Knihovna · Třetí říše a druhá světová válka · Paměti vojáka

V. TAŽENÍ NA ZÁPADĚ

Šedé číslice v textu označují strany německého vydání (Neckargemünd 1960), podle nichž se citují odkazy a rejstříky.

Přípravy

Než začalo tažení proti západním mocnostem — kterému bychom se byli rádi vyhnuli —, byly zhodnoceny zkušenosti získané v Polsku. Ukázaly — pro mne nepřekvapivě —, že lehké divize jsou polovičatost. Byla proto nařízena jejich přeměna v tankové divize s čísly 6 až 9. Motorizované pěší divize se ukázaly jako příliš rozsáhlé. Bylo provedeno jejich zmenšení o jeden pěší pluk. Zvlášť naléhavé přezbrojení tankových pluků tanky Panzer III a IV postupovalo následkem malé výkonnosti průmyslu, ale také následkem hromadění nových tanků Vrchním velitelstvím pozemního vojska jen velmi pomalu.

Bylo mi podřízeno několik tankových divizí a pěší pluk „Großdeutschland“ (I.R. „G.D.“) k výcvikovým účelům. Jinak mě zaměstnávaly hlavně myšlenky na uspořádání a zamýšlený průběh operací na západě.

Vrchní velitelství pozemního vojska — tlačené Hitlerem k útoku — mělo v úmyslu použít znovu starého takzvaného „Schlieffenova plánu“ z roku 1914. To mělo sice přednost jednoduchosti, ale ne právě půvab novosti. Velmi brzy proto myšlenky kroužily kolem jiného řešení. Jednoho listopadového dne si mě dal Manstein zavolat a rozvinul přede mnou svou myšlenku¹: postupovat silnými tankovými silami přes Lucembursko a jižní Belgii proti prodloužené Maginotově linii u Sedanu, prorazit tuto opevněnou frontu a pak dokončit průlom francouzskou frontou. Požádal mě o posouzení svého návrhu z hlediska tankisty. Po podrobném studiu map a na základě vlastní znalosti terénu z první světové války jsem mohl Mansteinovi dát ujištění, že operace, kterou plánuje, je proveditelná. Jedinou podmínkou, kterou jsem musel položit, bylo nasadit na tento podnik dostatečný počet tankových a motorizovaných divizí — nejlépe všechny!

Manstein nato vypracoval memorandum, které bylo se souhlasem a podpisem generálplukovníka von Rundstedta odesláno 4. 12. 1939 Vrchnímu velitelství pozemního vojska. Tam nenašlo ohlas. Vrchní velitelství chtělo zpočátku nasadit k útoku přes Arlon jen jednu až dvě tankové divize. Došlo o tom k výměně názorů. Pokládal jsem toto nasazení za příliš slabé, a tedy bezúčelné. Roztříštění našich beztak slabých tankových sil by bývalo

80

největší chybou, jaké jsme se vůbec mohli dopustit. Právě tu se však Vrchní velitelství chystalo spáchat. Manstein naléhal, přivodil si tím však nelibost Vrchního velitelství v tak vysoké míře, že byl jmenován velícím generálem pěšího sboru. Prosil, aby mu dali aspoň tankový sbor; jeho prosbě nebylo vyhověno. Tak táhla naše nejlepší operační hlava do tažení se sborem třetí vlny — do tažení, jehož skvělý průběh vděčí podstatnou měrou jeho iniciativě. Jeho nástupcem u generálplukovníka von Rundstedta se stal podstatně klidnější generál von Sodenstern².

Mezitím donutila velení jedna příhoda u letectva, aby Schlieffenův plán opustilo. Kurýrní důstojník letectva letěl 10. ledna 1940 v noci nedovoleně s důležitými spisy, z nichž byl patrný plánovaný nástup podle Schlieffena, přes belgickou hranici a musel na belgickém území nouzově přistát. Zda se mu ještě podařilo papíry zničit, zůstalo neznámo. V každém případě bylo třeba počítat s tím, že se nástup stal známým Belgičanům a podle všeho i Francouzům a Angličanům.

Manstein nadto při svém hlášení u Hitlera u příležitosti jmenování velícím generálem našel příležitost vyložit mu svůj názor na budoucí operace. Mansteinův operační návrh se každopádně stal předmětem studií, které 7. února 1940 našly pro mne viditelný výraz ve válečné hře v Koblenzi. Při té válečné hře jsem navrhl zaútočit silnými tankovými a motorizovanými silami pátého dne tažení přes Mázu u Sedanu s cílem vynutit průlom a ten pak rozšířit směrem na Amiens. Náčelník generálního štábu pozemního vojska Halder, který byl válečné hře přítomen, pokládal tuto myšlenku za „nesmyslnou“. Jemu tanulo na mysli dosáhnout tankovými silami Mázy, nanejvýš získat předmostí, vyčkat pěších armád a pak vést „jednotný útok“ ne dřív než devátý nebo desátý den tažení. Nazýval to „srovnaným celkovým útokem“. Živě jsem odporoval a zdůraznil, že záleží na tom nasadit dostupnou omezenou údernou sílu tanků soustředěně a překvapivě na rozhodující bod, úderný klín členit do takové hloubky, aby nebylo třeba mít starost o křídlo, a pak případný počáteční úspěch neprodleně a bez ohledu na pěší sbory využít.

Ve svých názorech na hodnotu pohraničních opevnění mě utvrdily velmi pečlivé studie majora von Stiotta³, ženijního poradce skupiny armád. Pan von Stiotta se opíral hlavně o minuciózní vyhodnocení leteckých snímků; jeho argumenty se proto nedaly vyvrátit.

81

Čtrnáctého února se v Mayenu u armádního velitelství 12 generálplukovníka Lista⁴ konala za přítomnosti Haldera další válečná hra, při níž se probíral boj o přechod přes Mázu. Hlavní otázka, kterou mi předložili, se omezovala na to, zda se mají tankové divize pokusit o přechod řeky vlastními prostředky, nebo zda je lepší vyčkat příchodu pěchoty, a dále zda se v druhém případě mají přechodu zúčastnit, nebo zda je lepší, aby je pěchota vystřídala. Posledně jmenované řešení vylučovaly už terénní obtíže v Ardenách severně od Mázy. Rozprava probíhala tak skličujícím způsobem, že generál von Wietersheim⁵, velitel motorizovaného XIV. armádního sboru, který měl následovat za mým, a já jsme nakonec prohlásili, že za těchto okolností nemáme ve vedení podniku důvěru. Prohlásili jsme nasazení tanků za chybné a předpověděli krizi důvěry, bude-li nařízeno tímto způsobem.

Záležitost se ještě zamotala, když se ukázalo, že ani generálplukovník von Rundstedt nemá jasnou představu o výkonnosti tanků a zastává opatrné řešení. Teď Manstein chyběl!

Zvláštní lámání hlavy působila zřejmě otázka velení tolika tankovým svazkům. Po dlouhém sem a tam padla nakonec volba na generála von Kleista⁶, který se dosud zrovna nejevil jako přítel tanků.

Když bylo postaveno najisto, že úder Ardenami má vést každopádně můj tankový sbor, pustil jsem se s horlivostí do výcviku svých generálů a štábních důstojníků pro nastávající úkol. Byly mi podřízeny 1., 2. a 10. tanková divize, pěší pluk „Großdeutschland“ a řada sborových vojsk, mezi nimi i moždířový oddíl. S výjimkou pěšího pluku „Großdeutschland“ jsem vojska znal z mírových nebo válečných dob a kladl jsem v jejich výkonnost bezpodmínečnou důvěru. Teď jsem měl příležitost připravit je na těžký úkol, který je čekal a v jehož zdar vlastně nikdo nevěřil kromě Hitlera, Mansteina a mne. Myšlenkový zápas o prosazení té myšlenky byl dost vysilující. Potřeboval jsem proto menší zotavení, kterého se mi v druhé polovině března také dostalo.

Předtím se však 15. 3. konala u Hitlera v říšském kancléřství porada vrchních velitelů skupiny armád A, k níž byli přibráni generál von Kleist a já. Každý z přítomných vylíčil svůj úkol a způsob, jakým jej hodlá řešit. Jako poslední jsem přišel na řadu já. Můj úkol zněl překročit ve stanovený den lucemburskou hranici, pak postupovat jižní Belgií na Sedan, u Sedanu překročit Mázu a zřídit na levém břehu předmostí, které umožní přechod pěších sborů, jež mě následují.

Krátce jsem rozvedl, že sbor bude veden ve třech kolonách Lucemburskem a jižní Belgií, že počítám s tím, že prvního dne dosáhnu belgických hraničních postavení a pokud možno je prorazím,

82

druhého dne budu pokračovat v postupu přes Neufchâteau, třetího dne se u Bouillonu dostanu přes Semois, čtvrtého dne dosáhnu Mázy a pátého dne zaútočím přes řeku.⁷ Večer toho dne jsem doufal mít předmostí. Nato se Hitler zeptal: „A co chcete dělat pak?“ Byl první, kdo tuto rozhodující otázku vůbec položil. Odpověděl jsem: „Nepřijde-li rozkaz, který by tomu odporoval, budu příštího dne pokračovat v úderu západním směrem. Nejvyšší velení by mělo rozhodnout, zda má být veden směrem na Amiens, nebo na Paříž. Nejúčinnější směr úderu je podle mého názoru přes Amiens k Lamanšskému průlivu.“ Hitler přikývl a dál neřekl nic. Jen generál Busch, který velel 16. armádě nasazené vlevo ode mne, zvolal: „No, já nevěřím, že se přes ni dostanete!“ Hitler očekával mou odpověď se zjevným napětím. Zněla: „Vy to přece také dělat nemusíte.“ Hitler ani k tomu nic nepoznamenal.

Ani později jsem nedostal rozkaz, který by šel za získání předmostí přes Mázu. Všechna rozhodnutí až po dosažení Atlantiku u Abbeville jsem učinil samostatně. Vyšší velení působilo na mé operace převážně brzdivě.

Po skončení své krátké dovolené jsem se znovu pustil do příprav velkého podniku. Dlouhá zima ustoupila kouzelnému jaru, a tím hrozilo, že se z opakovaných zkušebních poplachů stane vážná věc. Než se obrátím k líčení událostí, zdá se mi na místě vysvětlit, proč jsem nastávajícímu těžkému útoku hleděl vstříc s důvěrou. Musím k tomu trochu zabrousit zpátky.

První světová válka na západní frontě ztuhla po krátké pohyblivé válce v pozičních bojích. Žádné sebevětší hromadění válečného materiálu nedokázalo uvést fronty znovu do pohybu, dokud v listopadu 1916 „tanky“ na straně našich protivníků svým pancéřováním, svými pásy a svou výzbrojí děly a kulomety nepronesly dosud nechráněné bojovníky přehradnou palbou a drátěnými překážkami, přes zákopy a pole kráterů, živé a bojeschopné do německých linií, a tím útoku znovu dopomohly k jeho právu.

Tento jev byl svérázný a zasluhoval vážnou pozornost. Němci bohužel tanky během války podcenili a dnes je lhostejné, zda měla tato skutečnost důvod v nedostatku technického porozumění u rozhodujících mužů, nebo v nedostatečné výkonnosti německého zbrojního průmyslu.

Pravý význam „tanků“ vyplynul ze skutečnosti, že versailleská smlouva Německu pod hrozbou trestu zakázala držení a výrobu obrněných vozů, tanků nebo podobných zařízení, která mohou sloužit válečným účelům.

83

Skizze 3a. Strana 83 předlohy.

84

U našich nepřátel byl tedy „tank“ pokládán za tak rozhodující bojový prostředek, že nám jeho držení bylo zakázáno. Vyvodil jsem z toho závěr, že je třeba pečlivě studovat dějiny tohoto rozhodujícího bojového prostředku a sledovat jeho další vývoj. Z teoretické úvahy člověka stojícího vně a nezatíženého žádnou tradicí vzešla nauka o použití, organizaci a konstrukci tanků a tankových svazků, která šla za nauky panující v cizině. Podařilo se mi v dlouholetých prudkých bojích uvést své přesvědčení ve skutek dřív, než ostatní armády dospěly k podobným názorům. Náskok v zamýšleném členění a použití tanků byl prvním činitelem, na němž se zakládala má víra v úspěch. Ještě roku 1940 jsem s touto vírou stál v německém pozemním vojsku dosti osamocen.

Podrobné studium první světové války mi poskytlo hluboký vhled do psychiky bojujících. O vlastní armádě jsem stejně věděl své z pohledu zblízka. O duších našich západních protivníků jsem získal určitý úsudek, který se roku 1940 potvrdil. Poziční válka ovládala mozky navzdory nové tankové zbrani, které protivníci z velké části vděčili za své vítězství roku 1918.

Nejsilnější armádu západoevropské pevniny měla Francie. Počtem nejsilnější tankovou zbraň v západní Evropě měla Francie.

Anglicko-francouzské síly na západě disponovaly v květnu 1940 asi 4800 tanky, německé tabulkovým stavem asi 2800 včetně obrněných průzkumných vozů; skutečně po ruce bylo na německé straně na začátku útoku kolem 2200 tanků. Stáli jsme tedy proti dvojnásobné převaze⁸, kterou ještě vyostřovalo, že francouzské tanky byly německým nadřazeny pancéřováním a ráží děl, zato podřazeny prostředky velení a rychlostí. (Srov. přílohu 2.) Navzdory těmto nejsilnějším pohyblivým bojovým prostředkům si Francie vytvořila Maginotovu linii, a tím nejsilnější opevněnou linii na světě. Proč nebyly peníze vložené do opevnění použity na modernizaci a zesílení pohyblivých sil?

Podněty mířící tímto směrem, pocházející od de Gaulla, Daladiera⁹ a jiných, zůstaly bez povšimnutí. Z toho bylo třeba usoudit, že nejvyšší francouzské velení význam tanků pro pohyblivou válku nerozpoznalo nebo rozpoznat nechtělo. V každém případě dovolovaly všechny manévry a větší vojenská cvičení, o jejichž průběhu jsem se dozvěděl, závěr, že francouzské velení je ochotno vést svá vojska tak, aby rozhodnutí vybudovaná na bezpečných podkladech sloužila bezpečným pohybům a plánovitým útočným nebo obranným opatřením. Usilovalo se o plnou jasnost o postavení a rozdělení sil nepřítele, než se přikročilo k jednání. Jakmile bylo rozhodnutí učiněno, postupovalo se podle plánu, skoro se musí říci schematicky, jak při přibližovacím

85

Skizze 3b. Strana 85 předlohy.

86

pochodu, tak při zaujímání východiště, palebné přípravě a provedení útoku nebo při rozvržení obrany. Toto úsilí o plánované jednání, při němž nemělo nic zůstat náhodě, vedlo i k začlenění pohyblivé síly tanků do organismu armády ve formě, která schéma neprolomila — totiž k jejich rozdělení mezi pěší divize. Jen zlomek byl členěn k operačnímu použití.

