Knihovna · Třetí říše a druhá světová válka · Paměti vojáka

II. VZNIK NĚMECKÉHO TANKOVÉHO VOJSKA

Šedé číslice v textu označují strany německého vydání (Neckargemünd 1960), podle nichž se citují odkazy a rejstříky.

Hlavní dílo mého života mezi oběma světovými válkami patřilo vybudování německého tankového vojska. Ačkoli jsem byl původně mysliveckým důstojníkem a neměl žádnou technickou průpravu, zavedl mě osud do míst, která souvisela s motorizací.

Po návratu z Pobaltí na podzim 1919 a po krátké vložce u 10. brigády Reichswehru v Hannoveru jsem v lednu 1920 dostal rotu u svého starého mysliveckého praporu v Goslaru. Na opětovné zařazení do generálního štábu, k němuž jsem až do ledna 1920 patřil, jsem nepomýšlel, protože můj odchod z Pobaltí proběhl za jistých třenic a těsnost stotisícové armády¹ stejně skýtala málo vyhlídek na přednostní kariéru. Tím víc mě na podzim 1921 překvapil dotaz mého ctěného velitele pluku, plukovníka von Amsberga², zda bych měl chuť znovu sloužit v generálním štábu. Přitakal jsem, pak jsem o tom ale delší dobu nic neslyšel, až mi v lednu 1922 zavolal podplukovník Joachim von Stülpnagel³ z Truppenamtu říšského ministerstva obrany a ptal se, proč jsem ještě neodjel do Mnichova. Dozvěděl jsem se od něho, že se zamýšlí mé přeložení k Inspekci dopravního vojska, oddělení pro automobilní vojsko, pro kterou si inspektor, generál von Tschischwitz⁴, vyžádal důstojníka generálního štábu. Přeložení prý má být vysloveno k 1. dubnu, chtějí mi však předtím ještě dát příležitost poznat prakticky službu u automobilního vojska, a proto mě do té doby převeleli do Mnichova k 7. (bavorskému) automobilnímu oddílu; mám prý ihned odjet.

Velmi potěšen tímto novým převelením jsem nastoupil cestu a hlásil se v Mnichově u velitele, majora Lutze⁵, s nímž mě v následujících letech spojovala nejen společná práce, nýbrž nadto upřímná úcta z mé strany a největší přízeň ze strany jeho. Byl jsem umístěn v Mnichově a přidělen 1. rotě, jejímž velitelem byl bývalý a pozdější letec Wimmer⁶. Major Lutz mi při příchodu oznámil, že mám na ministerstvu zpracovávat organizaci a použití automobilního vojska. Na přípravu k tomuto úkolu se moje činnost v Mnichově hlavně vztahovala. Major Lutz a kapitán Wimmer udělali všechno, aby mi umožnili nahlédnout do své služby, a já jsem se mnohému naučil.

14

Dne 1. dubna 1922 jsem se hlásil v Berlíně u generála von Tschischwitze, velmi dychtivý dostat od něho úkoly pro svou novou službu v generálním štábu. Vysvětlil mi, že původně zamýšlel přidělit mi jako pracovní obor použití automobilního vojska. Náčelník štábu, major Petter⁷, však nařídil jiné rozdělení agendy, podle něhož bych měl zpracovávat otázky automobilních dílen, zařízení pro pohonné hmoty, staveb a technických úředníků a konečně také silniční a dopravní záležitosti. Byl jsem velmi překvapen a hlásil generálovi, že na toto převážně technické zařazení nejsem připraven a že nemám znalosti, jichž je pro ministerskou práci v tomto oboru zapotřebí. Generál von Tschischwitz odvětil, že si původně přál zařazení, které mi vyřídil major Lutz; náčelník štábu mu však na základě jednacího řádu Královského pruského ministerstva války z roku 1873, který byl ovšem doplněn řadou dodatkových listů, prokázal, že práci rozděluje náčelník štábu, a nikoli inspektor, a tak prý bohužel není s to nařídit změnu; postará se však o to, abych byl přibrán ke studiím, které zamýšlí. Má prosba o vrácení k mé myslivecké rotě byla zamítnuta.

Seděl jsem tedy na technické koleji a musel jsem se s tím pokusit smířit. Můj předchůdce mi kromě několika nevyřízených spisů nezanechal nic, co by stálo za zmínku. Jedinou oporou bylo několik starých ministerských úředníků, kteří znali spisy, ovládali chod agendy a kamarádsky pomáhali. Jistě, ta práce byla poučná a pro můj budoucí vývoj dobrá. Hlavní cenu však měla studie, kterou generál von Tschischwitz zpracovával o přepravě vojska na automobilech.

Touto prací, které předcházelo malé praktické cvičení v Harcu, jsem byl poprvé seznámen s možnostmi použití motorizovaných vojsk a donucen utvořit si vlastní úsudek.

Generál von Tschischwitz byl velmi kritický nadřízený, který postřehl každou chybu a kladl velký důraz na přesnost. Dostalo se mi od něho dobré výchovy.

První světová válka přinesla řadu příkladů přepravy vojska na automobilech. Tyto přesuny se však vždy odehrávaly za pevnou frontou; nikdy nebyly vedeny v pohyblivé válce bezprostředně proti nepříteli. Že by budoucí válka začala pozičním bojem za pevnými frontami, bylo pro neopevněné Německo nepravděpodobné. Museli jsme ve válce počítat s pohyblivou obranou. Problém přepravy motorizovaných vojsk v pohyblivé válce brzy nadhodil otázku zajištění takových přesunů. To mohla účinně zajistit jen obrněná vozidla. Hledal jsem tedy případy, které by mě mohly poučit o

15

zkušenostech získaných s obrněnými vozidly. V této snaze jsem narazil na mladého nadporučíka Volckheima⁸, který měl shromáždit skrovné zkušenosti malého německého vojska bojových vozů i podstatně rozsáhlejší zkušenosti nepřátelského tankového vojska a zužitkovat je pro naše malé pozemní vojsko. Jeho prostřednictvím jsem si mohl opatřit něco literatury a na této slabé teorii studovat dané problémy. Nejvíc zkušeností nasbírali Angličané a Francouzi. Obstaral jsem si jejich spisy a učil se.

Byly to hlavně anglické knihy a stati Fullera⁹, Liddella Harta¹⁰ a Martela¹¹, které vzbudily můj zájem a podnítily mou obraznost. Tito prozíraví vojáci se už tehdy snažili udělat z tanku víc než jen pomocnou zbraň pěchoty. Postavili jej doprostřed vznikající motorizace naší epochy, a stali se tak průkopníky nového způsobu vedení války velkého stylu.

Mezi slepými je jednooký králem. Protože se touto látkou jinak nikdo nezabýval, získal jsem brzy pověst znalce. Přispělo k tomu několik drobných statí, které jsem příležitostně uveřejnil v „Militär-Wochenblattu“, jehož redaktor, generál von Altrock¹², mě opakovaně vyhledával a povzbuzoval ke spolupráci. Byl to otevřený voják a rád otevíral sloupce svého listu problémům doby.

Tato činnost mi také zjednala známost Rakušana Fritze Heigla¹³, autora „Kapesní knihy tanků“, jemuž jsem mohl pro jeho práci dát několik podnětů v oblasti taktiky a kterého jsem si vážil jako přímého německého muže.

Válečná hra v zimě 1923/24 o použití motorizovaných vojsk ve spolupráci s letci, jejíž vedení mi svěřil podplukovník von Brauchitsch¹⁴, pozdější vrchní velitel pozemního vojska, došla uznání oddělení výcviku pozemního vojska a měla ten následek, že jsem byl navržen na zařazení jako učitel taktiky a válečných dějin a po přezkoušení při takzvané „učitelské cestě“ tam byl také povolán. Na podzim 1924 jsem přišel do štábu 2. divize do Štětína, kde se generál von Tschischwitz, mezitím jmenovaný velitelem divize, znovu stal mým nadřízeným.

Předtím jsem však pod plukovníkem von Natzmerem¹⁵, Tschischwitzovým nástupcem ve funkci inspektora, vedl řadu cvičení a štábních her, při nichž se mělo vyzkoušet použití obrněných vozů, a to k průzkumným účelům ve spojení s jízdou. K dispozici byly jen neforemné „obrněné vozy pro přepravu mužstva“, které nám povolil versailleský diktát. Byly sice opatřeny pohonem všech čtyř kol, ale pro svou váhu přesto v podstatě vázány na silnici. Byl jsem výsledkem svých cvičení uspokojen a v závěrečném hodnocení jsem vyslovil naději, že z těchto cvičení vzejde pro automobilní vojsko přechod

16

od vojska zásobovacího k vojsku bojovému. Můj inspektor však byl opačného názoru a slovy: „K čertu s bojovým vojskem! Mouku máte vozit!“ mě srazil zpět do mé nicotnosti.

Odebral jsem se tedy do Štětína, abych důstojníky určené pro budoucí štábní práci vyučoval taktice a válečným dějinám. Nový úřad znamenal mnoho práce, ale nutil mě ukládat svým velmi kriticky založeným posluchačům dobře promyšlené úkoly, jejich řešení pečlivě promýšlet a konat jasné rozbory. Ve válečných dějinách jsem věnoval pozornost Napoleonovu tažení roku 1806, s nímž se v Německu většinou zacházelo macešsky, protože přineslo citelnou porážku, které však právě z hlediska pohyblivého vedení vojsk bylo velmi poučné, dále dějinám německé a francouzské armádní jízdy z podzimu 1914. Podrobné studium činnosti jízdy roku 1914 se ukázalo jako velmi užitečné pro můj taktický a operační vývoj, nyní stále ostřeji mířící k využití pohyblivosti.

