Knihovna · Třetí říše a druhá světová válka · Paměti vojáka

Exkurz I — Rozkaz o válečném soudnictví a komisařský rozkaz u tankové skupiny 2

Zařazeno za kapitolu VI. V textu na s. 134–138 na něj odkazuje poznámka pod čarou.

Guderian věnuje oběma rozkazům na stranách 134 až 138 několik vět a uzavírá je tvrzením, že se u jeho svazků neuplatňovaly. Protože jde o nejzávažnější místo celé kapitoly a protože jednotlivé doklady dávají smysl jen v řadě za sebou, shrnujeme je zde souvisle.

Chronologie rozkazů

13. května 1941 podepsal polní maršál Wilhelm Keitel nařízení o výkonu válečného soudnictví v prostoru „Barbarossa“. Mělo dvě části a každá mířila na jinou stranu.

Činy nepřátelských civilistů odnímalo vojenským soudům. Partyzáni se měli v boji nebo na útěku „nemilosrdně zlikvidovat“, proti civilistům, kteří napadli vojáky, se mělo okamžitě zakročit zbraní, podezřelé bylo možno zastřelit na rozkaz důstojníka a velitel praporu mohl nařídit hromadná násilná opatření proti obcím. Zadržovat podezřelé, aby byli později souzeni, se výslovně zakazovalo. Podle výkladu z 11. června 1941 se za partyzána považoval i civilista, který branné moci překážel — třeba rozšiřovatel letáků — s dodatkem, že „v pochybných případech bude často muset stačit podezření“.

U činů německých vojáků proti sovětským civilistům naopak zrušilo povinnost stíhat. Nadřízení ani justiční orgány je stíhat nemuseli, i když byly trestné; při posuzování se mělo přihlížet k „utrpení německého národa bolševismem“. Před válečný soud se měly dostat jen těžké sexuální delikty, činy ze zločinného sklonu a nesmyslné ničení ubytování a kořisti — a to výslovně kvůli udržení kázně, ne kvůli obětem.

24. května 1941 k němu vydal vrchní velitel pozemního vojska polní maršál Walther von Brauchitsch dodatek, na nějž se Guderian odvolává. Dodatek skutečně existuje a uplatnění nařízení vázal na to, aby jím neutrpěla kázeň — vyhlazovací záměr rozkazu ale nezrušil.

6. června 1941 následoval komisařský rozkaz, tedy směrnice o zacházení s politickými komisaři Rudé armády.

Co s nimi udělal Guderian

Guderian výnos nezastavil. Vlastním doplňkem z června 1941 jej zúžil — výnos však šel spolu s tímto doplňkem až k divizím. To je podstatný rozdíl proti tomu, jak věc podává kniha: zúžení není totéž co nevydání.

Jak s nimi zacházely podřízené svazky

17. června 1941 velitel 29. (mot.) pěší divize Walter von Boltenstern Guderianův doplněk vědomě obešel: rozkazem stanovil, že každý důstojník má právo a povinnost sám rozhodnout o přivedených „sabotérech, partyzánech atd.“ (válečný deník divize, BA-MA RH 26-29/6).

25. a 30. června 1941 vydal velitel XXXXVII. tankového sboru Joachim Lemelsen rozkazy proti „nesmyslným zastřelením“ — ovšem s výslovnou výhradou, že komisařský rozkaz platí dál. Rozkazy tedy mířily na svévoli, ne na výnos samotný.

Co ukázal archiv

Historik Felix Römer doložil represe podle výnosu u všech divizí tankové skupiny 2, od nichž se zachovaly spisy (Der Kommissarbefehl. Wehrmacht und NS-Verbrechen an der Ostfront 1941/42, Schöningh, Paderborn 2008). Týž autor doložil provádění rozkazu o komisařích u více než osmdesáti procent nasazených divizí — tanková skupina 2 tedy nebyla výjimkou ani jedním směrem.

Poznámka k příloze na s. 421–422 (kde Guderian oba rozkazy jmenuje a označuje za napadnutelné z hlediska mezinárodního práva i mravnosti — ale výhradně jako doklad Keitelovy slabosti) odkazuje na tento exkurz.

Vnitřní rozpor v knize

Touž 29. (mot.) pěší divizi, jejíž velitel Guderianův doplněk obešel, Guderian na stranách 157 a 159 jmenovitě chválí. Obě místa spolu v knize nijak spojena nejsou.

Co z toho plyne, ponecháváme čtenáři. Uvedeny jsou doložená data a obsah rozkazů, Guderianovo tvrzení jako jeho tvrzení a Römerův archivní nález. Rozsudek zde nevynášíme.