Knihovna · Třetí říše a druhá světová válka · Paměti vojáka

VI. TAŽENÍ V RUSKU 1941

Šedé číslice v textu označují strany německého vydání (Neckargemünd 1960), podle nichž se citují odkazy a rejstříky.

126

Předehra, přípravy. První operace. Přechod přes Dněpr. Smolensk–Jelňa–Roslavl. Moskva, nebo Kyjev? Bitva o Kyjev. Bitva u Orla a Brjanska. Úder na Tulu a Moskvu. Mé první propuštění.

Předehra

Molotov se 3. května 1939 jako Litvinovův nástupce stal sovětským komisařem zahraničí. Živě se podílel na uzavření dohody o neútočení s Německem z 23. srpna 1939, která Hitlerovi umožnila útok na Polsko. Rusové se zúčastnili porážky Polska tím, že 18. září 1939 vpochodovali do východního Polska. Uzavřeli 29. září 1939 s Německem smlouvu o přátelství a hospodářskou dohodu, která byla určena k tomu, aby podstatně ulehčila německé hospodářské vedení války. Využili však té příležitosti také k tomu, aby se zmocnili pobaltských okrajových států a 30. listopadu 1939 napadli Finsko. Zatímco byly německé síly vázány na západě, donutili Rusové Rumunsko k odstoupení Besarábie, což zase Hitlera přimělo, aby 30. srpna 1940 zaručil nezávislost Rumunska.

V říjnu 1940 byl Hitler zaneprázdněn jednáními s Francouzi a s Frankem o pokračování války. V návaznosti na tyto rozhovory se setkal se svým přítelem Mussolinim ve Florencii. Na cestě tam ho na nádraží v Bologni překvapila zpráva, že jeho spojenec bez jeho vědomí, a tím spíš bez jeho souhlasu, podnikl soukromou válku proti Řecku. Tím se otevřel balkánský problém a válka rozšířena směrem pro Německo krajně nežádoucím.

Prvním dopadem Mussoliniho svévolného kroku bylo — podle toho, co mi sdělil Hitler — to, že Franco odstoupil od jakékoli formy součinnosti s Osou. Zjevně se nechtěl pouštět do společné politiky s tak nevypočitatelnými partnery.

Druhým následkem bylo rostoucí napětí mezi Německem a Sovětským svazem. To bylo vystupňováno řadou příhod posledních měsíců, zvláště německou politikou v Rumunsku a v otázce Dunaje. Právě k odstranění toho napětí došlo k pozvání Molotova do Berlína.

127

V Berlíně vznesl Molotov tyto požadavky:

1. Finsko připadá do zájmové sféry Sovětského svazu. 2. Dohoda o budoucím uspořádání Polska¹. 3. Uznání sovětských zájmů v Rumunsku a Bulharsku. 4. Uznání sovětských zájmů v Dardanelách.

Tyto požadavky Rusové po Molotovově návratu do Moskvy písemně upřesnili.

Hitler² byl sovětskými nároky velmi pobouřen a v ústním jednání v Berlíně odpověděl vyhýbavě, na Molotovovy písemné výklady pak vůbec ne. Závěr, který z Molotovovy návštěvy a z jejího průběhu vyvodil, bylo přesvědčení, že válka se Sovětským svazem bude jednoho dne nevyhnutelná.

Průběh berlínských rozhovorů mi opakovaně vylíčil tak, jak jsem jej podal výše. Mluvil se mnou o té otázce ovšem teprve roku 1943, pak ale několikrát a vždy stejným způsobem. Nepochybuji, že své tehdejší názory podal správně.

Mnohem pobouřeněji než o ruských nárocích se však Hitler vyjadřoval o italské politice října 1940, a myslím, že ze svého stanoviska zcela právem. Italský útok na Řecko byl stejně lehkovážný jako zbytečný. Už 30. října útok uvázl. Už 6. listopadu přešla iniciativa na Řeky. Jako obvykle, když špatná politika vede k vojenským katastrofám, obrátil se i u Italů Mussoliniho hněv proti generálům, především proti Badogliovi, který před válečnými dobrodružstvími varoval, bohužel marně. V polovině listopadu byli Italové citelně poraženi. Teď byl Badoglio nepřítelem režimu a zrádcem. Dne 26. listopadu podal demisi. Dne 6. prosince se jeho nástupcem stal Cavallero³.

Dne 10. prosince utrpěli Italové těžkou porážku v Africe u Sidi Barrani. Společným zájmům Německa a Itálie by víc odpovídalo vzdát se řeckého dobrodružství a místo toho upevnit situaci v Africe. Teď požádal maršál Graziani⁴ odtamtud o německá letadla; Mussolini uvažoval, že požádá o vyslání dvou německých tankových divizí do Libye. Během zimy byly ztraceny Bardia, Derna a Tobruk. Německé jednotky pod Rommelem⁵ situaci opět napravily.

Výsledkem italských svévolí a chyb na Balkáně bylo silné vázání německých sil v Africe a potom v Bulharsku, pak v Řecku a Srbsku. Tato okolnost znevýhodnila naši sílu na rozhodujícím válčišti.

Ukázalo se, že velkorysé stanovení alpského hřebene jako hranice zájmů mezi mocnostmi Osy bylo pro vedení války

128

nedostatečné. Spolupráce mezi spojenci byla tak nedostatečná, jak by být neměla.

Krátce po Molotovově návštěvě byli můj nynější náčelník štábu, podplukovník svobodný pán von Liebenstein, a první důstojník generálního štábu, major Bayerlein, povoláni k poradě k náčelníkovi generálního štábu pozemního vojska, při níž dostali první směrnice o „případu Barbarossa“⁶, válečném případu proti Rusku. Když po té poradě přišli ke mně s hlášením a rozložili přede mnou mapu Ruska, nevěřil jsem svým očím. To, co bych nebyl považoval za možné, se mělo stát skutečností? Hitler, který tak ostrými slovy kritizoval německé politické vedení z roku 1914, že nedokázalo ušetřit nás války na dvou frontách, chtěl teď, ještě před ukončením války proti Anglii, z vlastního rozhodnutí vytáhnout do pole proti Rusku — a tím sám přivodit válku na dvou frontách, před níž ho všichni vojáci tak naléhavě varovali a kterou on sám tak často označoval za chybu?

Dal jsem svému zklamání a rozhořčení velmi zřetelný výraz a tím jsem zase já překvapil oba své spolupracovníky. Byli zcela v zajetí myšlenkových pochodů OKH a nejprve mi odpověděli, že podle vyjádření náčelníka generálního štábu pozemního vojska Haldera lze počítat s tím, že Rusko bude sraženo v tažení trvajícím 8 až 10 týdnů. Nasazení sil ve třech téměř stejně silných skupinách armád, které měly s rozbíhavými cíli postupovat do nedozírného ruského prostoru, aniž byl vytčen jasný operační cíl, nemohlo z odborného hlediska rovněž přesvědčit. Své námitky jsem dal prostřednictvím svého náčelníka štábu přednést u OKH, aniž jsem však dosáhl sebemenšího výsledku.

Nezasvěcený mohl ještě doufat, že Hitler není k válce proti Sovětskému svazu definitivně rozhodnut a chce jen blufovat. Přesto zima a jaro 1941 uplynuly jako strašlivá noční můra. Opětovné studium tažení Karla XII. Švédského a Napoleona I. postavilo všechny obtíže válčiště, které nás čekalo, jasně před duševní zrak a ukázalo i nedostatky našich příprav na ten obrovský podnik. Dosavadní úspěchy, zvláště překvapivě rychle vybojované vítězství na západě, však ducha našeho nejvyššího velení tak omámily, že slovo „nemožné“ ze své slovní zásoby vyškrtlo. Všichni muži z OKW a OKH, s nimiž člověk mluvil, projevovali neotřesitelný optimismus a na žádné námitky nereagovali.

Tváří v tvář nadcházejícímu těžkému úkolu jsem se se zvláštní horlivostí věnoval výcviku a vybavení divizí svěřených mému dohledu. Důrazně jsem vojsko upozorňoval, že nadcházející tažení bude podstatně těžší než tažení polské a

129

západní. Říci víc mi z důvodů utajení nebylo dovoleno. Chtěl jsem však přece zabránit tomu, aby moji vojáci přistoupili k novému, tak nekonečně těžkému úkolu lehkomyslně.

Bohužel, jak už bylo naznačeno, sestával automobilový materiál divizí nově postavených na Hitlerův rozkaz z velké části z francouzských vozů. Tento materiál na nároky války ve východní Evropě v žádném ohledu nestačil. Nedostatečná výroba německých motorových vozidel pro ohromně zvýšenou potřebu nám bohužel nedovolila tento rozpoznaný nedostatek odstranit.

O snížení počtu tankových jednotek v tankové divizi už byla řeč. Omezené vyrovnání za snížení počtu tanků poskytlo zvýšené zařazování Panzerů III a IV, které staré tanky I a II téměř úplně vytlačily. Pro začátek války proti Rusku jsme se domnívali, že můžeme počítat s technickou převahou našich tanků nad dosud známými ruskými typy, která by byla s to poněkud vyrovnat nám známou ohromnou početní převahu Rusů — do ruského tažení jsme šli asi s 3 200 tanky.

Jedna zvláštní okolnost mě však ohledně tankového materiálu zarazila: ještě na jaře 1941 Hitler výslovně dovolil ruské důstojnické komisi prohlédnout si naše tankové školy a tankové továrny a nařídil ukázat Rusům všechno. Při tom Rusové při pohledu na náš Panzer IV nechtěli věřit, že představuje náš nejtěžší typ. Stále znovu prohlašovali, že před nimi tajíme své nejnovější konstrukce, jejichž předvedení jim Hitler přislíbil. Dotěrnost komise byla tak velká, že naši továrníci a důstojníci zbrojního úřadu nakonec řekli: „Zdá se, že Rusové sami už mají těžší a lepší typy než my.“ Tank T-34, který se koncem července 1941⁷ objevil před naší frontou, nám ruskou novou konstrukci odhalil.

Dne 18. dubna Hitler při předvádění tankového materiálu, jehož jsem se nezúčastnil, zpozoroval, že zbrojní úřad pozemního vojska zabudoval do Panzerů III místo jím nařízeného 5 cm kanónu L 60 kanón 5 cm L 42. Tuto svévoli nesl tím hůř, že představovala oslabení jeho požadavku. Firma Alkett ve Spandau jeho přání do konce dubna splnila a zbrojní úřad teď měl těžkou pozici teprve doopravdy. Ještě po letech na toto chybné rozhodnutí poukazoval, kdykoli před ním někdo zbrojní úřad hájil.

Naše roční výroba tanků ostatně v té době činila něco málo přes 1 000 kusů všech typů. To bylo — měřeno výrobními čísly našich protivníků — velmi málo. Už roku 1933 jsem v jediné ruské tankové továrně zjistil denní výrobu 22 tanků typu Christie Russkij.

130

Dne 1. března přistoupilo Bulharsko k Paktu tří, 25. března následovala Jugoslávie. Avšak už 27. března převrat v Bělehradě plán Paktu tří převrátil. Dne 5. dubna uzavřelo Rusko s Jugoslávií pakt o přátelství; 6. dubna začalo balkánské tažení. Na tomto dějství války jsem se nepodílel. Tankové jednotky k němu přidělené se znovu osvědčila a přispěla k jeho rychlému ukončení.

Jen jeden měl z toho dalšího rozšíření války radost: Mussolini! Byla to jeho válka, kterou si vzdorem proti Hitlerově vůli vynutil. Nám ale pakt o přátelství mezi Ruskem a Jugoslávií dal jasně poznat, že rozchod s velkým sousedem na východě bezprostředně nastává.

Dne 13. dubna padl Bělehrad. Dne 17. dubna kapitulovala jugoslávská armáda a 23. dubna následovala armáda řecká, přes britskou pomoc. Koncem května byla s pomocí výsadkových vojsk dobyta Kréta — bohužel ne Malta! Německo, Itálie, Maďarsko, Bulharsko a Albánie dostaly části jugoslávského území. Byl nově zřízen samostatný chorvatský stát; v jeho čele měl stanout vévoda ze Spoleta, italský princ, na svůj poněkud vratký trůn však nikdy nenastoupil. Na přání italského krále byla mimoto znovu osamostatněna Černá Hora.

Protože vymezení nového Chorvatska neodpovídalo národnostním hranicím, vznikaly od počátku třenice s Itálií. Nepříjemné spory stále znovu otravovaly ovzduší v tomto bouřkovém koutě Evropy.

V květnu a červnu 1941 se Britům podařilo obsadit Sýrii a Habeš. Německý pokus uchytit se v Iráku byl podniknut nedostatečnými prostředky a ztroskotal. Vyhlídku na úspěch by měl jen při důsledné středomořské politice, jaká se nám naskýtala v létě 1940 bezprostředně po západním tažení. Teď už bylo pro tuto osamocenou akci pozdě.

Přípravy

Ať se balkánské tažení vyvíjelo seberychleji a ať byly zpětné přepravy zúčastněných vojsk, pokud byla určena pro ruské tažení, provedeny seberychleji — jisté zdržení začátku našich pohybů v Rusku přece jen nastalo. Kromě toho jsme měli roku 1941 neobyčejně mokré jaro; Bug a jeho přítoky vykazovaly až do května velkou vodu a přilehlé louky, byly bažinaté a sotva schůdné. O té okolnosti jsem se mohl při svých prohlídkách vojsk v polském prostoru osobně přesvědčit.

K útoku na Sovětský svaz byly vytvořeny tři skupiny armád:

skupina armád „Jih“ pod polním maršálem von Rundstedtem jižně od Pripjaťských bažin,

131

skupina armád „Střed“ pod polním maršálem von Bockem mezi Pripjaťskými bažinami a suwalským výběžkem, a

skupina armád „Sever“ pod polním maršálem Ritter von Leeb ve Východním Prusku.

Tyto tři skupiny armád měly postupovat do ruského území s cílem prorazit ruská vojska nacházející se poblíž hranic a obchvaty je zničit. Tankové skupiny měly proniknout ruského prostoru, aby zabránily vzniku nových front. Těžiště operací stanoveno nebylo. Tři skupiny armád vykazovaly přibližně stejné síly, přičemž ovšem skupina armád „Střed“ disponovala dvěma tankovými skupinami, kdežto skupiny „Jih“ a „Sever“ jen po jedné.

Tanková skupina 2, mně podřízená, vstoupila stejně jako tanková skupina 3 generálplukovníka Hotha⁸, vytvořená severněji, pod rozkaz skupiny armád „Střed“.

Guderian a Hoth, 21. června 1941 — den před zahájením útoku
Vorpahl, Bild 101I-265-0024-21A · CC BY-SA 3.0 de

Tanková skupina 2 byla složena takto:

• Velitel: generálplukovník Guderian.
• Náčelník štábu: podplukovník svobodný pán von Liebenstein.
• 24. tankový sbor: generál tankového vojska svobodný pán Geyr von Schweppenburg.
  • 3. tanková divize: generálporučík Model⁹.
  • 4. tanková divize: generálmajor svobodný pán von Langermann und Erlencamp¹⁰.
  • 10. (motorizovaná) pěší divize: generálmajor von Loeper¹¹.
  • 1. jezdecká divize: generálporučík Feldt¹².
• 46. tankový sbor: generál tankového vojska svobodný pán von Vietinghoff¹³ řečený Scheel.
  • 10. tanková divize: generálporučík Schaal.
  • pěší divize SS (mot.) „Das Reich“: generálporučík Hausser¹⁴.
  • pěší pluk „Großdeutschland“: generálmajor von Stockhausen¹⁵.
• 47. tankový sbor: generál tankového vojska Lemelsen¹⁶.
  • 17. tanková divize: generálmajor von Arnim¹⁷.
  • 18. tanková divize: generálmajor Nehring.
  • 29. pěší divize (mot.): generálmajor von Boltenstern¹⁸.

Tankové skupině podléhala dále řada armádních jednotek,

skupina bitevních letců pod generálem Fiebigem¹⁹,

protiletadlový pluk „Hermann Göring“ pod generálem von Axthelmem²⁰.

Dělostřelectvo měl na starosti generál Heinemann²¹, ženisty generál Bacher²², spojovací vojsko plukovník Praun²³, průzkumné letce podplukovník von Barsewisch²⁴ (zprvu plukovník von Gerlach²⁵; tento statečný důstojník byl třetího dne útoku sestřelen). Stíhací ochranu nad útočným prostorem tankové skupiny vykonával v prvních týdnech plukovník Mölders²⁶. (Viz příloha 21)

132

Moje tanková skupina dostala úkol v den útoku překročit Bug po obou stranách pevnosti Brest-Litevský, protrhnout ruskou frontu a rychlým využitím počátečního úspěchu dosáhnout prostoru Roslavl–Jelňa–Smolensk. Při tom šlo o to zabránit protivníku aby se znovu zachytil a vytvořil frontu, a vytvořit tak předpoklad pro rozhodující úspěch tažení ještě roku 1941. Po dosažení prvního cíle měla tanková skupina dostat nové směrnice. Pokyn OKH k nástupu naznačoval, že by pak přicházelo v úvahu odbočení tankových skupin 3 (Hoth) a 2 severním směrem k dobytí Leningradu.

Hranici mezi Generálním gouvernementem Polsko, podléhajícím německé správě, a sovětským ruským územím tvořil Bug; tím byla pevnost Brest-Litevský rozdělena, a to tak, že citadela patřila Rusku. V německých rukou byly jen staré forty ležící západně od Bugu. Pevnost jsem už jednou v polském tažení dobyl; teď jsem před týmž úkolem stál podruhé, ovšem za těžších okolností.

Názory nejvyššího německého velení na použití tankových svazků nebyly přes jednoznačná poučení ze západního tažení jednotné. To vyšlo najevo při různých válečných hrách, které byly pořádány k vyjasnění názorů a k výcviku velitelů pro jejich nadcházející úkol. Generálové, kteří nepocházeli z tankového vojska, se klonili k názoru provést první vlom pěšími divizemi za silné dělostřelecké přípravy a tanky nasadit teprve tehdy, až vlom dosáhne jisté hloubky a přeroste v průlom. Tankoví generálové naopak kladli důraz na to mít tanky od počátku v přední linii, protože právě v této zbrani spatřovali údernou sílu útoku, od jejího nasazení očekávali rychlý a hluboký vlom a tento počáteční úspěch se snažili neodkladně využít rychlostí motorů. Zažili ve Francii, že opačný postup vedl k tomu, že v okamžiku úspěchu byly silnice pokryty nekonečnými, pomalými, koňmi taženými kolonami pěších divizí, které pohyb tanků brzdily.

Šlo jim tedy o to zařadit v úsecích, kde se usilovalo o průlom, tankové divize do prvního sledu, a tam, kde bylo třeba řešit jiné úkoly, například dobytí pevnosti, nasadit divize pěší.

Tento případ nastal v útočném prostoru tankové skupiny 2. Pevnost Brest-Litevský, jejíž objekty byly sice zastaralé, ale Bugem, Muchavcem a vodními příkopy zajištěné proti tankům, mohla být napadena jen pěchotou. Tanky by se dala dobýt jen náhlým přepadem,

Skizze 8 — Vormarsch im Osten 1941. Strana 133 předlohy.

Klíč jmen na mapě

134

…jak se o to zkusilo roku 1939. K tomu však roku 1941 už chyběly předpoklady.

Rozhodl jsem se proto útočit po obou stranách Brestu-Litevského tankovými divizemi přes Bug, pro útok na pevnost samotnou však požádat o podřízení pěšího sboru. Tento sbor musel být odebrán 4. armádě, která měla následovat za tankovou skupinou. Čtvrtá armáda musela pro říční přechod přechodně dát k dispozici i další síly pěchoty a především dělostřelectva. Abych dosáhl jednotného velení, požádal jsem, aby mi byla tato vojska přechodně podřízena, a prohlásil jsem, že jsem na tutéž dobu ochoten sám přejít pod velení vrchního velitele 4. armády, polního maršála von Klugeho. Tuto úpravu velitelských poměrů skupina armád přijala. Znamenala pro mne oběť, neboť polní maršál von Kluge byl obtížný nadřízený. Považoval jsem ji však v zájmu věci za nutnou.

Útočný terén byl čelně vymezen Bugem. Říční přechod tváří v tvář nepříteli byl naším prvním úkolem. Jeho zdar mohl být podstatně usnadněn překvapením. Protože jsem nepočítal s okamžitým pádem pevnosti Brest-Litevský, musel jsem se postarat o to, aby útok tankových sborů postupujících po obou stranách pevnosti tímto počátečním rozdělením neutrpěl a aby obě otevřená křídla tankové skupiny byla zajištěna. Napravo od tankové skupiny ležely po překročení Bugu bezcestné a těžko průchodné Pripjaťské bažiny, jimiž měly postupovat slabé pěší síly 4. armády. Nalevo od tankové skupiny útočily části 4. armády, potom 9. armáda pěchotou. Toto levé křídlo bylo ohroženo hlavně proto, že v prostoru Białystoku bylo rozpoznáno silné soustředění ruských sil, u něhož se muselo předpokládat, že se po rozpoznání nebezpečí vznikajícího tanky v jeho zádech pokusí hlavní silnicí přes Wołkowysk — Słonim vymknout hrozícímu obklíčení.

Tomuto dvojímu ohrožení křídel jsem chtěl čelit dvěma opatřeními:

1. členěním do hloubky, zvláště na nejsilněji ohroženém levém křídle, a

2. použitím 1. jezdecké divize, patřící k tankové skupině, v bažinaté oblasti na pravém křídle, pro motorizované svazky těžko sjízdné.

Další zajištění skýtaly pěší divize 4. armády následující za tankovými divizemi a letecký průzkum do velké hloubky.

135

Tanková skupina obdržela podle toho toto

útočné členění:

Pravé křídlo:

XXIV. tankový sbor (gen. tank. voj. svobodný pán von Geyr):

255. pěší divize (podřízena jen pro přechod přes Bug) z Włodawy na Malorytu,

1. jezdecká divize ze Sławatycz přes Malorytu na Pinsk,

4. tanková divize z Kodně proti silnici Brest–Kobryn,

3. tanková divize z prostoru severně od Kodně proti silnici Brest–Kobryn,

10. (mot.) pěší divize za nimi jako druhý sled.

Střed:

XII. armádní sbor (gen. pěch. Schroth²⁷), podřízen pro první dny útoku, se 45. pěší divizí a

31. pěší divizí z čáry severně od Kodně — Neple k obklíčení Brestu-Litevského a se silami k tomu nepotřebnými k postupu mezi silnicemi Brest-Litevský–Kobryn–Bereza Kartuska a Motykały — Piliszcze — Prużana — Słonim, aby vyčistil terén mezi XXIV. tankovým sborem a nalevo navazujícím XXXXVII. tankovým sborem a zajistil vnitřní křídla obou tankových sborů.

Levé křídlo:

XXXXVII. tankový sbor (gen. tank. voj. Lemelsen):

18. tanková divize a

17. tanková divize mezi Legi a Pratulinem k postupu přes Bug a Lesnou na Widomlu — Prużanu — Słonim,

29. (mot.) pěší divize za nimi jako druhý sled,

167. pěší divize (podřízena jen pro přechod přes Bug) západně od Pratulina.

