Knihovna · Třetí říše a druhá světová válka · Paměti vojáka

III. HITLER NA VRCHOLU MOCI

Šedé číslice v textu označují strany německého vydání (Neckargemünd 1960), podle nichž se citují odkazy a rejstříky.

Rok 1938. Blombergova a Fritschova krize. Připojení Rakouska a Sudet.

Událostmi nabitý rok 1938 začal mým nečekaným povýšením na generálporučíka v noci z 2. na 3. února, po němž následoval rozkaz dostavit se 4. února na poradu k Hitlerovi do Berlína. Čtvrtého časně zrána jsem se v Berlíně na ulici dozvěděl z pokřiku jednoho známého z elektrické dráhy, že jsem byl jmenován velícím generálem XVI. armádního sboru. Mé překvapení bylo bezmezné; neprodleně jsem si obstaral ranní noviny a s úděsem v nich četl, že byla propuštěna řada vysokých důstojníků pozemního vojska, mezi nimi Blomberg, Fritsch a můj dobrý generál Lutz. Vysvětlení tohoto opatření přineslo — aspoň zčásti — přijetí v říšském kancléřství. Všichni velící generálové branné moci stáli v půlkruhu v sále, do něhož vstoupil Hitler, aby nám sdělil, že propustil říšského ministra války, generálního polního maršála von Blomberga, pro jeho sňatek a že se zároveň vidí nucen propustit i vrchního velitele pozemního vojska, generálplukovníka svobodného pána von Fritsch, pro provinění proti trestnímu zákonu. O ostatních propuštěních se blíže nerozhovořil. Byli jsme jako zkamenělí. Těžké výtky proti našim nejvyšším představeným, které jsme pokládali za bezúhonné muže cti, nás zasáhly do morku. Nebylo možné jim uvěřit, a přece si každý musel v tom okamžiku, kdy byly vzneseny, říci, že si je hlava říše nemohla vycucat z prstu. Když Hitler domluvil, opustil sál a byli jsme propuštěni. Nikdo nebyl s to říci slovo. Co také mohlo být v tom otřesném okamžiku — bez vyšetření věci — řečeno s vyhlídkou na účinek?

Případ Blomberg byl jasný. Setrvání ministra v úřadě bylo nemožné. Jinak tomu bylo s generálplukovníkem svobodným pánem von Fritsch. Tady bylo na místě vyšetřování vojenským soudem. Vojenský soud zasedal pod předsednictvím Göringovým¹ a přes svého předsedu dospěl k hladkému osvobození. Hanebné podezření vyslovené proti generálplukovníkovi se ukázalo jako zcela nepodložené. Měsíce po té nestoudné pomluvě jsme se — tentokrát na letecké základně — opět sešli, abychom si z úst předsedy Říšského vojenského soudu generála Heitze² vyslechli rozsudek a velmi podrobné odůvodnění. Vyhlášení rozsudku

41

předcházel krátký, litující proslov Hitlerův, v němž nás ujistil, že se takové případy nebudou opakovat. Žádali jsme nyní úplnou rehabilitaci generálplukovníka. Nový vrchní velitel pozemního vojska, na Blombergův návrh generálplukovník von Brauchitsch, však dosáhl jen toho, že byl generálplukovník svobodný pán von Fritsch jmenován šéfem dělostřeleckého pluku č. 12 ve Schwerinu, a tím opět veden v hodnostní listině. Velení už nikdy nedostal. Tváří v tvář potupě, která mu byla způsobena, bylo toto zadostiučinění nedostatečné. Bídný falešný svědek³ proti němu byl sice na Hitlerův rozkaz popraven, ale nebezpeční zákulisní strůjci toho zbabělého činu zůstali nepotrestáni. Rozsudek smrti nad udavačem sloužil jen k zastření. Jedenáctého srpna se ve výcvikovém prostoru Groß-Born v Pomořanech konalo předání dělostřeleckého pluku č. 12 generálplukovníkovi svobodnému pánu von Fritsch. Třináctého srpna se Hitler zúčastnil cvičení na témže prostranství. K setkání obou mužů nedošlo.

Ušlechtilá zdrženlivost, kterou generálplukovník svobodný pán von Fritsch v dalším čase zachovával, nutila k obdivu. Zda byla tváří v tvář jeho protivníkům na politickém kolbišti správná, je jiná otázka. Tento úsudek však spočívá na dodatečné znalosti souvislostí a osob.

Hitler převzal 4. února 1938 sám vrchní velení branné moci. Místo říšského ministra války zůstalo neobsazeno. Náčelník Ministerského úřadu generál Wilhelm Keitel⁴ převzal funkce ministra, pokud nebyly přeneseny na vrchní velitele složek branné moci, velitelskou pravomoc však nedostal. Napříště se nazýval náčelníkem Vrchního velitelství branné moci.

Vrchní velení nad skupinovým velitelstvím 4 v Lipsku, jemuž byly podřízeny motorizované sbory, dostal generál von Reichenau, pokrokově myslící hlava, s nímž mě pojilo srdečné kamarádství.

Po 30. červnu 1934 byl 4. únor 1938 druhým černým dnem Vrchního velitelství pozemního vojska. Celé německé generalitě se dodatečně činí těžká výtka, že oba dny selhala. Ta výtka může zasáhnout jen rozhodující muže na špici. Pro většinu zůstával pravý stav věci neprohlédnutelný. I v případě Fritsch, který byl od počátku nepravděpodobný, ba nemyslitelný, bylo třeba nejprve vyčkat rozsudku vojenského soudu, než se daly podniknout vážné kroky. Nový vrchní velitel pozemního vojska byl naléhavě žádán, aby tyto kroky učinil, nemohl se však k tomu odhodlat. Mezitím byla tato událost zastíněna zahraničněpolitickými ději největšího významu — připojením Rakouska. Okamžik k jednání byl promeškán. Celá věc však prokázala, že mezi hlavou říše a špicí pozemního vojska existuje krize důvěry; to mi bylo jasné, aniž bych byl s to pozadí rozpoznat.

