Knihovna · Třetí říše a druhá světová válka · Paměti vojáka
IV. ZAČÁTEK KATASTROFY
Šedé číslice v textu označují strany německého vydání (Neckargemünd 1960), podle nichž se citují odkazy a rejstříky.
Vstříc válce
Březen 1939 přinesl začlenění Čech do říše ve formě protektorátu. Tím byla vytvořena velmi vážná zahraničněpolitická situace. Podnět k tomuto kroku vyšel výhradně od Hitlera.
Ráno v den vpochodování jsem byl povolán k vrchnímu veliteli pozemního vojska, seznámen s dokonanou skutečností a pověřen, abych se odebral do Prahy, sesbíral zkušenosti motorizovaných a tankových svazků se vpochodováním, které proběhlo za zimního počasí, a prohlédl si český tankový materiál.
V Praze jsem zastihl svého nástupce ve velení XVI. armádního sboru, generála Hoepnera1, nechal si od něho vylíčit jeho zkušenosti a navštívil různé útvary, abych nasbíral bezprostřední dojmy. V Brně jsem viděl český tankový materiál, který dělal použitelný dojem a prokázal nám dobré služby v polském a francouzském tažení, dokud za ruského tažení nemusel ustoupit těžkým německým konstrukcím.
Po Čechách připadlo říši bez boje ještě Memelsko2.
Dne 20. dubna slavil Hitler své padesáté narozeniny velkou přehlídkou. Všechny prapory branné moci byly shromážděny v jednom praporu vlajkonošů a vzdaly mu pozdrav. Stál na vrcholu úspěchu. Bude mít tolik sebeovládání, aby své postavení udržel a nepřepjal luk napnutý už do krajnosti?
Dne 28. 4. vypověděl námořní dohodu s Anglií3 a německo-polský pakt o neútočení.
Dne 28. 5. navštívil Berlín italský ministr zahraničí hrabě Ciano4. Říšský ministr zahraničí uspořádal na jeho počest velké přijetí. Aby získal víc místa, dal postavit dva velké stany, které zastřešily celou jeho zahradu. V těch květnových dnech však byla velká zima, a tak se stany musely vytápět, což byl nesnadný podnik. Hitler byl na slavnosti přítomen. Hosty bavila kabaretní vystoupení, mimo jiné tance sourozenců Höpfnerových, k nimž se shromáždili v jednom ze stanů, připraveném k tomu pódiem. Chvíli se muselo čekat, než mohla vystoupení začít, protože Hitler chtěl sedět vedle Olgy Čechovové5, pro niž bylo teprve třeba poslat. Hitler měl zálibu v umělcích a rád pobýval v jejich kruhu. Politickým účelem Cianovy návštěvy bylo patrně varovat Hitlera před válkou.
57
Zda tento Mussoliniho úkol provedl důsledně a dost rázně až do konce své návštěvy, není mi známo.
Červen přinesl konečně návštěvu jugoslávského prince regenta Pavla6 a jeho krásné choti v Berlíně. Opět se konala velká přehlídka převážně motorizovaných vojsk, a to v takovém počtu, že podívaná působila unavujícím dojmem, místo aby přesvědčila. Pozoruhodné je, že princ jel z Berlína dál do Londýna. Pokud vím, očekávání, která Hitler k návštěvě vázal, se nenaplnila.
Politických varování nebylo málo. Ale Hitler a jeho ministr zahraničí Ribbentrop7 si namluvili, že západní mocnosti nenajdou odhodlání k válce proti Německu a že tak budou mít ve východní Evropě volnou ruku pro své cíle.
Můj úkol v letních měsících roku 1939 spočíval v přípravě velkých manévrů branné moci s motorizovanými vojsky, plánovaných na podzim. Měly být vedeny přes Krušné hory do Sudet. Rozsáhlé přípravné práce na těchto cvičeních byly vykonány nadarmo.
Tažení proti Polsku
Dne 22. srpna 1939 jsem byl povolán do pomořanského výcvikového prostoru Groß-Born, abych tam se štábem nově zřízeného XIX. armádního sboru pod označením „Opevňovací štáb Pomořany“ budoval polní opevnění podél říšské hranice na ochranu proti polskému útoku. XIX. armádnímu sboru byly podřízeny 3. tanková divize, 2. a 20. (mot.) pěší divize a sborová vojska. Třetí tanková divize byla zesílena tankovým učebním oddílem, který disponoval naším nejnovějším tankovým materiálem, tanky Panzer III a IV8. Ke sborovým vojskům patřil mimo jiné průzkumný učební oddíl z Döberitz-Krampnitz. Tato učební vojska našich škol byla k tomuto úkolu na mé přání přibrána, aby mohla jako první nasbírat praktické zkušenosti. To mělo prospět jejich pozdější učební činnosti.
Teprve po Hitlerově proslovu k velitelům armád na Obersalzbergu9, jehož jsem se nezúčastnil, jsem dostal svůj úkol od vrchního velitele 4. armády, generálplukovníka von Klugeho10. Dozvěděl jsem se, že můj XIX. armádní sbor je součástí 4. armády. Jižně (vpravo) ode mne stál II. sbor generála Strauße11, severně (vlevo) pohraniční svazky pod generálem Kaupischem12, k nimž bezprostředně před vypuknutím nepřátelství přistoupila ještě 10. tanková divize, která od března tvořila posádku Prahy a okolí. Za mým sborem se jako armádní záloha nacházela 23. pěší divize z Postupimi. (Viz příloha 1.)
58
Můj úkol zněl postupovat mezi Sępolnou (vpravo) a Chojnicemi (vlevo) přes Brdu, rychle dosáhnout Visly a odříznout a zničit polské svazky stojící v takzvaném „polském koridoru“13. Potom měl přijít nový rozkaz o pokračování pohybu. Straußův sbor měl vpravo ode mne postupovat rovněž k Visle, svazky generála Kaupische vlevo ode mne na Gdaňsk.
Polské síly v „koridoru“ byly odhadovány na tři pěší divize a jezdeckou brigádu „Pomorska“. Počítalo se s malým počtem tanků typu Fiat-Ansaldo. Hranice byla z polské strany polně opevněna. Zákopové práce se daly dobře pozorovat. S týlovou linií na Brdě bylo třeba počítat.
Začátek útoku byl stanoven na ráno 26. srpna.
Dohodou se Sovětským Ruskem, uzavřenou v těch dnech14, si Hitler zajistil krytí zad, nutné pro válku. Pokud jde o reakci západních mocností, oddával se ovšem pod škodlivým Ribbentropovým vlivem iluzi, když jejich zásah pokládal za nepravděpodobný.
V každém případě není dodatečným zjištěním, když říkám, že nálada pozemního vojska byla vážná a bez paktu s Ruskem by se byla pravděpodobně stala velmi pochybnou. Netáhli jsme do války s lehkým srdcem a nebylo generála, který by byl k válce radil. Všichni starší důstojníci a mnoho tisíc našich vojáků prošli první světovou válkou a věděli, co válka znamená, zvláště nedá-li se omezit na Polsko — a toho bylo třeba se obávat, protože Anglie v březnu, po zřízení českého protektorátu, nabídla Polákům záruku jejich země. Každý z nás myslel na matky a ženy německých vojáků a na těžké oběti, které měly přinést i při dobrém konci války. Naši vlastní synové byli rovněž v poli. Můj nejstarší syn Heinz Günter byl plukovním pobočníkem tankového pluku 35, druhý syn Kurt se 1. září stal poručíkem u tankového průzkumného oddílu 3 třetí tankové divize, a stál tedy v mém sboru.
Mým posledním ubytováním před válkou byl Dobrzyń u Debrzna, kde nás naši laskaví hostitelé von Wilkensovi15 velmi rozmazlovali.
V noci z 25. na 26. srpna byl útok odvolán16. Podařilo se ještě tak tak odvolat vojska, která zčásti už zaujala výchozí postavení. Zjevně probíhala diplomatická jednání. Zasvitla lehká naděje na mír. K frontovým vojskům však nic kladného nepronikalo. Dne 31. srpna nastal nový poplach. Tentokrát to bylo vážné. Divize zaujaly svá výchozí postavení podél hranice. Stály:
59

Übersichtsskizze 1 — Lage am 31. 8. 1939 / Lage am 5. 9. 1939. Strana 59 předlohy.
Klíč jmen na mapě
| na mapě | česky | dnes |
|---|---|---|
| Graudenz | Grudziądz | |
| Narew | Narev | Narew (Polsko) |
| Thorn | Toruň | Toruń (Polsko) |
| Warschau | Varšava | Warszawa (Polsko) |
60
vpravo 3. tanková divize pod generálem svobodným pánem Geyr von Schweppenburg s úkolem postupovat mezi říčkami Sępolnou a Kamionkou k Brdě, překročit tuto řeku východně od Pruszcze u Hammermühle a pak pokračovat v úderu směrem k Visle u Świecie;
uprostřed 2. (mot.) pěší divize pod generálem Baderem17 severně od Kamionky mezi Grünau a Wierzchowem s úkolem prorazit polská hraniční postavení a pak postupovat směrem na Tucholu;
vlevo 20. (mot.) pěší divize pod generálem Wiktorinem18 západně od Chojnic s úkolem zmocnit se tohoto města a pak postupovat Tucholskými bory přes Osie na Grudziądz.
Těžiště útoku leželo u 3. tankové divize, zesílené sborovými vojsky, za níž následovala armádní záloha, 23. pěší divize.
Prvního září ve 4.45 přešel sbor hranici současně a v rozvinuté sestavě. Panovala silná přízemní mlha. Letectvo bylo proto zpočátku vyřazeno. Doprovázel jsem 3. tankovou brigádu v první vlně až do okolí severně od Sępólna, kde došlo k prvním malým bojům. Těžké dělostřelectvo 3. tankové divize se bohužel proti svému výslovnému nařízení cítilo nuceno střílet do mlhy. První granát dopadl padesát metrů před můj velitelský tank, druhý padesát metrů za něj. Tušil jsem, že další rána bude plný zásah, a nařídil řidiči, aby zatočil doprava. Muž byl ale nezvyklým rachotem rozrušen a vjel s vozem na plný plyn do příkopu. Přední náprava polopásového vozidla byla ohnutá, takže ovladatelnost byla silně narušena. Tím byl mé jízdě prozatím konec. Odebral jsem se na velitelské stanoviště sboru, obstaral jiná vozidla a promluvil si od plic s přehorlivými dělostřelci. Při této příležitosti budiž zmíněno, že jsem jako první velící generál používal obrněné velitelské vozy, abych mohl své tanky doprovázet na bojiště. Byly vybaveny radiostanicí a umožňovaly stálé spojení s velitelským stanovištěm sboru a s podřízenými divizemi.
Severně od Sępólna, u Klonie, došlo k prvnímu vážnějšímu boji, když se náhle protrhla mlha a tanky postupující v rozvinuté sestavě se ocitly před polskou obrannou frontou, která dosáhla několika plných zásahů z protitankových kanónů. Padl jeden důstojník, jeden důstojnický čekatel a osm mužů.
