Knihovna · Třetí říše a druhá světová válka · Paměti vojáka

Rejstřík osob

Adam — Wilhelm Adam (1877–1949), 1930–33 náčelník Truppenamtu, roku 1938 velitel skupiny armád 2 a odpovědný za Západní val; 31. 12. 1938 odešel do výslužby, v září 1939 byl tedy už mimo službu. Po válce svědek v Norimberku, souzen ani zajat nebyl; jeho syn, poručík Werner Adam, padl 2. 9. 1939 u Poledna.

Altrock, von — Constantin von Altrock (1861–1942), generálporučík; dlouholetý šéfredaktor Militär-Wochenblattu až do roku 1934 — v tomto listě Guderian otiskl své první stati o tankové taktice.

Amsberg, Erik von — Erik (Erich) von Amsberg (1908–1980), syn Joachima von Amsberga; v dubnu 1943 major, v dubnu 1944 povýšen na podplukovníka. Od 21. července do října 1944 zastával službu Hitlerova pobočníka za Wehrmacht jako dočasná náhrada za smrtelně zraněného generála Rudolfa Schmundta. To je ten „major von Amsberg“, který na s. 335 vstupuje do rozepře. Rejstřík předlohy jméno čte „Arnsberg“ a oba výskyty slévá pod otce.

Amsberg, Joachim von — Joachim von Amsberg (1869–1945), generál pěchoty; plukovník a velitel 17. pěšího pluku reichswehru, pak velitel pěchotní školy, 2. divize ve Štětíně a velitele II. vojenského okruhu (1927–1929). Na s. 13 jej Guderian nazývá svým „ctěným velitelem pluku“ — na podzim 1921 se ho dotázal, zda by chtěl znovu sloužit v generálním štábu, a tím Guderianovu dráhu obrátil. Není totožný s majorem von Amsbergem na s. 335: tím je jeho syn Erik von Amsberg. Existuje ještě třetí nositel jména, Joachim von Amsberg (1903–1981), plukovník a nositel Rytířského kříže, jehož vyhledávače uvádějí na prvním místě; roku 1921 mu bylo osmnáct, takže o něho na s. 13 jít nemůže.

Angern — Günther Angern (1893–1943), od 1942 velitel 16. tankové divize; v kap. IV plukovník a velitel 3. střelecké brigády, u Hammermühle pomohl Guderianovi zastavit zbytečnou palbu. Sebevražda 2. 2. 1943 ve Stalingradu po kapitulaci, aby nepadl do zajetí (tvar „von Angern“ je chybný).

Antonescu — Ion Antonescu (1882–1946), maršál, premiér a „Conducător“ Rumunska 1940–1944; 5. 8. 1944 s ním Guderian mluvil u Hitlera o vyklizení Moldávie, o osmnáct dní později byl Antonescu převratem svržen. Souzen jako válečný zločinec a 1. 6. 1946 popraven zastřelením.

Arnim, von — Hans-Jürgen von Arnim (1889–1962), velitel 17. tankové divize, od listopadu 1941 XXXIX. sboru, pak 5. tankové armády a skupiny armád Afrika; v kap. VI raněn 28. 6. 1941 u Stołpců (Guderian klade zranění do bojů 26. června) a 22. 9. 1941 ve Vjazence vystřídal Thomu. 13. 5. 1943 padl u Tunisu do britského zajetí, propuštěn 1. 7. 1947.

Audörsch, Oskar — Oskar Audörsch (1898–1991), generálmajor; od 26. 8. 1940 do 13. 1. 1942 velitel střeleckého pluku 394 u 3. tankové divize — v této roli jej Guderian zastihl 11. 9. 1941 v Hyrivce (s. 195). Plukovníkem byl až od 1. 2. 1942, takže Guderianova hodnost „podplukovník“ je na tomto místě správná. Od srpna 1944 poslední velitel 25. tankové divize. Diplomovaný inženýr; po americkém zajetí předán Sovětům a propuštěn teprve 9. 10. 1955 jako jeden z pozdních navrátilců.

Axthelm, von — Walther von Axthelm (1893–1972), velitel I. protiletadlového sboru (I. Flakkorps), od 1943 inspektor zbraně V 1; Guderianova věcná chyba na s. 131 — píše, že velel pluku „Hermann Göring“, velel však celému sboru. Americké zajetí do roku 1947, zemřel v Traunsteinu.

Bacher — Hermann Bacher (1889–1964), plukovník, velitel ženistů tankové skupiny; Guderianova chyba hodnosti na s. 131 — generálmajorem byl až od 1. 12. 1942. Sovětské zajetí do roku 1948, místo úmrtí nezjištěno.

Bader — Paul Bader (1883–1971), v kap. IV velitel 2. (mot.) pěší divize, té, co hlásila ústup před polskou jízdou; 1941–43 velel v Srbsku, 3. 1. 1942 nařídil trest smrti za ukrývání Židů, roku 1944 odešel do výslužby. Pramen neuvádí nic o zajetí, soudu ani vydání do Jugoslávie.

Badoglio — Pietro Badoglio (1871–1956), maršál Itálie, 1929–33 guvernér Libye, 1935–36 vrchní velitel v Habeši, od 26. 7. 1943 předseda vlády; v kap. II host manévrů 1937, v kap. VI terč Mussoliniho hněvu po neúspěchu v Řecku. Etiopie a Libye žádaly jeho vydání a Komise OSN jej vedla jako válečného zločince — souzen nikdy nebyl.

Bager — Záložní důstojník švédského tankového praporu (II. prapor Göta livgarde), který roku 1929 spravoval královské venkovské sídlo Tullgarn v Södermanlandu a pohostil tam Guderiana. Plné jméno ani hodnost se ve švédských pramenech zjistit nepodařilo; patří k témuž okruhu jako Burén a Klingspor.

Balck — Hermann Balck (1893–1982), generál tankových vojsk, od konce 1943 velitel XXXXVIII. tankového sboru, od září 1944 skupiny armád G, od prosince 1944 6. armády; v kap. V Guderianův vzor velitelské statečnosti (Bouillon, Bouvellemont, Rytířský kříž 3. 6. 1940), nazývá ho „svým přítelem“. 25. 5. 1948 odsouzen ve Stuttgartu ke třem letům a roku 1950 pařížským vojenským soudem v nepřítomnosti k 20 letům nucených prací.

Barandon, Dr. Paul — Paul Barandon (1881–1971), diplomat a právník, 1942–44 vyslanec a zástupce říšského zmocněnce v okupovaném Dánsku, v posledních měsících války zástupce ministra zahraničí u OKH v Zossenu; Guderian jej nazývá „svým zahraničněpolitickým poradcem“, byl jím však služebně, jako diplomat přidělený k velitelství. V letech 1933–37 zástupce vedoucího právní sekce Auswärtiges Amt, podílel se na postupu proti „neárijským“ úředníkům.

Barsewisch, von — Karl-Henning von Barsewisch (1895–1981), podplukovník od 1. 4. 1941, generálmajor od 1. 11. 1943; od 26. 7. 1941 Kommandeur der Luftwaffe tankové skupiny 2 — to je jeho funkce v kap. VI, nikoli „velitel leteckého průzkumu“ —, s Guderianem sám létal. Britské zajetí do roku 1947.

Bayerlein — Fritz Bayerlein (1899–1970), generálporučík (1. 5. 1944). U Guderiana první důstojník generálního štábu (Ia) XIX. armádního sboru a pak tankové skupiny Guderian; roku 1940 letěl jako vyjednavač ke generálplukovníku Ritter von Leeb, na konci srpna 1941 přeložen do Afriky (náčelník štábu Německého afrického sboru u Rommela), od února 1944 velitel tankové učební divize, kterou Guderian zřídil a Hitler schválil v prosinci 1943. 19. 4. 1945 kapituloval s LIII. armádním sborem v ruhrském kotli, v americkém zajetí do roku 1947; podle jednoho z pramenů 31. 1. 1970, podle jiného 30. 1. 1970.

Beck, Józef — Józef Beck (1894–1944), diplomovaný plukovník, polský ministr zahraničí od 2. 11. 1932 do 30. 9. 1939, tvůrce politiky „rovnováhy“ mezi Německem a SSSR. U Guderiana v ediční kapitole jako ten, kdo prý na dorozumění s Hitlerem nemyslel a spoléhal na britskou záruku. Po 17. 9. 1939 odešel s polskou vládou do Rumunska, kde byl internován (hotel v Brašově) a napsal své memoáry. Datum úmrtí se udává 5. 6. 1944 i 6. 6. 1944.

Beck, Ludwig — Ludwig Beck (1880–1944), od 1933 náčelník Truppenamtu, od 1935 náčelník generálního štábu, demisi podal 18. 8. 1938, od 1939 hlavní politická hlava vojenského odporu; Guderian jej líčí jako brzdu tankového zbrojení, což Markus Pöhlmann vyvrací. Nucená sebevražda 20. 7. 1944 v Bendlerblocku, dokonaná cizí rukou (prameny uvádějí 20., nebo 20./21. 7. 1944).

Becke — Hans-Joachim Becke (26. 1. 1915 Burg an der Wupper – 15. 10. 2000 Bonn). Poručík 1937, nadporučík 1939, kapitán od 1. 4. 1942, major 1944. Od 19. 2. 1943 adjutant generálního inspektora tankových vojsk, tedy Guderiana; od 1. 7. 1943 ve vůdcovské záloze. Guderian mu děkuje v předmluvě a uvádí jej i v textu — 18. 2. 1943 jej Becke doprovázel na cestě do Rastenburgu, tedy den předtím, než se stal jeho adjutantem. Po válce v Bundeswehru, 1969 brigádní generál. V knize na s. 10 (předmluva) a s. 261. Guderian jej na s. 261 nazývá nadporučíkem; kapitánem byl už deset měsíců — další z řady jeho nespolehlivých hodností.

Becker — Karl Becker (1879–1940), generál dělostřelectva a balistik, od 1. 3. 1938 vedl Zbrojní úřad jako Lieseho nástupce, spoluzakladatel Peenemünde; Guderianova chyba — v kap. II je „Amtschef“ už roku 1933. Sebevražda 8. 4. 1940 po obviněních, že nese vinu za nedostatek munice; propaganda ji vydávala za „srdeční mrtvici“.

Below, von — Nicolaus von Below (1907–1983), od 16. 6. 1937 do konce dubna 1945 Hitlerův osobní letecký pobočník; v kap. VI přijel 10. 7. 1941 k Guderianovu štábu — Guderian jej tam nazývá podplukovníkem, tehdy byl ještě major. Válku i zajetí přežil, svědčil v Norimberku a zemřel ve svobodě; autor pamětí Als Hitlers Adjutant 1937–45.

Berger — Heinrich Berger (1905–1944), uváděn též jako Heinz; civilní stenograf, od roku 1942 v Hitlerově štábu. Při atentátu 20. 7. 1944 ve Vlčím doupěti stál u mapového stolu, přišel o obě dolní končetiny a téhož dne zranění podlehl — byl jediný, kdo zemřel přímo na místě. Nejde o SS-Obergruppenführera Gottloba Bergera.

Bergmann — Friedrich Bergmann (1883–1941), velitel 137. pěší divize od jejího zřízení (8./10. 10. 1940) až do své smrti, divizi se po něm přezdívalo „Bergmann-Division“. Padl 21. 12. 1941 u Sjavek východně od Kalugy při sovětském protiútoku; Guderian jeho smrt zařazuje do odstavce o 14. prosinci — nejde o rozpor v datu, nýbrž o nepřesné zařazení v chronologii.

Berlin — Wilhelm Berlin (1889–1987), generál dělostřelectva; od 21. 7. 1944 generál dělostřelectva u náčelníka generálního štábu, jmenovaný Guderianem hned při přestavbě OKH po atentátu, dříve Guderianův dělostřelecký poradce ve Francii a v Rusku. Válku přežil v americkém zajetí.

Bevin — Ernest Bevin (1881–1951) — * 9. 3. 1881 Winsford v Somersetu, † 14. 4. 1951 Londýn na srdeční příhodu. Odborový vůdce, spoluzakladatel a generální tajemník Transport and General Workers' Union, roku 1937 předseda Trades Union Congress; 1940–1945 ministr práce a národní služby v Churchillově koaliční vládě a člen válečného kabinetu, 1945–1951 ministr zahraničí v Attleeho vládě. Guderian ho jmenuje mezi těmi, kdo se od požadavku bezpodmínečné kapitulace později slyšitelně odklonili.

Bismarck, Fürst — Otto von Bismarck (1815–1898), od roku 1871 kníže (Fürst), 1862–1890 pruský ministerský předseda a 1871–1890 říšský kancléř, 18. 3. 1890 odvolán Vilémem II. U Guderiana dvakrát: jediný kancléř, který se podle návštěvní knihy přijel podívat na zbrojní vývoj do Kummersdorfu, a Lenbachův portrét nad krbem poradního sálu, pod nímž se Guderian hádá s Hitlerem.

Bissing, Frhr. von — Wilhelm Moritz Frhr. von Bissing (1891–1975), od 1. 1. 1940 podplukovník, syn generálního guvernéra okupované Belgie; po válce profesor národohospodářství na FU Berlin. Identifikace jen pravděpodobná: pěšímu pluku 67 velel v letech 1940–1942 plukovník Rudolf Reichert, Bissing jej nanejvýš zastupoval nebo vedl jen prapor.

Bittrich — Wilhelm (Willi) Bittrich (1894–1979), naposledy SS-Obergruppenführer a generál Waffen-SS. Od 1. 9. 1940 velitel pluku SS „Deutschland“ divize SS „Reich“, vedl jej do zranění velitele divize 14. 10. 1941 a pak divizi dočasně převzal (14. 10. – 12. 12., podle jiného údaje 15. 10. – 31. 12. 1941); v září 1941 měl hodnost SS-Oberführer, Guderianův „plukovník“ je tedy přibližný. Od 1. 7. 1944 velel II. tankovému sboru SS (Normandie, Arnhem, Uhry). U Guderiana podává v Kustivcích hlášení o boji o přechod přes Udaj. Po válce vydán Francii: první proces shledal, že popravy 17 příslušníků Résistance v Nîmes nenařídil, byl však jako velitel odpovědný za jednotky odsouzen na pět let (odpykáno vazbou), roku 1953 znovu odsouzen na pět let za trpění oběšení, rabování a žhářství a týž rok propuštěn.

Blomberg, von — Werner von Blomberg (1878–1946), první generál polní maršál Wehrmachtu (1936), 1927–29 náčelník Truppenamtu, od 1935 ministr války; zavedl přísahu Hitlerovi a 27. 1. 1938 odstoupil kvůli sňatku. Zemřel 14. 3. 1946 v Norimberku jako internovaný svědek tribunálu.

Blücher, Gebhard Leberecht von — Gebhard Leberecht von Blücher, knížetem z Wahlstattu (1742–1819), pruský generál polní maršál, jeden z hlavních velitelů koalice proti Napoleonovi; přezdíván „Marschall Vorwärts“. Na s. 413 jej Guderian zmiňuje nepřímo, jako vrchního velitele, jemuž radil Gneisenau — po porážce u Ligny ho jeho náčelník štábu přiměl k pochodu k Wellingtonovi a tím rozhodl Waterloo. Zemřel na svém slezském statku v Krieblowitz.

Bock, von — Fedor von Bock (1880–1945), generál polní maršál; v kap. III velel vpádu do Rakouska, v kap. IV byl vrchním velitelem skupiny armád v Polsku, v kap. VI velel skupině armád Střed a 19. 12. 1941 se hlásil nemocným. 3. 5. 1945 zasáhl jeho auto u Lensahnu britský hloubkový letec a druhý den v lazaretu zemřel; do zajetí se nedostal.

Bolbrinker, Ernst — Ernst Bolbrinker (1898–1962), generálmajor; v únoru 1941 odjel s 5. lehkou divizí do Afriky jako velitel I. oddílu tankového pluku 5, 7. 4. 1941 u El Mechili zaútočil se sedmi zbývajícími tanky na britsko-indické postavení a Rytířský kříž dostal 15. 5. 1941. Od 1943 náčelník štábu inspektora tankových vojsk v zázemí a zároveň náčelník In 6 — v této roli jej Guderian jmenuje na s. 266. Původně rakouský důlní inženýr. Bývá uváděn pod chybným jménem „Ernest“. Návrh na Rytířský kříž podal velitel tankového pluku 5 plukovník Herbert OLBRICH, nikoli Friedrich OLBRICHT (toho má kniha na s. 313 jako spiklence 20. července) — dvě různé osoby.

Boltenstern, von — Walter von Boltenstern (1889–1952), od 1. 7. 1940 velitel 29. (mot.) pěší divize, za Smolensk 13. 8. 1941 Rytířský kříž, později generálporučík; Guderian jej jmenuje jen v přehledu sil na s. 131, jeho divizi však dvakrát chválí (s. 157, 159). V květnu 1945 jej Rudá armáda odvlekla do SSSR a zemřel 19. 1. 1952 v zajateckém táboře u Ivanova.

Bonin, von — Bogislaw von Bonin (1908–1980), plukovník generálního štábu, od léta 1944 náčelník operačního oddělení generálního štábu pozemního vojska jako Heusingerův nástupce, jmenovaný Guderianem po 20. červenci. 16./17. 1. 1945 nařídil evakuaci Varšavy proti Hitlerovu rozkazu a téhož dne byl zatčen gestapem, vězněn ve Flossenbürgu a Dachau a v květnu 1945 osvobozen.

Boris, bulharský car — Boris III. (1894–1943), car bulharský od 1918, za války spojenec Osy, ale odmítl poslat vojska proti SSSR i deportaci bulharských Židů. Zemřel 28. 8. 1943 v Sofii krátce po návratu od Hitlera — oficiálně srdeční selhání, spekulace o otravě nebyla dodnes prokázána.

Bormann — Martin Bormann (1900–1945), reichsleiter (1933), od 12. 5. 1941 vedoucí stranické kanceláře s právy říšského ministra, od 12. 4. 1943 „tajemník vůdce“. U Guderiana ten, komu Hitler místo SA uložil postavit Volkssturm (Bormann to přenesl na všechny gauleitery a jednotka se nepatřičně nadmula), a člen kliky, která Hitlera izolovala. V Norimberku byl 1. 10. 1946 odsouzen v nepřítomnosti k smrti; zemřel 2. 5. 1945 v Berlíně sebevraždou kyanidem, ostatky nalezeny 1972, totožnost potvrzena DNA 1998; podle jednoho z pramenů Halberstadt, podle jiného Wegeleben.

Bór-Komorowski — Tadeusz Bór-Komorowski (1895–1966), polský generál, od července 1943 (po zatčení gen. Roweckého 30. 6. 1943) velitel Zemské armády, od 30. 9. 1944 vrchní velitel polských sil; dal rozkaz k Varšavskému povstání s nástupem 1. 8. 1944 a 4. 10. 1944 kapituloval před von dem Bachem. U Guderiana je citován jako svědek, že povstalci neměli uniformy a nosili jen bílo-červené pásky — tím Guderian zdůvodňuje nemožnost odlišit bojovníky od civilistů; Guderian také zmiňuje, že se ho po kapitulaci ujal Fegelein, s nímž se Bór znal z jezdeckých turnajů. 1944–45 v německém zajetí (Langwasser, od února 1945 Colditz), 1947–1949 premiér exilové vlády, zemřel 24. 8. 1966 v Londýně. Prameny se rozcházejí v tom, kdy velení Zemské armády převzal — jeden udává březen 1943, polské zdroje červenec 1943 — i v jeho hodnosti: generálmajor podle jednoho, generál brigády (od května 1940) podle polských zdrojů.

Brandenberger — Erich Brandenberger (1892–1955), generál tankových vojsk, 1941–1943 velitel 8. tankové divize, poté XXIX. armádního sboru, od 3. 9. 1944 do 21. 2. 1945 vrchní velitel 7. armády, která v ardenské ofenzivě kryla levý bok útoku. S 19. armádou kapituloval 5. 5. 1945 u Innsbrucku (Lexikon der Wehrmacht uvádí 6. 5.); do roku 1948 v americkém zajetí, kde psal studie pro US Army.

Brandt — Friedrich Wilhelm (Fritz) Brandt (1879–1939), generálporučík a dělostřelec, od 1934 ve Würzburgu, 31. 3. 1936 odešel do výslužby; v kap. II velitel würzburské posádky. Nezaměňovat s plukovníkem Heinzem Brandtem, obětí bomby z 20. července 1944.

Brandt, Heinz — Heinz Brandt (1907–1944), plukovník generálního štábu (Oberst i. G. od 1. 5. 1943); od 1. 11. 1940 Ia operačního oddělení OKH a nejbližší spolupracovník generála Heusingera. U Guderiana na s. 308 jako zraněný držitel místa, které bylo po atentátu nutno znovu obsadit, na s. 312 jako první oběť bomby. Na poradě 20. 7. 1944 ve Vlčím doupěti odsunul Stauffenbergovu aktovku s bombou za nohu stolu — to se obvykle považuje za důvod, proč Hitler přežil; sám přišel o nohu a 21. 7. 1944 zemřel v lazaretu Karlshof (též Carlshof) u Rastenburgu, 22. 7. 1944 posmrtně jmenován generálmajorem.

Braubach — Robert Braubach (1896–1939), v kap. IV Guderianův pobočník; 16. 9. 1939 jej u Brestu zasáhla střela odstřelovače, když zastavoval palbu do vlastních řad, a zemřel na sepsi. Datum úmrtí nejisté — Volksbund uvádí 19. 9. (a mylně hodnost Oberleutnant), oficiální seznam ztrát 20. 9. 1939.

Brauchitsch, von — Walther von Brauchitsch (1881–1948), od 4. 2. 1938 vrchní velitel pozemního vojska a generálplukovník, generál polní maršál od 19. 7. 1940, 19. 12. 1941 odvolán; podílel se na zločinných směrnicích pro válku proti SSSR. Guderian jej soustavně líčí jako ustrašeného a zamlčuje jeho finanční závislost na Hitlerovi i podíl na zločinných rozkazech. Zemřel 18. 10. 1948 ve vazbě těsně před ohlášeným procesem.

Bredow, von — Ferdinand von Bredow (1884–1934), generálmajor, od 1929 šéf Abwehru; zavražděn gestapem při Röhmově čistce — zastřelen dvěma ranami do hlavy ještě předtím, než ho dovezli do kasáren v Lichterfelde, kde čistka probíhala. Datum úmrtí nejisté (30. 6., nebo 1. 7. 1934).

Brockdorff, Graf — Walter Graf von Brockdorff-Ahlefeldt (1887–1943), v kap. IV velitel 23. pěší divize, jejímž nasazením se uzavřel kruh u Świecia, od 1940 velitel II. sboru, mimo jiné v demjanském kotli; roku 1938 měla jeho divize podpořit plánovaný převrat. V lednu 1943 odevzdal velení a 9. 5. 1943 zemřel v berlínské nemocnici.

Buch — Walter Buch (1883–1949), předseda Nejvyššího stranického soudu a Bormannův tchán, schvaloval vraždy z 30. 6. 1934. V denacifikačním řízení zařazen roku 1948 jako hlavní vinník a odsouzen k pěti letům pracovního tábora, v odvolání 29. 7. 1949 sníženo na tři a půl roku; propuštěn téhož roku se započtením vazby. Šest týdnů nato, 12. 9. 1949, si podřezal žíly a vrhl se do Ammersee u Schondorfu.

Buchterkirch — Ernst-Georg Buchterkirch (1914–1971), nadporučík, velitel 2. roty tankového pluku 6 ve 3. tankové divizi. Rytířský kříž 29. 6. 1940 (jako 106. v řadě) ještě jako velitel čety za tažení ve Francii, později dubová ratolest jako velitel roty u tankové skupiny 2 — datum dubové ratolesti se nepodařilo dohledat. U Guderiana vzal „ráznou chvatností tanků“ nepoškozený 700 m dlouhý desenský most východně od Novhorodu-Siverského. Zemřel 17. 8. 1971 v Berlíně. Doloženo jen jedním pramenem.

Buhle — Walther (Walter) Buhle (1894–1959), generál pěchoty (1. 4. 1944), od února 1942 náčelník armádního oddělení (Heeresstab) při OKW, od 1. 2. 1945 šéf Úřadu pro výzbroj pozemního vojska. U Guderiana muž, jehož Hitler původně zamýšlel jmenovat náčelníkem generálního štábu a jehož zranění při atentátu 20. 7. 1944 vedlo k tomu, že Hitler pověřil Guderiana; dále ten, kdo odhalil tisíce nevyužitých kořistních děl ve zbrojních skladech a v březnu 1945 zabránil vydávání trhavin k provedení Hitlerova ničivého rozkazu; podle jednoho z pramenů „lehce zraněn“, podle jiného „těžce zraněn a hospitalizován“. Po válce v americkém zajetí do června 1947.

Burén — Bertil Filip Claes af Burén (18. 10. 1875 – 28. 5. 1977 Tuvekärr, Årdala) — švédský důstojník. Podporučík u Svea livgarde 1897, kapitán 1911, major 1922, podplukovník 1925, plukovník v armádě od 16. 3. 1928, z činné služby odešel 2. 10. 1930 a přešel do zálohy. V letech 1928–1930 velitel tankového praporu Göta livgarde (Stridsvagnsbataljonen) — tedy právě v době, kdy u něj Guderian roku 1929 nastoupil službu. Vášnivý lovec: místopředseda švédského mysliveckého svazu, předseda švédského kynologického klubu, autor vzpomínek En gammal jägare berättar (1959) — odtud společný lov ve skalnatých ostrůvcích stockholmských šér. V knize na s. 17 a 18. Šlechtický rodokmen velení tankového praporu neuvádí — vede u něj jen Svea livgarde a generální štáb; velení se opírá o švédské vojenské prameny a fotoalbum Armémuseum. Velení praporu je však doloženo ze švédských vojenských pramenů a z fotoalba Armémuseum.

Burgdorf — Wilhelm Burgdorf (1895–1945), generál pěchoty, od října 1944 náčelník personálního úřadu pozemního vojska a zároveň Hitlerův hlavní pobočník u OKW jako Schmundtův nástupce; Guderian na s. 310 píše, že byl „zdvořilý a vstřícný Schmundt nahrazen neotesaným Burgdorfem“. 14. 10. 1944 spolu s Maiselem doručil Rommelovi Hitlerovo ultimátum a jed; 1./2. 5. 1945 sebevražda jedem spolu s Hansem Krebsem ve Führerbunkeru.

Busch, Ernst — Ernst Busch (1885–1945), generál polní maršál; v kap. II podplukovník ve Spandau, v kap. V velitel 16. armády a autor námitky „Já nevěřím, že se dostanete přes!“. Zemřel 17. 7. 1945 v zajateckém táboře v Aldershotu.

Buschenhagen — Erich Buschenhagen (1895–1994), generál pěchoty (od 1. 1. 1944); dříve náčelník generálního štábu armádního velitelství Norsko a spoluautor plánů na obsazení Norska i na německo-finskou součinnost roku 1941. Od 18. 6. 1942 velitel 15. pěší divize — v této funkci ho Guderian v únoru 1943 potkal ve Vinnycji. Od 20. 11. 1943 velel LII. armádnímu sboru, 4. 9. 1944 padl se štábem do sovětského zajetí, 12. 2. 1946 svědčil v Norimberku o přípravě války proti SSSR a o rozkazu o komisařích, propuštěn 10. 10. 1955.

Busse, Theodor — Theodor Busse (1897–1986), generál pěchoty (9. 11. 1944), 1943–1944 náčelník štábu skupiny armád Jih, pak velitel 121. pěší divize a I. armádního sboru; od 20./21. 1. 1945 vrchní velitel 9. armády (po odvolání von Lüttwitze Schörnerem). U Guderiana muž, jemuž Hitler 27. a 28. 3. 1945 vytýkal ztroskotání protiútoku u Kostrzyna; Guderianova obhajoba, že Busse dostal celý přidělený stav munice, vedla k roztržce a k jeho vlastnímu odvolání. Po průlomu z halbského kotle v americkém zajetí 1945–1947.

Bünau, von — Poručík von Bünau, v kap. V „zvlášť schopný“ velitel hlídky u Pontarlieru, který podle Guderiana „bohužel později musel dát život za Německo“. Osobu se nepodařilo dohledat: Rudolf von Bünau (1915–1943), který by přicházel v úvahu, byl roku 1940 už nadporučíkem u 2. tankové divize, takže ztotožnění neplatí.

Bürkner — Leopold Bürkner (1894–1975), viceadmirál, od 15. 6. 1938 šéf oddělení Ausland v Amt Ausland/Abwehr OKW a blízký spolupracovník admirála Canarise; v kap. VI doprovázel 10. 7. 1941 italského přidělence Marrase ke Guderianovu štábu — Guderian jej uvádí jen jako „námořního kapitána“ a jménem nikde. Válku přežil, v Norimberku svědčil čestným prohlášením.

Büsing — Otto Büsing (1896–1944), podplukovník od 1. 3. 1941, roku 1941 osobní adjutant Guderiana u tankové skupiny 2, později velitel tankového pluku 39 a Rytířský kříž 21. 11. 1942; 26. 8. 1941 u řeky Rog zraněn minometným zásahem, u něhož Guderian sedící „v těsném doteku“ vedle něho zůstal nezraněn. Padl 8. 3. 1944 u Kirovogradu, posmrtně generálmajor. Rozpor v hodnosti: kniha jej k roku 1941 dvakrát uvádí jako majora, personální záznam má podplukovníka od 1. 3. 1941.