42

Převzal jsem od svého ctěného předchůdce, generála tankového vojska Lutze, agendu svého nového velitelského obvodu. Náčelníkem štábu XVI. armádního sboru byl plukovník Paulus⁵, mně už léta dobře známý, typ ušlechtile myslícího, chytrého, svědomitého, pilného a nápaditého důstojníka generálního štábu, o jehož čistém chtění a vlasteneckém postoji nelze pochybovat. Spolupracovali jsme vynikajícím způsobem a v plné shodě. Mezitím byla proti nešťastnému vrchnímu veliteli 6. armády od Stalingradu rozšiřována obvinění a podezření nejhoršího druhu. Dokud Paulus sám nedostane příležitost k obhajobě, nemohu žádné ze žalob proti němu vznesených uvěřit.

Tankové divize mezitím vyměnily velitele. Veleli:

1. tankové divizi generál Rudolf Schmidt⁶, 2. tankové divizi generál Veiel⁷ a 3. tankové divizi generál svobodný pán Geyr von Schweppenburg⁸.

Připojení Rakouska

Desátého března kolem šestnácté hodiny jsem byl povolán k náčelníkovi generálního štábu pozemního vojska generálu Beckovi a dozvěděl jsem se od něho pod pečetí nejhlubšího tajemství, že se Vůdce nosí s myšlenkou provést připojení Rakouska k říši a že s pochodovým rozkazem musí počítat řada útvarů. „Musíte znovu převzít svou starou druhou tankovou divizi,“ řekl mi. Namítl jsem, že by tím byl dotčen generál Veiel, můj nástupce, který je přece zdatný generál. „Máte ale za všech okolností vést při této příležitosti motorizované jednotky,“ odvětil Beck. Navrhl jsem nato zmobilizovat velitelství XVI. armádního sboru a podřídit mu kromě 2. tankové divize ještě jeden další svazek. Generál Beck k tomu určil Leibstandarte SS „Adolf Hitler“, která se měla vpochodování rovněž zúčastnit. Závěrem poznamenal: „Má-li se připojení vůbec provést, nastal teď pravděpodobně nejpříznivější okamžik.“

Odebral jsem se do své kanceláře, nařídil přípravy podle stavu věcí možné a rozvažoval, jaká opatření by bylo třeba učinit k provedení úkolu. Kolem dvacáté hodiny jsem byl znovu povolán k Beckovi a po jistém čekání jsem mezi dvacátou první a dvacátou druhou dostal rozkaz uvést 2. tankovou divizi a Leibstandarte SS „Adolf Hitler“ do pohotovosti a shromáždit je u Pasova. Při té příležitosti jsem se dozvěděl, že svazky určené ke vpochodování do Rakouska mají být podřízeny rozkazu generálplukovníka von Bocka⁹. Jižně od mého armádního sboru měly překročit Inn pěší divize, další síly byly určeny pro Tyrolsko.

43

Mezi dvacátou třetí a dvacátou čtvrtou hodinou jsem vydal poplachové rozkazy pro 2. tankovou divizi telefonem, veliteli Leibstandarte Seppu Dietrichovi¹⁰ osobně. Všem svazkům byl jako cíl pochodu stanoven Pasov. Zatímco předání poplachového rozkazu Leibstandarte nečinilo obtíže, došlo u 2. tankové divize k třenicím tím, že všichni štábní důstojníci pod vedením velitele divize byli na cvičné cestě v moselské oblasti v Trevíru. Celá divize byla tedy při doručení rozkazu bez svých velitelů. Ty bylo nejprve třeba přivézt od Mosely v automobilech. Navzdory těmto komplikacím rozkaz rychle pronikl a vojsko bylo neprodleně uvedeno do pochodu.

Vzdálenost z ubytovacího prostoru 2. tankové divize kolem Würzburgu do Pasova činila průměrně 400 km, z Pasova do Vídně 280 km a z Berlína do Vídně 962 km.

Než jsem Seppa Dietricha propustil, řekl mi, že musí ještě k Vůdci. Záleželo mi teď na tom, aby se připojení odehrálo bez bojových akcí. Měla to přece být pro obě strany radostná záležitost. Napadlo mě proto ozdobit tanky na znamení našich mírumilovných úmyslů prapory a čerstvou zelení. Požádal jsem Seppa Dietricha, aby mi k tomuto opatření vymohl Vůdcovo svolení, a o půl hodiny později jsem je měl.

Velitelství XVI. armádního sboru dorazilo 11. března¹¹ kolem dvacáté hodiny do Pasova. Tam byl připraven rozkaz ke vpochodování 12. března v osm hodin. K půlnoci dorazil do Pasova v čele svých vojsk velitel 2. tankové divize generál Veiel. Neměl ani mapy Rakouska, ani pohonné hmoty na pokračování pochodu. Pokud šlo o mapy, musel jsem ho odkázat na „Baedekera“, obvyklého u cestujících. Otázka pohonných hmot se řešila hůř. V Pasově sice byl sklad pohonných hmot pozemního vojska, ale byl určen pro nástup s frontou obrácenou na západ k obraně Západního valu a podle své mobilizační směrnice směl vydat pohonné hmoty jen pro tento případ. Rozhodující nadřízení o našem úkolu zpraveni nebyli, a proto nebyli v noci k zastižení. Svědomitý správce skladu mi tedy vydání vzácné látky odepřel a bylo třeba pohrozit násilím, než povolil.