Klonia bývala majetkem mého pradědečka, svobodného pána Hiller von Gärtringen. On i můj dědeček Guderian tam leží pohřbeni. Můj otec se tam narodil. Poprvé v životě jsem přišel na toto místo, kdysi mé rodině tak milé.
61

Skizze 1. Strana 61 předlohy.
Klíč jmen na mapě
| na mapě | česky | dnes |
|---|---|---|
| Osche | Osie |
62
Po výměně vozidla jsem se znovu odebral na frontu 3. tankové divize, která svým hrotem dosáhla Brdy. Hlavní část divize se nacházela mezi Pruszczem a Malou Klonií a chystala se přejít k odpočinku. Velitel divize byl nepřítomen — odjel na poradu k vrchnímu veliteli skupiny armád, generálplukovníku von Bockovi. Nechal jsem si proto od přítomných důstojníků tankového pluku 6 podat informaci o situaci na Brdě. Velitel pluku nevěřil, že by se dalo přechod řeky vynutit ještě týž den, a chystal se s horlivostí vyhovět vítanému rozkazu přejít k odpočinku. Na rozkaz sboru překročit Brdu ještě prvního dne útoku se zapomnělo. Odešel jsem rozmrzele stranou, abych uvážil, jakými opatřeními by se tato nepotěšitelná situace dala napravit. Tu ke mně přistoupil mladý poručík Felix19. Svlékl si blůzu a vyhrnul rukávy košile. Obličej a paže měl začouzené. „Pane generále, přicházím od Brdy. Nepřátelské obsazení břehu je slabé. Poláci most u Hammermühle zapálili, ale já jsem ho sám z tanku uhasil. Je sjízdný. Postup vázne jen na tom, že nikdo nevelí. Pan generál by tam musel sám.“ Udiveně jsem se na mladého muže podíval. Dělal velmi dobrý dojem a z očí mu mluvila důvěra. Proč by nemohl mladý poručík najít Kolumbovo vejce? Uposlechl jsem jeho rady, projel spletí polských a německých vozidel po úzké písčité lesní cestě k Hammermühle a dorazil tam mezi šestnáctou a sedmnáctou hodinou. Za tlustým dubem asi sto metrů od řeky stálo několik štábních důstojníků, kteří mě uvítali voláním: „Pane generále, tady se ale střílí!“ To se ovšem nedalo popřít, neboť tanky pluku 6 a střelci pluku 3 pálili, co hlavně stačily. Nepřítel seděl na druhém břehu ve svých zákopech a nebyl k rozeznání. Zarazil jsem nejprve tu nesmyslnou palbu, při čemž mi rázně pomohl velitel 3. střelecké brigády plukovník Angern20, který přišel za mnou. Potom jsem dal zjistit rozsah polského obsazení. Dosud nenasazený prapor motocyklových střelců 3 dostal rozkaz překročit řeku na nafukovacích člunech mimo pásmo nepřátelské palby. Když se přechod motocyklových střelců zdařil, uvedl jsem do pohybu tanky přes most. Zajaly polskou cyklistickou rotu, která most bránila. Ztráty byly minimální.

Německé tanky na Brdě, září 1939
autor neznámý,
Bild 146-1976-071-36 · CC BY-SA 3.0 de
Všechna dostupná vojska byla ihned převedena přes řeku k vytvoření předmostí. Tankový průzkumný oddíl 3 dostal rozkaz neprodleně proniknout Tucholskými bory až k Visle u Świecie a zjistit, kde jsou polské hlavní síly a případné zálohy. Kolem osmnácté hodiny byl přechod řeky dokonán. V noci dosáhla 3. tanková divize svého útočného cíle Świekatowa.
63
Vrátil jsem se na velitelské stanoviště sboru do Zahnu, kam jsem dorazil za setmění.
Dlouhá silnice byla prázdná. Široko daleko nepadl výstřel. O to víc mě udivilo, když mě bezprostředně před Zahnem zastavila stráž a já zastihl muže svého štábu v přilbách, jak uvádějí do postavení protitankový kanón. Na mou otázku, co je k tomu vedlo, se mi dostalo odpovědi, že se blíží polská jízda a musí každou chvíli dorazit. Uklidnil jsem muže a odebral se ke své štábní práci.
Hlášení od 2. (mot.) divize sdělovala, že útok uvázl před polskými drátěnými překážkami. Všechny tři pěší pluky byly nasazeny čelně. Divize už neměla žádné zálohy. Nařídil jsem během noci stáhnout levý pluk z fronty a přesunout jej za pravé křídlo, aby byl příštího dne nasazen za 3. tankovou divizí k obchvatu směrem na Tucholu.
Dvacátá (mot.) divize dobyla Chojnice s jistými obtížemi, ale za město se podstatně nedostala. Dostala rozkaz pokračovat v útoku.
Během noci se nervozita prvního válečného dne projevila ještě několikrát. Tak 2. (mot.) divize po půlnoci hlásila, že je nucena před polskou jízdou ustoupit. Zůstal jsem nejprve beze slova, pak jsem se však vzchopil a zeptal se velitele divize, zda kdy slyšel, že by pomořanští granátníci utekli před nepřátelskou jízdou. Popřel to a ujistil mě nyní, že svá postavení udrží. Rozhodl jsem se však příštího rána k této divizi zajet. Kolem páté hodiny jsem zastihl štáb divize stále ještě poněkud bezradný. Postavil jsem se teď do čela pluku staženého v noci z fronty a vedl jej sám až k přechodu přes Kamionku severně od Klonie, abych jej odtud nasadil na Tucholu. Útok 2. (mot.) divize se nyní rychle rozběhl. Panika prvního válečného dne byla překonána.
Tankový průzkumný oddíl 3 se během noci dostal až k Visle. Na statku Poledno poblíž Świecie utrpěl bohužel z neopatrnosti citelné ztráty na důstojnících. Hlavní část 3. tankové divize byla Brdou rozdělena na dvě části a v tomto stavu ji Poláci během dopoledne napadli na východním břehu řeky. Bylo poledne, než se protiútok rozběhl a divize mohla za lesních bojů pokračovat v postupu. Dvacátá třetí pěší divize následovala 3. tankovou divizi v usilovných pochodech. Obě motorizované pěší divize dělaly v Tucholských borech dobré pokroky.
64
Třetího září se nasazením 23. pěší divize pod generálem hrabětem Brockdorffem21 mezi 3. tankovou divizí, která pronikla až k Visle, a 20. (mot.) divizí podařilo po rozličných krizích a těžkých bojích úplné obklíčení protivníka stojícího před námi v lesích severně od Świecie a západně od Grudziądze. Polská jezdecká brigáda Pomorska v neznalosti konstrukce a účinku našich tanků zaútočila chladnou zbraní22 a utrpěla zničující ztráty. Jeden polský dělostřelecký pluk byl na pochodu k Visle dostižen tanky a zničen; jen dvě děla se dostala ke střelbě. I polská pěchota utrpěla těžké ztráty. Část zásobovacích a mostních kolon byla při ústupu zastižena tanky a zničena.
Čtvrtého září se kruh kolem obklíčeného protivníka zúžil. Bitva o koridor se chýlila ke konci. Přechodnou krizi u 23. pěší divize se podařilo odstranit plukem 32. pěší divize ze Straußova sboru.
Vojsko se bilo skvěle a bylo dobré nálady. Ztráty mužstva byly malé, ztráty důstojníků neobvykle vysoké; nasazovali se s největší oddaností. Generál Adam23, státní tajemník svobodný pán von Weizsäcker24 a plukovník svobodný pán von Funk25 ztratili každý po synovi.
Třetího září jsem navštívil 23. pěší divizi a 3. tankovou divizi, při tom znovu uviděl svého syna Kurta a potěšil se věžemi Chełmna, svého rodného města, které kynuly přes Vislu z východního břehu. Čtvrtého září jsem viděl 2. a 20. (mot.) divizi při jejich lesních bojích a skončil na starém německém výcvikovém prostoru Grupa západně od Grudziądze. V noci jsem byl u 3. tankové divize, která zády k Visle dovršila na východě obkličovací kruh.
Koridor byl proražen. Stávali jsme se volnými pro nový úkol. Zatímco jsme se však oddávali svému tvrdému řemeslu, vyvinula se politická situace vážně. Anglie a pod jejím tlakem i Francie vyhlásily říši válku; tím byla zničena naše naděje na brzký mír. Nacházeli jsme se ve druhé světové válce. Bylo jasné, že potrvá dlouho a že budeme muset zatnout zuby.
Pátého září byl sbor překvapen návštěvou Adolfa Hitlera. Přijal jsem ho na silnici z Tucholy do Świecie u Plewna, nastoupil do jeho vozu a vedl ho po pronásledovací silnici kolem zničeného polského dělostřelectva do Świecie a odtud těsně za naší přední obkličovací linií do Grudziądze, kde se nějakou dobu zdržel u mostu přes Vislu vyhozeného do povětří. Při pohledu na zničené dělostřelectvo se Hitler zeptal: „To byly asi naše Stuky?“ Má odpověď: „Ne, naše tanky!“ ho viditelně překvapila. Mezi Świeciem a Grudziądzem zaujala postavení vojska 3. tankové divize nepotřebná k obklíčení Poláků, mezi nimi tankový pluk 6 a
65
tankový průzkumný oddíl 3 s mým synem Kurtem. Zpáteční cesta vedla přes části 23. a 2. (mot.) pěší divize.
Během jízdy jsme se zprvu bavili o průběhu událostí v obvodu mého sboru. Hitler se vyptával na ztráty. Uvedl jsem mu čísla, která mi byla do té doby hlášena: 150 mrtvých a 700 raněných za čtyři divize, které mi byly během bitvy o koridor podřízeny. Byl těmi malými čísly velmi překvapen a uvedl mi pro srovnání ztráty svého pluku „List“26 z první světové války po prvním dni nasazení; činily přes dva tisíce mrtvých a raněných u jediného pluku. Mohl jsem poukázat na to, že malé ztráty v těchto bojích proti statečnému a houževnatému nepříteli jsou z velké části důsledkem účinnosti tanků. Tanky jsou zbraň šetřící krev. Důvěra mužů v převahu jejich zbraně úspěchem v koridoru silně vzrostla. Protivník ztratil dvě až tři pěší divize a jezdeckou brigádu úplně. Naší kořistí byly tisíce zajatců a stovky děl.
Při přiblížení k Visle se proti nebi zvedla silueta města. Hitler se zeptal, zda je to Chełmno. Odpověděl jsem: „Ano, to je Chełmno. Loni v březnu jsem vás směl uvítat ve vaší vlasti a dnes vás mohu přijmout ve své. Chełmno je mé rodné město.“ Hitler si na tuto scénu ještě po několika letech vzpomněl.