Cavallero — Ugo Cavallero (1880–1943) — * 20. 9. 1880 Casale Monferrato. Maršál Itálie (1. 7. 1942). Po Badogliově demisi nastoupil 6. prosince 1940 místo náčelníka generálního štábu, od června 1941 první náčelník italského vrchního velení (Comando Supremo). září 1943, vlastní text článku však uvádí, že byl nalezen ráno 14. září; zda šlo o sebevraždu, nebo o zabití Němci, jimž odmítl dále spolupracovat, je dodnes sporné.

Cederlund, Frau — Ctihodná vdova Cederlundová ze zámku Brandalsund, tchyně švédského důstojníka Klingspora.

Chales de Beaulieu — Walter Chales de Beaulieu (1898–1974) — * 14. 6. 1898 Saalfeld ve Východním Prusku (dnes Zalewo), † 26. 8. 1974. Generálporučík (20. 6. 1944). Od 8. 2. 1943 přidělen skupině armád Jih — to přesně odpovídá tomu, že 18./19. února 1943 letěl s Guderianem a Kempfem do Vinnycje —, od 8. 3. 1943 velitel 168. pěší divize, 31. 1. 1945 zbaven služby. Autor poválečných knih o Hoepnerovi a o tankových svazcích. Guderianovo tvrzení, že šlo o jeho „starého spolupracovníka z inspekce automobilního vojska a ze 2. tankové divize z mírových dob“, se v pramenech nepotvrdilo — ty u něho před rokem 1939 uvádějí jen učitelské místo na válečné akademii (1937–1939).

Chamberlain — Arthur Neville Chamberlain (1869–1940), britský ministerský předseda od 28. 5. 1937 do 10. 5. 1940, představitel politiky appeasementu; 30. 9. 1938 podepsal Mnichovskou dohodu, o níž Guderian na tomto místě mluví. Rezignoval 10. 5. 1940 v den začátku německé ofenzivy na západě a téhož roku zemřel. Nejde o rasového ideologa Houstona Stewarta Chamberlaina.

Christen, von — Pravděpodobně Hans-Hennig von Christen (1914–2002) — * 23. 1. 1914 Bartenstein ve Východním Prusku (dnes Bartoszyce), † 6. 6. 2002 Muralto-Locarno. Podplukovník generálního štábu, veden ve Führerreserve OKH, Německý kříž ve zlatě 10. 2. 1945. U Guderiana jeden ze tří důstojníků OKH zatčených v noci po 20. lednu 1945 (s Boninem a von dem Knesebeckem), po několika týdnech propuštěný, nesměl však být znovu použit na dosavadním místě. Ztotožnění se opírá o souběh hodnosti, zařazení u OKH, Führerreserve a datování vyznamenání; žádný pramen Guderianovu epizodu výslovně nezmiňuje.

Churchill, Winston — Winston S. Churchill (1874–1965), britský premiér od 10. května 1940 do července 1945 a znovu v letech 1951–1955; za první světové války i na jejím prahu roku 1939 první lord admirality. Guderian nepolemizuje s Churchillem válečným, nýbrž s Churchillem pamětníkem: s jeho šestisvazkovými dějinami The Second World War (1948–1953), za které dostal roku 1953 Nobelovu cenu za literaturu. Odtud obě místa sporu — Churchillův výklad anšlusu v kap. III a zastavení před Dunkerque v kap. V.

Ciano, Graf — Galleazzo Ciano (1903–1944), 1936–43 ministr zahraničí a Mussoliniho zeť; 25. 7. 1943 hlasoval proti Mussolinimu, uprchl do Německa a Němci jej vydali Italské sociální republice, 11. 1. 1944 ve Veroně popraven zastřelením. Guderianova chyba: klade Cianovu návštěvu Berlína na 28. 5. 1939, byl tam 21.–23. 5. a 22. 5. podepsal Ocelový pakt — tím padá i výklad, že přijel Hitlera varovat.

Clary-Aldringen, Fürst — Alfons kníže Clary und Aldringen (1887–1978), v kap. III hostil Guderiana v teplickém lázeňském domě; Teplice zdědil roku 1920, roku 1945 mu byl majetek konfiskován a od 1948 žil v Benátkách, kde zemřel v exilu. Jeho paměti vyšly česky jako Vůně vzpomínek (2002).

Clausewitz, von — Carl von Clausewitz (1780–1831), generálmajor (1818), 1818–1830 ředitel pruské Všeobecné válečné školy, autor nedokončeného díla O válce (vydala posmrtně vdova 1832–34). U Guderiana jeden ze tří duchovních otců prusko-německého generálního štábu a zároveň autor, jímž se Hitler zaštiťoval („Studoval jsem Clausewitze a Moltkeho“), aby Guderianovy rady odmítl. Zemřel 16. 11. 1831 ve Vratislavi.

Clößner — Erich-Heinrich Clößner (1888–1976), generál pěchoty (od 1. 1., formálně 16. 3. 1942). Od 15. 10. 1939 velitel 25. pěší divize, kterou vedl tažením ve Francii a po motorizaci i v Rusku; Rytířský kříž 29. 9. 1940 jako generálporučík a velitel této divize. U Guderiana dorazil jako velitel 25. (mot.) pěší divize do Sevska a převzal velení nad jednotkami bojujícími mezi 29. a 293. pěší divizí. Pak velel LIII. armádnímu sboru (od 15. 1. podle jednoho z pramenů, od 25. 1. 1942 podle jiného), krátce 2. tankové armádě a IX. armádnímu sboru. Po válce ve spojeneckém zajetí, propuštěn 1947; zemřel 28. 3. 1976 v Kostnici.

Courson de La Villeneuve, de — Maurice de Courson de La Villeneuve (1879–1940), záložní brigádní generál, velitel skupiny jezdeckých dep z Lunéville, ustupující k Dijonu. Jeho kolona narazila 15. června 1940 v Arc-lès-Gray na předvoj 1. tankové divize; byl zraněn, odmítl se vzdát, sáhl po revolveru a byl zastřelen dávkou ze samopalu. Pohřben v Navenne s označením „Mort pour la France“. Guderianova věta obsahuje dvě chyby: jméno uvádí jako „Courzon“ (edice opravuje) a tvrdí, že padl při obraně Gray — velitelem Gray nebyl a padl v Arc-lès-Gray.

Crinis, de — Maximinian (Max) Friedrich Alexander de Crinis (1889–1945), rakouský psychiatr, od listopadu 1938 profesor a ředitel psychiatrické a nervové kliniky berlínské Charité, SS-Standartenführer (1943). Patřil k lékařským expertům programu „euthanasie“ (akce T4) a bývá řazen k jeho šedým eminencím, i když jeho přesná role zůstává sporná. Podle Guderiana první lékař, který počátkem roku 1945 u Hitlera správně rozpoznal Parkinsonovu nemoc. Zemřel sebevraždou kyanidem ve Stahnsdorfu u Berlína.

Čechovová, Olga — Olga Čechovová (1897–1980), neteř Antona Čechova a první manželka Michaila Čechova, od roku 1920 filmová hvězda v Berlíně, od 1936 Staatsschauspielerin. V roce 1945 ji zadržela SMERŠ, odvezla do Moskvy a vyslýchala, pak ji bez soudu propustila. Zpravodajské vazby jsou nejisté: aktivní špionáž prokázána není a sama to celý život popírala (datum narození 14., nebo 26. 4. 1897).

Čingischán — Čingischán, vlastním jménem Temüdžin (asi 1162, uváděno též 1155 nebo 1167 — 18., podle jiných 25. 8. 1227), zakladatel a první velký chán Mongolské říše, roku 1206 provolaný kaganem. Jeho říše měla při jeho smrti asi 19 milionů km² a sahala od Čínského moře ke Kaspickému jezeru. Zemřel pravděpodobně na vnitřní zranění po pádu z koně, při obléhání sídelního města Si-Sia; místo pohřbu není známo. U Guderiana jen v Hitlerově výkřiku o „největším blufu od dob Čingischána“.

Dahlerus, Birger — Johan Birger Essen Dahlerus (1891–1957) — * 6. 2. 1891 Stockholm, † 8. 3. 1957 Stockholm. Švédský stavební inženýr a průmyslník, vedl anglické filiálky SKF a Electroluxu, 1938–1956 direktor Bolinders Fabriks AB. Göringův osobní známý; v srpnu 1939 zprostředkoval mezi Göringem a britskou vládou (Halifax, Chamberlain, velvyslanec Henderson) poslední pokus o zabránění války, bez výsledku. V Norimberku svědčil a při křížovém výslechu připustil, že byl uveden v omyl; svou verzi vydal roku 1945 knižně (Sista försöket).

Daladier — Édouard Daladier (1884–1970), ministr války a pětkrát předseda vlády, roku 1938 podepsal mnichovskou dohodu a 3. 9. 1939 vyhlásil válku; Guderianova chyba — jmenuje jej v kap. V vedle de Gaulla jako zastánce modernizace, což není doloženo (jediným politickým zastáncem byl Paul Reynaud). Zatčen Vichy a souzen v riomském procesu, roku 1943 deportován Němci, 5. 5. 1945 osvobozen na zámku Itter.

Dallmer-Zerbe — Wilhelm (Willi) Dallmer-Zerbe (1898–1941), od 25. 2. 1938 jako major velitel protitankového oddílu 27 (později Panzerjäger-Abteilung 27), s nímž zůstal i po přeměně 27. pěší divize na 17. tankovou; v kap. VI těžce raněn 24. 6. 1941 ve Słonimi a 25. 6. 1941 v Prużaně zranění podlehl — Guderian píše, že zemřel „po několika dnech“, zemřel však druhý den (přehled Stellenbesetzung uvádí 26. 6.). Ztotožnění je velmi pravděpodobné, primární doklad chybí.

Darré — Richard Walther Darré (1895–1953), od 28. 5. 1933 říšský vedoucí zemědělců a od 29. 6. 1933 říšský ministr výživy a zemědělství, 1931–1938 šéf Hlavního úřadu SS pro rasu a osídlení, SS-Obergruppenführer. U Guderiana jeden z mála ministrů, které osobně poznal, a doklad jeho teze o bezvýznamnosti říšského kabinetu: „Darré se dostal do protikladu k Hitlerovi už před válkou. Byl odstaven.“ Funkcí zbaven v květnu 1942 (podle jednoho pramene 16. 5., podle jiného 23. 5.), formálně vystřídán Backem 6. 4. 1944; v norimberském procesu s ministerstvy 14. 4. 1949 odsouzen k sedmi letům, roku 1950 propuštěn, zemřel 5. 9. 1953 v Mnichově.

Deverell, Sir Cyrill — Sir Cyril John Deverell (1874–1947), od 15. 5. 1936 polní maršál a náčelník imperiálního generálního štábu; 6. 12. 1937 odešel do výslužby, dva měsíce po setkání s Guderianem. Guderian píše chybně „Cyrill“.

Dietrich, Sepp — Josef „Sepp“ Dietrich (1892–1966), SS-Oberst-Gruppenführer a generálplukovník Waffen-SS, velitel Leibstandarte SS Adolf Hitler, roku 1944 převzal 6. tankovou armádu; v kap. V 24. 5. 1940 neuposlechl Hitlerův rozkaz k zastavení a Guderian mu to na místě schválil, v kap. VII je jedním z prvních návštěvníků izolovaného Guderiana. 30. 6. 1934 velel popravčím jednotkám ve Stadelheimu a jako velitel 6. tankové armády nesl odpovědnost za masakr u Malmedy (17. 12. 1944); v malmedyském procesu odsouzen na doživotí, 1955/1956 propuštěn, roku 1957 v Mnichově na 18 měsíců. Den úmrtí nejistý (21., podle části zdrojů 22. 4. 1966).

Dirlewanger — Oskar Dirlewanger (1895–1945), SS-Oberführer (12. 8. 1944), velitel zvláštního svazku SS zřízeného roku 1940 z vězňů ze Sachsenhausenu (původně pytláků) a soustavně doplňovaného dalšími trestanci; jednotka nepatřila k Waffen-SS, v únoru 1945 byla rozšířena na 36. granátnickou divizi SS. U Guderiana jeden ze dvou „pochybných živlů“ (vedle brigády Kaminského) nasazených proti Varšavskému povstání, jejichž morálka podle něho „docela selhala“. Soudně a svědecky zjištěno: podíl na masakru ve Woli, hromadné vraždění, znásilňování a vypalování nemocnic ve Varšavě (odhady zabitých jeho jednotkou 12 500 až 30 000 osob), dříve vraždění desetitisíců civilistů v Bělorusku; roku 1934 byl Dirlewanger odsouzen za znásilnění třináctileté. Zemřel v červnu 1945 v zajetí v Altshausenu ve francouzské zóně; podle řady svědectví byl ubit, francouzské úřady udaly selhání cév. Totožnost potvrdila exhumace roku 1960.

Dohna-Finckenstein, Graf — Hermann hrabě zu Dohna-Finckenstein (1894–1942); Finckenstein zdědil roku 1929, za první světové války těžce onemocněl. Zemřel roku 1942 na následky té nemoci.

Dollmann — Friedrich Dollmann (1882–1944), velitel 7. armády, kterou po něm 29. 6. 1944 převzal Hausser. Zemřel 28. 6. 1944 u Le Mans za sporných okolností, dva dny po pádu Cherbourgu, když Hitler žádal, aby byl postaven před válečný soud; prameny nabízejí tři verze — infarkt, sebevraždu a donucení Hitlerem —, žádnou z nich nelze tvrdit s jistotou.

Domarus, von — Profesor von Domarus, berlínský internista, „jeden z prvních berlínských specialistů“, který léčil Guderiana po úplném zhroucení koncem listopadu 1942 (s. 248–249); jediný lékař jmenovaný v knize. Celé jméno, data, specializace ani osud se nepodařilo zjistit — pravděpodobně Alexander von Domarus.

Dorpmüller — Julius Heinrich Dorpmüller (1869–1945), železniční a cestní inženýr; po stavbách v Číně a Zakavkazsku od 1919 u Říšských drah, 1926 generální direktor Německé říšské dráhy, 1933 i šéf projektu říšských autostrád, 1937–1945 říšský ministr dopravy. U Guderiana v přehledu říšského kabinetu jako nástupce barona Eltze von Rübenacha a jeden z „dobrých, zčásti vynikajících odborných ministrů“ bez vlivu na Hitlera. V květnu a červnu 1945 jednal na zámku u Paříže s okupačními mocnostmi o obnově německých železnic; zemřel 5. 7. 1945 v Malente-Gremsmühlen.

Dönitz — Karl Dönitz (1891–1980), velkoadmirál a od 30. 1. 1943 vrchní velitel válečného námořnictva, podle Hitlerovy závěti od 30. 4. 1945 říšský prezident (do zatčení 23. 5. 1945). U Guderiana ten, jehož obavami o „cvičiště ponorek“ v Gdaňském zálivu Hitler odůvodňoval odmítání vyklizení Kuronska, a koho Guderian „úpěnlivě“ prosil o podporu pro svůj návrh. V Norimberku odsouzen k deseti letům, trest odpykal celý do 1. 10. 1956, zemřel 24. 12. 1980 v Aumühle.

Eberbach — Heinrich Eberbach, roku 1941 plukovník a velitel 5. tankové brigády, jež byla součástí 4. tankové divize, později velitel celé divize a nakonec tankové skupiny West / 5. tankové armády v Normandii; Guderian jej nazývá „statečným velitelem tankové brigády 4. tankové divize“ a 1. 10. 1941 na kopci s větrným mlýnem u Sevska s ním prosadil pokračování pronásledování.

Eckinger — Josef Franz Eckinger (1904–1941), rakouského původu, velitel II. praporu střeleckého pluku 1 v 1. tankové divizi, nositel rytířského kříže (17. 3. 1941). U Guderiana kapitán, jehož prapor roku 1940 vzal most a předmostí u Sedanu, a který pak na obrněných transportérech zdolal fort před Amiensem. Padl 17. 10. 1941 u mostu přes Volhu u Mednoje už jako velitel I. praporu střeleckého pluku 113; posmrtně dubová ratolest (31. 12. 1941) a povýšení na podplukovníka. Údaje jsou jen z jednoho zdroje.

Eden — Anthony Eden (1897–1977), ministr zahraničí 1935–38 (v únoru 1938 odstoupil na protest proti appeasementu), 1940–45 a 1951–55, v letech 1955–57 premiér (Suez).

Ehlermann — Kurt Ehlermann (1891–1940), podplukovník; padl 10. 5. 1940 u Sainte-Marie v Belgii, první den západního tažení — Guderianovo datum se tím potvrzuje. Rozpor v hodnosti: Guderian píše podplukovník, Volksbund jej vede jako plukovníka; ztotožnění je velmi pravděpodobné, ne přímo doložené, a místo, kde padl (Sainte-Marie-sur-Semois), zůstává neověřeno.

Eimannsberger, Ritter von — Ludwig Ritter von Eimannsberger (1878–1945), rakouský dělostřelec, roku 1929 inspektor spolkového vojska, autor spisu Der Kampfwagenkrieg — jedné z knih, z nichž vyrůstalo meziválečné teoretické myšlení o tankové válce. Rok vydání se udává 1933, případně 1933/34; Guderian mluví o rukopisu z roku 1934.

Eltz von Rübenach, Baron — Paul Freiherr von Eltz-Rübenach (1875–1943), železniční odborník a nestraník, od 1. 6. 1932 do února 1937 říšský ministr dopravy a zároveň pošt (jmenován Papenem, ponechán Schleicherem i Hitlerem). Na zasedání kabinetu 30. 1. 1937 odmítl přijmout Zlatý odznak strany, dokud nedostane záruky ohledně postoje režimu ke katolické církvi, a musel okamžitě podat demisi; 2. 2. 1937 ho v dopravě vystřídal Dorpmüller a v poště Ohnesorge — přesně v pořadí, jak to uvádí Guderian. Zemřel v Linzu nad Rýnem.

Engel — Gerhard Michael Engel (1906–1976) — * 13. 4. 1906 Guben, † 9. 12. 1976 Mnichov. Od 27. 3. 1938 do 1. 2. 1944 Hitlerův pobočník za pozemní vojsko, poté velitel fyzilírského pluku 27 a 12. pěší (lidové granátnické) divize, nakonec generálporučík (1. 4. 1945). V americkém zajetí do prosince 1947, pak průmyslový manažer. Guderian ho k 21. únoru 1943 tituluje plukovníkem; podplukovníkem se Engel stal až 1. 3. 1943 a plukovníkem 20. 8. 1944, Guderianova hodnost je tedy chybná.

Epp, Ritter von — Franz Ritter von Epp (1868–1947), od roku 1904 velitel roty v 1. polním pluku Schutztruppe v Německé Jihozápadní Africe a účastník bojů proti Hererům, které vedly k jejich vyhlazení. Roku 1919 založil v Ohrdrufu Freikorps Epp o asi sedmi stech mužích, který se v dubnu a květnu 1919 podílel na potlačení Mnichovské republiky rad; mezi jeho bývalými příslušníky byli Hans Frank, Rudolf Heß a Gregor a Otto Strasserové, Ernst Röhm byl roku 1921 Eppovým náčelníkem štábu u 7. divize. Dne 10. dubna 1933 byl jmenován říšským místodržitelem v Bavorsku a v úřadě zůstal do roku 1945. V kap. V se s ním Guderian sešel 27. června 1940 v Besançonu a Epp byl jediný, kdo jeho středomořské návrhy tlumočil Hitlerovi. Americká armáda ho zadržela na začátku května 1945 v Salcburku; zemřel 31. ledna 1947 v Mnichově v internační vazbě dřív, než mohl být souzen (datum 31. 12. 1946 ve starší literatuře je chybné).

Etzold — Gerhard Etzold (1910–1941), nadporučík, od června 1940 velitel čety, roku 1941 krátce velitel roty motocyklového praporu 8 (8. tanková divize). Rytířský kříž 3. 6. 1940 za boje v květnu 1940 — datum se přesně kryje s Guderianovým údajem, ale motocyklový prapor 8 nepatřil k Guderianovu XIX. armádnímu sboru, takže ztotožnění není zcela jisté; Guderian na rozdíl od ostatních v tomto seznamu neuvádí u Etzolda číslo útvaru. Zraněn v balkánském tažení, 6. 5. 1941 na následky zemřel (pramen uvádí v záhlaví Schmölln v Thüringii, v textu lazaret Charité v Berlíně).

Eulenburg, Graf zu — Botho-Wendt hrabě zu Eulenburg (1883–1945) z Gallingen (dnes Galiny, okres Bartoszyce), v letech 1924–30 poslanec za DNVP, roku 1931 vstoupil do NSDAP. V březnu 1945 zemřel při sovětské deportaci jižně od Moskvy; manželka a dcera se dostaly na Západ. V tisku stojí „Botho-Wend“, správně Botho-Wendt. Guderianova zmínka o „hezké dceři“ je sporná: Eulenburg se oženil roku 1936 a měl jedinou dceru, která by roku 1939 byla malé dítě.

Falkenhorst, von — Nikolaus von Falkenhorst (1885–1968), v letech 1940–44 velel obsazení Norska a vojskům v Norsku, v prosinci 1944 odvolán; v kap. IV velitel XXI. sboru, který Guderian 9. 9. ráno v Korzenistém vzbudil. 2. 8. 1946 jej britsko-norský soud odsoudil k smrti zastřelením, 4. 12. 1946 byl trest změněn na 20 let a 13. 7. 1953 jej ze zdravotních důvodů propustili.

Fegelein — Hermann Fegelein (1906–1945), SS-Gruppenführer a generálporučík Waffen-SS, velitel jezdeckých jednotek SS, Himmlerova spojka u Hitlera a manžel sestry Evy Braunové. 28. dubna 1945 popraven zastřelením za dezerci na Hitlerův rozkaz, poté co se pokusil opustit Vůdcův bunkr. Kniha jej uvádí jako SS-Brigadeführera, tedy o hodnost níže.

Feldt — Kurt Feldt (1887–1970), generálmajor a velitel 1. jezdecké divize; Guderianova chyba na s. 131 — uvádí generálporučíka, a jméno „Fritz“ je rovněž chybné. Roku 1940 stříleli vojáci jeho divize u Chartres senegalské zajatce; britské zajetí asi 3,5 roku, zemřel v Berlíně.

Felix — Mladý poručík od tanků, který 1. září 1939 sám uhasil Poláky zapálený most u Hammermühle přes Brdu a přivedl Guderiana na místo, kde postup uvázl. Kniha jej uvádí jen příjmením, bez útvaru a bez dalšího výskytu, takže bližší určení není možné.

Feller — Podplukovník, kterého ke Guderianově tankové skupině vyslal vrchní velitel náhradního vojska; v červnu 1941 u Słonimi, jako „válce nezvyklý“, nestihl si lehnout a byl ruskou tankovou palbou nepříjemně raněn. Jiná zmínka v knize není, bližší totožnost nedohledána.

Feßmann — Ernst Feßmann (1881–1962), generál tankových vojsk, 1935–37 velitel 3. tankové divize, 1939–41 267. pěší divize; od 5. 6. do 30. 9. 1945 v sovětském zajetí.

Fiebig — Předloha uvádí jméno dvakrát různě — „Viebig“ na s. 131, „Fiebig“ na s. 145 —, a pod prvním tvarem ho vede i její vlastní rejstřík; edice sjednocuje na správný tvar. Jde o touž funkci v témže tažení (Gruppe Nahkampfflieger), tedy o jednoho muže: generála letectva Martina Fiebiga (7. 5. 1891 Rösnitz – 23. 10. 1947 Bělehrad, popraven po odsouzení za válečné zločiny), v pramenech vedeného jako Nakfü, Führer der Nahkampfverbände, tedy velitele jednotek blízké letecké podpory. Generál letectva jménem Viebig doložen není (Hans Viebig byl plukovník pěchoty, Wilhelm Viebig dělostřelec). Fiebigovo přesné zařazení k 22. 6. 1941 se potvrdit nepodařilo.

Fischer — Wolfgang Fischer (1888–1943), od 27. 10. 1939 do srpna 1941 velitel 10. střelecké brigády, poté 10. tankové divize, s níž odešel do Tuniska; v kap. V „statečný velitel brigády“ u Herbeumontu, Rytířský kříž 3. 6. 1940. Padl 1. 2. 1943 v Tunisku, když jeho vůz najel na minu na špatně označeném italském minovém poli; posmrtně generál tankových vojsk; okolnosti jeho smrti se opírají o slabší pramen.

Ford, Henry — Henry Ford (1863–1947), americký průmyslník, zakladatel Ford Motor Company (16. 6. 1903), tvůrce modelu T (1908) a průkopník pásové výroby (1913). U Guderiana jen jako „země Henryho Forda“, kam byl generál von Schell vyslán studovat otázky motorizace. Zemřel 7. 4. 1947 na usedlosti Fair Lane v Dearbornu v Michiganu.

Forster — Albert Forster (1902–1952), od 15. 10. 1930 gauleiter Danzigu, od 26. 10. 1939 gauleiter a říšský místodržící Říšské župy Gdaňsk-Západní Prusko až do roku 1945 — u Guderiana jako „gauleiter ze Západního Pruska“, který se k Hitlerovi nedostal přes Bormanna. Nese odpovědnost za vyhlazovací politiku ve své župě: masové vraždy v Piaśnici a jinde (Centrála v Ludwigsburgu odhaduje 52 794 až 60 750 mrtvých), vyhánění a deportace do koncentračního táboru Stutthof; proti Himmlerovým směrnicím chtěl „germanizovat“ asi 700 000 osob polského původu. Vydán Polsku, Nejvyšší národní tribunál ho 29. 4. 1948 v Gdaňsku odsoudil k smrti a 28. 2. 1952 byl oběšen ve vězení na Mokotowě ve Varšavě. Nejde o generály Otta nebo Helmutha Förstera.

Franco, Francisco — Francisco Franco Bahamonde (1892–1975), španělský generál, od 1. 10. 1936 generalísimo a hlava španělského státu (caudillo), do roku 1973 též předseda vlády; vládl až do své smrti v Madridu. Španělsko za války udrželo neutralitu, resp. status nebojující strany nakloněné Ose. U Guderiana jako autor nóty britskému velvyslanci siru Samuelu Hoareovi z 21. 2. 1943, varující před sovětským vpádem do Evropy. Příčina smrti se v použitých zdrojích neuvádí.

Frank — Velitel předsunutého oddílu 3. tankové divize, který 14. září 1941 u Lochvice uzavíral kyjevské obklíčení; blíže neurčen. Není totožný s generálním guvernérem Hansem Frankem (s. 322).

Frank, Hans, dr. — Hans Frank (1900–1946), právník, Hitlerův osobní advokát a vedoucí právník NSDAP, od října 1939 do ledna 1945 generální guvernér okupovaného Polska se sídlem v Krakově; Guderian jej uvádí jen jako „generálního guvernéra dr. Franka“ a nic z jeho odpovědnosti za teror, nucené práce a vyvražďování polských Židů a civilistů nezmiňuje. Odsouzen Mezinárodním vojenským tribunálem k smrti a 16. 10. 1946 oběšen.

Franz — Gerhard Franz (1902–1975), Ia 29. (mot.) pěší divize od 1. 7. 1939 do 23. 12. 1941 a Rytířský kříž 24. 7. 1941, později náčelník štábu Afrikakorpsu a generálmajor; v textu na s. 158 jako „zdatný major Franz“, rejstřík jej vede k s. 159. Po aféře Reichel roku 1942 odsouzen ke dvěma letům pevnosti, ale za několik týdnů propuštěn; americké zajetí do 12. 5. 1948.

Freyer — Joachim Freyer (18. 4. 1908 Boleсławiec/Bunzlau – 26. 5. 1998 St. Wendel). Do reichswehru 1928, válečná akademie 1938–39. Od června 1942 první důstojník generálního štábu 23. tankové divize; velel bojové skupině Freyer o asi 800 mužích. Major od 1942, později plukovník generálního štábu. Ve štábu generálního inspektora tankových vojsk vedl oddělení až do konce války. Guderian jej uvádí jako „válkou poškozeného“ — odznak za zranění v černém má datován k 11. 1. 1943, což to potvrzuje. Po válce v Bundeswehru, 1965 generálmajor. V knize na s. 265. Guderian jej nazývá podplukovníkem; prameny uvádějí majora od 1942 a plukovníka později, datum podplukovnické hodnosti není známo — rozpor to tedy nemusí být.

Freytag von Loringhoven, Bernd — Bernd Freiherr Freytag von Loringhoven (1914–2007), major, roku 1941 ordonanční důstojník u Guderianovy tankové armády, 1944–45 pobočník náčelníka generálního štábu (Guderiana, pak Krebse); 30. 4. 1945 opustil Vůdcův bunkr. Guderian mu děkuje v předmluvě.

Freytag von Loringhoven, Wessel — Wessel Freiherr Freytag von Loringhoven (1899–1944), plukovník, účastník spiknutí 20. července 1944; 26. 7. 1944 spáchal sebevraždu. Není totožný s majorem Berndem Freytagem von Loringhoven, který je v knize o tři strany dřív.

Frère — Aubert-Achille-Jules Frère (1881–1944) — * 21. 8. 1881; † v koncentračním táboře Natzweiler-Struthof, podle jedné databáze 14. 6. 1944, podle jiné 13. 6. 1944. Generál (13. 7. 1941). Od 17. května do 1. července 1940 velel francouzské 7. armádě — to je ten protivník, o jehož pravděpodobné opatrnosti Guderian 19. května 1940 na Sommě usuzuje. Roku 1940 předsedal tribunálu, který v nepřítomnosti odsoudil de Gaulla k smrti; později zakladatel Organisation de résistance de l'armée (ORA), 13. 6. 1943 zatčen Němci a deportován.