Protože jsem nacházel vícekrát příležitost přednést své myšlenky při taktických cvičeních a válečných hrách, povšiml si toho i můj bezprostřední nadřízený, major Höring¹⁶, a dal podnět k tomu, aby se tento sklon zmínil v mém hodnocení. Tak došlo k tomu, že jsem byl po tříleté učitelské činnosti znovu přeložen na říšské ministerstvo obrany a dostal se tam do dopravního oddělení Truppenamtu pod plukovníka Halma¹⁷, později pod podplukovníky Wägera¹⁸ a Kühneho¹⁹; oddělení bylo tehdy přívěskem operačního oddělení. Můj referát byl nový a měl zpracovávat přepravu vojska na automobilech. Truppenamtu tanuly na mysli velké přepravy normálně členěného vojska na běžných nákladních automobilech. Nic jiného nám tehdy ostatně nebylo k dispozici. Studium této otázky ukázalo obtíže, které takovým přepravám hrozily. Zvláště Francouzi se sice mohli v první světové válce vykázat velkými výkony v této oblasti, například u Verdunu, tehdy však šlo vždy o přepravy za pevnou frontou, při nichž nebylo třeba, aby všechno, co k divizi patří z koní a vozidel, bylo ihned na místě, zvláště ne dělostřelectvo. Měly-li se však v pohyblivé válce naložit celé divize se všemi koňmi a vozidly na nákladní automobily, rostla potřeba nákladních vozů do nestvůrných rozměrů. Vedly se tedy o tomto problému prudké rozpravy a pokud šlo o proveditelnost, bylo víc pochybovačů než věřících.

Na podzim 1928 za mnou přišel plukovník Stottmeister²⁰ z automobilního učebního štábu s prosbou, abych jeho posluchače vyučoval tankové taktice. Moji nadřízení v Truppenamtu tuto vedlejší činnost schválili. Tím jsem se vrátil k tankové problematice, byť jen v teorii. Chyběla mi jakákoli praxe, pokud šlo o tanky; nikdy jsem do té doby v žádném tanku neseděl. A teď jsem měl dělat učitele. To vyžadovalo

17

nejprve velmi pečlivou přípravu a k ní pilné studium pramenů. Protože literatura o uplynulé světové válce mezitím plynula hojněji a v cizích armádách nastal patrný vývoj, který se už projevil ve služebních předpisech*), bylo teoretické studium snazší než při mé první službě na říšském ministerstvu obrany. Praxe se ovšem zpočátku mohla opírat jen o cvičení s atrapami, které se však přece jen už od původních plátěných atrap posunovaných lidmi vyvinuly v motorizované atrapy plechové. Pořádali jsme tedy cvičení s atrapami, při nichž nás ochotně podporoval spandavský III. prapor pěšího pluku 9 pod podplukovníky Buschem²¹ a Liesem. Při těchto cvičeních jsem poznal svého pozdějšího spolupracovníka Wencka²², tehdy pobočníka III./9. — Postupovali jsme soustavně a studovali použití tanku jako jednotlivého vozidla, v četě, v rotě a v praporu.

*) Prozatímní anglický předpis pro obrněná bojová vozidla byl přeložen do němčiny a sloužil dlouhá léta jako teoretická příručka pro náš myšlenkový vývoj.

Jakkoli skrovná byla praktická možnost cvičit, přece stačila k tomu, abych postupně získal jasné představy o vyhlídkách tanku v moderní válce. Zvlášť podnětné bylo pro mou obraznost čtyřtýdenní převelení do Švédska, kde jsem dostal příležitost vidět v praxi poslední německý válečný tank, LK II, a sám s ním jet.

Cesta do Švédska zavedla mou ženu a mě nejprve do Dánska, kde jsme v Kodani a jejím krásném okolí strávili několik zajímavých dní. Thorwaldsenova nádherná sochařská díla na nás udělala hluboký dojem. A na terase před zámkem v Helsingøru nás zaměstnávala vzpomínka na Hamleta:

„Jest mnoho věcí na nebi a zemi, o jakých se vaší učenosti ani nesní, Horatio.“

Ovšem když jsme na oné terase stáli, ležel nad Sundem zářivý sluneční svit a nechával zelenavě lesknout hlavně starých bronzových děl. Žádný duch se neobjevil.

Další cesta vedla z Motaly Götským průplavem a švédskými jezery lodí. V noci jsme parník opustili, abychom si prohlédli Vreta klosters kyrka, krásný starý klášterní kostel. Příštího dne před námi ležel Stockholm se svými krásnými stavbami, Benátky severu, hrdý pohled.

Službu jsem nastoupil u tankového praporu, II. praporu Götské gardy. Velitel, plukovník Burén²³, mě velmi laskavě přijal. Byl jsem přidělen k rotě kapitána Klingspora²⁴, s nímž mě brzy spojilo

18

věrné přátelství, které trvalo až do jeho předčasné smrti. Švédští důstojníci, které jsem poznal, vycházeli svým německým kamarádům otevřeně a srdečně vstříc. Svou pohostinnost poskytovali s přirozenou samozřejmostí. Při cvičeních v terénu nás na kvartýrech velmi přátelsky přijímali. Navštívili jsme Klingsporovu tchyni, ctihodnou vdovu Cederlundovou²⁵, na jejím velkolepém zámku Brandalsund, nádherně položeném u moře. Paní Cederlundová vlastnila továrnu na znamenitý švédský punč, který jsme teď mohli ochutnat u pramene. Viděli jsme královské venkovské sídlo Tullgarn, které spravoval záložní důstojník tankového praporu jménem Bager²⁶ a který nás pohostil ve svém pohostinném domě. S plukovníkem Burénem jsem jel do šér na lov. Ve Skansenu jsme navštívili divadlo pod širým nebem, viděli jsme obrazy Liljeforsovy²⁷, velkého malíře lovů. V Drottningholmu nám ukázali kožené tapety z Valdštejnského paláce v Praze, které velký švédský král Gustav Adolf ve třicetileté válce „zachránil“. Tehdy jsme se usmívali nad podivným označením, jímž nám kastelán objasňoval význam těch krásných tapet. Dnes musíme připustit, že skutečně byly zachráněny mnohé poklady, které by jinak sotva unikly zničení ve druhé světové válce. Tak „Codex Argenteus“ z Prahy, k vidění v univerzitní knihovně v Uppsale pod sklem a za fialovou sametovou záclonou. Zcela nablízku tohoto nedocenitelného dokumentu jsem objevil bibli, kterou císař Jindřich III. daroval dómu v Goslaru. I ona patřila k zachráněným pokladům z více než 250 německých měst dobytých Gustavem Adolfem.

Krásný a poučný čas ve Švédsku mi zůstal vždy v nejpříjemnější a vděčné paměti.

V tomto roce 1929 jsem se dopracoval k přesvědčení, že tank sám a ve vázanosti na pěchotu nikdy nemůže dojít rozhodujícího významu. Studium válečných dějin, cvičení v Anglii a vlastní zkušenosti s našimi atrapami mě utvrdily v názoru, že tanky budou schopny nejvyššího výkonu jen tehdy, až budou ostatní zbraně, na jejichž pomoc zůstanou vždy odkázány, co do rychlosti a průchodnosti terénem převedeny na týž jmenovatel. Tanky musely v tomto svazku všech zbraní hrát první housle, ostatní se musely řídit podle tanků. Nesmělo se strkat tanky do pěších divizí, nýbrž bylo třeba zřídit tankové divize, v nichž by byly obsaženy všechny zbraně, jichž tanky k účinnému boji potřebovaly.

Při jedné terénní rozpravě v létě 1929 jsem jedné ze stran položil za základ tankovou divizi. Cvičení se zdařilo a já byl přesvědčen, že jsem na správné cestě. Přítomný inspektor dopravního vojska,

19

tehdy již generál Otto von Stülpnagel²⁸, však zakázal teoretické použití tanků nad sílu pluku, protože byl toho názoru, že tankové divize jsou utopie.

Na podzim 1929 se mě náčelník štábu Inspekce automobilního vojska, plukovník Lutz, můj starý příznivec z Mnichova, zeptal, zda chci být velitelem automobilního oddílu. Přitakal jsem a 1. února 1930 jsem obdržel velení nad 3. (pruským) automobilním oddílem v Berlíně-Lankwitz.

Tento oddíl měl čtyři roty: 1. a 4. ležely u štábu v Berlíně-Lankwitz, 2. ve vojenském výcvikovém prostoru Döberitz-Elsgrund, 3. v Nyse. Čtvrtá rota vzešla z eskadrony vozatajského oddílu 3. Když jsem svůj útvar převzal, pomohl mi plukovník Lutz s jeho přeskupením tak, že 1. rota byla vybavena obrněnými průzkumnými vozy a 4. motocykly, takže mohly tvořit prvky tankového průzkumného oddílu. Druhá rota byla jako tanková rota vybavena atrapami, třetí v Nyse jako protitanková, rovněž atrapami — dřevěnými děly. První rota sice disponovala starými obrněnými vozy pro přepravu mužstva podle versailleského diktátu, ke cvičení jsme však pro úsporu rovněž používali atrapy. Jen rota motocyklových střelců měla skutečný materiál a byla opatřena kulomety.

S tímto víc než provizorním útvarem jsem teď s velkou horlivostí konal praktická cvičení, šťasten, že jsem konečně na omezeném území svým vlastním pánem. Důstojníci i mužstvo šli novou cestou nadšeně se mnou, vždyť po víc než jednotvárném provozu zásobovacího vojska stotisícové armády přinášela do jejich všedního dne čerstvý vítr. U svých nadřízených jsem nenacházel pochopení vždy. Inspektor dopravního vojska mladému vojsku věřil tak málo, že nám byla ve výcvikovém prostoru zakázána cvičení s jinými oddíly. Na manévry 3. divize, k níž jsme patřili, směly vyrazit jen útvary v síle čety. Výjimku činil náš velitel divize, generál Joachim von Stülpnagel, týž, který mi svého času oznámil mé převelení do Mnichova. Tento vzorný generál měl zájem o naše pokusy a náš útvar mu ležel na srdci. Mnoho nám pomohl. Jeho smysl pro spravedlnost se postaral i o rozumné zacházení s kritikou po cvičeních. Na jaře 1931 se generál von Stülpnagel bohužel rozhodl odejít do výslužby, protože se dostal do sporu s říšským ministerstvem obrany.