Náš rozhovor pak přešel k technickým otázkám. Hitler chtěl vědět, co se na našich tancích osvědčilo obzvlášť dobře a co potřebuje zlepšit. Vyložil jsem, že záleží na tom dostat urychleně na frontu tanky Panzer III a IV a zvýšit jejich výrobu. Pro další vývoj je třeba mít na zřeteli, že rychlost postačuje, ale že je důležité zesílit pancéřování, zvláště čelní, a zvýšit dostřel a průraznost děl, tedy delší hlavně a náboje s větší náplní. Totéž platí pro naše protitankové kanóny (PAK).
S uznáním za výkony vojska se Hitler za setmění rozloučil a odebral se zpět do svého hlavního stanu.
Pozoruhodné ještě bylo, že obyvatelstvo, které se po ochabnutí bojů odvážilo ze svých úkrytů, Adolfa Hitlera velmi srdečně vítalo a přinášelo mu květiny. Město Świecie vyvěsilo černo-bílo-červené prapory. Dojem z návštěvy na vojsko byl velmi dobrý. Bohužel navštěvoval Hitler v dalším průběhu války frontu stále vzácněji a v posledních letech už vůbec ne. Ztratil tím kontakt s vojáky a porozumění pro jejich výkony a utrpení.
66
Šestého září překročily štáb sboru a čela divizí Vislu. Hlavní stan sboru byl zřízen ve Finckensteinu, překrásném zámku hrabat Dohna-Finckensteinů27, donaci Fridricha Velikého jeho ministrovi hraběti von Finckenstein. Tento zámek posloužil dvakrát jako ubytování Napoleonovi I. Poprvé tam císař přišel roku 1807, když přenesl válku proti Prusům a Rusům přes Vislu do Východního Pruska. Po projetí jednotvárných a chudých Tucholských borů zvolal Napoleon při pohledu na tento zámek: „Enfin un château!“ To se dá pochopit. Plánoval tam pak pokračování tažení směrem na Preußisch-Eylau a stopy své činnosti vyryl ostruhou do podlahy. Před tažením proti Rusku roku 1812 tam bydlel podruhé a prožil několik týdnů s krásnou hraběnkou Walewskou28.
Byl jsem teď ubytován v Napoleonově někdejším pokoji.
Náš hostitel hrabě Dohna bohužel ležel nemocen na klinice v Berlíně, takže jsem neměl tu čest poznat jeho ani hraběnku. Byl tak laskav, že mi nabídl jelena k odstřelu. Protože jsme o svém novém nasazení ještě neměli rozkaz a věděli jen, že vystupujeme z obvodu 4. armády a jsme podřízeni přímo skupině armád von Bocka, domníval jsem se, že mohu nabídku přijmout bez poškození vojenských zájmů, a šel jsem během přechodu svých divizí přes řeku 7. večer a 8. ráno na šoulačku s tím výsledkem, že jsem ulovil silného dvanácteráka. Myslivecky poctivý lesmistr hraběcí lesní správy si nedal vzít možnost vést mě sám.
Osmého září dokonaly mé divize přechod na druhý břeh u Gniewu a Kiezmarku a události nyní nabraly rychlé tempo. Večer jsem byl povolán k převzetí rozkazů do hlavního stanu skupiny armád do Olsztyna. Opustil jsem Finckenstein v 19.30 a mezi 21.30 a 22.30 dostal své směrnice. Skupina armád zprvu zamýšlela podřídit sbor 3. armádě generála von Küchlera29 a nasadit jej v těsné opoře o její levé křídlo z okolí Orzysze přes Łomżu proti východní frontě Varšavy. Zdálo se mi, že těsná vazba na pěší armádu neodpovídá povaze mé zbraně. Tušil jsem, že mi bude znemožněno využít rychlosti mých motorizovaných divizí a že při pomalém postupu dostanou polské síly kolem Varšavy příležitost uniknout na východ a uspořádat se k novému odporu na východním břehu Bugu. Navrhl jsem proto náčelníkovi štábu skupiny armád, generálu von Salmuthovi30, ponechat tankový sbor pod bezprostředním velením skupiny armád a nasadit jej vlevo vedle Küchlerovy armády přes Wiznu východně od Bugu na Brest-Litevský. Tím by byly v zárodku udušeny všechny pokusy Poláků postavit se v
67

Übersichtsskizze 2 — Lage am 9. 9. 39 früh / Lage am 18. 9. 39 früh. Strana 67 předlohy.
Klíč jmen na mapě
| na mapě | česky | dnes |
|---|---|---|
| Augustow | Augustów | |
| Graudenz | Grudziądz | |
| Rzeszow | Rzeszów | |
| Thorn | Toruň | Toruń (Polsko) |
| Warschau | Varšava | Warszawa (Polsko) |
68
prostoru Varšavy ještě jednou k vytrvalé obraně. Salmuth a následně generálplukovník von Bock s návrhem souhlasili; dostal jsem příslušný rozkaz a odebral se do výcvikového prostoru Orzysz, kam jsem si předvolal přejímatele rozkazů od divizí. Ze svých dosavadních divizí jsem si prozatím ponechal 3. tankovou a 20. (mot.) pěší divizi. Druhá (mot.) pěší divize byla prozatím zadržena jako záloha skupiny armád. Desátá tanková divize, dosud podřízená Küchlerově armádě, a pevnostní pěší brigáda Lötzen, nový útvar ze starších ročníků — obě už ležely v boji na Narevu u Wizny a severně od ní — nově přešly pod velení XIX. armádního sboru.
V době mezi druhou a půl pátou ráno 9. září byly v Orzyszi vydány rozkazy oběma dosavadním divizím sboru, pak jsem se odebral ke svému novému pravému sousedovi, generálu von Falkenhorstovi31, velícímu generálovi XXI. armádního sboru, do Korzeniste 19 km severně od Łomży, abych se poučil o jeho situaci a o útvarech nově mi podřízených. Dorazil jsem tam mezi pátou a šestou ráno, vzbudil kamarády a nechal si vyprávět o dosavadním průběhu jejich bojů. Při tom jsem se dozvěděl, že pokus dobýt Łomżu překvapivým úderem ztroskotal na statečné obraně Poláků, ale také na nezvyklosti našich vojáků na boj. XXI. armádní sbor uvázl na severním břehu Narevu.
V osm hodin jsem dorazil do Wizny a zastihl štáb 10. tankové divize, kterou následkem nehody velitele divize generála Schaala32 vedl generál Stumpff33. Ten hlásil, že jeho pěchota překročila řeku a oznámila, že má v držení polské bunkry, které úsek chránily. Boj prý postupuje. Uklidněn touto situací jsem se odebral k brigádě Lötzen, která byla původně určena jako posádka této pevnosti, ale nyní byla nasazena ve volném poli k útoku přes opevněný Narev. Brigáda a její velitel, plukovník Gall34, dělali výborný dojem. Přechod řeky se zdařil, útok svižně postupoval. Mohl jsem vyslovit souhlas s opatřeními velitele brigády a vrátit se k 10. tankové divizi.
Když jsem opět dorazil k Wizně, musel jsem ke svému zklamání zjistit, že ranní hlášení o úspěších pěchoty divize spočívalo na omylu. Pěchota sice řeku překročila, ale betonových bunkrů břehového opevnění nedosáhla. V tu chvíli se nedělo nic. Odebral jsem se proto přes řeku a hledat velitele pluku. Nepodařilo se mi najít velitelské stanoviště pluku. I velitelská stanoviště praporů byla příliš dobře maskována. Skončil jsem v přední linii. Z tanků divize nebylo nic vidět; nacházely se ještě na severním břehu Narevu. Poslal jsem proto svého průvodce zpět, aby je přivedl. V přední linii se odehrával podivný
69

Skizze 2. Strana 69 předlohy.
Klíč jmen na mapě
| na mapě | česky | dnes |
|---|---|---|
| Narew | Narev | Narew (Polsko) |
| Warschau | Varšava | Warszawa (Polsko) |
| Wysokie Masow | Wysokie Mazowieckie | |
| Zambrow | Zambrów |
70
děj, který mi byl na dotaz vysvětlen jako střídání rot přední linie; vypadalo to jako nástup stráže. O rozkazu k útoku muži nic nevěděli. Pozorovatel těžkého dělostřeleckého oddílu ležel bez úkolu mezi pěšáky. Kde se nachází nepřítel, nebylo známo; průzkum před frontou nebyl. Zarazil jsem nejprve ten podivný střídací manévr a nechal si přivolat velitele pluku a praporu. Pak dostal těžký dělostřelec palebný úkol proti polským bunkrům. S velitelem pluku, který se po nějaké době dostavil, jsem se pak vydal na průzkum přední nepřátelské linie a šel s ním tak daleko, až jsme se dostali pod palbu. Leželi jsme těsně před betonovými bunkry, našli tam statečný německý protitankový kanón, jehož velitel vedl útok do té doby sám, a odtud jsme útok nasadili. Nemohu popřít, že mě to, co jsem viděl, velmi rozhořčilo.
Po návratu k Narevu jsem zastihl tankový pluk stále ještě na severním břehu. Velitele pluku jsem přiměl k urychlenému přechodu řeky. Protože most ještě nebyl hotov, musely být tanky převezeny přívozem. Bylo osmnáct hodin, než se útok konečně rozběhl. Zdařil se teď rychle a se zcela nepatrnými ztrátami. Při rázném a cílevědomém jednání muselo by být tohoto výsledku dosaženo už během dopoledne.
Než jsem vyhledal velitelské stanoviště sboru zřízené ve Wizně, nařídil jsem ústně i písemně ženijnímu důstojníkovi řídícímu stavbu mostu, aby válečný most přes Narev urychleně dokončil, protože je naléhavě zapotřebí pro přechod 10. a následně 3. tankové divize. Po příchodu na velitelské stanoviště byl sepsán rozkaz na příští den, který stanovil přechod Narevu 20. (mot.) pěší divizí vpravo vedle 10. tankové divize a přechod 3. tankové divize za desátou. Přenocovali jsme v novostavbě fary ve Wizně, nedokončené, velmi neútulné budově — ale ostatní byly ještě horší.
Desátého září v pět hodin ráno bylo mým prvním zjištěním, že most přes Narev, hotový asi o půlnoci, byl na rozkaz velitele 20. (mot.) pěší divize zase stržen a dál po proudu znovu postaven pro jeho divizi. Přechod tankových divizí zůstal omezen na přívoz. Bylo to k zoufání. Velitel divize nebyl ženijním důstojníkem o mém rozkazu zpraven. Jednal v dobré víře. Teď to trvalo do večera, než byl pro tanky postaven jiný most.
Dvacátá (mot.) pěší divize pod generálem Wiktorinem se toho dne dostala do prudkých bojů u Zambrówa. Silné části této divize pochodovaly k Bugu směrem na Nur. Před ně jsem nasadil průzkumný učební oddíl na tento přechod přes Bug; dosáhl ho také bez boje.
71
Desátá tanková divize pronikla až k Brańsku; cestou měla řadu bojů. Následoval jsem tuto divizi k večeru a přenocoval v hořícím Wysokiem Mazowieckiem. Můj štáb sboru, který ve večerních hodinách překročil Narev a následoval mě, se ve tmě a v hořící vsi severně od Wysokiego Mazowieckiego už nedostal až na mé stanoviště, takže jsme byli nuceni nocovat odděleně — pro vydávání rozkazů nežádoucí stav. Nařídil jsem změnu stanoviště příliš brzy a bylo by bývalo lepší zůstat ten večer ještě ve Wizně.