Záloha tankové skupiny:

XXXXVI. tankový sbor (gen. tank. voj. svobodný pán von Vietinghoff) s 10. tankovou divizí,

divizí SS „Das Reich“ a

pěším plukem „G. D.“, zadržen v prostoru Radzyń — Łuków — Dęblin, aby byl po uvolnění mostů přes Bug přisunut za XXXXVII. tankový sbor za levým křídlem tankové skupiny.

Dne 6. června navštívil náčelník generálního štábu pozemního vojska štáb tankové skupiny. Vyslovil přitom názor, že úkol tanků spočívá v úderu do hloubky nepřátelských postavení a že tankové divize mají být pro tento úkol zachovány neporušené, kdežto jako odrazový můstek mají být použity divize pěší. Z již zmíněných důvodů jsem od změny svých nařízení upustil.

O operačních záměrech nejvyššího velení pro pokračování boje po dosažení prvních cílů (pro tankovou skupinu 2 prostoru

136

Roslavl — Jelňa — Smolensk) pronikly k mému štábu jen náznaky. Říkaly, že nejprve mají být zabrány Leningrad a pobřeží Baltu, aby bylo navázáno spojení s Finy a zajištěno zásobování skupiny armád „Sever“ po moři. Že takové myšlenkové pochody skutečně existovaly, potvrdil pokyn k nástupu, podle něhož měla být tanková skupina 3 pod generálplukovníkem Hothem a za jistých okolností i moje vlastní tanková skupina po dosažení prostoru kolem Smolenska připravena odbočit na sever, aby podpořila operace skupiny armád „Sever“. Tato operace by přinesla velkou výhodu: jednou provždy zajistit levé křídlo veškerých německých sil v Rusku. Domnívám se, že by to byl býval nejlepší plán, jaký bylo možno použít, ale bohužel jsem o něm už nikdy nic neslyšel.

Dne 14. června shromáždil Hitler v Berlíně velitele skupin armád, armád a tankových skupin, aby zdůvodnil své rozhodnutí k útoku na Rusko a přijal závěrečná hlášení o přípravách. Vyložil asi toto: Anglii porazit nemůže. Proto musí, má-li dojít k míru, vynutit si vítězné ukončení války na pevnině. Aby dosáhl nenapadnutelného postavení na evropské pevnině, musí být Rusko poraženo. — Jeho zevrubné výklady o důvodech, které ho přivedly k preventivní válce proti Rusku, nebyly přesvědčivé. Napětí v důsledku dobytí Balkánu Němci, ruských zásahů ve Finsku, obsazení pobaltských okrajových států mohly ospravedlnit tak závažné rozhodnutí stejně málo jako ideologické důvody nacionálněsocialistické stranické nauky a jisté vojenské zprávy o ruských přípravách k útoku. Dokud nebyla válka na západě dovedena k závěru, musel každý nový válečný podnik vést k válce na dvou frontách, a té bylo Německo Adolfa Hitlera ještě stačilo ještě méně než Německo roku 1914. Shromáždění přijalo tedy Hitlerovu řeč mlčky a rozešlo se, protože rozprava se nekonala, mlčky a ve vážné náladě.

Při odpoledním vojenském hlášení o přípravách útoku jsem byl dotázán jedině na to, kolik dní bych potřeboval k dosažení Minska. Má odpověď zněla: „Pět až šest dní.“ Útok začal 22. června a 27. jsem dosáhl Minska, zatímco Hoth, postupující ze Suwałek, obsadil město už 26. od severu.

Dříve než se obrátím k líčení událostí u své tankové skupiny, podívejme se krátce na celkovou situaci německého pozemního vojska na počátku rozhodujícího ruského tažení.

137

Podle podkladů, které mi jsou přístupné, rozdělovalo se 205 německých divizí k 22. červnu 1941 takto:

38 německých divizí zůstalo na západě,

12 německých divizí zůstalo v Norsku,

1 německá divize zůstala v Dánsku,

7 německých divizí zůstalo na Balkáně,

2 německé divize byly v Libyi,

145 bylo tedy k dispozici pro východní tažení.

Toto rozdělení sil znamenalo nepříjemnou roztříštěnost. Zvláště podíl západu s 38 divizemi se jeví velmi vysoký. I Norsko bylo 12 divizemi silně vybaveno.

Balkánské tažení mělo za následek, že pohyby v Rusku mohly začít teprve pozdě v roce.

Mnohem osudněji než obě tyto okolnosti se však projevilo podcenění ruského protivníka. Hitler věřil zprávám, které mu byly z vojenské strany podávány o vojenské síle té obrovské říše, zvláště zprávám našeho výtečného vojenského přidělence v Moskvě, generála Köstringa²⁸, právě tak málo jako hlášením o průmyslové výkonnosti a o pevnosti státní soudržnosti systému. Dokázal však přenést svůj nepodložený optimismus na své bezprostřední vojenské okolí. V OKW a v OKH se počítalo s ukončením tažení do začátku zimy tak jistě, že v pozemním vojsku byla zimní výstroj určena jen pro každého pátého muže.

Teprve 30. srpna 1941 se OKH vážně zabývalo otázkou zimní výstroje pro větší části vojska. K tomu dni zaznamenává jeden deník²⁹: „Na základě vývoje situace, který učiní nutným provádění místních operací s omezenými cíli i ještě v zimě, se u operačního oddělení vypracovává záznam pro přednes o zimní výstroji k tomu potřebné a po předložení náčelníkovi gen. štábu poz. vojska se organizační oddělení pověřuje provedením potřebných opatření.“

Tvrzení, které se dnes příležitostně objevuje, že za nedostatek zimní výstroje v pozemním vojsku roku 1941 nese vinu jen Hitler, nemohu uznat, neboť letectvo a Waffen-SS jím byly dobře a bohatě vybaveny a dostaly jej také včas přisunut. Ale u nejvyššího velení se snilo o tom, že Rusko bude možno za 8 až 10 týdnů vojensky porazit³⁰ a následně přivést k politickému zhroucení, a v tomto bludu panovala taková jistota, že válečný průmysl vojska byl roku 1941 už podstatnými částmi převeden na jiné výrobní obory.

138

Uvažovalo se dokonce o tom, s počátkem zimy přesunout 60 až 80 divizí východního vojska do Německa, protože se věřilo, že se se zbytkem vystačí k udržení Ruska v šachu přes zimu. Tento zbytek měl po ukončení operací na podzim přezimovat v dobrých ubikacích v čáře opěrných bodů. Všechno se zdálo být co nejlépe zařízeno a velmi jednoduché. Námitky byly optimisticky odmítány. Líčení událostí ukáže, jak daleko byly tyto myšlenky od tvrdé skutečnosti.

Nakonec je třeba zmínit ještě jednu záležitost, která později německé pověsti nesmírně uškodila.

Krátce před začátkem nepřátelství vyšel rozkaz OKW o zacházení s civilním obyvatelstvem a s válečnými zajatci v Rusku, a to bezprostředně sborům a divizím. Obsahoval ustanovení, která už nečinila za všech okolností nutným použití vojenského trestního zákona v případech výstřelků proti civilnímu obyvatelstvu a proti válečným zajatcům, nýbrž je ponechávala na libovůli přímých disciplinárních nadřízených. Rozkaz byl v nejvyšší míře způsobilý poškodit kázeň. Zjevně měl stejný pocit i vrchní velitel pozemního vojska, neboť k rozkazu byl připojen dodatek polního maršála von Brauchitsche, který pravil, že rozkaz se nemá použít tehdy, hrozí-li nebezpečí poškození kázně. Protože podle shodného názoru mého i mých velících generálů bylo toto nebezpečí dáno od počátku, zakázal jsem vydání rozkazu divizím a nařídil jsem jeho vrácení do Berlína. Rozkaz, který po válce hrál značnou roli v procesech vedených našimi bývalými nepřáteli proti generálům, nebyl proto v mé tankové skupině nikdy použit. Nesplnění rozkazu jsem tehdy podle povinnosti ohlásil vrchnímu veliteli skupiny armád.

Rovněž neblaze proslulý takzvaný „komisařský rozkaz“³¹ se k mé tankové skupině vůbec nedostal. Byl zřejmě zadržen už u skupiny armád „Střed“. Ani „komisařský rozkaz“ nebyl u mých vojsk použit.

Při zpětném pohledu lze jen bolestně litovat, že oba tyto rozkazy nebyly zadrženy už OKH nebo OKW. Mnoha statečným a bezúhonným vojákům by bylo ušetřeno hořké utrpení a německému jménu velká potupa. Lhostejno, zda Rusové přistoupili k Haagskému řádu pozemní války nebo ne, zda uznávali Ženevskou konvenci nebo ne — němečtí vojáci museli své chování řídit podle těchto mezinárodních ustanovení a podle zákonů svého křesťanského vyznání. Válka doléhala i bez ostrých rozkazů dost těžce na obyvatelstvo nepřátelské země, a to bylo na jejím vypuknutí právě tak nevinné jako naše.

139

První operace

Následující události jsem zčásti vylíčil s přesnými časovými údaji o své činnosti, abych ukázal, jakým duševním a tělesným nárokům musel velitel tankové skupiny v tažení proti Rusku dostát.

Po Hitlerově projevu ke generálům ze 14. jsem 15. června 1941 odletěl z Berlína do Varšavy, kde byl ubytován můj štáb. Dny do začátku útoku 22. června uplynuly prohlídkami vojsk a výchozích postavení a návštěvami u sousedů, aby byla zajištěna součinnost. Nástup a zaujetí východiště proběhly hladce. Dne 17. června jsem prozkoumal tok Bugu, který tvořil naši přední linii. Dne 19. jsem navštívil III. armádní sbor pod generálem von Mackensenem, nasazený napravo vedle mé tankové skupiny. Dne 20. a 21. června jsem se v předních liniích sborů přesvědčil o dokončení příprav.

Zevrubným pozorováním Rusů jsem nabyl přesvědčení, že o našich úmyslech nic nevědí. Na nádvoří brestské citadely, do něhož jsme viděli, cvičili za zvuků hudby po četách přehlídkový pochod. Břehová opevnění podél Bugu byla neobsazena. Práce na opevněních v posledních týdnech sotva znatelně pokročily. Vyhlídky na zdar překvapení tedy byly velké a vyvstala otázka, zda je za těchto okolností hodinová dělostřelecká příprava, jak jsme ji zamýšleli, vůbec nutná. Jedině z opatrnosti, abych v okamžiku říčního přechodu neutrpěl kvůli nečekaným opatřením Rusů ztráty, jimž se dalo předejít, ponechal jsem nařízenou palebnou přípravu.

Osudného 22. června 1941 jsem se ve 2.10 ráno odebral na velitelské stanoviště skupiny u pozorovací věže jižně od Bohukał, 15 km severozápadně od Brestu-Litevského. Byla ještě tma, když jsem tam ve 3.10 dorazil. Ve 3.15 začala naše dělostřelecká palba. Ve 3.40 následoval první útok střemhlavých bombardérů. Ve 4.15 začalo převážení nejpřednějších částí přes Bug u 17. a 18. tankové divize. Ve 4.45 projely první tanky 18. tankové divize řeku brodem. Použily přitom vybavení vyzkoušené pro operaci „Seelöwe“, které jim dovolovalo překonávat broděním vody hluboké až 4 m.

V 6.50 jsem se dal u Kolodna převézt přes Bug útočným člunem. Můj velitelský sled, sestávající ze dvou obrněných radiovozů, několika terénních vozů a motocyklů, následoval do 8.30. Zprvu jsem sledoval stopy tanků 18. tankové divize a dojel jsem k mostu přes Lesnou, jehož držení bylo pro postup XXXXVII. tankového sboru důležité, nezastihl jsem tam však nikoho kromě ruské hlídky. Rusové se při

140

mém přiblížení dali na útěk. Dva z mých ordonančních důstojníků se proti mému pokynu nechali strhnout k pronásledování; oba při tom bohužel padli.

V 10.25 dosáhla nejpřednější tanková rota Lesné a překročila most. Následoval ji velitel divize, generál Nehring. Doprovázel jsem pak další postup 18. tankové divize do odpoledne a odebral se v 16.30 k místu přemostění u Kolodna a odtud v 18.30 na své velitelské stanoviště.

Překvapení protivníka se podařilo na celé frontě tankové skupiny. Jižně od Brestu-Litevského padly mosty přes Bug XXIV. tankovému sboru neporušené do rukou. Severozápadně od pevnosti byla na určených místech v chodu stavba mostů. Protivník se však ze svého počátečního překvapení brzy vzpamatoval a houževnatě se ve svých ubikacích bránil. Zvláště úporně držel několik dní důležitou brestskou citadelu a uzavíral tím dráhu a silnice přes Bug a Muchavec.

Večer bojovala tanková skupina o Malorytu, Kobryn, Brest-Litevský a Prużanu. U posledně jmenovaného místa se 18. tanková divize dostala do prvních tankových bojů.

Dne 23. června jsem opustil velitelské stanoviště ve 4.10 a odebral se nejprve k XII. armádnímu sboru, kde mě generál Schroth zpravil o průběhu boje o Brest-Litevský. Odtud jsem jel k XXXXVII. tankovému sboru do vesnice Bildejki, ležící 23 km severoseverovýchodně od Brestu-Litevského. Tam jsem měl rozmluvu s generálem Lemelsenem a dostal telefonní spojení se svým velitelským stanovištěm k orientaci o celkové situaci. Následně jsem se odebral k 17. tankové divizi, kam jsem v 8 hodin dorazil a kde mě velitel střelecké brigády, generál Ritter von Weber³², zpravil o svých opatřeních. V 8.30 jsem zastihl generála Nehringa (18. tanková divize) a následně ještě jednou generála Lemelsena. Potom jsem jel do Prużany, kam bylo předsunuto velitelské stanoviště tankové skupiny. Operační oddělení štábu tam dorazilo v 19 hodin.

XXIV. tankový sbor se toho dne probojovával podél silnice Kobryn–Bereza Kartuska vpřed na Sluck. Jeho sborové velitelské stanoviště přešlo do Berezy Kartuské.

Nabyl jsem dojmu, že u XXXXVII. tankového sboru se již schyluje k vážnějším bojům s Rusy ustupujícími od Białystoku na jihovýchod, a rozhodl jsem se proto strávit příští den znovu u XXXXVII. tankového sboru.

Dne 24. června jsem tedy opustil v 8.25 své velitelské stanoviště a vyjel směrem na Słonim. Do tohoto města mezitím vnikla 17. tanková divize. Mezi Różanou a Słonimem jsem však narazil na ruskou pěchotu,

141

která palbou ovládala postupovou silnici. Jedna baterie 17. tankové divize a sesedlí motocykloví střelci vedli u silnice nepříliš působivý palebný boj. Musel jsem zasáhnout a palbou svého kulometu z velitelského vozu jsem dostal nepřítele z jeho postavení, takže jsem mohl pokračovat v jízdě. V 11.30 jsem dorazil na velitelské stanoviště 17. tankové divize na západním okraji Słonimi, kde jsem kromě velitele divize, generála von Arnima, zastihl i velícího generála Lemelsena.

Ještě během naší rozmluvy o situaci se v našich zádech rozlehla živá dělová a kulometná palba; hořící nákladní vůz zahrazoval výhled na silnici vedoucí od Białystoku a situace zůstávala nevyjasněná tak dlouho, dokud se z kouře nevynořily dva ruské tanky, které za živé palby z kanónů a kulometů spěly do Słonimi, pronásledovány německými Panzery IV, jež rovněž živě pálily. Ruské tanky rozpoznaly naše shromáždění, a tak jsme na pár kroků dostali takové množství granátů, že nám přecházel zrak i sluch. Jako staří válečníci jsme se okamžitě vrhli k zemi — jen na válku nezvyklý, k nám vrchním velitelem náhradního vojska vyslaný chudák podplukovník Feller³³, který si nelehl dost rychle, byl dosti nepříjemně raněn, a stejně tak velitel oddílu stíhačů tanků, podplukovník Dallmer-Zerbe³⁴, který po několika dnech svému těžkému zranění bohužel podlehl. Ve městě se podařilo ruské tanky vyřadit z boje.

Prohlédl jsem si pak přední bojovou linii ve Słonimi a jel potom v Panzeru IV nikoho územím k 18. tankové divizi. V 15.30 jsem byl zpátky ve Słonimi, poté co 18. tanková divize dostala úkol postupovat směrem na Baranowicze a 29. (mot.) pěší divizi bylo uloženo urychlit svůj postup směrem na Słonim. Potom jsem se odebral zpět na velitelské stanoviště skupiny. Tato jízda vedla nečekaně skrz ruskou pěchotu, která byla nákladními vozy přivezena až těsně k Słonimi a právě se chystala vykládat. Řidič sedící vedle mne dostal rozkaz „Plný plyn!“ a pak to šlo skrz užaslé Rusy, kteří při tom náhlém setkání nenašli čas ke střelbě. Rusové mě ale přece museli poznat, neboť mě ve svém tisku prohlásili za mrtvého; proto jsem byl vyzván, abych jejich omyl uvedl na pravou míru německým rozhlasem.

Ve 20.15 jsem byl zpět u svého štábu. Tam na mne čekala zpráva o prudkých bojích v našem hlubokém pravém křídle, kde LIII. armádní sbor od 23. června úspěšně odrážel u Maloryty ruské útoky. Mezi XXIV. tankovým sborem a XXXXVII. tankovým sborem začaly části XII. armádního sboru navazovat volné spojení, zatímco levé křídlo tankové skupiny bylo vážně ohroženo rostoucím tlakem Rusů proudících zpět od Białystoku. Zde se muselo o zajištění postarat rychlým přisunutím 29. (mot.) pěší divize a XXXXVI. tankového sboru.

142

Naštěstí jsme netušili, že už toho dne Hitler zneklidněl a poukazoval na nebezpečí, že by se silným ruským silám mohlo podařit někde obchvat protrhnout. Hitler uvažoval o zastavení tankových skupin a o jejich předčasném stočení proti silám v prostoru kolem Białystoku. Tentokrát se OKH ukázalo ještě dost silným na to, aby na dosavadním rozhodnutí setrvalo a obchvat dovršilo postupem na Minsk.

Byl dobyt Vilnius, rovněž tak Kaunas.

Finové obsadili bez boje Alandy. Niklonosná oblast Petsama byla bez boje obsazena německým I. horským sborem.

Dne 25. června zrána jsem navštívil v lazaretu raněné, kteří padli za oběť náletu, který den předtím dopadl na naše velitelské stanoviště a jemuž jsem svou nepřítomností na frontě unikl. V 9.40 jsem pak jel k XII. armádnímu sboru do Linowa, 9 km jižně od Prużany, informoval jsem se o jeho situaci a pokračoval v jízdě k XXIV. tankovému sboru do Zarzeczného, 37 km jižně od Słonimi. Po rozmluvě s generálem svobodným pánem von Geyr jsem navštívil ještě 4. tankovou divizi a v 16.30 jsem byl zpátky na velitelském stanovišti skupiny.

Nové nepřátelské síly se toho dne pohybovaly z prostoru Białystoku směrem na Słonim, mezi nimi i tanky. Na bojiště dorazila 29. (mot.) pěší divize a převzala úkol uzavřít směr proti Rusům tlačícím na Słonim. Tím byly hlavní síly 17. a 18. tankové divize uvolněny k pohyblivému použití směrem na Minsk. Druhá jmenovaná byla již v postupu na Baranowicze.

Dne 26. června zrána jsem jel na frontu XXXXVII. tankového sboru, abych dohlédl na postup na Baranowicze a Stołpce. XXIV. tankový sbor dostal pokyn podpořit postup svého severního souseda.

V 7.50 jsem dorazil k 17. tankové divizi a nařídil jí neodkladně vyrazit na Stołpce. V 9 hodin jsem byl na velitelském stanovišti 18. tankové divize, kde se kromě velitele divize zdržoval i velící generál. Toto velitelské stanoviště leželo na silnici Słonim–Baranowicze u Lesné, 5 km za nejpřednějšími částmi divize. Odtud jsem znovu navázal rádiové spojení s XXIV. tankovým sborem, abych zajistil jeho podporu při útoku na Baranowicze. Ta byla poskytnuta částmi 4. tankové divize, z níž byla jedna bojová skupina od 6 hodin v postupu na sever.

Ve 12.30 ohlásil XXIV. tankový sbor dobytí Slucka. To byl velmi dobrý výkon velení i vojska. Poslal jsem velícímu generálovi uznalou rádiovou zprávu a odebral se pak do

143

…přední linie 18. tankové divize u Tartaku. Časně odpoledne přišla zpráva, že Hoth stojí 30 km severně od Minska.

Ve 14.30 došel rozkaz skupiny armád, který mi nařizoval postupovat s hlavní silou na Minsk a s XXIV. tankovým sborem na Bobrujsk. Mohl jsem hlásit, že XXIV. tankový sbor je již nasazen na Bobrujsk a XXXXVII. tankový sbor útočí přes Baranowicze na Minsk. Nato jsem nařídil předsunout velitelský sled svého štábu do Tartaku, kam dorazila ve 23.30.

Během odpoledne 17. tanková divize ještě hlásila, že je na použitelné silnici v postupu na Stołpce. Svého cíle dosáhla večer. Velitel divize, generál von Arnim, byl v bojích toho dne bohužel raněn a musel velení předat generálu Ritter von Weber.

Tanková skupina byla nově podřízena velitelství 4. armády a dostala od něho rozkaz k uzavření čáry Zadworze (9 km severně od Słonimi) — Hołynka — Zelwa — řeka Zelwianka proti nepříteli dotírajícímu od Białystoku.

Toho dne dorazil XXXXVI. tankový sbor se svými nejpřednějšími částmi na bojiště u Tartaku a převzal od tohoto okamžiku spojení mezi XXIV. a XXXXVII. tankovým sborem. Všechny síly XXIV. tankového sboru tím byly uvolněny pro jeho hlavní úkol, úder na Bobrujsk.

U skupiny armád „Sever“ se 8. tankové divizi podařilo dobýt Daugavpils a tamních mostů.

Dne 27. června dosáhla 17. tanková divize jižního okraje Minska a navázala tím spojení s tankovou skupinou 3, která už 26. června vnikla do města, které Rusové silně zničili. Ruské síly, jež se nacházely v prostoru Białystoku a marně usilovaly uniknout z nyní dovršeného sevření, byly obklíčeny. Jen slabým částem se podařilo uniknout na východ před dokončením obklíčení. Schylovalo se k prvnímu velkému úspěchu tažení.

Pro pokračování operací podle mého mínění záleželo na tom, provést obklíčení Rusů u Białystoku s minimem sil z tankové skupiny a použít k němu pěší armády, aby bylo možno s rychle pohyblivými motorizovanými svazky směřovat k prvnímu operačnímu cíli tažení, prostoru Smolensk–Jelňa–Roslavl. Všechna má opatření se v příštích dnech nesla v tomto znamení. Byl jsem tím v souladu se základními rozkazy pro operace. Provést je nezviklán zvraty bojů mi připadalo pro zdar celého tažení rozhodující. Že s tím bylo spojeno jisté riziko, mi bylo jasné.