Protože nebyly zmobilizovány žádné zásobovací kolony, musela se vytvořit výpomoc. Starosta Pasova pomohl tím, že poskytl určitý počet nákladních automobilů k urychlenému postavení nezbytných kolon pohonných hmot. Jinak byly rakouské čerpací stanice podél postupové silnice požádány, aby se zařídily na nepřetržitý provoz.

Přes všechnu námahu, kterou generál Veiel vynaložil, se nepodařilo provést překročení hranice přesně v osm hodin. Bylo devět, než první jednotky 2. tankové divize projely zdviženou závorou, na rakouské straně radostně vítány obyvatelstvem. Předvoj divize

44

tvořily tankové průzkumné oddíly 5 (Kornwestheim) a 7 (Mnichov) a prapor motocyklových střelců 2 (Kissingen). Tento předvoj spěchal přes Linec, kterým se projíždělo k poledni, na St. Pölten.

Jel jsem v čele hlavního voje 2. tankové divize, zatímco Leibstandarte „Adolf Hitler“, která se po svém dalekém přesunu z Berlína připojila k tankové divizi, tvořila zadní voj. Ozdobení tanků prapory a zelení se osvědčilo. Obyvatelstvo vidělo, že přicházíme s mírumilovným úmyslem, a přijetí bylo nadmíru srdečné. Staří vojáci z první světové války stáli u cesty s válečnými vyznamenáními na prsou a zdravili. Vozidla byla při každé zastávce ozdobena, vojáci opatřeni potravinami. Podávaly se ruce, bylo objímání a slzy radosti. Žádný nesouzvuk nerušil připojení oběma stranami vytoužené a už několikrát zmařené. Děti jednoho národa, které nešťastná politika po dlouhá desetiletí držela oddělené, našly k sobě cestu a jásaly si vstříc.

Postup se odehrával po jediné silnici vedoucí přes Linec. Krátce po dvanácté hodině jsem do Lince dorazil, pozdravil úřady a dal si krátkou svačinu. Když jsem se chystal opustit město směrem na St. Pölten, potkal jsem Reichsführera SS Himmlera¹² a rakouské ministry Seyß-Inquarta¹³ a von Glaise-Horstenau¹⁴. Ti mi sdělili, že Vůdce dorazí do Lince v patnáct hodin, a požádali mě, abych převzal uzávěru podél příjezdové ulice a na náměstí. Nechal jsem nato předvoj zastavit v St. Pöltenu a nařídil uzavření ulic a náměstí v Linci dostupnými částmi hlavního voje. Této uzávěry se na vlastní přání zúčastnila i posádka Bundesheeru. Brzy zaplnilo ulice a náměstí asi šedesát tisíc lidí. Masy se zmocnilo nesmírné nadšení. Říšskoněmečtí vojáci byli bouřlivě vítáni jásotem.

Hitlerův příjezd se zpozdil až do soumraku. Přijal jsem ho na vjezdu do města a stal se nyní očitým a ušním svědkem jeho triumfálního vjezdu do města a jeho proslovu z balkonu radnice. Nezažil jsem ani předtím, ani potom tak živelné nadšení jako v tuto hodinu. Po svém proslovu se Hitler odebral k několika raněným ze srážek před připojením a potom do svého hotelu, kde jsem se u něho odhlásil k pokračování pochodu na Vídeň. Při přijetí na náměstí byl velmi dojat.

Kolem dvacáté první hodiny jsem opustil Linec, kolem půlnoci jsem byl v St. Pöltenu, uvedl jsem svůj předvoj opět do pochodu a v jeho čele jsem za prudké sněhové vichřice dorazil 13. března kolem jedné hodiny do Vídně.

Ve Vídni právě skončil velký pochod s pochodněmi na počest připojení a ulice byly plné slavnostně naladěných lidí. Nebylo tedy divu, že objevení prvních německých vojsk vyvolalo bouřlivý jásot. U Opery se konalo defilé předvoje za zvuků hudby

45

Bundesheeru a za přítomnosti velitele vídeňské divize Bundesheeru generála Stümpfla¹⁵. Po skončení defilé nadšení znovu bouřlivě propuklo. Byl jsem donesen do svého ubytování. Knoflíky mého pláště se obratem ruky proměnily v upomínky. Zakusili jsme velmi mnoho laskavostí.

Po krátkém nočním odpočinku jsem se 13. března dopoledne vydal na návštěvní cesty k velitelům rakouského Bundesheeru, u nichž jsem veskrze nalezl velmi zdvořilé přijetí.

Čtrnáctý březen byl vyplněn přípravou velké přehlídky nařízené na patnáctého. Svěřili mi vedení příprav, a tak jsem měl potěšení poprvé služebně spolupracovat s našimi novými kamarády. V krátké době jsme dospěli k dohodě a příštího dne jsme měli zadostiučinění, že tento první veřejný akt ve Vídni, která se nyní stala říšskoněmeckou, dobře proběhl. Při přehlídce zahájily defilé útvary Bundesheeru. Pak následoval střídavě vždy jeden útvar říšskoněmeckého pozemního vojska s jedním rakouským. Nadšení obyvatelstva bylo veliké.

Jeden z dalších večerů jsem shromáždil několik rakouských generálů, které jsem v těch dnech poznal, k malé večeři v hotelu Bristol, abych novou kamarádskost upevnil i mimo službu. Potom jsem se vydal na prohlídkové cesty, abych poznal motorizované svazky Bundesheeru a udělal si jasno o způsobu jejich začlenění do říšského pozemního vojska. Z těchto cest mi dvě zvlášť utkvěly v paměti. První mě zavedla do Neusiedlu am See, kde ležel v posádce prapor motorizovaných myslivců. Druhá vedla do Brucku an der Leitha k tankovému praporu Bundesheeru. Tento prapor stál pod vedením podplukovníka Theiße¹⁶, obzvlášť zdatného důstojníka, který byl po těžké nehodě s tankem tělesně postižen. Jeho vojsko dělalo výborný dojem a já rychle našel spojení s mladými důstojníky i s mužstvem. V obou útvarech vládl velmi dobrý duch a stejně dobrá kázeň, takže k sjednocení těchto vojsk s říšskoněmeckým pozemním vojskem bylo možné přistupovat jen s radostí a nadějí.