Dopoledne 11. 9. uplynulo v netrpělivém čekání na velitelství sboru. Polské síly, které chtěly odtáhnout od Łomży na jihovýchod, se usadily na postupové silnici 20. (mot.) divize jižně od Zambrówa a přivedly divizi do nesnadné situace. Velitel divize se rozhodl nechat obrátit části, které už postoupily směrem k Bugu, aby tohoto nepřítele obklíčil a porazil. Obrátil jsem proti němu části 10. tankové divize. Mezitím se u 3. tankové divize, postupující vlevo od desáté, rozšířila pověst, že jsem u Wysokiego Mazowieckiego v nebezpečí obklíčení Poláky. Prapor motocyklových střelců 3 nato odbočil na Wysokie, aby mě vysekal. Muži byli velmi potěšeni, když mě v obci našli stát u silnice. Otevřeně projevované kamarádství motocyklových střelců mělo v sobě cosi blahodárného.
Velitelství sboru zůstalo přes noc ve Wysokiem Mazowieckiem.
Dvanáctého září se 20. (mot.) divizi s částmi 10. tankové divize, které jí přispěchaly na pomoc, podařilo obklíčit Poláky u Andrzejewa. Desátá tanková divize dosáhla Wysokiego Litewského, 3. tanková divize Bielska. Sám jsem jel s nejpřednějšími hlídkami průzkumných oddílů do Bielska a přijímal tam jejich hlášení z první ruky. Odpoledne jsem viděl svého syna Kurta.
Velitelské stanoviště bylo přeloženo do Bielska. Druhá (mot.) pěší divize byla uvolněna ze zálohy skupiny armád a znovu nám podřízena. Dostala rozkaz dosáhnout přes Łomżu a Bielsk napojení na sbor. Rozkaz obsahoval větu: „Velitel divize napřed.“ Když chtěl 13. 9. ráno generál Bader, následován radiostanicí, tento rozkaz splnit, dostal se mezi Brańskem a Bielskem do polských vojsk, kterým se podařilo uniknout obklíčení u Andrzejewa; musel strávit několik nepříjemných hodin v nepřátelské palbě, než jsme se rozumným jednáním jeho radiostanice o jeho ohrožené situaci dozvěděli a mohli ho z ní vysvobodit. I tento případ byl poučením pro válku rychlých vojsk.
Toho dne Poláci u Andrzejewa kapitulovali. Velitel 18. polské divize padl do zajetí. Třetí tanková divize
72
dosáhla Kamience Litewského. Na Brest-Litevský byl veden průzkum. Byl vydán rozkaz k útoku na pevnost. Zůstali jsme přes noc v Bielsku.
Dozvěděli jsme se, že polské jednotky dosáhly proslulého Bělověžského pralesa. Chtěl jsem se však lesním bojům vyhnout, protože by nás byly odvedly od hlavního úkolu — dosáhnout Brestu — a vázaly silné síly. Spokojil jsem se proto s tím, že jsem dal lesní terén pozorovat.
Čtrnáctého září vnikly části 10. tankové divize — z průzkumného oddílu a z tankového pluku 8 — do linie fortů u Brestu35. Uvedl jsem co nejrychleji celý sbor do pochodu na Brest, abych využil překvapivého úspěchu.
Noc jsme strávili ve Wysokiem Litewském.
Patnáctého září byl na východním břehu Bugu uzavřen kruh kolem Brestu. Pokus zmocnit se citadely překvapivým úderem tanků ztroskotal na tom, že Poláci postavili napříč do vstupní brány starý tank Renault, takže naše tanky nemohly proniknout dovnitř.
Velitelské stanoviště sboru na noc v Kamienci Litewském.
Dvacátá (mot.) divize a 10. tanková divize byly na 16. 9. nasazeny k jednotnému útoku na citadelu. Zteč vedla až na korunu valu, ztroskotala však na tom, že pěší pluk 10. tankové divize nesplnil rozkaz vyrazit bezprostředně za palebným valem dělostřelectva. Když pluk, do jehož přední linie jsem se záhy odebral, opožděně a bez rozkazu přece jen vyrazil, utrpěl bohužel těžké ztráty, aniž dosáhl svého cíle. Můj pobočník podplukovník Braubach36 byl při té příležitosti těžce raněn a o několik dní později svému zranění podlehl. Pokusil se zastavit palbu týlových jednotek dopadající do vlastní přední linie. Při tom ho zasáhl polský ostrostřelec z koruny valu vzdálené pouhých sto metrů. Byla to bolestná ztráta.
Třetí tanková divize postupovala východně kolem Brestu na Włodawu, za ní následující 2. (mot.) divize na východ na Kobryń.
Velitelské stanoviště sboru zůstalo v Kamienci Litewském.
Sedmnáctého září ráno dobyl obrovskou citadelu pěší pluk 76 pod plukovníkem Gollnikem37, který v noci přešel na západní břeh Bugu, a to v okamžiku, kdy chtěla polská posádka vyrazit po nepoškozeném mostě přes Bug na západ. Tím bylo dosaženo jistého ukončení tažení. Velitelství sboru bylo přeloženo do Brestu a ubytovalo se v budově vojvodského úřadu. Dozvěděli jsme se, že se od východu blíží Rusové.
73
Polské tažení bylo zkouškou ohněm pro mé tankové svazky. Nabyl jsem přesvědčení, že se plně osvědčily a že se námaha vynaložená na jejich zřízení vyplatila. Stáli jsme na Bugu s frontou obrácenou na západ, připraveni přivítat zbytek Poláků. Záda sboru kryla 2. (mot.) divize, která před Kobryněm musela ještě obstát v prudkých bojích. Očekávali jsme každou chvíli, že navážeme styk s tankovými silami spějícími od jihu. Naši nejpřednější průzkumníci dosáhli Lubomlu.
Mezitím nás následovalo armádní velitelství 4 pod generálplukovníkem von Klugem a byli jsme mu znovu podřízeni. Pevnostní brigáda Lötzen, která tak statečně postupovala na Narevu, ještě několik dní kryla naše levé křídlo a pak byla podřízena 4. armádě. Nyní 4. armáda nařídila, aby XIX. armádní sbor postupoval s jednou divizí na jih, s jednou na východ na Kobryń a s jednou na severovýchod na Białystok. To by bylo sbor roztrhalo a znemožnilo jakékoli velení. Objevení Rusů nás provedení tohoto rozkazu zbavilo.
Jako první posel Rusů se objevil mladý důstojník v obrněném průzkumném voze, který nám oznámil příchod ruské tankové brigády. Pak jsme dostali zprávu o demarkační čáře stanovené ministerstvem zahraničí38, která přenechávala pevnost Brest Rusům tím, že činila hranicí Bug. Pociťovali jsme toto řešení jako nepříznivé; nakonec bylo stanoveno, že máme prostor východně od demarkační čáry vyklidit do 22. 9. Tato lhůta byla vyměřena tak krátce, že jsme nemohli ani odsunout své raněné a vyprostit poškozené tanky. Při jednáních o demarkační čáře a příměří zřejmě vůbec nebyl přibrán žádný voják.

Německo-sovětské jednání u Brestu, 22. 9. 1939
autor neznámý, Bild 101I-121-0010-11 · CC BY-SA 3.0
de
Z Brestu-Litevského stojí za zmínku ještě malá scéna. Biskup z Gdaňska O'Rourke39 se spolu s primasem Polska kardinálem Hlondem40 vydal z Varšavy na útěk na východ. Když oba církevní hodnostáři přišli do Brestu, narazili ke svému překvapení na Němce. Kardinál uhnul na jihovýchod a unikl do Rumunska. Biskup z Gdaňska zvolil cestu na severovýchod a vběhl nám přímo do náruče. Požádal mě o rozhovor, který jsem mu v Brestu rád poskytl. Protože nevěděl, kam se uchýlit do bezpečí, a za žádných okolností nechtěl být vydán Rusům, navrhl jsem mu, aby se připojil k jedné z mých zásobovacích kolon, které vyzvedávaly naše potřeby z Královce. Odtud prý snadno dosáhne warmijského biskupa a uchýlí se pod jeho ochranu. Biskup tuto nabídku přijal, dostal se se svým doprovodem nerušeně z válečné oblasti a pak v laskavém dopise, v němž vyzdvihl tradiční
74
rytířskost německého důstojnického sboru, za poskytnutou pomoc poděkoval.
V den předání Rusům přišel brigádní generál Krivošein41, tankista, který ovládal francouzštinu, takže jsem se s ním mohl dobře domluvit. Co ponechala ustanovení ministerstva zahraničí otevřené, bylo nyní s Rusy upraveno přímo a uspokojivě. Všechno se podařilo vyprostit, jen zásoby ukořistěné Polákům musely zůstat Rusům, protože jejich odvoz se v krátkém čase nedal uskutečnit. Rozlučková přehlídka a výměna vlajek42 za přítomnosti generála Krivošeina ukončily náš pobyt v Brestu-Litevském.

Guderian a Krivošejn v Brestu-Litevském, 22. 9. 1939
Gutjahr, Bild 101I-121-0011A-22 · CC BY-SA 3.0 de
Než jsme opustili pevnost, která nás stála tolik krve, doprovodili jsme svého pobočníka podplukovníka Braubacha k věčnému odpočinku (21. 9.). Hluboce jsem truchlil nad ztrátou toho statečného a schopného spolupracovníka. Rána, kterou utrpěl, by sama o sobě nebyla smrtelná, ale přidružená sepse vyvolala srdeční slabost a ta vedla ke smrti.
Dvacátého druhého září večer jsme dorazili do Zambrówa. Třetí tanková divize byla už napřed ve Východním Prusku, ostatní následovaly. Sbor byl rozpuštěn.
Dvacátého třetího září jsme se ubytovali v Galinech, krásném sídle hraběte Botho-Wenda zu Eulenburg43. Hrabě sám byl v poli. Přijala nás proto jeho laskavá choť a její hezká dcera a prožili jsme tam několik dní zotavení, které nám po bouřlivém průběhu tažení udělaly dobře.
Můj syn Kurt přestál tažení dobře. Od staršího syna Heinze jsem neměl zprávu, jako ostatně po celé tažení nedošla vojsku žádná polní pošta z domova. To byla těžká nevýhoda. Doufali jsme nyní v brzké přeložení do domovských posádek, abychom mohli vojsko rychle opět uvést do dobrého stavu.
Doufali jsme tehdy také, že rychlé vítězství v Polsku může mít politické dopady a nakloní západní mocnosti rozumnému míru. Věřili jsme, že se Hitler, nebude-li tomu tak, rychle odhodlá k ofenzivě na západě. Obě naděje se měly bohužel ukázat jako klamné. Začala doba, kterou Churchill označil jako44 drôle de guerre.