Pokud šlo o Francouze, mohlo německé velení s jistotou počítat, že obrana Francie bude vedena za využití opevnění opatrně a schematicky podle doktríny, která vzešla ze závěrů, jež Francie vyvodila z první světové války, ze zkušeností poziční války, z vysokého hodnocení palby a z podcenění pohybu.

Nám známé zásady francouzské strategie a taktiky roku 1940 byly ve své protikladnosti ke způsobu boje, který jsem navrhoval, druhým činitelem mé víry ve vítězství.

Do jara 1940 se na německé straně vytvořil jasný obraz nepřátelského rozdělení sil a opevnění. Věděli jsme, že Maginotova linie přechází mezi Montmédy a Sedanem¹⁰ ze své velmi silné podoby do slabší formy výstavby. Opevnění od Sedanu ke Kanálu jsme nazývali „prodloužená Maginotova linie“. Rozpoznali jsme průběh a z velké části i sílu belgických a holandských opevnění. Byla jednostranně obrácena proti Německu.

Zatímco Maginotova linie byla obsazena slabě, soustředila se hlavní síla francouzské armády včetně tankových divizí a britský expediční sbor ve francouzských Flandrech mezi Mázou a Lamanšským průlivem s frontou obrácenou na severovýchod; belgické a holandské jednotky byly naproti tomu rozčleněny k ochraně svých zemí proti útoku z východu.

Z tohoto rozdělení sil se dalo usoudit, že nepřítel počítá s tím, že Němci znovu uvedou v život Schlieffenův plán z roku 1914¹¹, a že chce masou spojeneckých armád vyjít tomuto obchvatu přes Holandsko a Belgii naproti. Dostatečné zajištění otočného bodu pohybu do Belgie záložními silami — někde v prostoru Charleville nebo Verdunu — patrné nebylo. Zdálo se, jako by francouzské vrchní velení nepovažovalo za možný vůbec žádný jiný případ než starý Schlieffenův plán.

Toto nám známé rozčlenění nepřátelských sil a jeho předvídatelné chování na počátku německých pohybů byly třetím činitelem víry ve vítězství.

K tomu přistoupilo ještě několik méně spolehlivých, ale přece jen zmínky hodných hledisek při celkovém hodnocení našich protivníků.

87

Francouze jsme z první světové války znali a ctili jako statečné a houževnaté vojáky, kteří svou zemi hájili s nezlomnou energií. Nepochybovali jsme, že si stejný postoj zachovají. Co se týče vrchního velení, překvapilo nás, že na podzim 1939 nebyla využita příznivá příležitost k útoku, kdy byla hlavní síla německé armády, a zvláště všechny tankové síly, vázána v Polsku. Důvody té zdrženlivosti tehdy nebyly rozpoznatelné. Dalo se jen hádat. Každopádně opatrnost vrchního velení překvapovala a vnucovala myšlenku, že na druhé straně snad doufají, že se vážnému střetnutí nějak vyhnou. Poněkud nečinné chování Francouzů během zimy 1939/40 svádělo k závěru, že na francouzské straně není chuť do téhle války nijak velká.

Ze všeho toho se dalo usoudit, že cílevědomý, překvapivě vedený úder silnými tankovými silami přes Sedan na Amiens a k Atlantiku musí zasáhnout protivníka postupujícího do Belgie hluboko do boku; že proti takovému úderu má nepřítel k dispozici jen nedostatečné záložní síly; že má tedy velkou vyhlídku na úspěch a při neodkladném využití prvních úspěchů může vést k odříznutí celých nepřátelských hlavních nepřátelských sil, které postoupily do Belgie.

Teď šlo o to přesvědčit o správnosti svých myšlenek stejnou měrou nadřízené i podřízené a tím dosáhnout volnosti jednání shora a důvěřivého přitakání zdola. První se mi podařilo jen velmi nedokonale, zato druhé tím lépe.

Pro případ útoku zůstal v platnosti rozkaz, že XIX. armádní sbor má severním Lucemburskem a jižním výběžkem Belgie dosáhnout Mázy u Sedanu a získat tam předmostí, které umožní následujícím pěším divizím přechod řeky. Pro případ překvapivých úspěchů nebyly dány žádné pokyny.

Součinnost s letectvem byla upravena. Byl jsem odkázán na společné jednání s bitevními letci pod mimořádně statečným generálem von Stutterheimem¹² a s leteckým sborem generála Loerzera¹³. Abych spolupráci učinil plodnou, pozval jsem letce na svá cvičení na mapách a sám jsem se zúčastnil válečné hry letectva pod Loerzerovým vedením. Předmětem porady byl přechod Mázy. Po pečlivém uvážení jsme dospěli ke shodnému rozhodnutí rozprostřít činnost letců na celou dobu přechodu, tedy nenechat bombardéry a střemhlavé letouny provést jediný soustředěný úder, nýbrž od začátku přepravy stálými útoky a hrozbami útoku ochromit nepřátelské baterie stojící v otevřených palebných postaveních tím, že obsluhy budou nuceny

88

uhýbat skutečné nebo obávané hrozbě ze vzduchu.

Časový průběh tohoto způsobu útoku a rozdělení cílů byly stanoveny v mapě.

Krátce před začátkem pohybů byl ještě na Göringovo přání jeden prapor pěšího pluku „Großdeutschland“ naložen na letouny Storch¹⁴ s úkolem přistát ráno prvního dne útoku těsně za belgickou frontou u Witry západně od Martelange a vnést tím nejistotu do obrany pohraničních opevnění.

Pro nařízený rychlý postup Lucemburskem a jižní Belgií byly tři tankové divize sboru postaveny vedle sebe, v prostředku 1. tanková divize, za ní sborové dělostřelectvo, velitelství sboru a hlavní síla protiletadlového dělostřelectva. Tady leželo prozatím těžiště. Vpravo od první měla postupovat 2. tanková divize, vlevo od první desátá tanková divize s pěším plukem „Großdeutschland“. První tankové divizi velel generál Kirchner¹⁵, druhé generál Veiel, desáté generál Schaal. Všechny tři jsem dobře znal. Měl jsem plnou důvěru v jejich schopnosti i v jejich dobrou vůli.

Znali mé bojové zásady a věděli, že tankové svazky je třeba vybavit jízdenkou až do konečné stanice, posílají-li se na cestu. V našem případě cíl zněl: „Kanál“! To bylo jasné a každému vojákovi to bylo pochopitelné, i když po začátku pohybů delší dobu žádný rozkaz nedostal.

Průlom ke Kanálu

Dne 9. 5. 1940 odpoledne ve 13.30 jsme byli uvedeni v pohotovost. V 16.00 jsem opustil Koblenz a k večeru jsem dorazil na velitelské stanoviště sboru, do Sonnenhofu u Bitburgu. Jednotky podle rozkazu zaujaly výchozí postavení podél hranice mezi Viandenem a Echternachem.

Dne 10. 5. v 5.35 ráno jsem s 1. tankovou divizí překročil u Wallendorfu lucemburskou hranici a odpoledne dosáhl hranice belgické (u Martelange). Předsunutý oddíl 1. tankové divize prorazil pohraniční opevnění a spojil se s muži „Großdeutschlandu“ vysazenými ze vzduchu, do Belgie však hluboko nepronikl, protože pohyb zdržela rozsáhlá ničení cest, která se v horském terénu nedala objet. Cesty měly být během noci uvedeny do sjízdného stavu. Druhá tanková divize bojovala o Strainchamps, desátá tanková divize postupovala přes Habay-la-Neuve a Etalle proti francouzským silám (2. jezdecké divizi a 3. koloniální pěší divizi). Hlavní stan sboru přešel do Rambruchu západně od Martelange.

Jedenáctý květen přinesl dopoledne překonání destrukcí a zaminovaných úseků podél belgické hranice. K poledni se rozběhl postup 1. tankové divize. Zamířil, tanky vpředu, proti opevněním

89

po obou stranách Neufchâteau, obsazeným ardenskými myslivci¹⁶ z belgických pohraničních postavení a francouzskou jízdou. Po krátkých bojích s nepatrnými ztrátami byla nepřátelská postavení proražena a Neufchâteau dobyto. První tanková divize neprodleně přešla v pronásledování, dobyla Bertrix a za soumraku se dostala až k Bouillonu, v kterémžto městě se ovšem Francouzi drželi ještě přes noc. U obou ostatních divizí se postup za lehkých bojů odbyl hladce. Druhá tanková divize dobyla Libramont. Desátá tanková divize měla u Habay-la-Neuve několik ztrát; velitel střeleckého pluku 69, podplukovník Ehlermann¹⁷, padl 10. 5. u Sainte-Marie.

Během noci z 10. na 11. 5. nařídila nadřízená tanková skupina Kleist, aby desátá tanková divize neodkladně odbočila na Longwy k ochraně levého boku skupiny, protože odtamtud byl hlášen příchod francouzské jízdy. Požádal jsem, aby bylo od tohoto opatření odstoupeno, neboť odpadnutí jedné třetiny mé bojové síly kvůli možnému výskytu nepřátelské jízdy musí ohrozit přechod Mázy, a tím i zdar celé operace. Abych předešel všem potížím, jaké byly při té zvláštní bázni z jízdy myslitelné, nasadil jsem desátou tankovou divizi na paralelní cestu severně od její dosavadní postupové silnice přes Rulles proti úseku Semois Cugnon–Mortehan a nařídil jí, aby pokračovala v postupu. Nebezpečí zastavení a odbočení bylo prozatím zažehnáno. Tanková skupina na tom nakonec netrvala. Francouzská jízda nepřišla. (Viz příloha 3)

Pěší pluk „Großdeutschland“ byl večer stažen přes Saint-Médard k dispozici sboru. Velitelství sboru strávilo noc v Neufchâteau.

Na svatodušní neděli 12. 5. v 5.00 jsem se svou generálskou kolonou vyjel přes Bertrix – Fays-les-Veneurs – Bellevaux do Bouillonu, na nějž ve 7.45 zaútočil střelecký pluk 1 pod podplukovníkem Balckem¹⁸ a rychle jej vzal. Most přes Semois Francouzi vyhodili, řeka však byla pro tanky na různých místech brodná. Ženisté divize se hned pustili do stavby nového mostu. Když jsem se přesvědčil o účelnosti přijatých opatření, následoval jsem tanky přes řeku směrem na Sedan, musel jsem se však kvůli zaminování cesty ještě jednou vrátit do Bouillonu. V jižní části města jsem při tom zažil první útok nepřátelských letců na stavbu mostu 1. tankové divize. Místo přemostění zůstalo naštěstí nepoškozeno. Několik domů začalo hořet.

Vyjel jsem nyní lesem k desáté tankové divizi, která přešla úsek u Cugnonu a Herbeumontu. Když jsem dorazil na její postupovou cestu, byl jsem očitým svědkem boje průzkumného oddílu o pohraniční opevnění; těsně za průzkumem následovali střelci, statečný velitel brigády plukovník Fischer¹⁹ v čele, a hned potom

90

velitel divize generál Schaal. Čilý postup divize pod jejími důstojníky činil nejlepší dojem. Zdolání opevnění ležících v lese se podařilo v krátké době; postup přes La Chapelle na Bazeilles-Balan pokračoval. Mohl jsem se uklidněn vrátit na bojové velitelské stanoviště sboru do Bouillonu.

Plukovník Nehring, náčelník štábu, se zatím zařídil v hotelu Panorama s nádherným výhledem do krásného údolí Semois. Ve společné pracovně bylo mé místo nápaditě zřízeno ve výklenku s loveckými trofejemi. Pustili jsme se do práce. Náhle však zaznělo několik detonací v rychlém sledu; opět letci! A jako by to nestačilo, vzňala se ženijní kolona s prostředky pro boj zblízka, trhací municí, minami a ručními granáty a detonace pokračovaly. Obrovská hlava kance, visící nade mnou na zdi, se uvolnila a o vlásek mě nezabila; dolů přišly i ostatní trofeje a to krásné vyhlídkové okno, u něhož jsem seděl, se mi rozletělo na střepy kolem hlavy. Pobyt se stal velmi nepohodlným a rozhodli jsme se změnit místo. Vybrán byl k tomu malý hotel na návrší severně od Bouillonu, který sloužil jako kvartýr štábu tankového pluku 1. Při jeho obhlídce mě právě přítomný velitel bitevních letců generál von Stutterheim před tímto domem v exponované poloze varoval. Ještě během našeho rozhovoru se objevila letka belgických letců a zasypala bivak tanků bombami. Ztráty byly minimální, ale Stutterheim…

Guderian v Bouillonu, květen 1940
autor neznámý, Bild 146-1980-004-32 · CC BY-SA 3.0 de

…ale Stutterheim teď pro své varování našel sluchu — odtáhli jsme ještě dál na sever do nejbližší vesnice, do Bellevaux-Noirefontaine.

Ještě než se to druhé přesídlení uskutečnilo, objevil se Fieseler Storch, aby mě odvezl k tankové skupině ke generálu von Kleistovi k převzetí rozkazu. Tam jsem dostal rozkaz zaútočit následujícího dne, 13. 5. v 16.00, přes Mázu. Moje 1. a 10. tanková divize mohly být do té doby podle všeho připraveny, 2. tanková divize, která měla potíže na Semois, zcela určitě ne. Tuto okolnost, významnou vzhledem ke slabosti celkového útoku, jsem ohlásil. Generál von Kleist však na svém rozkazu trval a já musel přiznat, že mohlo být výhodné zaútočit neodkladně z pochodu, bez čekání na dokončení nástupu. Další rozkaz byl podstatně nepříjemnější: generál von Kleist a letecký generál Sperrle²⁰ rozhodli, aniž znali mou dohodu s Loerzerem, provést na začátku dělostřelecké přípravy jediný masový shoz bomb. Celý můj útočný plán se tím rozkolísal, protože dlouhotrvající ochromení nepřátelského dělostřelectva už nebylo zajištěno. Živě jsem protestoval a požádal o obnovení svého původního plánu, na němž byl celý útok založen. Generál von Kleist i tuto žádost zamítl, a tak jsem letěl Storchem s jiným pilotem zpátky ke svému

91

sboru.

Ten mladý muž tvrdil, že přistávací plochu pro Storche, z níž jsem vzlétl, zná přesně, za soumraku ji však nenašel, a já se velmi brzy nacházel nad Mázou a nad francouzskými postaveními — v neozbrojeném, pomalém Storchovi pocit nijak příjemný. Velmi energicky jsem letce dostal na sever a na svou přistávací plochu; sotva to stačilo.