Téhož jara odešel do výslužby i náš inspektor, generál Otto von Stülpnagel. Při mém odhlášení mi řekl: „Jste příliš bouřlivý. Věřte mi, my dva se už nedožijeme toho, aby se valily německé tanky.“ Jeho skepse toho chytrého muže brzdila a ochromovala jeho rozhodnost. Problémy viděl, ale nedokázal se odhodlat k jejich řešení.

20

Na jeho místo nastoupil dosavadní náčelník štábu, generál Lutz. Byl to chytrý muž a vyznačoval se velkým technickým porozuměním a pozoruhodným organizačním nadáním. Rozpoznal výhodu taktického vývoje, o nějž jsem usiloval, a postavil se v tom zcela na mou stranu. Udělal mě svým náčelníkem štábu a na podzim 1931 jsem nastoupil své nové místo. Následovala pak řada sice velmi neklidných a bojovných, ale nakonec také nanejvýš úspěšných let. Byla to zakladatelská doba tankového vojska.

Bylo nám jasné, že budoucí organizace tankového vojska musí umožnit jeho použití jako operačně rozhodující zbraně. Formou organizace tedy mohla být jen tanková divize a později tankový sbor. Teď šlo o to přesvědčit ostatní zbraně a náčelníka velení pozemního vojska, že naše cesta je správná. To bylo těžké, protože nikdo automobilistům, zásobovacímu vojsku, nevěřil, že by mohli přinášet nové, plodné myšlenky na poli taktickém, natož operačním. Staré zbraně, zvláště pěchota a jízda, se pokládaly za hlavní zbraně. Pěchota se nadále nazývala „královnou bitevního pole“. Protože stotisícová armáda neměla tanky dovoleny, nikdo bojový prostředek, který jsme vychvalovali, neviděl, a naše plechové atrapy dělaly při manévrech na staré bojovníky z první světové války tak směšný dojem, že nás litovali a nebrali vážně. Byli tedy sice ochotni připustit tanky jako pomocnou zbraň pěchoty, ale nebyli ochotni uznat je za novou hlavní zbraň.

Nejprudší boj vzplanul mezi námi a inspekcí jízdy. Můj generál se jezdců zeptal, zda ve svém budoucím vývoji usilují o úlohu průzkumného vojska, nebo bitevní jízdy. Inspektor jízdy, generál von Hirschberg²⁹, se vyslovil pro bitevní jízdu. Vzdal se operačního průzkumu ve prospěch automobilního vojska. Rozhodli jsme se nato vycvičit k tomuto úkolu své tankové průzkumné oddíly. Nezávisle na tom jsme pro tanky usilovali o zřízení tankových divizí. Konečně jsme chtěli zřídit motorizované protitankové oddíly pro všechny pěší divize, protože jsme byli přesvědčeni, že naději na úspěch má jen obrana rovnocenná tanku co do rychlosti.

Nástupce generála von Hirschberga, generál Knochenhauer³⁰, vzešlý z pěchoty, však nebyl ochoten nechat v našich rukou terén, který už byl ztracen. Ze tří jízdních divizí stotisícové armády vytvořil jízdní sbor a pokusil se učinit z operačního průzkumu opět úkol jízdy a získat k tomu náš první nový výtvor. Vpád jezdeckých důstojníků měl náš mladý útvar v tomto směru osvěžit. Rozpravy

21

nabývaly často přehnané ostrosti. Nakonec však zvítězili otcové nových myšlenek nad reakcí, motor nad koněm, kanón nad kopím.

Stejnou důležitost jako organizace a použití měl materiál, jímž jsme chtěli své myšlenky uvést ve skutek. Na tomto technickém poli byla vykonána jistá přípravná práce. V cizině od roku 1926 existovala zkušební stanice, na níž se měly zkoušet německé tankové konstrukce. Zbrojní úřad pozemního vojska zadal u různých firem dva typy středních a tři typy lehkých tanků — jak se tehdy říkalo. Každý typ byl postaven ve dvou kusech, takže vzniklo celkem deset tanků. Střední tanky nesly 7,5 cm kanón, lehké byly osazeny 3,7 cm kanónem. Zkušební kusy nebyly provedeny v pancéřové, nýbrž v měkké oceli. Nejvyšší rychlost všech typů ležela kolem 20 km v hodině, na rovné půdě 35 až 40 km v hodině. Důstojník odpovědný za konstrukci, kapitán Pirner³¹, se snažil uskutečnit v nových konstrukcích řadu moderních požadavků, mezi nimi plynotěsnost, vysokou brodivost, kruhovou palbu z věžového kanónu i kulometu, dostatečnou světlost podvozku*) a obratnost. To se mu do značné míry podařilo. Nevýhodné bylo naproti tomu umístění místa pro velitele v přídi tanku vedle řidiče, kde dozadu neměl vůbec žádný výhled a do stran mohl pro vyčnívající větve pásu a hluboké umístění sedadla získat jen velmi omezený rozhled. Vybavení radiostanicí ještě nebylo. Jestliže tedy konstrukce dvacátých let vykazovaly technicky řadu pokroků oproti válečným konstrukcím z první světové války, přece už takticky neodpovídaly požadavkům, které vyplývaly z nově plánovaného použití tanků. Nebylo možné dát stávající zkušební kusy prostě do série. Nové konstrukce se staly nezbytnými.

*) Výška dna tankové vany nad zemí.

Pro konečné vybavení tankových divizí bylo podle našeho tehdejšího názoru zapotřebí dvou typů: lehkého typu s protipancéřovým kanónem, věžovým a čelním kulometem, a středního typu s kanónem těžké ráže, věžovým a čelním kulometem. Lehčí typ měl sloužit k výzbroji tří lehkých rot tankového oddílu, střední typ byl určen pro střední rotu, přidělenou každému praporu, která měla poskytovat lehkým tankům oporu v boji a ostřelovat cíle, na něž malá ráže protipancéřového kanónu nestačila. O otázce ráže vznikly rozpory s náčelníkem Zbrojního úřadu a s inspektorem dělostřelectva. Tito dva odborníci pokládali ráži 3,7 cm za dostatečnou

22

pro lehký tank, zatímco já bych byl rád rovnou přešel na 5 cm, abych získal náskok před předpokládaným zesílením pancířů v cizině. Protože však pěchota už byla ve stadiu vybavování 3,7 cm protitankovým kanónem a z důvodů zjednodušení se měl stavět a zásobovat municí jen jeden malý protipancéřový kanón, museli jsme s generálem Lutzem ustoupit. Mohli jsme však prosadit, aby věžový věnec lehkých tanků dostal průměr, který dovoloval dodatečnou vestavbu 5 cm kanónu. Jako ráže pro střední tank byl určen 7,5 cm kanón. Celková váha tanků neměla přesáhnout 24 tun. Rozhodující pro tuto váhovou mez byla nosnost německých silničních mostů. Jako požadavek na rychlost bylo stanoveno 40 km v hodině. Posádku obou typů tanků mělo tvořit pět mužů: velitel, mířič a nabíječ v otočné věži — přičemž pro velitele bylo počítáno se sedadlem nad mířičem a se zvláštní velitelskou věžičkou s kruhovým rozhledem — a řidič a radista v přídi. Posádka měla být řízena hrtanovým mikrofonem. Požadovalo se rádiové spojení z tanku na tank a možnost hovoru za jízdy. Srovnáme-li tyto konstrukční podmínky s požadavky, které byly kladeny na zmíněné zkušební tanky, vyjdou najevo změny podmíněné novými zásadami taktického a operačního použití.

Při tomto prozíravém plánování nám bylo jasné, že do chvíle, kdy budou nové konstrukce způsobilé pro frontu, musí uplynout léta. Mezitím bylo třeba vytvořit výcvikovou pomůcku. Nabízel se k tomu podvozek Carden-Loyd, koupený v Anglii a určený pro stavbu nosiče 2 cm protiletadlového kanónu. Tento podvozek se ovšem dal osadit jen kulomety v otočné věži. S tímto omezením se dal do roku 1934 učinit způsobilým pro frontu a sloužit aspoň jako cvičný tank, než budou hotovy tanky bojové. Pod označením „Panzer I“ bylo tedy nařízeno zavedení tohoto materiálu. Roku 1932 nikoho nenapadlo, že jednoho dne budeme muset s těmito malými cvičnými tanky jít na nepřítele.

Protože se výroba plánovaných hlavních typů protahovala déle, než se původně doufalo, rozhodl se generál Lutz pro další mezitímní řešení — „Panzer II“ firmy MAN, osazený 2 cm automatickým kanónem a kulometem.

Během léta 1932 vedl generál Lutz poprvé cvičení zesílených pěších pluků s tankovými prapory — rozumí se s atrapami — ve výcvikových prostorech Grafenwöhr a Jüterbog. Na manévrech toho roku se pak poprvé od uzavření versailleské smlouvy objevily německé obrněné průzkumné vozy provizorní konstrukce na

23

podvozku šestikolového nákladního automobilu, v pancéřové oceli. Školní děti, zvyklé provrtávat naše atrapy tužkami, aby nahlédly dovnitř, zažily první zklamání, a stejně tak pěšáci, kteří se házením kamení bránili tomu, aby je opovrhované tanky vyřadily z boje. I bodák se napříště ukázal jako zbraň proti tankům neúčinná.

Na těchto manévrech byla prokázána možnost operovat s motorizovanými a obrněnými jednotkami. Ze strany velitelů jízdy sice nechyběly výtky a nevěcné námitky, ale náš úspěch byl příliš zjevný, než aby zůstal nepovšimnut. V řadách chápavých mladších jezdeckých důstojníků si razil cestu souhlasný názor na novou zbraň; četní jezdečtí důstojníci našli cestu k nám, protože správně poznali, že osvědčené zásady jezdectva musí být v našich dnech uvedeny ve skutek novými prostředky.