Guderian ve středním Rusku, červenec 1941
Ludwig Knobloch, Bild 101I-139-1112-17 · CC BY-SA 3.0 de

144

Tyto úvahy mě přiměly jet i 28. června znovu k XXXXVII. tankovému sboru, abych byl nablízku nejsilněji ohroženému svazku a mohl v případě potřeby včas zasáhnout. Velícího generála jsem zastihl ve Swojatyczích (23 km jihozápadně od Nieświeże), informoval se o situaci jeho divizí a nařídil rádiovou zprávou svému štábu urychlit pochod 29. (mot.) pěší divize na sever a nasadit letecký průzkum nad silnicemi Nowogródek–Minsk a Nowogródek — Baranowicze — Turzec. Potom jsem vyhledal ještě 18. tankovou divizi, u níž zabloudění jedné kolony způsobilo jisté poruchy postupu, odstraněné však bez nepříznivých následků.

Můj náčelník Liebenstein mezitím nařídil uzavírací čáru z divizí různých sborů proti hrozícím pokusům nepřítele probít se z obklíčení, západně od linie Kojdanov–Piaseczna (severozápadně od Miru) — Horodyszcze — Połonka, opatření, které došlo mého souhlasu.

XXIV. tankový sbor se toho dne dostal až těsně před Bobrujsk; své velitelské stanoviště měl od 25. ve Filipowiczích.

Velitelské stanoviště tankové skupiny bylo 28. června přeloženo do Nieświeże, radziwiłłovského zámku, v němž předtím sídlil vyšší ruský štáb. Ze starého zařízení zámku se našla už jen v nejvyšším poschodí fotografie lovecké společnosti³⁵ s císařem Vilémem I. jako hostem. Obyvatelstvo Nieświeże požádalo o povolení uspořádat děkovnou bohoslužbu za své osvobození, prosba, jíž bylo rádo vyhověno.

Toho dne dosáhly:

3. tanková divize Bobrujska, 4. tanková divize Slucka, 10. (mot.) pěší divize Siniawky, 1. jezdecká divize prostoru východně od Drohiczyna.

17. tanková divize Kojdanova, 18. tanková divize Nieświeże, 29. (mot.) pěší divize zelwianského úseku.

Části 10. tankové divize zelwianského úseku, hlavní síla této divize Siniawky, SS „Reich“ Berezy Kartuské, pěší pluk „G. D.“ krajiny severovýchodně od Prużany.

Skupina Hoth stála se 7. a 20. tankovou divizí u Minska. V hlubokém pravém křídle dospěly boje LIII. armádního sboru u Maloryty k vítěznému závěru. Nebezpečí na tomto křídle tím bylo prozatím odstraněno.

Dne 29. června boje na celé frontě tankové skupiny pokračovaly, vzplanuly zvláště na zelwianském úseku do velké prudkosti a vzbudily obavy velitelství 4. armády, které se projevily řadou zásahů, jež jsem pociťoval velmi nepříznivě, protože jsem se o nich zčásti nejprve vůbec nedověděl.

Skupina armád „Sever“ získala Jēkabpils, Līvāni a jižní část Rigy s tamním železničním mostem přes Západní Dvinu.

[Nečíslovaná obrazová příloha: Obr. 15 — V útočném člunu přes Dněpr u Kopysi (11. 7. 1941). Obr. 16 — U Dněpru u Kopysi s generálem Marrasem³⁶, nynějším italským náčelníkem generálního štábu (11. 7. 1941).]

145

30. června jsem využil k letu k tankové skupině 3, abych se s Hothem dohodl o další součinnosti. Podplukovník von Barsewisch mě sám pilotoval v bombardovacím letounu nad Nalibockou puszczou, velkou lesní oblastí, z níž 4. armáda stále očekávala ruské pokusy o průlom. Nabyl jsem dojmu, že nepřítel tam nemá žádné významnější síly, a že tedy z tohoto směru ani nehrozí nebezpečí. S Hothem jsem dohodl součinnost své 18. tankové divize s jeho pravým křídlem při postupu na Borisov a při získání předmostí přes Berezinu u tohoto místa.

OKH vydalo toho dne rozkaz k dosažení dněperské čáry bojovými silami.

OKH poukázalo skupině armád na rozhodující význam pokračování operací směrem na Smolensk a přálo si, aby co nejrychleji byly bojeschopnými částmi obsazeny přechody přes Dněpr u Rogačeva, Mogileva a Orši, jakož i přechody přes Západní Dvinu u Vitebska a Polocku.

Příštího dne, 1. července, jsem letěl k XXIV. tankovému sboru, protože naše jediná jiná možnost dorozumění, rádio, bylo dlouhodobě přece jen příliš chatrné. Geyrův dojem z protivníka byl našim budoucím záměrům příznivý. Měl převážně co dělat se svazky narychlo shrabanými. Nepřátelský vlakový provoz byl slabý. Letecká bitva, k níž došlo předchozího dne nad Bobrujskem, skončila porážkou Rusů. Přesto protivník kladl, jako vždy, houževnatý odpor. Jeho bojová technika, zvláště maskování, byla dobrá, velení zřejmě ještě nebylo opět jednotné. Sboru se podařilo obsadit mosty přes Berezinu u Svisloče. V 9.30 vyrazil zesílený průzkumný oddíl z berezinského předmostí východně od Bobrujska na Mogilev, následován hlavní silou 3. tankové divize s pochodovým směrem na východ, přičemž si generál svobodný pán von Geyr vyhradil položit své těžiště podle vývoje situace na Rogačev, nebo na Mogilev — obojí na Dněpru. V 10.55 nastoupily silné části 4. tankové divize postup ze Svisloče na východ. Palivová situace nedělala starosti; munice, proviant a zdravotní služba byly v pořádku. Ztráty byly dosud potěšitelně nízké. Scházely však mostní kolony a stavební vojsko. Spolupráce s letci pod plukovníkem Möldersem byla výtečná. S bitevními letci pod generálem Fiebigem spojení nefungovalo dost rychle. 1. jezdecká divize se v nasazení osvědčila.

Letecký průzkum ostatně toho dne zjistil, že Rusové shromažďují v prostoru Smolensk–Orša–Mogilev čerstvé síly. Mělo-li se dobytí dněperské čáry podařit, aniž by se muselo čekat na příchod pěchoty a ztrácet tím týdny, byl na místě spěch.

146

Boje na obkličovací frontě bialystockého kotle u Białystoku mezitím pokračovaly s velkou prudkostí. V době od 26. do 30. června přivedl samotný pěší pluk 71 z 29. (mot.) pěší divize ohromný počet 36 000 zajatců — důkaz, jaké masy Rusové nasazovali do pokusů o průlom. Tato skutečnost zapůsobila na velitelství 4. armády tak hluboce, že nadále trvalo na hustě obsazené obkličovací čáře. Polní maršál von Kluge proto zakázal mnou již nařízený odchod 17. tankové divize směrem na Borisov, kam mezitím dorazila sama 18. tanková divize a získala předmostí přes Berezinu, na jehož udržení podstatně záviselo pokračování pohybů XXXXVII. tankového sboru směrem k Dněpru. Rozkaz velitelství 4. armády jsem přes své námitky vojsku předal.

Dne 2. července jsem se u Miru u kulometného praporu 5, který měl držet spojení mezi 17. tankovou divizí a 29. (mot.) pěší divizí, osobně přesvědčil o stavu obkličovací fronty a vyslechl si názor důstojníků na protivníka, abych dospěl ke správnému posouzení situace. Potom jsem jel ke generálu Lemelsenovi, nařídil jemu i tam přítomnému veliteli 29. (mot.) pěší divize držet kotel uzavřený a odebral se pak k 17. tankové divizi do Kojdanova. Generál Ritter von Weber hlásil úspěšné odražení nepřátelských pokusů o průlom. Odtud jsem jel na nové velitelské stanoviště tankové skupiny u Sinila, jihovýchodně od Minska.

Při svém příchodu jsem se dověděl, že při předávání rozkazu 17. tankové divizi došlo k nemilé události: části divize rozkaz k setrvání na obkličovací frontě nedostaly a byly uvedeny v pochod na Borisov. Dal jsem tuto skutečnost ihned hlásit velitelství 4. armády. Změnit se už nedala. Byl jsem na příští ráno na 8 hodin povolán k polnímu maršálovi von Klugemu do jeho hlavního stanu v Minsku a kvůli té příhodě volán k odpovědnosti. Poté co jsem podal potřebná vysvětlení, řekl polní maršál von Kluge, že měl vlastně v úmyslu postavit Hotha a mne před válečný soud, protože u Hotha došlo k témuž, a on se proto domníval, že stojí proti generálské frondě. Nu, v tom jsem ho mohl uklidnit.

Po této rozmluvě jsem jel k XXXXVII. tankovému sboru do Smolevičí (35 km severovýchodně od Minska), a protože jsem tam velitelství sboru ještě nezastihl, dál k 18. tankové divizi do Borisova. Tam jsem si prohlédl předmostí přes Berezinu a promluvil ke shromážděným velitelům divize. Divize vyslala předsunutý oddíl na Toločin. Na zpáteční cestě jsem ve Smolevičích zastihl velícího generála a probral s ním nasazení 18. a 17. tankové divize. Během tohoto rozhovoru zachytili radisté mého velitelského tanku zprávu o útoku ruských tanků a letadel na berezinské přechody u Borisova.

Skizze 9. Strana 147 předlohy.

Klíč jmen na mapě

148

…XXXXVII. tankový sbor byl vyrozuměn. Útoky byly za těžkých ruských ztrát odraženy, ale dojem na 18. tankovou divizi byl přece jen dost hluboký, protože se při tom na nepřátelské straně objevily první tanky T-34, jimž naše tehdejší děla nemohla mnoho udělat.

Dne 2. července stála tanková skupina takto:

1. jezdecká divize — jižně od Slucka, 3. tanková divize — Bobrujsk, předsunutý oddíl — před Rogačevem, 4. tanková divize — Svisloč, 10. (mot.) pěší divize — východně od Slucka.

SS „Reich“ — severně od Baluševičů na Berezině, 10. tanková divize — Červeň, pěší pluk „G. D.“ — severně od Baranowicz.

18. tanková divize — Borisov, 17. tanková divize — Kojdanov, 29. (mot.) — Stołpce, kulometný prapor 5 — jihovýchodně od Baranowicz.

Dne 3. července Rusové v kotli u Białystoku kapitulovali. Všechna má pozornost se teď obrátila k pokračování pohybů směrem k Dněpru.

4. července jsem využil k návštěvě u XXXXVI. tankového sboru. Jízda vedla ze Sinila přes Smoleviči — Červeň — Slobodku k velitelskému stanovišti 10. tankové divize a odtud k SS „Reich“. Cestou tam jsem potkal velícího generála, jemuž jsem na jeho otázku po tom, kde se nachází pěší pluk „G. D.“, mohl odpovědět jen tolik, že je tento pluk jako záloha 4. armády stále ještě držen u Baranowicz. Pak k SS „Reich“ do St. Rečků. Generál Hausser hlásil, že jeho prapor motocyklových střelců vytvořil po těžkém boji předmostí přes Berezinu u Brodce (17 km jižně od Berezina). U Jakšiců že je most přes Berezinu vyhozen do povětří a převážení vozidel ještě není možné. Ženisté že jsou ještě zaměstnáni zprůjezdněním bažinatých příjezdů. Jel jsem tam a nalezl ženisty pilně při díle: slíbili, že budou se svými pracemi hotovi do rána 5. července.

Toho dne dosáhl XXIV. tankový sbor Dněpru u Rogačeva a vybojoval si další přechody přes Berezinu. Téhož dne stály divize tankové skupiny takto:

1. jezdecká divize — východně od Slucka, 3. tanková divize — před Rogačevem, 4. tanková divize — Staryj Bychov, 10. (mot.) pěší divize — Bobrujsk.

SS „Reich“ — Baluševiči, 10. tanková divize — Berezino, pěší pluk „G. D.“ — východně od Stołpců.

18. tanková divize — východně od úseku Nači, části 17. tankové divize — Borisov, hlavní síla této divize — Minsk, 29. (mot.) pěší divize — Kojdanov–Stołpce, kulometný prapor 5 — západně od Stołpců.

Dne 6. července překročily silné ruské síly Dněpr u Žlobinu a napadly pravé křídlo XXIV. tankového sboru. Byly odraženy

Skizze 10. Strana 149 předlohy.

Klíč jmen na mapě

150

10. (mot.) pěší divizí. Další síly byly naším leteckým průzkumem hlášeny v přísunu z prostoru Orel–Brjansk směrem na Gomel. V prostoru Orši bylo zaměřeno nové ruské velitelství armády. Zdálo se, že se tvoří nová obranná fronta na Dněpru. To nabádalo ke spěchu.

Do 7. července dosáhly:

Tanková skupina — velitelské stanoviště Borisov.

XXIV. tankový sbor — Bortniki.

1. jezdecká divize — Bobrujsk, 10. (mot.) pěší divize — Žlobin, 3. tanková divize — Rogačev–Novyj Bychov, 4. tanková divize — Staryj Bychov.

10. tanková divize — Belyniči, SS „Reich“ — Berezino, pěší pluk „G. D.“ — Červeň.

18. tanková divize — Toločin, 17. tanková divize — Senno, 29. (mot.) pěší divize — Borisov.

17. tanková divize byla u Senna zapletena do prudkých bojů se silným nepřítelem, který nasazoval do boje zejména četné tanky. I u 18. tankové divize byly v chodu živé boje. Protože XXIV. tankový sbor už Dněpru dosáhl, muselo být učiněno rozhodnutí o pokračování operací. Od svých nadřízených jsem nedostal žádné nové směrnice, musel jsem tedy předpokládat, že pokyn k nástupu, podle něhož měla tanková skupina 2 dosáhnout prostoru Smolensk–Jelňa–Roslavl, má ještě plnou platnost. Nedokázal jsem také rozpoznat žádný důvod ke změně tohoto pokynu. Že se mezitím názory Hitlera a OKH do značné míry rozešly, mi v tomto okamžiku zůstalo skryto. Tuto skutečnost jsem v celém jejím dosahu poznal teprve mnohem později³⁷. Třenice a neshody při provádění dosavadních operací se však stanou srozumitelnými teprve tehdy, nahlédneme-li za kulisy německého nejvyššího velení v těchto dnech.

Hitler ztratil ze zřetele, že sám nařídil rychlou ofenzivu s cílem Smolensk. Během uplynulých dnů bojů viděl jen kotel kolem Białystoku. Polní maršál von Brauchitsch se neodvážil skupině armád „Střed“ vyjádřit své odchylné stanovisko, protože mu byl Hitlerův názor známý. Polní maršál von Bock si podle vlastního vyjádření přál postavit tankové skupiny 2 a 3 pod společné vrchní velení polního maršála von Klugeho, aby se zbavil bezprostřední odpovědnosti za jejich vedení. Polní maršál von Kluge chtěl — ve shodě s oficiálním Hitlerovým názorem — kruh kolem Białystoku hustě obsadit a vyčkat, až Rusové kapitulují, dříve než pokračování pohybů na východ dovolí. Hoth a já jsme se proti tomuto názoru tlačili se svými tankovými silami vpřed ve smyslu původního, dosud nezrušeného pokynu k postupu na východ, vstříc svým prvním útočným cílům. Chtěli jsme — jak řečeno — vázat nepřítele u Białystoku minimem tankových sil

151

a jeho zajetí přenechat pěším armádám, které nás následovaly. A zatímco OKH tajně doufalo, že velitelé tankových skupin budou ke svým původním útočným cílům spět i bez rozkazu, a dokonce proti rozkazu, neodvážilo se dát vrchním velitelům skupin armád a armád náznak, který by je k žádoucímu rozhodnutí přivedl.

Tak došlo k tomu, že tanková skupina 2 nařídila držet obkličovací kruh kolem Białystoku minimem sil, se všemi jakkoli dostupnými vojsky však pronásledovat nepřítele přes Berezinu a Dněpr. Polní maršál von Kluge vydal protirozkazy, které všechna vojska zúčastněná na obklíčení zadržely v jejich postaveních a takže musela čekat na rozkazy k pokračování pohybů východním směrem. Část vojsk tyto rozkazy nedostala včas a v pohybech k Berezině pokračovala. Věci jako celku tím v tomto případě naštěstí žádná škoda nevznikla, ale následkem byla nepříjemná napětí a rozepře.

Přechod přes Dněpr

Dne 7. července jsem stál před rozhodnutím, zda mám v dosavadním rychlém postupu pokračovat a přechod přes Dněpr vynutit samotnými tankovými silami, abych svých prvních cílů dosáhl tak rychle, jak to leželo ve smyslu původního plánu tažení, nebo zda musím vzhledem k ruským opatřením k obraně říční čáry postup přerušit a pro boj o říční úsek vyčkat příchodu pěších armád.

Pro okamžitý útok mluvila momentální slabost ruské obrany, která byla teprve ve výstavbě. Silně obsazená předmostí sice existovala u Rogačeva, Mogileva a Orši; pokusy dobýt Rogačev a Mogilev náhlým přepadem proto také ztroskotaly. Přísuny ruských posil sice byly hlášeny, silné ruské soustředění vznikalo v prostoru kolem Gomelu, slabší severně od Orši, u Senna; u posledně jmenovaného místa už byly v chodu prudké boje. Ale do příchodu pěchoty muselo uplynout asi 14 dní. Do té doby musela ruská obrana značně zesílit. Zda by se pak ještě pěchotě podařilo dobře organizovanou říční obranu rozvrátit a následně se znovu dostat k pohyblivé válce, bylo sporné. Ještě víc zpochybněno bylo dosažení našich prvních operačních cílů a ukončení tažení ještě na podzim 1941. Právě na tom ale záleželo.

Byl jsem si plně vědom tíhy toho rozhodnutí. S nebezpečím silného protipůsobení proti otevřeným křídlům, vznikajícím po překročení Dněpru u všech tří tankových

152

sborů, jsem počítal. Přesto jsem byl tak prodchnut vědomím důležitosti a řešitelnosti úkolu, který mi byl uložen, a zároveň tak přesvědčen o nezlomené výkonnosti a útočné síle svého tankového vojska, že jsem nařídil okamžitý útok přes Dněpr a pokračování pohybů na Smolensk.

K tomu jsem nařídil boje na obou křídlech u Žlobinu a u Senna přerušit a spokojit se tam s pozorováním protivníka.

Prostory pro říční přechod byly určeny silně obsazenými ruskými předmostími: pro XXIV. tankový sbor byl po dohodě s generálem svobodným pánem von Geyr určen Staryj Bychov a jako den útoku 10. červenec, pro XXXXVI. tankový sbor Šklov, pro XXXXVII. tankový sbor Kopys mezi Mogilevem a Oršou a jako den útoku 11. červenec. Všechny pohyby a zaujímání východišť měly být pečlivě maskovány: pochodovalo se jen v noci. Vzdušnou nadvládu nad prostorem východiště zajišťovali stíhači statečného plukovníka Mölderse, který si zřizoval předsunuté přistávací plochy bezprostředně za nejpřednější linií. Kde se ukázal, bylo zakrátko ve vzduchu čisto.

7. července jsem využil k návštěvám u XXXXVII. tankového sboru, abych ústně vyložil záměry pro dněperský přechod. Cestou jsem si prohlédl ukořistěný ruský pancéřový vlak. Potom cesta vedla k velitelství sboru do Nači (30 km východně od Borisova), odtud do Toločina k 18. tankové divizi, která stála v boji s ruskými tanky. Generál Nehring byl upozorněn na důležitost vybojování prostoru kolem Kochanova, západně od Orši, a na sevření tamního ruského předmostí pro nadcházející operace. Vojsku, které znovu činilo vynikající dojem, jsem mohl vyslovit své zvláštní uznání.

Dne 8. července jsem navštívil XXXXVI. tankový sbor za týmž účelem jako den předtím XXXXVII. Sbor měl u SS „Reich“ ještě boje na západním břehu Dněpru.

9. července se vyznačil zvláště prudkými výměnami názorů o zamýšlené operaci. Nejprve se časně ráno objevil na mém velitelském stanovišti polní maršál von Kluge a dal se informovat o situaci a mých záměrech. S rozhodnutím k okamžitému dněperskému přechodu naprosto nesouhlasil a žádal okamžité přerušení této operace a vyčkání pěchoty. Byl jsem hluboce zasažen a svá opatření jsem důrazně hájil. Nakonec jsem mu po vyložení již uvedených důvodů řekl, že přípravy už pokročily příliš daleko, než aby se daly vzít zpět, že vojska XXIV. a XXXXVI. tankového sboru jsou z velké části už soustředěna ve svých výchozích postaveních a že toto soustředění mohu udržovat jen krátkou dobu, aniž bych byl

153

ruským letectvem nalezen a napaden. Ostatně že jsem pevně přesvědčen o zdaru útoku a od této operace očekávám — jestliže vůbec — rozhodnutí ruského tažení ještě v tomto roce. Na polního maršála von Klugeho mé cílevědomé výklady viditelně zapůsobily. Se slovy: „Vaše operace visí vždycky na hedvábné niti!“ dal nerad k mému záměru souhlas.

Po této vzrušené rozpravě jsem jel k XXXXVII. tankovému sboru, který v nesnadné situaci, jak se zdálo, potřeboval zvláštní oporu. Ve 12.15 jsem byl na velitelském stanovišti Krupki u generála Lemelsena. Ten pochyboval, že bude 18. tanková divize a bojová skupina generála Streicha³⁸, vytvořená ze stíhačů tanků a průzkumníků, s to dobýt prostor Kochanova, protože je vojsko bojem příliš vyčerpáno. Trval jsem na svém rozkazu a nařídil, aby 18. tanková divize po splnění svého úkolu — stejně jako 17. tanková divize po setřesení protivníka u Senna — odbočila na jihovýchod k Dněpru. Od velitelství sboru jsem jel na frontu. Cestou jsem potkal generála Streicha a dal mu potřebné pokyny. Pak jsem zastihl Nehringa, který na rozdíl od názoru svého sboru prohlásil, že zaujetí nařízených východišť nebude dělat žádné obtíže. Následně jsem promluvil s velitelem 29. (mot.) pěší divize, který rovněž prohlásil, že svůj úkol — dosáhnout Kopysi — může bez dalšího provést. Divizím bylo vtloukáno do hlavy, aby ještě této noci dosáhly Dněpru a nařízených východišť.

17. tanková divize toho dne svedla ještě prudké boje s nepřátelskými tanky, které se ztrátou 100 ruských tanků³⁹ přinesly pro statečnou divizi příznivý výsledek.

Večer 9. července stály:

velitelské stanoviště skupiny — Borisov (10. 7. bylo přeloženo do Toločina).

1. jezdecká divize — v ochraně křídla jihovýchodně od Bobrujska, 3. tanková divize — v prostoru Žlobin–Rogačev–Novyj Bychov ve shromažďování směrem na sever, 4. tanková divize — u Starého Bychova, 10. (mot.) pěší divize — u Starého Bychova v místě přechodu.