Volný čas, jehož se mi dostalo, jsem využil k návštěvám u svých východopruských příbuzných, u nichž jsem zastihl i synovce ze Západního Pruska, který se musel stát polským vojákem a nyní byl propuštěn z válečného zajetí a chtěl vstoupit do služeb svého vlastního národa.
Kolem 9. 10. bylo velitelství sboru přeloženo do Berlína. Cestou tam jsem opět viděl své příbuzné v Západním Prusku, kteří měli za sebou těžké časy, mezi nimi bydhošťskou krvavou neděli45. Také svému
75
své rodné město Chełmno jsem krátce navštívil a našel domy, v nichž bydleli mí rodiče a má babička. Bylo to patrně poslední shledání s domovem.
Po návratu do Berlína jsem měl brzy tu radost, že jsem opět uviděl svého nejstaršího syna, vyznamenaného Železným křížem I. a II. třídy. Prodělal těžké boje ve Varšavě.
Nemohu ukončit líčení polského tažení, aniž bych vzpomněl svého štábu, který pod vedením náčelníka plukovníka Nehringa46 pracoval vynikajícím způsobem a svým porozuměním a výbornou technikou vydávání rozkazů přispěl nesmírně mnoho k úspěchům sboru.
Mezi taženími
Dvacátého sedmého října jsem byl předvolán do říšského kancléřství. Sešel se tam kruh dvaceti čtyř důstojníků, kteří byli vyznamenáni Rytířským křížem Železného kříže. Bylo zadostiučiněním obdržet tento řád tak brzy a spatřoval jsem v něm v první řadě ospravedlnění svého boje za zřízení moderního tankového vojska. Tato zbraň nepochybně zcela rozhodujícím způsobem přispěla k tomu, aby tažení skončilo v tak krátké době a s tak malými ztrátami. Při snídani navazující na udělení jsem seděl po pravici Hitlerově a vedl živý rozhovor o vývoji tankového vojska a o zkušenostech z tažení. Nakonec se zcela znenadání zeptal: „Rád bych věděl, jak se v národě a v pozemním vojsku přijal pakt se Sovětským Ruskem.“ Na to jsem mohl jen odpovědět, že jsme si v pozemním vojsku oddechli, když nás koncem srpna zastihla zpráva o uzavření paktu. Dostali jsme tím pocit krytých zad a byli jsme šťastni, že nám byla ušetřena obávaná válka na dvou frontách, která nás v minulé světové válce přece jen nakonec položila. Hitler se na mne podíval velmi překvapeně a já měl pocit, že ho má odpověď neuspokojila. Neodpověděl však a téma přerušil. Teprve mnohem později jsem musel poznat, že Hitlerovo nepřátelství vůči Sovětskému Rusku bylo velmi hluboko zakořeněné. Patrně očekával, že uslyší můj údiv nad tím, že se pustil do paktu se Stalinem.
Krátkou přestávku ve vlastním domově zkalila těžká rána. Čtvrtého listopadu zemřela v našem domě v Berlíně má milá tchyně. Uložili jsme ji k poslednímu odpočinku v Goslaru po boku mého tchána. Pak mě od domova odtrhl nový rozkaz:
V polovině listopadu byl můj štáb přeložen nejprve do Düsseldorfu, pak ale při náhlé změně úmyslu do Koblenze. Tam jsem podléhal generálplukovníkovi von Rundstedtovi47, vrchnímu veliteli skupiny armád A.
76
Aby se upevnil politický postoj důstojnického sboru, zvláště generality, byl v Berlíně uspořádán cyklus přednášek, v němž se mimo jiné ujali slova Goebbels48, Göring a nakonec 23. 11. sám Hitler. Posluchači byli hlavně generálové a admirálové, ale také učitelé a dozorčí důstojníci válečných škol až po nadporučíka.
V přednáškách všech tří jmenovaných osobností se téměř ve stejném znění opakoval zhruba tento myšlenkový postup: „Generálové letectva jsou pod cílevědomým vedením stranického soudruha Göringa politicky naprosto spolehliví; také admirálové jsou bezpečně vedeni v duchu Hitlerově; ale k generálům pozemního vojska nemá strana bezpodmínečnou důvěru.“ Po úspěších právě ukončeného polského tažení byla tato těžká výtka nám všem nepochopitelná. Po návratu do Koblenze jsem proto vyhledal náčelníka štábu skupiny armád, mně dobře známého generála von Manstein49, abych se s ním poradil o opatřeních, která je třeba učinit. Ten sdílel můj názor, že si generalita zmíněné výroky nesmí nechat líbit. Mluvil už se svým vrchním velitelem, ale nenašel u něho ochotu něco podniknout. Vyzval mě, abych u Rundstedta učinil druhý pokus. Stalo se to ihned. Generálplukovník von Rundstedt byl už zpraven, prohlásil však, že je ochoten jen vyhledat vrchního velitele pozemního vojska a sdělit mu výroky, které padly. Namítl jsem mu, že výtky míří podle všeho v první řadě proti vrchnímu veliteli pozemního vojska, že je osobně vyslechl a že záleží na tom, aby se u Hitlera podnikly kroky z jiné strany a tato neoprávněná podezření se odmítla. Generál von Rundstedt nebyl ochoten podnikat další kroky. V příštích dnech jsem vyhledal několik starších generálů, abych je pohnul k jednání, ale marně. Posledním v této řadě byl generálplukovník von Reichenau, jehož dobrý poměr k Hitlerovi a ke straně byl obecně znám. Reichenau mi však k mému překvapení prohlásil, že v dobrých vztazích s Hitlerem rozhodně není, nýbrž že s ním naopak měl velmi ostré spory. Z toho důvodu prý jeho vystoupení u Vůdce nemá smysl. Pokládá však za naléhavě nutné, aby byl Vůdce o náladě generality zpraven, a navrhuje proto, abych tento úkol převzal sám. Mou námitku, že jsem jeden z nejmladších velících generálů, a tedy sotva oprávněn vystupovat jménem tolika starších kamarádů, odmítl a mínil, že to je snad právě dobře. Ohlásil mě neprodleně v říšském kancléřství k přednesu a já byl na příští den povolán do Berlína k Hitlerovi. Tento rozhovor mi přinesl pozoruhodná poznání.
77
Byl jsem přijat mezi čtyřma očima a Hitler50 mě nechal asi dvacet minut mluvit, aniž mě přerušil. Vylíčil jsem tři přednášky vyslechnuté v Berlíně s týmiž výtkami vůči generalitě pozemního vojska a pokračoval jsem:
„Všichni generálové, s nimiž jsem od té doby byl, mi vyjádřili svůj údiv a svou nelibost nad tím, že u rozhodujících osobností říšské vlády panuje vůči nim tak vyslovená nedůvěra, ačkoli se právě v polském tažení nasadili se svým uměním i se svým životem pro Německo a dovedli tažení o málo víc než ve třech týdnech k vítěznému konci. Tváří v tvář nastávající těžké válce proti západním mocnostem pokládám za vyloučené útočit s trhlinou takového rozsahu v nejvyšším velení. Snad se budete divit, že k vám kvůli tomu přicházím já jako jeden z nejmladších velících generálů. Požádal jsem několik starších pánů, aby ten krok učinili, ale nikdo nebyl ochoten. Nesmíte však mít později možnost říci: ‚Ujistil jsem generály pozemního vojska svou nedůvěrou a oni si to nechali líbit. Nikdo proti tomu neprotestoval.‘ Proto jsem dnes přišel k vám, abych vznesl námitku proti proneseným výrokům, které jsme pocítili jako nespravedlivé a urážlivé. Chováte-li nedůvěru vůči jednotlivým generálům — a jít může jen o jednotlivce —, pak se s nimi musíte rozejít; nastávající válka potrvá dlouho; takovou trhlinu ve vojenském velení si nemůžeme dovolit a musíme zajistit důvěru dřív, než válka dosáhne kritického stadia, jaké v první světové válce nastalo roku 1916, než byli Hindenburg a Ludendorff51 povoláni do Nejvyššího armádního velení. Tehdy k tomu kroku došlo příliš pozdě. Naše nejvyšší velení se musí vystříhat toho, aby zase učinilo nejrozhodnější opatření příliš pozdě.“
Hitler mě vyslechl s velkou vážností. Když jsem skončil, řekl stroze: „Jde o vrchního velitele pozemního vojska!“ Odpověděl jsem: „Nemáte-li k vrchnímu veliteli pozemního vojska důvěru, musíte se s ním rozejít a postavit do čela pozemního vojska generála, k němuž máte důvěry nejvíc.“ Tu přišla obávaná Hitlerova otázka: „Koho navrhujete?“ Promyslel jsem si řadu osobností, které podle mého názoru měly schopnosti ten těžký úřad převzít. Jako prvního jsem jmenoval generálplukovníka von Reichenau52. Hitler to odmítl slovy: „Ten nepřipadá v úvahu.“ Jeho výraz ve tváři byl neobvykle odmítavý a já viděl, že Reichenau při našem rozhovoru v Düsseldorfu nijak nepřeháněl, když líčil svůj špatný poměr k Hitlerovi. Řada dalších návrhů, počínaje generálplukovníkem von Rundstedtem, byla rovněž odmítnuta, až jsem byl se svou latinou v koncích a umlkl.
78
Hitler začal nyní mluvit sám. Obšírně vylíčil, jak jeho nedůvěra ke generálům vznikala, počínaje zbrojením, při němž mu prý Fritsch a Beck dělali obtíže tím, že proti jeho požadavku na okamžité postavení 36 divizí postavili návrh spokojit se s jedenadvaceti. Před obsazením Porýní ho prý generálové varovali, ba byli dokonce ochotni stáhnout vojska vpochodovaná do Porýní zpět při prvním zamračení Francouzů, kdyby se proti tomu ustupování nebyl postavil říšský ministr zahraničí. Pak ho prý těžce zklamal polní maršál von Blomberg a Fritschova krize ho velmi roztrpčila. Beck mu prý v české otázce odporoval a kvůli tomu odešel. Nynější vrchní velitel mu prý v dalším průběhu zbrojení činil zcela nedostatečné návrhy; křiklavým příkladem byl prý jeho zcela nedostatečný návrh na zvýšení výroby lehkých polních houfnic, který obsahoval přímo směšně nízká čísla. Už o vedení polského tažení prý došlo k rozporům a pokud jde o vedení nastávajícího tažení na západě, jeho názory se s názory vrchního velitele pozemního vojska rovněž neshodují.
Hitler mi pak poděkoval za otevřenost — a rozhovor byl bez výsledku ukončen. Trval asi hodinu. Vrátil jsem se do Koblenze sklíčen vyhlídkami, které jsem získal.