Manévry roku 1932 byly poslední, jichž se zúčastnil stařičký polní maršál von Hindenburg³². Mluvil při závěrečném hodnocení a já obdivoval jeho jasné rozpoznání učiněných chyb. O vedení jízdního sboru stařec poznamenal: „Ve válce slibuje úspěch jen to jednoduché. Byl jsem u štábu jízdního sboru. Co jsem tam viděl, jednoduché nebylo.“ Měl asi pravdu.

Rok 1933 přinesl jmenování Hitlera říšským kancléřem, a tím úplný obrat ve vnitřní i zahraniční politice říše. Viděl a slyšel jsem Hitlera poprvé počátkem února při zahájení automobilové výstavy v Berlíně. Že zahajovací řeč pronášel sám říšský kancléř, bylo neobvyklé. I to, co řekl, se podstatně lišilo od dosavadních řečí ministrů a kancléřů při takových příležitostech. Ohlásil zrušení automobilové daně a oznámil stavbu říšských dálnic a lidového vozu.

Vojensky se na vývoji mého pracovního oboru projevilo v první řadě jmenování generála von Blomberga³³ říšským ministrem obrany a generála von Reichenaua³⁴ náčelníkem Ministerského úřadu. Oba generálové holdovali moderním názorům, a tak jsem pro tankovou zbraň u nejvyššího místa branné moci přece jen našel pochopení. Brzy k tomu přistoupilo, že sám Hitler obrátil svůj zájem k otázkám motorizace a tankového vojska. První důkaz o tom jsem dostal při jedné předváděcí akci zbrojního vývoje, kterou pořádal Zbrojní úřad pozemního vojska v Kummersdorfu a při níž mi byla poskytnuta půlhodina, abych říšskému kancléři předvedl prvky tehdejšího automobilního bojového vojska. Ukázal jsem četu motocyklových střelců, protitankovou četu, četu tanků Panzer I v tehdejším zkušebním provedení a lehkou a těžkou četu obrněných průzkumných vozů.

24

Hitler byl rychlostí a přesností pohybů našich jednotek velmi ohromen a opakovaně volal: „To můžu potřebovat! To chci mít!“ Po tomto předvedení jsem nabyl přesvědčení, že se hlava vlády připojí k mému názoru na členění moderní branné moci, podaří-li se ho s mými názory seznámit. Při strnulosti naší služební cesty a odmítavém postoji rozhodujících osobností generálního štábu pozemního vojska, mezičlánků mezi Blombergem a mnou, v tom spočívala hlavní obtíž.

Pro německou politiku od roku 1890 bylo ostatně příznačné, že kníže Bismarck³⁵ byl jediným říšským kancléřem, který svůj zájem o zbrojní vývoj pozemního vojska projevil návštěvou v Kummersdorfu; od té doby se tam až do vylíčené Hitlerovy návštěvy žádný říšský kancléř už neobjevil. Vypověděla o tom návštěvní kniha Zbrojního úřadu pozemního vojska, když náčelník úřadu, generál Becker³⁶, požádal říšského kancléře o podpis. Jak tato skutečnost dokazuje, neměla německá politika „militaristický“ ráz.

Dne 21. března 1933 jsem se zúčastnil zahájení říšského sněmu v Posádkovém kostele v Postupimi. Měl jsem místo na empoře za prázdným křeslem císařovny a za stařičkým polním maršálem von Mackensenem³⁷ a mohl jsem pozorovat jeho dojetí tváří v tvář památnému obrazu před hrobkou Fridricha Velikého³⁸.

Po slavnostním státním aktu v Posádkovém kostele v Postupimi následoval 23. března 1933 nechvalně známý zmocňovací zákon³⁹, přijatý hlasy „Národní fronty“ a Středu, který novému říšskému kancléři přiznal diktátorské pravomoci. Sociálně demokratická strana hlasovala s uznáníhodnou odvahou proti zákonu, jehož neblahý význam pro budoucnost byl tehdy jasný jen několika málo politikům. Tito politici, kteří pro zmocňovací zákon hlasovali, tím převzali odpovědnost za jeho následky.

V létě 1933 mě sborový vůdce Národně socialistického motoristického sboru Adolf Hühnlein⁴⁰ pozval, abych se zúčastnil sjezdu velitelů SA v Godesbergu, na nějž přislíbil svou účast Adolf Hitler. Zajímalo mě vidět Hitlera v kruhu jeho věrných. Protože Hühnlein byl kromě toho přímý, poctivý muž, s nímž se dalo pracovat, přislíbil jsem. Hitler přednášel o dějinách revolucí; řečník při tom projevil rozsáhlé dějepisné znalosti a v několikahodinovém výkladu dokazoval, že každá revoluce musí po nějakém čase, dosáhla-li svého cíle, přejít v evoluci. Tento okamžik prý teď pro nacionálněsocialistickou revoluci nastal. Vyzval své přívržence, aby k této myšlence v budoucnu přihlíželi. — Bylo možno jen doufat a přát si, aby jeho výzvy bylo uposlechnuto.

25

Při této příležitosti jsem také poznal nejvyššího stranického soudce Bucha⁴¹, vážného, klidného muže s rozumnými zásadami, který se však v následujících letech bohužel nedokázal prosadit.

Opustil jsem Godesberg v naději, že Hitlerem hlásaná evoluce teď brzy bude skutečností.

Rok 1933 vznikající tankové vojsko pěkně posunul kupředu. Řada pokusných a učebních cvičení s atrapami vytvořila jasnější názory na součinnost zbraní a utvrdila mě v přesvědčení, že tanky mohou dojít plného uplatnění v rámci moderního pozemního vojska jen tehdy, budou-li s nimi zacházet jako s hlavní zbraní, shrnou-li se do divizí a spojí-li se s plně motorizovanými doplňkovými zbraněmi.

Dal-li se taktický vývoj sledovat s jistým uspokojením, dělal nám vývoj tankového materiálu tím větší starost. Odzbrojení podmíněné versailleskou smlouvou mělo za následek, že náš průmysl po desetiletích nečinnosti na vojenském poli neměl odborníky, a tím méně stroje, aby našim přáním vyhověl dost rychle. Zvláště výroba pancéřové oceli dostatečné houževnatosti narážela na obtíže. První desky, které nám dodali, se tříštily jako sklo. Rovněž bylo třeba hodně času, než mohla být splněna naše ovšem velmi dalekosáhlá přání ohledně radiotechniky a optiky. Nikdy jsem však nelitoval, že jsem tehdy na svých požadavcích dobrého výhledu a možností velení z tanků trval. Pokud šlo o velení, měli jsme nad svými protivníky vždy převahu a nejedno jiné zaostávání, vzešlé z nouze, se tím dalo později vyrovnat.

Na podzim 1933 byl generál svobodný pán von Fritsch⁴² jmenován náčelníkem velení pozemního vojska. S ním stanul v čele pozemního vojska voják, za nímž důstojnický sbor šel s důvěrou. Byla to niterně ušlechtilá, rytířská povaha a chytrý, uvážlivý voják se zdravým taktickým i operačním úsudkem. Technicky nadaný nebyl; byl však vždy ochoten nové myšlenky bez předsudků přezkoumat a — byly-li mu zřejmé — přijmout je. Služební jednání s ním o vývoji tankového vojska byla proto příjemnější než se všemi ostatními příslušníky OKH. Už jako náčelník 1. oddělení Truppenamtu ve stotisícové armádě se zajímal o otázky motorizace a tanků a studiu tankové divize věnoval zvláštní cestu. Ve svém novém vysokém postavení nám týž zájem stále zachovával. Pro jeho způsob byla příznačná tato drobná scéna. Přednášel jsem mu technickou otázku vývoje. Choval pochybnosti a řekl mi: „Víte, technici lžou všichni.“ Odpověděl jsem: „Jistě se často lže, ale zpravidla se to pozná po roce dvou, když se myšlenky techniků nedají uskutečnit.

26

Taktici lžou taky, ale u nich se to pozná teprve po příští prohrané válce, a to už je pozdě.“ Fritsch podle svého zvyku zamyšleně vyměnil monokl a odvětil: „Možná máte pravdu.“ Jak zdrženlivě, ba téměř ostýchavě mohl působit ve větším kruhu, tak otevřený a přístupný byl mezi kamarády, jimž důvěřoval. Pak rozvinul jemný humor a byl plný okouzlující laskavosti.

Obtížnější byla osoba nového náčelníka generálního štábu, generála Becka⁴³. Byl to ušlechtilý charakter, klidný, až příliš klidný, uvážlivý muž staré školy, stoupenec Moltkeho⁴⁴, na jehož názorech hodlal vybudovat generální štáb nového pozemního vojska ve Třetí říši. Pro moderní techniku neměl pochopení. Protože přirozeně dosazoval muže svého myšlenkového směru do rozhodujících míst generálního štábu, zvláště do svého bližšího okolí, vztyčil časem — aniž to chtěl — v ústředí pozemního vojska zeď reakce, kterou bylo neobyčejně těžké překonat. Pohoršoval se nad plány tankového vojska, chtěl v první řadě tanky jako pomocnou zbraň pěchoty, a tedy jako největší jednotku naší zbraně tankovou brigádu. O zřizování tankových divizí neměl valné mínění.

S generálem Beckem jsem musel převážně vybojovat boj o postavení tankových divizí a o výcvikové předpisy pro tankové vojsko. Nakonec dospěl tak daleko, že dal souhlas ke zřízení dvou tankových divizí, zatímco já jsem si nárokoval rovnou tři. Líčil jsem mu přednosti nových svazků v nejžhavějších barvách, zvláště jejich operační význam. Odvětil: „Ne, ne, já vás nechci. Jste mi příliš rychlí.“ Má námitka, že vývoj radiotechniky přes velkou rychlost svazků velení zaručuje, nedošla víry. Požadavek vícekrát obsažený v našich bojových předpisech, že se všichni velitelé mají zdržovat daleko vpředu, se mu velmi nelíbil. „Ale vy přece nemůžete velet bez mapových stolů a telefonu. Copak jste nečetl Schlieffena⁴⁵?“*) Že by se dokonce velitel divize měl až do dotyku s nepřítelem zdržovat daleko vpředu, to už mu bylo přespříliš.