Po příjezdu na velitelské stanoviště sboru jsem se s plnou parou pustil do vypracování rozkazů. Při té krátké době, kterou jsme měli, jsme si mohli pomoci jen tím, že jsme rozkazy vypracované při válečné hře v Koblenzi vytrhli ze spisů, změnili datum a hodiny a pak je vydali. Odpovídaly skutečnosti. V plánu byl ovšem útok stanoven na 10. hodinu dopolední, zatímco ve skutečnosti mohl začít až v 16.00. První a desátá tanková divize postupovaly stejně, a tak se vydání rozkazů odbylo tak rychle a jednoduše, jak je jen myslitelné. (Viz příloha 4)

Večer 12. 5. se první a desátá tanková divize zmocnily severního břehu Mázy a vzaly historické město a pevnost Sedan²¹. Noc byla využita k zaujetí východiště a dělostřelectvo sboru i tankové skupiny zaujalo palebná postavení. Těžiště útoku leželo u 1. tankové divize, zesílené pěším plukem „Großdeutschland“, sborovým dělostřelectvem a těžkými dělostřeleckými oddíly obou křídelních divizí. Druhá a desátá tanková divize tedy měly první den útoku k dispozici jen po dvou lehkých dělostřeleckých oddílech. Tuto dělostřeleckou slabost křídel je třeba vzít v úvahu při hodnocení bojových výkonů obou divizí 13. 5.

Guderian ve velitelském voze Sd.Kfz. 251 se šifrovacím strojem Enigma, květen 1940
Erich Borchert, Bild 101I-769-0229-10A · CC BY-SA 3.0 de

Na 13. 5. bylo nařízeno přeložení velitelského stanoviště sboru do La Chapelle. (Viz příloha 5)

Dopoledne jsem se vypravil nejprve na velitelské stanoviště 1. tankové divize, abych se přesvědčil o stavu příprav k útoku, a pak jsem jel místy zaminovaným terénem, který řidiči mé kolony odminovávali, a dělostřeleckou palbou z francouzských opevnění k 2. tankové divizi do Sugny. Čelo této divize dosáhlo francouzské hranice. V poledne jsem byl u sborového štábu, který zatím dorazil k La Chapelle.

V 15.30 jsem se francouzskou dělostřeleckou palbou vypravil na předsunuté pozorovací stanoviště 10. tankové divize, abych si prohlédl účinnou střelbu svého dělostřelectva a zásah letectva. V 16.00 se bitva rozjela palebnou smrští, na naše poměry pozoruhodnou. Se zvláštním napětím jsem vyhlížel útok letců. Objevili se přesně, ale mé ohromení bylo nepopsatelné, protože k útoku nastoupili s několika málo letkami bombardérů a střemhlavých letounů pod stíhací ochranou

92

— a to právě tím způsobem, jak bylo při válečné hře s Loerzerem probráno a stanoveno. Rozmyslel si to generál von Kleist přece ještě jinak, nebo rozkaz ke změně způsobu útoku neprošel? Ať tak či tak, letci dělali to, co bylo podle mého názoru pro náš útok nejvýhodnější, a mně se ulehčilo.

Teď mi šlo o to být přítomen útoku střelců přes Mázu. Přeprava musela být téměř skončena, a tak jsem se vypravil do Saint-Menges a odtud přes Floing k plánovanému místu přemostění 1. tankové divize. Prvním útočným člunem, který šel na vodu, jsem se nechal převézt přes řeku. Na druhém břehu jsem potkal schopného a statečného velitele střeleckého pluku 1, podplukovníka Balcka, s jeho štábem. Přivítali mě veselým zvoláním „Vyjížďky na gondole po Máze jsou zakázány!“ Skutečně jsem se tak při přípravných cvičeních na mapách vyjádřil, protože se mi názory mladších pánů zdály příliš lehkomyslné. Teď se ukázalo, že situaci posoudili správně.

Útok střeleckého pluku 1 a vlevo od něj pěšího pluku „Großdeutschland“ se nyní odbýval jako při přehlídce na vojenském cvičišti. Francouzské dělostřelectvo bylo stálou hrozbou střemhlavých letounů a bombardérů téměř ochromeno. Betonové objekty na Máze byly vyřazeny z boje protitankovými a protiletadlovými kanóny, nepřátelské kulomety byly potlačovány vlastními těžkými zbraněmi a dělostřelectvem. Přes naprosto nekrytý luční terén značné šířky zůstaly ztráty velmi malé. Do tmy bylo dosaženo hlubokého vlomu do opevnění. Vojsko mělo rozkaz pokračovat v útoku bez přestávky i v noci a já se mohl spolehnout, že ten podstatný rozkaz také vykoná. Do 23.00 dobylo Cheveuges a části Bois de la Marfée a západně od Wadelincourtu vniklo do francouzské hlavní bojové linie. Vypravil jsem se tedy s radostnou hrdostí na velitelské stanoviště sboru do Bois de la Garenne, kam jsem dorazil právě včas, abych zažil ještě jeden letecký útok na cestu u La Chapelle, a pak jsem se dal do pročítání hlášení z křídel.

Vpravo se 2. tanková divize dostala do boje jen svými nejpřednějšími částmi, průzkumným oddílem a praporem motocyklových střelců, a dále svým těžkým dělostřelectvem. Přechod řeky s těmito prostředky provést nedokázala. První tanková divize byla s celou střeleckou brigádou na levém břehu Mázy a chystala se, jak bude most hotov, přisunout dělostřelectvo a tanky. Pěší pluk „Großdeutschland“ byl za Mázou. Desátá tanková divize řeku překročila a získala malé předmostí; kvůli chybějící dělostřelecké podpoře to měla toho dne těžké. Velmi rušila boční palba z Maginotovy linie jižně od Douzy-Carignanu. Příští ráno jí však muselo přinést ulehčení, stejně jako 2. tankové divizi. Silné protiletadlové

93

Skizze 4. Strana 93 předlohy.

94

dělostřelectvo sboru bylo během noci postaveno do postavení u přemostění na Máze, neboť 14. už nebylo možné počítat se žádnou podporou letectva nasazeného jinde.

V noci jsem zatelefonoval Loerzerovi, abych se vyptal na důvody toho leteckého nasazení a zároveň poděkoval za vynikající podporu, která tak podstatně přispěla k našemu úspěchu. Dozvěděl jsem se, že Sperrleho rozkaz dorazil příliš pozdě, aby ještě zastihl letky, a že jej Loerzer proto správně zadržel. Potom jsem odvysílal Buschovi, který tehdy při hlášení u Vůdce v Berlíně vyslovil pochybnost, zda se dostanu přes Mázu, zprávu o úspěchu svého vojska a dostal velmi milou odpověď. Nakonec jsem poděkoval svým spolupracovníkům ve štábu za jejich obětavou pomoc. (Viz příloha 6)

Ráno 14. 5. hlásila statečná 1. tanková divize, že během noci dokázala svůj vlom značně rozšířit a že prošla Chémery. Tedy vzhůru do Chémery! Na Máze tisíce zajatců. U Chémery výdej rozkazů velitelům 1. tankové divize, jemuž jsem byl přítomen. Na hlášení o příchodu silných francouzských tankových sil nasadila 1. tanková divize své disponibilní tanky k útoku ve směru na Stonne, zatímco já jsem se vypravil k mázskému mostu, abych prostřednictvím své velitelské kolony, tam připravené, zařídil přednostní přechod 2. tankové brigády bezprostředně za první, aby bylo možné čelit francouzskému úderu dostatečnými silami. Ten se zhroutil u Bulsonu se ztrátou 20 tanků²², u Chémery se ztrátou 50 tanků. Pěší pluk „Großdeutschland“ dobyl Bulson a odtud postupoval na Villers-Maisoncelle. Krátce po mém odjezdu zaútočily bohužel německé střemhlavé letouny na nahromadění lidí v Chémery a způsobily zarmucující ztráty.

Druhá tanková divize mezitím překročila Mázu u Donchery a chystala se vystoupat na výšiny jižního břehu. Jel jsem tam, abych se přesvědčil o stavu boje, zastihl odpovědné velitele, plukovníky von Vaersta²³ a von Prittwitze²⁴, v čele jejich svazků a mohl se vrátit k Máze. Tam se nyní rozvinulo živé bombardování nepřátelskými letci. Velmi statečně útočícím Francouzům a Angličanům se nepodařilo zasáhnout mosty, jejich ztráty však byly velmi značné. Protiletadlové dělostřelectvo mělo svůj čestný den a střílelo výtečně. Do večera dosáhlo asi 150 sestřelů²⁵. Velitel pluku, plukovník von Hippel²⁶, za to později dostal Rytířský kříž.

Mezitím se v nepřerušeném proudu odbýval přechod 2. tankové brigády přes řeku. K poledni se k radosti nás všech objevil vrchní velitel skupiny armád, generálplukovník von Rundstedt, aby se přesvědčil o situaci. Uprostřed mostu jsem mu podal hlášení, právě během dalšího leteckého útoku. Zeptal se suše:

95

„Je to tu vždycky takové?“ Mohl jsem s dobrým svědomím přisvědčit. Pak pronesl velmi srdečná slova uznání pro to zdatné vojsko.

Zase vpřed k 1. tankové divizi! Zastihl jsem velitele divize v průvodu jeho prvního důstojníka generálního štábu, majora Wencka, a položil mu otázku, zda lze celou divizi odklonit na západ, nebo zda musí část zůstat jako ochrana boku s frontou na jih východně od Ardenského kanálu. Wenck vpadl do té úvahy slovy „Pěstí, ne po kapkách!“, tedy obratem, který jsem často užíval sám. Otázka tím byla rozhodnuta. První a druhá tanková divize dostaly neodkladně rozkaz obrátit se všemi silami vpravo v bok, překročit Ardenský kanál a postupovat na západ s cílem dovršit průlom francouzskou frontou.

Abych pohyby obou divizí přivedl do souladu, vypravil jsem se ke štábu 2. tankové divize na mázskou výšinu nad Donchery, do Château Rocan. Odtamtud byl dobrý rozhled po terénu, kterým 2. tanková divize 13. a 14. 5. přicházela a útočila. Divil jsem se, že francouzské dálkové dělostřelectvo z Maginotovy linie náš pochod silněji neostřelovalo a nenarušilo. Zdar našeho útoku mi při pohledu na toto postavení ještě dodatečně připadal téměř jako zázrak.

Odpoledne zpátky na velitelské stanoviště, abych upravil součinnost divizí na 15. 5. Těsně za mým sborem následoval XXXXI. armádní sbor Reinhardtův a od 12. 5. byl nasazen vpravo od XIX. armádního sboru ve směru na Mézières-Charleville. Dne 13. 5. si vynutil přechod Mázy a nyní se probíjel západním směrem. XIV. armádní sbor pod generálem von Wietersheimem byl přiveden bezprostředně za mnou a musel se brzy objevit na Máze.

První tanková divize překročila do večera silnými částmi Ardenský kanál a proti živému odporu dosáhla Singly a Vendresse. Desátá tanková divize překročila svými tanky linii Maisoncelle–Raucourt-et-Flabas a masou dosáhla výšin jižně od Bulsonu a Thélonne, přičemž ukořistila přes 40 děl.

Pro XIX. armádní sbor šlo o to dosáhnout ovládajícího výškového terénu u Stonne, aby byla nepříteli odňata každá možnost působit na mázské mosty a následujícím svazkům zajištěn nerušený přechod řeky. Útok na tyto výšiny vedl 14. 5. k těžkým bojům u pěšího pluku „Großdeutschland“ a u 10. tankové divize. Obec Stonne několikrát změnila majitele²⁷. Patnáctého měly být tyto boje dovedeny k závěru. (Viz příloha 7)

Dne 15. 5. ve 4.00 ráno dorazil na velitelské stanoviště sboru generál von Wietersheim, aby projednal vystřídání mých svazků v mázském předmostí jižně od Sedanu. Po krátkém vylíčení situace jsme se vypravili na velitelské stanoviště 10. tankové divize u Bulsonu. Generál Schaal byl vepředu

96

u svého vojska. První důstojník generálního štábu divize, vynikající podplukovník svobodný pán von Liebenstein, vysvětlil obtížnou situaci a trpělivě odpovídal na mnohé podrobné otázky našeho nástupce. O průběhu vystřídání bylo dohodnuto, že 10. tanková divize a pěší pluk „Großdeutschland“ přejdou pod velení XIV. armádního sboru na tak dlouho, dokud je svazky tohoto sboru nevystřídají. Na příští dny jsem tak byl omezen na velení 1. a 2. tankové divizi.

Desátá tanková divize s podřízeným pěším plukem „Großdeutschland“ dostala úkol zajistit jižní bok XIX. armádního sboru v linii Ardenský kanál — výšiny u Stonne — mázská smyčka jižně od Villemontry. Během 15. 5. ji už zesílily nejpřednější části 29. (mot.) pěší divize.

Z velitelského stanoviště 10. tankové divize jsem jel do Stonne k pěšímu pluku „Großdeutschland“. Tam byl právě v chodu francouzský útok, a proto nebyl nikdo k zastižení. Nálada byla trochu nervózní, ale postavení se nakonec udrželo. Pak jsem se vypravil na nové velitelské stanoviště sboru v lesíku u Sapogne, už na jižním břehu Mázy.

Noc proběhla proti mému očekávání velmi neklidně, ale nikoli působením nepřítele, nýbrž potížemi s vlastním velením. Tanková skupina Kleist nařídila zastavit pohyby a omezit se na předmostí. S tím rozkazem jsem se nechtěl a nemohl smířit, znamenal přece vzdání se překvapení a celého, už dosaženého počátečního úspěchu. Spojil jsem se proto nejprve s náčelníkem štábu tankové skupiny, plukovníkem Zeitzlerem²⁸, a když to nestačilo, bezprostředně s generálem von Kleistem, abych dosáhl zrušení rozkazu k zastavení. Rozmluva nabyla velmi živého charakteru a několikrát se opakovala. Nakonec generál von Kleist dovolil, aby pohyby pokračovaly ještě 24 hodin, aby předmostí dostalo potřebné rozpětí pro přisunutí pěších sborů. Naposledy jsem mluvil o misi Hentschově²⁹ a probudil tím vzpomínku na „zázrak na Marně“ roku 1914. Ta myšlenka byla snad tankové skupině přece jen trochu nepříjemná.

Šťasten z vybojované volnosti pohybu jsem se časně ráno 16. 5. vypravil ke štábu 1. tankové divize. Cesta vedla přes Vendresse do Omontu. Situace na frontě ještě nebyla vyjasněna. Vědělo se jen, že v noci se odehrály velmi prudké boje o Bouvellemont. Tedy do Bouvellemontu! Na vesnické ulici hořící obce jsem potkal velitele pluku, podplukovníka Balcka³⁰, a nechal si vylíčit události noci. Vojsko bylo přemožené únavou, protože od 9. 5. nemělo ani jednu noc skutečný odpočinek. Munice docházela. Muži první linie spali ve svých zákopových jamách. Balck sám, ve větrovce a se sukovicí, vyprávěl, že se vesnici podařilo za tmy dobýt jen proto, že na námitku svých

97

důstojníků proti pokračování útoku odpověděl: „Tak si tu vesnici dobudu sám!“ — a dal se do pohybu. Nato ho jeho muži následovali. Jeho zaprášená tvář a zanícené oči dokazovaly, že má za sebou těžký den a bezesnou noc. Za ten den dostal Rytířský kříž. Protivník — dobrá normandská pěší divize a spahijská brigáda — se bil velmi statečně. Jeho kulomety ostřelovaly vesnickou ulici. Už nějakou dobu ovšem nebylo cítit žádnou dělostřeleckou palbu. Balck se mnou sdílel pocit, že odpor protivníka slábne.