79
Vysvětlivky
Erich Hoepner (1886–1944), generálplukovník, velitel tankové skupiny 4 v Barbarosse a v tažení na Moskvu; 5./6. 12. 1941 zastavil útok na Moskvu téže noci jako Guderian a 8. 1. 1942 z vlastní iniciativy nařídil ústup, za což jej Hitler nečestně vyhodil z wehrmachtu — právě z jeho případu vyrůstá Guderianovo nejostřejší protihitlerovské místo v knize. V listopadu 1941 nařídil střílet „podezřelé živly“. Zatčen 20. 7. 1944 jako účastník spiknutí, 8. 8. 1944 odsouzen k smrti a téhož dne v Plötzensee oběšen.↩︎
Memelsko (litevsky Klaipėdský kraj) bylo území o rozloze asi 2 400 km² se zhruba 140 000 obyvateli, které versailleská smlouva odňala Německu a dala pod správu Dohody a Společnosti národů; roku 1923 je po povstání obsadila Litva a připojila jako autonomní oblast s vlastním parlamentem. Tvořilo necelých pět procent litevského území, ale soustřeďovala se v něm asi třetina litevského průmyslu a jediný litevský námořní přístav. Dne 20. března 1939 předal Ribbentrop litevskému ministru zahraničí Urbšysovi ústní ultimátum; smlouva o vydání kraje byla podepsána v jednu hodinu po půlnoci 23. března se zpětnou účinností k 22. březnu a německé jednotky vstoupily do přístavu ještě před jejím podpisem.↩︎
Obě vypovězené smlouvy byly pilíře Hitlerovy předválečné diplomacie. Německo-britská námořní dohoda z 18. června 1935 dovolila Německu stavět flotilu o 35 procentech tonáže královského námořnictva a u ponorek až o 45 procentech, tedy nad rámec versailleských omezení, která Německu ponorky zakazovala; Londýn ji podepsal bez porady s Paříží a Římem. Německo-polská deklarace o neútočení z 26. ledna 1934 byla sjednána na deset let a zavazovala obě strany řešit spory dvoustranným jednáním a neužívat síly. Hitler obojí vypověděl v řeči v říšském sněmu 28. dubna 1939: deklaraci proto, že Polsko přijalo 31. března britskou záruku, námořní dohodu proto, že Británie podle něho Německo „obkličuje“.↩︎
Galleazzo Ciano (1903–1944), 1936–43 ministr zahraničí a Mussoliniho zeť; 25. 7. 1943 hlasoval proti Mussolinimu, uprchl do Německa a Němci jej vydali Italské sociální republice, 11. 1. 1944 ve Veroně popraven zastřelením. Guderianova chyba: klade Cianovu návštěvu Berlína na 28. 5. 1939, byl tam 21.–23. 5. a 22. 5. podepsal Ocelový pakt — tím padá i výklad, že přijel Hitlera varovat. Ciano byl v Berlíně o šest dní dříve, než kniha uvádí: přijel 21. května 1939 a 22. května podepsal v nové říšské kanceláři za Hitlerovy přítomnosti s Ribbentropem německo-italskou smlouvu o přátelství a spojenectví, dobově zvanou Ocelový pakt. Jeho článek III zavazoval každou stranu, že se druhé, dostane-li se do vojenských komplikací s jinou mocností, okamžitě postaví po boku a podpoří ji veškerou vojenskou mocí na zemi, na moři i ve vzduchu. Mezi válkou obrannou a útočnou smlouva nerozlišovala a na tom, kdo konflikt vyvolal, nezáleželo. Platnost byla stanovena na deset let. Jiná Cianova berlínská návštěva se v květnu 1939 nekonala.↩︎
Olga Čechovová (1897–1980), neteř Antona Čechova a první manželka Michaila Čechova, od roku 1920 filmová hvězda v Berlíně, od 1936 Staatsschauspielerin. V roce 1945 ji zadržela SMERŠ, odvezla do Moskvy a vyslýchala, pak ji bez soudu propustila. Zpravodajské vazby jsou nejisté: aktivní špionáž prokázána není a sama to celý život popírala (datum narození 14., nebo 26. 4. 1897).↩︎
Princ regent Paul Karađorđević (1893–1976), regent Jugoslávie od 1934, převratem 27. 3. 1941 sesazen. U Guderiana návštěva Berlína 31. 5. – 9. 6. 1939 (Guderian ji klade do června) a na s. 130 jeho sesazení jedinou větou jako „převrat v Bělehradě“. Jugoslávie ho roku 1945 prohlásila za válečného zločince, souzen ale nebyl; roku 2011 rehabilitován.↩︎
Joachim von Ribbentrop (1893–1946), 1938–45 ministr zahraničí, podepsal pakt s Molotovem; po válce se skrýval v Hamburku pod jménem „Johann Riese“. V Norimberku odsouzen k smrti a 16. 10. 1946 oběšen jako první z odsouzených.↩︎
Oba typy byly v roce 1939 novinkou a bylo jich velmi málo. Z asi 3 195 tanků, s nimiž Německo vstoupilo do Polska, bylo jen 98 vozů Panzer III a 211 vozů Panzer IV. Většinu tvořily lehké Panzer I se dvěma kulomety a Panzer II s dvacetimilimetrovým kanónem, původně stavěné jako cvičné stroje. Panzer III měl zpočátku kanón 3,7 cm, Panzer IV krátkou houfnici 7,5 cm. Nosnými typy německého tankového vojska se oba staly teprve v průběhu války, a to už v silněji pancéřovaných a lépe vyzbrojených verzích.↩︎
Hitler svolal 22. srpna 1939 na Obersalzberg vrchní velitele branné moci a mluvil k nim dvakrát, dopoledne a odpoledne. Oznámil, že rozhodnutí o válce s Polskem padlo, žádal tvrdost a bezohlednost a tvrdil, že západní mocnosti nezasáhnou. Zápisy obou řečí se našly ve spisech vrchního velení branné moci a byly v Norimberku předloženy jako důkaz pod značkami 798-PS a 1014-PS. Třetí, podstatně drastičtější verze, kterou dostal americký novinář Louis Lochner (dokument L-3), slučuje obě vystoupení v jedno; jen v ní stojí často citovaná věta „Kdo dnes ještě mluví o vyhlazení Arménů?“, a právě proto se s tímto textem zachází opatrně.↩︎
Günther von Kluge (1882–1944), generálplukovník od 1. 10. 1939 a generál polní maršál od 19. 7. 1940, velitel 4. armády v Polsku, ve Francii i v Rusku do 18. 12. 1941 a od 19. 12. 1941 skupiny armád Střed, od 7. 7. 1944 OB West; v knize Guderianův hlavní protihráč — hrozba válečným soudem a řeč o „generálské frondě“ (s. 146), „Vaše operace visí vždycky na hedvábné niti!“ (s. 152 n.) a spor o 137. pěší divizi 14. 12. 1941. Guderian jej na s. 57 a 73 nazývá generálplukovníkem už v srpnu a září 1939 a podoba jména „Hans Günther“ je chybná. 19. 8. 1944 spáchal na cestě do Německa sebevraždu kyanidem (francouzské prameny uvádějí 18. 8.).↩︎
Adolf Strauß (1879–1973), generálplukovník, velitel II. armádního sboru v Polsku a od května 1940 9. armády, která v kap. VI útočila nalevo od Guderianovy tankové skupiny (s. 235); v kap. VII (s. 247) „Generálplukovník Strauß se hlásil nemocným“ — odvolán ze zdravotních důvodů v lednu 1942. Později velitel opevněného prostoru Východ; v britském zajetí do roku 1949.↩︎
Leonhard Kaupisch (1878–1945), generál letectva, roku 1940 velel obsazení Dánska, od 1942 ve výslužbě. Zemřel 26. 9. 1945 ve Výmaru v sovětské zóně.↩︎
Takzvaný polský koridor byl pruh území, který versailleská smlouva přiřkla obnovenému Polsku, aby mělo přístup k Baltu; vznikl z asi sedmdesáti procent rozpuštěné pruské provincie Západní Prusko a oddělil Východní Prusko od zbytku Německa. V nejužším místě byl široký kolem třiceti kilometrů. Podle sčítání z roku 1921 tvořili Němci necelých devatenáct procent jeho obyvatel a do počátku třicátých let jejich podíl klesl pod deset procent. Gdaňsk se stal svobodným městem pod ochranou Společnosti národů, spojeným s Polskem celní a dopravní unií, a Polsko si proto postavilo vlastní přístav Gdyni, přes nějž šlo roku 1938 asi 46 procent polského vývozu. Německo v roce 1939 žádalo exteritoriální silnici a železnici napříč koridorem a vrácení Gdaňska; Polsko to odmítlo.↩︎
Smlouvu o neútočení podepsali v Moskvě v noci z 23. na 24. srpna 1939 Ribbentrop a Molotov; datována byla 23. srpnem. Patřil k ní tajný dodatkový protokol, který rozdělil východní Evropu na zájmové sféry: hranice mezi nimi měla v Polsku probíhat přibližně po řekách Pise, Narvi, Visle a Sanu, Estonsko, Lotyšsko, Finsko a Besarábie připadly sovětské sféře, Litva zpočátku německé. Protokol zůstal tajný, jeho text vyšel na světlo po válce v Norimberku a Sovětský svaz jeho existenci popíral až do 24. prosince 1989, kdy jej sjezd lidových zástupců uznal a prohlásil za od počátku právně neplatný.↩︎
Rodina von Wilkensových v Dobrzyni u Debrzna, Guderianovi hostitelé v posledním ubytování před polským tažením.↩︎
Hitler nařídil útok na 26. srpna a odvolal jej odpoledne 25. srpna, když se v jediném dni dozvěděl, že Británie a Polsko podepsaly v Londýně smlouvu o vzájemné pomoci a že Mussolini do války nepůjde. Rozkaz se nepodařilo doručit všem. Oddíl abwehru pod poručíkem Hansem-Albrechtem Herznerem, vyslaný z Čadce na Slovensku, přešel v noci na 26. srpna hranici a kolem čtvrté hodiny ranní nakrátko obsadil nádraží v Mostech u Jablunkova; měl zabránit zničení tamního železničního tunelu. Telefonistka stačila vyrozumět polské jednotky, ty zaútočily a oddíl se před polednem stáhl zpět na Slovensko se dvěma raněnými. Tunel Němci nikdy nedobyli — Poláci jej vyhodili do povětří 1. září v šest hodin ráno. Bývá to označováno za první komandovou operaci druhé světové války; došlo k ní téměř týden před jejím vypuknutím.↩︎
Paul Bader (1883–1971), v kap. IV velitel 2. (mot.) pěší divize, té, co hlásila ústup před polskou jízdou; 1941–43 velel v Srbsku, 3. 1. 1942 nařídil trest smrti za ukrývání Židů, roku 1944 odešel do výslužby. Pramen neuvádí nic o zajetí, soudu ani vydání do Jugoslávie.↩︎
Mauritz von Wiktorin (1883–1956), rakouský důstojník, kterého rakouská armáda roku 1935 propustila kvůli nepovoleným stykům s Němci; v kap. IV velitel 20. (mot.) divize, dobyl Chojnice, později velel XXVIII. sboru u Leningradu. Poválečný osud nedohledán.↩︎