*) Narážka na stať hraběte Schlieffena „Der Krieg in der Gegenwart“ v „Deutsche Revue“, 1909.

Odhlédneme-li od tohoto sporu o tankové vojsko, byl ale Beck vůbec váhavec, na poli vojenském i politickém. Působil jaksi ochromujícím dojmem, kdekoli se objevil. Viděl obtíže každého vývoje a byl plný pochybností. Pro jeho způsob myšlení byl příznačný způsob boje, který hlásal — boj na zdrženou; způsob boje, který byl jako takzvaný „zdržovací boj“ zmíněn v našich předpisech už před první světovou válkou, ale který on povýšil na systém stotisícové armády. Beckův „boj na zdrženou“ se cvičil a přezkušoval až dolů po

27

střelecké družstvo. Ten druh boje se vyznačoval dokonalou nejasností a já nezažil cvičení, které by diváka uspokojilo. Generál von Fritsch jej po založení tankových divizí zrušil.

Roku 1934 jsme od náčelníka generálního štábu dostali rukopis s názvem „Kampfwagenkrieg“. Autorem byl rakouský generál Ritter von Eimannsberger⁴⁶. Generál Beck byl o významu knihy na pochybách, generál Lutz a já jsme však poznali, že ta kniha obsahuje naše myšlenky. Její uveřejnění se nám proto zdálo žádoucí, protože tak začal z neutrálního zdroje plynout proud myšlenek, který jsme si přáli vyvolat. I za nebezpečí, že by na Eimannsbergerovy myšlenky mohli být upozorněni zahraniční odborníci, bylo třeba toto rozhodnutí učinit, protože bylo nutno odstranit odpor německých služebních míst a při jejich sklonu naslouchat cizím názorům víc než vlastním rádcům se jinak zlomit sotva dal. Generála Ritter von Eimannsberger jsem později poznal osobně a ctil jsem v něm ryzího německého muže a vojáka, jemuž mělo německé tankové vojsko mnoho co děkovat. Jeho kniha se stala podstatnou součástí našich vojskových knihoven a naši tankisté se z ní mnohému naučili.

Stejně schopný jako otec byl plukovník generálního štábu von Eimannsberger, který roku 1951 podlehl zraněním utrpěným ve druhé světové válce po dlouhém, statečně neseném chřadnutí.

Na jaře 1934 bylo zřízeno Velitelství automobilního vojska, v jehož čele stanul generál Lutz, zatímco já jsem převzal agendu náčelníka štábu. Generál Lutz zůstal kromě toho inspektorem automobilního vojska, tedy nadřízeným zbrojního oddělení In 6 ve Všeobecném úřadu pozemního vojska říšského ministerstva obrany.

V témže období vykonal Hitler svou první návštěvu u Mussoliniho⁴⁷ v Benátkách, s průběhem zřejmě neuspokojivým. Po své cestě mluvil v Berlíně před generály branné moci a před špičkami strany a SA. Ohlas jeho řeči u velitelů SA byl pozoruhodně malý. Při odchodu ze sálu jsem slyšel poznámky jako: „Adolf se bude muset ještě hodně přeučit.“ S údivem jsem z toho usoudil na silné rozpory v táboře strany. Dne 30. června našla hádanka své rozluštění. Röhm⁴⁸, náčelník štábu SA, a velký počet velitelů SA byli bez okolků zastřeleni — ale nejen oni sami, nýbrž s nimi i řada zcela nezúčastněných mužů a žen, a to jen proto, jak dnes víme, že se někdy v minulosti v té či oné záležitosti postavili proti straně. Mezi zavražděnými byli také bývalý říšský ministr obrany a říšský kancléř generál von Schleicher⁴⁹ a jeho žena, jakož i Schleicherův spolupracovník generál von Bredow⁵⁰. Pokusy dosáhnout veřejné rehabilitace obou generálů nevedly

28

k uspokojivému výsledku. Jen starý polní maršál von Mackensen na Schlieffenově večeru roku 1935, každoročním setkání starých a mladých důstojníků generálního štábu, dal jasně najevo, že čest obou mužů zůstala neposkvrněna. Hitlerovo prohlášení k této události v říšském sněmu bylo nedostatečné. Tehdy se doufalo, že strana své dětské nemoci brzy překoná. Zpětně lze jen litovat, že tehdejší vedení branné moci důrazně netrvalo na plném zadostiučinění. Bylo by tím prokázalo velkou službu sobě, branné moci i německému národu.

Druhý srpen 1934 přinesl Německu těžkou ztrátu. Polní maršál von Hindenburg zemřel a zanechal svůj národ ve vnitřním revolučním varu nedozírného účinku. Napsal jsem toho dne své ženě:

„Náš starý pán už není. Všichni jsme nad touto nenahraditelnou ztrátou velmi smutní. Byl jako otec celému národu a zvláště branné moci a tu velkou mezeru v našem národním bytí budeme moci uzavírat jen těžko a pomalu. Už jeho pouhé bytí vážilo v očích ciziny víc než psané smlouvy a krásná slova. Měl důvěru světa. My, kdo jsme ho milovali a ctili, jsme se stali o mnoho chudšími.“

„Zítra složíme přísahu Hitlerovi. Přísahu závažných následků! Dej Bůh, aby byla z obou stran držena se stejnou věrností pro blaho Německa. Armáda je zvyklá svou přísahu držet. Kéž to může činit se ctí.“

„Máš pravdu. Bylo by dobrodiním, kdyby mluvčí organizací této příležitosti použili k tomu, aby prozatím odvolali všechny slavnosti a nechali řečnění. Je třeba svědomité práce a skromnosti.“

Tyto řádky z 2. srpna 1934 vystihují náladu, která tehdy ovládala nejen mne, nýbrž mnoho mých kamarádů a patrně i široké kruhy našeho národa.

Dne 7. srpna 1934 uložili němečtí vojáci zesnulého polního maršála a říšského prezidenta k odpočinku v Tannenberském pomníku. Doznívala za ním Hitlerova poslední slova: „Mrtvý vojevůdče! Vejdi nyní do Valhally!“

Už 1. srpna však říšský kancléř a říšský kabinet na základě zmocňovacího zákona spojili pro případ Hindenburgova skonu úřad říšského prezidenta s úřadem říšského kancléře. Adolf Hitler se tím stal 2. srpna zároveň hlavou říše a nejvyšším velitelem branné moci. Protože si úřad říšského kancléře podržel, sjednotil ve své ruce veškerou moc v říši. Diktatura byla napříště téměř bezmezná.

Po zimě plné práce nadešel rok 1935, který nám v březnu přinesl vyhlášení branné svrchovanosti. Každý voják tuto událost,

29

která odstraňovala nečestnou část versailleské smlouvy, radostně uvítal. Na Dni památky hrdinů, který se za přítomnosti polního maršála von Mackensena konal s přehlídkou všech zbraní, se poprvé objevilo i několik praporů mladého tankového vojska, ovšem při této pěší přehlídce většinou bez materiálu. Při přípravách přehlídky bylo tankové vojsko původně velmi znevýhodněno, protože — jak mi řekl důstojník generálního štábu, který věc zpracovával — „se svými krátkými karabinami nemůže provést hmat k poctě zbraň“. Navzdory tomuto „závažnému“ protidůvodu se mi podařilo prosadit přiměřenou účast.

Dne 16. března toho roku jsem byl pozván na večerní setkání u anglického vojenského přidělence. Krátce předtím, než jsem se chystal opustit byt, ohlásil rozhlas provolání říšské vlády. Bylo to znovuzavedení všeobecné branné povinnosti v Německu. Rozhovor s mými anglickými a rovněž přítomnými švédskými známými byl toho večera neobvykle živý. Pánové projevili pochopení pro zadostiučinění, jaké jsem tváří v tvář této pro německou brannou moc tak potěšitelné situaci pociťoval.

V rámci zbrojení, které nyní nastupovalo, jsme teoreticky sledovali cíl dostat se na stejnou úroveň se svými vysoce vyzbrojenými sousedy. Prakticky nemohlo — zvláště pokud šlo o tankové vojsko — prozatím jít o to vystoupit byť jen s přibližně stejným počtem nebo stejnou kvalitou zbraní. V tankovém vojsku jsme museli hledat vyrovnání v organizaci a ve velení. Pevné soustředění našich nepatrných sil do vyšších jednotek, do divizí, a těch do tankového sboru mělo přinést vyrovnání za počet, který nám chyběl.

Nejprve bylo třeba přesvědčit naše vojenské nadřízené, že je naše cesta vůbec schůdná a správná. K tomu účelu uspořádalo Velitelství automobilního vojska, zřízené v červnu 1934, pod vedením generála Lutze na léto 1935 čtyřtýdenní cvičení s tankovou divizí sestavenou z do té doby existujících jednotek. Cvičnou divizi vedl generál svobodný pán von Weichs⁵¹. Byla stažena do výcvikového prostoru Munster-Lager a soustavně cvičena v předvádění čtyř různých bojových situací. Nešlo nám při tom ani tak o to školit velitele v přijímání a provádění samostatných rozhodnutí, jako spíš dokázat, že pohyb a boj velkých tankových mas v součinnosti s jejich doplňkovými zbraněmi jsou vůbec možné. Generálové von Blomberg a svobodný pán von Fritsch sledovali cvičení s velkým zájmem. Účast Hitlera, kterého generál Lutz rovněž pozval, byla zmařena pasivním odporem jeho adjutantury pozemního vojska.