Aby se nejen německým vojákům ukázalo Rakousko, ale i rakouským Německo a aby se posílil pocit sounáležitosti, byla do Staré říše vyslána na krátké návštěvy řada jednotek Bundesheeru. Tak přišel jeden útvar i do mé staré posádky Würzburgu, kde byl pod vedením mé ženy slavnostně přijat a pohoštěn.

Velmi brzy jsem mohl nechat svou milou ženu přijet za mnou do Vídně, abych s ní 25. března prožil její narozeniny.

46

Pro německé tankové vojsko vyplynulo z podniku připojení několik důležitých poučení.

Pochod proběhl celkově bez třenic. Ztráty na kolových vozidlech byly malé, na tancích vyšší. Na přesné údaje se už nepamatuji; více než 30 % v žádném případě nečinily. Do přehlídky 15. března byly na místě téměř všechny tanky. Toto číslo výpadků, vzhledem k délce ujeté cesty a rychlosti postupu nikoli nadměrně vysoké, se laikovi na poli tanků, zvláště generálplukovníku von Bockovi, zdálo příliš vysoké. Proto se po vpochodování z této strany ozvala prudká kritika mladé tankové zbraně. Mělo se za to, že je jí třeba upřít schopnost vydržet velké pochody. Věcná kritika však dospěla k jiným výsledkům. Při hodnocení výkonů tankového vojska na pochodu do Vídně je třeba přihlédnout k těmto hlediskům:

1. Vojsko nebylo na svůj úkol nijak připraveno. Počátkem března bylo na začátku výcviku v rámci roty. Teoretický výcvik štábních důstojníků, provozovaný v zimě u 2. tankové divize velmi intenzivně, měl být zakončen zmíněnou cestou k Mosele. Na nepřipravené zimní cvičení v rámci divize nikdo nepomýšlel.

2. Vyšší velení nebylo na událost připraveno o nic víc. Rozhodnutí k ní vzešlo z Hitlerovy iniciativy. Celek se tedy jeví jako improvizace a u tankových divizí, existujících teprve od podzimu 1935, jako riziko.

3. Improvizovaný pochod do Vídně vyžadoval od vojsk 2. tankové divize výkon asi 700 km, od Leibstandarte SS „Adolf Hitler“ výkon asi 1000 km v době 48 hodin. V podstatě byl tento nárok splněn.

4. Nejdůležitějším nedostatkem, který se projevil, byla nedostatečná opravárenská služba, zvláště u tanků. Tato chyba se objevila už na podzimních manévrech 1937. Návrhy učiněné k jejímu odstranění však v březnu 1938 ještě nebyly vzaty v úvahu. Chyba se nikdy neopakovala.

5. Dále se jako podstatné ukázalo zásobování pohonnými hmotami. Nedostatky, které v této oblasti vyšly najevo, byly záhy odstraněny. Protože k žádné spotřebě munice nedošlo, daly se v této oblasti zkušenosti zkonstruovat jen analogií. Postačily k tomu, aby se učinila opatření.

6. V každém případě bylo prokázáno, že teoretická tvrzení o použitelnosti tankových divizí k operačním úkolům jsou správná. Pochodové výkony a rychlosti předčily očekávání. Vojsko bylo posíleno ve svém sebevědomí. Velení se mnohému naučilo.

47

7. Pochod poučil, že lze bez obtíží pohybovat po jedné silnici více než jednou motorizovanou divizí. Myšlenka na postavení a operační použití motorizovaných sborů se prosadila.

8. Je však třeba zdůraznit, že zkušenosti bylo možné nasbírat jen ohledně uvádění tankových svazků do pohotovosti, jejich pohybu a zásobování, nikoli však ohledně jejich boje. Budoucnost nicméně prokázala, že německé tankové vojsko bylo i v tom na správné cestě. —

Winston Churchill¹⁷ podává ve svých pozoruhodných a velmi významných pamětech (sv. I/1, s. 331 německého vydání, Alfred Scherz Verlag, Bern) ovšem zcela jiné vylíčení připojení. Zaslouží si, aby bylo uvedeno v doslovném znění:

„Triumfální vjezd do Vídně byl odjakživa snem rakouského svobodníka. Na sobotní večer 12. března naplánovala nacionálněsocialistická strana ve Vídni pochod s pochodněmi na uvítanou vítěznému hrdinovi. Nedostavil se však nikdo. Tři vyděšení Bavoři od zásobovacích vojsk, kteří přijeli vlakem připravit ubytování pro invazní armádu, museli být proto neseni na ramenou ulicemi. Důvod tohoto zdržení pronikal na povrch pomalu. Německý válečný stroj se kolísavě přikodrcal přes hranici a poblíž Lince se zastavil. Navzdory bezvadnému počasí a stavu silnic většina tanků selhala. U motorizovaného těžkého dělostřelectva docházelo k poruchám. Silnice z Lince do Vídně byla zablokována uvízlými těžkými vozidly. Za selhání, které odhalilo nehotový stav německé armády v tomto stadiu jejího znovubudování, byl pokládán za odpovědného generál von Reichenau, Hitlerův zvláštní oblíbenec, velitel armádní skupiny IV.