10. tanková divize — jižně od Šklova, SS „Reich“ — u Pavlova, části jižně od Mogileva k ochraně pravého křídla, pěší pluk „G. D.“ — u Belynič.

18. tanková divize — jižně od Toločina, 17. tanková divize — u Zamosje, 29. (mot.) pěší divize jihozápadně od Toločina v soustřeďování ve směru na Kopys.

Pěchota, která nás následovala, dosáhla toho dne slabými předsunutými oddíly čáry Bobrujsk–Svisloč–Borisov, hlavní silou čáry Sluck–Minsk.

Hoth dobyl Vitebsk, Hoepner Pskov.

154

Dne 10. a 11. července se pak přechod přes Dněpr uskutečnil plánovitě a za nízkých ztrát.

Poté co XXIV. tankový sbor 10. v poledne ohlásil, že se jeho přechod u Starého Bychova podařil, odebral jsem se 10. odpoledne ještě jednou k XXXXVII. tankovému sboru, abych se přesvědčil o zaujetí východiště a bojové síle vojska. Generál Streich dosáhl své zajišťovací čáry proti ruskému předmostí západně od Orši. Severozápadně od Orši byla vytvořena další zajišťovací skupina pod plukovníkem Usingerem⁴⁰. Průzkumný oddíl 29. (mot.) pěší divize navázal napravo spojení s SS „Reich“. 18. tanková divize byla ve svém východišti. 17. tanková divize dorazila v 10 hodin svými čely k dálnici u Kochanova. Části této divize už stály jihozápadně od Orši v boji na západním břehu Dněpru. 29. (mot.) pěší divize dosáhla svých prostorů. Veliteli divize jsem ještě jednou položil na srdce, že rychlý průnik na Smolensk po zdařilém říčním přechodu je krajně důležitý. Tím se i u XXXXVII. tankového sboru podařilo nesnadné shromáždění do východiště a já hleděl událostem příštího dne vstříc s důvěrou.

Pro postup po překročení Dněpru byly vydány tyto úkoly:

XXIV. tankový sbor měl postupovat proti silnici Propojsk–Roslavl. Měl dbát na zajištění svého pravého křídla proti Žlobinu — Rogačevu a levého proti Mogilevu.

XXXXVI. tankovému sboru bylo uloženo postupovat přes Gorki — Počinok na Jelňu a při tom zajišťovat své pravé křídlo proti Mogilevu.

XXXXVII. tankový sbor dostal Smolensk jako hlavní cíl a k tomu úkol zajišťovat křídlo nalevo proti dněperské čáře mezi Oršou a Smolenskem, jakož i proti Orši samé. Nepřítele u Orši kromě toho pozorovaly západně a severozápadně od Dněpru skupiny Streich a Usinger.

Večer 10. července se u mého štábu objevil na návštěvě italský vojenský přidělenec, generál Marras, kterého jsem znal z Berlína. Doprovázel ho námořní kapitán Bürkner⁴¹. Pozval jsem oba pány, aby mě příštího dne doprovodili k zamýšlenému přechodu přes Dněpr u Kopysi. Kromě těchto návštěvníků se toho večera objevil podplukovník von Below⁴², Hitlerův letecký pobočník, aby se poptal po situaci u tankové skupiny.

Dne 11. července jsem za zářivého slunečního svitu v doprovodu svých dvou hostů opustil v 6.10 své velitelské stanoviště Toločin, který už roku 1812 posloužil jako ubytování Napoleonovi I., abych se odebral k Dněpru u Kopysi a byl přítomen přechodu XXXXVII. tankového sboru.

[s. 155 — celostránková mapa, Skizze 11: Přechod přes Dněpr a Smolensk]

Skizze 11 — Der Dnjepr-Übergang und Smolensk. Strana 155 předlohy.

Klíč jmen na mapě

156

Jízda podél kolon spějících k řece byla následkem hustého prachu dosti obtížná. Lidé, zbraně i motory trpěli stejnou měrou touto týdny trvající metlou. Zejména válce tankových motorů byly tak vydřeny, že jejich výkon značně poklesl. Na velitelském stanovišti 29. (mot.) pěší divize, těsně u Kopysi, jsem zastihl velícího generála a velitele divize a byl informován o situaci. Pluky 15 a 71 už řeku překročily a dosáhly okraje lesa východně od Kopysi; viděli jsme je v postupu proti asi dvěma nepřátelským divizím (ruský LXVI. armádní sbor s 18. a 54. střeleckou divizí). Na terénu velitelského stanoviště ležela slabá znepokojovací dělostřelecká palba; terén byl mimoto zamořen minami. Postup naší pěchoty bylo možno dobře pozorovat, stejně jako stavbu mostu těsně pod naším stanovištěm. Poté co mě italský atašé opustil, dal jsem se útočným člunem převézt na východní břeh řeky, abych se přesvědčil o pokrocích vojska. Můj záměr jet z Kopysi k XXXXVI. tankovému sboru se nedal uskutečnit, protože se ještě nepodařilo vytvořit zajištěné pozemní spojení do Šklova.

Mezitím se ukázalo, že 17. tanková divize narazila jižně od Orši na tak silného nepřítele, že se zdálo neúčelné útočit z již získaného malého předmostí dál na východním břehu. Plukovník Licht⁴³, velitel pluku velící na místě, se proto správně rozhodl předmostí zase vyklidit. 17. tanková divize měla být nyní přitažena přes Kopys za 29. (mot.) pěší divizí.

Na zpáteční cestě k velitelskému stanovišti skupiny jsem u Kochanova zastihl polního maršála von Klugeho a podal mu zprávu o vývoji situace. Potvrdil mnou vydané rozkazy a já ho ze své strany požádal, aby urychlil příchod předsunutých oddílů pěších sborů k Dněpru k uzavření silně obsazených ruských předmostí. Na svém velitelském stanovišti jsem zastihl Hitlerova hlavního pobočníka, plukovníka Schmundta⁴⁴, a měl s ním rozmluvu o situaci tankové skupiny.

Po krátkém pobytu v Toločině jsem v 18.15 vyrazil k XXXXVI. tankovému sboru do Šklova. Cesty byly špatné, mosty nouzově opravené. Ve 21.30 jsem tam byl. Silná dělostřelecká palba a opakované nepřátelské nálety na místo přemostění 10. tankové divize přechod ztížily víc než u XXXXVII. tankového sboru. I u SS „Reich“ byl most poškozen leteckými útoky. Přesto se přechod podařil a předsunutý oddíl byl již nasazen na Gorki. Upozornil jsem sbor na nutnost nočního postupu, aby se využilo účinku překvapení na protivníka, a jel jsem pak k 10. tankové divizi, abych se přesvědčil o nastoupení

157

předsunutého oddílu.⁴⁵ To se také ukázalo jako velmi nutné, neboť vojsko při mém příchodu skutečně ještě nebylo na cestě.

Po nesnadné noční jízdě jsem byl 12. 7. ve 4.30 ráno zpátky v Toločině.

Dne 11. července dosáhly divize tankové skupiny:

1. jezdecká divize — Žlobin–Rogačev, 4. tanková divize a 10. (mot.) pěší divize — u Starého Bychova a severně od něho předmostí východně od Dněpru, 3. tanková divize — prostor jižně od Mogileva v zajištění křídla proti ruskému předmostí.

10. tanková divize a pěší pluk „G. D.“ — jižně od Šklova, SS „Reich“ — u Šklova předmostí východně od Dněpru.

29. (mot.) pěší divize — východně od Kopysi předmostí přes Dněpr, 18. tanková divize — západně od Kopysi, 17. tanková divize — jihozápadně od Orši.

Skupiny Streich a Usinger zajišťovaly západně a severozápadně od Orši proti ruskému předmostí.

Hlavní síla pěchoty dosáhla čáry východně od Slucka — východně od Minska, její předsunuté oddíly Bereziny. Hoth stál u Vitebska.

Dne 12. července přechod pokračoval. Letěl jsem toho dne k XXIV. tankovému sboru. Návštěva trvala 8 hodin; potom jsem přijal Schmundta. U OKH toho dne ještě nebyl jasný obraz o tom, zda bude protivník s to klást před tankovými skupinami skupiny armád „Střed“ nadále houževnatý odpor, nebo zda se bude odpoutávat. Přálo si každopádně, aby se obě tankové skupiny pokusily rozervat frontu tvořící se v prostoru západně od Smolenska a rozbít síly, které se tam objevují. Nadto se uvažovalo, zda nemají být části tankové skupiny 3 (Hoth) případně stočeny severovýchodním směrem, aby obchvatem zničily nepřátelské síly stojící před pravým křídlem 16. armády.

Smolensk–Jelňa–Roslavl

Dne 13. července jsem přeložil své velitelské stanoviště na východní břeh Dněpru, do Sjachodů (6 km jihovýchodně od Šklova). Navštívil jsem toho dne 17. tankovou divizi na Dněpru; tato statečná divize zničila od začátku pohybů 502 nepřátelských tanků. Následně jsem viděl části SS „Reich“ při říčním přechodu a mluvil s generály Hausserem a von Vietinghoffem. Postup SS potřeboval urychlení a průzkum směrem na Monastyrščinu jižně od Smolenska, protože se podle výsledků leteckého průzkumu jihozápadně od Gorek rýsovaly ruské pokusy o průlom směrem k Dněpru.

Vynikajícím způsobem vedená 29. (mot.) pěší divize se toho dne přiblížila Smolensku na 18 km.

158

Dne 14. července jsem nasadil XXXXVI. tankový sbor s SS „Reich“ na Gorki a pak jsem se tam sám odebral⁴⁶. 10. tanková divize dosáhla Gorek a Mstislavle po značných bojích a bolestných ztrátách, zvláště na dělostřelectvu. 29. (mot.) pěší divize dobře postupovala na Smolensk, 18. tanková divize překročila Dněpr a postupovala k zajištění levého křídla 29. (mot.) pěší divize od Krasného na severu a severovýchodě.

XXIV. tankový sbor rozšířil své předmostí směrem na Volkoviči a přitáhl 1. jezdeckou divizi do Starého Bychova.

U OKH byly toho dne zpracovávány první podklady pro pozdější rozdělení sil a členění svazků, které měly na východě zůstat jako okupační vojska. Vycházelo se přitom z myšlenky nasadit v nejdůležitějších průmyslových oblastech a v nejpodstatnějších dopravních uzlech skupiny sil, které by byly vedle okupačních úkolů schopny rychle rozdrtit nově se tvořící odpor výpadem pohyblivých sil do šíře prostorů neobsazených vojskem. V souvislosti s tím bylo přezkoumáno rozdělení sil německého pozemního vojska v evropském prostoru po uzavření operace „Barbarossa“, jakož i přestavba pozemního vojska a jeho možné zmenšení.

Tyto myšlenkové pochody se značně vzdalovaly od tvrdé skutečnosti⁴⁷. Prozatím záleželo na tom dovést operaci „Barbarossa“ k brzkému a úspěšnému uzavření a na to soustředit práci.

Dne 15. července zrána jsem měl na svém velitelském stanovišti návštěvu polního maršála von Kluge. Poté jsem jel k XXXXVI. tankovému sboru do Gorek a odtud k XXXXVII. tankovému sboru do Zverovič (12 km jihozápadně od Krasného). 29. (mot.) pěší divize dosáhla jižního okraje Smolenska, 18. tanková divize Dněpru severně od Krasného. Rusové se vraceli po dálnici z Orši na Smolensk ve čtyřech až pěti kolonách vedle sebe.

V 17.40 další jízda směrem na Smolensk. Po cestě letecký útok na generálskou skupinu, bez ztrát. V 19.15 před Smolenskem rozmluva s prvním důstojníkem generálního štábu 29. (mot.) pěší divize, schopným majorem Franzem⁴⁸, který hlásil, že divize u Smolenska dobře postupuje, ovšem za citelných ztrát. Už nyní se projevovalo oprávněné přání po náhradě mužstva a materiálu. V 23 hodin jsem dorazil na velitelské stanoviště skupiny, mezitím předsunuté do Gorek.

159

Dne 16. července dobyla 29. (mot.) pěší divize Smolensk⁴⁹. Dosáhla tím jako první operačního cíle, který jí byl vytčen. Byl to vynikající výkon. Od velitele divize, generála von Boltensterna, až po posledního střelce vykonali všichni příslušníci svou povinnost jako statečtí vojáci.

Dne 16. července stály ostatně:

1. jezdecká divize — jihovýchodně od Starého Bychova, 4. tanková divize — mezi Čerikovem a Kričevem, 3. tanková divize — mezi Čausy a Moljatiči, 10. (mot.) pěší divize — jižně od Mogileva.

10. tanková divize — mezi Chislaviči a Počinkem, SS „Reich“ — za ní, pěší pluk „G. D.“ — severně od Mogileva.

29. (mot.) pěší divize — Smolensk, 18. tanková divize — u Krasného–Gusina, 17. tanková divize — u Ljad–Dubrovna.

Předsunuté oddíly pěchoty dosáhly Dněpru. Byly sestaveny z průzkumných oddílů a z těch nemnoha motorizovaných jednotek, jimiž pěší divize disponovaly. Jejich bojová síla byla tedy malá.

160

Dne 17. července jsem letěl k XXIV. tankovému sboru a navštívil 1. jezdeckou divizi, stojící v prudkém boji proti ruským útokům na pravém křídle u Dněpru.

Toho dne dosáhly:

1. jezdecká divize — jižně od Starého Bychova, 10. (mot.) pěší divize — západně od Čerikova, 4. tanková divize — Kričev, 3. tanková divize — Lobkoviči.

10. tanková divize — prostor mezi Počinkem a Jelňou, SS „Reich“ — Mstislavl, pěší pluk „G. D.“ — Rekotka.

29. (mot.) pěší divize — Smolensk, 18. tanková divize — Katyň–Gusino⁵⁰, 17. tanková divize — Ljady–Dubrovno.

U Mogileva a východně od něho, východně od Orši, severně a jižně od Smolenska se objevily silné nepřátelské skupiny. Hoth se dostal do prostoru severně od Smolenska. Pěchota, která nás následovala, se dotáhla k Dněpru.

Skupině armád „Jih“ se podařilo vytvořit předmostí přes Dněstr.

Toho dne jsem zároveň s Hothem a Richthofenem⁵¹ obdržel dubovou ratolest k Rytířskému kříži, jako pátý v pozemním vojsku a jako 24. v branné moci.

Dne 18. července jsem byl u XXXXVII. tankového sboru. 17. tanková divize byla stažena ze svého úkolu zajišťovat křídlo východně od Orši do prostoru jižně od Smolenska, aby čelila Rusům postupujícím od jihu proti městu. V bojích, které se zde rozvinuly, byl statečný velitel této divize, generál Ritter von Weber, smrtelně raněn.

V následujících dnech dobyl XXXXVI. tankový sbor Jelňu a okolí tohoto města proti houževnatému ruskému odporu v opevněných postaveních. Boje v pravém křídle a v týlu sborů pokračovaly.

Do 20. července dosáhly:

1. jezdecká divize — jihovýchodně od Starého Bychova, 10. (mot.) pěší divize — západně od Čerikova, 4. tanková divize — Čerikov–Kričev, 3. tanková divize — Lobkoviči.

10. tanková divize — Jelňa, SS „Reich“ — Kuzino, pěší pluk „G. D.“ — západně od Chislavič.

17. tanková divize — jižně od Smolenska, 29. (mot.) pěší divize — Smolensk, 18. tanková divize — Gusino.

Ruské protiútoky u XXIV. tankového sboru a na Smolensk trvaly; nové útoky se rozvíjely u Jelni. Pěchota, která nás následovala, překročila Dněpr. Hoth se chystal severovýchodně od Smolenska obklíčit silné ruské síly. K tomu bylo třeba součinnosti tankové skupiny 2 od jihu, směrem na Dorogobuž. Měl jsem živé přání mu pomoci a odebral se 21. července k XXXXVI. tankovému sboru, abych potřebné pohyby zařídil. Jižní a západní část Smolenska ležela pod nepřátelskou dělostřeleckou palbou, takže jsem musel město objet obloukem terénem. K poledni jsem zastihl u Slobody pluk 17. tankové divize, který zajišťoval jihovýchodní křídlo. 45 km jihovýchodně od Smolenska jsem pak zastihl velitelské stanoviště XXXXVI. tankového

[s. 161 — celostránková mapa, Skizze 12: Jelňa, 17.–20. 7. 1941]

Skizze 12 — Jelnja. Strana 161 předlohy.

Klíč jmen na mapě

162

sboru v Kiseljovce, informoval se o situaci a prohlédl si pak postavení pěšího pluku „G. D.“ jižně od stanice Vaskovo, 35 km severně od Roslavle, proti prozatím ještě slabému nepříteli s dělostřelectvem. Všechny síly XXXXVI. tankového sboru byly zapleteny do bojů a v tu chvíli vázány. Rozhodl jsem se proto vystřídat pěší pluk „G. D.“ 18. tankovou divizí, která se měla v nejbližších dnech stát u Gusina na horním toku Dněpru postradatelnou, abych XXXXVI. tankovému sboru umožnil důrazně zasáhnout na podporu Hotha. Z velitelského stanoviště XXXXVI. tankového sboru jsem rádiovou zprávou vydal potřebné rozkazy. Tento sbor měl nasadit všechny dostupné síly směrem na Dorogobuž, velitel bitevních letců měl odrazit probíhající ruské protiútoky jihovýchodně od Jelni ze směru Spas-Demensk. Během zpáteční cesty jsem dostal několik rádiových zpráv svého štábu, které z podnětu vyšších míst činily nasazení SS „Reich“ směrem na Dorogobuž naléhavým. V tu chvíli však nebylo možné udělat víc, než co už XXXXVI. tankový sbor zařídil. Ani u XXXXVII. tankového sboru, kam jsem se na zpáteční cestě ještě jednou zastavil, nebylo prozatím možné dosáhnout víc.

Všechno záviselo na tom, brzy vytáhnout 18. tankovou divizi ze zajišťování křídla u Gusina a uvolnit tím síly k postupu na sever. Ale právě tady polní maršál von Kluge ve své starosti o levé křídlo tankové skupiny podél Dněpru opakovaně osobně zasáhl a 18. tankovou divizi zadržel — zase, jako u Białystoku, aniž mě o svých bezprostředních zásazích uvědomil. Pro útok na Dorogobuž tím bohužel chyběly síly.

Polní maršál von Kluge s Guderianem na východní frontě, srpen 1941
Buschke, NAC 2-674 · volné dílo

Večer přes nepřátelskou dělostřeleckou palbu u Smolenska, která vyhodila ze sedla mého udatnou motocyklovou spojku Höllriegela⁵² — naštěstí aniž ho zranila — na velitelské stanoviště skupiny v Chochlovu, západně od města.

Město Smolensk boji, které se o ně vedly, utrpělo málo. 29. (mot.) pěší divize přešla po dobytí starého města ležícího jižně od Dněpru 17. července přes řeku a dobyla na severním břehu průmyslovou čtvrť města, aby usnadnila spojení s Hothem.

Při jedné návštěvě postavení jsem si v těch dnech prohlédl katedrálu. Byla neporušená. Při vstupu návštěvníka překvapilo protináboženské muzeum, jímž byl vybaven vchod a levá polovina Božího domu. U brány stála z vosku postava žebráka prosícího o almužnu. Uvnitř představovaly voskové figuríny v životní velikosti měšťanské stavy ve značném přehánění, aby ukázaly, jak znevýhodňovaly a vykořisťovaly proletariát. Pěkné to nebylo. Pravá polovina kostela⁵³ byla ponechána náboženskému užívání. Zřejmě se pokusili stříbrné oltářní náčiní a svícny ukrýt, ale do našeho příchodu to už nestihli dokončit. Každopádně ležel ten velký poklad na hromadě uprostřed

163

místnosti. Dal jsem pátrat po nějakém Rusovi, jemuž bych mohl za vzácné náčiní předat odpovědnost. Našli kostelníka, starého muže s velkým bílým vousem, kterého jsem prostřednictvím tlumočníka pověřil, aby vzal cennosti do své péče a odnesl je. Vzácné zlacené dřevořezby ikonostasu byly neporušené. Co se s kostelem stalo později, nevím. My jsme se tehdy každopádně snažili jej zachovat.

Dne 23. července jsem v Talaškině, 15 km jižně od Smolenska, zastihl generála Ritter von Thoma⁵⁴ — jednoho z našich nejstarších a nejzkušenějších tankových důstojníků, který se svým železným klidem a vynikající statečností vyznamenal už v první světové válce a ve Španělsku a nyní se osvědčil znovu —, pověřeného vedením 17. tankové divize místo generála Ritter von Weber. Divize udržovala spojení mezi XXXXVI. a XXXXVII. tankovým sborem a zajišťovala na Dněpru proti ruským pokusům o průlom na jih, kterých se 4. armáda stále ještě obávala.

V lese 11 km západně od Jelni leželo velitelské stanoviště XXXXVI. tankového sboru. Generál von Vietinghoff podal zprávu o ruských protiútocích na Jelňu, které šly z jihu, východu a severu za velmi silné dělostřelecké podpory. Kvůli nedostatku munice, který se objevil poprvé, nedostatku munice mohl sbor ostřelovat jen nejdůležitější cíle. Vietinghoff chtěl, jakmile bude pěší pluk „G. D.“ vystřídán 18. tankovou divizí, vyrazit směrem na Dorogobuž na podporu Hotha. Dosud ztroskotaly všechny pokusy dostat se vpřed přes úsek Uži severozápadně od Jelni směrem na Svirkolučje. Silnice Glinka — Klimjatino, zanesená v našich mapách jako „dobrá“, ve skutečnosti vůbec neexistovala. Cesty na sever byly bažinaté a pro motorová vozidla nesjízdné. Všechny pohyby se musely konat pěšky a byly proto velmi namáhavé a zdlouhavé.

Pak jsem jel k 10. tankové divizi, kde generál Schaal podal působivé vylíčení dosavadních bojů o Jelňu. Jeho vojska zničila za jeden den 50 nepřátelských tanků, pak ale uvízla na dobře vybudovaných postaveních Rusů. Počítal s výpadkem třetiny svých vozidel. Munice se musela dovážet pozemním přesunem na 450 km.

Nakonec ještě k SS „Reich“ severně od Jelni. Divize zajala den předtím 1 100 mužů, ale mezi Jelňou a Dorogobužem se nedostala vpřed. Silné ruské nálety postup zdržely. Odebral jsem se k nejpřednějším hlídkám, k motocyklovým střelcům pod statečným Hauptsturmführerem Klingenbergem⁵⁵, abych získal osobní dojem z terénu a situace. Výsledkem bylo přesvědčení, že se musí vyčkat příchodu pěšího pluku „G. D.“, než bude moci útok směrem na Dorogobuž začít.

Ve 23 hodin na novém velitelském stanovišti skupiny 2 km jižně od Prudek.