Předchozího dne nám padl do rukou ukořistěný francouzský rozkaz — nemýlím-li se, od generála Gamelina³¹ samého —, který obsahoval slova: „Přívalu německých tanků musí být konečně zastaven!“ Ten rozkaz mě utvrdil v přesvědčení pokračovat v útoku ze všech sil, protože odolnost Francouzů očividně působila jejich vrchnímu velení vážnou starost. Jen teď žádné váhání a žádné zastavení!

Nechal jsem muže nastoupit po rotách a přečetl jim ten ukořistěný rozkaz, vyložil jim význam, jaký musí mít okamžité pokračování útoku, poděkoval jim za dosavadní výkony a vyzval je, aby se vzchopili a dovršili vítězství. Pak jsem nařídil nasednout a postupovat.

Závoj, který nás držel v nejistotě, se v nejkratší době roztrhl. Dostali jsme se do volného terénu a pronásledování se rychle rozběhlo. V Poix-Terronu jsem zastihl prvního důstojníka generálního štábu 2. tankové divize, podplukovníka von Quasta³², zpravil ho o situaci a pak jel do Novion-Porcien a odtud do Montcornetu. Na té cestě jsem předjížděl pochodové kolony 1. tankové divize. Muži se teď probudili a pochopili, že se podařilo plné vítězství, průlom. Jubilovali a volali na mě své poznámky, kterým často rozuměl teprve druhý vůz mého štábu, jenž jel za mnou: „Člověče, to je prima!“ „Náš starej!“ „Viděls? Rychlej Heinz!“ a podobné. Byly příznačné.

Na tržišti v Montcornetu jsem se sešel s generálem Kempfem³³, velitelem 6. tankové divize Reinhardtova sboru, jehož vojska dosáhla obce po překročení Mázy zároveň s mými. Nyní musely být cesty rozděleny na tři tankové divize — 6., 2. a 1. —, které se v nezkrotném tlaku vpřed na západ do obce rozlévaly. Protože od tankové skupiny nebyla nařízena žádná dělicí linie mezi sbory, dohodli jsme se rychle na místě a pokračovali v postupu do poslední kapky benzinu. Mé nejpřednější části se dostaly až k Marle a Dercy.

Mezitím jsem nechal svými průvodci prohledat domy u tržiště a v krátké době jsem nasbíral několik set zajatců, Francouzů

98

od různých svazků, jimž z očí hledělo překvapení nad naším objevením. Nepřátelská tanková rota, která se pokusila vrazit do města od jihozápadu, byla zajata. Patřila k divizi generála de Gaulla, o jehož přítomnosti v prostoru severně od Laonu jsme měli zprávu. V malé vesnici Soize východně od Montcornetu jsme potom zřídili bojové velitelské stanoviště sboru. Se štáby 1. a 2. tankové divize bylo spojení. Tankové skupině byl rádiem ohlášen průběh dne a záměr pokračovat 17. 5. v pronásledování. (Viz příloha 8 a skica 3b)

Po skvělém úspěchu 16. 5. a po současném vítězství XXXXI. armádního sboru mě nepřišlo na mysl, že moji nadřízení…

…že moji nadřízení mohli být ještě v zajetí dosavadního názoru, totiž uspokojit se s předmostím přes Mázu a vyčkat příchodu pěších sborů. Mě úplně ovládala myšlenka, kterou jsem vyložil při hlášení u Hitlera v březnu, totiž dovršit průlom a nezastavit se dřív, než bude dosaženo Lamanšského průlivu. Tím méně jsem si dovedl představit, že by sám Hitler, který odvážný Mansteinův útočný plán schválil a proti mému záměru průlomu nevznesl námitku, mohl teď dostat strach z vlastní odvahy a okamžitý postup zastavit. V tom jsem se ale nacházel v zásadním omylu; mělo mi to být jasné příštího rána.

Ráno 17. 5. mi tanková skupina dala na vědomí, že postup je třeba zastavit a že mám v 7.00 očekávat generála von Kleista k osobní rozmluvě na přistávací ploše pro Storche. Ten se objevil přesně a bez pozdravu začal mi činit nejprudší výtky, že jsem nedbal záměrů vyššího velení. O výkonu vojska nepadlo ani slovo. Když první bouře přešla a nastala přestávka k nadechnutí, požádal jsem, abych byl zbaven velení. Generál von Kleist se zarazil, pak kývl a uložil mi, abych velení předal služebně nejstaršímu z podřízených generálů. Rozmluva tím byla skončena. Vrátil jsem se na velitelské stanoviště a požádal k sobě generála Veiela, abych mu předal vedení.

Potom jsem skupině armád Rundstedt rádiovou zprávou ohlásil, že po předání velení u ní k poledni nastoupím k podání zprávy. Velmi rychle odtamtud přišel pokyn, že mám prozatím zůstat na svém velitelském stanovišti a vyčkat příchodu generálplukovníka Lista, který vedl nás následující 12. armádu a byl pověřen, aby věc upravil. Do příchodu generálplukovníka Lista byl rozkaz k zastavení předán všem svazkům. Major Wenck, který se k tomu osobně objevil, byl na zpáteční cestě zasažen palbou francouzských tanků a zraněn na noze. Generál Veiel se dostavil a byl uveden

99

do svých povinností. Pak přišel časně odpoledne generálplukovník List a zeptal se, co se u nás vlastně děje. Dal jsem mu vysvětlení. Z příkazu generálplukovníka von Rundstedta vzal zbavení velení zpět a vyložil, že rozkaz k zastavení přišel od OKH, a proto musí být vykonán. Chápe však mé důvody pro pokračování v pohybech, a proto dává z příkazu skupiny armád povolení „vést dál vpřed průzkum silnými bojovými svazky³⁴. Bojové velitelské stanoviště sboru ovšem musí nadále zůstat dosažitelné na dosavadním místě.“ S tím už se dalo něco počít a já byl generálplukovníku Listovi za jeho zásah velmi vděčný. Požádal jsem ho, aby můj konflikt s generálem von Kleistem upravil. Pak jsem ten „průzkum silnými bojovými svazky“ uvedl do pohybu³⁵.

Velitelské stanoviště sboru zůstalo na starém místě v Soize; bylo s mým předsunutým velitelským stanovištěm spojeno polním dálkovým kabelem, takže jsem ze svého stanoviště nemusel vysílat rádiem a odposlechová služba OKH a OKW mě nemohla zaměřit.

Ještě než došel rozkaz k zastavení, ráno 17. 5., dobyla 1. tanková divize Ribemont na Oise a Crécy na Serre. Nejpřednější části 10. tankové divize, vystřídané jižně od Sedanu, dosáhly Fraillicourtu a Saulces-Monclinu. Večer 17. 5. se podařilo ještě vytvořit předmostí na Oise u Moy. (Viz příloha 9)

Dne 18. 5. v 9.00 dosáhla 2. tanková divize Saint-Quentinu. Vlevo od druhé přešla téhož dne 1. tanková divize rovněž přes Oise a postupovala ve směru na Péronne. Desátá tanková divize následovala přední divize, odstupňována vlevo vzad, na Péronne. První tankové divizi se 19. 5. ráno podařilo získat u tohoto města předmostí přes Sommu. Několik francouzských štábů, které přijely do Péronne na rekognoskaci, padlo do německého zajetí. (Viz příloha 10 a 11)

Předsunuté velitelské stanoviště sboru přešlo do Villers-le-Sec.

Devatenáctý květen nás přivedl přes bojiště bitvy na Sommě z první světové války. Během dosavadního postupu severně od Aisne, Serre a nyní Sommy vykonávaly ochranu otevřeného levého boku zpočátku boční krytí z průzkumníků, stíhačů tanků a ženistů. Ohrožení boku bylo malé; věděli jsme o 4. francouzské tankové divizi, novém útvaru pod generálem de Gaullem, který se od 16. 5. dával znát a — jak už bylo zmíněno — poprvé vystoupil u Montcornetu. De Gaulle nám zůstal příští dny věrný a 19. 5. se s jednotlivými tanky dostal až na 2 km k mému předsunutému velitelskému stanovišti v Holnonském lese, zajištěnému jen několika dvoucentimetrovými protiletadlovými kanóny. Prožil jsem několik hodin nejistoty, než se ti hroziví návštěvníci otočili. Dále jsme věděli o francouzské záložní armádě v síle asi 8 pěších divizí, která se měla sestavovat v prostoru Paříže. Nepředpokládali jsme,

100

že se generál Frère³⁶ dá proti nám do pohybu, dokud zůstaneme sami v pohybu. Podle francouzských bojových zásad by čekal na přesná hlášení o tom, kde se protivník nachází. Šlo tedy o to udržet ho v nejistotě — a to se dělo nejlépe pokračováním v pohybech.

Večer 19. 5. dosáhl XIX. armádní sbor linie Cambrai–Péronne–Ham. Desátá tanková divize převzala ochranu stále se prodlužujícího levého boku a v noci z 19. na 20. 5. vystřídala části 1. tankové divize dosud k tomuto účelu vázané. Velitelské stanoviště sboru bylo předsunuto do Marteville. Toho dne dostal sbor konečně zpět svou volnost pohybu se zmocněním nastoupit 20. 5. ve směru na Amiens. Desátá tanková divize nyní dostala úkol rozšířit zajištění levého boku až po Corbie východně od Amiensu; v dosavadních postaveních ji nahradila 29. (mot.) pěší divize. První tanková divize byla nasazena na Amiens s rozkazem vytvořit okamžitě předmostí na jižním břehu Sommy. Druhá tanková divize dostala úkol postupovat přes Albert na Abbeville, vytvořit tam rovněž předmostí přes Sommu a vyčistit terén až k pobřeží od nepřítele. Dělicí linie mezi 2. a 1. tankovou divizí: Combles — Longueval — Pozières — Varennes — Puchevillers — Canaples — Flixecourt — Somma.

Zajišťovací úseky na Sommě:

• 2. tanková divize: ústí Sommy až Flixecourt (vyjímaje),
• 1. tanková divize: Flixecourt — ústí Avre do Sommy (východně od Amiensu),
• 10. tanková divize: ústí Avre až Péronne.

Podle mého výpočtu mohla být 1. tanková divize k útoku na Amiens připravena kolem 9.00. Objednal jsem si tedy vozy na 5.00, protože jsem chtěl být tomu historickému aktu přítomen. Důstojníci mého štábu to považovali za předčasné a navrhovali pozdější dobu, ale já na tom zůstal a měl jsem pravdu. (Viz příloha 12 a 13)

Když jsem 20. 5. v 8.45 dorazil na severní okraj předměstí Amiensu, chystala se 1. tanková divize právě zahájit útok. Na cestě tam jsem se v Péronne přesvědčil o přítomnosti 10. tankové divize a dostal při tom drastické vylíčení vystřídání 1. tankové divize. Posádka předmostí 1. tankové divize totiž odtáhla, aniž vyčkala příchodu vystřídání, protože velící podplukovník Balck nechtěl promeškat dobu útoku na Amiens, kterou považoval za důležitější než hlídání předmostí. Jeho nástupce, plukovník Landgraf³⁷, byl tou lehkomyslností velmi rozhořčen — a Balckovou odpovědí na jeho výtky: „Tak si to předmostí zase vezměte. Já jsem ho taky musel dobýt!“ Protivník naštěstí

101

Landgrafovi dal čas vyklizený terén bez boje znovu obsadit. Obešel jsem nepřítelem ještě obsazený Albert z jihu a jel kolem nesčetných kolon uprchlíků do Amiensu.

Útok 1. tankové divize dobře postupoval a k poledni byly město a asi 7 km hluboké předmostí v našich rukou. Obsazený terén a město, zejména nádhernou katedrálu, jsem si krátce prohlédl a vypravil se co nejspěšněji na cestu do Albertu, kde jsem tušil 2. tankovou divizi. Jel jsem při tom proti proudu svého postupujícího vojska, proti uprchlíkům a — proti řadě nepřátelských vozidel, která se v tom hustém prachu nepozorovaně zařadila do německé pochodové kolony a doufala, že se tímto způsobem přece jen dostanou do Paříže a vyhnou zajetí. V krátké době jsem zajal 15 Angličanů. (Viz příloha 14)

V Albertu jsem potkal generála Veiela. Druhá tanková divize zajala na cvičišti anglickou baterii, vyzbrojenou jen cvičnými náboji, protože toho dne nikdo s naším objevením nepočítal. Zajatci všech národů oživovali tržiště a ulice. Pochybnosti 2. tankové divize, zda lze kvůli nedostatku pohonných hmot pokračovat v pochodu, byly brzy rozptýleny. Dostala rozkaz dosáhnout ještě dnes Abbeville a tohoto cíle také přes Doullens — Bernaville — Beaumetz — Saint-Riquier kolem 19.00 dosáhla. Dostala se tam ovšem bombovým útokem vlastních letců dočasně do nepříjemné situace. Když jsem ještě vyhledal velitele 2. tankové brigády, čilého plukovníka von Prittwitze, abych si byl jist, že nastoupí na Abbeville, vypravil jsem se do Querrieu severovýchodně od Amiensu, do tam přeloženého hlavního stanu sboru.

Tady nás napadli naši vlastní letci. Byl to tak nepřátelský akt, že naše dobré protiletadlové dělostřelectvo odpovědělo palbou a jednoho z těch nepozorných ptáků sundala. Oba členové osádky vyskočili na padáku a ke svému nepříjemnému překvapení se krátce nato ocitli přede mnou. Když první trapná část rozhovoru přešla, posilnil jsem ty mladé lidi sklenkou sektu. Bohužel mi na zemi zničili právě nově došlý průzkumný stroj.

Ještě této noci dosáhl prapor Spitta³⁸ od 2. tankové divize jako první německá jednotka přes Noyelles Atlantiku.

Večer toho památného dne jsme nevěděli, kterým směrem máme pokračovat v pohybech; ani tanková skupina von Kleist neměla ještě rozkaz o dalším vedení operací. Jedenadvacátý květen se tedy ztratil čekáním na rozkazy. Využil jsem ho k tomu, abych si prohlédl obsazení sommských přechodů a předmostí a navštívil Abbeville. Cestou jsem se ptal svých mužů, jak se jim dosavadní operace líbily. „Docela dobře,“ odpověděl jeden Rakušan od 2. tankové divize, „ale dva dny jsme promarnili.“ Bohužel měl pravdu.