Frick — Wilhelm Frick (1877–1946), právník, říšský ministr vnitra od 30. 1. 1933 do 20. 8. 1943 (vystřídal ho Himmler), pak od 24. 8. 1943 do 8. 5. 1945 říšský protektor v Čechách a na Moravě. U Guderiana uveden jako jeden ze dvou členů NSDAP v prvním Hitlerově kabinetu (vedle Göringa). V Norimberku odsouzen 1. 10. 1946 za přípravu a vedení útočných válek, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti k smrti; oběšen 16. 10. 1946 v norimberské vazební věznici jako jeden z deseti popravených té noci.

Fridrich Veliký — Fridrich II. Veliký (1712–1786), pruský král od 31. 5. 1740, vítěz slezských válek a sedmileté války, zemřel 17. 8. 1786 v Sanssouci. U Guderiana trvalý Hitlerův vzor a argument (Hitlerovo „granátníci Fridricha Velikého umírali rádi?“), zároveň měřítko, jímž Guderian Hitlera odsuzuje jako diktátora bez moudrosti svých vzorů.

Fridrich Vilém I. — Fridrich Vilém I. (1688–1740), pruský král, panoval 1713–1740; „vojenský král“, zakladatel pruské stálé armády a hospodářské správy. Guderian jej na s. 369 jmenuje spolu s Fridrichem Velikým. Rejstřík předlohy měl navíc samostatné heslo „Wilhelm I.“ — to je zdvojení, spojení se v knize samostatně nevyskytuje.

Frießner — Johannes Frießner (1892–1971), generálplukovník, velitel XXIII. armádního sboru, armádního oddílu „Narva“ a krátce skupiny armád „Sever“, od konce července 1944 skupiny armád „Jižní Ukrajina“ (později „Jih“), v prosinci 1944 odvolán a vystřídán Wöhlerem; Guderian jej zmiňuje jako Wöhlerova předchůdce a jako toho, kdo navrhl Hitlerovi stažení fronty na linii Galați—Focșani—karpatský hřeben. Po válce krátce předsedal Verband deutscher Soldaten a rezignoval po kontroverzních výrocích; zemřel 26. 6. 1971 na nemoc.

Fritsch, Frhr. von — Werner Freiherr von Fritsch (1880–1939), vrchní velitel pozemního vojska, roku 1938 odstraněn na základě vykonstruovaného obvinění z homosexuality podle § 175 trestního zákoníku a po osvobození 18. 3. 1938 funkci zpět nedostal; Guderianova chyba — klade jeho nástup „na podzim 1933“, nastoupil 1. 1., podle jiného pramene 1. 2. 1934. Padl 22. 9. 1939 v Praze u Varšavy: střela mu přerušila tepnu, ošetření odmítl a do minuty zemřel.

Fromm — Friedrich (Fritz) Fromm (1888–1945), generálplukovník; od 20. února 1934 náčelník Všeobecného úřadu pozemního vojska, od 31. srpna 1939 náčelník zbrojní služby a vrchní velitel náhradního vojska. Nejznámější je svou rolí při pokusu o převrat 20. července 1944: o spiknutí ve svém okolí věděl a mlčky je trpěl, odmítl spiklence podpořit a po svém osvobození téhož večera nařídil stanný soud, který dal kolem půlnoci na dvoře Bendlerblocku zastřelit Stauffenberga, Olbrichta, Mertze von Quirnheim a von Haeftena, a Becka dal dostřelit. Hitler jej 14. září 1944 zbavil služby, Lidový soudní dvůr jej odsoudil k smrti pro „zbabělost před nepřítelem“, protože účast na spiknutí prokázat nelze, a 12. března 1945 byl zastřelen na střelnici trestnice Brandenburg-Görden. V kap. VII je prostředníkem mezi Guderianem a Hitlerovým okolím; Guderian o něm píše, že „hrál neprůhlednou roli“.

Fuller — John Frederick Charles Fuller (1878–1966), generálmajor a autor „Plánu 1919“; Guderian dal jeho příručku přeložit na vlastní náklady. Roku 1934 vstoupil do British Union of Fascists Oswalda Mosleyho a 20. dubna 1939 byl — proti vůli britských úřadů — čestným hostem na přehlídce k Hitlerovým padesátým narozeninám; Hitler se ho tam zeptal, zda je potěšen „svými dětmi“, a Fuller odpověděl, že „vyrostly tak rychle, že je už nepoznává“. O tom Guderian mlčí. Zemřel ve Falmouthu v Cornwallu.

Funk, Hans svob. pán von — Hans Freiherr von Funck (1891–1979), pobočník Hammersteina a Fritsche, později velitel 7. tankové divize a XXXXVII. tankového sboru; sovětské zajetí od 8. 5. 1945 do 9. 10. 1955. Ztotožnění s Guderianovým „plukovníkem svobodným pánem von Funk“ se nepotvrdilo — v září 1939 byl atašé ve Španělsku a Portugalsku a žádný pramen neuvádí, že by mu tehdy padl syn; v tisku stojí „Funk“, správný rodinný tvar je Funck.

Funk, Walther — Walther Funk (1890–1960), novinář a hospodářský politik, od 5. 2. 1938 do 5. 5. 1945 říšský ministr hospodářství (nastoupil po Hjalmaru Schachtovi), od 19. 1. 1939 i prezident Říšské banky. U Guderiana v přehledu kabinetu jen jako Schachtův nástupce. V Norimberku odsouzen podle bodů 2, 3 a 4 obžaloby, včetně zločinů proti lidskosti, na doživotí; 16. 5. 1957 předčasně propuštěn ze zdravotních důvodů, zemřel 31. 5. 1960 v Düsseldorfu.

Gall — Franz Gall (1884–1944), generálporučík, od 1934 vedl výcvik v Giżycku (Lötzen) a 18. 9. 1939 se stal velitelem pěšího pluku 161; padl 27. 12. 1944 v Mestre. Ztotožnění s „plukovníkem Gallem“ ze s. 68 je pravděpodobné, ne jisté: Franz Gall byl roku 1939 jen podplukovník a podle jiného pramene byl velitelem brigády Lötzen generálmajor Otto Ottenbacher.

Galland — Adolf Galland (1912–1996), generálporučík letectva (1944), od listopadu 1941 generál stíhacího letectva jako nástupce Wernera Möldersa. V lednu 1945 byl pro neustálou kritiku vedení Luftwaffe funkce zbaven a po tzv. vzpouře stíhacích pilotů proti Göringovi dán do domácího vězení; v březnu 1945 dostal povolení vytvořit proudový svazek JV 44. To je ten „Gallandův postup“, k němuž se podle Guderiana Göring v posledních měsících demonstrativně připojil. Po válce poradce argentinského letectva, pak podnikatel; zemřel v Oberwinteru u Remagen.

Gamelin — Maurice Gamelin (1872–1958), od 1931 náčelník generálního štábu, od září 1939 vrchní velitel spojeneckých sil ve Francii, 19. 5. 1940 odvolán a nahrazen Weygandem; v kap. V mu Guderian — „nemýlím-li se“ — připisuje ukořistěný rozkaz přečtený 16. 5. 1940 u Bouvellemontu, rozkaz však padl Němcům do rukou 15. 5. a Gamelinův známý rozkaz se datuje až 17. 5. Souzen Vichy, vydán Němcům a 5. 5. 1945 osvobozen na zámku Itter.

Gebhardt — Karl Franz Gebhardt (1897–1948), SS-Gruppenführer, Himmlerův přítel z mládí a od roku 1938 jeho osobní lékař; od 1. listopadu 1933 vedl sanatorium Hohenlychen. Guderian jej uvádí jen jako „Himmlerova osobního lékaře, profesora Gebhardta“. Od 20. července 1942 prováděl tam a v Ravensbrücku na vězeňkyních smrtící pokusy: lámal jim nohy a infikoval rány, aby prokázal neúčinnost sulfonamidů, a pokoušel se přenášet údy zabitých vězňů na raněné vojáky. V norimberském procesu s lékaři byl 20. srpna 1947 odsouzen k smrti a 2. června 1948 v Landsbergu oběšen. Po válce tvrdil, že se 23. dubna 1945 stal prezidentem Německého Červeného kříže; německá literatura to má za účelové tvrzení.

Gehlen — Reinhard Gehlen (1902–1979), od jara 1942 šéf oddělení Fremde Heere Ost, po kapitulaci ukryl jeho archivy a nabídl je Američanům, pod jejichž záštitou vedl organizaci Gehlen, a v letech 1956–68 byl prvním prezidentem BND; organizace Gehlen vedla Guderiana jako „Sonderverbindung ehrenhalber“. Zemřel 8. 6. 1979; místo úmrtí se v pramenech rozchází (Berg am Starnberger See, nebo Mnichov).

Gercke — Rudolf Ernst Otto Gercke (1884–1947) — * 17. 8. 1884 Nikolaiken ve Východním Prusku (dnes Mikołajki), † 17. 2. 1947. Generál pěchoty (19. 4. 1942), od 26. 8. 1939 do května 1945 náčelník dopravnictví branné moci a pozemního vojska — jediný z vedoucích mužů starého OKH, který po 20. červenci 1944 zůstal ve svém úřadě, jak Guderian zdůrazňuje. Prameny se rozcházejí o okolnostech jeho smrti: jedna databáze ji klade do amerického zajetí, jiná do nemocnice v Marburgu; rozchází se i přesný název funkce (Chef des Transportwesens / Chef des Feldtransportwesens).

Gerlach, von — Karl von Gerlach (1894–1941), posmrtně generálmajor; zahynul 24. června 1941, třetího dne útoku, u Prużany ve Fieseler Storch, v němž letěl jako cestující. O příčině se prameny rozcházejí: podle jedné verze šlo o havárii, podle studie S. A. Žukova stroj téhož dne sestřelilo protiletadlové dělostřelectvo — tomu odpovídá i Guderianovo „sestřelen“ na straně 131.

Geyer — Hermann Geyer (1882–1946), velitel IX. armádního sboru od 25. 10. 1939 do 31. 12. 1941; v letech 1928–1931 vedl oddělení T 1 Truppenamtu a byl tedy Guderianovým nadřízeným — „einen schweren Stand gegen meinen alten Chef“ (s. 167). Po válce starosta v Höfen an der Enz; 10. 4. 1946 odmítl provést rozkaz generála Kœniga o odsunu vyhnanců a spáchal sebevraždu. Nezaměňovat s Geyrem von Schweppenburgem na s. 303.

Geyr von Schweppenburg, Frhr. — Leo Freiherr Geyr von Schweppenburg (1886–1974), vojenský atašé v Londýně 1933–37, v kap. VI velitel XXIV. tankového sboru po celé tažení 1941, v letech 1943–44 velitel Panzergruppe West, odvolán po sporu s Rommelem; Guderianova chyba na s. 303 — píše, že byl odvolán spolu s Rundstedtem a Sperrlem, stalo se to až v srpnu 1944. Po válce psal studie pro Historical Division US Army a radil při budování Bundeswehru.

Geßler — Otto Geßler (1875–1955), doktor práv (Erlangen 1898), od března 1920 do ledna 1928 říšský ministr branné moci — nejdéle sloužící ministr výmarské republiky; odstoupil pro aféru Phoebus. U Guderiana v ediční kapitole jako „dlouholetý zasloužilý ministr reichswehru dr. Gessler“, který se marně snažil vnitřně spojit nový stát s důstojnickým sborem. Po 20. 7. 1944 zatčen a sedm měsíců držen a týrán v koncentračním táboře Ravensbrück; zemřel 24. 3. 1955 v Lindenbergu v Allgäu. Správná podoba jména je Geßler.

Gille — Herbert Otto Gille (1897–1966), SS-Obergruppenführer a generál zbraní SS, velitel SS-divize „Wiking“ a poté IV. SS-tankového sboru, s nímž na přelomu 1944/45 vedl neúspěšné pokusy o průlom k Budapešti (operace Konrad) a balatonskou ofenzivu; jde o týž sbor, jehož odsun od Varšavy k Budapešti nařídil Hitler 25. 12. 1944 za Guderianovými zády. Po válce činný v HIAG.

Glaise-Horstenau, von — Edmund von Glaise-Horstenau (1882–1946), roku 1938 vicekancléř, v letech 1941–44 německý zplnomocněný generál v Chorvatsku, kde kritizoval ustašovský teror. Sebevražda 20. 7. 1946 v americké internaci, patrně ze strachu před vydáním do Jugoslávie.

Gneisenau, Graf von — August Neidhardt von Gneisenau (1760–1831), generál polní maršál (18. 6. 1825), roku 1806 obránce Kolobřehu, Blücherův náčelník štábu; po porážce u Ligny 16. 6. 1815 prosadil pochod k Wellingtonovi a rozhodl tím bitvu u Waterloo. U Guderiana spolu se Scharnhorstem tvůrce pruského generálního štábu a jeden z jeho duchovních otců. Zemřel v Poznani 23. srpna 1831, podle jiného pramene o den později.

Goebbels — Joseph Goebbels (1897–1945), gauleiter Berlína a ministr propagandy, roku 1943 vyhlásil totální válku; v kap. V jeden z řečníků listopadového cyklu přednášek pro generály. 1. 5. 1945 sebevražda ve Vůdcově bunkru, předtím s manželkou Magdou otrávili svých šest dětí. V tisku stojí „Göbbels“, správně Goebbels.

Goerdeler, dr. — Carl Friedrich Goerdeler (1884–1945), od 22. května 1930 do 31. března 1937 primátor Lipska (odstoupil po zbourání Mendelssohnova pomníku), 1931–32 a od listopadu 1934 do roku 1935 říšský komisař pro kontrolu cen; vedoucí civilní osobnost odboje a zamýšlený říšský kancléř po převratu 20. 7. 1944. U Guderiana ho na jaře 1943 přivedl generál von Rabenau; Guderian jeho program i politické vyhlídky odmítl a slib mlčení držel až do roku 1947. V srpnu 1944 byl udán a zatčen, lidovým soudem odsouzen k smrti a 2. 2. 1945 oběšen v Berlíně-Plötzensee.

Gollnik — Hans Gollnick (1892–1970), plukovník (od 1. 10. 1938), od 1. 5. 1939 do 1. 6. 1941 velitel pěšího pluku 76; s ním 17. 9. 1939 dobyl citadelu v Brestu Litevském. Později generál pěchoty (1. 10. 1943), velitel 36. (mot.) pěší divize, XXXXI. tankového, XXVIII. a XXVII. armádního sboru; 15. 5. 1945 britské zajetí, propuštěn 5. 2. 1946. V rejstříku je příjmení psáno „Gollnik“, správný tvar je Gollnick.

Göring — Hermann Göring (1893–1946), velitel Luftwaffe, od 1940 říšský maršál, roku 1941 pověřil Heydricha přípravou „konečného řešení“; v kap. III předsedal soudu ve Fritschově procesu a v kap. V podle Guderiana především on považoval leteckou převahu za dostatečnou k zabránění odvozu Britů z Dunkerque. Odsouzen k smrti, noc před popravou se 15. 10. 1946 otrávil kyanidem.

Graziani — Rodolfo Graziani (1882–1955) — * 11. 8. 1882 Filettino, † 11. 1. 1955 Řím. Maršál Itálie (1936). Po Balbově smrti v červnu 1940 vrchní velitel v italské severní Africe a guvernér Libye; 9. 9. 1940 na Mussoliniho rozkaz vedl vpád do Egypta, po britské operaci Compass (Sidi Barrani, Bardia, Derna, Tobruk, Beda Fomm) ztratil asi 130 000 zajatců a byl v únoru 1941 odvolán. Dříve „řezník Etiopie“: v Kyrenaice internoval obyvatelstvo v táborech, kde desetitisíce zemřely hladem a nemocemi, v Etiopii si roku 1935 vyžádal a dostal povolení k použití bojových plynů a po atentátu v únoru 1937 nařídil masakr v Addis Abebě (odhady až 30 000 mrtvých). Od 23. 9. 1943 ministr obrany Italské sociální republiky. Italský vojenský tribunál ho odsoudil k 19 letům za kolaboraci, po několika měsících byl propuštěn; za válečné zločiny v Africe stíhán nikdy nebyl, ačkoli komise OSN shledala prima facie případ.

Gräser — Fritz-Hubert Gräser (1888–1960), generál tankových vojsk, dříve velitel 3. tankové granátnické divize a XXXXVIII. tankového sboru, od 21. 9. 1944 do konce války nástupce Hermanna Balcka ve velení 4. tankové armády; Guderian jej uvádí jen jako „generála Gräsera“ na Visle, bez jediného slova hodnocení. Roku 1941 těžce raněn — amputace nohy —, přesto se vrátil k velení.

Greiser — Arthur Greiser (1897–1946), SS-Obergruppenführer; 1933–39 senátor a od konce listopadu 1934 prezident senátu Svobodného města Gdaňska, od října (gauleiter) a 2. 11. 1939 (říšský místodržící) v čele Reichsgau Posen, od 1940 Wartheland, a říšský komisař obrany pro XXI. vojenský okruh. U Guderiana jeden z gauleiterů, kteří k němu, vojákovi, chodili prosit o pomoc k přednesu u Hitlera, protože je Bormann předepsanou stranickou cestou nepouštěl. Soudně zjištěno: polský Nejvyšší národní tribunál ho 21. 6. 1946 odsoudil za genocidu, vraždy civilistů a zajatců, mučení, vyhánění Poláků, rabování a odvlékání polských dětí. Vyžádal si u Himmlera povolení zahubit 100 000 Židů; v Chełmnu pod jeho pravomocí povraždily plynové vozy od konce roku 1941 do dubna 1942 asi 150 000 Židů. Veřejně oběšen 21. 7. 1946 před poznaňskou citadelou, žádost o milost u Pia XII. polská vláda zamítla.

Grote — Eduard Grote (1884–1975), plným jménem Karl Friedrich Edward Grote, německý konstruktér tanků. V letech 1930–1933 vedl v Leningradě vývoj experimentálního tanku TG (Tank Grote) a v březnu 1933 předložil maršálu Tuchačevskému návrh tisícitunového „pevnostního“ tanku; po návratu do Německa pracoval pro ministerstvo zbrojení a 23. června 1942 předložil tentýž nápad Hitlerovi jako projekt tisícitunového „Landkreuzeru“ (později P-1000 „Ratte“) — Hitler jej schválil, Speer koncem roku 1942 zastavil a zůstalo u výkresů a modelů. Týž konstruktér tedy nabídl týž nápad obou diktaturám s odstupem devíti let. U Guderiana na s. 253 spolu s Hackerem jako příjemce zakázky na obří tank. Po válce emigroval do Jihoafrické republiky, zemřel v Johannesburgu.

Gürtner — Franz Gürtner (1881–1941), od roku 1922 bavorský ministr spravedlnosti a od června 1932 až do své smrti říšský ministr spravedlnosti (v kabinetech Papena, Schleichera a Hitlera), 1934–1935 též pruský ministr spravedlnosti. Dodával režimu právní krytí: spolupracoval na zákoně, který dodatečně legalizoval vraždy při tzv. Röhmově puči 1934, podepsal nařízení po požáru Reichstagu i zákon o ochraně německé krve a odvolal soudce Kreyssiga, který označil „euthanasii“ za nezákonnou. Zemřel v Berlíně.

Haase, Curt — Curt Haase (1881–1943), původně württemberský dělostřelec; v letech 1936–37 velel 17. pěší divizi, od 16. listopadu 1938 III. armádnímu sboru, Rytířský kříž 8. června 1940, generálplukovníkem od 19. července 1940, v letech 1941–42 velitel 15. armády ve Francii. V kap. V se u něj Guderian 9. června 1940 cestou do Château-Porcien krátce zorientoval. Guderian zjednodušuje hodnost: v červnu 1940 byl Haase generálem dělostřelectva. Pohřben na Invalidenfriedhofu, hrob se nedochoval.

Hacker — Dr. Oskar Hacker († 1961), hlavní konstruktér Raupenschleppera Ost (RSO), pásového tažného vozidla vyvinutého pro ruský sníh a bahno. V letech 1931/32 hlavní konstruktér Austro-Daimler, po fúzi se Steyr-Werke roku 1934 u Steyr-Daimler-Puch, od 1937 zástupce ředitele a později člen představenstva a vedení Nibelungenwerku v St. Valentinu. U Guderiana na s. 253 spolu s Grotem jako příjemce zakázky na konstrukci obřího tanku o hmotnosti 1 000 tun. Zemřel náhle při odhazování sněhu před svou vilou; datum a místo narození ani přesné datum úmrtí se zjistit nepodařilo.

Haeften, von — Werner von Haeften (1908–1944), nadporučík a Stauffenbergův pobočník, doprovázel ho do Wolfsschanze a pomáhal s náložemi. V noci z 20. na 21. 7. 1944 popraven zastřelením Frommovým stanným soudem ve dvoře Bendlerblocku; při popravě se postavil před Stauffenberga a přijal kulky určené jemu.

Halder — Franz Halder (1884–1972), generálplukovník, náčelník generálního štábu pozemního vojska od 1. 9. 1938 do září 1942; v kap. VI od něj pochází odhad, že Rusko bude sraženo za 8 až 10 týdnů — doklad pro to chybí —, a návštěva štábu tankové skupiny 2 dne 6. 6. 1941 je nejistá. Guderian jeho odvolání klade na 25. září, Zeitzler je však ve funkci od 24. 9. 1942. Po 20. 7. 1944 zatčen a vězněn ve Flossenbürgu a Dachau, v květnu 1945 osvobozen Američany; stíhán nebyl, v letech 1946–61 vedl německé oddělení Historical Division US Army.

Halm — Hans Karl Alexander Halm (24. 2. 1879 – 9. 10. 1957), plukovník, později generál pěchoty. Vedoucí dopravního oddělení pozemního vojska (T 7) v Truppenamtu říšského ministerstva obrany; Guderianův nadřízený v dopravním oddělení přibližně 1923–1927.

Hanbauer — Heinrich („Heinz“) Hanbauer (1917–1941), nadporučík, velitel 2. roty I. batalionu střeleckého pluku 86 v 10. tankové divizi, tedy v Guderianově XIX. armádním sboru. U Guderiana „poručík Hanbauer od střeleckého pluku 86“ v seznamu vyznamenaných po tažení ve Francii, podle Guderiana s Rytířským křížem 3. 6. 1940. Pramen však datuje jeho Rytířský kříž až 7. 3. 1941 a uvádí ho tehdy jako nadporučíka; rozpor zůstává otevřený a do textu se nemá přenášet Guderianovo datum jako jisté. Padl, resp. zemřel 3. 7. 1941 u Berezina v Bělorusku, pohřben na německém vojenském hřbitově Šatkovo.

Hansen — Erik Hansen (1889–1967), generál jezdectva, šéf německé vojenské misie v Rumunsku 1940–1941 a 1943–1944; 5. 8. 1944 spolu s Killingerem Guderianovi vysvětloval, že se Německo má opřít o mladého krále, ne o Antonesca — Guderian to sám hodnotí jako „omyl s těžkými následky“. Po převratu v srpnu 1944 zajat Sověty a propuštěn až roku 1955.

Harpe — Josef Harpe (1887–1968), generálplukovník, velitel 4. tankové armády, skupiny armád „Severní Ukrajina“ / „A“ a 5. tankové armády, v lednu 1945 odvolán; Guderian jej na s. 350 uvádí spolu s Reinhardtem jako velitele, jejichž odvolání se dalo čekat.

Hauenschild, Ritter von — Bruno Ritter von Hauenschild (1896–1953), generálporučík (od 1. 1. 1944). Velel 24. tankové divizi a 8. 9. 1942 byl u Stalingradu těžce zraněn — to je ono Guderianovo „dlouhou dobu těžce raněný“. Poté velitel škol tankových vojsk, od 26. 1. 1945 velící generál ve Wehrkreisu III a začátkem března 1945 krátce bojový velitel Velkého Berlína. Zemřel v Mnichově.

Hausser — Paul Hausser (1880–1972), od 1. 8. 1944 generálplukovník Waffen-SS; v kap. VI velitel divize SS (mot.) „Das Reich“, od 29. 6. 1944 velitel 7. armády po Dollmannovi a první příslušník Waffen-SS, který trvale velel armádě. Guderian jej nazývá „mein alter Chef aus Stettin“, na s. 302 jej však anachronicky tituluje generálplukovníkem — tu hodnost měl až od 1. 8. 1944. Jeho sbor nese odpovědnost za masakr v Boves (19. 9. 1943); internován do roku 1949, obžalován nikdy nebyl. Kniha uvádí jeho jméno jako „Haußer“.

Heckel — Starší podplukovník v záloze, roku 1941 velitel zásobování Guderianovy tankové skupiny v Rusku, původem z okolí Lince; po udání doma skončil u minometného praporu jako prostý voják nosič granátů. Guderian se jeho rehabilitace marně domáhal a svůj přednes k tomu našel v norimberských stenografických zápisech. Bližší totožnost nedohledána.

Heigl, Fritz — Fritz Eugen Heigl (1895–1930), autor Taschenbuch der Tanks (1926); těžce raněn na Soči, v letech 1919–20 propuštěn jako invalida. Zemřel 11. 12. 1930 ve Vídni ve 35 letech na onemocnění jater.

Heinemann — Erich Heinemann (1881–1956), velel dělostřelectvu (HArko 302), později LXV. sboru pro zbraně V. Od roku 1945 v sovětských táborech, propuštěn 1949, zemřel v Berlíně.

Heinrici — Gotthard Heinrici (1886–1971), generálplukovník, velitel 4. armády, 1. tankové armády a od března 1945 skupiny armád „Visla“, kterou převzal po Himmlerovi — Guderian na s. 366–367 líčí, jak ji Himmler dostal, Heinriciho nástup už nezmiňuje, protože je 28. 3. 1945 sám odvolán. Platil za odborníka na obranné operace.

Heitz — Walter Heitz (1878–1944), v kap. III předseda Říšského válečného soudu — rozsudek ve Fritschově procesu však jen přečetl, soudu předsedal Göring. Ve Stalingradu vydal 29. 1. 1943 rozkaz „Kdo kapituluje, bude zastřelen!“, 30. 1. byl povýšen na generálplukovníka a sám přesto padl do zajetí; zemřel 9. 2. 1944 v Moskvě v sovětském zajetí.

Henderson — Sir Nevile Henderson (1882–1942), velvyslanec v Berlíně 1937–39 a zastánce appeasementu; zemřel 30. 12. 1942 v Londýně.

Hentsch — Richard Hentsch (1869–1918), podplukovník od 20. 4. 1914, od 17. 1. 1916 plukovník; v září 1914 náčelník zpravodajského oddělení u náčelníka generálního štábu polní armády a jeden z Moltkeho nejbližších poradců. „Hentschova misse“: 8. 9. 1914 ho Moltke vyslal k 3., 2. a 1. armádě; 9. 9. se s Bülowem dohodl na ústupu za Marnu a u 1. armády přehlasoval náčelníka štábu Kuhla a nařídil ústup i jí, čímž vyvolal všeobecný ústup od Marny. Písemný rozkaz se nedochoval a spor o jeho oprávnění nebyl nikdy rozhodnut; vyšetřování v únoru 1917 ho osobní viny zprostilo, přesto zůstal obětním beránkem. U Guderiana se na „misi Hentschovu“ odvolává 15. 5. 1940 proti von Kleistovi, aby ho odvrátil od rozkazu k zastavení. Od 1. 3. 1917 náčelník štábu vojenské správy v Rumunsku, 1917 Pour le Mérite; zemřel 13. 2. 1918 v Bukurešti na komplikace po operaci žlučníku.

Hesse, Dr. — Dr. Fritz Hesse (životní data nedohledána), před válkou tiskový rada německého velvyslanectví v Londýně a Ribbentropův poradce pro Anglii. Z Ribbentropova pokynu přednesl v březnu 1945 ve Stockholmu nabídku míru — hranice z roku 1939 a společný britsko-americko-německý postup proti Rusku —, kterou švédský prostředník Gunnar Carlsson odmítl předat jako absurdní; o své misi sám napsal v knize Das Spiel um Deutschland. Nejde o Rudolfa Heße, ani o berlínského Fritze Hesseho z okruhu Bauhausu.

Heusinger — Adolf Heusinger (1897–1982), vedl operační oddělení OKH od 15. 10. 1940 a od začátku července 1944 byl zastupujícím náčelníkem generálního štábu až do zranění 20. 7. 1944, kdy úřad převzal Guderian; v knize plukovník na poradě s Hitlerem 4. 8. 1941 v Novém Borisově. O spiknutí věděl, nepodílel se, 23. 7. 1944 zatčen gestapem a v říjnu propuštěn; roku 1956 popřel, že by Volkssturm byl jeho nápad (s. 328). Po válce organizace Gehlen, roku 1957 první generální inspektor Bundeswehru.

Heß, Rudolf — Rudolf Heß (1894–1987), od 21. 4. 1933 zástupce vůdce v NSDAP a říšský ministr bez portfeje. U Guderiana postava, jejímž odletem do Británie 10. 5. 1941 se uvolnilo místo pro Bormanna a stranickou kancelář. V Norimberku 1. 10. 1946 odsouzen na doživotí, od července 1947 ve Spandau, kde 17. 8. 1987 jako poslední vězeň spáchal sebevraždu.

Hierl — Konstantin Hierl (1875–1955), v první světové válce podplukovník, roku 1936 jmenován čestným generálmajorem; od 26. 6. 1935 říšský pracovní vůdce (Reichsarbeitsführer) v čele říšské pracovní služby. U Guderiana „výtečný starý důstojník“, jemuž Hitler k sedmdesátinám 24. 2. 1945 propůjčil Německý řád a který týž večer slavil u Goebbelse, kam byl Guderian přizván. V denacifikaci roku 1948 zařazen jako hlavní vinník; délka trestu se v pramenech rozchází mezi třemi a pěti lety pracovního tábora.