Výsledek pokusných a učebních cvičení byl velmi uspokojivý.

30

Když byl jako závěrečný signál cvičení vypuštěn žlutý manévrový balon, poznamenal generálplukovník svobodný pán von Fritsch žertem: „Teď už chybí jen, aby na tom balonu stálo: ‚Guderianovy tanky jsou nejlepší!‘“ Generál Lutz byl jmenován velícím generálem nově zřizovaného Velitelství tankového vojska. Zřízení velitelství sboru obvyklého druhu zmařil náčelník generálního štábu pozemního vojska generál Beck.

K 15. říjnu 1935 byly postaveny tři tankové divize:

1. tanková divize pod generálem svobodným pánem von Weichs ve Výmaru,

2. tanková divize pod plukovníkem Guderianem ve Würzburgu,

3. tanková divize pod generálem Feßmannem⁵² v Berlíně.

Členění tankové divize z roku 1935 viz příloha 23.

Počátkem října jsem opustil Berlín, abych vyměnil činnost v ústředí za praktickou službu u vojska. Věděl jsem, že Velitelství tankového vojska je pod mým ctěným generálem Lutzem v dobrých rukou. Bylo ovšem třeba počítat se zvýšeným nepřátelstvím z řad generálního štábu a zůstávalo sporné, zda můj nástupce ve funkci náčelníka štábu zůstane právě vůči těmto vlivům dost silný. Stejně tak bylo pochybné, zda Inspekce tankového vojska v OKH, která měla u náčelníka Všeobecného úřadu pozemního vojska hájit zájmy tankového vojska, povede vývoj dál v původním smyslu. Na obou služebních místech se stalo to, čeho jsem se obával: ustoupilo se snahám náčelníka generálního štábu o vytvoření tankových brigád, určených jen k součinnosti s pěchotou. Už roku 1936 k tomu účelu vznikla 4. tanková brigáda ve Stuttgartu. Dále se ustoupilo naléhání staré jízdy na zvýšený vliv na motorizované svazky a místo nových tankových divizí byly založeny tři takzvané „lehké divize“, které se skládaly vždy ze dvou motorizovaných střeleckých pluků, průzkumného pluku, dělostřeleckého pluku, tankového oddílu a řady menších jednotek dalších zbraní. U tankového oddílu se navíc dělal pokus nakládat tanky na nákladní automobily s podvalníky, aby se jim dodala větší pochodová rychlost po silnicích. To bylo beztak plané snažení, neboť na nákladní auta a podvalníky se daly naložit jen tehdejší tanky Panzer I a II, ale tanky Panzer III a IV, očekávané od roku 1938, už ne.

Kromě lehkých divizí byly postaveny ještě čtyři pěší divize (mot.), normální pěší divize, které byly plně motorizovány a potřebovaly značný počet motorových vozidel. Tak vznikl XIV. armádní sbor pro motorizované pěší divize a XV. armádní sbor pro lehké divize, zatímco z Velitelství tankového vojska se stal XVI. armádní sbor pro tři tankové divize. Tyto tři sbory byly nakonec podřízeny nově vytvořenému skupinovému velitelství 4 pod generálem von Brauchitschem v Lipsku, které se mělo starat o výcvik a vývoj.

31

Dosavadní jednotná zbraňová barva tankového vojska, růžová, byla změněna. Růžové zůstaly tankové pluky a protitankové oddíly. Tankové průzkumné oddíly dostaly nejprve žlutou, potom hnědou, střelecké pluky a motocykloví střelci tankových divizí dostali barvu zelenou, jízdní střelecké pluky lehkých divizí obdržely žluť jízdy, zatímco motorizované pěší pluky zůstaly bílé. Přirozeně teď měli co mluvit i zbraňoví inspektoři pěchoty a jízdy.

Tříštění sil na poli motorizace a tanků, které s tím bylo spojeno, jsem velmi litoval, nemohl jsem však zabránit tomu, aby se vývoj zprvu ubíral touto cestou. Později se dal do správné dráhy vrátit jen zčásti.

Našimi omezenými prostředky na poli motorizace se však plýtvalo i chybami v organizaci ostatních zbraní pozemního vojska. Tak náčelník Všeobecného úřadu pozemního vojska, generál Fromm⁵³, nařídil, aby byly motorizovány 14. roty pěších pluků, tedy roty protitankové. Na mou námitku, že by tyto roty v rámci pěších pluků pochodujících pěšky měly prozatím raději zůstat tažené koňmi, odvětil: „Pěchota musí taky mít pár aut.“ Má prosba, aby se místo 14. rot pěchoty raději motorizovaly těžké dělostřelecké oddíly, byla zamítnuta. Tato těžká děla zůstala tažena koňmi a později ve válce selhala, zvláště v Rusku.

Vývoj pásových vozidel pro doplňkové zbraně tanků nikdy nenabral tempo, jaké jsme si přáli. Bylo jasné, že tanky dosáhnou tím lepších výsledků, čím lépe je při pochodu napříč terénem dokážou následovat střelci, dělostřelectvo a ostatní zbraně divize. Žádali jsme tedy polopásová vozidla s lehkým pancéřováním pro střelce, ženisty a zdravotní službu, obrněné samohybné lafety pro dělostřelectvo a protitankové oddíly a tanky různé konstrukce pro průzkum a spojovací oddíly. Vybavení divizí těmito vozidly nebylo nikdy zcela provedeno. Přes veškeré zvyšování výroby nemohl náš omezeně výkonný průmysl stačit nesmírnému bobtnání motorizovaných útvarů v branné moci a u Waffen-SS i v hospodářském životě. Nejvyšší vedení si přes všechny námitky odborníků neukládalo žádná omezení a ctižádost jednotlivých mocipánů je v tom utvrzovala. Při líčení válečných událostí roku 1941 se k tomu bude třeba ještě vrátit.

Tyto naposled probírané otázky se mne u mé divize ve Würzburgu dotýkaly jen okrajově. Má práce byla věnována postavení a výcviku nových útvarů, které se skládaly z kádrů rozličného původu. Zima 1935/36 proběhla nerušeně. V posádkovém městě Würzburgu jsem byl

32

přátelsky přijat jak dosavadní posádkou pod generálem Brandtem⁵⁴, tak městem i krajem. Nastěhoval jsem se do malého domu v Boelckestraße s nádherným výhledem na město ležící pod námi v údolí Mohanu, na pevnost Marienberg a na Käppele, jednu z perel baroka.

Na jaře 1936 nás překvapilo Hitlerovo rozhodnutí vojensky obsadit Porýní⁵⁵. Protože obsazení mělo zůstat vojenským gestem, nebylo k němu použito tankové vojsko. Má divize byla sice uvedena do pohotovosti a přesunuta do výcvikového prostoru Münsingen, ale bez tankové brigády, která byla ponechána ve svých posádkách, aby se zbytečně nestupňovalo napětí. Po několika týdnech se všechno vrátilo do posádek.

Dne 1. srpna toho roku jsem byl povýšen na generálmajora.

Podzimních manévrů toho roku se zúčastnil jen tankový pluk 4 ze Schweinfurtu. Použití jediného pluku v rámci pěší divize nedalo o naší výkonnosti jasný obraz.

Na těchto manévrech byl mezi hosty i generálplukovník von Seeckt⁵⁶, který se právě vrátil z východní Asie, a já měl tu čest podat mu několik vysvětlení o tankovém vojsku, které mu bylo do té doby ještě neznámé. Dále jsem mohl zástupcům tisku pozvaným na manévry vylíčit organizaci a způsob boje nové zbraně.

Rok 1937 proběhl pokojně. Pilně jsme se oddávali výcviku, který vyvrcholil manévry v rámci divize ve výcvikovém prostoru Grafenwöhr. Z pověření generála Lutze jsem v zimě 1936/37 sepsal pod názvem „Achtung! Panzer!“ knihu,*) která líčila dějiny vzniku tankového vojska a rozvíjela základní myšlenky, podle nichž mělo být německé tankové vojsko budováno. Chtěli jsme tím přiblížit své myšlenky širšímu kruhu, než bylo možné suchou služební cestou. Nadto jsem se snažil ve vojenském odborném tisku agitovat pro naše názory a vyvracet protiargumenty, jichž nebylo málo. V sevřené zkratce vyšly naše myšlenky ve stati v oficiálním časopise Říšského svazu německých důstojníků z 15. října 1937, kterou bych rád uvedl v doslovném znění, protože podává dobrý obraz tehdejších bojů a názorových rozdílů.

*) Union, Deutsche Verlagsgesellschaft, Stuttgart.

Tankový útok v pohybu a palbě

Mluví-li se obecně o tankovém útoku, vzpomene si laik zpravidla na ocelové obludy od Cambrai a Amiens, o nichž se dalo číst ve válečných zprávách. Vidí v duchu hluboké drátěné překážky, jak se lámou jako stébla slámy; vzpomíná si, že byly rozdrceny kryty a rozmačkány kulomety a že se z válcovacího

33

účinku „tanků“, z hluku jejich motorů a z plamenů z jejich výfuků zrodil „tankový děs“, který byl pak prohlášen za příčinu naší porážky 8. srpna 1918. Tak se jedna — rozhodně ne nejdůležitější — vlastnost tanků, válcovací účinek, v představě četných kritiků vydává za hlavní, a z této jednostranné představy se rozvíjí vysněný obraz tankového útoku, v němž se četné tanky v hustých sestavách pohybují jako obrovské terče pro protitanková děla a dělostřelectvo stejnoměrnou rychlostí a téměř stejným směrem na obránce, aby ho rozválcovaly — a když to řízení cvičení nařídí, tak dokonce i v nevhodném terénu. Účinek zbraní z tanku se podceňuje; tank se prohlašuje za slepý a hluchý; upírá se mu schopnost udržet dobytý terén. Naproti tomu se obraně přiznávají všechny výhody: ta se prý už tanky nedá překvapit; její protitanková děla a její dělostřelectvo zasahují vždy bez ohledu na vlastní ztráty, kouř, mlhu, pokryv a tvar terénu; jsou také vždy na místě tam, kde tanky právě útočí; svou optikou vidí výborně i v mlze a za soumraku a přes ocelovou přilbu slyší každé slovo.