102

Dobytí kanálového pobřeží

Dne 21. 5. pak přišel rozkaz pokračovat v pohybech na sever k dobytí kanálových přístavů. Chtěl jsem nasadit 10. tankovou divizi přes Hesdin a Saint-Omer na Dunkerque, první na Calais a druhou na Boulogne, musel jsem však ten plán opustit, protože si tanková skupina rozkazem z 22. 5., 6.00, podržela 10. tankovou divizi jako skupinovou zálohu. Pro postup 22. 5. mi tedy zůstaly k dispozici jen 1. a 2. tanková divize. Žádost o ponechání všech tří divizí v zájmu rychlého dobytí kanálových přístavů bohužel zůstala bez povšimnutí. Proto bylo nutné vzdát se okamžitého nasazení 10. tankové divize na Dunkerque. Učinil jsem to s velmi těžkým srdcem! První tanková divize s pěším plukem „Großdeutschland“, který mezitím dorazil od Sedanu, byla nyní nasazena přes Samer a Desvres na Calais, druhá podél pobřeží na Boulogne.

Dne 21. 5. nastala severně od nás ještě pozoruhodná událost; anglické tanky se pokusily prorazit ve směru na Paříž. Narazily u Arrasu na divizi SS „Totenkopf“³⁹, která dosud nebyla v palbě, a způsobily jistou paniku. Neprorazily, přesto však vyvolaly jistý účinek na štáb tankové skupiny von Kleist, který se náhle stal poněkud nervózním. Na nižší stupně velení se ten účinek ovšem nepřenesl. XXXXI. armádní sbor dosáhl 21. 5. s 8. tankovou divizí Hesdinu, s 6. tankovou divizí Le Boisle.

Pohyby začaly 22. 5. ráno. V 8.00 byl na sever překročen úsek Authie. Postup na sever nemohl být nastoupen všemi silami 1. a 2. tankové divize, protože u obou, především u druhé, musely zůstat zajišťovací posádky v sommských předmostích, dokud nemohlo proběhnout vystřídání nás následujícím XIV. armádním sborem generála von Wietersheima, kterého jsme už v témže poslání poznali u Sedanu. (Viz příloha 15 a 16)

Odpoledne 22. 5. došlo u Desvres, Samer a jižně od Boulogne k prudkým bojům. Stáli proti nám hlavně Francouzi, ale také Angličané, Belgičané a dokonce několik rozprášených Holanďanů. Protivník byl zatlačen. Nepřátelské letectvo však bylo velmi čilé, bombardovalo nás a ostřelovalo palubními zbraněmi, zatímco z našeho vlastního letectva jsme mnoho nepozorovali. Výchozí letiště byla daleko a jejich předsunutí zřejmě nebylo možné dost rychle. Přesto se podařilo vniknout do Boulogne.

Velitelské stanoviště sboru bylo přeloženo do Recques.

Desátá tanková divize byla nyní sboru znovu podřízena. Rozhodl jsem se nasadit 1. tankovou divizi, která se už dostala těsně před Calais, okamžitě na Dunkerque a desátou, následující z prostoru u Doullens, na její místo přes Samer na Calais, jehož dobytí mělo ještě

Skizze 5. Strana 103 předlohy.

čas. O půlnoci jsem rádiovou zprávou 1. tankové divizi nařídil: „Semknout se do 23. 5., 7.00, severně od potoka Canche, neboť za divizí následuje 10. tanková divize. Druhá tanková divize vnikla do Boulogne. Její části přes Marquise 23. 5. až do Calais. První tanková divize dosáhne nejprve linie Audruicq–Ardres–Calais a pak zabočí na východ, aby východním směrem přes Bourbourg-Ville a Gravelines postupovala na Bergues a Dunkerque. Jižně postupuje 10. tanková divize. Provedení na heslo ‚Odchod východ'. Zahájení přesunu pak v 10.00.“

Po té rádiové zprávě následoval 23. 5. ráno prováděcí rozkaz: „Odchod východ 10.00. Úder jižně kolem Calais na Saint-Pierre-Brouck a Gravelines.“

Dne 23. 5. pokračovala 1. tanková divize za bojů v postupu ve směru na Gravelines, zatímco 2. tanková divize bojovala o Boulogne. Útok na město nesl svérázný ráz, protože stará městská hradba nějakou dobu bránila vniknutí našich tanků a střelců. S pomocí kuchyňských štaflí a rázné řeči jedné osmaosmdesátky se podařilo dostat se poblíž katedrály přes hradbu a do města. Došlo pak ještě k bojům v přístavu, v jejichž průběhu byl jedním tankem potopen britský torpédový člun a několik dalších poškozeno.

Dne 24. 5. dosáhla 1. tanková divize kanálu Aa mezi Holque a pobřežím a získala předmostí u Holque, Saint-Pierre-Brouck, Saint-Nicolas a Bourbourgville; druhá tanková divize vyčistila Boulogne; desátá tanková divize se dostala masou až do linie Desvres–Samer.

Sboru byla podřízena Leibstandarte „Adolf Hitler“. Nasadil jsem tento svazek na Watten, abych dodal útoku 1. tankové divize ve směru na Dunkerque více důrazu. Druhá tanková divize dostala rozkaz vytáhnout z Boulogne všechny postradatelné síly a uvést je v pochod ve směru na Watten. Desátá tanková divize obklíčila Calais a připravovala se k útoku na tu starou námořní pevnost. Navštívil jsem divizi v průběhu odpoledne a nařídil jí postupovat podle plánu, aby se ušetřily ztráty. Na 25. 5. měla být zesílena těžkým dělostřelectvem, které se stalo u Boulogne postradatelným.

XXXXI. armádní sbor pod Reinhardtem vytvořil u Saint-Omer předmostí přes Aa.

Osudný Hitlerův rozkaz k zastavení

Toho dne došlo k zásahu vrchního velení do operací, který měl nejnepříznivějším způsobem ovlivnit průběh celé války. Hitler zastavil levé křídlo pozemního vojska na Aa. Překročení té říčky bylo zakázáno. Důvod nám nebyl sdělen. Rozkaz obsahoval slova: „Dunkerque je nutno přenechat letectvu. Narazí-li dobytí Calais na potíže, je i to nutno přenechat letectvu.“ Obsah rozkazu je reprodukován po paměti.

Oněměli jsme. Při neznalosti důvodů bylo ale těžké rozkazu odporovat. Tankové divize tedy dostaly pokyn: „Držet linii kanálu. Zastávky využít k opravám.“ *)

Čilá nepřátelská letecká činnost nenarazila na žádný odpor z naší strany.

105

Ráno 25. 5. jsem se vypravil do Wattenu, abych vyhledal Leibstandarte a přesvědčil se, že rozkaz k zastavení byl proveden. Když jsem do Wattenu dorazil, našel jsem Leibstandarte v postupu přes Aa. Na protějším břehu ležel Wattenberg, vyvýšenina 72 metrů, která ale v té ploché nížině stačila k ovládnutí celého okolí. Na tom pahorku jsem ve staré zřícenině hradu potkal velitele, Seppa Dietricha. Na mou otázku, proč nebyl rozkaz proveden, se mi dostalo odpovědi, že Wattenberg každému na druhém břehu „kouká až do žaludku“, a Sepp Dietrich se proto 24. 5. rozhodl zkrátka ho dobýt. Leibstandarte a stejně tak vlevo vedle ní pěší pluk „Großdeutschland“ postupovaly ve směru na Wormhoudt a Bergues. Vzhledem k tomuto příznivému vývoji jsem rozhodnutí velitelů na místě potvrdil a postaral se o přitažení 2. tankové divize, aby postup dostal oporu.

Boulogne toho dne padlo úplně do našich rukou. Desátá tanková divize už stála v boji o citadelu v Calais. Anglický velitel, brigadýr Nicholson⁴⁰, dal na výzvu ke kapitulaci lakonickou odpověď: „The answer is no, as it is the British army's duty to fight as well as it is the German's.“ Muselo se tedy bojovat. (Viz příloha 17)

Dne 26. 5. padlo Calais do rukou 10. tankové divize. V poledne jsem byl na velitelském stanovišti divize a zeptal se velitele, generála Schaala, zda chce pevnost přenechat letectvu, jak bylo nařízeno. Odpověděl záporně, protože považoval účinek našich bomb proti silným zdem a zemním násypům starých objektů za nedostatečný a kvůli bombovému útoku by musel už dosažená postavení na okraji citadely znovu vyklidit a pak je dobývat nanovo. Mohl jsem s jeho názorem jen souhlasit. V 16.45 Angličané kapitulovali. 20 000 zajatců⁴¹, mezi nimi 3000 až 4000 Angličanů, zbytek Francouzi, Belgičané a Holanďané, kteří z velké části už nechtěli bojovat, a proto je Angličané zavřeli do sklepů — padli do našich rukou.

V Calais jsem poprvé od 17. 5. potkal generála von Kleista a dostalo se mi od něj uznání za výkony vojska.

Toho dne jsme se znovu snažili vést útok ve směru na Dunkerque a uzavřít kruh kolem té námořní pevnosti. Ale tu se začaly honit rozkazy k zastavení. Na dohled od Dunkerque nás zastavili! *)

*) Srov. k tomu v. Loßberg, Im Wehrmachtsführungsstab, s. 81 (H. H. Nölke-Verlag Hamburg).

106

Viděli jsme německé letecké útoky. Viděli jsme ale také malá i velká plavidla všeho druhu, jimiž Angličané tu námořní pevnost opouštěli.

Na mém velitelském stanovišti se toho dne objevil generál von Wietersheim, aby připravil vystřídání XIX. armádního sboru sborem XIV. Nejpřednější divize toho sboru, 20. (mot.) pěší divize, mi byla podřízena a vsunuta vpravo vedle Leibstandarte „Adolf Hitler“. (Viz příloha 18)

Než k té poradě došlo, odehrála se ještě malá mezihra. Velitel Leibstandarte Sepp Dietrich se dostal na cestě k frontě do kulometné palby Angličanů, kteří zůstali v osamělém domě za naší útočnou frontou. Zapálili mu vůz a donutili jeho i jeho průvodce hledat ochranu v příkopu u silnice. Dietrich se se svým pobočníkem vplazil do roury pod přejezdem a na ochranu proti hořícímu benzinu z vozu, který stékal do příkopu, si potřel tvář a ruce vlhkou hlínou. Na jeho nepohodlnou polohu nás upozornilo volání o pomoc z radiostanice, která jela za velitelským vozem, a mohli jsme pověřit tankový pluk 3 od 2. tankové divize, postupující v tom úseku, aby ho vyprostil. Docela zamazaný se krátce nato objevil na mém velitelském stanovišti a ke škodě musel vzít na sebe ještě i posměch.

Teprve 26. 5. v poledne dal Hitler postup na Dunkerque znovu volný — tehdy, kdy už bylo na velký úspěch pozdě. (Viz příloha 19)

Ještě v noci z 26. na 27. 5. byl sbor nasazen k novému útoku. Dvacátá (mot.) pěší divize, které byly podřízeny Leibstandarte „Adolf Hitler“ a pěší pluk „Großdeutschland“ a jíž bylo přivedeno zesílení v těžkém dělostřelectvu, dostala za cíl Wormhoudt. První tanková divize byla vyzvána, aby se od pravého křídla počínaje připojila k útoku, jakmile útok získá terén.

Pěší pluk „Großdeutschland“ dosáhl za účinné podpory 4. tankové brigády od 10. tankové divize svého cíle, výškového terénu Crochte — Pitgam. Tankový průzkumný oddíl 1. tankové divize dobyl Brouckerque.

Bylo vidět silné nepřátelské přesuny po moři z Dunkerque.

Do 28. 5. jsme dosáhli ještě Wormhoudtu a Bourbourgville. Dne 29. 5. padlo Gravelines do rukou 1. tankové divize. Závěr dobývání Dunkerque se však odehrál bez naší účasti. XIX. armádní sbor byl 29. 5. vystřídán XIV. armádním sborem. (Viz příloha 20)

To by bylo mělo podstatně kratší průběh, kdyby vrchní velení XIX. armádní sbor opakovaně nezastavovalo a nebrzdilo tím jeho rychlý vítězný běh. Jaký chod by válka vzala, kdyby se bylo podařilo britské expediční síly tehdy u Dunkerque zajmout, si lze těžko představit. Každopádně by z takového vojenského úspěchu uvážlivé diplomacii vyrostly dobré vyhlídky. Tato

107

možnost byla bohužel promarněna Hitlerovou nervozitou. Odůvodnění, které dodatečně pro zastavení mého sboru uvedl — že se flanderský terén pro své mnohé příkopy a kanály pro tanky nehodil —, neodpovídalo skutečnosti.

Dne 26. května mě naplňoval pocit vděčnosti vůči mému zdatnému vojsku. Dal jsem mu výraz v následujícím rozkazu sboru:

Vojáci XIX. armádního sboru!

Sedmnáct bojových dní v Belgii a ve Francii leží za námi. Cesta dlouhá zhruba 600 km nás dělí od hranice říše. Kanálového pobřeží a Atlantického oceánu je dosaženo. Na té cestě jste prorazili belgická opevnění, vynutili si přechod Mázy a průlom Maginotovou linií na památném bojišti u Sedanu, dobyli jste důležitý výškový masiv u Stonne a pak jste rychlým úderem přes Saint-Quentin a Péronne vybojovali dolní Sommu u Amiensu a Abbeville. Dobytím kanálového pobřeží s námořními pevnostmi Boulogne a Calais jste svým činům nasadili korunu.

Vyzval jsem vás, abyste 48 hodin nespali. Vydrželi jste 17 dní. Přinutil jsem vás vzít na sebe ohrožení boků a týlu. Nikdy jste nezakolísali.

Ve vzorné sebedůvěře a ve víře ve splnitelnost svého úkolu jste s oddaností vyhověli každému rozkazu.

Německo je na své tankové divize hrdé a já jsem šťasten, že vás mohu vést.

S úctou vzpomínáme svých padlých kamarádů a jsme si jisti, že jejich oběť nebyla přinesena nadarmo.

Nyní se chystáme k novým činům.

Za Německo a za našeho Vůdce Adolfa Hitlera.

podepsán Guderian.

Winston Churchill vyslovuje ve svých Pamětech na druhou světovou válku, sv. II, s. 100 a následující německého vydání nakladatelství J. P. Toth, domněnku, že Hitler chtěl zastavením tankových svazků před Dunkerque dát Anglii lepší mírovou příležitost nebo zlepšit vyhlídky Německa na dosažení příznivého míru s Anglií. Potvrzení tohoto názoru jsem nedostal tehdy ani později. Také Churchillova domněnka, že Rundstedt zastavil tankové svazky z vlastního rozhodnutí, je nesprávná. Jako velitel na místě mohu dále ujistit, že vylíčený heroický odpor Calais si sice zaslouží veškeré uznání, ale na události před Dunkerque neměl vliv. Správná je naproti tomu domněnka, že Hitler a

108

především Göring považovali německou leteckou převahu za dostatečnou k zabránění odvozu britských vojsk po moři. V tomto názoru se nacházeli v osudném omylu, neboť jedině zajetí britské expediční armády mohlo posílit sklon Velké Británie k uzavření míru s Hitlerem nebo poskytnout vyhlídku na zdar případného vylodění v Anglii.