Himmler, Heinrich — Heinrich Himmler (1900–1945), Reichsführer SS a šéf německé policie, hlavní organizátor holokaustu. Pro tuto knihu je podstatné, že od 20. července 1944 velel také vojskům: téhož dne jej Hitler jmenoval šéfem výzbroje pozemního vojska a vrchním velitelem náhradního vojska, 2. prosince 1944 mu dal velení skupiny armád „Horní Rýn“ a 24. ledna 1945 skupiny armád „Visla“ na východní frontě. V té funkci je Guderianovým protivníkem v kapitolách XI a XII; vlastní štábní práci přenechal Hansi Jüttnerovi. Dne 23. května 1945 se v britském internačním táboře v Lüneburgu otrávil kyanidem.

Hindenburg, von — Paul von Hindenburg (1847–1934), generál polní maršál, od 29. 8. 1916 náčelník generálního štábu polní armády, 1925–1934 říšský prezident. U Guderiana „sešlý polní maršál“ posledních manévrů roku 1932 a prezident, jehož smrtí 2. 8. 1934 Hitler spojil úřad kancléře a hlavy státu; podle jednoho z pramenů 27. 11. 1914, podle jiného 1. 11. 1914.

Hippel, von — Walter von Hippel (1897–1972); roku 1940 byl podplukovník, ne plukovník, Rytířský kříž obdržel 29. 7. 1940. Britské zajetí do roku 1948, zemřel v Buchholzi.

Hirschberg, von — Anton Freiherr von Hirschberg (1878–1960), inspektor jezdectva 1931–33; dožil v ústraní, zemřel 1. 12. 1960 v Murnau.

Hlond, Kardinal — August Hlond (1881–1948), kardinál a primas polský; roku 1944 jej zatklo gestapo a internovalo ve Wiedenbrücku, odmítl podepsat propagandistické výzvy k Polákům. Guderianova scéna je u něj chronologicky nemožná: 4. 9. 1939 odjel z Poznaně a 14. 9. přešel do Rumunska, zatímco Němci k Brestu 14. 9. teprve dorazili.

Hoare, Sir Samuel — Samuel John Gurney Hoare, 1. vikomt Templewood (1880–1959) — * 24. 2. 1880 Londýn, † 7. 5. 1959 v Londýně (Chelsea). Britský konzervativní politik: ministr letectva (1922–1929), ministr pro Indii (1931–1935), ministr zahraničí 1935 — z toho úřadu padl po Hoare-Lavalově paktu o Abesinii —, první lord admirality (1936–1937), ministr vnitra (1937–1939), lord privy seal (1939–1940). V letech 1940–1944 britský velvyslanec ve Španělsku; v této roli mu Franco 21. února 1943 zaslal nótu, kterou Guderian cituje.

Hoepner — Erich Hoepner (1886–1944), generálplukovník, velitel tankové skupiny 4 v Barbarosse a v tažení na Moskvu; 5./6. 12. 1941 zastavil útok na Moskvu téže noci jako Guderian a 8. 1. 1942 z vlastní iniciativy nařídil ústup, za což jej Hitler nečestně vyhodil z wehrmachtu — právě z jeho případu vyrůstá Guderianovo nejostřejší protihitlerovské místo v knize. V listopadu 1941 nařídil střílet „podezřelé živly“. Zatčen 20. 7. 1944 jako účastník spiknutí, 8. 8. 1944 odsouzen k smrti a téhož dne v Plötzensee oběšen.

Horthy, von — Miklós Horthy (1868–1957), admirál rakousko-uherského námořnictva a jeho poslední vrchní velitel loďstva, v letech 1920–44 regent Maďarska; v říjnu 1944 se pokusil o příměří, Němci jej zatkli a donutili k abdikaci. V Norimberku vypovídal jen jako svědek, souzen nebyl; od 1949 exil v Portugalsku.

Hoth — Hermann Hoth (1885–1971), velitel tankové skupiny 3 a Guderianův severní soused po celé tažení 1941, kterého 5. 10. 1941 vystřídal Georg-Hans Reinhardt, pak velitel 4. tankové armády (Stalingrad, Kursk), 10. 12. 1943 sesazen; 26. 6. 1941 obsadil Minsk od severu — podle s. 136 „bereits am 26.“, podle jiného pramene 28. 6. — a 2. 7. 1941 mu Kluge zároveň s Guderianem hrozil válečným soudem. Jako velitel 17. armády požadoval „Verständnis für die erbarmungslose Ausrottung von Kommunisten und Juden“; v procesu s vrchním velením OKW dostal 15 let, roku 1954 propuštěn.

Hoßbach — Friedrich Hoßbach (1894–1980), generál pěchoty, autor „Hoßbachova memoranda“ z 5. 11. 1937, které se stalo jedním z klíčových důkazů v Norimberku, později velitel LVI. tankového sboru a od července 1944 4. armády; 26. 1. 1945 odvolán spolu s Reinhardtem za to, že 22. 1. na vlastní pěst obrátil 4. armádu čelem vzad, a Hitler jej obvinil ze zrady. V dubnu 1945 se v Göttingenu úspěšně ubránil zatčení gestapem; zemřel tam roku 1980.

Höllriegel — Guderianův motospojka, kterého v červenci 1941 u Smolenska vyhodila ze sedla dělostřelecká palba, aniž ho zranila.

Höring — Major, Guderianův bezprostřední nadřízený v době jeho tříleté učitelské činnosti (přibližně 1924–1927), který dal podnět k tomu, aby se Guderianův sklon k pohyblivému vedení boje zmínil v jeho hodnocení. V knize je uveden jen příjmením a hodností, takže jednoznačné ztotožnění není možné.

Hörnlein — Walter Hörnlein (2. ledna 1893 Blüthen u Karstädtu — 14. září 1961 Kolín nad Rýnem), tehdy plukovník, naposledy generál pěchoty. Od 1. listopadu 1939 velel pěšímu pluku 80 (34. pěší divize) a 30. července 1941 za průlom pohraničních opevnění u Brestu-Litevského a postup k Mogilevu dostal Rytířský kříž; na začátku srpna 1941 převzal pěší pluk „Großdeutschland“ po Hunoldu von Stockhausenovi — to je ono „nové velení“, o němž Guderian 20. září 1941 píše. Pluk vedl do dubna 1942, pak až do konce ledna 1944 divizi „Großdeutschland“, za niž dostal 14. března 1943 dubovou ratolest k Rytířskému kříži. Ze zajetí se vrátil roku 1947.

Hube — Hans-Valentin Hube (1890–1944), generálplukovník (podle jednoho z pramenů od 20. 4., podle tracesofwar od 1. 4. 1944). Od 4. 5. 1940 velitel 16. tankové divize, od 15. 9. 1942 XIV. tankového sboru, od 29. 10. 1943 (vrchní velitel od 15. 2. 1944) 1. tankové armády, kterou na jaře 1944 vyvedl z obklíčení. U Guderiana se cituje jen jeho „dopis o frontových zkušenostech“ jako příloha k zásadám výcviku tankových jednotek. Dne 20. 4. 1944 dostal jako jeden z 27 nositelů brilianty k Rytířskému kříži a nazítří, 21. 4. 1944, zahynul při letecké havárii; místo se udává různě.

Hubitzki — Alfred Eduard Franz Ritter von Hubicki (1887–1971 nebo 1972), rakouský generál, od 1. 10. 1942 generál tankových vojsk. Od 3. 1. 1940 do dubna 1942 velitel 9. tankové divize, vytvořené ve Vídni ze 4. lehké divize — v této funkci ho Guderian 27. 9. 1941 navštívil v Krasné u Nedryhajliva. Později velel LXXXIX. armádnímu sboru a v letech 1943–1944 byl šéfem německé vojenské misse na Slovensku; 31. 3. 1945 odešel do výslužby. V rejstříku je příjmení psáno „Hubitzki“, správný tvar je Hubicki. Zemřel 14. července 1971 ve Vídni; část zdrojů uvádí rok 1972.

Hugenberg — Alfred Ernst Christian Alexander Hugenberg (1865–1951) — * 19. 6. 1865 Hannover, † 12. 3. 1951 Kükenbruch. Tiskový a filmový magnát (od roku 1916 nakladatelství Scherl, agentura Telegraphen-Union, od 1927 rozhodující podíl v UFA), od 21. 10. 1928 předseda Německé národní lidové strany (DNVP). Od 30. 1. do 29. 6. 1933 říšský ministr hospodářství a ministr výživy a zemědělství v Hitlerově kabinetu — v této roli ho Guderian uvádí v řadě „dobrých, zčásti vynikajících odborných ministrů“ s nepatrným vlivem. Z vlády vystoupil týž den, kdy se DNVP rozpustila; doufal, že Hitlera zkrotí, a nepodařilo se mu to. Roku 1946 internován Brity, 1951 v denacifikaci zproštěn.

Hühnlein, Adolf — Adolf Hühnlein (1881–1942), účastník Hitlerova puče 1923, od roku 1934 velel NSKK, který se za války podílel i na deportacích. Zemřel 18. 6. 1942 v Mnichově.

Imrédy — Béla Imrédy (1891–1946), maďarský premiér 1938–39, prosadil druhý protižidovský zákon a odstoupil, když vyšel najevo jeho židovský původ; roku 1944 ministr ve Sztójayově vládě. 28. 2. 1946 popraven zastřelením na dvoře věznice v Markó utca.

Jacob, Alfred — Alfred Jacob (1883–1963), generál ženijního vojska; od října 1939 do konce války generál ženijního vojska a opevnění u OKH, předtím inspektor pionýrů a opevnění — Guderian s ním projednává plán výstavby opevnění. Kniha uvádí jeho jméno jako „Jakob“, správně Jacob. Po válce krátce v zajetí, propuštěn 1947.

Jaenecke — Erwin Jaenecke (1890–1960) — * 22. 4. 1890 Freren, † 3. 7. 1960 Kolín nad Rýnem. Generálplukovník. Od 25. 6. 1943 velitel 17. armády na Kavkaze a na Krymu; 29. 4. 1944 naléhal na Hitlera, aby Sevastopol vyklidil, byl zbaven velení, zatčen v Rumunsku a postaven před válečný soud za ztrátu Krymu. Guderian byl jmenován zvláštním vyšetřovatelem — s pokynem, že za Krym musí padnout oběť — a, jak sám popisuje, vedl vyšetřování zdržovacím způsobem; v červnu 1944 byl Jaenecke bez rozruchu zproštěn, 31. 1. 1945 zbaven služby. 15. 6. 1945 zatčen Sověty, odsouzen k 25 letům nucených prací za válečné zločiny spáchané jeho armádou roku 1942, propuštěn 1955.

Jefremov — Jméno v knize neodpovídá žádnému známému sovětskému veliteli v tomto prostoru. Není to Michail Grigorjevič Jefremov (1897–1942), který teprve od 25. října 1941 velel 33. armádě u Naro-Fominsku a u Kurska v říjnu nebyl. Nejpravděpodobnějším vysvětlením je operační skupina generálmajora A. N. Jermakova, která do 18.–20. října působila západně od Kurska a jejíž velitel byl 13. října jmenován velitelem 50. armády, proti níž Guderian stál u Tuly. V prostoru byly i skupina plukovníka A. Z. Akimenka a zbytky 13. armády generálmajora A. M. Gorodňanského. Ztotožnění zůstává otevřené.

Jeschonnek — Hans Jeschonnek (1899–1943), generálplukovník, náčelník generálního štábu letectva po Hansi-Jürgenu Stumpffovi — od 1. 2. 1939 podle jednoho z pramenů, od listopadu 1938 podle jejího úvodu. U Guderiana ho 12. 4. 1943 navštívil a nalezl „unaveného muže ve vysloveně rezignované náladě“; k otevřené rozmluvě o součinnosti letecké a tankové zbraně ani k lidskému sblížení nedošlo. Dne 18. 8. 1943, po britském nálete na Peenemünde, na který byl sveden klamným letem na Berlín, se zastřelil (Camp Robinson u Gołdapi v Romintské hradbě); v dopisech na rozloučenou uvedl, že už nemůže pracovat s Göringem. Göring sebevraždu zatajil. Guderian její pohnutku vidí ve výtkách Hitlera a Göringa za selhání letectva.

Jodl — Alfred Jodl (1890–1946), generálplukovník od 1. 2. 1944, od srpna/září 1939 do května 1945 šéf štábu vedení wehrmachtu v OKW; podepsal mimo jiné komisařský rozkaz (1941) a rozkaz o komandech (1942). 21. 12. 1941 mu Guderian telefonoval, aby zopakoval, že „současné metody musí vést k nesnesitelným lidským obětem“ — bez rozpoznatelného účinku. 7. 5. 1945 podepsal kapitulaci v Remeši; v Norimberku odsouzen a 16. 10. 1946 oběšen.

Jungenfeldt, von — Ernst Gedult von Jungenfeld (1893–1966), tankový důstojník, velel částem tankového pluku 35 u 4. tankové divize, u Kurska 1943 jako podplukovník v záloze velitel těžkého pluku stíhačů tanků 656, na jaře 1945 velitel Panzerjagd-Division „Visla“; 1. 10. 1941 mu Guderian u Sevska osobně děkoval „za statečné chování“ u nejpřednějších tanků, na s. 332 je jako plukovník v Bulharsku autorem hlášení o nespolehlivosti bulharských vojsk. V knize stojí tvar „Jungenfeldt“ (s. 209) — chyba knihy.

Kaempfe — Rudolf Kaempfe (1883 nebo 1893 – 1962), generál dělostřelectva (od 1. 7. 1941), narozen v Moskvě, zemřel ve Stuttgartu. V letech 1937–1941 velitel 31. pěší divize, od května nebo června 1941 velitel vyššího velitelství zvláštního určení XXXV (od ledna 1942 XXXV. armádní sbor) — v této funkci u Guderiana na podzim 1941. Od září 1942 ve Führerově záloze, 21. 7. 1944 zatčen gestapem v souvislosti s 20. červencem, 1945–1949 v sovětském zajetí. 5. 1941, tracesofwar 21. 6. 1941. Nezaměňovat s generálem tankových vojsk Wernerem Kempfem, který na téže stránce velí XXXXVIII. tankovému sboru.

Kahlden, von — Wolf von Kahlden (1901–1979), major generálního štábu od 1. 8. 1938, později plukovník; roku 1941 styčný důstojník OKH k tankové skupině 2 jako Nagelův nástupce od 8. 9. 1941, od srpna 1942 do 10. 7. 1943 Ia 2. tankové armády. Protože prošel oběma funkcemi, bývá v literatuře zaměňován a edice je musí výslovně rozlišit; Guderianův údaj na s. 193 je správný. Po válce organizace Gehlen, pak brigádní generál Bundeswehru.

Kaltenbrunner — Ernst Kaltenbrunner (1903–1946), rakouský právník, SS-Obergruppenführer a generál policie (červen 1943), od 30. 1. 1943 šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti. U Guderiana vede spolu s gestapáckým SS-Gruppenführerem Müllerem přípravné vyšetřování po 20. červenci 1944 (Guderian o obou říká, že neměli pochopení pro důstojnický sbor) a později několik hodin vyslýchá samotného Guderiana; výsledkem bylo propuštění Knesebecka a Christena, nikoli však Bonina. V Norimberku 1. 10. 1946 odsouzen k smrti a 16. 10. 1946 oběšen.

Kaminski — Bronislav Vladislavovič Kaminskij (německy a polsky též Bronislaw Kaminski, 1899–1944) — * 16. 6. 1899 ve Vitebské gubernii, otec Polák, matka Němka; † 28. 8. 1944 popraven zastřelením. Waffen-Brigadeführer SS (1. 8. 1944), jediný nositel této hodnosti. Vůdce tzv. lokotské autonomie v brjanských lesích a velitel protipartyzánské brigády RONA, složené z ruských dobrovolníků, přeběhlíků a bývalých sovětských zajatců — tak ji popisuje i Guderian. Brigádě se připisuje až 10 000 civilních mrtvých v okolí Lokti a hromadné vraždění, loupení a znásilňování na varšavské Ochotě (jako součást skupiny Reinefarth, 3.–27. 8. 1944). Němci ho dali soudit a zastřelit, záminkou bylo zadržení majetku určeného Himmlerovi; mužstvu bylo oznámeno, že ho přepadli polští partyzáni, a gestapo kvůli tomu zinscenovalo falešné místo přepadu.

Kauffmann — Kurt Egon Kauffmann (21. 9. 1912 Grabow – 30. 12. 1991 Wachtberg-Villiprott) — major generálního štábu. Do reichswehru vstoupil 9. 4. 1931. Od března 1943 druhý důstojník generálního štábu u generálního inspektora tankových vojsk, tedy u Guderiana — to je místo, kde jej kniha uvádí. Od ledna 1944 první důstojník generálního štábu tankové učební divize (Panzer-Lehr-Division), od února 1945 u tankové divize „Schlesien“. Po válce v organizaci Gehlen, od roku 1956 v Bundeswehru, 1965 brigádní generál a první generál armádního letectva (General der Heeresfliegertruppe). V knize na s. 265.

Kaupisch — Leonhard Kaupisch (1878–1945), generál letectva, roku 1940 velel obsazení Dánska, od 1942 ve výslužbě. Zemřel 26. 9. 1945 ve Výmaru v sovětské zóně.

Keitel, Bodewin — Bodewin Keitel (1888–1953), od 1. 10. 1941 generál pěchoty, šéf personálního úřadu pozemního vojska od 1. 3. 1938 do 1. 10. 1942, mladší bratr polního maršála Wilhelma Keitela; 10. 12. 1941 mu Guderian spolu se Schmundtem podal písemné hlášení o situaci — tedy mimo vojenskou cestu velení. Zemřel 29., podle části zdrojů 27. 7. 1953.

Keitel, Wilhelm — Wilhelm Keitel (1882–1946), generál polní maršál a šéf OKW; podepsal rozkaz o komisařích, výnos „Noc a mlha“ i výnos o výkonu válečného soudnictví v prostoru „Barbarossa“ ze 13. 5. 1941 a po 20. červenci 1944 byl řádným členem „čestného dvora“. Guderian jej chybně nazývá „náčelníkem Ministerského úřadu“ — od roku 1935 vedl Wehrmachtamt, Ministeramt vedli Schleicher a Reichenau. 8. 5. 1945 podepsal kapitulaci v Karlshorstu; odsouzen k smrti, žádost o zastřelení zamítnuta a 16. 10. 1946 byl oběšen.

Kempf — Werner Kempf (1886–1964), v Polsku velitel „tankové divize Kempf“, od října 1939 6. tankové divize, od 1941 XXXXVIII. sboru, od února 1943 Armeeabteilung Kempf, 18. 8. 1943 odvolán za ztrátu Charkova; v kap. V se s ním Guderian sešel na tržišti v Montcornetu a bez rozkazu shora si rozdělili silnice. V dubnu 1945 zajat Američany v Porúrském kotli, roku 1947 propuštěn, souzen nebyl.

Kesselring — Albert Kesselring (1885–1960), generál polní maršál, od 21. 11. 1943 vrchní velitel Jihozápad — kniha jej uvádí jako „Oberbefehlshaber Süd“, což je chyba vydání; v obraně Apenin severně od Říma podle Guderiana zůstalo vázáno přes dvacet divizí. Dne 6. 5. 1947 jej britský soud v Benátkách odsoudil k smrti, v červenci 1947 byl rozsudek změněn na doživotí, roku 1948 snížen na jednadvacet let a 23. 10. 1952 byl Kesselring propuštěn — v roce 1951, k němuž se Guderian vztahuje, tedy ještě seděl.

Killinger — Manfred von Killinger (1886–1944), SA-Gruppenführer a v letech 1941–1944 německý vyslanec v Bukurešti, dříve námořní důstojník a příslušník Freikorps, krátce saský ministerský předseda; 5. 8. 1944 s ním Guderian mluvil spolu s Hansenem. Po převratu 23. 8. 1944 spáchal 2. 9. 1944 sebevraždu, necelé čtyři týdny po té rozmluvě.

Kirchheim — Heinrich Kirchheim (1882–1973), generálporučík, roku 1940 velitel 169. pěší divize, poté náčelník Sonderstab Libyen / Tropen v OKH a dočasný velitel italské divize Brescia v severní Africe; od srpna 1944 náhradník v „čestném dvoru“ — Guderian na s. 313 uvádí, že se jím směl nechat zastupovat, bránily-li mu jiné služební povinnosti. Po válce v zajetí do roku 1947.

Kirchner — Friedrich Kirchner (1885–1960), generál tankových vojsk, od 1939 velitel 1. tankové divize, od 1941 do konce války LVII. tankového sboru; v kap. V velel jedné ze tří divizí Guderianova sboru a Rytířský kříž dostal 20. 5. 1940 jako první z celé skupiny. Na jaře 1945 zajat západními spojenci, roku 1947 propuštěn.

Kleemann — Ulrich Kleemann (1892–1963), plukovník (od 1. 10. 1938), od 4. 12. 1940 do 5. 1. 1942 velitel 3. střelecké brigády ve 3. tankové divizi; za tuto funkci dostal 13. 10. 1941 Rytířský kříž — s ním se tedy Guderian setkal v září 1941 v Konotopu. Později generál tankových vojsk, velitel 90. lehké divize v Africe, od května 1943 útočné divize Rhodos a od listopadu 1944 tankového sboru Feldherrnhalle. Roku 1944 vydal na Rhodu rozkazy, na jejichž základě bylo zatčeno asi 1 700 z přibližně 2 000 rhodských Židů; z deportovaných přežilo asi 160. Zemřel 1. ledna 1963 v Oberurselu, podle jiného zdroje 3. ledna 1963.

Kleist, von — Ewald von Kleist (1881–1954), generálplukovník od 19. 7. 1940 a generál polní maršál od 1. 2. 1943; v květnu 1940 velel Panzergruppe Kleist, prvnímu tankovému svazu velikosti armády, a v kap. V byl Guderianovým přímým nadřízeným — 17. 5. 1940 jej Guderian po prudké výtce požádal o zbavení velení. 30. 3. 1944 odvolán zároveň s Mansteinem po neshodách s Hitlerem ohledně ústupů; vydán Jugoslávii (15 let), pak SSSR, kde byl 21. 2. 1952 odsouzen k 25 letům, a 13. 11. 1954 zemřel ve vladimirské věznici.

Klingenberg — Fritz Paul Heinrich Otto Klingenberg (1912–1945) — * 17. 12. 1912 Rövershagen, † 23. 3. 1945 na západním okraji Herxheimu, zabit zásahem tankového granátu; pohřben na německém vojenském hřbitově v Andilly. V dubnu 1941 jako SS-Hauptsturmführer a velitel 2. roty motocyklového praporu divize SS „Reich“ vjel se šesti muži do Bělehradu a 12. dubna přijal kapitulaci města z rukou starosty Jevrema Tomiće; za to Rytířský kříž 14. 5. 1941. V téže hodnosti a u téhož praporu ho Guderian v červenci 1941 zastihl u Jelni jako „statečného Hauptsturmführera“. Od 21. 12. 1944 SS-Standartenführer, od 12. 1. 1945 velitel divize SS „Götz von Berlichingen“.

Klingspor — Curt Carl Mauritz Klingspor (14. 4. 1888 Stockholm – 11. 2. 1938 Stocksberg, Danderyd) — švédský důstojník z rodu Klingsporů. Dobrovolník u Svea livgarde 1906, podporučík 1908, poručík 1911, kapitán 1921, major 1933. Od roku 1926 u tankového praporu Göta livgarde, roku 1934 jeho majorem a od září 1936 jeho velitelem v hodnosti podplukovníka. Roku 1929 tedy kapitán — jak jej Guderian uvádí — a velitel roty, k níž byl přidělen. Zemřel v nedožitých padesáti letech, což vysvětluje Guderianovu zmínku o předčasné smrti. 15. 10. 1914 se oženil s Elsou Matildou Charlottou (Maud) Cederlundovou (nar. 31. 10. 1893), dcerou dvorního myslivce Alfreda Edvarda Cederlunda a Elsy Charlotty Björckové — ta je onou vdovou Cederlundovou na Brandalsundu, který Edvard Cederlund koupil roku 1912 a kde roku 1926 zemřel. V knize na s. 17 a 18.

Kluge, von — Günther von Kluge (1882–1944), generálplukovník od 1. 10. 1939 a generál polní maršál od 19. 7. 1940, velitel 4. armády v Polsku, ve Francii i v Rusku do 18. 12. 1941 a od 19. 12. 1941 skupiny armád Střed, od 7. 7. 1944 OB West; v knize Guderianův hlavní protihráč — hrozba válečným soudem a řeč o „generálské frondě“ (s. 146), „Vaše operace visí vždycky na hedvábné niti!“ (s. 152 n.) a spor o 137. pěší divizi 14. 12. 1941. Guderian jej na s. 57 a 73 nazývá generálplukovníkem už v srpnu a září 1939 a podoba jména „Hans Günther“ je chybná. 19. 8. 1944 spáchal na cestě do Německa sebevraždu kyanidem (francouzské prameny uvádějí 18. 8.).

Knesebeck, von dem — Pravděpodobně Wasmod von dem Knesebeck (1910–1945), podplukovník generálního štábu, Rytířský kříž 14. 5. 1944; pramen ho vede jako Ia 306. pěší divize, nikoli u OKH, a doložené úmrtí je 6. 3. 1945 u Lepsény v Uhrách, tedy první den operace „Frühlingserwachen“. U Guderiana podplukovník generálního štábu, kterého v noci na 19./20. 1. 1945 zatkla Gestapo spolu s plukovníkem von Boninem a podplukovníkem von Christenem (Boninovo povolení k ústupu z Varšavy); po několika týdnech byl s Christenem z vazby propuštěn, nesměl však zpět do generálního štábu, dostal pluk na frontě a třetího dne nasazení padl. Časová shoda je dobrá, ztotožnění však prokázáno není; druhý v úvahu přicházející Klaus von dem Knesebeck (nar. 24. 12. 1908, podplukovník od 1. 3. 1943, 20. 4. 1945 plukovník) Guderianovu popisu neodpovídá, protože válku přežil a ve jmenovaných funkcích nebyl.

Knobelsdorff, von — Heinrich Otto Ernst von Knobelsdorff (1886–1966), generál tankových vojsk (od 1. 8. 1942). Od února 1940 do 6. 1. 1942 velitel 19. tankové divize, od 1. 12. 1942 velitel XXXXVIII. tankového sboru, s nímž bojoval u Čiru a v operaci Citadela — v této funkci ho Guderian 31. 3. 1943 navštívil kvůli zkušenostem s Tigery. Od 6. 9. 1944 vrchní velitel 1. armády na západě, 30. 11. 1944 odvolán do velitelské zálohy. Americké zajetí 1945–1947, roku 1958 vydal dějiny 19. tankové divize; zemřel v Hannoveru.

Knochenhauer — Wilhelm Knochenhauer (1878–1939); zemřel 28. 6. 1939 v Hamburku, státní pohřeb. Datum narození nejisté — 23. 7., případně 16. 1. 1878.

Koch — Erich Koch (1896–1986), od roku 1928 gauleiter Východního Pruska a od 1. 9. 1941 říšský komisař pro Ukrajinu. Obě Guderianovy zmínky míří na tutéž osobu: na s. 263 na jeho ukrajinskou správu, jejíž metody podle hlášení „udělaly z Ukrajinců, přátel Němců, naše nepřátele“, na s. 353 na gauleitera, který Hitlera utvrzoval v podezíravosti ke generálům a omezoval operační prostor skupin armád. Vedoucí účastník vyvražďování polských a ukrajinských Židů ve své oblasti; roku 1950 vydán Polsku, 9. 3. 1959 ve Varšavě odsouzen k smrti, trest roku 1960 změněn na doživotí pro nemoc, zemřel 12. 11. 1986 ve vězení v Barczewu.

Korten — Günther Korten (1898–1944) — * 26. 7. 1898 Kolín nad Rýnem, † 22. 7. 1944 v lazaretu Vůdcova hlavního stanu u Rastenburgu. Náčelník generálního štábu letectva od srpna/září 1943; generálplukovník posmrtně. Těžce zraněn Stauffenbergovou bombou 20. července 1944 a dva dny poté zranění podlehl — Guderian ho uvádí na druhém místě mezi „prvními oběťmi atentátu“, které označuje za zbytečné.

Köstring — Ernst-August Köstring (1876–1953), generál jezdectva od 1. 10. 1940, v letech 1935–1941 vojenský a letecký přidělenec v Moskvě, v srpnu 1939 přítomen podpisu paktu, od 1. 1. 1944 General der Freiwilligen-Verbände; v knize „náš výtečný vojenský přidělenec v Moskvě“, jehož varování, že dobytí Moskvy nebude rozhodující, Guderianovo tvrzení v jádru potvrzuje — Guderian však zjednodušuje, protože Köstringova hlášení nebyla jednoznačná a varování neignoroval jen Hitler, nýbrž i OKH. Americké zajetí do roku 1947, zemřel ve svobodě.

Krause — Helmut Krause (1915–1941), nadporučík u tankového pluku 35 u 4. tankové divize, rotu převzal po Guderianově synovi Heinzi Güntherovi; jeho deník doslova popisuje setkání s Guderianem u mostu přes Ostrik 3. a 5. 8. 1941 a je prvním ze dvou nezávislých potvrzení Guderiana v kap. VI. 10. 10. 1941 u Mcenska uhořel v tanku, který zapálil lahvemi se zápalnou směsí seržant G. I. Amelin. Identifikace velmi pravděpodobná; podle deníku vedl v srpnu 1941 3. rotu, ne 2./35.