164

Silné ruské útoky pokračovaly v příštích dnech s nezmenšenou prudkostí. Přesto bylo možno na pravém křídle ještě dosáhnout pokroků, zatímco ve středu dorazily 18. tanková divize a první pěší divize jako vítané posily. Pokusy dostat se vpřed směrem na Dorogobuž však ztroskotaly úplně.

Z výsledků průzkumu posledních dní vyplynulo, že je třeba počítat s objevením čtyř nových ruských armádních štábů východně od čáry Novgorod-Severskij — západně od Brjanska — Jelňa — Ržev — Ostaškov, na níž Rusové budovali zákopy.

Do 25. července dosáhly:

1. jezdecká divize — prostor jihovýchodně od Nového Bychova, 4. tanková divize — Čerikov–Kričev, 10. (mot.) pěší divize — Čerikov, 3. tanková divize — Lobkoviči.

263. pěší divize, kulometný prapor 5, pěší pluk „G. D.“, 18. tanková divize a 292. pěší divize — prostor jižně od Prudek a letiště Šatalovka, na němž přistáli naši bitevní letci a které jsme proto museli zajišťovat proti ostřelování ruským dělostřelectvem a minomety.

10. tanková divize — Jelňa, SS „Reich“ — severně od Jelni.

17. tanková divize — Čencovo a jižně, 29. (mot.) pěší divize — jižně od Smolenska, 137. pěší divize — Smolensk.

U Bobrujska se na hlavní postupové silnici objevila nepřátelská jízda.

Dne 26. července Rusové pokračovali ve svých útocích u Jelni. Požádal jsem o přisunutí 268. pěší divize, abych posílil frontu v jelňanském oblouku a mohl dát tankům klid a čas na údržbu techniky, které po namáhavých pochodech a bojích nutně potřebovaly. V poledne jsem u 3. tankové divize blahopřál Modelovi k zaslouženému Rytířskému kříži a dal si od něho podat zprávu o stavu jeho divize. Následně u 4. tankové divize setkání s generály svobodným pánem von Geyr a svobodným pánem von Langermann. K večeru přišla zpráva, že se Rusové u 137. pěší divize vlomili do předmostí Smolensk na severním břehu Dněpru.

Rádiový průzkum ukázal, že mezi ruskou 21. armádou v Gomelu, 13. armádou v Rodni a 4. armádou jižně od Roslavle existuje souvislost.

U Hotha se toho dne podařilo uzavřít kotel východně od Smolenska od severu. Zbytky asi deseti ruských divizí se tím dostaly do moci tankové skupiny 3. V našich zádech byl zničen silný nepřítel, nacházející se ještě u Mogileva.

Po návratu na velitelské stanoviště jsem ve 22 hodin dostal výzvu skupiny armád, abych byl příštího dne ve 12 hodin na poradě na letišti v Orši. Tato rozmluva byla tím potřebnější, že se v

165

posledních dnech ukázaly rozdíly v názorech na situaci, které naléhavě potřebovaly vyjasnit. Zatímco totiž 4. armáda považovala ohrožení prostoru Smolenska za velmi vážné, byli jsme u tankové skupiny toho názoru, že nebezpečnější nepřítel stojí nyní na jihu u Roslavle a na východě u Jelni. Následkem zadržování svazků na Dněpru západně od Smolenska byly v posledních dnech v prostoru Roslavle způsobeny krize a ztráty, kterým se dalo předejít. Vztah mezi vrchním velitelem 4. armády a mnou se tím vyostřil v nežádoucí míře.

Dne 27. července jsem letěl v doprovodu náčelníka svého štábu, podplukovníka svob. pána von Liebenstein, přes Oršu do Borisova ke štábu skupiny armád, abych si vyžádal nové směrnice pro pokračování operací a podal zprávu o stavu vojska. Očekával jsem, že dostanu směr úderu na Moskvu, nanejvýš na Brjansk, dověděl jsem se však ke svému překvapení, že Hitler nařídil úder 2. armády a tankové skupiny 2 na Gomel — pro tankovou skupinu 2 tedy jihozápadním směrem, ve směru k domovu —, aby se obklíčilo osm až deset ruských divizí, které se tam nacházely.

Bylo nám řečeno⁵⁶, že Vůdce trvá na stanovisku, že velké obchvatné operace jsou falešná nauka generálního štábu, která měla oprávnění na západě. Tady ale záleží na tom zničit tvořením malých kotlů živou sílu nepřítele. Všichni účastníci porady byli toho názoru, že tím nepřítel znovu a znovu dostane čas postavit nové formace, svými nevyčerpatelnými silami vybudovat týlové linie, a že tažení tak nikdy nebude možno dovést k tak naléhavě nutnému rychlému závěru.

I OKH bylo ještě před několika dny zcela jiného názoru. Na důkaz svého tvrzení budiž uveden následující zápis z úředního pramene, který mi byl přístupný; pochází z 23. července 1941 a zní:

„Rozhodnutí o dalším nasazení k pokračování operací vychází z názoru, že dosažením prvního operačního cíle, daného pokynem k nástupu, je hlavní síla operačně schopné ruského vojska poražena. Na druhé straně se počítá s tím, že protivník s pomocí svých silných záloh v lidech a dalším bezohledným nasazením umožní, aby dalšímu německému postupu kladl ve směrech pro něj důležitých houževnatý odpor. Těžiště nepřátelského odporu bude přitom třeba očekávat na Ukrajině, před Moskvou a před Leningradem.

Záměrem OKH je rozbít ještě existující nebo nově se tvořící nepřátelské síly a rychlým zabráním nejdůležitějších průmyslových oblastí na Ukrajině západně od Volhy, v oblasti Tula — Gorkij — Rybinsk — Moskva a kolem Leningradu vzít nepříteli možnost materiálního

166

znovuvyzbrojení. Úkoly, které z toho pro skupiny armád jednotlivě vyplývají, a v hrubých rysech předpokládané rozdělení sil budou nejprve stanoveny výše uvedeným dálnopisem a blíže vypracovány ve směrnici.“

Lhostejno, jaké rozhodnutí Hitler nakonec učiní, pro tankovou skupinu 2 bylo nutné nejprve zúčtovat s nejnebezpečnějším nepřítelem v pravém křídle. Přednesl jsem proto vrchnímu veliteli skupiny armád své rozhodnutí k útoku na Roslavl, abych z tohoto silničního uzlu ovládal stejnou měrou cesty na východ, jih i jihozápad, a požádal o podřízení sil k tomu potřebných.

Tankové skupině 2 byly v souhlasu s mou žádostí podřízeny:

1. pro útok na Roslavl VII. armádní sbor se 7., 23., 78. a 197. pěší divizí, IX. armádní sbor s 263., 292. a 137. pěší divizí;

2. pro vystřídání tankových divizí potřebujících klid a opravu v jelňanském oblouku XX. armádní sbor s 15. a 268. pěší divizí.

1. jezdecká divize byla mezitím podřízena 2. armádě.

Podřízení tankové skupiny 4. armádě bylo zrušeno. Má vojska nesla pro nejbližší dobu označení „armádní skupina Guderian“.

Útok k odstranění ohrožení křídla od Roslavle byl rozvržen takto:

XXIV. tankový sbor měl dvěma divizemi, 10. (mot.) pěší divizí a 7. pěší divizí od VII. armádního sboru, převzít ochranu hlubokého pravého křídla proti prostoru Klimoviči–Miloslaviči obsazenému nepřítelem. S 3. a 4. tankovou divizí měl úkol dobýt Roslavl a odtud zajistit spojení s IX. armádním sborem, nasazeným od severu mezi potokem Oster a Desnou.

VII. armádní sbor měl 23. a 197. pěší divizí postupovat přes Petroviči — Chislaviči v návaznosti na 3. tankovou divizi proti silnici Roslavl–Stodolišče–Smolensk. 78. pěší divize následovala ve druhé linii.

IX. armádní sbor měl 263. pěší divizí mezi zmíněnou silnicí a potokem Oster, 292. pěší divizí mezi potokem Oster a Desnou postupovat od severu k jihu s těžištěm nalevo proti silnici Roslavl–Jekimoviči–Moskva. Ochranu jeho levého křídla měla převzít 137. pěší divize přitažená od Smolenska. Mimoto byl posílen částmi XXXXVII. tankového sboru, zvláště jeho dělostřelectvem.

Útok byl pro XXIV. tankový sbor a VII. armádní sbor stanoven na 1. srpna, pro IX. armádní sbor, který nevěřil, že bude moci být včas hotov, na 2. srpna.

Nejbližší dny byly věnovány přípravě útoku. Zejména musely nově podřízené pěší sbory, které dosud sotva proti

167

…Rusům v boji sotva stály, být seznámeny s mými útočnými metodami. Protože se ještě nikdy nedostaly s tanky do tak těsného styku, byly tu jisté pochybnosti, zvláště u IX. armádního sboru, jehož výtečného velícího generála Geyera⁵⁷ jsem velmi dobře znal jako svého dřívějšího nadřízeného z Truppenamtu říšského ministerstva obrany a z V. vojenského okruhu, k němuž patřil Würzburg. Generál Geyer byl znám svým „rozumem ostrým jako břitva“, který už v první světové válce pochvalně zmínil generál Ludendorff. Prohlédl teď ovšem slabiny mého útočného postupu a uvedl je při rozmluvě s velícími generály na přetřes. Pokusil jsem se jeho námitky proti své taktice odstranit slovy: „Tenhle útok je matematika!“ — což mělo znamenat: „Jeho úspěch je jistý.“ Generál Geyer však nebyl nikterak přesvědčen, že tomu tak bude, a já měl v malé ruské školní světnici, kde se setkání konalo, proti svému starému šéfovi těžkou pozici. Teprve na bojišti nahlédl správnost nařízeného postupu a pak velkou osobní statečností podstatně přispěl ke zdaru útoku.

Dne 29. července mi plukovník Schmundt, Hitlerův hlavní pobočník, odevzdal dubové ratolesti k Rytířskému kříži a využil příležitosti k rozmluvě o mých názorech. Vyložil, že pro Hitlera existují tři cíle:

1. Severovýchod, tedy Leningrad. Ten musí být za všech okolností dobyt, aby byl Balt volně splavný pro přísun ze Švédska a pro zásobování skupiny armád Sever.

2. Moskva, jejíž průmysl je důležitý, a

3. jihovýchod, tedy Ukrajina.

Z jeho výkladu vyplynulo, že Hitler ještě nebyl definitivně rozhodnut k útoku na Ukrajinu. Položil jsem proto Schmundtovi naléhavě na srdce, aby se u Hitlera zasadil o průnik rovnou na Moskvu, srdce Ruska, a zrazoval ho od vedení malých úderů, které nám přinesou jen ztráty, ale nic nerozhodnou. Mimoto jsem požádal, aby nebyly zadržovány nové tanky a náhradní díly, protože jinak nebude možno toto tažení rychle ukončit.

Dne 30. července bylo u Jelni odraženo třináct útoků.

Dne 31. července se vrátil styčný důstojník vyslaný k OKH, major von Below⁵⁸, a přinesl mi tuto orientaci:

„Cíle Oněžské jezero — Volha, vytčené pro 1. říjen, se už nepovažují za dosažitelné. S jistotou se věří, že bude možno dosáhnout čáry Leningrad–Moskva a jižně od ní. OKH a náčelník generálního štábu stojí před velmi nevděčným úkolem, protože všechny operace jsou řízeny úplně shora. Definitivní rozhodnutí o dalším vedení operací ještě nepadlo.“

168

Na definitivním rozhodnutí o dalším vedení operací teď ovšem záviselo všechno, i taková jednotlivost, zda se má držet oblouk postavení u Jelni, vyčnívající přes naši frontu, nebude-li se postupovat dál směrem na Moskvu — protože ten oblouk skrýval nebezpečí trvalých, těžkých ztrát. Přísun munice pro poziční válku, která tu vznikala, byl nedostatečný. Není divu: vzdálenost od výkonné koncové stanice železnice činila 750 km. Dráha sice už byla do Orši přestavěna na německý rozchod, byla ale málo výkonná. Pro úseky dosud nepřestavěné scházely ruské lokomotivy.

Přece jen tu ještě byla naděje, že Hitler dojde k jinému rozhodnutí, než jaké nám bylo řečeno při poradě v Borisově 27. července u skupiny armád „Střed“.

Dne 1. srpna začal útok na Roslavl u XXIV. tankového sboru a VII. armádního sboru. Odebral jsem se časně ráno nejprve k VII. armádnímu sboru, nemohl jsem ale podél postupové silnice nalézt velitelská stanoviště sboru ani 23. pěší divize. Při jejich hledání jsem kolem 9. hodiny dosáhl jezdeckého čela 23. pěší divize. Protože dál vpředu už žádný štáb být nemohl, zastavil jsem a dal si od jezdců vypovědět, co dosud z nepřítele zpozorovali. Byli tou nečekanou návštěvou velmi udiveni. Pak kolem mne přepochodoval pěší pluk 67 pod podplukovníkem svobodným pánem von Bissing⁵⁹, mým dlouholetým domovním sousedem z Berlína-Schlachtensee. Poznámky vojáků, když mě poznali, rovněž prozrazovaly radostné překvapení.

Cestou ke 3. tankové divizi jsem se pak na postupové silnici 23. pěší divize dostal do náletu vlastních letců, který vyvolal vážné ztráty. První bomba dopadla 50 m před můj vůz. Nedostatečný výcvik a malá frontová zkušenost mladých lidí vedly přes zřetelné označení vojska a jasné rozkazy o silnicích námi obsazených k tomuto politováníhodnému případu. Kromě toho proběhl postup 23. pěší divize bez vážného odporu.

Odpoledne jsem byl u nejpřednějších částí 3. tankové divize těsně západně od úseku Osteru jižně od Choronjeva. Generál Model hlásil, že dobyl mosty přes potok nezničené a ukořistil při tom nepřátelskou baterii. Vyslovil jsem na místě řadě velitelů praporů a oddílů svůj dík za výkony vojska.

Večer jsem se ještě zastavil u velitelství XXIV. tankového sboru, abych se informoval o celkovém výsledku dne, a ve 2 hodiny ráno jsem byl zpátky na velitelském stanovišti skupiny. Jízda trvala 22 hodin.

Hlavní cíl útoku, Roslavl, byl dobyt!

[s. 169 — celostránková mapa, Skizze 13: Roslavl]

Skizze 13 — Roslawl. Strana 169 předlohy.

Klíč jmen na mapě

170

Dne 2. srpna jsem se dopoledne odebral k IX. armádnímu sboru. Z velitelského stanoviště pěšího pluku 509 od 292. pěší divize bylo možno pozorovat ustupování Rusů. Nasadil jsem vojsko k postupu na jih a námitky sboru proti tomu jsem odmítl. Pak jsem jel k pěšímu pluku 507, jehož předsunutý oddíl byl nasazen na Kozaki. Nakonec jsem se odebral ještě k plukům a ke štábu 137. pěší divize a dal jim pokyn pochodovat dál během noci, aby brzy dosáhly moskevské silnice. Ve 22.30 jsem byl zpátky na svém velitelském stanovišti.

Výkony IX. armádního sboru 2. srpna nebyly příliš přesvědčivé. Rozhodl jsem se proto být 3. srpna znovu u tohoto sboru, abych uvedl postup do pohybu a zajistil zdar útoku. Jel jsem nejprve na velitelské stanoviště 292. pěší divize u Kovalů a odtud k pěšímu pluku 507. Cestou jsem potkal velícího generála a měl s ním zevrubnou rozmluvu o vedení boje. U pěšího pluku 507 jsem pak pochodoval pěšky s nejpřednější rotou a zabránil tím bez mnoha slov zbytečným zastávkám.

Tři kilometry před velkou moskevskou silnicí byly dalekohledem rozpoznány tanky severovýchodně od Roslavle. Všechno se okamžitě zastavilo. Dal jsem nato útočným dělem, které doprovázelo čelo pěchoty, vystřelit bílé světlice, znamení pro vlastní vojsko: „Tady jsem!“ — a dostal jsem odpověď týmž signálem od moskevské silnice. Byli to moji tankisté od tankového pluku 35 ze 4. tankové divize!

Nasedl jsem do vozu a jel ke svým tankům. Poslední Rusové odhazovali pušky a prchali, a na moskevské silnici, u mostu přes řeku Ostrik vyhozeného do povětří, šplhali muži 2. roty tankového pluku 35 přes trámy a prkna, aby mě pozdravili. Byla to rota, kterou ještě donedávna vedl můj nejstarší syn. Měl srdce svých vojáků a oni svou důvěru a náklonnost přenesli na mne. Nadporučík Krause⁶⁰, nynější velitel roty, vylíčil své zážitky a já rotě k jejím výkonům blahopřál.

Kotel kolem Rusů u Roslavle tím byl uzavřen. Musely v něm být obklíčeny tři až čtyři ruské divize. Šlo už jen o to udržet kruh, dokud se Rusové nevzdají. Když se proto o půl hodiny později objevil na místě i generál Geyer, naléhavě jsem ho upozornil na důležitost držení moskevské silnice. 292. pěší divize měla zajišťovat obklíčení frontou k západu ke kotli, 137. pěší divize frontou k východu podél Desny.

Po návratu na velitelské stanoviště jsem se dověděl, že u VII. armádního sboru bylo už zajato 3 700 mužů a ukořistěno 60 děl, 90 tanků a jeden pancéřový vlak.

171

Mezitím u Jelni zuřily dál těžké boje za značné spotřeby munice. Odevzdali jsme tam svou poslední zálohu, zajišťovací rotu velitelského stanoviště skupiny.

Dne 3. srpna dosáhly: 4. tanková divize — Roslavl,

7. pěší divize a 3. tanková divize — západně od Klimovič, 10. (mot.) pěší divize — Chislaviči, 78. pěší divize — Poňatovka, 23. pěší divize — Roslavl, 197. pěší divize — severně od Roslavle, stejně tak kulometný prapor 5.

263. pěší divize — jižně od Prudek, 292. pěší divize — Kozaki, 137. pěší divize — východní křídlo na Desně.

10. tanková divize, 268. pěší divize, SS „Reich“, pěší pluk „G. D.“ — kolem Jelni, 17. tanková divize — severně od Jelni, 29. (mot.) pěší divize — jižně od Smolenska, 18. tanková divize — Prudki.

Velitelství XX. armádního sboru právě dorazilo.

Na ráno 4. srpna jsem byl povolán do hlavního stanu skupiny armád, abych poprvé od začátku ruského tažení měl přednes u Hitlera. Stáli jsme před rozhodujícím zvratem války!

Moskva, nebo Kyjev?

Porada s Hitlerem se konala v Novém Borisově v hlavním stanu skupiny armád „Střed“. Přítomni byli Hitler a Schmundt, polní maršál von Bock, Hoth a já a jako zástupce OKH plukovník Heusinger⁶¹, náčelník operačního oddělení. Měli jsme možnost přednést své stanovisko jeden po druhém, a to jednotlivě, takže nikdo nevěděl, co řekl jeho předřečník. Všichni generálové skupiny armád shodně soudili, že rozhodující by bylo pokračování ofenzivy na Moskvu. Hoth ohlásil 20. srpen jako nejbližší možný termín jejího zahájení u své tankové skupiny; já jsem uvedl 15. srpen.

Pak začal za přítomnosti všech mluvit Hitler. Jako svůj první cíl označil průmyslovou oblast kolem Leningradu. Zda se má pak usilovat o Moskvu, nebo o Ukrajinu, nebylo ještě definitivně rozhodnuto. Hitler se zdál klonit k druhému řešení, protože se teď i u skupiny armád „Jih“ zdál rýsovat úspěch, protože dále věřil, že suroviny a potraviny Ukrajiny potřebuje pro další vedení války, a konečně protože věřil, že musí vyřadit poloostrov Krym jako „letadlovou loď Sovětského svazu proti ropným polím Rumunska“. Doufal, že do nástupu zimy bude mít v držení Moskvu a Charkov. Rozhodnutí o této pro nás nejpodstatnější otázce vedení války toho dne nepadlo.

Porada se pak obrátila k jednotlivostem. Pro mou tankovou skupinu bylo důležité, že vyklizení jelňanského oblouku⁶² bylo odmítnuto, protože se ještě nedalo posoudit, zda tento výběžek přece jen nebude potřeba jako výchozí postavení pro útok směrem na Moskvu. Zdůraznil jsem, že silné opotřebení našich motorů strašlivým prachem činí jejich obnovu naléhavou, zamýšlí-li se ještě v tomto roce vést s tanky dalekosáhlé operace. Naléhavá že je i náhrada vyřazených tanků z 172

nové výroby. Hitler po jistém dohadování přislíbil 300 tankových motorů pro celou východní frontu — číslo, které jsem označil za zcela nedostatečné. Nové tanky nám nebyly přiznány vůbec, protože si je Hitler chtěl ponechat pro nové formace doma v říši. Při debatě o tom jsem mu namítl silnou ruskou převahu v tancích, na kterou bychom stačili jen tehdy, kdyby byly ztráty brzy vyrovnány.

Tu Hitlerovi uklouzla⁶³ věta: „Kdybych byl věděl, že počty tanků Rusů, které uvádíte ve své knize, skutečně souhlasí, pak bych — myslím — tuhle válku nezačal.“

Ve své knize „Achtung! Panzer!“, která vyšla roku 1937, jsem udal počet tanků, které už tehdy v Rusku byly, na 10 000⁶⁴, tímto číslem jsem však vzbudil odpor náčelníka generálního štábu pozemního vojska Becka a cenzury. Dalo práci to číslo vytisknout; mohl jsem ale prokázat, že zprávy, které jsem měl k dispozici, mluvily o 17 000 ruských tancích, a že jsem tedy byl se svým údajem pro uveřejnění velmi opatrný.

Hrozící nebezpečí přece nelze zažehnat pštrosí politikou; právě to ale Hitler i velmi vlivní rádci na poli politickém, hospodářském i vojenském činili znovu a znovu. Následky tohoto násilného zavírání očí před tvrdou skutečností se staly zhoubnými a my je teď musíme nést. —

Na zpátečním letu jsem se rozhodl připravovat útok směrem na Moskvu za všech okolností.

Po návratu na velitelské stanoviště jsem se dověděl, že IX. armádní sbor z obavy před ruským průlomem u Jermolina na jihovýchodním okraji kotle vyklidil moskevskou silnici a že hrozí nebezpečí, že se Rusové z kotle uzavřeného 3. srpna probijí ven.

Dne 5. srpna zrána jsem proto spěchal k VII. armádnímu sboru, abych odtud jel podél moskevské silnice a mezeru od jihu zase uzavřel. Cestou jsem potkal části 15. pěší divize určené k nasazení u Jelni a krátce informoval velitele divize o tamní situaci. Pak jsem jel ke 197. pěší divizi, kde mi velitel divize, generál Meyer-Rabingen, hlásil, že kotel už není uzavřen a že Rusové moskevskou silnici každopádně ovládají palbou. U 4. tankové divize jsem se dověděl, že tanky pluku 35 byly vystřídány. Okamžitě jsem rádiovou zprávou učinil XXIV. tankový sbor odpovědným za zajištění moskevské silnice a jel pak k VII. armádnímu sboru. Ten už pověřil průzkumný oddíl 23. pěší divize, aby zabránil průlomu Rusů z kotle. Mně se ale to opatření zdálo nedostatečné, a tak jsem se

173

odebral s náčelníkem štábu VII. armádního sboru, plukovníkem Krebsem⁶⁵,* starým kamarádem od goslarských myslivců, do Roslavle.