Ve Flandrech jsem dostal zprávu o zranění svého nejstaršího syna, které ale naštěstí nebylo životu nebezpečné. Můj druhý syn dostal ve Francii Železný kříž II. a I. třídy. Přes službu u tankového průzkumného oddílu zůstal nezraněn.

Dne 20. 5. dostal Rytířský kříž generál Kirchner. Následovali ho 3. 6. generál Veiel, plukovník Fischer (10. tanková divize), podplukovník Balck (1. tanková divize), nadporučík Etzold⁴² od motocyklových střelců, poručík Hanbauer⁴³ od střeleckého pluku 86 a šikovatel Rubarth⁴⁴ od ženistů 10. tankové divize. Později je následovala ještě další vyznamenání.

Průlom ke švýcarské hranici⁴⁵

Dne 28. 5. nařídil Hitler vytvoření tankové skupiny pod mým velením. Velitelství sboru bylo přeloženo do Signy-le-Petit jihozápadně od Charleville, aby učinilo přípravy pro pokračování tažení. Dorazilo tam 1. 6. V prvních dnech června se pak v prostoru jihozápadně od Charleville odbylo sestavení „tankové skupiny Guderian“⁴⁶. Štáb byl vytvořen z dosavadního velitelství XIX. armádního sboru. Osvědčený plukovník Nehring zůstal náčelníkem štábu, major Bayerlein⁴⁷ prvním důstojníkem generálního štábu, podplukovník Riebel pobočníkem. Tankové skupině byly podřízeny:

XXXIX. armádní sbor (generál Schmidt) s 1. a 2. tankovou divizí a 29. (mot.) pěší divizí, XXXXI. armádní sbor (generál Reinhardt) s 6. a 8. tankovou divizí a 20. (mot.) pěší divizí, a dále několik svazků podřízených skupině bezprostředně.

Tanková skupina sama byla podřízena 12. armádě generálplukovníka Lista.

Pochodové výkony do dosažení nových shromažďovacích prostorů byly značné, zvláště pro 1. a 2. tankovou divizi, přicházející od pobřeží. Celková trasa činila 250 km; objížďkami kvůli zničeným mostům se však u některých pochodových skupin prodloužila až o 100 km. Projevily se silné známky únavy u lidí i materiálu. Naštěstí bylo možné poskytnout vojsku několikadenní lhůtu k odpočinku a opravám, takže mohlo k novému úkolu přistoupit odpočaté a materiálně jakžtakž osvěžené.

Skizze 6. Strana 109 předlohy.

110

Tak šťastně proběhlou první částí tažení na západě byly vyřazeny veškeré nepřátelské branné síly v Holandsku, Belgii a severní Francii. Týl pro pokračování operací na jih byl volný. Při té příležitosti se podařilo zničit hlavní síly nepřátelských tankových a motorizovaných vojsk. U nastávající druhé části tažení tedy mohlo jít hlavně jen o to porazit zbytek francouzského polního vojska, včetně dvou britských divizí asi ještě 70 divizí, a pak uzavřít výhodný mír — tak jsme tomu tehdy každopádně věřili.

Nástup k pokračování boje⁴⁸ se na pravém křídle pozemního vojska na Sommě odbyl rychleji než uprostřed na Serre a Aisne. Útok skupiny armád von Bock proto mohl začít už 5. 6., zatímco útok skupiny armád von Rundstedt byl stanoven na 9. 6.

V rámci skupiny armád von Rundstedt měla 12. armáda úkol překročit mezi Château-Porcien a Attigny Aisne a kanál Aisne a pak postupovat dál jižním směrem. Přechod přes řeku a kanál, který ji provází, si měly vynutit pěší sbory na osmi místech. Po vytvoření předmostí a po postavení mostů měly pak tankové divize mé skupiny zaútočit skrz pěchotu, získat volné pole a — podle průběhu — postupovat ve směru na Paříž, Langres nebo Verdun. Jako první cíl mi byla vytčena náhorní plošina u Langres⁴⁹; nejpozději tam jsem měl dostat další rozkazy.

Požádal jsem vrchního velitele 12. armády, aby mi dovolil vzít své divize na určených přechodech rovnou do přední linie a vybojovat si přechod přes Aisne sám, protože jsem se od protahování skrz pěší sbory s jejich velkými trény obával ucpání silnic a potíží s velením. Vrchní velitel však chtěl tankové svazky pro rozhodující průlom šetřit, a mou žádost proto zamítl. Tanková skupina tedy zaujala výchozí postavení za pěšími sbory tak, že měla se čtyřmi tankovými divizemi postupovat přes Aisne na osmi různých místech přemostění, jakmile bude stavba mostů skončena. Obě motorizované pěší divize měly následovat tankovým divizím svých sborů. Předpokladem zdaru toho plánu ovšem bylo, že se pěším sborům podaří přechod řeky a vytvoření předmostí.

Dělicí linie mezi XXXIX. a XXXXI. armádním sborem vedla z Wasigny přes Rethel — Juniville — Hauviné — Auberive — Suippes — Saint-Remy — Tilloy (obce k XXXIX.) — Vanault — Sogny — Pargny (obce k XXXXI.).

111

Dne 8. 6. jsme přeložili velitelské stanoviště tankové skupiny do Bégny.

Dne 9. 6., prvního útočného dne 12. armády, jsem se vypravil na pozorovací stanoviště těsně severovýchodně od Rethelu, abych se vlastním pohledem přesvědčil o postupu pěšího útoku a nepromeškal okamžik k nástupu. Když od 5 do 10 hodin nebylo nic vidět, vyslal jsem své ordonanční důstojníky k nejbližším místům přemostění ležícím stranou do přední linie, aby zjistili, zda se pěchota dostala přes Aisne. Do 12 hodin jsem měl z fronty po obou stranách Rethelu hlášení, že útok na rethelské frontě ztroskotal. Moji pozorovatelé z ostatních front hlásili, že se jen u Château-Porcien podařilo vytvořit malé předmostí hloubky jednoho až dvou kilometrů.

Spojil jsem se s náčelníkem štábu armády, mým přítelem generálem von Mackensenem⁵⁰, a požádal ho, aby vrchnímu veliteli ohlásil, že za těchto okolností navrhuji přitáhnout tanky do toho jediného předmostí teprve za tmy a vynutit si příštího rána průlom na tomto místě. Vypravil jsem se pak přes velitelství III. armádního sboru pod generálem Haasem⁵¹, kde jsem se dal krátce zorientovat, do Château-Porcien. Po obhlídce předmostí jsem těsně severně od městečka potkal velícího generála svého XXXIX. armádního sboru, generála Schmidta, a generála Kirchnera a projednal s nimi pochod a vsunutí 1. tankové divize do předmostí u Château-Porcien. Pohyby měly začít za soumraku.

Krátce nato jsem potkal vrchního velitele, generálplukovníka Lista, který přijížděl od severu, projel kolem částí 1. tankové divize a s nelibostí při tom zjistil, že si řada tankistů svlékla blůzy a jednotliví se dokonce vykoupali v nedalekém potoce. Byl jsem prudce volán k odpovědnosti, proč vojsko už není v postupu do předmostí. Na základě svých právě získaných osobních dojmů jsem mohl jen odvětit, že postupovat není možné, dokud nebudou předmostí získána a dost zvětšena, a že dále neexistence předmostí nejde k tíži tankového vojska. Bylo příznačné pro rytířskou povahu generálplukovníka Lista, že mi okamžitě podal ruku a klidným způsobem se se mnou bavil o dalším vedení útoku.

Po krátkém pobytu na velitelském stanovišti skupiny jsem se vrátil do Château-Porcien do předmostí, abych dohlédl na vsunutí svých tanků a navázal styk s velitelem pěší divize. Zastihl jsem v předmostí generála Locha⁵² od 17. pěší divize a mohli jsme svá opatření uvést v soulad. Do jedné hodiny v noci jsem zůstal vpředu, pak jsem ještě vyslovil raněným od svých tanků a průzkumníků, kteří u místa přemostění čekali na odvoz, svůj dík za jejich statečné chování, a odjel k vydání rozkazů zpátky na své velitelské stanoviště do Bégny.

112

V průběhu odpoledne se západně a východně od Château-Porcien podařilo získat dvě mělká předmostí, čímž 2. tanková divize a další části první dostaly možnost přechodu řeky.

Útok mých tanků měl začít 10. 6. v 6.30. Byl jsem včas vpředu a uvedl v pohyb prapory 1. střelecké brigády, které se držely příliš vzadu. V přední linii pěchoty mě k mému překvapení poznali a na dotaz jsem se dozvěděl, že se nacházím u würzburského pluku 55, jehož důstojníci a poddůstojníci mě znali ještě z doby, kdy jsem byl velitelem 2. tankové divize v tom krásném, teď bohužel úplně zničeném městě⁵³. Přivítání bylo srdečné. Útok tanků a pěchoty začal současně, nesen vzájemnou důvěrou.

Svižným tempem to šlo přes Avançon a Tagnon na Neuflize na Retourne. Tanky nenacházely ve volném poli téměř žádný odpor, protože se nová francouzská taktika⁵⁴ soustředila na obranu vesnic a lesíků, zatímco volné pole bylo z respektu před tanky ponecháno volné. Naše pěchota tak nacházela ve vesnicích houževnatý odpor v boji o domy a barikády, zatímco úder tanků — obtěžovaný jen málo účinnou palbou francouzského těžkého dělostřelectva do týlu z dosud držící fronty u Rethelu — nezadržitelně prorážel až k Retourne a u Neuflize překročil bažinatý, vzdutý potok.

První tanková divize pak pokračovala v útoku po obou stranách Retourne, s 1. tankovou brigádou jižně od potoka, se střelci pod Balckem severně od něj. V časných odpoledních hodinách bylo dosaženo Juniville, když protivník nastoupil se silnými tankovými silami k protiútoku. Jižně od Juniville došlo k tankové bitvě, která byla po zhruba dvouhodinovém trvání rozhodnuta v náš prospěch. I Juniville padlo v průběhu odpoledne do našich rukou. Balck při tom osobně ukořistil francouzský plukovní prapor. Protivník ustoupil na La Neuville.

Během té tankové bitvy jsem se marně pokoušel ukořistěným francouzským 4,7 cm protitankovým kanónem složit jeden Char B⁵⁵; všechny střely se od toho tlustokožce neúčinně odrazily. Naše 3,7 cm a 2 cm kanóny byly proti tomuto nepříteli stejně neúčinné. Museli jsme proto vzít na sebe řadu trpkých ztrát.

V pozdních odpoledních hodinách se severně od Juniville odehrávaly rovněž prudké boje s francouzskými tanky, které nastoupily z prostoru Annelles k protiúderu na Perthes, podařilo se je však odrazit.

Druhá tanková divize se mezitím dostala západně od Château-Porcien přes Aisne a postupovala na jih. Do večera dosáhla Houdilcourt — Saint-Étienne. Sbor Reinhardtův, který ještě nemohl Aisne v předpokládaném prostoru překročit, přešel řeku částmi za 1. tankovou divizí. Dalo se však počítat s tím, že dobytí Juniville brzy ochromí odpor u Rethelu a tím sboru opatří volnost pohybu.

113

Velitelské stanoviště skupiny na Aisne v Bois de Sévigny jihovýchodně od Château-Porcien. Tam na noc. Vrhl jsem se k smrti unavený s čepicí na hlavě na otep slámy a okamžitě usnul. Starostlivý Riebel dal nade mnou postavit stan a postavením hlídky se postaral o to, abych tři hodiny nebyl rušen.

Dne 11. 6. ráno u La Neuville k útoku 1. tankové divize. Balck mi ukázal ukořistěný prapor. Útok se odbýval jako na vojenském cvičišti: dělostřelecká příprava, postup tanků a střelců, obchvat obce, průlom ve směru na Bétheniville — místo dobře známé z první světové války. Na Suippe odpor ztuhl. Nepřítel marně zaútočil padesáti tanky, pravděpodobně francouzská 7. lehká divize. Obce Nauroy, Beine a Saint-Hilaire-le-Petit byly dobyty.

Druhá tanková divize dosáhla Époye, 29. (mot.) pěší divize lesa jihozápadně od té obce.

XXXXI. armádní sbor pod Reinhardtem, který nastupoval vlevo vedle XXXIX., musel odrazit útok francouzské 3. mechanizované a 3. tankové divize⁵⁶, které postupovaly z Argon proti jeho levému křídlu, než bylo možné pokračovat v pohybu jižním směrem.

Odpoledne zpátky na velitelské stanoviště skupiny na zprávu, že tankovou skupinu chce navštívit vrchní velitel pozemního vojska. Generálplukovníka von Brauchitsche jsem zastihl už na stanovišti a podal mu zprávu o situaci na frontě a o dalších záměrech. Nové pokyny jsem nedostal. Večer bylo velitelské stanoviště přeloženo do Juniville.

Dne 12. 6. útok pokračoval. XXXIX. armádní sbor byl nasazen s 2. tankovou divizí na Châlons-sur-Marne, s 29. (mot.) pěší divizí a 1. tankovou divizí na Vitry-le-François. XXXXI. armádní sbor měl postupovat pravým křídlem přes Somme-Py na Suippes.

Pohyby trpěly nezkrotným tlakem pěchoty, která se nyní dostala přes Aisne, místy bojující tankové svazky dostihovala a pro nedostatečné vymezení bojových pásem se s nimi mísila. Žádosti u velitelství armády o nápravu zůstaly bezvýsledné. Na Suippes docházelo místy k rozčileným scénám o přednost. Obě strany chtěly bojovat v nejpřednější linii. Zdatná pěchota pochodovala dnem i nocí, aby se dostala k nepříteli.

Champagneské kopce — mně známé z podzimu 1917 — byly ráno toho dne překročeny. Vypravil jsem se k 29. (mot.) pěší divizi pod generálem svobodným pánem von Langermann, která se poprvé objevila na frontě a kterou jsem zastihl na severním okraji tábora Mourmelon-le-Grand⁵⁷. U průzkumného oddílu bylo právě vydávání rozkazů k útoku na tábor obsazený nepřítelem. Všichni velitelé byli tady vpředu na místě. Rozkaz byl krátký a jasný. Celek činil velmi dobrý dojem. Mohl jsem se uspokojen vypravit dál k 2. tankové divizi do Châlons-sur-Marne.

114

Châlons bylo při mém příjezdu právě dosaženo. Most přes Marnu zdolaly naše nejpřednější hlídky, bohužel však nebyl okamžitě prohledán, zda na něm nejsou trhací nálože, ačkoli bylo výslovně upozorněno, aby se v tomto ohledu postupovalo pečlivě. Tady most vyletěl do povětří poté, co ho naši muži už překročili. Zbytečné ztráty.

Ještě během mé rozmluvy s generálem Veielem o pokračování pohybů jsem byl odvolán zpátky na velitelské stanoviště skupiny, abych přijal návštěvu vrchního velitele skupiny armád, generálplukovníka von Rundstedta.

První tanková divize dosáhla do večera Bussy-le-Château. Byla nasazena na Étrepy na Rýnsko-marnském kanálu.