Krebs — Hans Krebs (1898–1945), v Moskvě 1940–1941 1. asistent Köstringa, poté náčelník štábu 9. armády a skupiny armád Střed, od září 1944 u Modela a po Guderianově odchodu 28./29. 3. 1945 pověřen vedením úřadu náčelníka generálního štábu. 1. 5. 1945 sebevražda spolu s Burgdorfem ve Führerbunkeru (uvádí se i 2. 5.). Rozpor: Guderian označuje jeho zranění z 15. 3. 1945 za těžké, podle jednoho z pramenů za lehké.

Kreysing — Hans Kreysing (1890–1969), generál horských vojsk (od 1. 11. 1943), od 28. 12. 1944 do 8. 5. 1945 vrchní velitel 8. armády, která se v květnu 1945 vzdala v Rakousku. U Guderiana 25. 1. 1945 jako velitel 8. armády bojující severně od Dunaje, před níž se rýsovaly ruské přípravy k útoku u Levic, Šahů a Modrého Kameně. Rytířský kříž 29. 5. 1940 jako plukovník a velitel pěšího pluku 16, dubová ratolest 20. 1. 1943 (3. horská divize), meče 13. 4. 1944 (XVII. armádní sbor). Od 1. 6. 1945 v britském zajetí, propuštěn 1948; zemřel 14. 4. 1969 v Oldenburgu.

Kriebel — Karl Kriebel (26. 2. 1888 Metz – 28. 11. 1961 Aufkirchen), generál pěchoty. Od 1. 4. 1943 velící generál zastupujícího VII. armádního sboru a velitel vojenského okruhu VII v Mnichově. Dříve velitel 56. a 46. pěší divize, Rytířský kříž 1940. Podle vůdcovského výnosu z 2. 8. 1944 zástupce v „čestném dvoře“, ne řádný člen; zasedání se účastnil v srpnu a září 1944. Bratr Hermanna Kriebela, spoluorganizátora Hitlerova puče 1923. Po válce v americkém zajetí do roku 1947. V knize na s. 313 a 314. Nezaměňovat s Rainerem Kriebelem (1908–1989), plukovníkem generálního štábu a Hermannovým synem — ten se v knize nevyskytuje.

Krivošein — Semjon Mojsejevič Krivošejn (1899–1978), sovětský důstojník z Voroněže, pocházel ze židovské rodiny. Roku 1936 jako první sovětský tankový velitel ve Španělsku (obrana Madridu). V září 1939 velel jako kombrig — odtud Guderianův „brigádní generál“ — 29. lehké tankové brigádě a v Brestu Litevském s Guderianem dojednal předání města i rozlučkovou přehlídku s výměnou vlajek. Později generálporučík tankových vojsk (21. 8. 1943), od února 1944 velitel 1. mechanizovaného sboru, roku 1945 Hrdina Sovětského svazu za Berlín; zemřel v Moskvě. V rejstříku je psáno „Krivošein“; obvyklý český přepis ruského Кривошеин je Krivošejn.

Kuhl, von — Hermann von Kuhl (1856–1958), roku 1914 náčelník štábu 1. armády, které Hentsch nařídil ústup od Marny — na „misi Hentschovu“ se Guderian v kap. V odvolává proti Kleistovi; v kap. II jej Guderian cituje k roku 1916. Zemřel ve 102 letech, vojenský pohřeb mu vystrojil Bundeswehr.

Kuhn — Joachim Kuhn (1913–1994) — * 2. 8. 1913 Berlín, † 6. 3. 1994. Major generálního štábu (od dubna 1943). Od května 1942 v organizačním oddělení generálního štábu pozemního vojska pod Helmuthem Stieffem, Stauffenbergův přítel a bratranec jeho snoubenky; opatřoval pro atentát výbušniny. 21. 7. 1944 provázel Henninga von Tresckowa k frontě, kde Tresckow spáchal sebevraždu. Od Ziehlberga, který dostal rozkaz ho zatknout, dostal 27. 7. 1944 příležitost odjet samotný; opustil vůz a byl zajat ruskou hlídkou. Říšský vojenský soud ho v nepřítomnosti odsoudil k smrti za přeběhnutí k nepříteli, Ziehlberg byl 2. 2. 1945 zastřelen. V sovětských vyšetřovacích vězeních (Lubjanka, Lefortovo, Butyrka) mučen bez statusu zajatce, v říjnu 1951 odsouzen k 25 letům, v lednu 1956 vydán do Německa, kde žil v ústraní; roku 1998 v Rusku rehabilitován. Prameny se rozcházejí: Guderian mluví jednoznačně o přeběhnutí k nepříteli, Peter Hoffmann uvádí, že Kuhn úmysl přeběhnout popíral, že ho udali polští venkované a že důkazy o dezerci jsou sporné.

Kuntzen — Adolf-Friedrich Kuntzen (1889–1964), generál tankových vojsk (od 1. 4. 1941). V tažení v Polsku a ve Francii velitel 8. tankové divize (od 16./18. 10. 1939, Rytířský kříž 3. 6. 1940 jako generálporučík) — odtud Guderianův „starý spolubojovník z Francie“; 1941 velitel LVII. tankového sboru, od 28. 5. 1942 do 4. 9. 1944 (podle jiného zdroje do 7. 9. 1944) velitel armádního sboru ve Francii s velitelstvím v Rouenu, který byl roku 1944 podřízen Rommelovi; prameny se rozcházejí v jeho označení. Guderian ho 30. 4. 1944 v Rouenu navštívil a poučil se u něho o pobřežní obraně. Zemřel v Hannoveru 9. nebo 10. 7. 1964.

Kübler, Ludwig — Ludwig Kübler (1889–1947), generál horských vojsk. V letech 1938–1940 velitel 1. horské divize, od 25. 10. 1940 XXXXIX. horského sboru, od konce prosince 1941 do 21. 1. 1942 vrchní velitel 4. armády — odtud odešel, jak píše Guderian, „na vlastní žádost“ (zdroje uvádějí, že byl odvolán, protože nesplnil očekávání). Od července 1943 velitel zajišťovacích a zápolních vojsk skupiny armád Střed, od října 1943 velitel Operační zóny Jaderské přímoří. Jugoslávský vojenský soud v Ljubljani ho 17. 7. 1947 odsoudil k smrti — rozhodující byl jeho sborový rozkaz č. 9 z 24. 2. 1944 o „teroru proti teroru“, dovolující oběšení či zastřelení zajatých partyzánů a kolektivní opatření proti vesnicím — a 18. 8. 1947 byl oběšen. Jeho bratr, generálporučík Josef Kübler, byl oběšen 26. 2. 1947 v Bělehradě.

Küchler, Georg von — Georg von Küchler (1881–1968), generál polní maršál od 1942, velitel 18. armády od listopadu 1939 do 16./17. 1. 1942, kdy po Leebovi převzal velení skupiny armád „Sever“ a držel je do konce ledna 1944, než byl odvolán po sporu s Hitlerem o ústup. Guderianova věta na s. 247, že odešel „na vlastní žádost“, je věcně chybná — Küchler neodešel, převzal vyšší velení. 28. 10. 1948 odsouzen na 20 let, roku 1951 sníženo na 12 a v únoru 1953 propuštěn.

Kühne — Podplukovník, po plukovníku Halmovi (vedle podplukovníka Wägera) Guderianův nadřízený v dopravním oddělení Truppenamtu říšského ministerstva obrany po roce 1927. Bližší totožnost nedohledána.

Lammerding — Heinz Lammerding (1905–1971), SS-Brigadeführer a později SS-Gruppenführer a generálporučík Waffen-SS, od 23. října 1943 velitel 2. tankové divize SS „Das Reich“, od února 1945 náčelník štábu skupiny armád „Visla“. Pod jeho velením divize 9. června 1944 oběsila v Tulle devětadevadesát mužů a dalších sto čtyřicet devět odvlekla do Dachau, kde sto jeden z nich zemřel, a 10. června 1944 vyvraždila Oradour-sur-Glane: 642 zabitých, z toho 205 dětí. U Guderiana na s. 366 jako „velmi hodný“ muž, jemuž vytýká jen neznalost služby v generálním štábu, a na s. 383 jako spojenec proti Himmlerovi. Soud v Bordeaux jej v nepřítomnosti odsoudil k smrti, Spolková republika jej nevydala a žádný německý soud jej za tyto činy neodsoudil. Zemřel 13. ledna 1971 v Bad Tölz; na jeho pohřeb přišlo přes dvě stě bývalých příslušníků SS.

Landgraf — Franz Landgraf (1888–1944), generálporučík (1. 9. 1942), od 1. 10. 1936 velitel tankového pluku 7, od 6. 1. 1941 velitel 6. tankové divize (na východní frontě v zimě 1941/42 onemocněl a zastupoval ho Raus), 1942–1943 velitel 155. (záložní) tankové divize. U Guderiana plukovník, který roku 1940 přejímal po Balckovi předmostí u Alberta a byl rozhořčen, že je Balck vyklidil, než přišlo vystřídání. Zemřel 19. 4. 1944 ve Stuttgartu.

Langermann und Erlencamp, Frhr. von — Willibald Freiherr von Langermann und Erlencamp — velitel 4. tankové divize od září 1940 do konce prosince 1941. U Guderiana 1. 10. 1941 na kopci s větrným mlýnem u Sevska, kde byl kvůli pohonným hmotám opatrnější než Eberbach; jeho divize 6. 10. 1941 jižně od Mcenska „zažila zlé hodiny“ proti T 34. Data narození ani úmrtí se zjistit nepodařilo.

Leeb, Ritter von — Wilhelm Ritter von Leeb (1876–1956), generál polní maršál (19. 7. 1940), od 1939 velitel skupiny armád C, 1941–42 skupiny armád Sever. U Guderiana v kap. V nadřízený jeho skupiny a na s. 247 mezi těmi, kdo „odešli na vlastní žádost“ — formálně správně, věcně šlo o střet s Hitlerem o demjanský výběžek (uvolněn 16. 1. 1942). V procesu s vrchním velením OKW odsouzen na tři roky, započtené jako odpykané.

Lemelsen — Joachim Lemelsen (1888–1954), od 1938 velitel 29. pěší divize, od 25. 11. 1940 velitel XXXXVII. tankového sboru v Guderianově tankové skupině 2 (30. 9. 1941 referoval o „úplném překvapení protivníka“, na rozdíl od Geyra), později velitel 10. a 14. armády v Itálii. V červnu 1941 vydal rozkazy proti „nesmyslnému střílení“ zajatců, ale s výslovnou výhradou, že komisařský rozkaz platí. Do 10. 4. 1948 v britském zajetí.

Lenin — Vladimir Iljič Lenin, vlastním jménem Uljanov (1870–1924), ruský revolucionář a politický teoretik, od 1903 vůdce bolševiků, od 9. 11. 1917 do 21. 1. 1924 předseda Rady lidových komisařů RSFSR, od 1922/1923 předseda Rady lidových komisařů SSSR. U Guderiana v ediční kapitole o sugestivní síle vůdců: ruský národ se proti svému původnímu přesvědčení stal silou Leninových idejí bolševickým, byť pro ně podle Guderiana byla připravena živná půda špatným hospodařením carské doby. Zemřel 21. ledna 1924 v Gorkách u Moskvy.

Ley, Dr. — Robert Ley (1890–1945), říšský vedoucí NSDAP a vůdce Německé pracovní fronty; v knize na s. 381 (Freikorps, jímž ho Hitler 28. 3. pověřil) a na s. 408. Obžalován před Mezinárodním vojenským tribunálem a v noci z 24. na 25. 10. 1945 se oběsil v cele, ještě než proces začal.

Licht — Rudolf-Eduard Licht (1890–1978), od prosince 1939 velitel pěšího (střeleckého) pluku 40 u 17. tankové divize, od července 1941 velitel 17. střelecké brigády, generálmajor 1942, poslední hodnost generálporučík. U Guderiana (s. 156) 11. 7. 1941 jako „na místě velící velitel pluku“ vyklidil předmostí jižně od Orši a Guderian jeho rozhodnutí schvaluje.

Liddell Hart — Basil Henry Liddell Hart (1895–1970), britský vojenský publicista, v armádě 1914–27, odešel jako kapitán. Napsal předmluvu k anglickému vydání Guderianových pamětí (Panzer Leader, 1952) a Guderian ho v kap. II jmenuje mezi těmi, kdo podnítili jeho obraznost. V rozhovorech s ním Guderian přiznal věci, které v knize zamlčuje — například že v prosinci 1941 pokračoval ve stahování navzdory Hitlerovu zákazu, a uvedl jiné datum (25. 12.) než kniha (26. 12.).

Liebenstein, Frhr. von — Kurt Freiherr von Liebenstein (1899–1975), od října 1940 náčelník štábu tankové skupiny 2 (od 5. 10. 1941 2. tankové armády) v hodnosti podplukovníka; v kap. V jako Ia 10. tankové divize, Guderian ho nazývá „vynikajícím“ a děkuje mu jako prvnímu v předmluvě. Na s. 206 Guderian přiznává, že měl uposlechnout jeho rady — jediné takové místo v kapitole VI. Od 1956 generálmajor Bundeswehru.

Liljefors — Bruno Liljefors (1860–1939), přední švédský malíř zvířat a přírody. U Guderiana v souvislosti se švédským pobytem roku 1929.

Linnarz — Viktor Linnarz (1894–1979), generálmajor (od 1. 1. 1943), později generálporučík (1. 4. 1944). V roce 1941 velel brigádě ve 3. tankové divizi, od roku 1942 byl zástupcem šéfa personálního úřadu pozemního vojska generála Bodewina Keitela — v této funkci ho Guderian v únoru 1943 uvádí jako „Keitelova pomocníka“, který mu oznámil povolání k Hitlerovi do Vinnycje. Dne 21. 7. 1944 zatkl na venkovském sídle polního maršála von Witzlebena. Od 1. 3. 1945 velitel 26. tankové divize v Itálii, kterou v květnu předal Britům; zemřel ve Weidenu v Horní Falci.

List — Wilhelm List (1880–1971), od 19. 7. 1940 polní maršál, velitel 14. armády v Polsku a 12. armády na západě, roku 1941 velitel Wehrmachtu Jihovýchod (nařídil tábory pro rukojmí a vraždu přes 200 obyvatel vesnic Ano a Kato Kerdylia), od července 1942 skupina armád A na Kavkaze. U Guderiana třikrát v kap. V — 17. 5. 1940 z příkazu Rundstedta odvolal jeho zbavení velení a 9. 6. 1940 mu po prudké výtce podal ruku. V procesu s rukojmími dostal 19. 2. 1948 doživotí, roku 1952 byl těžce nemocný propuštěn.

Loch — Herbert Loch (1886–1975), v červnu 1940 generálporučík a velitel 17. pěší divize (Guderian zjednodušuje na „generála“), později velitel XXVIII. armádního sboru a 18. armády v Kuronsku. U Guderiana 9. 6. 1940 v předmostí u Château-Porcien, hlubokém jen jeden až dva kilometry. Roku 1971 proti němu stuttgartské státní zastupitelství vedlo vyšetřování pro návod k vraždě polských civilistů (výsledek nezjištěn); datum úmrtí 28. 10. 1975, podle jiného pramene 1976.

Loeper, von — Friedrich-Wilhelm von Loeper (1888–1983), generálporučík od 1. 9. 1940, od 5. 10. 1940 do 15. 4. 1942 velitel 10. (mot.) pěší divize. U Guderiana 22. 12. 1941 v Černi, kde mu vyložil „účel rozkazu a důvody, které k němu Hitlera vedly“; na s. 131 mu Guderian chybně přisuzuje hodnost generálmajora. V letech 1944–45 velel tankové divizi „Tatra“, nasazené proti Slovenskému národnímu povstání.

Loerzer — Bruno Loerzer (1891–1960), velitel II. leteckého sboru, od února 1943 generálplukovník a šéf personálního úřadu Luftwaffe, v prosinci 1944 odvolán. U Guderiana v kap. V vedl válečnou hru k přechodu Mázy a Sperrleho opožděný rozkaz k jednorázovému náletu „správně zadržel“, čímž zachránil Guderianův útočný plán. Guderian píše jméno nejednotně, na jednom místě „Lörzer“.

Loßberg, von — Bernhard (v pramenech též Bernard) Viktor Hans Wolfgang von Loßberg (1899–1965) — * 26. 7. 1899 Berlín-Wilmersdorf, † 15. 3. 1965 Wiesbaden. Syn generála pěchoty Fritze von Loßberga — nezaměňovat s otcem, známým teoretikem pružné obrany z první světové války. Jako podplukovník první důstojník generálního štábu ve velitelském štábu branné moci OKW; v této roli mu Guderian spolu s Jodlem připisuje zásluhu, že roku 1940 u Narviku zachránili situaci, když Hitler chtěl povolit. Poté náčelník operačního oddělení armádního velitelství Norsko (do 5. 5. 1944), nakonec generálmajor. V britském zajetí do 26. 1. 1947, žil ve Wiesbadenu. Autor vzpomínek Im Wehrmachtführungsstab.

Ludendorff — Erich Ludendorff (1865–1937), generál pěchoty, 29. 8. 1916 až 26. 10. 1918 první generální kvartýrmistr a faktický vedoucí 3. Nejvyššího armádního velení; 1923 účastník Hitlerova mnichovského puče, roku 1924 zproštěn. U Guderiana dvojí role: příklad toho, že silné velení bylo roku 1916 povoláno pozdě, a terč výtky „hypertrofie generálního štábu“, kterou Guderian odmítá odkazem na Ludendorffovu tvůrčí energii. Zemřel 20. 12. 1937 v Mnichově.

Lutz — Oswald Lutz (1876–1944), první nositel hodnosti generál tankového vojska (1. 11. 1935), hlavní organizátor motorizace a výstavby německých tankových vojsk; od roku 1922 uvedl Guderiana do problematiky rychlých vojsk, od října 1931 byl Guderian jeho náčelníkem štábu a Lutz napsal předmluvu k Achtung – Panzer! V únoru 1938 odvolán v souvislosti s krizí Blomberg–Fritsch. V nekrologu z roku 1944 označen za „otce německé tankové zbraně“, titul se dnes obvykle připisuje Guderianovi.

Lüttwitz, Frhr. von — Smilo Walther Hinko Oskar Constantin Wilhelm svobodný pán von Lüttwitz (1895–1975), generál tankových vojsk. Vrchní velitel 9. armády na Visle od 1. 9. 1944 (NDB: od 21. 9. 1944); Hitler mu zamítl žádost o zpětvzetí frontu před velkou sovětskou ofenzivou a po zhroucení postavení byl odvolán 19. 1. 1945 nebo 21. 1. 1945 (NDB), 9. armádu převzal generál Busse. U Guderiana „statečný, rozvážný a přímý generál svobodný pán von Lüttwitz (Smilo)“, kterého Schörner odvolal hned jako první krok po svém nástupu. Pak velel LXXXV. sboru. Syn generála Walthera von Lüttwitze. Od 1. 6. 1957 první velící generál III. sboru Bundeswehru, funkci inspektora pozemního vojska odmítl pro věk a na konci roku 1960 odešel do výslužby; zemřel 19. 5. 1975 v Koblenci.

Mackensen, August von — August von Mackensen (1849–1945), polní maršál; v kap. II na Schlieffenově večeru 1935 jako jediný veřejně prohlásil, že čest Schleichera a Bredowa zůstala neposkvrněna. Otec generála Eberharda von Mackensen, s nímž ho nelze zaměňovat, a diplomata Hanse Georga. Zemřel ve 95 letech.

Mackensen, Eberhard von — Eberhard von Mackensen (1889–1969), v červnu 1940 generálporučík a náčelník štábu 12. armády — Guderian ho nazývá „svým přítelem“ a zjednodušuje jeho hodnost na „generála“; 19. 6. 1941 ho Guderian navštívil u III. armádního sboru (s. 139). Od 22. 11. 1942 velitel 1. tankové armády, generálplukovník, od 5. 11. 1943 velitel 14. armády v Itálii; odpovědný za odvetné zastřelení 335 lidí v ardeatinských jeskyních 24. 3. 1944, roku 1946 odsouzen k smrti, trest zmírněn, propuštěn 1952. Syn polního maršála Augusta von Mackensen.

Mahan, Admiral — Alfred Thayer Mahan (1840–1914), americký námořní důstojník a teoretik; aktivní službu ukončil jako kapitán, roku 1906 byl povýšen na kontraadmirála ve výslužbě, dvakrát byl prezidentem Naval War College. Jeho kniha The Influence of Sea Power upon History (1890, o období 1660–1783) položila základ moderní doktríny námořní převahy — Guderian ji připomíná jako dílo, podle jehož zásad Hitler rozhodně nejednal. Zemřel ve Washingtonu.

Maisel — Ernst Maisel (1896–1978), generálporučík, od 1942/43 náčelník Amtsgruppe P2 personálního úřadu, od října 1944 zástupce náčelníka úřadu; 14. 10. 1944 doprovázel Burgdorfa k Rommelovi jako svědek při předání ultimáta a jedu a podílel se na činnosti „čestného dvora“ po 20. červenci. U Guderiana na s. 313 jako zapisovatel a pozorovatel z Hitlerova příkazu při přípravném vyšetřování. Kniha uvádí jeho jméno jako „Meisel“.

Mannerheim — Carl Gustaf Emil Mannerheim (1867–1951), od roku 1942 polní maršál Finska, velitel finské armády v zimní i pokračovací válce, 1944–1946 prezident Finska — jako prezident dovedl Finsko k příměří se SSSR, tedy k vystoupení z války po boku Německa.

Manstein, von — Erich von Manstein (1887–1973), autor plánu na úder Ardenami, od 1942 polní maršál; v kap. V jako generálporučík a náčelník štábu skupiny armád A souhlasil s Guderianem a vyzval ho, aby to u Rundstedta zkusil ještě jednou. Guderian klade jeho memorandum na 4. 12. 1939, první je však z 31. 10. 1939, a hodnost uvádí anachronicky. Roku 1949 odsouzen na 18 let, 7. 5. 1953 propuštěn.

Manteuffel, von — Hasso Eccard svobodný pán von Manteuffel (14. ledna 1897 Potsdam – 24. září 1978 Reith v Rakousku), generál tankových vojsk. Ve třicátých letech přešel od jezdectva k motorizovaným a tankovým jednotkám, pracoval v Guderianově okruhu a učil na tankových školách; roku 1941 velel u 7. tankové divize a 31. prosince 1941 dostal Rytířský kříž. Od února 1944 vedl tankovou granátnickou divizi „Großdeutschland“ a 1. září 1944 byl povýšen na generála tankových vojsk a jmenován vrchním velitelem 5. tankové armády na západní frontě. Její útok 16. prosince 1944 vedl k hlubokému vlomu, k Máze se ale nedostala: předvoj 2. tankové divize uvízl bez paliva asi pět kilometrů před Dinantem. Od 10. března 1945 velel 3. tankové armádě na východě a 3. května 1945 u Hagenowa kapituloval před Brity, aby se jeho vojska vyhnula sovětskému zajetí. Byl jedním z dvaceti sedmi nositelů Rytířského kříže s dubovou ratolestí, meči a brilianty (brilianty 18. února 1945). Z internace propuštěn v prosinci 1946; od roku 1949 ve FDP, 1953–1957 poslanec Spolkového sněmu a mluvčí strany pro obranu, a je mu připisován návrh jména Bundeswehr. Roku 1959 byl odsouzen k osmnácti měsícům za zabití: v roce 1944 nechal zastřelit vojáka, přičemž přehlasoval rozsudek válečného soudu, který navrhoval vězení.

Marras — Luigi Efisio Marras (nar. 2. 8. 1888 v Cagliari), italský generál (generál armádního sboru po roce 1943), od října 1936 do roku 1943 italský vojenský přidělenec v Berlíně, 2. 12. 1950 až 15. 4. 1954 náčelník generálního štábu obrany — proto Guderianův popisek u obrázku 16 „nynější italský náčelník generálního štábu“. U Guderiana se 10. 7. 1941 objevil na návštěvě u jeho štábu a 11. 7. 1941 ho v doprovodu námořního kapitána Bürknera provázel při přechodu Dněpru u Kopysi; Datum jeho úmrtí se v pramenech rozchází: 28., případně 29. ledna 1991, podle jiného zdroje 28. ledna 1981.

Martel — Giffard Le Quesne Martel (1889–1958), britský generálporučík, autor spisu A Tank Army (1916) a konstruktér vlastní tankety (1925); roku 1940 řídil tankový protiútok u Arrasu proti 7. tankové divizi, 1943–44 vedl britskou vojenskou misi v SSSR.

Martinek — Robert Martinek (1889–1944) — * 2. 2. 1889 v Nových Hradech v Čechách (Gratzen), † 28. 6. 1944 u Berezina v Bělorusku, padl při leteckém útoku během sovětské operace Bagration. Rakouský dělostřelecký důstojník, 1937–1938 inspektor dělostřelectva rakouské armády, od 12. 3. 1938 v německé armádě. Od 26. 8. 1939 do 11. 11. 1941 dělostřelecký velitel 7 (Arko 7, tj. dělostřelectvo VII. armádního sboru) — v tomto zařazení ho Guderian na podzim 1941 na moskevské silnici chválí jako „osvědčeného, vynikajícího rakouského generála“ a svěřuje mu dohled nad nebezpečným místem („skupina Martinek“). Od 1. 1. 1943 generál dělostřelectva a velitel XXXIX. tankového sboru. Prameny se zde rozcházejí: některé zařazení Arko 7 vynechávají a k roku 1941 ho místo toho kladou k vyššímu dělostřeleckému velení 11. armády u Sevastopolu. Jiné dávají Arko 7, a tomu odpovídá i Guderianův text i místo, kde se s ním setkal.

Mertz von Quirnheim — Albrecht Ritter Mertz von Quirnheim (1905–1944), plukovník generálního štábu, Stauffenbergův nástupce ve funkci náčelníka štábu Všeobecného úřadu pozemního vojska a jeho přítel od mládí; 20. července 1944 spolu s Olbrichtem spustil „Walküre“. V knize na s. 313. Popraven zastřelením 21. 7. 1944 Frommovým stanným soudem ve dvoře Bendlerblocku, druhý v pořadí po Olbrichtovi.

Metz — Hermann Metz (1878–1959), generál pěchoty (z. V.), velitel vyššího velitelství XXXIV (1. 1. až 1. 9. a 13. 9. až 23. 12. 1941). U Guderiana je mu v září 1941 podřízeno vyšší velitelství XXXIV se 45. a 234. pěší divizí, v říjnu dosáhl Rylsku a měl postupovat na Kursk od západu; 11. 1. 1942 obdržel Německý kříž ve zlatě. Přesná data a místa narození a úmrtí se dohledat nepodařilo, k dispozici jsou jen roky. Odkaz na s. 444 se Metze netýká — jde o místo Metz-en-Couture v citovaném rozkazu.

Miklós — Béla Miklós (1890–1948) — * 11. června 1890 v Budapešti, podle jiného zdroje 11. července 1891. V letech 1933–36 maďarský vojenský atašé v Berlíně a ve Stockholmu, tam ho Guderian poznal; od 1. 8. do 16. 10. 1944 velitel 1. maďarské armády. Dne 16. 10. 1944 byl povolán na velitelství generála Heinriciho, z obavy před zatčením přešel přes maďarskou frontu a 17. 10. ráno dosáhl sovětských vojsk — Guderian jeho přechod datuje k 15. říjnu. Od 22. 12. 1944 do 15. 11. 1945 předseda prozatímní maďarské vlády v Debrecínu. Roku 1947 spoluzakladatel Maďarské strany nezávislosti, po zrušení jejích mandátů se stáhl z veřejného života; zemřel 21. 11. 1948 v Budapešti, pohřben bez vojenských poct.

Milch — Erhard Milch (1892–1972), polní maršál (1940), od 5. 5. 1933 státní sekretář říšského ministerstva letectví, od 1. 2. 1939 generální inspektor letectva a od listopadu 1941 generální leteckozbrojní mistr; 20. 6. 1944 byl funkcí zbaven. S Guderianem se znal z předválečné doby a v březnu 1943 mu v Berlíně podal přehled o skutečně vlivných osobnostech režimu (Goebbels, Himmler, Speer) — odtud Guderianovy nástupní návštěvy. V norimberském procesu proti Milchovi byl 17. 4. 1947 odsouzen na život za podporu a vykořisťování nuceně nasazených v letecké výrobě, 1951 sníženo na 15 let, propuštěn 28. 6. 1954.

Model — Walter Model (1891–1945), od 13. 11. 1940 velitel 3. tankové divize v Guderianově tankové skupině (2. 9. 1941 lehce zraněn; charakteristika na s. 304 „smělý, neúnavný voják“), pak 9. armáda, polní maršál od 30. 3. 1944, od srpna 1944 vrchní velitel Západ a velitel skupiny armád B. Spoluodpovědný za taktiku spálené země, deportace civilistů a spolupráci s Einsatzgruppe B. 21. 4. 1945 se zastřelil v lese mezi Duisburgem a Lintorfem poté, co odmítl kapitulovat.

Molotov — Vjačeslav Michajlovič Molotov (1890–1986), 1930–1941 předseda rady lidových komisařů, od května 1939 lidový komisař (pak ministr) zahraničí. U Guderiana rozhodující je jeho berlínská návštěva v listopadu 1940 a čtyři sovětské požadavky, z nichž Hitler vyvodil nevyhnutelnost války se SSSR; Guderian ji klade na 14. 11. 1940, podle jednoho z pramenů datuje rozhovory na 12.–14. 11. 1940. Roku 1957 odstraněn Chruščovem, 1961/62 vyloučen ze strany, zemřel 8. 11. 1986 v Moskvě.

Moltke, Graf von — Helmuth von Moltke starší (1800–1891), v letech 1857–88 náčelník generálního štábu.