Tam jsem zastihl tankovou rotu nadporučíka Krauseho (2./35) na odchodu do klidových ubikací; velitel roty sám byl ještě u nepřítele. Rota do rána odrážela nepřátelské pokusy o průlom, zničila několik děl a zajala několik set mužů. Pak podle rozkazu odtáhla. Udatnou rotu jsem okamžitě obrátil a nařídil jí znovu obsadit starou čáru. Potom jsem uvedl v pochod II. prapor pěšího pluku 332 k mostu přes Ostrik, a nakonec ještě zalarmoval protiletadlové dělostřelectvo, které bylo u Roslavle k dispozici, a jel pak sám na frontu. K mostu přes Ostrik jsem dorazil právě v okamžiku, kdy se k němu od severu blížila skupina asi sta Rusů. Byla zahnána. Tanky překročily most, v posledních dnech znovu zprůjezdněný, a zabránily proniknutí protivníka. Poté co tanky navázaly spojení se 137. pěší divizí, jel jsem zpátky na velitelské stanoviště VII. armádního sboru, svěřil dohled nad nebezpečným místem na moskevské silnici osvědčenému, vynikajícímu rakouskému generálu Martinkovi, veliteli dělostřelectva VII. armádního sboru, a odletěl ve Storchu na své velitelské stanoviště. IX. armádní sbor dostal odtud pokyn postarat se o spojení se skupinou Martinek⁶⁶.

Můj štáb teď ode mne dostal úkol připravit postup na Moskvu tak, aby tankové sbory mohly být nasazeny na pravém křídle podél moskevské silnice, zatímco pěší sbory měly být přisunuty uprostřed a na levém křídle. Chtěl jsem s těžištěm vpravo prorazit v tu chvíli dosti řídkou ruskou frontu po obou stranách moskevské silnice a přes Spas-Demensk ji svinovat směrem na Vjazmu, usnadnit tím Hothův postup a uvést postup na Moskvu do pohybu. V duchu této myšlenky jsem se 6. srpna zpěčoval vyhovět přání OKH předat tankové divize pro útok na Rogačov, ležící na Dněpru daleko za mou frontou. Můj průzkum toho dne zjistil, že v širokém okruhu kolem Roslavle už sotva je nějaký nepřítel. Směrem na Brjansk a na jih nestál žádný nepřítel do vzdálenosti 40 km. Tento dojem se příštího dne potvrdil.

Do 8. srpna se dal výsledek bitvy u Roslavle zhruba odhadnout. Zajali jsme 38 000 mužů a ukořistili 200 tanků a stejně tolik děl. Velmi potěšitelný a pozoruhodný výsledek.

Dříve však než bylo možno podniknout útok na Moskvu nebo jakoukoli jinou operaci, musel být splněn ještě jeden předpoklad: zajištění našeho hlubokého pravého křídla u Kričeva. Vyčištění tohoto křídla bylo nezbytné i k tomu, aby byly umožněny útočné akce 2. armády proti Rogačovu. Skupina armád si od toho mimoto slibovala, stejně

* Poznámka autora: mému zástupci z jara 1945.

174

…jako tanková skupina, že se tím stane zbytečným předávání tankových sil 2. armádě a opotřebení materiálu spojené s dalekými pochody (Roslavl–Rogačov = 200 km, tam a zpět = 400 km). Oba štáby viděly velký cíl v pokračování pohybů na Moskvu. Přes toto jasné poznání přicházely ještě opakované požadavky skupiny armád — zjevně na naléhání OKH — „předat několik tanků směrem na Propojsk“. Všechny tyto úvahy vyřídilo rozhodnutí generála svobodného pána von Geyr, který chtěl učinit konec stálému znepokojování ve svém pravém křídle útokem na nepřítele jižně od Kričeva, u Miloslavič. S tímto rozhodnutím jsem souhlasil a dosáhl i souhlasu skupiny armád, která od vyslání tanků na Propojsk upustila.

Dne 8. srpna jsem se odebral ke sborům a divizím u Roslavle a jižně od něho a 9. srpna⁶⁷ jsem se zúčastnil útoku XXIV. tankového sboru u 4. tankové divize. Útoky tankového pluku 35 a střeleckého pluku 12 proběhly vzorně a byly odborně podpořeny dělostřelectvem plukovníka Schneidera⁶⁸.

Pro postoj obyvatelstva bylo příznačné, že ke mně přistoupily ženy z jedné vesnice v bojovém terénu s chlebem, máslem a vejci na dřevěných talířích a nedaly pokoj, dokud jsem něco neokusil. Bohužel tato příznivá nálada obyvatelstva vůči Němcům trvala jen tak dlouho, dokud vládla blahovolná vojenská správa. Takzvaní „říšští komisaři“ pak v krátké době dokázali umrtvit každou sympatii k Němcům, a tím připravit půdu partyzánskému řádění.

Z důvodů, které mi nejsou známy, byla 10. srpna 2. tanková divize, dosud zadržovaná v záloze OKH, odeslána na západ, tedy do Francie.

Postup 2. armády na Gomel trpěl v posledních dnech bezednými cestami; tato skutečnost zrovna nelákala k tomu, abychom ji do téže krajiny následovali.

Do 10. srpna dosáhly:

7. pěší divize prostoru jižně od Chotovič, 3. a 4. tanková divize v útoku krajiny jihozápadně od Miloslavič, 10. (mot.) pěší divize Miloslavič, 78. pěší divize Slobody, předsunutý oddíl Buchaně, 197. pěší divize Ostrovaje, předsunutý oddíl Alešně.

29. (mot.) pěší divize Roslavle, 23. pěší divize severně od Roslavle v klidu, 137. a 263. pěší divize desenské fronty.

268., 292. a 15. pěší divize jelňanského oblouku.

10. tanková divize západně od Jelni, 17. tanková divize severozápadně od Jelni, 18. tanková divize východně od Prudek, SS „Reich“ severozápadně od Jelni, stejně tak pěší pluk „G. D.“ k doplnění.

[s. 175 — celostránková mapa, Skizze 14: Kričev — Miloslaviči]

Skizze 14 — Kritschew-Miloslawitschi. Strana 175 předlohy.

Klíč jmen na mapě

176

Dosud braly všechny kroky tankové skupiny v úvahu myšlenku, že jak skupina armád, tak OKH považují operaci směrem na Moskvu za rozhodující. Přes poradu ze 4. srpna v Novém Borisově jsem pořád ještě doufal, že se i Hitler připojí k tomuto — jak se mi zdálo — tak přirozenému, ba samozřejmému názoru. Dne 11. srpna jsem musel tuto naději pohřbít.

Můj útočný plán s těžištěm přes Roslavl směrem na Vjazmu OKH zamítlo a označilo za „výstřední“. Lepší plán OKH nevytvořilo, místo toho ale nekonečný řetěz kolísání v nejbližších dnech, které znemožnilo jakékoli předvídavé plánování podřízených velitelských míst. Skupina armád se zjevně se zamítnutím mých útočných záměrů smířila, ačkoli se za ně ještě 4. srpna jednoznačně zasazovala.

Bohužel jsem se tehdy nedověděl, že Hitler o několik dní později s myšlenkou útoku na Moskvu souhlasil, svůj souhlas ovšem učinil závislým na splnění jistých předpokladů. Každopádně OKH tehdy krátký okamžik Hitlerova souhlasu nedokázalo využít. Zase o několik dní později se list znovu obrátil.

Dne 13. srpna jsem navštívil frontu na Desně východně od Roslavle, po obou stranách moskevské silnice. S bolestí v srdci jsem viděl cedule a ukazatele s nápisem „Na Moskvu“, které vojsko všude umístilo v jistém očekávání postupu na ruské hlavní město, který měl bezprostředně začít. Vojáci, s nimiž jsem mluvil v přední linii 137. pěší divize, mluvili jen o brzkém opětovném zahájení pohybů východním směrem.

Dne 14. srpna skončily boje u XXIV. tankového sboru v prostoru kolem Kričeva vítězně. Rozbití tří ruských divizí přineslo 16 000 zajatců a velkou kořist na dělech. Byly dobyty Kosťukoviči.

Poté co byl můj útočný návrh zamítnut, navrhl jsem logicky vzdát se jelňanského oblouku, který už nebyl potřeba a stále si vyžadoval ztráty. Skupina armád a OKH zamítly i tento návrh. Mdlé zdůvodnění, že „nepříteli se vede ještě mnohem hůř než nám“, minulo podstatu návrhu, totiž šetření lidských životů.

Dne 15. srpna jsem měl co dělat, abych odolal požadavku svých nadřízených, kteří chtěli úspěchu XXIV. tankového sboru využít k postupu na Gomel. V mých očích by při tom pochodu na jihozápad šlo o krok zpět. Skupina armád se nám pokusila odebrat pro ten účel jednu tankovou divizi, nevzala však v úvahu, že s jednou divizí nelze operovat skrz nepřítele. Musel by se tedy nasadit celý XXIV. tankový sbor a jeho levé křídlo zajistit dalšími silami. XXIV. tankový sbor mimoto dosud od začátku

[s. 177 — celostránková mapa, Skizze 15: Situace k 17. 8. 1941]

Skizze 15 — Lage am 17. 8. 41. Strana 177 předlohy.

Klíč jmen na mapě

178

pohybů 22. června neměl ani jeden den klidu a naléhavě potřeboval přestávku k opravě tanků. Poté co se podařilo skupinu armád uklidnit, přišel o půl hodiny později rozkaz OKH přece jen jednu tankovou divizi vyslat na Gomel. XXIV. tankovému sboru bylo nyní nařízeno vyrazit s 3. a 4. tankovou divizí v přední linii a s 10. (mot.) pěší divizí za nimi na jih směrem na Novozybkov a Starodub, aby po uskutečněném průlomu mohl odbočit pravou křídelní divizi na Gomel.

Dne 16. srpna dobyla 3. tanková divize silniční uzel Mglin. Skupina armád „Střed“ musela předat XXXIX. tankový sbor s 12. tankovou divizí a 18. a 20. (mot.) pěší divizí skupině armád „Sever“.

Pomíjím různá kolísání v názorech skupiny armád „Střed“, která se dala rozpoznat v telefonních hovorech nejbližších dní.

Dne 17. srpna uvízlo pravé křídlo XXIV. tankového sboru před silným odporem, zatímco obě levé divize, 10. (mot.) pěší divize a především 3. tanková divize, dobře postupovaly za železniční uzel Uneča. Tím byla přerušena dráha Gomel–Brjansk a dosaženo hlubokého vlomu. Jak ho bylo možno využít? Bylo by se dalo předpokládat, že 2. armáda teď v návaznosti na mé pravé křídlo vyrazí silným levým křídlem k útoku na Gomel. To se však kupodivu nestalo. Značné síly 2. armády naopak odpochodovaly z jejího levého křídla na severovýchod, daleko za frontou XXIV. tankového sboru, zatímco ten stál v těžkém boji u Starodubu a Uneči.

Obrátil jsem se na skupinu armád, abych dosáhl toho, že svazky 2. armády nejprve napadnou nepřítele v našem pravém křídle. Bylo mi to i přislíbeno, ale mé dotazy u velitelství 2. armády, zda dostalo odpovídající rozkaz, ukázaly naopak, že přesuny severovýchodním směrem nařídila sama skupina armád. Přitom by rozhodný postup byl tím spíše na místě, že už od 17. srpna panoval dojem, že nepřítel Gomel vyklidil. Už toho dne dostal XXIV. tankový sbor rozkaz zatarasit nepříteli u Uneči a Starodubu cestu na východ.

Dne 19. srpna získala tanková skupina 1 u skupiny armád „Jih“ malé předmostí přes Dněpr u Záporoží. U 2. armády byl dobyt Gomel. U mé armádní skupiny dostal XXIV. tankový sbor úkol prorazit přes čáru Klincy–Starodub na Novozybkov, zatímco XXXXVII. tankový sbor byl pověřen ochranou východního křídla XXIV. tankového sboru. Narazil u Počepu na silnější odpor.

Vrchní velitel pozemního vojska učinil pod datem 18. srpna Hitlerovi návrh na pokračování operací na východní frontě. (Srov. s. 183⁶⁹)

179

Dne 20. srpna odrazil XXIV. tankový sbor z čáry Suraž–Klincy–Starodub nepřátelské útoky. Dílčím silám se podařil průlom na východ jižně od Uneči. Útoky na Jelňu byly odraženy.

Dne 20. srpna nařídil polní maršál von Bock telefonicky, aby se už „nezavrtávalo“ dál v jižním směru na Počep na Sudosti, na levém křídle tankové skupiny 2. Přál si všechny části tankové skupiny stáhnout k odpočinku u Roslavle, aby mohl pro postup na Moskvu, v nějž doufal, disponovat čerstvými silami. Nevěděl, proč 2. armáda nepostupovala rychleji; on sám prý vždy poháněl ke spěchu.

Dne 21. srpna byl u XXIV. tankového sboru dobyt Kostobobr, 40 km jižně od Starodubu, u XXXXVII. tankového sboru Počep.

Dne 22. srpna bylo velení nad XX., IX. a VII. armádním sborem předáno 4. armádě. Velitelské stanoviště tankové skupiny bylo přeloženo do Šumjač západně od Roslavle, aby bylo blíže hlavní síle divizí. Toho dne přišel v 19 hodin dotaz skupiny armád, zda je možné nastoupit s použitelnými tankovými svazky v prostoru Klincy–Počep k operaci na levém křídle 2. armády v jižním směru ke spolupůsobení s 6. armádou skupiny armád „Jih“. Ukázalo se, že existuje rozkaz OKH nebo OKW, podle něhož se měl jeden rychlý svazek zúčastnit útoku 2. armády. Prohlásil jsem skupině armád, že použití tankové skupiny v tomto směru považuji za zásadně nesprávné, její rozdělení však přímo za zločin.

Na 23. srpna jsem byl povolán k poradě ke skupině armád, které se zúčastnil náčelník generálního štábu pozemního vojska. Ten oznámil, že Hitler se nyní rozhodl neprovést ani operaci směrem na Leningrad, ani tu směrem na Moskvu, nýbrž zmocnit se nejprve Ukrajiny a Krymu. Náčelník generálního štábu, generálplukovník Halder, působil dojmem člověka hluboce otřeseného zhroucením svých nadějí na pokračování operací na Moskvu. Dlouho se rokovalo o tom, co by se dalo udělat, aby se Hitlerovo „neměnné rozhodnutí“ přece jen změnilo. Všichni jsme se shodli na tom, že nyní nařízený směr na Kyjev musí nutně vést k zimnímu tažení a přivodit všechny obtíže, jichž se OKH mělo všechny důvody vyvarovat. Uvedl jsem obtíže s cestami a zásobováním, které se projevily už nyní a které se musely postavit do cesty tankové operaci v jižním směru, a vyjádřil pochybnost, zda tankový materiál bude stačit na nové útrapy a na navazující zimní tažení směrem na Moskvu. Dále jsem poukázal na stav XXIV. tankového sboru, který od začátku pohybů v Rusku neměl ani jeden den klidu a opravy. Tyto argumenty daly náčelníkovi generálního štábu podklad pro opětovný protest proti Hitlerovu rozhodnutí. Polní maršál von Bock mě také pochopil a

180

učinil proto po dlouhém bezvýsledném dohadování návrh, abych generálplukovníka Haldera doprovodil do Vůdcova hlavního stanu a případně jako frontově zkušený generál přednesl uvedené důvody Hitlerovi bezprostředně⁷⁰, k podpoře poslední akce OKH. Tento návrh byl přijat; odstartovali jsme v pozdním odpoledni a přistáli za soumraku na letišti v Giżycku (Lötzen) ve Východním Prusku.

Po přistání jsem se hlásil u vrchního velitele pozemního vojska. Polní maršál von Brauchitsch mě přijal slovy: „Zakazuji vám probírat s Vůdcem otázku Moskvy. Nasazení na jih je nařízeno, jde už jen o to, jak. Jakákoli debata je neužitečná.“ Nato jsem požádal o dovolení odletět zpátky ke své tankové skupině, protože za těchto okolností by byla rozprava s Hitlerem bezúčelná. To ale polní maršál von Brauchitsch také nechtěl. Rozkázal mi jít k Hitlerovi a přednést mu situaci u mé tankové skupiny, „aniž byste přitom ovšem zmínil Moskvu!“

Odebral jsem se tedy k Hitlerovi a v přítomnosti velkého kruhu posluchačů, mezi nimi Keitela, Jodla⁷¹, Schmundta a jiných, bohužel však bez Brauchitsche a Haldera nebo jiného zástupce OKH, jsem referoval o situaci u své tankové skupiny, o jejím stavu a o rázu terénu.

Když jsem skončil, Hitler se zeptal: „Považujete své vojsko po dosavadních výkonech ještě za schopné velkého vypětí?“

Odpověděl jsem: „Bude-li vojsku vytčen velký, každému vojákovi pochopitelný cíl: ano!“

Na to Hitler: „Myslíte samozřejmě Moskvu!“

Já: „Ano. Dovolte mi uvést své důvody, když jste toto téma nadhodil.“

Hitler přisvědčil a já jsem důkladně a důrazně rozvedl všechny důvody, které hovořily pro pokračování operací směrem na Moskvu a proti Kyjevu. Vyložil jsem, že z vojenského hlediska teď záleží na tom plně rozbít nepřátelské ozbrojené síly, které v posledních bojích těžce utrpěly. Vylíčil jsem mu geografický význam hlavního města Ruska, které je zcela jiným způsobem než například Paříž dopravní a spojovou centrálou, politickým středem, důležitou průmyslovou oblastí, a jehož pád by navíc podle všeho musel udělat nesmírný morální dojem na ruský národ, ale i na ostatní svět. Poukázal jsem na náladu vojska, které neočekává nic jiného než postup na Moskvu a už k tomu s nadšením učinilo všechny přípravy. Pokusil jsem se vyložit, že po vybojování vojenského vítězství v rozhodujícím směru a nad hlavními silami nepřítele by nám hospodářské oblasti Ukrajiny musely připadnout tím spíše, že dobytí dopravního uzlu Moskvy by Rusům nadmíru ztížilo možnost přesunů sil ze severu na jih.

[s. 181 — celostránková mapa, Skizze 16: Situace k 24. 8. 1941 (přednes u Vůdce)]

Skizze 16. Strana 181 předlohy.

Klíč jmen na mapě

182

Dal jsem k uvážení, že vojska skupiny armád „Střed“ stojí připravena k postupu směrem na Moskvu, zatímco pro zamýšlenou operaci směrem na Kyjev by musela vykonat časově náročné pohyby v jihozápadním směru, tedy ve směru k domovu, že při navazujícím postupu na Moskvu by se tytéž vzdálenosti — Roslavl–Lochvica = 450 km — musely urazit podruhé, s opětovným opotřebením sil a materiálu. Vylíčil jsem stav cest v prostoru postupu, který mi byl přidělen, na základě zkušeností už učiněných až k Uneči, a zásobovací obtíže, které se při odbočení na Ukrajinu musely den ze dne zvětšovat. Nakonec jsem poukázal na těžkou nevýhodu, jež by musela vzniknout, kdyby operace nemohly být ukončeny tak rychle, jak se očekává, nýbrž zasáhly do období nepohody. Pak by bylo na plánovaný poslední úder na Moskvu v tomto roce příliš pozdě. Uzavřel jsem prosbou, aby všechny ostatní úvahy, jakkoli oprávněně se mohly zdát, byly odloženy za nutkavou nutnost vynutit si nejprve vojenské rozhodnutí. Všechno ostatní nám pak připadne samo.

Hitler mě nechal domluvit, aniž by mě jen jedinkrát přerušil. Pak se chopil slova, aby v zevrubných výkladech rozvedl, proč dospěl k jinému rozhodnutí. Označil suroviny a potravinovou základnu Ukrajiny za životně nutné pro pokračování války. V té souvislosti znovu zmínil význam Krymu, který musí být vyřazen „jako letadlová loď Sovětského svazu v boji proti rumunským ropným polím“. Poprvé jsem uslyšel větu: „Moji generálové nerozumějí ničemu z válečného hospodářství.“ Hitlerovy výklady vrcholily ve striktním rozkazu neprodleně zahájit útok na Kyjev jako nejbližšímu strategickému cíli.

To, co jsem měl později ještě často zažívat, se zde pro mě projevilo poprvé: všichni přítomní přikyvovali ke každé Hitlerově větě a já stál se svým názorem sám. Zjevně už tu řeč k odůvodnění svého podivného rozhodnutí přednesl už několikrát. Velmi jsem litoval, že mě k tomuto přednesu, na jehož výsledku přece i podle jejich názoru tolik — snad rozhodnutí války — záviselo, nedoprovodil ani polní maršál von Brauchitsch, ani generálplukovník Halder. Vzhledem k jednotné frontě OKW obrácené proti mně jsem toho dne na další spor rezignoval, protože jsem tehdy ještě věřil, že nemohu hlavě říše před celou její družinou ztropit rozčilenou scénu.

Poté co bylo rozhodnutí ve prospěch útoku na Ukrajinu znovu potvrzeno, snažil jsem se je nyní alespoň provést nejlepším způsobem. Proto jsem Hitlera požádal, aby upustil od dosud plánovaného rozdělení mé tankové skupiny a nařídil, že na nový úkol má být nasazena celá tanková skupina, aby bylo rychlého úspěchu dosaženo ještě před nástupem

…podzimní povětrností, protože podzimní deště učiní bezcestnou zemi neprůjezdnou a ochromí pohyby motorizovaných svazků. Splnění této prosby mi bylo přislíbeno.

Bylo dlouho po půlnoci, když jsem dorazil do své ubikace. Ještě onoho 23. srpna vydalo OKH skupině armád „Střed“ rozkaz, že nyní záleží na tom „zničit ještě co nejsilnější síly ruské 5. armády a skupině armád ‚Jih‘ co nejdříve otevřít přechod přes Dněpr. K tomu má být vytvořena, možno-li pod generálplukovníkem Guderianem⁷², skupina sil, kterou je třeba pohánět vpřed pravým křídlem přes Černihiv.“ O tomto rozkazu jsem při svém přednesu před Hitlerem nic nevěděl. Také generálplukovník Halder si v průběhu 23. nevzal příležitost mě o něm informovat.

Ráno 24. srpna jsem se odebral k náčelníkovi generálního štábu pozemního vojska a referoval o nezdaru posledního pokusu Hitlera přece jen přemluvit. Myslel jsem, že tím Halderovi neříkám nic překvapujícího, zažil jsem ale ke svému udivení jeho nervové zhroucení, které ho svedlo ke zcela neoprávněným obviněním a podezřením. Jen z tohoto Halderova nervového stavu se vysvětlují telefonní rozhovory, které vedl se skupinou armád „Střed“ o mně, a zcela nesprávná vylíčení podřízených příslušníků tohoto štábu v poválečných publikacích. Zvlášť zle byl naladěn proti mé snaze podniknout nyní už nařízenou operaci od počátku s dostatečnými silami. Neukázal pro to nejmenší porozumění a dokázal tomu i potom zabránit. Rozešli jsme se, aniž bychom dosáhli dorozumění. Odletěl jsem zpátky ke své tankové skupině s rozkazem začít pohyby směrem na Ukrajinu 25. srpna.