U Reinhardtova sboru se i toho dne odehrávaly obranné boje proti protivníku, který se z Argon tlačil na západ. Divize sboru jsem odpoledne zastihl v okolí Machault a mohl jsem se přesvědčit o účelnosti jejich opatření. Souain, Tahure a Manre padly do našich rukou. Na zpáteční cestě na velitelské stanoviště skupiny znovu potíže s pěšími svazky, které křižovaly náš postup. Marné pokusy dosáhnout nápravy u velitelství 12. armády.

Od té chvíle dostávala tanková skupina denně několikrát rozkazy, které si navzájem odporovaly: zabočit na východ a pokračovat v postupu na jih. Nejprve měl být přepadem dobyt Verdun, pak se mělo postupovat na jih, pak odbočit na Saint-Mihiel, pak zase zabočit na jih. Všechny ty výkyvy musel okusit sám Reinhardtův sbor, protože jsem sbor Schmidtův neochvějně ponechával v postupu na jih, a aspoň v polovině tankové skupiny tak mohl zajistit stálost.

Dne 13. 6. jsem navštívil nejprve Reinhardtův sbor a 6. a 8. tankovou divizi, které se pořád ještě musely potýkat s nepřítelem z prostoru Verdunu a z Argon. K večeru jsem dorazil k 1. tankové divizi, která u Étrepy dosáhla Rýnsko-marnského kanálu. XXXIX. armádní sbor nařídil kanál nepřekračovat. O tom rozkazu jsem nevěděl; ani neodpovídal mým záměrům.

U Étrepy jsem se zeptal Balcka, neúnavného vůdce nejpřednějších částí 1. tankové divize, zda má most přes kanál v ruce. Přisvědčil. Zda má také předmostí? Po jistém váhání přišlo ano. Divil jsem se jeho zdrženlivosti. Zda se dá do předmostí vjet i vozem? Nedůvěřivý pohled, nesmělé ano. Tak jeďme!

V předmostí schopný ženijní důstojník, poručík Weber⁵⁸, který s nasazením života zabránil zničení mostu, a velitel praporu střelců, kapitán Eckinger⁵⁹, který most dobyl a předmostí

115

vytvořil. Měl jsem tu radost předat oběma statečným důstojníkům na místě Železný kříž I. třídy. Pak jsem se Balcka zeptal, proč nepostupuje dál; teprve teď jsem se dozvěděl o rozkazu XXXIX. armádního sboru k zastavení. Balckova podivná zdrženlivost pocházela odtud, že ten rozkaz už svévolně překročil a nechtěl se vystavit výtkám.

Znovu jsme stáli, jako u Bouvellemontu, před dovršením průlomu. Znovu nesmělo být trpěno žádné váhání, žádné zastavení. Balck vylíčil svůj dojem z nepřítele: měl proti sobě černé jednotky, které bránily kanál s malým množstvím dělostřelectva. Dostal rozkaz neodkladně postupovat na Saint-Dizier. Slíbil jsem, že velitele divize a velícího generála vyrozumím sám. Balck tedy nastoupil. Vypravil jsem se k diviznímu štábu a zařídil, aby se celá divize dala do pohybu. Pak jsem svůj rozkaz 1. tankové divizi oznámil generálu Schmidtovi.

Nakonec, za soumraku, jsem po projetí prostorem 29. (mot.) pěší divize, která dosáhla kanálu u Brussonu, zastihl těsně severně od Vitry-le-François průzkumný oddíl 5 od 2. tankové divize, mohl jsem se informovat o jeho situaci a přesvědčit se o postupu i této divize.

Dne 14. 6. vstupovala od 9 hodin německá vojska do Paříže.

U tankové skupiny Guderian dosáhla 1. tanková divize ještě v noci Saint-Dizier. Francouzští zajatci patřili ke 3. tankové divizi, dále ke 3. severoafrické a 6. koloniální pěší divizi⁶⁰; působili přeunaveným dojmem. Dál na západ překročily kanál ostatní části XXXIX. armádního sboru. Východně od Étrepy se Reinhardtův sbor dostal na Rýnsko-marnský kanál u Revigny.

V poledne jsem po dohovoru s velitelem 1. tankové divize dorazil do Saint-Dizier a jako prvního jsem našel na tržišti svého přítele Balcka, sedícího na židli. Počítal po všech těch námahách posledních dnů a nocí s klidnou nocí. Musel jsem mu ale připravit těžké zklamání. Čím rychleji jsme mohli v pohybech pokračovat, tím větší musel být úspěch. Balck tedy dostal rozkaz neodkladně postupovat na Langres. Celá 1. tanková divize následovala. Postup pokračoval v noci a vedl časným ránem 15. 6. ke kapitulaci té staré pevnosti. 3000 zajatců.

Dvacátá devátá (mot.) pěší divize byla nasazena přes Wassy na Juzennecourt, 2. tanková divize přes Montier-en-Der a Soulaines na Bar-sur-Aube. Reinhardtův sbor dostal pokyn udeřit na jih.

Záměr OKH odklonit tankovou skupinu přes Joinville a Neufchâteau na Nancy se sice už promítl do rozkazů; protirozkazy však ještě stihly včas dojít k vojsku.

116

Dne 15. 6. ráno jsem se vypravil do Langres, dorazil tam k poledni a nasadil 1. tankovou divizi na Gray-sur-Saône a Besançon, 29. (mot.) pěší divizi na Saônu jihozápadně od Gray a 2. tankovou divizi na Til-Châtel, zatímco XXXXI. armádní sbor měl východně od Marny podržet svůj jižní směr úderu. Vpravo od nás postupoval XVI. armádní sbor skupiny Kleist na Dijon. Ve 13.00 nastoupila 1. tanková divize.

Pak jsem seděl se svým malým bojovým sledem štábu v důstojnické jídelně, z jejíž zahrady byl dobrý rozhled na východ, a dělal si starosti o svůj velmi hluboký, otevřený levý bok, protože teď postupně přicházela hlášení, že od východu přicházejí francouzské síly. V průběhu odpoledne dorazila do Langres 20. (mot.) pěší divize pod generálem Wiktorinem a převzala zajištění levého boku postupem ve směru na Vesoul. Západně od Langres postupovala 29. (mot.) pěší divize. Situace se upevňovala hodinu po hodině. Do večera byly dobyty Bar-sur-Aube, Gray-sur-Saône a Bar-le-Duc.

Francouzský velitel města Gray, generál de Courson⁶¹, padl při obraně města.

Velitelské stanoviště skupiny bylo večer přeloženo do Langres. Protože dosud nedošel žádný rozkaz OKH o dalším použití tankové skupiny, poslal jsem spojovacího důstojníka OKH, který byl u mého štábu, letadlem zpátky, aby ohlásil můj záměr pokračovat v postupu ve směru na švýcarskou hranici.

V Langres jsme se ubytovali v přívětivých měšťanských domech a po dost namáhavých posledních dnech jsme si to dobré ubytování velmi užívali. Dvacátá devátá (mot.) pěší divize dosáhla Pontailler-sur-Saône; na 16. byla nasazena na Pontarlier, 2. tanková divize na Auxonne a Dole. XXXXI. armádní sbor měl nechat své tankové divize následovat 20. (mot.) pěší divizi.

Dne 16. 6. se 1. tanková divize zmocnila u Quitteuru severně od Gray nezničeného mostu a dostala se přes Saônu. Naši vlastní letci celé hodiny zasypávali stavbu mostu u Gray bombami a vyvolali zdržení. Protože zřejmě přicházeli od skupiny armád Leeb⁶², nemohli jsme se s nimi dorozumět a omyl vysvětlit. Ztráty naštěstí nevznikly.

XXXIX. armádní sbor dosáhl odpoledne Besançonu a Avanne, XXXXI. mohl nechat své tankové divize následovat 20. (mot.) pěší divizi a dobýt Port-sur-Saône, Vesoul a Bourbonne. Tisíce zajatců, mezi nimi poprvé také Poláci. V Besançonu bylo ukořistěno 30 tanků.

Dne 17. 6. shromáždil plukovník Nehring, můj schopný náčelník, štáb na malé terase mezi naším ubytováním a valem staré pevnosti, aby mi srdečnými slovy blahopřál k narozeninám. Byl ve šťastné situaci, že mohl svá přání podepřít hlášením, že 29. (mot.) pěší divize dosáhla švýcarské

Skizze 7. Strana 117 předlohy.

Klíč jmen na mapě

118

hranice. Všichni jsme měli z toho úspěchu velikou radost a já jsem se neodkladně dal do pohybu, abych zdatnému vojsku vyslovil k jeho čestnému dni svá blahopřání. Kolem 12. hodiny jsem dorazil do Pontarlieru ke generálu svobodnému pánu von Langermann, když jsem předtím na té dlouhé cestě předjel větší část divize v postupu, všude radostně vítán muži.

Na naše hlášení o dosažení švýcarské hranice u Pontarlieru reagoval Hitler zpětným dotazem: „Vaše hlášení spočívá na omylu. Míněno je nejspíš Pontailler-sur-Saône.“ Teprve má odpověď: „Žádný omyl. Jsem sám v Pontarlieru na švýcarské hranici.“ nedůvěřivé OKW uklidnila.

Následovala krátká návštěva na hranici a rozmluva s několika statečnými veliteli průzkumných hlídek, jejichž neúnavné činnosti jsme vděčili za nejlepší zprávy o nepříteli, mezi nimi se zvlášť schopným poručíkem von Bünau⁶³, který bohužel později musel dát život za Německo.

Z Pontarlieru jsem rádiovou zprávou nařídil neodkladné odklonění XXXIX. armádního sboru na severovýchod, a to s 29. (mot.) pěší divizí na porrentruyský výběžek s vyčištěním Jury od rozprášených nepřátelských skupin, s 1. tankovou divizí z Besançonu přes Montbéliard na Belfort a s 2. tankovou divizí přes křížení týlových pochodových cest obou ostatních divizí na Remiremont na horní Mosele. Zároveň byl XXXXI. armádní sbor odkloněn na Épinal a Charmes.

Dělicí linie mezi XXXIX. a XXXXI. armádním sborem: rozcestí jihozápadně od Langres — Chalindrey — Pierrecourt — Membrey — Mailley — Vellefaux — Lure — Plancher (obce k XXXXI.).

Cílem pohybů bylo navázat spojení se 7. armádou generála Dollmanna⁶⁴, očekávanou z Horního Alsaska, a odříznout francouzské síly v Alsasku-Lotrinsku od jejich spojení s Francií. Tento obtížný obrat o devadesát stupňů byl proveden s očekávanou přesností, jaká dosud vyznačovala všechny pohyby mých tankových divizí. Potíže z nařízených křížení pochodů nevznikly.

Měl jsem to zadostiučinění, že jsem večer ve svém hlavním stanu našel směrnici skupiny armád Leeb, podle něhož byla má tanková skupina této skupině armád podřízena a měla postupovat ve směru Belfort–Épinal. Mohli jsme hlásit, že nařízený pohyb je už v provádění.

O šest let později jsem s polním maršálem Ritter von Leeb sdílel celu ve věznici v Norimberku⁶⁵. Na tom ponurém místě přišla řeč na rok 1940. Polní maršál Ritter von Leeb si tehdy nedokázal vysvětlit, jak vzniklo to nečekaně rychlé provedení jeho rozkazu postupovat na Belfort a Épinal. Mohl jsem mu to dodatečně objasnit. Jednotné operační názory vedly tankovou skupinu ke stejnému rozhodnutí jako skupinu armád.

119

Při večeři v našem překrásně nad údolím Doubs u Besançonu položeném ubytování Avanne jsem měl radost ze shledání se svým druhým synem Kurtem, který byl právě přeložen od tankového průzkumného oddílu 3 k praporu Vůdcova doprovodu a využil příležitosti kurýrní jízdy, aby mě toho dne navštívil.

K půlnoci mě zastihl telefonát prvního důstojníka generálního štábu 1. tankové divize, majora Wencka, který hlásil, že divize právě dosáhla Montbéliardu, a tím cíle, který jí vytkl XXXIX. armádní sbor. Vojsko je ale ještě opatřeno dostatkem pohonných hmot, aby mohlo v postupu pokračovat. Protože nemůže zastihnout velícího generála, obrací se bezprostředně na mne, aby vyžádal povolení pokračovat v pochodu na Belfort ještě během noci. Samozřejmě že žádané povolení dostal, tím spíš, že zastávka v Montbéliardu nebyla nijak mým záměrem, nýbrž ji bylo možné přičíst jen té okolnosti, že XXXIX. armádní sbor se domníval, že divizi nemá vytknout mnou nařízený Belfort, nýbrž mezicíl. V rozhodujícím okamžiku bylo pak velitelství sboru v přesunu, a proto pro divizi nedosažitelné. Byl to ten příběh s jízdenkou až do konečné stanice. Překvapení protivníka bylo úplné.

Po krátkém odpočinku jsem se 18. 6. ráno vydal na cestu do Belfortu, kam jsem dorazil kolem 8. hodiny. Mezi Montbéliardem a Belfortem stály podél silnice dlouhé francouzské kolony vozidel, mezi nimi mnoho těžkého dělostřelectva, které už kapitulovaly. U vjezdu do té staré pevnosti tábořily tisíce zajatců. Na fortech ovšem nebyla vidět německá válečná vlajka a ve městě se ještě střílelo.

Na volném prostranství před Belfortským lvem jsem zastavil motospojku 1. tankové divize a zeptal se na divizní štáb. Ten obratný mladý muž mě zavedl k hotelu de Paris, v němž svého generála tušil. Tam mě přivítal Wenck, velmi udivený, že jsem se objevil tak brzy, a na mou otázku po veliteli divize ohlásil, že je právě v koupeli. Měl jsem plné pochopení pro potřebu čistoty, kterou štáb po té honičce posledních dnů měl, a využil jsem dobu do Kirchnerova příchodu k tomu, abych vyzkoušel snídani přichystanou pro francouzské pány důstojníky.

Pak jsem se dal informovat o situaci a dozvěděl se, že divize je zatím v držení jen části města, že ale Francouzi drží v ruce ještě všechny forty. Jednání o kapitulaci byla zahájena, vedla však k cíli jen u kasáren. Forty odmítly vydání bez boje, a proto na ně bylo nutné zaútočit.

Divize vytvořila bojovou skupinu ke zdolání fortů a citadely a k poledni začal boj o ně. Jako první padl fort Basses-Perches, po němž v mé přítomnosti následovaly Hautes-Perches a citadela. Postup při tom použitý byl velmi prostý: krátké

120

ostřelování dělostřelectvem 1. tankové divize předcházelo, pak se ke fortu přiblížil střelecký prapor Eckinger na svých pancéřovaných transportérech pro mužstvo a jeden 8,8 cm protiletadlový kanón, ten proti hrdlu fortu; střelci se bez ztrát dostali ke glacis⁶⁶, sesedli, prolezli příkopem a vystoupili na val, zatímco 8,8 cm kanón zahájil palbu proti hrdlu. Nato byl fort vyzván k vydání, k němuž teď pod dojmem toho rychlého útoku došlo. Válečná vlajka byla vztyčena na znamení provedeného předání a úderná jednotka se obrátila k dalšímu objektu. Naše ztráty byly velmi malé.