Morell — Theodor Morell (1886–1948), lékař, od roku 1936 Hitlerův osobní lékař, od 24. 12. 1938 profesor, 21./23. 4. 1945 odvolán a odvezen z Berlína. U Guderiana muž, jehož injekce Guderian na Hitlerovu radu odmítl („Hitlerův příklad zrovna nepovzbuzoval“), dodavatel Hitlerových drog a člen kliky kolem Hitlera s pochybnými obchodními praktikami. Po válce internován v Dachau, nikdy obžalován; zemřel 26. 5. 1948 v Tegernsee.

Mölders — Werner Mölders (1913–1941), od 1940 velitel JG 51, jako první dostal 15. 7. 1941 brilianty za 101. sestřel a poté zákaz bojových letů. Na s. 131 ho Guderian uvádí jako plukovníka, byl ale podplukovník — plukovníkem až po 15. 7. 1941. Zahynul 22. 11. 1941 u Vratislavi jako cestující v He 111, který havaroval při letu na Udetův pohřeb.

Munzel — Oskar Munzel (1899–1992), od 1. 6. 1941 velitel oddílu tankového pluku 6 u 3. tankové divize, velitelem celého pluku formálně od prosince 1941. Na s. 197 (15. 9. 1941) ho Guderian nazývá už velitelem pluku — nejpravděpodobněji šlo o faktické vedení dřív; jeho deset tanků z celého pluku je nejkonkrétnější doklad vyčerpání v celé knize. Po válce velitel tankových škol a autor odborné literatury.

Mussolini — Benito Mussolini (1883–1945), italský předseda vlády od 31. 10. 1922 a Duce, svržen 25. 7. 1943, poté v čele Italské sociální republiky. U Guderiana host velkých manévrů branné moci na podzim 1937 a Hitlerův spojenec, jehož potíže s italským králem Hitlera odrazovaly od obnovy monarchie. Dne 28. dubna 1945 byl zajat a zastřelen komunistickými partyzány v Giulinu di Mezzegra.

Müller — Velitel ženijního pluku 511, blíže neurčen. Není totožný s dr. Erichem Müllerem z Kruppa (s. 255).

Müller, Erich, dr. — Erich Müller (1892–1963), Dr.-Ing., od ledna 1943 profesor, zvaný „Kanonen-Müller“; od roku 1936 vedl u Kruppa v Essenu vývoj dělostřelectva a byl členem představenstva — klíčová postava vývoje těžkých děl „Schwerer Gustav“ a „Dora“, u projektu Maus měl Krupp trup, věž a výzbroj. U Guderiana (s. 255) jako „dr. Müller (Krupp)“ při Hitlerově výkladu o tanku „Mäuschen“; Guderian ho uvádí jako inženýra a bez křestního jména. V Kruppově procesu v Norimberku odsouzen ke 12 letům vězení, propuštěn 1952.

Müller, Friedrich-Wilhelm — Friedrich-Wilhelm Müller (1897–1947) — * 29. 8. 1897 Barmen (dnes Wuppertal), † 20. 5. 1947 Athény, popraven zastřelením spolu s Brunem Bräuerem. Generál pěchoty. Od srpna 1942 velitel 22. výsadkové pěší divize na Krétě, od 1. 7. 1944 velitel všech okupačních sil na ostrově; přezdíván „řezník z Kréty“. Řecký vojenský soud ho roku 1946 odsoudil k smrti (rozsudek 9. 12. 1946) za masakry řeckých civilistů ve Viannosu, Anogii, Amari, Damaste, Skourvoule a Malathyrosu, za „holokaust Kedrosu“ 22. 8. 1944 se 164 zabitými civilisty a za rozkaz zabít více než sto italských důstojníků na Kosu 6. 10. 1943. Od 29. 1. do 27. 4. 1945 velitel 4. armády ve Východním Prusku jako nástupce Friedricha Hoßbacha — v této roli ho uvádí Guderian, který ho charakterizuje jen jako „muže osvědčeného na frontě, který však dosud nikdy nezastával vyšší velení“, a o krétské minulosti mlčí.

Müller, Heinrich — Heinrich Müller (1900–1945) — * 28. 4. 12. 1945 úmrtní list s údajem „padl“. SS-Gruppenführer a generálporučík policie (listopad 1941), od 27. 9. 1939 šéf gestapa, tj. úřadu IV RSHA. Účastník konference ve Wannsee, řídil Eichmannovo deportační plánování a přijímal hlášení Einsatzgruppen; po 20. červenci 1944 vedl zatýkání a výslechy (přes 5000 zatčených, asi 200 popravených) — u Guderiana vede s Kaltenbrunnerem přípravné vyšetřování čestného dvora a vyslýchá i jeho samého.

Müller, Ludwig — Ludwig Müller (1883–1945), vojenský duchovní, od roku 1933 vůdčí postava Německých křesťanů a jejich zemský vůdce ve Východním Prusku; 27. 9. 1933 ho národní synoda zvolila říšským biskupem. Prosazoval „arijský paragraf“ v církvi a očištění křesťanství od toho, co nazýval židovským zkažením, včetně velkých částí Starého zákona; jeho postup vedl k rozkolu a ke vzniku Vyznávající církve. Hitler mu roku 1935 podporu odňal a nový říšský ministr pro církevní záležitosti Kerrl ho fakticky zbavil moci. U Guderiana doklad nedokončených gigantických plánů režimu: „nic z nového uspořádání evangelické církve říšským biskupem Müllerem“. Zemřel 31. 7. 1945. Nezaměňovat s vojenskými Müllery ani s gestapákem Heinrichem Müllerem, kterého Guderian zmiňuje na s. 361.

Nagel — Walter Nagel (1902–1975), od začátku léta 1941 styčný důstojník OKH u tankové skupiny 2, tehdy podplukovník i. G.; podle Guderiana (s. 193) odešel 8. 9. 1941, nástupcem byl Kahlden. Nejvyšší hodnost generálmajor (1. 7. 1944). Rozpor v roce narození: jeden zdroj uvádí 1901, Lexikon der Wehrmacht 1902.

Natzmer, von — Wilhelm von Natzmer (1871–1927), generálmajor (1925), od 1. 2. 1923 inspektor dopravních vojsk (In 6); v kap. II jemu patří výrok „K čertu s bojovým vojskem! Mouku máte vozit!“ Otec Oldwiga von Natzmer.

Naumann — Werner Naumann (1909–1982), státní tajemník ministerstva propagandy, kterého Hitler závětí z 29. 4. 1945 určil Goebbelsovým nástupcem. U Guderiana na s. 380 žádá jménem Goebbelsovým o jeho vystoupení před tiskem. Z bunkru 1. nebo 2. 5. 1945 utekl a zajetí unikl; v lednu 1953 ho Britové zatkli jako hlavu neonacistického „Naumannova kroužku“, odsouzen nikdy nebyl.

Nedtwig — Johannes Nedtwig (1894–1963), 1938–40 velitel tankového pluku 1, od 14. 5. 1940 vedl místo zraněného Keltsche 1. tankovou brigádu; kolem roku 1928 učil taktiku v Kraftfahr-Lehrstabu „společně s majorem Guderianem“. V kap. V vede 18. 6. 1940 části 1. tankové divize na Giromagny (10 000 zajatců). V červenci 1944 padl u Brodů s poraněním hlavy do sovětského zajetí, byl členem Svazu německých důstojníků a vrátil se v říjnu 1955.

Nehring — Walther Nehring (1892–1983), generálmajor od 1. 8. 1940, 1939–40 náčelník štábu XIX. sboru a tankové skupiny Guderian, pak velitel 18. tankové divize, od 1942 Afrikakorpsu, později XXIV. tankového sboru a roku 1945 1. tankové armády. V kapitole XI (s. 354) vedl v lednu 1945 obklíčené tankové síly skupiny armád A na západ — jedno z mála míst, kde Guderian vysloveně chválí výkon vojska. Jeden z hlavních tvůrců německé tankové doktríny, napsal dějiny německých tankových vojsk.

Neurath, Frhr. von — Konstantin Freiherr von Neurath (1873–1956), od 1. 6. 1932 říšský ministr zahraničí, 4. 2. 1938 vystřídán Ribbentropem a nadále ministr bez portfeje; od března 1939 do srpna 1943 říšský protektor v Čechách a na Moravě, od září 1941 faktický odstaven. U Guderiana jeden z nestranických ministrů Hitlerova prvního kabinetu, jehož odchod roku 1938 Guderian uvádí jako znamení, že kabinet ztrácí vliv. V Norimberku 1. 10. 1946 odsouzen k patnácti letům, ze Spandau propuštěn 6. 11. 1954.

Nicholson — Claude Nicholson (1898–1943), britský velitel 30. pěší brigády v Calais, autor lakonické odpovědi na výzvu ke kapitulaci z 25. 5. 1940, kterou Guderian cituje; zajat 26. 5. 1940. V zajetí odmítl jet do Katyně jako svědek německé propagandy. Zemřel 26. 6. 1943 (některé zdroje 27. 6.) v Oflagu IX A/Z v Rotenburgu — oficiálně sebevražda, rodina i spoluvězni tuto verzi zpochybňovali.

O'Rourke, Graf — Eduard hrabě O'Rourke (1876–1943) z irského rodu ruské šlechty, první gdaňský biskup. Ke Guderianově zmínce patří upřesnění: 13. června 1938 rezignoval a v září 1939 už gdaňským biskupem nebyl — byl titulárním biskupem ze Sophene. Rezignací přišel o gdaňské občanství, roku 1939 přijal polské a stal se kanovníkem v Poznani; tím se vysvětluje, proč byl tehdy v Polsku. Do Říma se dostal přes Berlín, což s Guderianovou verzí odpovídá. Zemřel v exilu v Římě; roku 1972 byly jeho ostatky přeneseny do katedrály v Olivě. V tisku stojí „O'Rourq“.

Ohnesorge — Wilhelm Ohnesorge (1872–1962), poštovní odborník a jeden z nejstarších členů NSDAP (členské číslo 42, první člen mimo Bavorsko, zakladatel dortmundské místní skupiny, Zlatý odznak strany). Od 1. 3. 1933 státní sekretář a od 2. 2. 1937 do konce války říšský ministr pošt — v tomto postavení ho Guderian jmenuje ve výčtu kabinetu. V Norimberku byl vyslechnut jako svědek, obžalován nebyl; bavorské denacifikační soudy ho zařadily mezi viníky, resp. hlavní viníky, roku 1955 byl rozsudek zrušen a řízení zastaveno. Zemřel v Mnichově.

Olbricht — Friedrich Olbricht (1888–1944), generál pěchoty, od února 1940 náčelník Všeobecného úřadu pozemního vojska v OKH; klíčová postava vojenského odporu — od zimy 1941/42 rozpracovával „Walküru“ jako krytí pro puč a roku 1943 přivedl do svého úřadu Stauffenberga. U Guderiana na s. 307 žádá Thomaleho o vojska, na s. 313 mezi popravenými a na s. 316 jako „Olbricht bez vojska“, kterého Guderian nazývá „velmi zdatným“ důstojníkem. Popraven zastřelením v noci z 20. na 21. 7. 1944 ve dvoře Bendlerblocku.

Otto — Paul Otto (1881–1961), v kap. III velitel 13. (mot.) divize, která obsadila Cheb, Aš a Františkovy Lázně; u Kocku přijal kapitulaci generála Kleeberga, tedy posledních polských polních jednotek, a 1939–42 vedl vojenskou misi na Slovensku. V letech 1945–49 v sovětském zajetí.

Óšima — Hiroši Óšima (1886–1975), generálporučík japonské armády a baron, japonský velvyslanec v Berlíně od října 1938 (v září 1939 odvolán, 27. 12. 1939 zproštěn) a znovu od února 1941 do německé kapitulace v květnu 1945. Jeho šifrované zprávy do Tokia čtla americká kryptoanalýza jako „Magic“ a generál Marshall je nazval hlavním zdrojem informací o Hitlerových záměrech v Evropě; podle jednoho z pramenů to Óšima do smrti nevěděl. U Guderiana jeho návštěva u japonského velvyslance v prvních únorových dnech 1945 předchází poradě, na níž Hitlerovi marně přednesl plán vyklizení Kuronska, Balkánu, Itálie a Norska. Tokijský tribunál ho 12. 11. 1948 odsoudil za spolčení k vedení útočné války na doživotí; roku 1955 podmíněně propuštěn, o tři roky později omilostněn. Zemřel 6. 6. 1975.

Papen, von — Franz von Papen (1879–1969), 1. 6. až 3. 12. 1932 říšský kancléř, od 30. 1. 1933 vicekancléř Hitlerovy vlády; po 30. červnu 1934 odstaven (formální konec úřadu 7. 8. 1934), poté vyslanec a velvyslanec ve Vídni (1934–1938) a 1939–1944 velvyslanec v Ankaře. U Guderiana jeden z nestranických členů prvního Hitlerova kabinetu, jehož brzké odstavení dokládá bezvýznamnost říšského kabinetu. V Norimberku zproštěn všech obvinění, v denacifikaci roku 1947 odsouzen jako hlavní vinník k osmi letům, roku 1949 po odvolání propuštěn.

Paul, Prinzregent v. Jugoslawien — Princ regent Paul Karađorđević (1893–1976), regent Jugoslávie od 1934, převratem 27. 3. 1941 sesazen. U Guderiana návštěva Berlína 31. 5. – 9. 6. 1939 (Guderian ji klade do června) a na s. 130 jeho sesazení jedinou větou jako „převrat v Bělehradě“. Jugoslávie ho roku 1945 prohlásila za válečného zločince, souzen ale nebyl; roku 2011 rehabilitován.

Paulus — Friedrich Paulus (1890–1957), spoluautor plánu Barbarossa, velitel 6. armády obklíčené u Stalingradu; 30./31. 1. 1943 ho Hitler povýšil na polního maršála s očekáváním, že se zastřelí, a Paulus se téhož dne vzdal. U Guderiana v kap. III jako plukovník a náčelník štábu XVI. armádního sboru, známý mu osobně z třicátých let, „ušlechtilý, chytrý, svědomitý“, na s. 186 rozmluva s Liebensteinem, na s. 249 jen v závorce u Stalingradu. V sovětském zajetí 1943–53, v Norimberku svědčil pro obžalobu, od 1953 žil v NDR; zemřel na ALS.

Petter — Major, roku 1922 náčelník štábu inspekce dopravních vojsk u generála von Tschischwitze; rozdělením agendy přidělil Guderianovi proti jeho i Tschischwitzově vůli technický referát (automobilní dílny, nádržová zařízení, stavby) a odvolal se při tom na jednací řád královského pruského ministerstva války z roku 1873. Bližší totožnost se nepodařilo zjistit.

Pétain — Philippe Pétain (1856–1951), obránce Verdunu, od 1918 maršál, 16. 6. 1940 předseda vlády a 17. 6. vyzval k zastavení boje, pak hlava État français. V srpnu 1945 odsouzen k smrti s přáním soudu, aby trest nebyl vykonán; de Gaulle jej 17. 8. 1945 změnil na doživotí a Pétain zemřel ve vězení na Île d'Yeu ve 95 letech.

Pirner — Kapitán Pirner — referent pro tanky v oddělení Wa Prüf 6 Zbrojního úřadu, podílel se na zadání strojů Großtraktor a Leichttraktor (1928). Křestní jméno, data ani osud nezjištěny.

Porsche — Ferdinand Porsche (1875–1951), konstruktér, SS-Oberführer, blízký Hitlerovi; narodil se v Maffersdorfu, dnešních Vratislavicích nad Nisou. V kap. VIII (s. 253–255) autor celkové konstrukce tanku „Mäuschen“ / Maus, 1941–42 soutěžil s Henschelem o těžký tank; Guderian na s. 254 doslova potvrzuje Hitlerovu kritiku malého akčního rádiu jeho konstrukcí. Zatčen 15. 12. 1945 jako válečný zločinec a propuštěn po kauci, v denacifikačním řízení osvobozen.

Praun — Albert Praun (1894–1975), generál spojovacího vojska, od srpna, resp. listopadu 1944 náčelník spojovacího vojska pozemního vojska i branné moci jako nástupce popraveného Ericha Fellgiebela; dříve náčelník spojení u tankových skupin Hoth a Guderian a velitel 129. a 277. pěší divize. Prameny se rozcházejí v datu narození (10., nebo 11. 12. 1894) i v místě úmrtí (Mnichov, nebo Würzburg). Francouzský soud ho roku 1955 v nepřítomnosti odsoudil k smrti za vraždu 19 příslušníků Résistance v Marseille, vydán nebyl.

Prien, von — Generál von Prien, polní komandant Vinnycje, s nímž Guderian v únoru 1943 strávil večer ve společnosti generálů Köstringa (dřívějšího vojenského přidělence v Moskvě) a Buschenhagena a od něhož se dozvěděl o neutěšené německé civilní správě na Ukrajině. Osobu se identifikovat nepodařilo; podoba jména „Prien, von“ je takto i v německém rejstříku IV. vydání. Nezaměňovat s ponorkovým velitelem Güntherem Prienem, který generál nebyl a nepsal se „von“.

Prittwitz, von — Heinrich von Prittwitz und Gaffron (1889–1941), velitel Panzer-Brigade 2, pak 14. a od 22. 3. 1941 15. tankové divize v Africe; u Guderiana v kap. V jako „čilý plukovník von Prittwitz“, generálmajorem byl ovšem už od 1. 10. 1939 — Guderianova chyba v hodnosti, a to opačným směrem. Padl 10. 4. 1941 u Tobruku, když jeho vůz na průzkumu zasáhl britský protitankový granát; posmrtně povýšen na generálporučíka.

Quast, von — August-Viktor von Quast (1900–1960), od 1. 12. 1938 do začátku roku 1942 Ia 2. tankové divize, pak náčelník štábu XXXXI. tankového sboru a od ledna 1943 5. tankové armády v Tunisku. U Guderiana 16. 5. 1940 v Poix-Terronu; Guderianův podplukovník je chyba — tu hodnost měl až od 1. 12. 1940, v květnu 1940 byl nejspíš major i. G. (pramen slabší). 9. 5. 1943 padl v Tunisku do amerického zajetí, propuštěn 1947.

Rabenau, von — Friedrich von Rabenau (1884–1945), generál artilerie (od roku 1940, 1942 převeden do velitelské zálohy), od roku 1936 budovatel a šéf armádních archivů v Potsdamu, v polském tažení velitel 73. pěší divize; prostředník mezi Beckem a Goerdelerem a člen Kreisauského kruhu. U Guderiana „starý známý“, který k němu v dubnu 1943 přivedl Goerdelera a jehož Guderian po roce 1947 viní, že slib mlčení o rozhovorech nedodržel. Po 20. červenci 1944 byl zatčen jako zpravený o spiknutí, 11. 8. 1944 odvezen do vojenské vazby v Berlíně-Moabitu, bez obžaloby a soudu zastřelen na Himmlerův výslovný rozkaz v koncentračním táboře Flossenbürg; podle jednoho z pramenů 14. nebo 15. 4. 1945, podle jiného 15. 4. 1945, památník Flossenbürg 9. 4. 1945.

Raeder — Erich Raeder (1876–1960), velkoadmirál (od 1. 4. 1939), vrchní velitel válečného námořnictva; v lednu 1943 po sporu s Hitlerem odstoupil, 30. 1. 1943 ho vystřídal Dönitz a Raeder dostal čestný úřad admirálního inspektora. U Guderiana se jeho propuštění spolu se Schachtovým uvádí jako znamení nových vnitropolitických tenzí na počátku roku 1943 — „jaksi se zdálo, že to ve trámoví praská“. V Norimberku shledán vinným ve všech bodech obžaloby (spolčení proti míru, příprava a vedení útočných válek, válečné zločiny) a odsouzen na doživotí, ačkoli sám očekával smrt; 26. 9. 1955 propuštěn ze zdravotních důvodů, zemřel 6. 11. 1960 v Kielu.

Raus — Erhard Raus (1889–1956), generálplukovník, rakouský důstojník, dříve velitel 6. tankové divize, od 15./16. 8. 1944 velitel 3. tankové armády po Reinhardtovi. Narodil se ve Wolframitzi na Moravě — ztotožnění s Olbramovicemi u Znojma se nepodařilo bezpečně ověřit (na Moravě je i Olbramkostel, Wolframitzkirchen).

Reichenau, von — Walter von Reichenau (1884–1942), generální polní maršál, „politický generál“, hlavní strůjce začlenění armády do nacistického státu a autor textu přísahy Hitlerovi — té, o níž Guderian v kap. II píše dopis ženě. Spoluodpovědný za masakry v Bílé Cerkvi a Babím Jaru, vydal Reichenauův rozkaz z 10. 10. 1941; 1. 12. 1941 vystřídal Rundstedta — Guderianovo „první zazvonění“ (s. 232). Zemřel 17. 1. 1942 při leteckém převozu z Poltavy (starší literatura uvádí smrt při havárii letadla).

Reinefarth — Heinz Reinefarth (1903–1979), SS-Gruppenführer a generálporučík policie; 1942–1943 generální inspektor správy v Protektorátu Čechy a Morava, 1944–1945 vyšší velitel SS a policie v Říšské župě Wartheland. V srpnu 1944 vedl z Himmlerova příkazu potlačení Varšavského povstání; jeho bojová skupina se od 5. srpna podílela na masovém vraždění civilistů na varšavské Woli a doložena je jeho hlášená věta, že má víc zajatců než munice k jejich zabití. Odsouzen nebyl nikdy — vydání Polsku britské a americké úřady opakovaně odmítly a německá justice řízení zastavila; v prosinci 1951 byl zvolen starostou Westerlandu na Syltu a v letech 1962–1967 zasedal ve šlesvicko-holštýnském zemském sněmu. Od ledna do března 1945 velitel pevnosti Kostrzyn, kde ho Guderian poznal jako „dobrého policejního úředníka, ale žádného generála“.

Reinhardt — Georg-Hans Reinhardt (1887–1963) — správný tvar je Georg-Hans, nikoli Hans-Georg —, generálplukovník, v kap. III velitel 4. tankové divize, v kap. V velitel XXXXI. armádního sboru, od 5. 10. 1941 tankové skupiny 3 a od srpna 1944 do ledna 1945 skupiny armád Střed. Na s. 235 (5./6. 12. 1941 zastavil útok 35 km od Kremlu) ho Guderian uvádí anachronicky jako velitele 3. armády — tanková skupina 3 byla přejmenována až 1. 1. 1942. 25. 1. 1945 těžce raněn do hlavy a 26. 1. odvolán spolu s Hoßbachem; v procesu s OKW odsouzen na 15 let, propuštěn 1952. Datum úmrtí kolísá: edice uvádí 24. 11., prameny i 22. nebo 23. 11. 1963.

Rendulic — Lothar Rendulic (chorvatsky Rendulić, 1887–1971) — * ve Vídeňském Novém Městě, † v Eferdingu, resp. 10. 1887 a 17. 1. 1971, Austria-Forum 25. 10. 1887 a 18. 1. 1971. Rakušan, generálplukovník (1. 4. 1944), jeden ze tří Rakušanů v této hodnosti. Od června 1944 velitel 20. horské armády ve Finsku a Norsku, v lednu 1945 velel skupině armád Kuronsko a převzal skupinu armád Severu ve Východním Prusku — presně to Guderian popisuje, včetně toho, že byl nedávno vyslán do Kuronska jako Schörnerův nástupce a že měl u Hitlera mimořádnou důvěru. Vydal rozkaz, aby každý nezraněný vojak zastižený v tylu mimo úsek svého svazku byl na místě souzen a zastřelen. V Norimberku odsouzen 19. 2. 1948 v procesu s generály jihovýchodu za vraždění rukojmí v Jugoslávii k 20 letům (ze spálené země v Laponsku zproštěn), sníženo na 10 let, propuštěn z Landsbergu roku 1951. Svými vzpomínkami (Soldat in stürzenden Reichen, 1965) přispěl k poválečné legendě o „čisté“ branné moci.

Ribbentrop, von — Joachim von Ribbentrop (1893–1946), 1938–45 ministr zahraničí, podepsal pakt s Molotovem; po válce se skrýval v Hamburku pod jménem „Johann Riese“. V Norimberku odsouzen k smrti a 16. 10. 1946 oběšen jako první z odsouzených.

Richthofen, Frhr. von — Wolfram Freiherr von Richthofen (1895–1945), v prosinci 1941 velitel VIII. leteckého sboru v hodnosti General der Flieger, generálplukovník od 1. 2. 1942, generál polní maršál od 16. 2. 1943. U Guderiana (s. 237) rozmluva z 8. 12. 1941, v níž se oba shodli na celkové situaci; Guderianova poznámka pod čarou „Feldmarschall der Luftwaffe“ je anachronismus o dvě hodnosti. Zemřel 12. 7. 1945 v americkém zajetí v Bad Ischlu.

Riebel — Gustav-Adolf Riebel (1896–1942), 1938–40 Guderianův pobočník a v kap. V pobočník tankové skupiny — po bitvě u Juniville dal nad spícím Guderianem postavit stan a hlídku, Guderian ho nazývá „starostlivým“; v listopadu 1938 byl ještě majorem, podplukovníkem až od 1. 6. 1939. Jako velitel tankového pluku 24 padl 23. 8. 1942 u Morozova, posmrtně povýšen na generálmajora.

Riehl — Svobodník, jehož Guderian 21. 7. 1944 našel spát jako jediného člověka v prázdných kancelářích náčelníka generálního štábu pozemního vojska.

Rommel — Erwin Rommel (1891–1944), generál polní maršál, roku 1940 velitel 7. tankové divize, pak velitel Afrikakorpsu a tankové armády „Afrika“, později skupiny armád B v Normandii. Na s. 248 Guderian píše, že Rommel u Hitlera navrhl přenést na něj své zastupování v Africe a že návrh byl zamítnut — doloženo: v září 1942 ho Rommel označil za jediného vhodného zástupce a OKW návrh téhož dne zamítlo s tím, že Guderian není přijatelný. 14. 10. 1944 donucen k sebevraždě.

Roosevelt — Franklin Delano Roosevelt (1882–1945), 32. prezident Spojených států od 4. 3. 1933 až do své smrti. U Guderiana dvakrát: rozkaz střílet bez varování, který podle Guderiana vytvořil stav už nepříliš vzdálený válce, a konference s Churchillem v Casablance 14.–24. 1. 1943, jejímž „pro nás nejdůležitějším výsledkem“ byl požadavek bezpodmínečné kapitulace mocností Osy, pro Guderiana „brutální požadavek“ s hlubokým účinkem na německou armádu. Zemřel 12. 4. 1945 ve Warm Springs.

Rosenberg — Alfred Rosenberg (1893–1946), pobaltský Němec z Revalu (Tallinnu), hlavní ideolog NSDAP a autor Mýtu 20. století (1930). Od roku 1933 reichsleiter a vedoucí zahraničněpolitického úřadu NSDAP — v této roli u Guderiana jako ten, kdo „z přepjatého idealismu často působil proti úřední politice“ —, od října 1940 v čele Einsatzstabu Reichsleiter Rosenberg, který organizoval rabování kulturního majetku, a od 17. 7. 1941 říšský ministr pro obsazená východní území. Norimberský tribunál ho 1. 10. 1946 shledal vinným ve všech čtyřech bodech obžaloby a 16. 10. 1946 byl v Norimberku oběšen.

Röhm — Ernst Röhm (1887–1934), od 1931 náčelník štábu SA, dříve člen Freikorps Epp (1919). Zavražděn 1. 7. 1934 v Mnichově-Stadelheimu na Hitlerův rozkaz: v cele odmítl připravenou pistoli k sebevraždě a zastřelili ho Eicke a Lippert.

Röttiger — Hans Röttiger (1896–1960), podílel se na dílčí kapitulaci v Itálii (operace Sunrise, 29. 4. 1945), roku 1950 spoluautor Himmerodského memoranda, od 1957 první inspektor pozemního vojska Bundeswehru. Guderian uvádí jeho hodnost zpětně — roku 1938 už kapitánem nebyl. Zemřel ve funkci.

Rubarth — Walter Rubarth (1913–1941) — * 7. 6. 1913 Polle v Dolním Sasku (starší prameny uvádějí Lage v Lippe), † 26. 10. 1941 u Gžatsku v Rusku. Šikovatel, vedoucí útočné skupiny 2. roty ženijního praporu 49 (mot.) u 10. tankové divize. Rytířský kříž 3. 6. 1940 za přechod Maasy mezi Balanem a Wadelincourtem u Sedanu, při němž jeho skupina zničila řadu bunkrů, vrátila se přes řeku pro posily a zničila další tři — Guderian ho k 3. 6. 1940 jmenuje v řadě vyznamenaných. Jen jeden pramen.

Runciman, Lord — Walter Runciman, vikomt (1870–1949), roku 1938 vedl Runcimanovu misi; jeho zpráva doporučila odstoupení pohraničí a připravila půdu pro Mnichov.

Rundstedt, von — Gerd von Rundstedt (1875–1953), od 1940 polní maršál, v kap. V velitel skupiny armád A a v kap. VI (s. 130) skupiny armád Jih, 1942–45 s přestávkami vrchní velitel Západ; u Guderiana mimo jiné 14. 5. 1940 na mostě u Doncheryi, kde se za leteckého útoku suše zeptal „Je to tu vždycky takové?“. 1. 12. 1941 vystřídán Reichenauem po sporu o vyklizení Rostova — Guderianovo „první zazvonění“ (s. 232). Po 20. červenci 1944 předsedal „čestnému dvoru“, v němž zasedal i Guderian; 5. 5. 1949 propuštěn z britského zajetí jako neschopný procesu, souzen nebyl.