Dne 24. srpna byl u XXIV. tankového sboru dobyt Novozybkov a nepřítel zatlačen u Uneči–Starodubu.

Bitva o Kyjev

Hitlerův rozkaz z 21. srpna 1941, který tvořil základ pro nadcházející operace, měl ve svých nejdůležitějších částech následující znění:

„Návrh pozemního vojska na pokračování operací na východě z 18. 8. nesouhlasí s mými záměry.

Rozkazuji následující:

1. Nejdůležitějším cílem, jehož je třeba dosáhnout ještě před nástupem zimy, není dobytí Moskvy, nýbrž zabrání Krymu, průmyslové a uhelné oblasti na Donci a odříznutí ruského přívodu ropy z kavkazského prostoru, na severu uzavření Leningradu a spojení s Finy.

184

2. Z operačního hlediska vzácně příznivé situace, která vznikla dosažením čáry Gomel–Počep, musí být neprodleně využito ke koncentrické operaci vnitřními křídly skupin armád Jih a Střed. Jejím cílem musí být nejen zatlačit sovětskou 5. armádu pouhým útokem 6. armády za Dněpr, nýbrž tohoto nepřítele zničit, než se bude moci probít za čáru úseku Desna–Konotop–Sula. Tím je dána bezpečnost pro skupinu armád Jih uchytit se východně středního Dněpru a pokračovat v operacích směrem Rostov–Charkov středem a levým křídlem.

3. Skupina armád Střed má k tomu bez ohledu na pozdější operace nasadit tolik sil, aby bylo cíle, zničení 5. ruské armády, dosaženo a skupina armád přitom zůstala schopna odrážet nepřátelské útoky proti středu své fronty v postavení šetřícím síly.

4. Dobytí poloostrova Krymu má naprosto prvořadý význam pro naše zajištěné zásobování ropou z Rumunska…“

Tento rozkaz, jehož znění mi při mém přednesu 23. 8. bylo ještě neznámé, tvořil podklad pro směrnice, které nyní mé tankové skupině vydaly OKH a skupina armád „Střed“. Nejtrpčím zklamáním pro mě bylo vyřazení XXXXVI. tankového sboru z tankové skupiny. V rozporu s Hitlerovým ujištěním určila skupina armád tento sbor jako zálohu za frontou 4. armády v prostoru Roslavl–Smolensk. Do nového pohybu jsem musel vstoupit se silami XXIV. a XXXXVII. tankového sboru, které jsem od počátku rozpoznal a označil za nedostatečné. Můj protest proti tomu vyzněl u skupiny armád naprázdno.

Jako první útočný cíl mi byl stanoven Konotop. Další směrnice o spolupůsobení se skupinou armád „Jih“ zůstaly vyhrazeny.

Při tehdejším seskupení tankové skupiny bylo nevyhnutelné uložit XXIV. tankovému sboru, který už stál v prostoru kolem Uneči, úkol znovu prorazit ruskou frontu a zároveň mu svěřit zajištění pravého křídla proti nepříteli odtékajícímu z Gomelu na východ. XXXXVII. tankový sbor dostal úkol chránit jedinou okamžitě disponibilní divizí, 17. tankovou divizí, levé křídlo tankové skupiny útokem na značné ruské síly stojící jižně od Počepu na východním břehu Sudosti. Sudosť ostatně nebyla překážkou, na kterou se dalo v suchém období roku spoléhat.

Už nyní kryla 29. (mot.) pěší divize na Desně a na horní Sudosti prostor 80 km. Východně od Starodubu stál nepřítel ještě na západním břehu Sudosti, v křídle XXIV. tankového sboru. Po vystřídání 29. (mot.) pěší divize pěchotou činilo křídlo od Počepu k prvnímu útočnému cíli Konotopu 180 km — a tam hlavní operace a tím hlavní

185

ohrožení teprve začínaly. Sílu nepřítele ve východním křídle bylo možno zjistit jen velmi kuse. Každopádně se muselo počítat s tím, že síly XXXXVII. tankového sboru budou úkolem ochrany křídla plně vytíženy. Bojová síla útočného hrotu dále trpěla tím, že XXIV. tankový sbor musel k nové operaci přistoupit bez odpočinku a doplnění poté, co měl za sebou nepřetržitý sled těžkých bojů a pochodů.

Dne 25. srpna postupovaly:

XXIV. tankový sbor s 10. (mot.) pěší divizí přes Cholmy a Avdejevku, s 3. tankovou divizí přes Kostobobr–Novgorod-Severskij na Desnu, zatímco 4. tanková divize nejprve vyčistila západní břeh Sudosti od nepřítele a po vystřídání částmi XXXXVII. tankového sboru měla následovat 3. tankovou divizi.

XXXXVII. tankový sbor se 17. tankovou divizí přes Počep na jižní břeh Sudosti k útoku směrem na Trubčevsk, aby pak přechodem na levý břeh Desny a úderem podél této řeky na jihozápad ulehčil XXIV. tankovému sboru přechod přes široký tok. Ostatní síly tohoto sboru byly ještě na pochodu z prostoru Roslavle.

Sám jsem se 25. srpna časně ráno odebral k 17. tankové divizi, abych byl přítomen útoku přes Sudost a jižně od ní tekoucí Rog. Jízda probíhala po bídných pískových cestách s potížemi a s výpadkem několika vozidel. Už ve 12.30 jsem musel z Mglinu vyžádat náhradu velitelských tanků, osobních automobilů a motocyklů. To otevíralo nejveselejší vyhlídky do budoucnosti. Ve 14.30 jsem dosáhl velitelského stanoviště 17. tankové divize 5 km severně od Počepu. Nasazení sil pro obtížný útok se mi zdálo příliš malé a příliš úzké. Z toho muselo vyplynout vůči XXIV. tankovému sboru příliš pomalé postupování. Velitel divize, generál Ritter von Thoma, a velící generál, který brzy nato dorazil, byli na tuto okolnost upozorněni. Abych získal dojem o nepříteli, odebral jsem se do přední linie střeleckého pluku 63 a část útoku absolvoval pěšky. Noc jsem strávil v Počepu.

Dne 26. srpna zrána jsem se svým adjutantem majorem Büsingem⁷³ vyhledal předsunuté dělostřelecké pozorovací stanoviště na severním břehu Rogu, abych se přesvědčil o účinku našich bomb ze Stuk na ruskou obranu řeky. Bomby zasahovaly dobře, skutečný účinek byl minimální. Přece jen morální dojem, který držel Rusy v jejich okopech, dovolil přechod řeky téměř bez ztrát. Lehkomyslným chováním jednoho důstojníka odhalili ruští pozorovatelé naše stanoviště a vzali je pod dobře mířenou minometnou palbu. Zásah do

186

…bezprostřední blízkosti zranil 5 důstojníků, mezi nimi majora Büsinga, který seděl těsně vedle mne. Jako zázrakem jsem zůstal nezraněn.

Proti nám stáli Rusové 269. a 282. divize. Poté co jsem byl ještě přítomen přechodu přes Rog a dokončení mostu, odjel jsem odpoledne přes Mglin⁷⁴ na nové velitelské stanoviště skupiny v Uneči. Po cestě jsem dostal radostné a překvapivé hlášení, že 3. tanková divize dobyla 700 m dlouhý desenský most východně od Novgorodu-Severského nepoškozený — rázným zásahem tanků pod nadporučíkem Buchterkirchem⁷⁵ (tankový pluk 6). Tato šťastná okolnost měla naše nejbližší operace podstatně ulehčit.

Guderian před velitelským stanovištěm, srpen 1941
PK-Huschke, Bild 183-L19885 · CC BY-SA 3.0 de

Teprve k půlnoci jsem na nové velitelské stanoviště dorazil. Tam se mezitím odpoledne objevil generál Paulus, generální ubytovatel I z OKH⁷⁶ a Halderův spolupracovník pro operační otázky, aby se informoval. Plné moci k rozhodnutím neměl. Paulus si v mé nepřítomnosti pohovořil o situaci s podplukovníkem svobodným pánem von Liebenstein a poté se spojil s OKH, jemuž navrhl jednotné velení nad levými křídelními sbory 2. armády a nad tankovou skupinou, jakož i nasazení 1. jezdecké divize na levém křídle tankové skupiny. Dostal záhadnou odpověď, že podřízení částí 2. armády zatím nepřichází v úvahu a že pohyby 2. armády „je třeba hodnotit jen takticky“. 1. jezdecká divize zůstala u 2. armády, která položila své těžiště napravo. Tanková skupina dostala pokárání, protože dělá „rozmáchlé pohyby“.

Nepřítel na Desně byl ale příliš silný, než aby mohl být nepovšimnut ponechán v hlubokém levém křídle, jak se OKH zjevně představovalo. Musel být poražen, než jsme mohli postupovat dále na jih. Následujícího rána jsem měl s Paulusem ještě rozmluvu, abych ho zasvětil do svých myšlenkových pochodů. Přednesl je také věrně náčelníkovi generálního štábu pozemního vojska, aniž by tím při vládnoucí animozitě udělal dojem.

Dne 26. srpna večer stálo levé křídlo 2. armády těsně jižně od Novozybkova, dělicí čára k 2. armádě vedla od Klinců přes Cholmy na Sosnicu (severovýchodně od Makošino na Desně), čára ke 4. armádě od Suraže přes Uneču–Počep–Brasovo.

Z XXIV. tankového sboru stála 10. (mot.) pěší divize u Cholmů a Avdejevky, 3. tanková divize u desenského mostu jižně od Novgorodu-Severského, 4. tanková divize v boji s nepřítelem jihovýchodně od Starodubu.

U XXXXVII. tankového sboru bojovala 17. tanková divize u Semců, jižně od Počepu, 29. (mot.) pěší divize zajišťovala levé křídlo tankové skupiny mezi Počepem a Žukovkou. S příchodem pěších divizí XII. a LIII. armádního sboru stahovala své síly k pravému křídlu. 18. tanková divize prošla při pochodu od severu svými čelními částmi Roslavlem.

[s. 187 — celostránková mapa, Skizze 17: Situace k 26. 8. 1941 / vývoj do 31. 8. 1941]

Skizze 17 — Lage am 26. 8. 1941. Strana 187 předlohy.

Klíč jmen na mapě

188

Kolmo k pohybům tankové skupiny pochodovaly od západu na východ 167. pěší divize přes Mglin, 31. pěší divize severně od ní, 34. pěší divize přes Kletňu, 52. pěší divize přes Perelazy, 267. a 252. pěší divize po silnici Kričev–Čerikov–Propojsk. Všechny tyto divize patřily ke 2. armádě. Kdyby jen část z nich byla při začátku ofenzivy na Kyjev nasazena v jižním směru, bylo by možno ušetřit XXIV. tankový sbor opakovaných krizí jeho pravého křídla.

Dne 26. srpna ztuhl odpor protivníka před 2. armádou na Desně. Abych dospěl k rychlému úspěchu, vyžádal jsem si přisunutí XXXXVI. tankového sboru. Moje prosba byla OKH zamítnuta.

Dne 29. srpna zaútočil protivník na XXIV. tankový sbor značnými silami a s nasazením letectva od jihu a od západu. Sbor byl nucen zastavit vlastní útok 3. tankové divize a 10. (mot.) pěší divize. 4. tanková divize byla po vyřízení svého úkolu, vyčištění západního břehu Sudosti, přisunuta přes Novgorod-Severskij ke 3. tankové divizi. Toho dne jsem se o stavu věcí přesvědčil sám u XXIV. tankového sboru, pak u 3. a 4. tankové divize, a rozhodl se uložit XXIV. tankovému sboru na 30. odstranění ohrožení křídla zprava a na 31. pokračování útoku na jihozápad, zatímco XXXXVII. tankový sbor měl pokračovat v útoku na východním břehu Sudosti a později Desny směrem na Novgorod-Severskij. V 18 hodin jsem letěl Storchem zpátky na své velitelské stanoviště. Ia tankové skupiny, podplukovník Bayerlein, mě přitom provázel naposled; byl přeložen do Afriky. Jeho nástupcem se stal major Wolf⁷⁷.

Do 31. srpna bylo předmostí přes Desnu podstatně rozšířeno, 4. tanková divize převedena přes řeku. 10. (mot.) pěší divize se dostala severně od Koropu přes Desnu, byla ale prudkým ruským protiútokem zatlačena zpět přes řeku a navíc napadena ve svém pravém křídle silným nepřítelem. Nasazením posledních sil, mužstva jedné pekařské roty, se s námahou podařilo zabránit katastrofě pravého křídla. U XXXXVII. tankového sboru útočili Rusové 108. — a od 1. září také 110. — tankovou brigádou od Trubčevska na západ a severozápad a tvrdě tísnili statečnou 17. tankovou divizi. 29. (mot.) pěší divize byla přisunuta přes most u Novgorodu-Severského a pak postoupila na sever, aby zajistila severní křídlo předmostí vytvořeného XXIV. tankovým sborem a pomohla 17. tankové divizi vpřed. 18. tanková divize vystřídala 4. tankovou divizi na úseku Sudosti mezi ústím této řeky do Desny a Počepem. Dosud bylo od začátku pohybů 25. 8. přivedeno do zajetí u XXIV. tankového sboru 7 500, u XXXXVII. tankového sboru 12 000 mužů.

189

Vzhledem k útokům na obou křídlech a silnému ruskému tlaku ve frontě, zvláště u 10. (mot.) pěší divize, zdálo se mi pochybné, zda budou stávající síly k pokračování útoku dostačovat. Požádal jsem proto skupinu armád znovu o uvolnění XXXXVI. tankového sboru. Prozatím byl ale 30. 8. uvolněn jen pěší pluk „G. D.“, za nímž pak 1. 9. následovala 1. jezdecká divize a 2. 9. SS-„Reich“ od Smolenska. Deset kilometrů hluboký vlom Rusů u 23. pěší divize jižně od Jelni vedl k nasazení 10. tankové divize k frontálnímu protiúderu. Pěší pluk „G. D.“ byl nasměrován na Novgorod-Severskij, SS-„Reich“ k pravému křídlu XXIV. tankového sboru. Pěší pluk „G. D.“ dorazil 2. září do předmostí u Novgorodu-Severského, SS-„Reich“ od 3. září na pravé křídlo.

Uvolňování sil po kapkách mě 1. září přivedlo k radiogramu skupině armád, v němž jsem prosil o uvolnění celého XXXXVI. tankového sboru a nadto o přisunutí 7. a 11. tankové divize a 14. (mot.) pěší divize, o nichž jsem věděl, že nejsou zatím nasazeny. S tímto dostatečným množstvím sil by podle mého názoru bylo možno dovést operaci proti Kyjevu k rychlému konci. Bezprostředním následkem radiogramu bylo uvolnění SS-„Reich“. Nadto ale radiogram zachytily odposlechové stanice OKH a vyvolal teď obrovský rozruch. Projevilo se to 3. září vůči styčnému důstojníkovi OKH, podplukovníku Nagelovi⁷⁸, vedlo to k přednesu u Hitlera a k opatřením OKW, která pro mne byla dosti nemilá. O tom bude ještě řeč.

Dne 2. září se k rozmluvě u tankové skupiny objevil polní maršál Kesselring⁷⁹, velitel letecké flotily. Přinesl zprávu, že u skupiny armád „Jih“ to zjevně jde vpřed a že získala několik předmostí přes Dněpr. O budoucím směru operací vládla nejasnost; názory kolísaly mezi Charkovem a Kyjevem.

Toho dne byli generálové Model a Ritter von Thoma lehce zraněni.

Dne 3. září jsem jel podél týlových částí 10. (mot.) pěší divize a podél mužů pekařské roty, nasazených do boje, k motocyklovým střelcům SS-„Reich“ u Avdejevky. Západně od této obce stál nepřítel, proti němuž postupoval průzkumný oddíl SS. Zpočátku vládl značný zmatek, který se ale pod cílevědomým vedením velitele divize, generála Haussera, brzy vyjasnil. Toho jsem zastihl v Avdejevce a uložil mu, aby na 4. září zaujal východiště k útoku na Sosnicu. Byl mu podřízen kulometný prapor 5, který právě dorazil od Roslavle.

190

V poledne jsem byl u 10. (mot.) pěší divize, která v posledních dnech musela obstát v těžkých bojích s trpkými ztrátami. Nasazením 4. tankové divize na jižním břehu Desny se jí dostalo určitého odlehčení. Zvláště Rus zastavil už zpozorované přípravy na přechod přes řeku. Proti 10. (mot.) pěší divizi stály v posledních dnech 10. ruská tanková brigáda, 293., 24., 143. a 42. divize, tedy nesmírná převaha. Informoval jsem velitele divize, generála von Loepera, o situaci a úkolu sousední SS-„Reich“ a zabezpečil spolupůsobení pravého křídla 10. (mot.) pěší divize při útoku SS na příští den.

Pak jsem se odebral do předmostí jižně od Desny, které držel II. prapor pěšího pluku 20, jehož posádka dělala dobrý dojem, a mluvil jsem poté s I. praporem téhož pluku, který před několika dny utrpěl v předmostí neúspěch, brzy to ale zase odčinil. Také tento prapor dělal dobrý dojem a mohl jsem mu vyslovit své přesvědčení, že svou povinnost splní i v budoucnosti.

Radiogramem jsem se od svého štábu dověděl, že 1. jezdecká divize je tankové skupině znovu podřízena a je přisunována k pravému křídlu SS-„Reich“. Pak jsem ještě jednou vyhledal velitele divize SS, abych zařídil zajištění zásobovacích zařízení 10. (mot.) pěší divize silami SS-„Reich“, a vrátil se na své velitelské stanoviště. Tam jsem se dověděl, že naším nejbližším útočným cílem zůstávají Borzna a Konotop, ležící v našem dosavadním směru úderu. Velitelství XXXXVI. tankového sboru s polovinou sborových vojsk bylo tankové skupině opět podřízeno. Oba sbory ve frontě hlásily každý 2 500 zajatců, svazek generála ženijního vojska Bachera, vytvořený k ochraně týlu, zajal 1 200 mužů. XXIV. tankový sbor důtklivě poukázal na vzrůstající ohrožení stále se prodlužujícího jižního křídla a na vzrůstající slabost hrotu klínu. Krolevec padl do našich rukou.

Toho dne se styčný důstojník OKH, podplukovník Nagel⁸⁰, zúčastnil porady u skupiny armád v Borisově, k níž se dostavil vrchní velitel pozemního vojska. Nagel tam přednesl mé hodnocení situace — byl nato označen za „hlásnou troubu a propagandistu“ a okamžitě vystřídán. Velmi jsem litoval, že tento bystrý důstojník, který byl mimochodem vynikající znalec ruského jazyka, byl potrestán za to, že podle své povinnosti přednesl názor, který panoval na frontě.

A ani to nebylo vše. Večer se dalo do deště, který v krátké době učinil cesty bezednými; uvízly v nich dvě třetiny SS-„Reich“, která byla na pochodu.

[s. 191 — celostránková mapa, Skizze 18: Bitva o Kyjev]

Skizze 18 — Schlacht um Kiew. Strana 191 předlohy.

Klíč jmen na mapě

192

4. září jsem strávil na frontě u 4. tankové divize, kde jsem se také sešel s generálem svobodným pánem von Geyr. Abych urazil 75 km cesty, potřeboval jsem 4½ hodiny — tak byly cesty krátkým deštěm rozmáčené. 4. tanková divize se chystala útočit směrem Korop–Krasnopolje. Protivník před touto divizí se dosud houževnatě bránil, i proti našim tankům. Po nasazení Stuk se však hlavní odpor zdál nyní zlomen.

Generál svobodný pán von Geyr získal z ukořistěných dokumentů dojem, že pokračování útoku směrem na Sosnicu bude zvlášť nadějné, protože se tam narazí na šev mezi ruskou 13. a 21. armádou. Možná že se tam dokonce najde mezera. 3. tanková divize hlásila pokroky. Vyhledal jsem ji a zastihl v postupu přes Mutino a Spasskoje na sejmský úsek. Také generál Model měl dojem, že narazil na slabé místo, pokud ne přímo na mezeru v nepřátelské frontě. Nařídil jsem Modelovi, aby po překročení Sejmu pronikl až k železnici Konotop–Belopolje a tuto železnici přerušil. Během zpětné jízdy jsem dal rozkazy na příští den radiogramy svému štábu. Sám jsem se dověděl, že lze očekávat Hitlerův zásah do operací tankové skupiny.

Telefonická zpráva skupiny armád oznámila, že OKW je nespokojeno s operacemi tankové skupiny, zvláště s nasazením XXXXVII. tankového sboru na východním břehu Desny. Bylo požadováno hodnocení situace a vyhlídek. V noci pak už přišel rozkaz OKH, který nařizoval zastavení útoku XXXXVII. tankového sboru a jeho převedení na západní břeh řeky. Všechno to proběhlo ve velmi příkré formě, která mě zarazila.

Účinek rozkazu na XXXXVII. tankový sbor byl zdrcující. Velitelství sboru a divize byly pod dojmem zrajícího úspěchu. Vytažení a nové nasazení na druhém břehu Desny musely vyžadovat více času než provedení útoku. Za 155 děl, 120 tanků a 17 000 zajatců, které od 25. 8. získal samotný tento sbor — a k nimž se přidávalo ještě 13 000 zajatců u XXIV. tankového sboru — nepřišlo ani slovo uznání.

Dne 5. září byla 1. jezdecká divize nasměrována do Pogaru a podřízena 4. armádě. Byli bychom ji raději viděli použitou pohyblivě na našem levém křídle v ochraně křídla u XXXXVII. tankového sboru. Takto nebyla její pohyblivost ve statické ochraně křídla na úseku Sudosti využita.

SS-„Reich“ dobyla toho dne Sosnicu.

U 4. armády bylo nařízeno vyklizení jelňanského oblouku — poté, co nyní nastaly ztráty, jimž jsem chtěl v srpnu včasným úhybným manévrem zabránit.

193

6. září jsem opět využil k návštěvě SS-„Reich“. Nacházela se v útoku na železniční most přes Desnu u Makošino. Snažil jsem se jí k tomu zjednat podporu letectva. Divize nebyla následkem špatných cest ještě shromážděna. Po cestě jsem potkal řadu formací, zčásti na pochodu, zčásti odpočívajících v lesích. Vojsko dělalo zvlášť disciplinovaný dojem a živě vyjádřilo svou radost, že je opět u tankové skupiny. Odpoledne byl most dobyt a získán další přechod přes Desnu. Moje kolona vozidel musela několikrát projet nepřátelskou dělostřeleckou palbou, neutrpěla však ztráty. Na zpáteční cestě jsme potkali části 1. jezdecké divize a jednotky SS postupující kvůli špatným cestám pěšky.