Hitler sám, který projížděl Lincem automobilem, uviděl tu dopravní zácpu a zuřil. Lehké tanky byly z té spleti vyproštěny a v časných ranních hodinách neděle vjížděly jednotlivě do Vídně. Těžké tanky a motorizované dělostřelectvo byly naloženy na železnici a jen tak dorazily včas na slavnost. Obrázky Hitlerovy jízdy Vídní uprostřed jásajících nebo vyděšených davů jsou známé. Ale tento okamžik mystické slávy měl neklidné pozadí. Ve skutečnosti Vůdce pěnil vzteky nad zjevnými nedostatky svého vojenského aparátu. Obořil se na své generály a ti mu odpověď nezůstali dlužni. Připomněli mu, že odmítl naslouchat Fritschovi a jeho varováním, že Německo není s to podstoupit riziko většího konfliktu. Zdání bylo přesto zachováno. Oficiální slavnosti a přehlídky se konaly…“

48

Winston Churchill byl zjevně špatně informován. Pokud vím,*) nejezdily 12. března žádné vlaky z Bavorska do Vídně. Ti „tři vyděšení Bavoři“ by se tam tedy museli dostat vzdušnou cestou. Německý válečný stroj byl v Linci zastaven pouze mnou, a to k přijetí Hitlera, z žádného jiného důvodu. Jinak by byl odpoledne dorazil do Vídně. Počasí bylo špatné; odpoledne začalo pršet a v noci panovala značná sněhová vichřice. Jediná silnice, která vedla z Lince do Vídně, byla kvůli novému štěrkování kilometry rozkopaná a jinak dost špatná. Většina tanků dorazila do Vídně bez nehody. K poruchám u těžkého dělostřelectva nemohlo dojít, protože jsme žádné neměli. Silnice nebyla zablokována v žádnou chvíli. Generál von Reichenau převzal velení nad skupinou armád 4 teprve 4. února 1938, nemohl tedy být činěn odpovědným za případná selhání materiálu, neboť byl v úřadě teprve pět týdnů. I jeho předchůdce, generálplukovník von Brauchitsch, byl ve svém postavení tak krátce, že mu odpovědnost přisoudit nelze.

*) Jak laskavě sdělilo Ředitelství drah v Mnichově, podle shodných vyjádření tehdy činných úředníků nejely v den vpochodování z Německa do Vídně žádné zvláštní vlaky s vojenskými osobami ani vojenským materiálem. To druhé by bylo předpokládalo dohodu mezi německými a rakouskými železničními místy, k čemuž v žádném případě nedošlo. Pěší divize byly vyloženy den před vpochodováním v prostorech blízko hranic kolem Berchtesgadenu, Freilassingu a Simbachu a prázdné vlaky byly ihned odeslány zpět k novému nakládání. Druhý den vpochodování byla tato vojska vykládána už v Salcburku a teprve třetí den projela až do Vídně.

Jak je vylíčeno výše, přijal jsem Hitlera v Linci. Neprojevil ani nejmenší vztek. Bylo to snad jedinkrát, kdy jsem ho viděl dojatého. Během jeho proslovu k nadšeným masám jsem stál vedle něho na balkoně linecké radnice a mohl jsem ho přesně pozorovat. Slzy mu tekly po tvářích a tady rozhodně nehrál divadlo.

Měli jsme tehdy u vojska vůbec jen lehké tanky. Těžké tanky nebyly po ruce právě tak jako těžké dělostřelectvo, nemohly tedy být ani naloženy na železnici.

Na žádného generála se nikdo neobořil, aspoň mi o tom není nic známo. Ani zmíněné odpovědi tedy nemohly být dány; ani o nich mi není nic známo. Osobně se mnou Hitler v těch březnových dnech v Linci i ve Vídni zacházel naprosto zdvořile. Jediná důtka, které se mi dostalo, přišla od generálplukovníka von Bocka, vrchního velitele vpochodujících vojsk, a týkala se mnou zmíněné výzdoby tanků prapory, kterou pokládal za nepředpisovou. Poukaz na Hitlerovo svolení vyřídil i tuto záležitost.

Týž válečný stroj, který se sem „kolísavě přikodrcal přes hranici“, v roce 1940 v jen málo vylepšené podobě každopádně postačil k tomu, aby v krátké lhůtě překonal zastaralé armády západních mocností. Z pamětí

49

Winstona Churchilla jasně vysvítá, že chce podat důkaz, že političtí vůdcové Velké Británie a Francie mohli roku 1938 vést válku s dobrou vyhlídkou na úspěch. Vojenští vůdcové byli z dobrých důvodů skeptičtější. Znali slabost svých armád, aniž by však nastoupili cestu k jejich obnově. I němečtí generálové chtěli mír, avšak ne ze slabosti nebo ze strachu z novot, nýbrž protože věřili, že národních cílů svého národa lze dosáhnout mírovou cestou.

Druhá tanková divize zůstala v prostoru kolem Vídně a od podzimu dostávala rakouské doplňky. Leibstandarte SS a velitelství XVI. armádního sboru se v dubnu vrátily do Berlína. V uvolněném ubytovacím prostoru kolem Würzburgu byla na podzim 1938 nově postavena 4. tanková divize pod generálem Reinhardtem¹⁸. Kromě toho byly zformovány ještě 5. tanková divize a 4. lehká divize.

Během letních měsíců 1938 jsem se věnoval svým mírovým úkolům velícího generála. Spočívaly hlavně v prohlídkách mně podřízených vojsk. Daly mi příležitost poznat důstojníky i mužstvo a položit základ k tomu vztahu důvěry, který se projevil za války a na nějž jsem byl vždy obzvlášť hrdý.

V srpnu toho roku jsem se mohl nastěhovat do služebního bytu, který mi byl v Berlíně přidělen. Do tohoto měsíce spadla návštěva maďarského říšského správce Horthyho¹⁹ a jeho choti a maďarského ministerského předsedy Imrédyho²⁰. Zažil jsem přijetí na nádraží, přehlídku, večerní tabuli u Hitlera a slavnostní představení v Opeře. Po večerní tabuli si Hitler na nějakou dobu přisedl k mému stolu a bavil se o tankových otázkách.