Z tohoto vysněného obrazu se pak vyvozuje, že tankový útok už nemá žádné vyhlídky. Měly by se tedy tanky zrušit a — jak navrhl jeden kritik — epochu tanků prostě přeskočit? Tím by rázem padla starost o změnu taktiky u všech starých zbraní a bylo by možno uklidněně se vrátit k poziční válce podle vzoru let 1914/15. Jenže do tmy se neskáče dobře, nevíme-li, zda a kde při dopadu přistaneme. Dokud nám tedy naši kritici nedokážou ukázat novou, lepší cestu k úspěchu útoku než cestu vlastního zrušení⁵⁷, budeme hájit svůj názor, že v tancích — za předpokladu správného nasazení — je dnes třeba spatřovat nejlepší útočnou zbraň pro pozemní boj. Aby se však utváření úsudku o vyhlídkách tankových útoků usnadnilo, podrobme jejich nejpodstatnější znaky rozboru.

Pancéřování

Všechny tanky určené k vážnému boji jsou chráněny přinejmenším proti průbojnému střelivu S.m.K.⁵⁸ Pro boj proti protitankovým dělům a nepřátelským tankům tato ochrana nestačí; proto nesou tanky k tomu určené v takzvaných vítězných státech světové války, především ve Francii, podstatně silnější ochranu. K probití například Char 2 C je potřebná ráže 7,5 cm. Nasadí-li armáda k útoku v prvním sledu tanky, které jsou chráněny proti většině protitankových děl protivníka, pak je jejich úspěch proti tomuto nejnebezpečnějšímu nepříteli mimo pochybnost, a tím dříve či později i úspěch nad nepřátelskými

34

pěšáky a ženisty, jehož lze pod ochranou silných tanků a po vyřazení protivníkovy protitankové obrany dosáhnout i lehčími typy. Podaří-li se naproti tomu obránci uvést do pole protitankové dělo, které probíjí všechny existující tanky útočníka, a nasadit je včas na rozhodujícím místě, bude úspěch tanků muset být vykoupen oběťmi nebo — při dostatečné hustotě a hloubce obrany — bude zpochybněn. Boje mezi pancířem a střelnou zbraní, který známe po tisíciletí, nezůstane tankové vojsko ušetřeno a musí být veden dál, jak se to děje i v pevnostním stavitelství, u námořnictva a nově u letectva. Skutečnost tohoto boje a jeho proměnlivé vyhlídky nemohou být důvodem k tomu, aby se v pozemním boji od pancíře upustilo — jinak bychom se přece vrátili k vlněné uniformě jakožto jediné ochraně útočníka, uznané ve světové válce za nedostatečnou.

Pohyb

Bylo řečeno: „Jen z pohybu vzchází vítězství.“¹⁾ Souhlasíme s tím a chceme postavit technické pomocné prostředky své doby do služeb této myšlenky. Pohyb slouží k tomu, aby dopravil vojsko k nepříteli; používá se k tomu lidských nebo koňských nohou, železnice nebo — nově — motorového vozu a letadla. Jakmile je vojsko u nepřítele, pohyb většinou ztuhne pod účinkem nepřátelské palby. Aby se znovu uvolnil, musí být protivník zničen, nebo aspoň umlčen palbou či donucen opustit své postavení. To se může stát palbou, která je té nepřátelské natolik nadřazena, že nepřátelské dělostřelectvo a nepřátelské kulomety umlknou a každý odpor uhasne. Palba vedená z pevných postavení dosáhne tak daleko, jak daleko může většina palných zbraní střílet s pozorováním. Až potud může pěchota účinku palby využívat; pak musí těžké zbraně a dělostřelectvo provést změnu postavení, aby palbou znovu umožnily pohyb. K provedení tohoto způsobu boje je zapotřebí četných zbraní a ještě četnější munice. Nástupy k tomuto druhu útoku vyžadují hodně času a dají se těžko maskovat. Překvapení, tato podstatná podmínka úspěchu, je zpochybněno. Ale i když se překvapení podaří, odkrývá útočník se začátkem útoku karty, zálohy obránce proudí k místu útoku a uzavírají je; budování nových obranných front je od motorizace záloh snazší než dřív; vyhlídky útoku, který zůstává vázán na tempo pěchoty a dělostřelectva, jsou tomu úměrně ještě menší než v minulé válce. Všechno tedy záleží na tom dostat se do pohybu rychleji než dosud a pak navzdory obranné palbě v pohybu zůstat, aby se obránci ztížilo budování nové obranné fronty a úder útoku se vnesl do hloubky obrany. Stoupenci tankové zbraně věří, že za

35

příznivých předpokladů prostředek k tomu mají; pochybovači soudí, že překvapení, k němuž došlo ve válce roku 1918, znamená „okolnost, kterou dnes u tankového útoku už nelze očekávat“.²⁾ Podle toho tedy tankový útok obránce už překvapit nemůže? Jak to však potom, že se ve válce dalo dosáhnout překvapivých úspěchů, lhostejno zda k nim byly nasazeny nové, či staré prostředky? Generál pěchoty von Kuhl⁵⁹ navrhl roku 1916 Nejvyššímu armádnímu velení⁶⁰, aby se pro případ průlomového útoku kladla hlavní váha na překvapení³⁾, ačkoli mu k tomu žádné nové útočné prostředky k dispozici nebyly. Ofenziva Michael roku 1918 měla následkem zdařilého překvapení velký úspěch, ačkoli nebylo použito žádných nových zbraní. Přistoupí-li k ostatním opatřením učiněným k vyvolání překvapení ještě nové bojové prostředky, bývá jimi úspěch většinou zvětšen; podmínkou překvapení však nejsou. Věříme, že se při útoku pomocí tanků dostaneme do pohybu rychleji než dosud a — což se zdá skoro ještě důležitější — že po zdařilém vlomu do obrany můžeme také v pohybu zůstat. Věříme, že pohyb lze udržet, jsou-li splněny jisté předpoklady, na nichž úspěch tankového útoku dnes prostě závisí: soustředění sil ve vhodném terénu, mezerovitá obrana, slabší tankový nepřítel, abychom jmenovali aspoň některé. Vytýká-li se nám, že nedokážeme za všech okolností vést úspěšně každý útok a s kulometnými tanky dobývat pevnosti, musíme ke své lítosti poukázat na v mnoha ohledech ještě nedokonalejší útočnou sílu ostatních zbraní a dodat, že ani my nejsme všemohoucí.

Tvrdí se, že každá zbraň rozvine svou největší účinnost jen tak dlouho, dokud je nová a nemusí se bát obrany.⁴⁾ Chudák dělostřelectvo! Je už staré staletí. Chudák letectvo! Také už začíná stárnout, vždyť se vznáší nad protiletadlovou obranou. Věříme, že účinnost zbraně závisí na tom, jak si právě stojí obrana proti ní. Narazí-li tanky na nadřazeného nepřítele — nepřátelské tanky nebo protitanková děla —, budou poraženy; jejich účinnost bude malá. Je-li tomu naopak, dospějí k ničivému účinku. Nehledě na sílu obrany závisí účinnost každé zbraně také na její vůli rychle využít vymožeností techniky a zůstat na výši své doby. V tomto ohledu se tanková zbraň žádnou jinou předstihnout nenechá. Říká se: „Granát dělostřelectva obránce je prozatím ještě rychlejší než tankový útok vedený proti dělostřelectvu.“⁵⁾ Nikdo o tom dosud nepochyboval. Přesto už v letech 1917 a 1918 byly stovky tanků připraveny bezprostředně za přední linií pěchoty, stovky tanků projely přehradnou palbou, tyto tanky následovaly desítky pěších a dokonce jízdních divizí, a to při útocích, které se konaly bez dělostřelecké přípravy, a tedy na

36

začátku útoku narážely na nedotčené dělostřelectvo obránce. Nepřátelské dělostřelectvo bude pohyb tanků vážně brzdit jen ve zvlášť nepříznivých případech; a jakmile se tankům jednou podaří vniknout až do dělostřeleckých postavení, baterie velmi brzy umlknou a nebudou už škodit ani pěchotě. Právě strnulá dělostřelecká taktika se svou „dávno pevně stanovenou nouzovou palbou před ohroženým místem“ v minulé válce selhala. Sloupy zeminy, prach, čmoud a kouř obranné palby mohou zorné pole tanků omezit; nesnesitelné toto omezení nebude; učíme se je překonávat už v míru. Tanky dokážou i v noci a v mlze jet podle směru kompasu.

„Nositelem rozhodnutí“ není při útocích založených na úspěchu tankové zbraně pěchota, nýbrž tanková zbraň, neboť nezdar jejího útoku v sobě zahrnuje neúspěch celého útoku, kdežto úspěch tankového útoku přináší vítězství.

Palba

Pancéřování a pohyb však zahrnují jen část bojových vlastností tankové zbraně; nejdůležitější je palba.

Palbu lze vést jak ze stání, tak z pohybu. U obou způsobů se míří přímo. Vede-li se palba ze stání na rozpoznané cíle, lze při přímém míření dobrou optikou na účinné vzdálenosti očekávat v nejkratší době a při malé spotřebě munice ničivý účinek. Rozpoznávání cílů je tankovému střelci ztíženo obtížemi s pozorováním za jízdy, ale výškou, v níž je zbraň nad terénem, zase ulehčeno, zvláště na porostlé půdě; často vytýkaná vysoká silueta tanku, která obraně nabízí dobrý cíl, se tedy pro tankového střelce ukazuje i jako jakž takž užitečná. Musí-li se střílet za pohybu, jsou vyhlídky na zásah na blízké vzdálenosti dobré; zmenšují se s rostoucí vzdáleností cíle, s rostoucí rychlostí tanku a s rostoucí nerovností terénu.