Rust — Bernhard Rust (1883–1945), učitel, od dubna 1933 pověřený vedením pruského ministerstva kultu, od 1. 5. 1934 do 30. 4. 1945 říšský ministr pro vědu, výchovu a národní osvětu. U Guderiana „neschopný ministr vyučování Rust“, z jehož školské reformy nebylo nic. Dne 8. 5. 1945, v den německé kapitulace, se zastřelil; byl těžce nemocný, propadlý alkoholu a v depresích a Hitler ho od roku 1937 nepřijal. Místo úmrtí se udává Nübel i Berne v Oldenbursku (NDB).

Salmuth, von — Hans von Salmuth (1888–1962), v kap. IV náčelník štábu skupiny armád Sever — schválil Guderianův návrh nasadit tankový sbor samostatně na Brest. V procesu s vrchním velením OKW odsouzen na 20 let mimo jiné za předávání zajatců a civilistů SD a za podporu Einsatzgruppen, propuštěn 23. 7. 1953; 1958–62 předsedal Verband deutscher Soldaten. Den narození sporný (11., 21., nebo 29. 11. 1888).

Saucken, von — Dietrich von Saucken (1892–1980), generál tankového vojska, 1940–41 velitel 4. střelecké brigády 4. tankové divize v Guderianově tankové skupině 2, od podzimu 1944 velitel tankového sboru „Großdeutschland“, od března 1945 2. armády (Armee Ostpreußen). Guderian ho nazývá „osvědčeným“ (s. 356) a „vzorným generálem“ (s. 358) — v kapitole XI jsou to jeho nejteplejší slova o kterémkoli veliteli. 9. 5. 1945 odmítl odletět a odešel se svými vojáky do sovětského zajetí, při výsleších týrán, roku 1949 odsouzen na 25 let, propuštěn 9. 10. 1955.

Saur — Karl-Otto Saur (1902–1966), Todtův blízký spolupracovník z Organizace Todt, po Todtově smrti vedl Technisches Amt ve Speerově ministerstvu a Hitler ho v politickém testamentu jmenoval Speerovým nástupcem jako ministra výzbroje. Guderian ho na s. 250/251 uvádí jako pramen celé kapitoly VIII — jediná osoba v knize, kterou jmenuje nikoli jako účastníka událostí, nýbrž jako zdroj svých údajů —, a to funkcí v aparátu NSDAP, ne ve Speerově ministerstvu. Jeho záznamy nejsou publikovány; přesná data se zjistit nepodařilo.

Schaal — Ferdinand Schaal (1889–1962), 1939–41 velitel 10. tankové divize (Rytířský kříž za překročení Mázy), pak LVI. sboru, od 1943 velitel Wehrkreisu Čechy a Morava a zmocněnec Wehrmachtu u říšského protektora v Praze. U Guderiana 26. 5. 1940 odmítl přenechat citadelu v Calais letectvu, jak zněl Hitlerův rozkaz, a Guderian ho podpořil. 21. 7. 1944 ho na Himmlerův rozkaz zatkl K. H. Frank, vězněn do dubna 1945.

Schacht — Hjalmar Schacht (1877–1970), prezident Reichsbank 1923–1930 a 17. 3. 1933 až 20. 1. 1939, říšský ministr hospodářství od srpna 1934 do 26. 11. 1937, pak ministr bez portfeje až do odvolání roku 1943. U Guderiana je jeho propuštění spolu s Raederovým znamením nových vnitropolitických tenzí na počátku roku 1943 („zdálo se, že to ve trámoví praská“), jinak příklad odborného ministra bez vlivu na Hitlera. V Norimberku 1. 10. 1946 zproštěn, zemřel 3. 6. 1970 v Mnichově.

Scharnhorst, von — Gerhard von Scharnhorst (1755–1813), generálporučík (11. 3. 1813), od 25. 7. 1807 první náčelník pruského generálního štábu a předseda komise pro reorganizaci vojska. U Guderiana spolu s Gneisenauem tvůrce generálního štábu a vzor střízlivého, nezištného důstojníka („dolnosaský selský syn, skoupý na slovo“), který „zemřel na těžké zranění utrpěné na bojišti“. Zemřel 28. 6. 1813 v Praze na následky zranění z bitvy u Lützenu (Großgörschen) 2. 5. 1813; prameny se liší v tom, zda šlo o koleno, nebo o nohu.

Schell, von — Adolf von Schell (1893–1967), od 1938 zmocněnec pro motorizaci („Schellův plán“), autor spisu Kampf gegen Panzerwagen (1936), v letech 1930–31 studoval na americké pěchotní škole ve Fort Benning, kde pro americké důstojníky přednesl sérii přednášek, vydaných roku 1933 jako Battle Leadership; Guderian mu děkuje v předmluvě. Od května 1945 do října 1947 ve spojeneckém zajetí.

Schepmann — Wilhelm Schepmann (1894–1970), SA-Obergruppenführer, od srpna 1943 do konce války poslední náčelník štábu SA jako nástupce Viktora Lutzeho, dříve vládní prezident v Drážďanech. U Guderiana v pasáži o Landsturmu a Volkssturmu, kde se o něm vyjadřuje jako o „brannou moc přátelsky nakloněném“. Po válce krátce v internaci, později osvobozen.

Scherer — Jeden z pánů, jimž Guderian v předmluvě děkuje za podporu při práci na knize — vedle Liebensteina, Gehlena, Schella, svobodného pána von Steina, Freytaga von Loringhoven a Beckeho. Je uveden jen příjmením, bez hodnosti a funkce; protože Becke je zřejmě Guderianův vlastní nadporučík ze s. 261, jde pravděpodobně rovněž o někoho z jeho osobního okolí, ne o známého generála.

Schilcher, Frau von — Dáma z Dietramszellu, která 1. května 1945 laskavě přijala Guderianovu ženu, když sám odešel do Tyrol.

Schlabrendorff, Fabian von — Fabian von Schlabrendorff (1907–1980), advokát a notář, záložní důstojník (podplukovník v záloze); od ledna 1941 do července 1944 pobočník Henninga von Tresckowa a spojka mezi ním a berlínskou opozicí. Dne 13. 3. 1943 propašoval do Hitlerova letadla u Smolenska časovanou bombu maskovanou jako láhve Cointreau; roznětka selhala, nazítří nálož vyzvedl. Po 20. 7. 1944 zatčen a mučen, nevypovídal; proces u Lidového soudního dvora v únoru 1945 přerušil nálet, který zabil předsedu Freislera, a 16. 3. 1945 byl osvobozen; Hitlerův rozkaz k jeho smrti už nebyl proveden. Osvobozen spojenci 12. 4. 1945 (NDB) nebo 5. 5. 1945. U Guderiana nevystupuje jako spiklenec, nýbrž jako autor knihy Offiziere gegen Hitler (Zürich 1946), z níž se Guderian roku 1947 dozvěděl, že Goerdeler nebo generál von Rabenau slib mlčenlivosti nedodrželi; Guderian o Schlabrendorffových údajích o sobě tvrdí, že jsou nepravdivé. V letech 1967–1975 soudce druhého senátu Spolkového ústavního soudu; zemřel ve Wiesbadenu 3. 9. nebo 4. 9. 1980.

Schleicher, von — Kurt von Schleicher (1882–1934), od prosince 1932 do 28. 1. 1933 poslední kancléř Výmarské republiky; vedl Ministeramt — funkci, kterou Guderian mylně přisuzuje Keitelovi. Zavražděn 30. 6. 1934 ve své vile muži v civilu, patrně z SD, kteří dodnes nebyli identifikováni; smrtelně zranili i jeho ženu a vyšetřování bylo zakázáno.

Schlieffen, Graf von — Alfred Graf von Schlieffen (1833–1913), v letech 1891–1905 náčelník generálního štábu; v kap. V Guderian soudí, že francouzské velení nepočítalo s ničím jiným než s jeho plánem.

Schmidt, Paul Otto — Paul Otto Schmidt (1899–1970), vyslanec, hlavní tlumočník německého zahraničního úřadu; na s. 329 měl Guderianův přednes převádět do francouzštiny. Není totožný s generálem Rudolfem Schmidtem.

Schmidt, Rudolf — Rudolf Schmidt (1886–1957), generál tankových vojsk; velitel XXXIX. armádního sboru ve Francii 1940, od 26. 12. 1941 Guderianův nástupce ve velení 2. tankové armády. Strana 329 k němu nepatří — tam vystupuje vyslanec Paul Otto Schmidt, hlavní tlumočník zahraničního úřadu.

Schmitt — Kurt Paul Schmitt (1886–1950), právník, v letech 1921–1933 předseda vedení Allianz AG a 1937–1945 předseda Munich Re. Říšský ministr hospodářství od 29. či 30. 6. 1933 jako nástupce Hugenberga; po onemocnění skončil faktický výkon úřadu 3. 8. 1934, formálně byl zproštěn 30. 1. 1935 a nahrazen Schachtem — přesně v pořadí, jak to podává Guderian. Od roku 1933 čestný člen SS, od 15. 9. 1935 SS-Brigadeführer. V denacifikaci roku 1946 zařazen mezi hlavní viníky, roku 1949 překlasifikován na pouhého příslušníka s pokutou. Nejde o právníka Carla Schmitta ani o generála Artura Schmitta.

Schmundt — Rudolf Schmundt (1896–1944), od ledna 1938 hlavní pobočník branné moci u Vůdce, od října 1942 navíc šéf Personálního úřadu pozemního vojska, generál pěchoty od 1. 7. 1944. U Guderiana opakovaně jako prostředník k Hitlerovi — 11. a 12. 7. 1941 na jeho velitelském stanovišti, 10. 12. 1941 písemné hlášení o situaci, 16. 12. 1941 půlhodinové jednání na letišti v Orlu. Byl přítelem Henninga von Tresckowa a zároveň se podílel na výběru Stauffenberga do Frommova štábu; zemřel 1. 10. 1944 na následky zranění z atentátu 20. července — bomba, která ho zabila, byla Stauffenbergova.

Schneider — Erich Schneider (křestní jméno není potvrzeno), plukovník od 1. 1. 1940, od 20. 6. 1940 do 19./20. 11. 1941 velitel dělostřeleckého pluku 103, tedy divizního dělostřelectva 4. tankové divize; 19. 11. 1941 u Uslovaji zraněn granátovým střepem. Později velitel 4. tankové divize a 14. pěší divize, generálporučík; data narození ani úmrtí se zjistit nepodařilo.

Schörner — Ferdinand Schörner (12. 6. 1892 Mnichov – 2. 7. 1973 Mnichov), generál polní maršál od 5. 4. 1945 jako poslední jmenovaný, velitel skupin armád Jižní Ukrajina, Sever i Střed a podle Hitlerovy závěti poslední vrchní velitel pozemního vojska. Guderian ho uvádí jen jako bod v posloupnosti velitelů, bez jediného slova o tom, čím byl proslulý: popravami vlastních vojáků za „zbabělost“ a přezdívkou „krvavý Ferdinand“. Nad vlastními vojáky vynesl nesčetné rozsudky smrti a dezertéry dával věšet; v březnu 1945 se domáhal popravy generálmajora Hannse von Rohr, který odmítl dát střílet na ustupující, a OKH musel rozsudek změnit na degradaci a kárnou službu. Devátého května 1945, den po kapitulaci, opustil skupinu armád „Střed“ a odletěl v civilu Fieselerem Storch do Rakouska s několika tisíci markami ze štábní kasy; Američané ho zadrželi a vydali Rudé armádě. V únoru 1952 jej sovětský soud odsoudil k pětadvaceti letům nucených prací a 15. ledna 1955 byl propuštěn; 15. října 1957 jej mnichovský zemský soud odsoudil ke čtyřem a půl roku za zabití — jako jediného německého polního maršála odsouzeného západoněmeckým soudem.

Schroth — Walther Schroth (1882–1944), generál pěchoty od 1. 2. 1938, velitel XII. armádního sboru (1938–1942) podřízeného tankové skupině 2 pro dobytí Brestu Litevského — 23. 6. 1941 zpravil Guderiana o průběhu boje o pevnost, hodnost na s. 135 je uvedena správně. Od srpna 1944 řádný člen „čestného dvora“ (s. 313, 314), v jehož výčtu Guderian vynechává Spechta a náhradníky Kriebela a Kirchheima uvádí jako členy. Zahynul 6. 10. 1944 při autonehodě u Bad Nauheimu, tři měsíce po 20. červenci.

Schulz — Předloha uvádí „Schultz“. Karl Friedrich (Fritz) Wilhelm Schulz (1897–1976) — * 15. 10. 1897 Nettkow ve Slezsku, † 30. 11. 1976 Freudenstadt. Generál pěchoty (1. 4. 1944), Rytířský kříž s mečemi 26. 2. 1945. Velitel 17. armády mezi horami a Vislou v Harpeho skupině armád od 25., resp. 26. července 1944 (prameny se o den rozcházejí) do 30. března 1945. V tomto zařazení ho Guderian uvádí k srpnu 1944. Od 5. dubna 1945 pak vrchní velitel skupiny armád G do kapitulace.

Schwerin von Krosigk, Graf — Johann Ludwig („Lutz“) Graf Schwerin von Krosigk (1887–1977), od 2. 6. 1932 do 23. 5. 1945 říšský ministr financí, v květnu 1945 vedoucí ministr a ministr zahraničí Dönitzovy vlády ve Flensburgu (7. 5. 1945 oznámil rozhlasem bezpodmínečnou kapitulaci). Hraběcí titul nabyl adopcí roku 1925. U Guderiana jeden z mála ministrů, které osobně poznal, „typ vynikajícího vysokého německého úředníka, vznešený, zdrženlivý muž“. V norimberském procesu s ministerstvy roku 1949 odsouzen k deseti letům, 31. 1. 1951 propuštěn na amnestii.

Seeckt, von — Hans von Seeckt (1866–1936), v letech 1920–26 šéf velení pozemního vojska, Reichswehr budoval jako „stát ve státě“, 1933–35 poradce Čankajška v Číně; roku 1918 byl jeho pobočníkem v Turecku pozdější moskevský vojenský přidělenec Ernst-August Köstring.

Seldte, Franz — Franz Seldte, celým jménem Tobias Wilhelm Franz Seldte (1882–1947) — bez „von“. Podoba hesla v našem rejstříku je chybná: na s. 411 patří „von“ k Blombergovi ve výčtu, ne k Seldtemu, a Guderian sám píše „ministr práce Seldte“, „Seldteho“. Spoluzakladatel a vůdce Stahlhelmu od jeho vzniku 25. 12. 1918 do března 1934, pak do listopadu 1935 vůdce nástupnické NSDFBSt; říšský ministr práce od 30. 1. 1933 do 23. 5. 1945, i ve Flensburské vládě. U Guderiana jeden z mála ministrů, které osobně znal: „kdysi vůdce Stahlhelmu, byl počestný muž, ale bez vlivu“. Na konci války zajat a držen v táboře Ashcan v Mondorf-les-Bains; zemřel 1. 4. 1947 v americkém vojenském lazaretu ve Fürthu, než ho norimberský tribunál mohl soudit.

Seydlitz, von — Walther von Seydlitz-Kurzbach (1888–1976), generál dělostřelectva a velitel LI. armádního sboru u Stalingradu, přešel na konci ledna 1943 do sovětského zajetí. Od 12. července 1943 tam byl místopředsedou Národního výboru Svobodné Německo a od 14. září 1943 předsedou Svazu německých důstojníků — obě organizace vyzývaly německé vojáky, aby se od Hitlera odvrátili, a jeho jméno se tím v německé propagandě stalo synonymem zrady. Právě na to Hitlerova invektiva míří; v knize je Seydlitz jen jako ona („Ti dva jsou se Seydlitzem jedna ruka! To je zrada!“, s. 363). Roku 1944 byl v Německu v nepřítomnosti odsouzen k smrti; v SSSR byl roku 1949 obžalován, roku 1950 odsouzen na dvacet pět let, roku 1955 propuštěn do Spolkové republiky a 23. dubna 1996 v Rusku posmrtně rehabilitován.

Seyß-Inquart — Arthur Seyß-Inquart (1892–1946), kancléř při anšlusu, 1940–45 říšský komisař pro Nizozemí (deportace Židů, popravy rukojmí); narodil se ve Stonařově u Jihlavy. V Norimberku odsouzen k smrti a 16. 10. 1946 oběšen.

Sodenstern, von — Georg von Sodenstern (1889–1955), od 6. 2. 1940 náčelník štábu skupiny armád A — v kap. V Mansteinův „podstatně klidnější“ nástupce u Rundstedta; Guderian ho nazývá „General“, tehdy byl generálporučík. Od 1941 náčelník štábu skupiny armád Jih, 1943–44 velitel 19. armády, v červnu 1944 propuštěn z Wehrmachtu; po válce pracoval pro americkou Historical Division.

Speer, Albert — Albert Speer (1905?–1981), od února 1942 ministr pro zbrojení a válečnou výrobu jako Todtův nástupce, jmenovaný do všech jeho funkcí okamžitě, navzdory Göringovu zájmu. U Guderiana na s. 250/251 jako ministr, jehož spolupracovníkem byl Saur, na s. 267 Guderianova charakteristika z doby jeho nástupních návštěv u generálního inspektora. Jeho Erinnerungen (1969) jsou hlavním publikovaným svědectvím o Todtově smrti — měl tím letadlem letět a odmítl kvůli únavě —, jde však o poválečnou sebestylizující paměť. Odsouzen v Norimberku na 20 let, propuštěn 1966; data narození a úmrtí nejsou spolehlivě doložena.

Sperrle — Hugo Sperrle (1885–1953), polní maršál od 19. 7. 1940, první velitel Legie Condor, a tedy odpovědný i za Guernicu. V kap. V jeho opožděný rozkaz k jednorázovému náletu, který Loerzer „správně zadržel“, zachránil Guderianův útočný plán u Sedanu; na s. 303 Guderian chybně píše, že byl odvolán spolu s Rundstedtem a Geyrem — stalo se to až v srpnu 1944. V procesu s vrchním velením OKW zproštěn viny jako jeden ze dvou obžalovaných; zemřel 2. 4. 1953 při operaci.

Spitta — Velitel praporu 2. tankové divize, jehož jednotka dosáhla 20. května 1940 kolem 20.30 u Noyelles-sur-Mer jako první německá jednotka Atlantiku. Křestní jméno ani osud se zjistit nepodařilo; hodnost podplukovníka uvádějí jen sekundární zdroje a edice ji proto neuvádí.

Stauffenberg, Graf von — Claus Schenk Graf von Stauffenberg (1907–1944), plukovník generálního štábu, vykonavatel atentátu ve Wolfsschanze; do Frommova štábu ho pomáhal vybrat Schmundt. V knize na s. 312 a 313. Popraven zastřelením 21. 7. 1944 Frommovým stanným soudem ve dvoře Bendlerblocku.

Stein, Frhr. von — Další z pánů, jimž Guderian v předmluvě děkuje za podporu při práci na knize. Je uveden jen jako „svobodný pán von Stein“, bez hodnosti a funkce, takže jednoznačné ztotožnění není možné; z kontextu jde spíš o někoho z Guderianova osobního okolí než o historickou osobnost téhož jména.

Stemmermann — Wilhelm Stemmermann (1888–1944), velitel 296. pěší divize od 1. 1. 1941 do 8. 1. 1942, od prosince 1943 velitel XI. armádního sboru a v lednu a únoru 1944 nejvyšší velitel obklíčených sil v Korsuň-Ševčenkovském kotli („Gruppe Stemmermann“). U Guderiana na s. 234 (4. 12. 1941) jako velitel divize, na jejíž příchod čekal a pro niž chtěl odložit útok; „General“ je zde obecné užití, ne chyba v hodnosti. Padl 18. 2. 1944 u Čerkas zásahem dělostřeleckého granátu do vozidla, posmrtně dubové listy.

Stieff — Hellmuth Ludwig Gustav Arnold Stieff (1901–1944) — * 6. 6. 1901 Deutsch Eylau (dnes Iława), † 8. 8. 1944 oběšen v berlínské věznici Plötzensee. Generálmajor (1. 2. 1944), od října 1942 náčelník organizačního oddělení generálního štábu pozemního vojska — jeho podřízeným byl major Kuhn, o němž Guderian na téže straně mluví. Patřil k jádru spiknutí 20. července 1944: opatřoval výbušniny a 7. 7. 1944 na zámku Klessheim bombu nedokázal odjistit, čímž provedení přenechal Stauffenbergovi. 8. 8. 1944 odsouzen Freislerovým Volksgerichtshofem a téhož odpoledne na Hitlerovo osobní přání oběšen. Část pramenů, včetně jeho vlastních dopisů, píše „Helmuth“.

Stiotta, von — Max Edler von Stiotta (1887–1977), rakouský ženista, roku 1938 převzat do Wehrmachtu jako major, roku 1939 Ia ženijního štábu pro opevnění u skupiny armád A, generálmajorem od 20. 4. 1945. Podle Friesera právě on zjistil, že domnělé bunkry na výšinách Marfée u Sedanu jsou jen nedostavěné stavby — odpovídá to Guderianovu textu.

Stockhausen, von — Hunold von Stockhausen (1891–1964), velitel pluku „Großdeutschland“ — jeho pluk byl 30. 8. 1941 uvolněn jako první z XXXXVI. sboru a 2. 9. dorazil do předmostí u Novhorodu-Siverského (s. 189); nejpozději v září 1941 ho u pluku vystřídal Hörnlein. Křestní jméno je Hunold, ne Wilhelm, a hodnost v červnu 1941 není ověřena. Z britského zajetí byl do roku 1952 vězněn v Jugoslávii, zemřel v Koblenzi.

Stottmeister — Plukovník Stottmeister, vedoucí automobilního učebního štábu (Kraftfahrlehrstab). Na podzim 1928 požádal majora Guderiana, aby jeho posluchačům přednášel taktiku tanků. Křestní jméno se v dostupných pramenech nepodařilo zjistit.

Strachwitz, Graf — Hyazinth Graf Strachwitz von Groß-Zauche und Camminetz (1893–1968), generálporučík zálohy přezdívaný „Der Panzergraf“, velitel tankového pluku Großdeutschland a improvizovaných tankových skupin, dvanáctkrát raněn. Guderian mu na s. 320 připisuje zásluhu o obnovení spojení mezi skupinami armád 16.–26. 9. 1944 v čele „sestavené tankové divize“. Rod je slezský, nikoli český — jméno a slezský původ by českého čtenáře mohly svést.

Strauß — Adolf Strauß (1879–1973), generálplukovník, velitel II. armádního sboru v Polsku a od května 1940 9. armády, která v kap. VI útočila nalevo od Guderianovy tankové skupiny (s. 235); v kap. VII (s. 247) „Generálplukovník Strauß se hlásil nemocným“ — odvolán ze zdravotních důvodů v lednu 1942. Později velitel opevněného prostoru Východ; v britském zajetí do roku 1949.

Streich — Johannes Streich (1891–1977), generálmajor od 7. 2. 1941, generálporučík od 1. 10. 1943; velitel 5. lehké divize v Africe, 16. 5. 1941 odvolán Rommelem. U Guderiana velí v červenci 1941 bojové skupině Streich ze stíhačů tanků a průzkumníků, která u XXXXVII. tankového sboru zajišťovala prostor západně a severozápadně od Orši proti ruskému předmostí. Od podzimu 1941 velitel 16. (mot.) pěší divize, pak inspekční funkce ve vnitrozemí. Zemřel 20. 8. 1977 v Hamburku.

Stumme — Georg Stumme (1886–1942), generál tankových vojsk (dříve generál jezdectva). Roku 1939 velitel 2. lehké divize v Polsku, z níž vznikla 7. tanková divize (tam ho v únoru 1940 vystřídal Rommel); od začátku roku 1940 velící generál XXXX. sboru, od roku 1942 tankového. Po ztrátě tajných dokumentů 23. tankové divize byl v červenci 1942 odvolán a odsouzen k pěti letům pevnostního vězení, po několika týdnech však na zásah polního maršála von Bocka propuštěn. Dne 22. 9. 1942 převzal v Rommelově zastoupení tankovou armádu Afrika a 24. 10. 1942 u El Alameinu zemřel na srdeční infarkt, když jeho vůz bez ochranného doprovodu padl do palby. Guderianův „jeho nástupce“ je generál von Thoma. Nezaměňovat s generálplukovníkem letectva Hansem-Jürgenem Stumpffem.

Stumpff — Horst Stumpff (1887–1958), velitel 3. a 20. tankové divize (Rytířský kříž 1941), od 1944 generální inspektor tankových vojsk náhradní armády. V kap. IV 9. 9. u Wizny zastupoval Schaala a mylně hlásil, že pěchota už je v polských bunkrech. Nezaměňovat: je to Horst od tankového vojska, ne Hans-Jürgen Stumpff od letectva. Poválečný osud se nepodařilo dohledat.

Stutterheim, von — Wolff von Stutterheim (1893–1940), nositel Pour le Mérite z roku 1918, od podzimu 1939 komodor KG 77; v kap. V „mimořádně statečný“ velitel bitevních letců, který 12. 5. 1940 varoval Guderiana u Bouillonu před exponovaným hotelem. Jmenoval se Wolff, ne Wolfgang. 15. 6. 1940 ho ve stroji Do 17 sestřelili francouzští stíhači u Leurville a 3. 12. 1940 zemřel na následky zranění v berlínské Charité.

Stülpnagel, Carl-Heinrich von — Carl-Heinrich Rudolf Wilhelm von Stülpnagel (2. 1. 1886 Berlín — 30. 8. 1944 Berlín-Plötzensee), generál pěchoty. Roku 1933 šéf oddělení Cizí armády v generálním štábu, 1936–1938 velitel 30. pěší divize, od srpna 1937 zástupce náčelníka generálního štábu pozemního vojska, 1939 oberquartiermeister II a I, roku 1940 velitel II. armádního sboru ve francouzském tažení a poté předseda německé komise pro příměří. Vrchní velitel 17. armády na východě až do odvolání počátkem října 1941; od února, resp. jara 1942 vojenský velitel ve Francii jako nástupce svého bratrance Otty von Stülpnagela. Patřil ke spiknutí 20. července 1944 a řídil jeho provedení ve Francii: dal Hansem Otfriedem von Linstowem zatknout v Paříži celý aparát SS a gestapa, po Klugeho odmítnutí podpory však musel zatčené propustit. Povolán do Berlína se u Verdunu na břehu Mázy střelil do hlavy; sebevražedný pokus ho pouze oslepil a v následném deliriu opakoval „Rommel“, čímž Rommela do spiknutí zatáhl. Lidový soudní dvůr ho 30. 8. 1944 za Freislerova hrubého jednání odsoudil pro velezradu k smrti a téhož dne byl v Plötzensee oběšen. Guderian ho dobře znal a při každé návštěvě Paříže ho vyhledával. Kniha ho na této straně uvádí jako „generála Heinricha von Stülpnagela“; správně je Carl-Heinrich. Nezaměňovat s Joachimem von Stülpnagelem ani s Ottou von Stülpnagelem, které kniha rovněž uvádí.

Stülpnagel, Joachim von — Joachim von Stülpnagel (1880–1968), od 1922 vedl Heeresabteilung (T 1) v Truppenamtu; roku 1939 krátce reaktivován jako velitel Ersatzheer, ale po několika dnech propuštěn, protože Hitlerovu válečnou politiku označil za katastrofu. Po 20. červenci 1944 zatčen a po necelých třech měsících propuštěn bez újmy. Nezaměňovat s Ottem von Stülpnagel ani s Carlem-Heinrichem von Stülpnagel (1886–1944, popraven).

Stülpnagel, Otto von — Otto von Stülpnagel (1878–1948), od 25. 10. 1940 vojenský velitel okupované Francie; v kap. II Guderianovi při odhlášení řekl: „My dva se už nedožijeme toho, aby se valily německé tanky.“ V prosinci 1946 zatčen Brity (při zatčení se postřelil z pistole, ale přežil), předán Francouzům a stíhán pro válečné zločiny; 6. 2. 1948 se oběsil v cele věznice Cherche-Midi v Paříži. Nezaměňovat s Joachimem ani s Carlem-Heinrichem von Stülpnagel.

Stümpfl — Heinrich Stümpfl (1884–1972), od 1938 městský velitel Vídně; přes syna udržoval styky s rakouským odbojem. V zajetí 1945–46, pak žil v Grazu.

Szálasi — Ferenc Szálasi (1897–1946), v armádě dosáhl hodnosti majora (odešel 1935), vůdce Strany kříže se šípy (Nyilaskeresztes Párt). Po svržení Horthyho dosazen 16. 10. 1944 Němci do čela maďarské vlády, začátkem listopadu 1944 složil přísahu jako „vůdce národa“. U Guderiana „maďarský fašista chabých vloh a ještě chabější rozhodnosti“, jehož návštěvu u Hitlera v únoru 1945 Guderian zažil a shrnul slovy, že šlo o člověka vyneseného nahoru proti jeho vůli. Budapešťský lidový tribunál jej odsoudil za válečné zločiny a velezradu a 12. 3. 1946 veřejně oběšen; jeden z pramenů klade jeho nástup jako hlavy státu na 16. 10. 1944, podle jiného rozlišuje premiérství od 16. 10. a titul vůdce národa od 3./4. 11. 1944.

Theiß — Rudolf Theiß (1887–1961), v kap. III velitel tankového praporu Spolkového vojska v Brucku. Osud ani místo úmrtí se zjistit nepodařilo.