Politické výsledky Horthyho návštěvy byly pro Hitlera neuspokojivé. Doufal patrně, že říšského správce pohne k vojenskému spojenectví, viděl se však v tomto ohledu zklamán. Bohužel dal svému zklamání v projevu při tabuli a svým chováním po večerní tabuli dosti zřetelně průchod. —

Od 10. do 13. září jsem se se svou ženou zúčastnil říšského sjezdu strany v Norimberku. V průběhu toho měsíce dosáhlo napětí mezi říší a Česko-Slovenskem svého vrcholu. Ovzduší bylo nabité. Nejživěji to nalezlo výraz v Hitlerově velké závěrečné řeči v norimberské Kongresové hale. Nejbližší budoucnosti bylo možné hledět vstříc jen s největší starostí.

Ze sjezdu strany jsem se musel odebrat do výcvikového prostoru Grafenwöhr, kde byly ubytovány 1. tanková divize a Leibstandarte SS. Nejbližší týdny byly vyplněny četnými cvičeními a prohlídkami.

50

Ke konci měsíce se připravovalo vpochodování do Sudet. Tváří v tvář odmítavému postoji Čech²¹ vůči jakýmkoli ústupkům rostlo nebezpečí války. Nálada zvážněla.

Mnichovská dohoda však uvolnila cestu k mírovému řešení, a tak se připojení Sudet mohlo uskutečnit bez krveprolití.

Musel jsem politice přinést ještě osobní oběť, neboť 1. října jsem svou stříbrnou svatbu slavil sám v Grafenwöhru, zatímco má milá žena seděla stejně sama v Berlíně, protože i oba naši synové byli v pohraničí. Nejkrásnějším darem k tomuto dni byl ještě jednou zachovaný mír.

Druhého října byl můj štáb přeložen do Plavna ve Fojtsku a třetího začalo vpochodování do německých Sudet.

Připojení Sudet

Pro vpochodování do Sudet byly XVI. armádnímu sboru podřízeny 1. tanková divize a 13. a 20. (mot.) pěší divize. Obsazení se odehrálo ve třech etapách. Třetího října obsadila 13. (mot.) pěší divize pod generálem Ottou²² Cheb, Aš a Františkovy Lázně, čtvrtého října 1. tanková divize Karlovy Vary a pátého října všechny tři divize pruh na východ odtud až k demarkační čáře.

První dva dny vpochodování pobýval u mého armádního sboru Adolf Hitler. První tanková divize — ta z Chamu do Eibenstocku v Sasku 273 km — a 13. (mot.) pěší divize provedly v nocích z 30. 9. na 1. 10. a z 1. na 2. 10. přesun z okolí Grafenwöhru na sever a zaujaly východiště k nebojovému vstupu do Chebska; velmi dobrý pochodový výkon.

Třetího října jsem očekával Hitlera na hranici u Aše a hlásil mu uskutečněné vpochodování svých divizí. Pak jsem jel přes Aš na snídani u polní kuchyně těsně před Chebem, jíž se Hitler zúčastnil. Byla obvyklá mužstevní strava, hustá polévka s hovězím masem. Když Hitler zjistil, že je v polévce maso, spokojil se několika jablky a požádal mě, aby jídlo z polní kuchyně bylo příští den bezmasé. Následující přijetí v Chebu bylo velmi slavnostní a radostné. Obyvatelstvo se dostavilo ve velkých počtech ve sličném chebském kroji a připravilo Hitlerovi živé ovace.

Čtvrtého října jsem očekával Hitlera u polní kuchyně štábu 1. tankové divize, seděl jsem při snídani proti němu a zažil nenucený rozhovor, v němž se projevilo živé zadostiučinění všech, že se válce podařilo vyhnout. Vojska stála podél silnice, po níž

51

pak Hitler jel, byla jím pozdravena a dělala výborný dojem. Všechno bylo radostné, vozidla — jako v březnu v Rakousku — skrz naskrz ozdobena zelení a květinami. Jel jsem potom napřed do Karlových Varů k čestným rotám připraveným tam před divadlem, vždy po jedné z tankového pluku 1, střeleckého pluku 1 a Leibstandarte SS. Na pravém křídle tankové roty stál vedle svého velitele můj nejstarší syn jako pobočník I. oddílu tankového pluku 1.

Uzávěra se stačila zřídit jen taktak, pak přijel Adolf Hitler. Odebral se špalírem vojska do divadla, kde ho přijalo obyvatelstvo. Venku se lil déšť. Ve vestibulu divadla se však odehrávaly přímo dojímavé výjevy. Ženy a dívky, které se dostavily ve svých krásných krojích, propukly v pláč, mnohé poklekly, jásot byl nesmírný. Sudetští Němci museli snést těžké věci, bezmeznou bídu, nezaměstnanost, národní útlak²³. Mnozí ztratili každou naději. Teď měla přijít nová výstavba. Okamžitě jsme začali se stravováním chudých z polních kuchyní, než mohlo být uvedeno v chod sociální pomocné dílo.

Guderian a Reinhardt v Sudetech, 1938
autor neznámý, Bild 146-1988-120-10 · CC BY-SA 3.0 de

Mezi 7. a 10. říjnem bylo obsazeno další pásmo německy osídlené země. Jel jsem k tomu účelu přes Kadaň a Žatec do Teplic-Šanova. Všude se našim vojákům dostávalo téhož dojímavého přijetí. Všechny tanky a vozidla pokrývalo krupobití květin. Živé zátarasy z chlapecké a dívčí mládeže ztěžovaly postup. Tisíce vojáků německé krve, propuštěných z české armády, pochodovaly pěšky do svého domova, většinou ještě v českých uniformách, s kufrem nebo bednou na zádech: armáda rozbitá bez boje. První pevnostní linie Čech byla v našich rukou; nebyla tak silná, jak jsme si mysleli, ale přece jen bylo dobře, že jsme ji nemuseli dobývat v krvavém boji.