V každém případě má v pozemním boji jen tank schopnost nést svou palbu útočně vstříc nepříteli, i když ještě nejsou umlčeny všechny kulomety a děla obránce. Nepochybujeme, že stojící zbraň má větší vyhlídky na zásah než zbraň pohybující se; dokážeme to ostatně posoudit nejlépe sami, protože umíme vést obojí druh palby. Jenže: „Jen z pohybu vzchází vítězství.“ Má se snad tankový útok používat k tomu, aby hlavní obranné pásmo do hloubky členěné pěchoty a dělostřelectva, zaujavších obranu a opatřených protitankovými zbraněmi, podle vzoru materiálové bitvy světové války připravil palbou ke zteči⁶⁾ a rozdrtil bubnovou palbou⁶¹? Jistěže ne. Kdo by se o to chtěl pokoušet,

37

vychází z myšlenky čistě pěchotního tanku, tankového vojska, jehož úkol se vyčerpává bojem v nejtěsnější součinnosti s pěchotou a v jejím — námi za příliš pomalé pokládaném — tempu. Nemůžeme a nechceme se opírat ani o týdny a měsíce trvající průzkum, ani o nesmírnou spotřebu munice, nýbrž chceme na vyměřený čas ochromit nepřítele současně v celé hloubce jeho obranného systému. Je nám jasné, že s omezenou zásobou střeliva svých tanků nemůžeme dosáhnout žádné „plánovité dělostřelecké přípravy“ ani „nahromadění dělostřelecké síly“; vždyť zamýšlíme právě opak — přímo mířený, přesný jednotlivý výstřel, tím spíš, že z dlouholeté válečné zkušenosti víme, že ani týdny trvající bubnová palba nejsilnějšího dělostřelectva na této zemi nedokázala pěchotě umožnit vítězství. Věříme však právě na základě zkušeností svých protivníků, že s tanky při útoku vedeném rychle, v dostatečné šíři a hloubce a současně proti různým obranným sestavám nepřítele dokážeme dosáhnout úspěchů, které celkovému rozhodnutí prospějí víc než omezené vlomy podle vzoru světové války. Naše cílená palba nebude jen „přelétávat“ přes nepřítele jako plošná střelba při rozhazovačném, ale nesmyslném výdeji munice, nýbrž při dostatečné hustotě, šíři a hloubce útoku prorazí skutečným ničením rozpoznatelných cílů do protivníkovy obrany díru, kterou mohou zálohy následovat rychleji než roku 1918. Přejeme si, aby tyto zálohy byly po ruce v podobě tankových divizí, protože ostatním zbraním už nemůžeme přiznávat bojovou sílu, rychlost a pohyblivost, jichž je k provedení útoku a pronásledování zapotřebí. Nespatřujeme tedy v tankové zbrani jen „dodatečný prostředek k rozhodnutí bitvy, který v součinnosti s ostatními zbraněmi může v některých myslitelných situacích dopomoci pěchotě k pohybu“.⁷⁾ Kdyby tanková zbraň byla jen tím, zůstalo by přece všechno při starém jako roku 1916; kdyby se z ní nemělo vytěžit víc, uvízli bychom od začátku v poziční válce a pohřbili bychom do budoucna každou naději na rychlé rozhodnutí. Ani množství munice u budoucích protivníků, jež se nám prorokuje, ani vzrostlá přesnost a dostřel děl všech ráží, ani jejich lépe rozvinutá střelecká technika nedokážou naším názorem otřást — naopak! Spatřujeme v tankové zbrani rozhodně hlavní zbraň k útoku a budeme tak činit tak dlouho, dokud nám technika nenadělí něco lepšího. Za žádných okolností nebudeme brát na sebe zdlouhavé přípravy a nenecháme ohrozit myšlenku překvapení jen proto, abychom následovali nauku, „že teprve palba umožňuje zahájení pohybu“.⁸⁾ Jsme naopak toho názoru, že motory pod pancířem nám dovolují vnést své zbraně do nepřátelské sestavy bez této palebné přípravy, postaráme-li se o to, aby byly splněny nejdůležitější předpoklady jejich

38

nasazení: vhodný terén, překvapení a hromadné nasazení.

Slovo „hromadné nasazení“ však pochybovačům už teď nahání husí kůži po zádech. Píší: „Vyvstává tedy organizační otázka, zda je zásadně správné hromadění všech tankových sil, nebo zda vedle toho není téhož zřetele hoden požadavek umožnit pěchotě zásadním přidělováním tanků teprve útočný rozmach.“⁹⁾ Z tohoto výroku si především odnášíme přiznání, že pěchota bez tanků žádný útočný rozmach zřejmě nemá, a vyvozujeme z toho, že ta zbraň, která tento rozmach má a jiným zbraním ho má zprostředkovat, je nepochybně zbraní hlavní. Otázku, zda se tanky mají mezi pěchotu rozdělovat, či ne, vysvětleme na číselném příkladu.

Červený a Modrý spolu vedou válku. Každá strana má 100 pěších divizí a 100 tankových oddílů. Červený své tanky rozdělil mezi pěší divize; Modrý je jako vojsko v záloze vrchního velení soustředil do tankových divizí. Na bitevní frontě — řekněme — 300 km ať je 100 km bojiště tankům nepřístupného, 100 km tanky zdržujícího a 100 km pro tanky vhodného. Při útoku tedy velmi snadno může vzniknout tato situace: Červený má značnou část svých divizí i s jejich tanky před modrými postaveními v terénu tankům nepřístupném, nemůže je tedy použít; další část nachází v terénu tanky zdržujícím sice poněkud lepší, nikoli však průrazné vyhlídky na úspěch. V terénu pro tanky příznivém lze v každém případě použít jen část červených tankových sil. Modrý naproti tomu stáhl všechny své tankové síly tam, kde se má hledat rozhodnutí a kde je podle terénu také možné je přivodit; má tedy vyhlídku jít do bitvy s nejméně dvojnásobnou tankovou převahou a přesto se na ostatních frontách udržet v obraně proti ojediněle vystupujícím tankům Červeného. Pěší divize, která disponuje asi padesáti protitankovými děly, se spíš ubrání útoku padesáti tanků než dvou set. Dokážeme proto v návrhu rozdělit tanky mezi pěší divize spatřovat jen návrat k primitivní anglické taktice let 1916/17, která už tehdy zcela ztroskotala a vedla pak k úspěšnému soustředění zbraně u Cambrai.

Rychle do nepřítele vneseným účinkem zbraní a přímo mířenou palbou svých zbraní, poháněných motorem pod ochranou pancíře, chceme usilovat o vítězství. Říká se: „Motor není nová zbraň, nýbrž dopravuje staré zbraně v nové formě.“¹⁰⁾ Že se motory střílet nedá, je známo; mluvíme-li o tankové zbrani jako o něčem novém, máme na mysli nový druh zbraně, jaký vznikl například motorem u námořnictva v podobě ponorky; teprve motorem se stalo možným

39

letadlo, a tím i letectvo — i tam se mluví o „zbrani“. Cítíme se rozhodně jako „zbraň“ a jsme přesvědčeni, že naše úspěchy v příští bitvě vtisknou událostem svou pečeť. Zdaří-li se náš útok, musí se ostatní zbraně umět řídit časovou mírou našeho útoku. Žádáme proto, aby doplňkové zbraně, kterých je k využití našich úspěchů zapotřebí, byly učiněny stejně pohyblivými jako my a aby nám byly podřízeny už v míru. Neboť k vynucení velkých rozhodnutí sice nebude muset být na místě většina pěchoty, zato však většina tankového vojska. —

Na sklonku podzimu 1937 se konaly velké manévry branné moci, jichž se zúčastnil Hitler a v posledních dnech i řada zahraničních hostů: Mussolini, anglický polní maršál sir Cyril Deverell⁶², italský maršál Badoglio⁶³ a maďarská vojenská mise. Z tankového vojska byly mezi cvičícími útvary 3. tanková divize pod generálem Feßmannem a 1. tanková brigáda. Mně bylo svěřeno vedení tankového rozhodčího štábu.

Kladným výsledkem manévrů byl důkaz, že tanková divize je použitelná. Nedostatečně pracovalo zásobování a opravárenská služba. Tady bylo třeba začít s nápravou. Podal jsem velitelství sboru návrhy na zlepšení. Bohužel k nim nebylo ihned přihlédnuto, takže se nedostatky, které vyšly najevo, na jaře 1938 opakovaly všem na očích.

Poslední den manévrů byl cizím hostům předveden velký závěrečný útok, jehož se pod mým velením zúčastnily všechny tanky přítomné na manévrech. Ten pohled byl dosti působivý, ačkoli jsme tehdy disponovali jen malými tanky Panzer I.

Po manévrech byla v Berlíně přehlídka a potom snídaně, kterou dával generálplukovník svobodný pán von Fritsch zahraničním vojenským hostům. Na ni jsem byl rovněž povolán. Při té příležitosti jsem vedl řadu zajímavých hovorů a mimo jiné mě do rozhovoru vtáhli britský polní maršál sir Cyril Deverell a italský maršál Badoglio. Badoglio mluvil o svých zkušenostech z habešského tažení. Sir Cyril Deverell se ptal na mé názory na motorizaci. Mladší britské důstojníky zajímala otázka, zda se dá ve válce pohybovat po bojišti s tolika tanky jako na manévrovém poli před Mussolinim. Nechtěli tomu pořádně věřit a byli zjevně stoupenci teorie pomocné zbraně. V každém případě byl hovor dosti živý.

Poznámky 1 až 10 se vztahují k vyjádřením protivníků v Militär-Wissenschaftliche Rundschau 1937, 3. sešit, s. 326, 362, 364, 368, 369, 372, 373 a 374, časopise generálního štábu pozemního vojska.

40