní má vědět. Týmž souborem míst je „Tschechenfrage“, „česká otázka“.

„Tschecho-Slowakei“ se spojovníkem. Pravopis prosazený až po Mnichovu pro Druhou republiku. Guderian jej užívá i pro září 1938, tedy anachronicky. Přeloženo „Česko-Slovensko“ a vysvětleno poznámkou.

„Reichsführer SS“ se nepřekládá. „Altreich“ je Stará říše, tedy Německo v hranicích před anšlusem.

Místní jména

Má-li ČÚZK pro místo standardizované české exonymum, platí; nemá-li, přepisuje se ze státního jazyka. U ukrajinských míst se přepisuje z ukrajinštiny, u běloruských se užívají podoby odvozené z ruštiny, protože právě ty jsou v češtině vžité (Internetová jazyková příručka ÚJČ uvádí jako česká exonyma Borisov, Mogilev, Vitebsk).

Pro Königsberg platí české exonymum Královec. Je to tradiční český tvar doložený už v Ottově slovníku naučném; město bylo založeno na počest Přemysla Otakara II. a pro historické texty, zejména do roku 1946, je Královec standardní podoba. Tato kniha končí rokem 1945, takže platí v celém jejím rozsahu. (Pro dnešní město se užívá Kaliningrad.)

V běžícím textu se u menších ukrajinských míst drží podoba odvozená z předlohy. Guderian je tak jmenuje a tak je tisknou i jeho mapy, takže čtenář najde v textu totéž slovo, které vidí na mapě. Dnešní ukrajinské jméno uvádí u každého hesla místní rejstřík, který je zároveň konkordancí, a klíč pod mapou. Kde je ukrajinská podoba v češtině vžitá nebo ji nese i klíč map, platí ona: Hadjač, Černihiv; u měst s vžitým českým exonymem platí exonymum: Kyjev, Charkov, Bílá Cerkev.

Odchylky od ČÚZK jsou vědomé a jmenovitě zapsané: Index vede pro Daugavpils exonymum Dvinohrad, pro Kaunas Kovno a pro Vilnius Vilno. Daugavpils a Kaunas jsou přitom v češtině běžně užívaná jména a Dvinohrad srozumitelný není, proto držíme dnešní podoby. Index je reference, ne příkaz. Odstupujeme od něj i u Černihivu a Bílé Cerkve, kde mluví současný český úzus — ČÚZK vede tvar Bílá Cerekev.

Řeka Düna se převádí podle úseku, ne jednotně: Západní Dvina na běloruském a ruském toku, Daugava na lotyšském. Není to kolísání, je to zeměpis — řeka se v obou zemích jmenuje jinak.

Přídavná místní jména se přepisují, nepočešťují: Teploje, ne Teplé; Uzlovaja, ne Uzlová. Výjimkou jsou ustálená česká exonyma — Jasná Poljana.

Mapy

Kniha má 37 celostránkových map. Přetiskují se jako obraz a nepřekreslují se; pod každou stojí klíč německých a českých jmen jen pro tu mapu. Klíč obsahuje jen jména, která se v češtině liší od toho, co je na mapě vytištěno — celkem 148 položek pod 32 mapami. Pět map klíč nepotřebuje.

Mapa se klade na nejbližší předěl odstavce, ne doprostřed věty jako v předloze.

Citáty

Cizí český překlad se do textu nepřebírá — citované verše a pasáže překládáme sami. Ve vysvětlivce však cizí překlad stát smí, slouží-li k identifikaci pramene.

Chybějící strany

V exempláři, z něhož se překládalo, chybějí strany 158–159. Jejich text — zápisy ze 14., 15. a 16. července 1941 včetně dobytí Smolenska — je doplněn z jiného pramene a jako doplněk je v edici označen.

Rodinný hrob Guderianových na městském hřbitově v Goslaru. Na kameni stojí i Heinz Günther Guderian (1914–2004), v této knize poručík u 35. tankového pluku, později generálmajor Bundeswehru.
Steffen Dietrich, 2024 · CC BY-SA 4.0