Vůbec byli všichni šťastni z mírového obratu politiky. Válka by byla nejtvrději zasáhla právě německé kraje a od německých matek by si byla vyžádala mnoho obětí.

V Teplicích jsem byl ubytován v lázeňském domě, který patřil knížeti Clary-Aldringenovi²⁴. Kníže a kněžna nás přijali velmi pohostinně a laskavě. Poznali jsme řadu osobností německočeské šlechty a těšili se z jejich ryzího němectví. Domnívám se, že lord Runciman²⁵ posoudil situaci v Čechách správně a že jeho mínění tehdy mnoho přispělo k zachování míru. Že toto mírové řešení nemělo trvání, nebyla jeho vina.

Prozatím politické napětí každopádně povolilo a mohli jsme se z toho radovat. Dostal jsem příležitost k šoulačce na jelení zvěř a v následujících čtrnácti dnech jsem ulovil několik dobrých jelenů. —

52

Pohnutý rok 1938 se chýlil ke konci a politice vzdálení vojáci jako já doufali, že navzdory dosavadním bouřím teď nastoupí klidnější vývoj. Mysleli jsme, že přírůstek země a lidí, jehož se říši dostalo, bude vyžadovat delší dobu vyrovnávání a že upevnění nově získané pozice posílí německé postavení v Evropě bez války natolik, že našich národních cílů bude možné dosáhnout mírovou cestou. Viděl jsem Rakousko a Sudety na vlastní oči; při všem nadšení pro připojení byla hospodářská situace obou území tak špatná a rozdíly ve správě mezi Starou říší a novými územími tak velké, že se dlouhá doba míru jevila jako naléhavě nutná, má-li se srůst v jeden celek trvale zdařit. Zdálo se, že Mnichovská dohoda toto řešení umožňuje.

Velké zahraničněpolitické úspěchy Hitlerovy navíc setřely zlý dojem z únorové krize. I změna v úřadě náčelníka generálního štábu pozemního vojska v září, z Becka na Haldera²⁶, zůstala pod dojmem úspěchů v Sudetech bez zvláštního účinku. Generál Beck odešel do výslužby, protože nemohl souhlasit s Hitlerovou zahraniční politikou, kterou pokládal za nebezpečnou. Demonstraci celé generality za mír, kterou navrhl, Brauchitsch bohužel odmítl a generálům o ní nedal vědět. Vracel jsem se tedy ze Sudet do Berlína v přesvědčení, že jdu vstříc delší mírové práci. Bohužel jsem se mýlil.

Nové vyhrocení situace

Koncem října se konal ve Výmaru u příležitosti slavnostního otevření novostavby hotelu „Elephant“ župní sjezd za přítomnosti Hitlera, na nějž jsem byl pozván jako velící generál XVI. armádního sboru a nadřízený vojsk stojících ve Výmaru. Sjezd byl zahájen státním aktem na městském zámku a vyvrcholil Hitlerovým proslovem pod širým nebem před velkým zástupem lidí. V této řeči byl Hitler nápadně ostrý proti Anglii, zvláště proti Churchillovi a Edenovi²⁷. Jeho předchozí řeč v Saarbrückenu jsem kvůli svému pobytu v Sudetech neslyšel a byl jsem teď nanejvýš překvapen, že musím znovu zjišťovat podrážděné ovzduší. Po Hitlerově proslovu se v prostorách „Elephantu“ konalo přijetí u čaje. Hitler mě vyzval, abych se posadil k jeho stolu, a já měl nyní příležitost asi dvě hodiny se s ním bavit. V průběhu toho rozhovoru jsem se ho zeptal, proč mluvil proti Anglii tak ostře. Svůj výklad odůvodnil chováním svých godesberských partnerů v rozhovoru, které pociťoval jako neupřímné,

53

a záměrně nezdvořilým chováním prominentních návštěvníků vůči sobě. Velvyslanci Hendersonovi²⁸ prý řekl: „Jestli mě ještě jednou navštíví lidé v ledabylém obleku, pošlu svého velvyslance v Londýně k vašemu králi ve svetru. Vyřiďte to své vládě.“ Ještě dodatečně se rozhněval nad tím, co pociťoval jako odstrčení, a prohlásil, že se z anglické strany nechce upřímné smíření. Zasáhlo ho to tím víc, že původně choval k Anglii velkou úctu a přál si trvalou spolupráci.

Navzdory mnichovské dohodě tedy Německo dál stálo před nanejvýš napjatou situací plnou nedůvěry. To muselo každého naplňovat zklamáním a vážnou starostí.

Večer sjezdového dne se ve výmarském divadle dávala Aida. Měl jsem místo ve Vůdcově lóži a byl jsem pozván i k následující večeři ke stolu Hitlerovu. Rozhovor se točil kolem obecných a uměleckých otázek. Hitler vyprávěl o své cestě do Itálie a o provedení Aidy v Neapoli. Ve dvě hodiny v noci se odebral ke stolu herců.

Po návratu do Berlína jsem byl povolán k vrchnímu veliteli pozemního vojska. Sdělil mi, že zamýšlí vytvořit nové místo, jemuž mají být svěřena motorizovaná vojska a jízda — jakýsi vyšší inspektor pro tato, jak se vyjádřil, rychlá vojska. Vlastní rukou také sepsal návrh služební instrukce pro nové místo a dal mi jej přečíst. Návrh stanovil pro nový post tyto pravomoci: právo konat prohlídky a předkládat výroční zprávu. Neobsahoval žádnou velitelskou pravomoc, žádné oprávnění sepisovat a vydávat služební předpisy, žádný vliv na organizaci a personálie. Odmítl jsem proto toto odstavení.