Thoma, Ritter von — Wilhelm Josef Ritter von Thoma (11. září 1891 Dachau — 30. dubna 1948 tamtéž), tehdy generálmajor, naposledy generál tankových vojsk. Rytířský kříž Vojenského řádu Maxe Josefa, který dostal roku 1916, mu přinesl osobní šlechtictví („Ritter von“). V letech 1936–1939 velel tankové části legie Condor ve Španělsku, tedy prvnímu bojovému nasazení německých tanků vůbec — tím dostává Guderianovo „jeden z našich nejstarších a nejzkušenějších tankových důstojníků“ (s. 163) přesný obsah. 17. tankové divizi velel od 21. července (podle části zdrojů od 17. 7.) do 15. září 1941, tedy i 25. srpna, kdy ho Guderian uvádí na s. 185; 2. září 1941 byl lehce zraněn a ve velení ho vystřídal vrátivší se Arnim, jak kniha uvádí na s. 200. Od října 1941 velel 20. tankové divizi, od září 1942 Německému africkému sboru; 4. listopadu 1942 padl u Tel el Mampsry do britského zajetí a byl tehdy nejvýše postaveným britským zajatcem. V odposlouchávaném generálském táboře Trent Park se vyjadřoval ostře protinacisticky a v rozhovoru s Ludwigem Crüwellem mluvil o raketových zkouškách v Kummersdorfu, které viděl při návštěvě s Brauchitschem — britské zpravodajství to přivedlo k Peenemünde. Roku 1946 mu v zajetí amputovali nohu; zemřel na srdeční infarkt ve svém rodném Dachau. Guderianovy údaje jsou správné.

Thomale — Wolfgang Thomale (1900–1978), generálporučík, od března 1943 do konce války náčelník štábu generálního inspektora tankových vojsk, tedy Guderiana, který si ho vybral sám jako „zkušeného frontového důstojníka a nadšeného tankistu“; klíčová postava kapitol IX a X (s. 265, 272, 279–280, 307–308, 351). Večer 20. 7. 1944 nařídil z bunkru Mauerwald Panzer-Ersatz-Brigade potlačit puč — to Guderian neuvádí, cituje jen jeho místopřísežné prohlášení o telefonátu se Schmundtem.

Timošenko — Semjon Konstantinovič Timošenko (1895–1970), maršál Sovětského svazu (7. 5. 1940), lidový komisař obrany od 7. 5. 1940 do 19. 7. 1941, od 23. 6. 1941 předseda Stavky hlavního velení. Velel Západnímu frontu ve dvou obdobích roku 1941 — do 19. července a od 30. července do 12. září —, hlavnímu velení západního směru od 10. července do 10. září 1941 a od 13. září 1941 hlavnímu velení jihozápadního směru. U Guderiana je „skupina armád Timošenko“ německé souhrnné označení sovětských sil před skupinou armád Střed: cíl nové operace zněl „zničit poslední bojeschopné části skupiny armád Timošenko“. Později velel Stalingradskému a Severozápadnímu frontu (do 13. 3. 1943), od března 1943 do konce války byl představitelem Stavky koordinujícím několik frontů. Zemřel 31. 3. 1970 v Moskvě; urna uložena v kremelské zdi.

Todt, Dr. — Fritz Todt (1891–1942), Dr.-Ing., od 17. 3. 1940 říšský ministr pro výzbroj a munici (Guderian ho nazývá ministrem „pro zbrojení a válečnou výrobu“, tak se ministerstvo jmenovalo až za Speera od září 1943), zakladatel Organizace Todt s až 800 000 nuceně nasazenými, generálmajor letectva a SA-Obergruppenführer. U Guderiana 5. 7. 1940 na frontě a 20. 12. 1941 přítomen části audience u Hitlera, po níž mu daroval dvoje zákopová kamna; Guderian ho nazývá „rozumným mužem se zdravým, lidským cítěním“ — nejvřelejší charakteristika celé kapitoly. Zahynul 8. 2. 1942 při havárii He 111 krátce po startu u Rastenburgu; sabotáž vyšetřování vyloučilo, příčina havárie ale není jednoznačně objasněna.

Toppe — Alfred Toppe (28. 6. 1904 Zernin, Meklenbursko – 8. 12. 1971 Hösel u Ratingenu) — plukovník generálního štábu, od 1. 10. 1944 generálmajor. Od 22. 7. 1944 do konce války nástupce Eduarda Wagnera ve funkci generálního ubytovatele pozemního vojska, od 24. 4. 1945 generální ubytovatel Wehrmachtu. Dříve náčelník štábu X. armádního sboru a v zásobovacích funkcích ve Francii i na východní frontě. V květnu 1945 zajat Brity, propuštěn 1948. Po válce autor a editor vojensko-historických studií, mimo jiné pro americkou Historical Division. V knize na s. 311.

Traut — Hans Traut (1895–1974), plukovník, později generálporučík, od října 1940 velitel pěšího pluku 41 (mot.) u 10. (mot.) pěší divize, nositel Rytířského kříže za Vesoul; u něj byl Guderian 2. 10. 1941 (s. 209). Zajat roku 1944, odsouzen v SSSR, propuštěn 1955.

Tresckow, von — Henning von Tresckow (1901–1944), generálmajor, dříve Ia skupiny armád Střed, klíčový organizátor odporu na východní frontě a spoluautor koncepce „Walküre“. Na s. 283 přichází z Klugeho pověření s nabídkou smíru a společného postupu proti Hitlerovi (srpen 1943) a Guderian ji odmítá; na s. 313 mezi těmi, kdo si sami vzali život. 21. 7. 1944 se zabil ručním granátem a smrt inscenoval jako útok partyzánů, aby neprozradil další spiklence. Kniha uvádí jméno důsledně „Treskow“.

Tschammer und Osten, von — Hans von Tschammer und Osten (1887–1943), SA-Obergruppenführer (1938), od 19. 7. 1933 až do své smrti říšský vůdce sportu a předseda německého olympijského výboru; roku 1934 postavil na místo DRA nový Německý říšský svaz pro tělesnou výchovu. S Carlem Diemem organizoval berlínskou olympiádu 1936, k níž se vztahuje Guderianova poznámka o „službě vážnosti třetí říše“; prosadil přitom vyloučení neárijských sportovců z německého olympijského týmu a systematické znevýhodňování židovských sportovců. Zemřel v Berlíně.

Tschischwitz, von — Erich von Tschischwitz (1870–1958), generál pěchoty, nositel Pour le Mérite (1917), od 1. 10. 1919 do 31. 1. 1923 inspektor dopravních vojsk (In 6), v Reichswehru velitel 2. divize a Gruppenkommanda 1, penzionován 1929. Shoda okolností: narodil se v témže městě jako Guderian (Chełmno/Kulm). Oba jeho zeťové, generálové Gothsche a Heistermann von Ziehlberg, byli na konci války popraveni — Guderian o tom píše na s. 315.

Udet — Ernst Udet (1896–1941) — * 26. 4. 1896 Frankfurt nad Mohanem, † 17. 11. 1941 Berlín, sebevražda zastřelením (střelil se do hlavy při telefonátu). S 62 vzdušnými vítězstvími nejúspěšnější německý stíhací pilot první světové války, který ji přežil, a druhý nejúspěšnější vůbec po Manfredu von Richthofenovi. Generálplukovník (1940), od 1. 2. 1939 generální letecký zbrojmistr (Generalluftzeugmeister) odpovědný za výrobu, výzbroj a zásobování letectva. Sebevraždu režim zatajil, vyhlásil ji za nehodu při zkoušce nové zbraně a vystrojil státní pohřeb; Guderian na této straně píše otevřeně o „zoufalém kroku“, pro který Udet nenacházel jiné východisko mezi rozpoznanými nutnostmi války a Göringovou neschopností a nečinností.

Usinger — Christian Usinger (1894–1949), dělostřelec, poslední hodnost generálporučík, od října 1942 velitel 223. pěší divize, na konci války krátce velitel I. armádního sboru v kuronském kotli; na s. 154 velitel zajišťovací skupiny severozápadně od Orši. Ztotožnění je nejisté — přímá vazba na Oršu a 17. tankovou divizi se v pramenech nenašla a stojí jen na shodě vzácného jména a hodnosti. Zemřel roku 1949 v sovětském zajetí v Šuji u Ivanova.

Vaerst, von — Gustav von Vaerst (1894–1975), generálmajorem byl až od 1. 9. 1941. Kapituloval 9. 5. 1943 v Tunisku, v zajetí do roku 1947.

Veiel — Rudolf Veiel (1883–1956), 1938–42 velitel 2. tankové divize, od 1943 velitel Wehrkreisu V; v kap. III dorazil do Pasova bez map a pohonných hmot, v kap. V měl 17. 5. 1940 převzít velení sboru po Guderianovi a 3. 6. dostal Rytířský kříž. 21. 7. 1944 odvolán pro podezření z účasti na spiknutí. Datum úmrtí sporné (19. 3., nebo 19. 5. 1956), poválečný osud nedohledán.

Vietinghoff, Frhr. von, gen. Scheel — Heinrich von Vietinghoff gen. Scheel (1887–1952), od 1. 11. 1940 velitel XXXXVI. sboru — toho sboru, o nějž Guderian na s. 184, 188 a 189 opakovaně marně žádá; 20. 9. 1941 mu vylíčil obtíže probojovávání od Gluchova a 22. 9. 1941 se s ním rozloučil „se srdečným díkem“. Od srpna 1943 velitel 10. armády v Itálii, generálplukovník od 1. 9. 1943, od 10. 3. 1945 OB Südwest; s Karlem Wolffem sjednal kapitulaci v Itálii (29. 4. 1945). Rozšířená nepřesnost: „poradce Bundeswehru“ neplatí, zemřel roku 1952, ještě než Bundeswehr vznikl.

Volckheim — Ernst Volckheim (1898–1962), plukovník, jeden z nejranějších teoretiků tankového boje (články z roku 1924, tanková škola v Kazani 1932–33). Proti Guderianovu tvrzení o vlastním prvenství stojí to, že ho Volckheimův přínos předběhl — a Guderian sám Volckheima roku 1937 v Achtung – Panzer! jmenovitě citoval.

Vormann, von — Nikolaus von Vormann (1895–1959), generál tankového vojska, velitel 9. armády (červen–září 1944) ve skupině armád Střed, dříve velitel 23. tankové divize; 9. armádě velel právě v době varšavského povstání, Varšava ležela v jejím pásmu. Autor vzpomínek na polské tažení a na Čerkasy.

Vörös — János Vörös (1891–1968), maďarský armádní generál, roku 1944 náčelník maďarského generálního štábu do 16. 10. 1944 a znovu 1945–1946. U Guderiana nejprve ten, jehož „krásná slova“ nedokázala zakrýt nespolehlivost Maďarů, pak muž, který Guderiana ujistil spojeneckou věrností, přijal od něho darem mercedes a tím automobilem o několik dní později odjel k Rusům. 1944–45 ministr obrany v prozatímní vládě Bély Miklóse; 1949 zatčen, 1950 odsouzen na doživotí, 1956 propuštěn. Datum nástupu do funkce náčelníka GŠ se v pramenech rozchází (19. 3., 20. 4. nebo 10. 5. 1944).

Wagner — Eduard Wagner (1894–1944), generál dělostřelectva, od října 1940 generální ubytovatel pozemního vojska — odpovědný za zásobování polního vojska, vojenskou správu v operačním prostoru a do značné míry i za zacházení se sovětskými zajatci a koordinaci s Einsatzgruppen. Byl napojen na vojenský odpor a 20. 7. 1944 zajistil letadlo, kterým se Stauffenberg vrátil z Wolfsschanze do Berlína; Guderian na s. 311 píše jen „generála Wagnera, který skončil sebevraždou“. Zastřelil se 23. 7. 1944 v Zossenu, aby se vyhnul zatčení a výslechu gestapa.

Waizenegger — Heinz Waizenegger (1913–1986), podplukovník generálního štábu; od 17. 8. 1942 důstojník štábu vedení branné moci a od listopadu 1942 do 28. 2. 1945 pobočník generálplukovníka Jodla. Dne 20. 7. 1944 byl přítomen v poradní místnosti ve Vlčím doupěti (dostal černý odznak za zranění) a téhož dne kolem 18 hodin telefonicky hledal Guderiana u generála Thomaleho — tím začíná řetěz událostí, který podle Thomaleho místopřísežného prohlášení vedl ke Guderianovu jmenování náčelníkem generálního štábu. Do roku 1947 v zajetí, roku 1946 svědčil v Norimberku pro Jodla, poté dlouholetý manažer Mercedes-Benz v USA.

Waldeck, Prinz zu — Pravděpodobně princ Maximilian Wilhelm Gustav Hermann zu Waldeck und Pyrmont (1898–1981) — * 13. 9. 1898, † 23. 2. 1981, druhorozený syn posledního knížete Friedricha zu Waldeck und Pyrmont a mladší bratr Josiase, SS-Obergruppenführera odsouzeného v buchenwaldském procesu. U Guderiana „těžce raněný podplukovník princ Max zu Waldeck“, který se roku 1943 stal pobočníkem generální inspekce tankových vojsk. Ztotožnění se opírá jen o shodu jména, titulu a generace; vojenskou kariéru ani hodnost se v pramenech dohledat nepodařilo.

Walewská, hraběnka — Marie (Maria) Walewská, rozená Łączyńská (1786–1817), polská hraběnka, od roku 1807 milenka Napoleona I.; matka jeho syna Alexandra Walewského (1810 ve Walewicích), pozdějšího francouzského diplomata a ministra. U Guderiana jen v historické vzpomínce: na zámku, kde byl v září 1939 ubytován v Napoleonově někdejším pokoji, prožil Napoleon podle Guderiana před tažením do Ruska roku 1812 několik týdnů s „krásnou hraběnkou Walewskou“. Zemřela 11. 12. 1817 v Paříži na zánět ledvin po porodu třetího syna; část pramenů uvádí rok 1818.

Wäger — Alfred Wäger (1883–1956), generál pěchoty, roku 1940 obsadil Lille a obráncům vzdal čest přehlídkou. Nezaměňovat s Kurtem Waegerem (1893–1952). Konec služby ani případné zajetí se nepodařilo dohledat.

Weber — Ženijní důstojník, blíže neurčen. Není totožný s generálmajorem Karlem Ritterem von Weber, velitelem 17. tankové divize (od s. 140).

Weber, Karl Ritter von — Karl Ritter von Weber (?–1941), generálmajor, velitel 17. tankové divize: 23. 6. 1941 velitel střelecké brigády, od 26. 6. po zranění von Arnima velitel divize. Kolem 18. 7. 1941 smrtelně raněn jižně od Smolenska („wurde der tapfere Führer dieser Division, General Ritter von Weber, tödlich verwundet“, s. 160) a 20. 7. zemřel; brigádu po něm převzal Licht, divizi od 21. 7. Thoma. Všechna Guderianova označení jsou správná; datum a místo narození ani celé jméno se zjistit nepodařilo.

Wechmar, Frhr. von — Nejpravděpodobněji jde o Irnfried Krafft Alexander Freiherr von Wechmar (1899–1959), plukovník; Rytířský kříž dostal 13. 4. 1941 ještě jako podplukovník a velitel průzkumného oddílu 3 v Africe, po válce byl novinářem a plukovníkem v záloze Bundeswehru, zemřel v Bonnu. Jeho velení části 25. tankové divize v listopadu 1943 na Ukrajině se však v dostupných zdrojích nepotvrdilo — seznam velitelů divize ho neuvádí a ztotožnění zůstává nejisté.

Weichs, Frh. von — Maximilian Freiherr von Weichs (1881–1954), polní maršál, velitel 2. armády a skupin armád B a F; v prosinci 1941 nemocný, zastupoval ho Rudolf Schmidt — bez toho nelze pochopit, proč na s. 237 „dvě armády sedí na témže místě“. Na s. 366 ho Guderian navrhl Hitlerovi jako vrchního velitele nové skupiny armád a chválí ho („muž právě tak chytrý jako přímý a statečný“); Hitler ho odmítl a po Jodlově hanlivé poznámce o jeho zbožnosti jmenoval Himmlera. Obžalován v procesu s rukojmími (1947/48), ze zdravotních důvodů z řízení vyčleněn a propuštěn — odsouzen nebyl.

Weidling — Helmuth Otto Ludwig Weidling (1891–1955) — * 2. 11. 1891 Halberstadt, † 17. 11. 1955 ve vězení Vladimir v SSSR, podle jednoho z pramenů na srdeční příhodu, pohřben v neznačeném hrobě. Generál dělostřelectva (1. 1. 1944). Od 1. ledna 1942 do září 1943 velitel 86. pěší divize — to je ta divize, jejíž pěchota podle Guderiana přes nejstatečnější chování a neslýchané oběti nedokázala využít úspěchu tanků při Modelově útoku. Od 12. do 22. 4. 1945 velitel LVI. tankového sboru, od 23. 4. do 2. 5. 1945 velitel obrany Berlína; kapituloval před Sověty, roku 1952 odsouzen k 25 letům za válečné zločiny.

Weisenberger — Karl Weisenberger (1890–1952), od října 1939 velitel 71. pěší divize, od 15. 2. do konce listopadu 1941 velitel LIII. armádního sboru u Maloryty — tam ho Guderian nejmenuje, jménem ho uvádí až na s. 218, 222 a 224; pak velel XXXVI. horskému sboru v Laponsku a Wehrkreisu XIII. Nemůže být tím třetím generálem ze 17. 12. 1941, sboru velel jen do 1. 12. 1941. Příčinu smrti ani poválečný osud se nepodařilo zjistit.

Weizsäcker, Freiherr von — Ernst Freiherr von Weizsäcker (1882–1951), 1938–43 státní tajemník ministerstva zahraničí, 1943–45 velvyslanec u Svatého stolce, SS-Brigadeführer. Ve Wilhelmstraßenprozess dostal 14. 4. 1949 sedm let za podíl na deportacích francouzských Židů do Osvětimi, 16. 10. 1950 propuštěn z Landsbergu. Otec Carla Friedricha a spolkového prezidenta Richarda; jeho syn Heinrich padl 2. 9. 1939 u Klonowa.

Weiß — Walter Weiß (1890–1967), generálplukovník, velitel 2. armády od února 1943 do března 1945, přechodně velel i skupině armád Sever. V knize na s. 341 v sestavě skupiny armád „Střed“ a na s. 363 jako cíl Hoßbachova průlomu k Visle, obojí bez jakéhokoli představení. Jeho syn padl v prvních dnech Barbarossy. Není totožný s majorem Weißem, Keitelovým pobočníkem (s. 261).

Wenck — Walther Wenck (1900–1982), v kap. V jako major a Ia 1. tankové divize vyslovil 14. 5. 1940 heslo „Klotzen, nicht Kleckern!“ — tedy „udeřit pěstí, ne po kapkách“ —, které se dnes cituje jako Guderianovo — Guderian k němu dodává jen, že ten obrat sám často užíval; 17. 5. 1940 raněn na noze. Od 10. 4. do 7. 5. 1945 velitel 12. armády západně od Berlína, postupoval na východ, aby otevřel cestu vojákům obklíčeným v halbeském kotli, a přešel s desítkami tisíc vojáků i civilistů Labe do americké zóny. Roku 1957 odmítl post generálního inspektora Bundeswehru; zahynul při autonehodě.

Wendland — Horst Wendland (1912–1968), podplukovník generálního štábu, později plukovník, od roku 1944 náčelník organizačního oddělení generálního štábu pozemního vojska — jmenovaný Guderianem při přestavbě OKH po 20. červenci (s. 311). Po válce vysoký funkcionář organizace Gehlen a BND, roku 1967 komisařský viceprezident, v Bundeswehru generálmajor. 8. 10. 1968 se ve služebně v Pullachu zastřelil kvůli depresím; téhož dne zemřel i admirál Lüdke, spekulace o špionážní aféře se nepotvrdily.

Wenig — Richard Wenig (nar. 1891) — v kap. V „Eppův průvodce, námořní kapitán Wenig“, jediný svědek toho, že Epp seznámil Hitlera s Guderianovými středomořskými návrhy a Hitler je odmítl. Ztotožnění je nejisté: roku 1938 jako korvetní kapitán přednosta štábu Eppova koloniálněpolitického úřadu NSDAP, hodnost ani osud ale doloženy nejsou.

Westphal — Siegfried Westphal (1902–1982), generál kavalerie (datum povýšení se nepodařilo dohledat; podle jiného zdroje končí povýšením na generálporučíka 1. 4. 1944). Od června 1941 operační důstojník u Rommela, 1943–44 náčelník štábu u vrchního velitele Jih, resp. Jihozápad (Kesselring), a od 10. 9. 1944 do 22. 4. 1945 náčelník generálního štábu vrchního velitele Západ, tedy Rundstedtův náčelník. U Guderiana ho na Silvestra 1944 v Ziegenbergu spolu s Rundstedtem seznámil se situací na východě a dostal od nich čísla tří divizí ze západní a jedné z italské fronty — oba podle Guderiana „prokázali plné porozumění pro potřeby druhé fronty“. Po kapitulaci svědek v Norimberku, propuštěn 1947, roku 1952 vydal knihu o německé armádě na Západě; zemřel 2. 7. 1982 v Celle.

Wever — Walther Wever (1887–1936), generálporučík, první náčelník generálního štábu letectva (od 1. 3. 1935; už od září 1933 šéf Luftkommandoamtu). Rozpracoval německou doktrínu operačního vedení vzdušné války a prosazoval čtyřmotorové bombardéry, tzv. uralské bombardéry Ju 89 a Do 19 — právě jeho „vynikající vlastnosti“ má Guderian na mysli. Zahynul 3. 6. 1936 u Drážďan-Klotzsche, když sám pilotoval Heinkel He 70, u něhož před startem nebyly odstraněny aretace křidélek; nástupcem se stal Kesselring.

Wietersheim, von — Gustav von Wietersheim (1884–1974), od 1938 velitel XIV. sboru (Kock, Francie, Balkán, Uman, Kyjev); v kap. V třikrát — po válečné hře v Mayenu prohlásil, že nemá důvěru ve vedení operace, 15. 5. 1940 jednal s Guderianem o vystřídání u Sedanu a 29. 5. jeho sbor vystřídal Guderianův u Dunkerque. 14./15. 9. 1942 ho u Stalingradu Paulus zbavil velení za návrh částečného odsunu zpět k Donu. Na s. 318 je Guderian primárním svědkem toho, že roku 1945 stál ve Volkssturmu jako prostý voják, zatímco jeho rotě velel stranický funkcionář.

Wiktorin — Mauritz von Wiktorin (1883–1956), rakouský důstojník, kterého rakouská armáda roku 1935 propustila kvůli nepovoleným stykům s Němci; v kap. IV velitel 20. (mot.) divize, dobyl Chojnice, později velel XXVIII. sboru u Leningradu. Poválečný osud nedohledán.

Wilkens, von — Rodina von Wilkensových v Dobrzyni u Debrzna, Guderianovi hostitelé v posledním ubytování před polským tažením.

Wimmer — Wilhelm Wimmer (1889–1973), generál letectva, roku 1933 vedl Amt C na říšském ministerstvu letectví, 1940–44 velitel Luftgau Belgien-Nordfrankreich. V září 1944 zatčen a postaven před vojenský soud kvůli chaotickému ústupu.

Witzleben, von — Erwin von Witzleben (1881–1944), polní maršál (od 19. 7. 1940), 1939–1940 vrchní velitel 1. armády, od 1. 5. 1941 do 15. 3. 1942 vrchní velitel Západ; z funkce odešel formálně ze zdravotních důvodů, ve skutečnosti pro podezření z opozičních styků — to je ten „nemocný muž“ u Guderiana. Roku 1934 protestoval proti vraždám Schleichera a Bredowa, roku 1938 vedl vojenské plánování zářijového spiknutí. Spiklenci ho určili za vrchního velitele branné moci po Hitlerově smrti; 20. 7. 1944 dorazil do Bendlerova bloku teprve po zhroucení pokusu a 21. 7. ho na jeho venkovském sídle zatkl generálporučík Viktor Linnarz. Čestný dvůr pod vedením Rundstedta ho 2. 8. 1944 vyloučil z branné moci, lidový soudní dvůr pod Freislerem ho odsoudil k smrti a 8. 8. 1944 byl v Berlíně-Plötzensee z Hitlerova výslovného rozkazu oběšen na řeznickém háku.

Wolf — Major, od konce srpna 1941 první důstojník generálního štábu (Ia) Guderianovy tankové skupiny 2 jako nástupce podplukovníka Fritze Bayerleina, který byl přeložen do Afriky. Bližší totožnost se nepodařilo zjistit — příjmení je příliš běžné. Nejde o SS-Obergruppenführera Karla Wolffa.

Wöhler — Otto Wöhler (1894–1987), generál pěchoty, kariérní štábní důstojník — náčelník štábu 11. armády pod Mansteinem a skupiny armád Střed, od srpna 1943 velitel 8. armády, v prosinci 1944 převzal po Frießnerovi velení skupiny armád Jih. Guderian ho na s. 350 uvádí jen jako „generála Wöhlera, Frießnerova nástupce“. V norimberském procesu s OKW odsouzen na 8 let za spolupráci s Einsatzgruppen jako náčelník štábu 11. armády, propuštěn 1951.

Wöllwarth, Frh. von — Konrad Maximilian Robert Wilhelm svobodný pán von Woellwarth-Lauterburg (27. 3. 1916 Ludwigsburg – 12. 7. 2003), z mladší lauterburské linie. Majorem od 1. 8. 1943, od září 1944 ve štábu generálního inspektora tankových vojsk jako důstojník generálního štábu pro organizaci a použití — na místě, které před ním zastával major Kauffmann. Po válce podplukovník generálního štábu ve výslužbě. V knize na s. 265. Guderianův sled je zjednodušený: Kauffmann odešel k tankové učební divizi už v lednu 1944, Wöllwarth nastoupil až v září — mezi tím je osm měsíců, o nichž kniha mlčí. Vychází to z personální evidence štábu podle Georga Tessina.

Xylander, von — Wolf-Dietrich Ritter a Edler von Xylander (9. dubna 1903 Mnichov – 15. února 1945 u Struppenu v Sasku), generálporučík. Pocházel ze staré bavorské důstojnické rodiny; od roku 1921 v říšském vojsku, prošel válečnou akademií a zůstal generálním štábním důstojníkem: Ia 30. pěší divize ve francouzském a pak ruském tažení, od srpna 1941 Ia 2. armády, od ledna 1943 náčelník štábu XXXXIX. horského sboru na Kavkaze, od června 1943 náčelník štábu 17. armády na Kubáni a Krymu, od července 1944 náčelník štábu skupiny armád Severní Ukrajina, která se později stala skupinou armád A. V té funkci ho Guderian uvádí na s. 350 jako Harpeho náčelníka štábu; od ledna 1945, kdy byla skupina 26. ledna přejmenována na „Střed“, byl náčelníkem jejího generálního štábu. Generálmajorem od 1. ledna 1944, generálporučíkem od 1. prosince 1944; Německý kříž ve zlatě 9. dubna 1942. Roku 1935 dostal Ehrenzeichen des 9. November 1923, vyznamenání udílené účastníkům Hitlerova mnichovského pokusu o převrat. Zahynul 15. února 1945 při letecké havárii u Struppenu a 20. února 1945 mu byl posmrtně udělen Rytířský kříž. Jde o syna, nikoli o otce Rudolfa von Xylandera (1872–1946), vojenského historika, který v Guderianově textu nevystupuje.

Zeitzler — Kurt Zeitzler (1895–1963), Guderianův přímý předchůdce ve funkci náčelníka generálního štábu OKH (24. 9. 1942 až konec června 1944), generálplukovník od 30. 1. 1944; dříve Kleistův náčelník štábu a roku 1942 náčelník štábu OB West. V kap. V první adresát Guderianova protestu proti rozkazu k zastavení, v kap. VII (s. 249 n.) jeho jmenování místo Haldera a vlídný portrét, jímž Guderian kapitolu uzavírá. Propuštěn z armády 31. 1. 1945 a Hitler mu zakázal nosit uniformu — tedy to, co Guderian na s. 247 označil u Hoepnera za protiprávní.

Ziehlberg, Heisterman von — Gustav Heisterman von Ziehlberg (10. 12. 1898 Inowrocław – 2. 2. 1945), generálporučík (1. 6. 1944), roku 1943 velitel 65. pěší divize, roku 1944 velitel 28. lehké (jägerské) divize na východní frontě; zeť generála von Tschischwitze, Guderianova dřívějšího inspektora. U Guderiana „nejotřesnější příklad“ nezúčastněného, jenž se pokusil pomoci kamarádovi: svého Ia majora Kuhna nechal odjet samostatně, místo aby ho zatkl, a Kuhn místo sebevraždy přešel k Rusům. Dne 2. 10. 1944 jej Říšský vojenský soud odsoudil k devíti měsícům s podmínkou, Hitler rozsudek 1. 11. 1944 zrušil, 21. 11. 1944 padl nový rozsudek na smrt a 2. února 1945 byl zastřelen popravčí četou na vojenské střelnici v Murellenschluchtu u Ruhlebenu v Berlíně-Charlottenburgu. Prameny uvádějí jméno též v podobě „Heisterman“ s jedním n; německý rejstřík IV. vydání má chybně „Zielberg“.

Zimmermann, Dr. — Srdeční specialista v sanatoriu Ebenhausen u Mnichova, který se Guderiana od 1. 4. 1945 ujal k léčebné kúře; zmíněn v jedné větě, bez hodnosti a bez další role v knize.

Žukov — Georgij Konstantinovič Žukov (1896–1974), maršál Sovětského svazu (18. 1. 1943), od listopadu 1944 velitel 1. běloruského frontu, jímž vedl viselsko-oderskou operaci a bitvu o Berlín; v noci na 9. 5. 1945 přijal německou kapitulaci. U Guderiana na s. 370 „ruský maršál Žukov, vedoucí nepřátelských operací“, jehož plány byly s rozpoznáním německé slabosti v lednu 1945 stále smělejší. Zmínka na s. 186 se Žukova netýká, jde o město Žukovka na Brjanštině. Později ministr obrany (1955–1957), roku 1957 odstraněn Chruščovem, zemřel 18. 6. 1974 v Moskvě.