Další části 1. tankové divize pod plukovníkem Nedtwigem⁶⁷ dosáhly toho dne Giromagny severně od Belfortu. Zajaly 10 000 mužů a ukořistily 40 moždířů a 7 letounů vedle početného ostatního materiálu.

Tanková skupina přeložila toho dne svůj hlavní stan do Montbéliardu.

Mezitím francouzská vláda podala demisi a stařičký maršál Pétain⁶⁸ vytvořil nový kabinet, který 16. června učinil nabídku příměří.

Naším hlavním úkolem teď bylo navázat spojení s generálem Dollmannem a uzavřít kruh kolem nepřátelských sil v Alsasku-Lotrinsku.

Zatímco 29. (mot.) pěší divize postupovala za bojů Jurou ve směru na Lomont a porrentruyský výběžek, dosáhla 2. tanková divize horní Mosely u Ruptu a Remiremontu. Šestá tanková divize pod generálem Kempfem dobyla Épinal podobným způsobem, jaký se podařil první u Belfortu. V každé z těch pevností padlo do našich rukou 40 000 zajatců.

Nejpřednější části 7. armády dosáhly v Horním Alsasku Aspach-le-Bas⁶⁹ jižně od Cernay.

Dne 19. 6. pohyby pokračovaly a u La Chapelle severovýchodně od Belfortu bylo navázáno spojení se 7. armádou. S východními forty Belfortu byly ještě jisté potíže, pak kapitulovaly i ty. Části 1. tankové divize ztekly Ballon d'Alsace a Ballon de Servance⁷⁰ a o půlnoci dobyly Le Thillot. Druhá tanková divize dobyla fort Rupt na Mosele. Postup do Vogéz byl nastoupen v široké frontě.

Při tom musely být zastaveny pěší divize I. armádního sboru, nasazené od severu na Épinal, protože jejich další postup po silnicích už přeplněných tankovými vojsky by vedl k ucpání. Teď ovšem přišly u skupiny armád prudké stížnosti pěchoty, která chtěla konečně také přijít ke slovu. Vyslal jsem co nejspěšněji svého prvního důstojníka generálního štábu, majora Bayerleina, letadlem ke generálplukovníku Ritter von Leeb, aby mu vysvětlil důvody zastavení. Přišel právě včas, aby zabránil mrzutosti.

121

Hlavní stan tankové skupiny byl přeložen do vogézských lázní Plombières, starých léčivých lázní známých už Římanům, v nichž jsme byli tři dny dobře ubytováni.

Odpor Francouzů se nyní úplně zhroutil. Dne 20. 6. padl Cornimont, 21. Bussang ve Vogézách. Druhá tanková divize dosáhla Saint-Amé a Le Tholy, 29. (mot.) pěší divize Delle a Belfortu. Asi 150 000 zajatců padlo do našich rukou.

Při zjišťování počtů zajatců došlo mezi několika generály skupiny armád „C“ k rozepři, kterou rozhodl šalomounský rozsudek generálplukovníka Ritter von Leeb; ten přiznal uvedený počet mně a obsahoval navíc lichotivé upozornění, že bez obchvatného zásahu tankové skupiny přes Belfort a Épinal by tak vysoké počty zajatců nevznikly. Celkový počet zajatců u tankové skupiny činil od překročení Aisne zhruba 250 000 mužů. K tomu přistoupilo nedozírné množství materiálu všeho druhu.

Dne 22. 6. uzavřela francouzská vláda příměří. Podmínky nám zprvu nebyly sděleny. Dne 23. 6. jsem přes La Schlucht a Kaysersberg ve Vogézách vyhledal generála Dollmanna v jeho hlavním stanu v Colmaru v Alsasku. Uviděl jsem znovu místa, kde jsem prožil šťastné dětství.

Pak byl můj štáb přeložen do Besançonu, kde jsme byli ubytováni nejprve v hotelu, potom v budově francouzského velitelství sboru. Využil jsem ukončení bojů k tomu, abych poděkoval svým generálům a důstojníkům generálního štábu za jejich vynikající výkony. Naši spolupráci nezkalil žádný nesoulad. Statečné vojsko vyřešilo své namáhavé úkoly s největší oddaností. Mohlo být na své úspěchy vskutku hrdé.

Dne 30. 6. jsem se s ním rozloučil následujícím denním rozkazem:

Skupina Guderian⁷¹ Besançon, 30. 6. 1940

Denní rozkaz.

V okamžiku, kdy skupina Guderian mění své dosavadní složení, volám všem velitelstvím a vojskům, která jsou stahována k jinému použití, srdečné sbohem.

Vítězný běh od Aisne ke švýcarské hranici a do Vogéz vejde do dějin a zůstane hrdinským příkladem průlomu rychlých vojsk.

Děkuji vám za ten čin, který byl nejkrásnějším naplněním mého přes deset let trvajícího zápasu a úsilí.

Dál k novým úkolům se stejným rozmachem a se stejnými úspěchy až ke konečnému vítězství Velkoněmecka!

Zdar Vůdci! podepsán Guderian.

122

Příměří

Z Besançonu mi zůstali v paměti ještě dva návštěvníci: 27. večer se objevil generál Ritter von Epp⁷², šéf pěšího pluku 19⁷³, který byl na průjezdu při hledání svého pluku a kterého jsem znal ze společných lovů ve Spessartu. Měli jsme dlouhou a zevrubnou rozmluvu o příměří s Francií a o pokračování války proti Anglii. Využil jsem té příležitosti o to radostněji, že jsem ze svého osamoceného postavení neměl žádnou možnost se vyjádřit.

Druhým návštěvníkem, s nímž jsem 5. 7. probíral totéž téma, byl říšský ministr pro zbrojení a válečnou výrobu dr. Todt, který přijel, aby si vyzvedl čerstvé zkušenosti fronty pro další vývoj stavby tanků.

Příměří, právě uzavřené za jásotu německého národa a k Hitlerově spokojenosti, se mi nelíbilo. Po plném vítězství německých zbraní nad Francií bylo několik možností uzavření. Bylo možné žádat úplné odzbrojení Francie, úplné obsazení mateřské země, vydání válečného loďstva a kolonií. Bylo ale možné jít i docela jinou cestou, cestou dorozumění, a nabídnout Francouzům v tom případě neporušenost jejich země, jejich kolonií a jejich národní nezávislosti za cenu součinnosti při uzavření brzkého míru — také s Anglií. Mezi těmi dvěma krajnostmi ležely různé obměny.

Lhostejno, pro co by padlo rozhodnutí, zvolené řešení muselo Německé říši vytvořit nejpříznivější předpoklady pro brzké uzavření války, také války proti Velké Británii. Aby se válka proti Velké Británii uzavřela, muselo se jistě v první řadě usilovat o diplomatická jednání. Hitlerova nabídka z tribuny Říšského sněmu za taková považovat nelze. Je mi teď jasné, že bylo víc než sporné, zda by Velká Británie tehdy na jednání s Hitlerem přistoupila. Přesto se o ně muselo pokusit, i kdyby jen proto, aby si nebylo možné vyčítat, že byly opomenuty mírové prostředky.

Nevedly-li však diplomatické kroky k žádoucímu výsledku, musely být použity vojenské prostředky, a to ihned a ze vší síly. Jistě i Hitler a jeho štáb na pokračování války proti Velké Británii mysleli; operace vylodění na britském ostrově, známá pod krycím jménem „Seelöwe“, je toho důkazem. Vzhledem k nedostatečnosti našich příprav na moři a ve vzduchu, které pro vylodění na Britských ostrovech v žádném případě nestačily, se však muselo uvažovat ještě o jiných řešeních, jak tomu námořně mocnému protivníkovi ublížit natolik, aby byl ochoten jednat a uzavřít mír.

123

Tehdy jsem spatřoval nejúčinnější cestu k dosažení brzkého míru v neodkladném pokračování našich operací k ústí Rhôny, aby se pak — po získání francouzských středomořských přístavů, v součinnosti s Italy — dospělo k vylodění v Africe a k dobytí Malty letectvem s jeho výtečným výsadkovým vojskem. Kdyby se k nám při tom záměru Francouzi připojili — tím lépe. Pokud ne, museli válku vést dál Italové a my sami, a to ihned.

Tehdejší slabost Angličanů v Egyptě byla známa. Ještě existovaly silné italské síly v Habeši. Obrana Malty proti leteckým útokům byla nedostatečná. Všechno se mi zdálo mluvit pro pokračování našich operací tímto směrem, nic proti. Přesunem čtyř až šesti tankových divizí do Afriky se dala proti Angličanům shromáždit zdrcující přesila tak rychle, že přísun britských posil musel přijít pozdě. Dopady německo-italského vylodění v severní Africe už roku 1940 by byly podle všeho pro nás mnohem příznivější, než tomu bylo roku 1941 po první italské porážce.

Možná Hitlera tehdy od přenesení války do Afriky zdržela italská nedůvěra. Pravděpodobnější však je, že Hitler, zajatý v ryze kontinentálním myšlení, plně nedocenil rozhodující význam středomořského prostoru pro Brity.

Ať je to jakkoli, o svých návrzích jsem už neslyšel a teprve roku 1950 jsem se dozvěděl, že generál Ritter von Epp měl každopádně příležitost s těmi myšlenkami Hitlera seznámit. Podle sdělení Eppova průvodce, námořního kapitána Weniga⁷⁴, Hitler přijetí těchto návrhů odmítl.

Pobyt v Besançonu mi poskytl příležitost poznat Juru a 1. 7. pohlédnout z Mont Rondu na mně dobře známé Ženevské jezero. Dále jsem navštívil Lyon, abych tam znovu uviděl svého nejstaršího syna, který byl v západním tažení podruhé raněn a za své zdatné chování dostal zpětně datovaný patent.

S prefektem a starostou Besançonu byl navázán korektní poměr. Oba pánové se vyznačovali velkou zdvořilostí.

Začátkem července byla tanková skupina rozpuštěna a s několika divizemi odvezena do Německa, s jinými přeložena do okolí Paříže. Tam odešel i štáb tankové skupiny; měli jsme připravit velkou Vůdcovu přehlídku, ke které pak ale naštěstí nedošlo.

Z Paříže jsem navštívil Versailles a Fontainebleau, to druhé nádherný starý zámek plný historických vzpomínek a krás. Se zvláštním zájmem jsem si prohlédl Napoleonovo muzeum v La Malmaison. Starý, důstojný

124

ředitel byl tak laskav a provedl mě, a já měl s tím dobře zpraveným znalcem dějin velkého Korsičana pro sebe velmi poučnou a podnětnou rozmluvu. Že jsme navštívili pařížské pamětihodnosti, pokud byly za válečných poměrů přístupné, rozumí se samo sebou. Byl jsem zpočátku v hotelu Lancaster, později v soukromém domě u Bois de Boulogne velmi dobře ubytován.

Pobyt v Paříži přerušilo zasedání Říšského sněmu 19. 7., k němuž jsem byl s většinou generálů povolán a na němž Hitler vyslovil mé povýšení na generálplukovníka.

Protože se přehlídka konat neměla, nebyl důvod k delšímu setrvání štábu tankové skupiny v Paříži. Byli jsme proto začátkem srpna přeloženi do Berlína a měli nějaký čas klidu a zotavení.

Mezitím se jednotky, které zůstaly ve Francii, zabývaly přípravou podniku „Seelöwe“⁷⁵, který však nejspíš od začátku nebyl míněn doopravdy a byl podle mého mínění pro nedostatek letectva i lodního prostoru, jakož i po úniku britské expediční armády od Dunkerque, zcela beznadějný. V obou prve jmenovaných základních nedostatcích je obsažen nejlepší důkaz, že Německo válku západním směrem ani nezamýšlelo, ani ji v nejmenším nepřipravovalo. Když v září nastaly podzimní bouře, byl „Seelöwe“ definitivně pohřben.

Tankovému vojsku přinesl „Seelöwe“ zkoušení podvodních tanků typu III a IV. Do 10. 8. byly tyto vozy připraveny k nasazení u tankové střelecké školy v Putlos v Holštýnsku. Roku 1941 našly použití při přechodu Bugu v Rusku.

Na základě zkušeností západního tažení požadoval Hitler tankovou kapacitu 800 až 1000 kusů měsíčně. Výpočty Zbrojního úřadu pozemního vojska však vedly k nákladu dvou miliard marek a k požadavku 100 000 odborných dělníků a specialistů. Pro tento obrovský požadavek Hitler bohužel tehdy od svého záměru upustil.

Hitler dále požadoval zavedení 5 cm kanónu L 60 pro Panzer III místo dosavadního 3,7 cm kanónu. Zabudován byl 5 cm kanón L 42, tedy podstatně kratší hlaveň. Hitler se zřejmě hned nedozvěděl, proč Zbrojní úřad k té změně dospěl; když v únoru 1941 zpozoroval, že jeho směrnice nebyla provedena, ačkoli technické možnosti existovaly, velmi se rozhněval a tuto svévoli odpovědným důstojníkům úřadu nikdy neodpustil. Vracel se k tomu ještě po letech.

Po tažení nařídil Hitler značné rozmnožení tankových a motorizovaných pěších divizí. Počet tankových divizí byl zkrátka zdvojnásoben, ovšem počet tankových jednotek připadajících na každou divizi se přitom snížil na polovinu.

125

Německé pozemní vojsko tím opatřením sice nominálně dostalo dvojnásobný počet divizí, ale nijak ne dvojnásobnou průbojnost v tancích, na kterou v první řadě záleželo. Současné zdvojnásobení počtu motorizovaných pěších divizí vyvolalo tak silné zatížení naší výroby motorových vozidel, že Hitlerovým požadavkům bylo možné vyhovět jen za použití všech existujících zásob — včetně kořisti ze západoevropských zemí. Kořistný materiál byl podstatně horší než německý a zvlášť na očekávané zatížení na východních nebo afrických válčištích nijak nestačil.

Dostal jsem dohled nad organizací a výcvikem několika tankových a motorizovaných pěších divizí a měl jsem s tím hojně práce. Ve svých skrovných volných chvílích jsem hloubal nad předpokládaným dalším vedením války, kterou přece bylo nutné v nějaké formě jednou dovést ke konci. Mé myšlenky se při tom pohybovaly jižním směrem. Považoval jsem, jak už bylo zmíněno u rozhovorů v Besançonu, ukončení zápasu proti Velké Británii za nejdůležitější, ba za jedině důležité.

S OKH ani s generálním štábem jsem neměl styk, nebyl jsem přizván ani k otázce reorganizace tankového vojska, ani k otázce dalšího vedení války.

Jasno do té otázky přišlo teprve poté, co pan Molotov⁷⁶ 14. 11. 1940 navštívil Berlín — jasno ovšem otřesné!

(konec kapitoly V)