O několik dní později se dostavil náčelník Personálního úřadu pozemního vojska, generál Bodewin Keitel²⁹, mladší bratr náčelníka OKW, z pověření vrchního velitele pozemního vojska, aby znovu naléhal na převzetí nového úřadu. Odmítl jsem znovu s uvedením svých důvodů. Nato mi Keitel sdělil, že zřízení nového úřadu nevzešlo z Brauchitschovy iniciativy, nýbrž vychází z Hitlerova přání. Nemohu se prý tedy přijetí vyhnout. Nemohl jsem skrýt své zklamání nad tím, že mi vrchní velitel hned zpočátku neřekl, od koho rozkaz k novému místu vychází, ale odmítl jsem znovu a požádal Keitela, aby Vůdci sdělil mé důvody pro odmítnutí a zároveň vyjádřil mou ochotu přednést je osobně.

54

Za několik málo dní nato jsem byl povolán k Hitlerovi, přijat jím mezi čtyřma očima a dotázán na důvody svého odmítnutí. Vyložil jsem mu velitelské poměry ve Vrchním velitelství pozemního vojska a vysvětlil základní rysy služební instrukce, kterou pro nové místo navrhl vrchní velitel pozemního vojska. Podle ní bych měl ve svém nynějším postavení velícího generála tří tankových divizí větší vliv na vývoj tankového vojska než v tom novém, které se mi nabízí. Ze své přesné znalosti osobností rozhodujících v OKH a jejich postoje k problémům vývoje tankového vojska ve smyslu operačně použitelné útočné zbraně velkého stylu musím pociťovat nové řešení jako krok zpět. Rozvedl jsem, že v OKH převládá sklon rozdělovat tanky mezi pěchotu a že si při vzpomínce na konflikty, které jsem kvůli tomu v minulosti už musel vybojovat, nemohu do budoucna slibovat žádný pokrok. Spojení s jízdou se navíc děje proti vůli této staré zbraně, která by ve mně viděla svého protivníka a novou úpravu by přivítala s nedůvěrou. Modernizace jízdy je naléhavě nutná, ale i proti ní se v OKH a u starých jezdeckých důstojníků zvedá silný odpor. Své podrobné výklady jsem uzavřel slovy: „Pravomoci, které mi jsou určeny, nedovolí tento odpor překonat a následkem musí být ustavičné třenice a spory. Prosím proto, abych byl ponechán ve svém nynějším postavení.“ Hitler mě nechal mluvit asi dvacet minut, aniž mě přerušil. Pak své přání zřídit nové místo odůvodnil nutností ústředního řízení vývoje všech motorizovaných vojsk a jízdy a nařídil mi, s odmítnutím mé prosby, nové místo převzít. Uzavřel: „Projeví-li se odpor, který jste zmínil, brzdivě, povolám vás k hlášení přímo k sobě. Nutné novoty už spolu prosadíme. Nařizuji vám proto nový úřad převzít.“

K tomu přímému přednesu pochopitelně nikdy nedošlo, navzdory obtížím, které nastoupily okamžitě.

Byl jsem tedy s povýšením na generála tankového vojska jmenován náčelníkem „rychlých vojsk“ a zřídil si v Bendlerstraße své velmi skromné nové úřední sídlo. Dali mi dva důstojníky generálního štábu, podplukovníka von le Suire a kapitána Röttigera³⁰; mým pobočníkem se stal podplukovník Riebel³¹. Pro každé odvětví vojsk, která mi byla svěřena, jsem dostal referenta. Pak jsem se dal do práce. Bylo to jako lít vodu do bezedného sudu. Tankové vojsko nemělo do té doby téměř žádné výcvikové předpisy. Sepsali jsme je a předložili návrhy ke schválení oddělení výcviku pozemního vojska. Tam nebyl žádný tankový důstojník.

55

Návrhy tedy nebyly posuzovány z hlediska potřeb tankového vojska, nýbrž z jiných. Dostávaly většinou vyřízení: „Členění látky neodpovídá členění u pěchoty. Návrh se proto zamítá.“ Jednotnost členění látky, jednotnost „nomenklatury“ — to byla podstatná hlediska, podle nichž byla naše práce posuzována. Potřeba vojska nehrála roli.

Členění jízdy do hbitých, moderně vyzbrojených divizí, které jsem pokládal za nutné, a proto navrhoval, ztroskotalo na opatření dvou tisíc koní, jejichž povolení náčelník Všeobecného úřadu pozemního vojska generál Fromm nepokládal za možné. Jízda tedy zůstala až do války ve svém neuspokojivém členění, které ji odsoudilo k tomu, aby s výjimkou jedné brigády existující ve Východním Prusku tvořila smíšené průzkumné oddíly pro pěší divize, složené vždy z jedné eskadrony na koních, jedné cyklistické eskadrony a jedné motorizované eskadrony z několika nedostatečných obrněných průzkumných vozů, protitankových kanónů a jezdeckých děl. Velet této podivné směsi se dalo sotva. Při mobilizaci postavila jízda takové průzkumné oddíly jen pro činné divize mírového pozemního vojska. Nové útvary se stejně musely spokojit s cyklisty. Nabízelo se tedy zvolit obecně jiné řešení. Jízda se dostala do této špatné situace, ačkoli všichni její nadřízení předstírali, že o ni pečují se zvláštní láskou. V tom je rozdíl mezi teorií a praxí.

Ještě jedna vedlejší okolnost vrhla světlo na poměry: mé mobilizační určení jako náčelníka rychlých vojsk bylo zprvu určením velícího generála záložního pěšího sboru. Bylo zapotřebí stížnosti, aby se dosáhlo zařazení v rámci tankového vojska.

56