Mladý poručík od tanků, který 1. září 1939 sám uhasil Poláky zapálený most u Hammermühle přes Brdu a přivedl Guderiana na místo, kde postup uvázl. Kniha jej uvádí jen příjmením, bez útvaru a bez dalšího výskytu, takže bližší určení není možné.↩︎
Günther Angern (1893–1943), od 1942 velitel 16. tankové divize; v kap. IV plukovník a velitel 3. střelecké brigády, u Hammermühle pomohl Guderianovi zastavit zbytečnou palbu. Sebevražda 2. 2. 1943 ve Stalingradu po kapitulaci, aby nepadl do zajetí (tvar „von Angern“ je chybný).↩︎
Walter Graf von Brockdorff-Ahlefeldt (1887–1943), v kap. IV velitel 23. pěší divize, jejímž nasazením se uzavřel kruh u Świecia, od 1940 velitel II. sboru, mimo jiné v demjanském kotli; roku 1938 měla jeho divize podpořit plánovaný převrat. V lednu 1943 odevzdal velení a 9. 5. 1943 zemřel v berlínské nemocnici.↩︎
K útoku došlo večer 1. září 1939 u pomořanské obce Krojanty. Dvě a části dalších dvou eskadron 18. pomořanského pluku hulánů, asi 250 jezdců pod plukovníkem Kazimierzem Mastalerzem, zaútočily na odpočívající německou pěchotu — části 76. pěšího pluku 20. motorizované divize — a rozehnaly ji. Německá obrněná průzkumná vozidla, pravděpodobně z průzkumného oddílu 20, přijela na lesní cestu až po útoku a palbou kulometů a zřejmě i 20mm kanónu donutila Poláky k odchodu; Mastalerz a velitel eskadrony Świeściak přitom padli. Žádné tanky v tom boji nasazeny nebyly. Druhého dne přivedli na bojiště německé válečné zpravodaje a dva italské žurnalisty; Indro Montanelli pak napsal o útoku kopími a šavlemi na tanky, které tam dojely teprve po boji, a obraz přejala nacistická propaganda i poválečné memoáry.↩︎
Wilhelm Adam (1877–1949), 1930–33 náčelník Truppenamtu, roku 1938 velitel skupiny armád 2 a odpovědný za Západní val; 31. 12. 1938 odešel do výslužby, v září 1939 byl tedy už mimo službu. Po válce svědek v Norimberku, souzen ani zajat nebyl; jeho syn, poručík Werner Adam, padl 2. 9. 1939 u Poledna.↩︎
Ernst Freiherr von Weizsäcker (1882–1951), 1938–43 státní tajemník ministerstva zahraničí, 1943–45 velvyslanec u Svatého stolce, SS-Brigadeführer. Ve Wilhelmstraßenprozess dostal 14. 4. 1949 sedm let za podíl na deportacích francouzských Židů do Osvětimi, 16. 10. 1950 propuštěn z Landsbergu. Otec Carla Friedricha a spolkového prezidenta Richarda; jeho syn Heinrich padl 2. 9. 1939 u Klonowa. Ernst von Weizsäcker byl v letech 1938–1943 státním tajemníkem ministerstva zahraničí. V norimberském procesu s Wilhelmstraße byl roku 1949 odsouzen za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti k sedmi letům; po zrušení odsouzení za zločiny proti míru byl trest téhož roku snížen na pět let a v říjnu 1950 byl z Landsbergu po třech letech a třech měsících vazby předčasně propuštěn. Padlý syn byl Heinrich von Weizsäcker; zahynul druhého dne války, 2. září 1939, asi sto metrů od svého bratra Richarda, který u jeho těla probděl noc a druhého dne ho pohřbil. Richard von Weizsäcker byl od 1. července 1984 do 30. června 1994 spolkovým prezidentem.↩︎
Hans Freiherr von Funck (1891–1979), pobočník Hammersteina a Fritsche, později velitel 7. tankové divize a XXXXVII. tankového sboru; sovětské zajetí od 8. 5. 1945 do 9. 10. 1955. Ztotožnění s Guderianovým „plukovníkem svobodným pánem von Funk“ se nepotvrdilo — v září 1939 byl atašé ve Španělsku a Portugalsku a žádný pramen neuvádí, že by mu tehdy padl syn; v tisku stojí „Funk“, správný rodinný tvar je Funck.↩︎
Pluk „List“ byl bavorský záložní pěší pluk 16, v němž Hitler od října 1914 sloužil jako spojka. Jméno nese po svém prvním veliteli, plukovníku Alfredu Juliu Eduardu Listovi (19. prosince 1864 Mnichov — 31. října 1914), který padl hned v prvních hodinách nasazení pluku v bitvě u Gheluveltu, zasažen do hrudi v zámeckém parku; pluk po něm dostal čestné jméno „List-Regiment“. Hitler se tedy Guderianovi dovolává vlastní frontové zkušenosti z těchto dnů. Za celou první světovou válku pluk ztratil padlými 48 důstojníků a 2 328 poddůstojníků a mužů — číslo, které Hitler uvádí za jediný den nasazení, zahrnuje mrtvé i raněné. V pluku sloužili také Max Amann a pozdější Hitlerův pobočník Rudolf Schmundt. Nezaměňovat s generálplukovníkem Wilhelmem Listem, kterého kniha uvádí od strany 81.↩︎
Hermann hrabě zu Dohna-Finckenstein (1894–1942); Finckenstein zdědil roku 1929, za první světové války těžce onemocněl. Zemřel roku 1942 na následky té nemoci.↩︎
Marie (Maria) Walewská, rozená Łączyńská (1786–1817), polská hraběnka, od roku 1807 milenka Napoleona I.; matka jeho syna Alexandra Walewského (1810 ve Walewicích), pozdějšího francouzského diplomata a ministra. U Guderiana jen v historické vzpomínce: na zámku, kde byl v září 1939 ubytován v Napoleonově někdejším pokoji, prožil Napoleon podle Guderiana před tažením do Ruska roku 1812 několik týdnů s „krásnou hraběnkou Walewskou“. Zemřela 11. 12. 1817 v Paříži na zánět ledvin po porodu třetího syna; část pramenů uvádí rok 1818.↩︎
Georg von Küchler (1881–1968), generál polní maršál od 1942, velitel 18. armády od listopadu 1939 do 16./17. 1. 1942, kdy po Leebovi převzal velení skupiny armád „Sever“ a držel je do konce ledna 1944, než byl odvolán po sporu s Hitlerem o ústup. Guderianova věta na s. 247, že odešel „na vlastní žádost“, je věcně chybná — Küchler neodešel, převzal vyšší velení. 28. 10. 1948 odsouzen na 20 let, roku 1951 sníženo na 12 a v únoru 1953 propuštěn.↩︎
Hans von Salmuth (1888–1962), v kap. IV náčelník štábu skupiny armád Sever — schválil Guderianův návrh nasadit tankový sbor samostatně na Brest. V procesu s vrchním velením OKW odsouzen na 20 let mimo jiné za předávání zajatců a civilistů SD a za podporu Einsatzgruppen, propuštěn 23. 7. 1953; 1958–62 předsedal Verband deutscher Soldaten. Den narození sporný (11., 21., nebo 29. 11. 1888).↩︎
Nikolaus von Falkenhorst (1885–1968), v letech 1940–44 velel obsazení Norska a vojskům v Norsku, v prosinci 1944 odvolán; v kap. IV velitel XXI. sboru, který Guderian 9. 9. ráno v Korzenistém vzbudil. 2. 8. 1946 jej britsko-norský soud odsoudil k smrti zastřelením, 4. 12. 1946 byl trest změněn na 20 let a 13. 7. 1953 jej ze zdravotních důvodů propustili.↩︎
Ferdinand Schaal (1889–1962), 1939–41 velitel 10. tankové divize (Rytířský kříž za překročení Mázy), pak LVI. sboru, od 1943 velitel Wehrkreisu Čechy a Morava a zmocněnec Wehrmachtu u říšského protektora v Praze. U Guderiana 26. 5. 1940 odmítl přenechat citadelu v Calais letectvu, jak zněl Hitlerův rozkaz, a Guderian ho podpořil. 21. 7. 1944 ho na Himmlerův rozkaz zatkl K. H. Frank, vězněn do dubna 1945.↩︎
Horst Stumpff (1887–1958), velitel 3. a 20. tankové divize (Rytířský kříž 1941), od 1944 generální inspektor tankových vojsk náhradní armády. V kap. IV 9. 9. u Wizny zastupoval Schaala a mylně hlásil, že pěchota už je v polských bunkrech. Nezaměňovat: je to Horst od tankového vojska, ne Hans-Jürgen Stumpff od letectva. Poválečný osud se nepodařilo dohledat.↩︎
Franz Gall (1884–1944), generálporučík, od 1934 vedl výcvik v Giżycku (Lötzen) a 18. 9. 1939 se stal velitelem pěšího pluku 161; padl 27. 12. 1944 v Mestre. Ztotožnění s „plukovníkem Gallem“ ze s. 68 je pravděpodobné, ne jisté: Franz Gall byl roku 1939 jen podplukovník a podle jiného pramene byl velitelem brigády Lötzen generálmajor Otto Ottenbacher.↩︎
Fort je samostatné opevněné dílo vysunuté před hlavní opevnění; v češtině je to zažitý fortifikační termín — forty má Olomouc a měla je i Praha. Brestskou pevnost staví Rusové od roku 1833 podle návrhu Karla Oppermana na místě starého litevského hradu: citadela leží na ostrově u soutoku Bugu a dvou ramen Muchavce a obklopují ji tři předmostí, kobrinské, terespolské a volyňské. Vnější pás fortů vznikl kolem pevnosti teprve v letech 1878–1888 a mezi roky 1906 a 1913 byl rozšířen o druhou linii; právě do něj 14. září 1939 vnikly části 10. tankové divize, kdežto citadela padla až později. Tím se vysvětluje i Guderianova věta z roku 1941, že „jen západně od Bugu ležící staré forty byly v německých rukou“: nová hranice vedená po Bugu pevnost rozdělila, citadela zůstala Sovětům a Němcům zbyly jen forty na západním břehu.↩︎
Robert Braubach (1896–1939), v kap. IV Guderianův pobočník; 16. 9. 1939 jej u Brestu zasáhla střela odstřelovače, když zastavoval palbu do vlastních řad, a zemřel na sepsi. Datum úmrtí nejisté — Volksbund uvádí 19. 9. (a mylně hodnost Oberleutnant), oficiální seznam ztrát 20. 9. 1939.↩︎
Hans Gollnick (1892–1970), plukovník (od 1. 10. 1938), od 1. 5. 1939 do 1. 6. 1941 velitel pěšího pluku 76; s ním 17. 9. 1939 dobyl citadelu v Brestu Litevském. Později generál pěchoty (1. 10. 1943), velitel 36. (mot.) pěší divize, XXXXI. tankového, XXVIII. a XXVII. armádního sboru; 15. 5. 1945 britské zajetí, propuštěn 5. 2. 1946. V rejstříku je příjmení psáno „Gollnik“, správný tvar je Gollnick.↩︎
Čára, o niž šlo, byla stanovena už v tajném dodatkovém protokolu k paktu z 23. srpna 1939: vedla v Polsku přibližně po řekách Pise, Narvi, Visle a Sanu, tedy daleko na západ od Brestu. Jednotky, které postoupily za ni, se proto musely vrátit, a Stalin si už 17. září u německého vyslance Schulenburga ujišťoval, že se wehrmacht skutečně stáhne. U Brestu to znamenalo, že město i pevnost na východním břehu Bugu zůstanou Sovětům. Dne 28. září 1939 smlouva o hranicích a přátelství čáru upravila: Německu zůstal Lublin a východní část varšavského vojvodství, nová hranice šla po Bugu a Sanu a Litva přešla do sovětské zájmové sféry.↩︎
Eduard hrabě O'Rourke (1876–1943) z irského rodu ruské šlechty, první gdaňský biskup. Ke Guderianově zmínce patří upřesnění: 13. června 1938 rezignoval a v září 1939 už gdaňským biskupem nebyl — byl titulárním biskupem ze Sophene. Rezignací přišel o gdaňské občanství, roku 1939 přijal polské a stal se kanovníkem v Poznani; tím se vysvětluje, proč byl tehdy v Polsku. Do Říma se dostal přes Berlín, což s Guderianovou verzí odpovídá. Zemřel v exilu v Římě; roku 1972 byly jeho ostatky přeneseny do katedrály v Olivě. V tisku stojí „O'Rourq“.↩︎
August Hlond (1881–1948), kardinál a primas polský; roku 1944 jej zatklo gestapo a internovalo ve Wiedenbrücku, odmítl podepsat propagandistické výzvy k Polákům. Guderianova scéna je u něj chronologicky nemožná: 4. 9. 1939 odjel z Poznaně a 14. 9. přešel do Rumunska, zatímco Němci k Brestu 14. 9. teprve dorazili.↩︎
Semjon Mojsejevič Krivošejn (1899–1978), sovětský důstojník z Voroněže, pocházel ze židovské rodiny. Roku 1936 jako první sovětský tankový velitel ve Španělsku (obrana Madridu). V září 1939 velel jako kombrig — odtud Guderianův „brigádní generál“ — 29. lehké tankové brigádě a v Brestu Litevském s Guderianem dojednal předání města i rozlučkovou přehlídku s výměnou vlajek. Později generálporučík tankových vojsk (21. 8. 1943), od února 1944 velitel 1. mechanizovaného sboru, roku 1945 Hrdina Sovětského svazu za Berlín; zemřel v Moskvě. V rejstříku je psáno „Krivošein“; obvyklý český přepis ruského Кривошеин je Krivošejn.↩︎
Předání Brestu Rudé armádě proběhlo 22. září 1939. Guderian navrhl společnou přehlídku s nastoupenými útvary obou armád na hlavním náměstí; velitel sovětské 29. tankové brigády Semjon Krivošein nastoupení odmítl s tím, že jeho vojsko je vyčerpané, dal k dispozici vojenskou hudbu a několik praporů a přehlídku přijal společně s Guderianem. V šestnáct hodin odcházející německé jednotky defilovaly před oběma generály a sovětské kolony vjížděly do města z druhé strany. Vztyčeny byly vítězné oblouky se svastikami i rudými hvězdami a německá filmová zpravodajství výjev snímala. Historici se přou, zda to byla společná přehlídka, nebo protokolární předání města; zprávy o podobných společných přehlídkách v jiných městech se doložit nepodařilo.↩︎
Botho-Wendt hrabě zu Eulenburg (1883–1945) z Gallingen (dnes Galiny, okres Bartoszyce), v letech 1924–30 poslanec za DNVP, roku 1931 vstoupil do NSDAP. V březnu 1945 zemřel při sovětské deportaci jižně od Moskvy; manželka a dcera se dostaly na Západ. V tisku stojí „Botho-Wend“, správně Botho-Wendt. Guderianova zmínka o „hezké dceři“ je sporná: Eulenburg se oženil roku 1936 a měl jedinou dceru, která by roku 1939 byla malé dítě.↩︎
Výraz je francouzský a Churchillovi nepatří: za jeho autora se hlásil válečný zpravodaj Roland Dorgelès a mohl vzniknout i jako převod amerického „phoney war“. Churchill sám toto období nazval v pamětech „the Twilight War“, soumračná válka; Němci mu říkali Sitzkrieg, Britové nejprve Bore War a potom Phoney War. Česky se vžilo „podivná válka“. Označuje dobu od konce polského tažení do 10. května 1940, kdy na západní frontě stály obě armády proti sobě a kdy kromě hlídkových akcí a války na moři k vážným bojům nedošlo.↩︎
Bydhošťskou krvavou nedělí (Bromberger Blutsonntag) se rozumí události v Bydgoszczi 3. a 4. září 1939, kdy městem procházela ustupující polská armáda a blížil se wehrmacht. Na polské jednotky se začalo střílet ze strany příslušníků německé menšiny, část z nich napojených na Abwehr; polští vojáci i civilisté odpověděli odvetou proti Němcům a v panice a pouličním zmatku došlo k zabíjení. Polské vyšetřování z roku 2004 uvádí asi 40 až 50 mrtvých Poláků a 100 až 300 mrtvých Němců; odhady počtu německých mrtvých se u jednotlivých historiků pohybují od 103 (Jastrzębski) do asi 415 (Rasmus). Nacistická propaganda čísla nafoukla — v listopadu 1939 mluvila o 5 400 zabitých Němcích, v únoru 1940 o 58 000 — a udělala z Bydhošti záminku k represím: při odvetných akcích a v rámci operace Tannenberg bylo v Dolině smrti u Fordonu zavražděno 1 200 až 3 000 polských civilistů a do prosince 1939 asi 5 000 polských civilistů v celém bydhošťském okrese, mezi nimi starosta města Leon Barciszewski. Guderian zmiňuje celou věc jedinou vedlejší větou jako „těžké časy“, které měli jeho západopruští příbuzní za sebou.↩︎
Walther Nehring (1892–1983), generálmajor od 1. 8. 1940, 1939–40 náčelník štábu XIX. sboru a tankové skupiny Guderian, pak velitel 18. tankové divize, od 1942 Afrikakorpsu, později XXIV. tankového sboru a roku 1945 1. tankové armády. V kapitole XI (s. 354) vedl v lednu 1945 obklíčené tankové síly skupiny armád A na západ — jedno z mála míst, kde Guderian vysloveně chválí výkon vojska. Jeden z hlavních tvůrců německé tankové doktríny, napsal dějiny německých tankových vojsk.↩︎
Gerd von Rundstedt (1875–1953), od 1940 polní maršál, v kap. V velitel skupiny armád A a v kap. VI (s. 130) skupiny armád Jih, 1942–45 s přestávkami vrchní velitel Západ; u Guderiana mimo jiné 14. 5. 1940 na mostě u Doncheryi, kde se za leteckého útoku suše zeptal „Je to tu vždycky takové?“. 1. 12. 1941 vystřídán Reichenauem po sporu o vyklizení Rostova — Guderianovo „první zazvonění“ (s. 232). Po 20. červenci 1944 předsedal „čestnému dvoru“, v němž zasedal i Guderian; 5. 5. 1949 propuštěn z britského zajetí jako neschopný procesu, souzen nebyl.↩︎
Joseph Goebbels (1897–1945), gauleiter Berlína a ministr propagandy, roku 1943 vyhlásil totální válku; v kap. V jeden z řečníků listopadového cyklu přednášek pro generály. 1. 5. 1945 sebevražda ve Vůdcově bunkru, předtím s manželkou Magdou otrávili svých šest dětí. V tisku stojí „Göbbels“, správně Goebbels.↩︎
Erich von Manstein (1887–1973), autor plánu na úder Ardenami, od 1942 polní maršál; v kap. V jako generálporučík a náčelník štábu skupiny armád A souhlasil s Guderianem a vyzval ho, aby to u Rundstedta zkusil ještě jednou. Guderian klade jeho memorandum na 4. 12. 1939, první je však z 31. 10. 1939, a hodnost uvádí anachronicky. Roku 1949 odsouzen na 18 let, 7. 5. 1953 propuštěn.↩︎
Odstavec zaznamenává Hitlerův vlastní výklad, jak jeho nedůvěra ke generalitě vznikala, tak jak jej Guderian slyšel v listopadu 1939; není to nezávislý pramen. Doloženo je: před obsazením Porýní 7. března 1936 generálové varovali a vpochodované jednotky skutečně měly rozkaz stáhnout se při francouzském odporu za Rýn; Blomberg byl zbaven úřadu po svém sňatku na konci ledna 1938 a Hitler 4. února 1938 převzal vrchní velení branné moci sám; Fritschovu aféru uzavřelo 18. března 1938 zproštění před čestným soudem, velení však Fritsch už nedostal. Doložen je i Hitlerův údaj o Beckovi: Beck požádal 18. srpna 1938 o zproštění funkce právě pro odpor k plánům války s Československem, úřad předal 27. srpna a z aktivní služby odešel k 1. listopadu 1938. Pro Hitlerův údaj o sporu o 36 proti 21 divizím a pro „směšně nízká čísla“ v Brauchitschově návrhu na zvýšení výroby lehkých polních houfnic se nezávislý doklad nenašel.↩︎
Erich Ludendorff (1865–1937), generál pěchoty, 29. 8. 1916 až 26. 10. 1918 první generální kvartýrmistr a faktický vedoucí 3. Nejvyššího armádního velení; 1923 účastník Hitlerova mnichovského puče, roku 1924 zproštěn. U Guderiana dvojí role: příklad toho, že silné velení bylo roku 1916 povoláno pozdě, a terč výtky „hypertrofie generálního štábu“, kterou Guderian odmítá odkazem na Ludendorffovu tvůrčí energii. Zemřel 20. 12. 1937 v Mnichově.↩︎
Walter von Reichenau vydal jako vrchní velitel 6. armády 10. října 1941 rozkaz, rozdávaný k předčítání až po rotách, který za cíl tažení označil úplné zničení „židovsko-bolševického“ systému a vymýcení „asijského“ vlivu v Evropě a od vojáků žádal plné porozumění pro „tvrdé, ale spravedlivé pokání“ vůči Židům; Hitler ho označil za vynikající a doporučil všem velitelům armád na východní frontě, aby si z Reichenaua vzali příklad. Jeho 6. armáda stála v září 1941 u Kyjeva, kde bylo 29. a 30. září v Babím Jaru zastřeleno přes 33 000 Židů; jednotky branné moci místo při vraždění zajišťovaly a spolupracovaly se Sonderkommandem 4a Paula Blobela. V srpnu 1941 Reichenau potvrdil rozkaz zastřelit devadesát židovských dětí v Bílé Cerkvi, když se jeho podřízený ohradil. Dne 1. prosince 1941 byl jmenován vrchním velitelem skupiny armád Jih a 17. ledna 1942 zemřel. Podle Guderianova vlastního líčení o několik stran dříve to byl právě Reichenau, kdo mu uložil, aby vystoupil jménem generality sám, a kdo ho v říšském kancléřství ohlásil k hlášení.↩︎