Když jsem dorazil na divizní velitelské stanoviště, dal jsem rozkaz rozšířit předmostí přes Desnu tak, aby odtud divize mohla vyrazit k útoku na západním břehu Sejmu a ulehčit postup XXIV. tankového sboru přes tento úsek.

Dne 7. září se 3. a 4. tankové divizi podařilo vytvořit předmostí na jižním břehu Sejmu. Skupina armád nařídila toho dne postup proti čáře Něžin–Monastyrišče, s těžištěm na Něžin. Tento rozkaz byl 8. září ráno v 5.25 změněn směrnicí „Nový směr Borzna–Romny, těžiště napravo“.

Toho dne se mnou vrchní velitel pozemního vojska probíral v Gomelu u velitelství 2. armády novou operaci směrem na Moskvu, plánovanou na začátek října. Kromě toho se polní maršál von Brauchitsch⁸¹ ještě jednou vrátil k bojům XXXXVII. tankového sboru směrem na Trubčevsk, vytkl mi můj radiogram z 1. 9. s prosbou o zesílení, protože ho mohlo zachytit OKW, a mínil, že tanková skupina tehdy své operace nepotřebně rozšířila. Svá opatření jsem ospravedlnil hlášením, že silný nepřítel v mém levém křídle nemohl zůstat nepovšimnut a musel být poražen. Do tohoto dne jsme zajali 40 000 mužů a ukořistili 250 děl. Naše přední části se blížily železnici Bachmač–Konotop.

2. armáda dobyla toho dne Černihiv. Dostala směr úderu na Něžin–Borznu.

Toho dne nás opustil podplukovník Nagel a dorazil jeho nástupce, major von Kahlden⁸². Svou misi vykonával se stejným taktem a porozuměním jako předtím Nagel a přechodně Below.

U skupiny armád „Sever“ tanková skupina 4 a 18. armáda zaujímaly východiště k útoku na vnější opevnění Leningradu. Útok měl začít 9. 9.

194

Dne 9. září překročil XXIV. tankový sbor Sejm. Byl jsem toho dne přítomen bojům u 4. tankové divize a viděl jednotky střeleckých pluků 33 a 12 v postupu na Gorodišče. Stuky účinně podporovaly útočné hroty střelců a tankového pluku 35. Nízké bojové stavy všech svazků však dokazovaly, že vojska by po namáhavých a ztrátových bojích dvou a půl měsíce naléhavě potřebovala doplnění stavů. Bohužel o tom prozatím nemohla být řeč.

V pozdním odpoledni jsem se u velitelství XXIV. tankového sboru dověděl od generála svobodného pána von Geyr, že i SS útočí a že dále 3. tanková divize má v úmyslu postupovat směrem na Konotop. Z výpovědí zajatců vyplynulo, že mezi ruskou 13. a 21. armádu byla vsunuta 40. armáda. Stav munice byl snesitelný, stav pohonných hmot napjatý.

Večer jsem odletěl Storchem zpátky na velitelské stanoviště do Krolevce. Tam bylo mezitím skupinou armád oznámeno, že 1. jezdecká divize na úseku Sudosti nezůstane, nýbrž musí být posunuta dále na sever. 18. tankovou divizi tedy nebylo možno přitáhnout za tankovou skupinou; k využití úspěchu na Sejmu by bylo potřeba čerstvých sil.

Večer přišla radostná zpráva, že XXIV. tankový sbor mezi Baturinem a Konotopem skutečně zastihl slabé místo nepřátelské fronty a že předsunutý oddíl 3. tankové divize je na postupu na Romny, náš útočný cíl. Divize se tím dostala do týlu nepřítele. Nyní záleželo na tom rychle tohoto úspěchu využít — při nedostatku sil, špatných cestách a zvláště vzhledem k už 240 km hlubokému jihovýchodnímu křídlu žádný lehký úkol. Protože jsem neměl k dispozici zálohy, nezbývalo mi než osobní přítomností dát postupu 3. tankové divize potřebnou váhu. Rozhodl jsem se proto jet 10. září opět na frontu.

Při mém příjezdu do Ksendovky referoval generál svobodný pán von Geyr, že 3. tanková divize dobyla Romny a vytvořila předmostí přes řeku Romen. 3. tanková divize udeřila kolem Konotopu dál, aniž město dobyla. 4. tanková divize postupovala na Bachmač, SS-„Reich“ na Borznu. Z výpovědí zajatců vyplynulo, že ruské svazky bojující na Ukrajině měly sice ještě sílu se bránit, že ale jejich útočná síla byla zlomena.

Generál svobodný pán von Geyr dostal pokyn postarat se o brzké obsazení důležitého nádraží Konotop, přes které muselo být vedeno naše zásobování, jakož i nasadit 4. tankovou divizi od Bachmače na jih a SS-„Reich“ od Borzny na Kustovcy. Posledně jmenovaná divize měla navázat spojení s 2. armádou. Poté jsem pokračoval v jízdě ke 3. tankové divizi.

195

U sejmského mostu jsme zažili ruský bombardovací útok, na postupové silnici ležela dělostřelecká palba. Cesta se deštěm stále zhoršovala a plná uvízlých vozidel. Kolony byly rozetaženy na několikanásobek své obvyklé pochodové délky. Tahače dělostřelectva už musely vléci nákladní automobily.

V Chmeljově jsem dal u štábu 3. tankové divize připravit nocleh, protože se zpětnou jízdou toho dne už nebylo možno počítat. Pak jsem jel dál na Romny. Severně od města tvoří Romen silný úsek, který byl navíc zajištěn ruskými protitankovými příkopy a drátěnými překážkami. Že Rusové tento silný úsek nedokázali udržet, dokazovalo, že je příchod 3. tankové divize úplně zaskočil a že tímto úderem byl průlom vykonán.

Bezprostředně před Romny jsem se sešel s generálem Modelem, který referoval podrobnosti. Město bylo v jeho rukou, po zahradách se však ještě potulovali rozptýlení vojáci a projet jím bylo možno jen v pancéřovaném vozidle. V 17 hodin mělo začít vyčištění města. V severní části města jsem narazil na skupinu štábních důstojníků při přejímání rozkazů pod plukovníkem Kleemannem⁸³. Byla zvlášť vyrušována ruskými leteckými útoky, proti nimž nemohla vzlétnout dostatečná stíhací obrana, protože Rusové startovali z oblasti dobrého počasí, kdežto naše letiště ležela v oblasti špatného počasí, která start v ten deštivý den znemožňovala. Nato jsme byli také obratem napadeni třemi ruskými letadly kulometnou palbou, zatímco bomby dopadaly jinam.

Z Romen jsem vysílal rádiem direktivy na příští den svému štábu; jimi byl XXXXVI. tankový sbor, který mezitím dorazil, s jemu podřízenou 17. tankovou divizí a pěším plukem „G. D.“ nasazen na směr Putivl–Šilovka (17 km jižně od Putivlu). Pro Modela byla vyžádána silná ochrana stíhačkami.

Toho dne byl dobyt Bachmač. Pěší pluk „G. D.“ dosáhl Putivle. Dostali jsme úkol skupiny armád připravit se k útoku na úsek Udaje po obou stranách Priluk.

Skupina armád „Jih“ připravovala přechod přes Dněpr u Kremenčugu, odkud měla postupovat na sever, aby nám u Romen podala ruku.

Celou noc se lilo jako z konve. Zpáteční cesta byla 11. září proto dosti obtížná. Jako první odpadly motocykly. Také můj velmi dobrý terénní automobil s náhonem na všechna čtyři kola uvízl. Velitelské tanky a jeden tahač vypůjčený od dělostřelectva nás zase dostaly z místa. Tempem 10 km v hodině jsme se brodili bahnem do Girovky, kde jsem zastihl plukovní štáb podplukovníka Audörsche⁸⁴; kvůli porušeným telefonním spojům jsem se marně snažil zjistit situaci. Nakonec jsem se od motocyklových střelců 3. tankové divize dověděl, že Konotop je v našich rukou. Šest kilometrů severně od Girovky jsem narazil na průzkumný

196

oddíl 10. (mot.) pěší divize. Ve 14 hodin jsem se pak v Konotopu sešel s generálem von Loeperem, zpravil ho o událostech u Romen a v 15.30 jsem byl u XXIV. tankového sboru. Tam jsem se dověděl o dobytí Borzny divizí SS-„Reich“. Sbor dostal směrnici postupovat pravým křídlem přes Monastyrišče, levým přes Pirjatin na Romny. XXXXVI. tankový sbor byl nasazen přes Putivl na jih.

V 18.30 jsem byl na svém velitelském stanovišti. Dne 10. jsem urazil 165 km za 10 hodin, dne 11. pak 130 km za 10½ hodiny. Rozmáčené cesty nedovolovaly rychlejší postup.

Tyto časově náročné jízdy mi poskytly dostatečný vhled do obtíží, které nás od nynějška čekaly. Jen kdo sám zažil život na těchto bahnitých kanálech až k nejpřednějším jednotkám, si může udělat představu o tom, jak jsou vojsko i materiál namáhány, správně posoudit situaci na frontě a vyvodit z událostí správné závěry. Že naše nejvyšší vojenská místa v tomto ohledu žádné zkušenosti⁸⁵ nenasbíraly a našim hlášením zpočátku nechtěly věřit, se krutě pomstilo a stálo nás nevýslovné oběti a mnohé odvratitelné porážky.

Skupina armád toho večera oznámila, že tanková skupina 1 pod generálplukovníkem von Kleistem kvůli bahnu svých cílů nedosáhla. Měli jsme postupovat dále na jih. Kdo znal výše vylíčené poměry na cestách, se tomu nedivil.

17. tanková divize dosáhla 10. 9. čáry Voroněž⁸⁶–Gluchov a 11. 9. Gluchova.

Zatímco 12. září nastoupila tanková skupina 1 postup přes Semenovku na Lubny, pronikla 3. tanková divize na Lochvicu a získala most přes Sulu těsně severně od této obce. 2. armáda se, zdržována špatnými cestami, blížila Něžinu.

U skupiny armád „Sever“ se věřilo, že bylo dosaženo rozhodujícího vlomu do leningradské obranné fronty.

Dne 13. září zamítla skupina armád „Střed“ náš návrh vystřídat pěchotou 18. tankovou divizi, která stále ještě zajišťovala na úseku Sudosti naše hluboké levé křídlo, s poznámkou, že by pro rozhodnutí přišla přece jen pozdě. Nevyjasněná situace našeho východního křídla a nebezpečí z ní možná hrozící, která naléhavě vyžadovala vytvořit alespoň slabou zálohu, nebyly vzaty v úvahu.

Tanková skupina 1 dobyla Lubny.

Dne 14. září přeložila moje tanková skupina své velitelské stanoviště do Konotopu. Špatné počasí trvalo. Letecký průzkum úplně selhal. Pozemní průzkum uvízl v bahně. Svazky XXXXVI. a XXXXVII. tankového sboru, určené k zajištění křídla, se staly téměř nepohyblivými.

197

Nejistota v dlouhém jihovýchodním křídle rostla den ze dne. Abych každopádně zabezpečil spojení s tankovou skupinou Kleist, rozhodl jsem se jet přes všechny obtíže k XXIV. tankovému sboru. Cesta vedla přes Krolevec–Baturin–Konotop–Romny do Lochvice. Generál svobodný pán von Geyr, s nímž jsem se sešel v Mičenkách (6 km jihovýchodně od Baturinu), referoval, že se protivník zjevně hromadí u Lochvice a že záleží na tom brzy uzavřít ještě existující mezeru ke Kleistovi. Nařídil k tomu, aby jeho divize dosáhly sulského úseku a uzavřely jej. U Senči, 11 km jižně od Lochvice, byla rozpoznána silná ruská soustředění.

Pokračoval jsem v jízdě přes Romny, v nichž se mírumilovně pohyboval svátečně oblečený zástup lidí. Po Počepu a Konotopu byly Romny nejlépe zachovalým ruským městem, jaké jsem dosud zastihl.

Za setmění jsem byl u Modela v Lochvici. Dosud tam dokázal přivést jen jeden pluk své divize; zbytek se vinul ještě daleko vzadu bahnem. Referoval, že silná ruská soustředění se z velké části skládají ze zásobovacích jednotek. Jen zčásti jsou tyto svazky vyzbrojeny po vojensku. Rozpoznané ruské tanky byly pravděpodobně sebrány z týlových dílen, aby kryly ústup. V obrovském kotli u Kyjeva se musely nacházet části pěti armád — 21., 5., 37., 26. a 38.

Nepřátelské útoky na naše jihovýchodní křídlo jižně od Putivle a u Jampolu byly odraženy.

Noc jsem zůstal s Büsingem a Kahldenem ve školní budově v Lochvici a vyrozuměl rádiem Liebensteina, aby se postaral o zrychlené přisunutí 10. (mot.) pěší divize na Romny a uvolnil tak týlové části 3. tankové divize pro Lochvicu.

Školní budova byla solidní stavba s účelným zařízením, jako vůbec školy v sovětském Rusku byly téměř všude v dobrém stavu. Pro školy, nemocnice, dětské domovy a sportoviště bylo učiněno mnoho. Tato zařízení byla udržována čistě a řádně; výjimky potvrzovaly — jako všude — pravidlo.

Raným jitrem 15. 9. jsem vyhledal předsunutý oddíl 3. tankové divize pod majorem Frankem⁸⁷, který předchozího dne jižně od Lochvice zatlačil Rusy na západ a v noci 15 nákladních automobilů s ruskými střelci zčásti zničil, zčásti ukořistil. Z Frankova pozorovacího stanoviště severně od Lubny byl velmi dobrý rozhled do terénu a bylo možno vidět ruské zásobovací kolony v pochodu ze západu na východ. Tento pohyb byl zastaven dělostřeleckou palbou.

U II. praporu střeleckého pluku 3 jsem se sešel s Modelem, který mi přednesl své záměry. Poté jsem zhlédl řadu svazků 3. tankové divize a mluvil pak s podplukovníkem Munzelem⁸⁸, velitelem tankového pluku 6. Munzel měl toho dne k dispozici jen 1 Panzer IV, 3 Panzery III a 6 Panzerů II, tedy 10 tanků celého svého pluku⁸⁹. Tato čísla dávají zdrcující obraz

198

toho, jak vojsko potřebovalo odpočinek a opravy. Dokazují, že ti zdatní muži dali své poslední, aby dosáhli cíle, který jim byl vytčen.

Radiogramem jsem uložil Liebensteinovi, aby přikázal XXIV. tankovému sboru nasadit SS-„Reich“ na jih až k úseku Udaje mezi Kustovci a Perevoločnoje a navazující 4. tankovou divizi na čáru Srebnoje–Berezovka. 10. (mot.) pěší divize měla postupovat na Glinsk západně od Romen. Pak mě jižně od Romen vzal Storch na let zpět do hlavního stanu tankové skupiny.

17. tanková divize nastoupila toho dne směrem na Putivl.

Večer jsem se sešel v Konotopu s Liebensteinem, který byl mezitím letadlem u skupiny armád, aby byl zasvěcen do nových úkolů, které nás čekaly ve směru na Moskvu. Nová operace měla sloužit cíli „zničit poslední bojeschopné části skupiny armád Timošenko“⁹⁰. Tři čtvrtiny německého pozemního vojska k tomu byly nasazeny.

Liebensteinova znovu vznesená prosba o uvolnění 18. tankové divize byla polním maršálem von Bock zamítnuta s poznámkou, že se zeptal generálplukovníka Haldera, co je důležitější, jižní věc nebo příprava nového podniku, načež generálplukovník Halder jmenoval to druhé.

Dne 16. září jsme přeložili své předsunuté velitelské stanoviště do Romen. Obkličování Rusů činilo pokroky. Dostali jsme se do kontaktu s tankovou skupinou Kleist. SS-„Reich“ dobyla Priluki. Velitelství 2. armády bylo pro nový úkol staženo z fronty.

— Romny byly před bitvou u Poltavy v prosinci 1708 několik dní hlavním stanem krále Karla⁹¹ XII. Švédského. —

17. září jsem využil k návštěvě 4. tankové divize ve Srebnoje. Protože mezi ní a SS-„Reich“, nasazenou vpravo od ní, nebyl ještě bezpečný kontakt, rozhodl jsem se jet k té divizi. Cesta vedla zemí nikoho. V lesích po obou stranách cesty bylo vidět četné čerstvé stopy ruských tábořišť.

Těsně před Perevoločnoje jsem zpozoroval dvě hrozivě na nás namířené hlavně děl; prožili jsme několik trapně napjatých minut, než jsem mohl zjistit, že obsluha uprchla a zápřež nechala stát za nejbližší kupkou sena.

V prostředku obce jsem narazil na motocyklové střelce SS, stojící v boji o přechod přes Udaj. Odtud to šlo do Kustovců, ležících rovněž na Udaji, kde bojovaly jiné části SS. Plukovník Bittrich⁹² podal hlášení o boji. Pak následovala zpáteční cesta 100 km zemí nikoho přes Ivanici a Jaroševku do Romen. Cesta byla strašlivě špatná, takže jsem na velitelské stanoviště skupiny dorazil teprve k ránu.

Dne 17. 9. jsme se s tankovou skupinou Kleist dohodli na vystřídání 3. tankové divize 25. (mot.) pěší divizí, aby se té zdatné tankové divizi konečně dala možnost dát svá vozidla do pořádku.

199

Toho dne se citelně projevily ruské snahy přejít v našem východním křídle do útoku. 10. (mot.) pěší divize a pěší pluk „G. D.“ musely obstát v prudkých bojích v prostoru Konotopu. Před naším předmostím přes Desnu u Novgorodu-Severského se protivník sílil. Ruské železnice, které vedly od východu ke Kyjevu, byly sice několikrát přerušeny našimi bombardéry; Rusové ale dokazovali velkou obratnost v jejich obnovování, takže bylo třeba počítat s tím, že se na nadměrně protaženém křídle brzy objeví čerstvé síly.

U skupiny armád „Sever“ byl útok na Leningrad po získání Dětského Sela, dřívějšího Carského Sela, zastaven. Hlavní síla nasazených tankových divizí se dala na pochod na jih k použití u skupiny armád „Střed“ (štáb tankové skupiny 4, velitelství sboru XXXXI., LVI. a LVII., 3. (mot.) pěší divize, 6., 20. a později 1. tanková divize).

18. září nám přinesl u Romen krizi. Od raného jitra bylo z východního křídla slyšet bojový hluk, který se během dopoledne sílil. Svěží nepřítel — 9. ruská jezdecká divize a další s tanky — postupoval ve třech kolonách od východu na Romny a přišel až na 800 m k okraji města. Z jedné z vysoko položených hlídkových věží vězení na okraji Romen jsem mohl nepřátelský útok bezvadně pozorovat.

Obranou byl pověřen XXIV. tankový sbor. K dispozici stály dva prapory 10. (mot.) pěší divize a několik protiletadlových baterií. Náš letecký průzkum měl proti přesile těžkou pozici. Podplukovník von Barsewisch, který osobně letěl, unikl ruským stíhačkám jen s velkou tísní. Na Romny došlo ke značnému leteckému útoku. Nakonec se ale podařilo město i naše předsunuté velitelské stanoviště udržet. Ruské přísuny na trati Charkov–Sumy, jakož i vykládání u Sum a Žuravky však pokračovaly.

K jejich odražení byly XXIV. tankovým sborem vytaženy z kotlové fronty části SS-„Reich“ a 4. tankové divize a vypraveny na pochod do Konotopu a Putivle. Hrozivá situace Romen nás přivedla k tomu, že jsme 19. září velitelské stanoviště skupiny přeložili zpátky do Konotopu. Generál svobodný pán von Geyr se snažil nám rozhodnutí k tomu ulehčit tím, že odvysílal: „Vojsko nebude tankové skupině vykládat jako zbabělost, přeloží-li své velitelské stanoviště z Romen.“ V Konotopu jsme navíc leželi příhodněji pro nastávající novou operaci směrem Orel–Brjansk.

XXIV. tankový sbor si přál útok na nového protivníka, přicházejícího od východu, odložit, aby na něj mohl udeřit shromážděnými silami. Bohužel jsem na toto pochopitelné přání nemohl přistoupit, protože spolupůsobení SS-„Reich“ při tomto podniku bylo zajištěno podle všeho už jen na několik dní; měla být pod XXXXVI. tankovým sborem spolu s pěším plukem „G. D.“ předána tankové skupině 4 do prostoru Roslavle.

200

Kromě toho pobízela ke spěchu nová vykládání u Serediny-Budy a nové přísuny přes Sumy na sever.

Toho dne padl Kyjev. XXXXVIII. tankový sbor tankové skupiny 1 dobyl Gorodišče a Belousovku.

20. září⁹³ přinesl nepatrné úspěchy proti nepříteli na východě, ale pokračující boje na kotlové frontě u 3. tankové divize, před níž se nacházel štáb ruské 5. armády, jakož i dále na jihu u 25. (mot.) pěší divize, kde se zdálo, že části nepřítele prorazily.

Od 13. 9. jsme zajali 30 000 mužů.

Dne 20. 9. jsem navštívil XXXXVI. tankový sbor. Generál von Vietinghoff vylíčil obtíže probojovávání od Gluchova na jih v posledních dnech. Zvlášť statečně bojovali na ruské straně charkovští kadeti pod vedením svých instruktorů. Miny a špatné počasí postup zdržovaly. U Putivle, Šilovky a u Belopolje se ještě prudce bojovalo. Vyhledal jsem pěší pluk „G. D.“ východně od Šilovky, který pod novým velením plukovníka Hörnleina⁹⁴ statečně bojoval. Belopolje bylo dobyto.

Dne 21. září se nepřátelský tlak u Gluchova zesílil. Severně od toho města byla hlášena ruská soustředění. Byl zahájen vlastní útok směrem na Nedrigajlov.

Tanková skupina 1 hlásila 43 000 zajatců, 6. armáda 63 000 zajatců od začátku bitvy o Kyjev.

Dne 22. září⁹⁵ jsem jel znovu na frontu přes Putivl směrem na Rylsk, abych přezkoumal zajištění v tomto ohroženém úseku. Ve Vjazence jsem zastihl štáb 17. tankové divize s generálem von Arnimem, který se zotavil ze zranění u Stołpců a před několika dny vystřídal generála Ritter von Thoma. Protivník útočil na Gluchov a Cholopkovo od východu a severovýchodu a obránce zčásti obklíčil. Před frontou 17. tankové divize byly zjištěny dvě nové ruské divize.

Na zpáteční cestě k velitelskému stanovišti XXXXVI. tankového sboru jsme museli projet značným ruským palebným přepadem, naštěstí bez ztrát. Poté jsem se se srdečným díkem rozloučil s generálem von Vietinghoffem, který odjížděl na nový úsek fronty u tankové skupiny 4 u tankové skupiny 4, a podřídil 17. tankovou divizi přímo tankové skupině a pěší pluk „G. D.“ 17. tankové divizi. 17. tanková divize dostala úkol porazit nepřítele u Gluchova. Tento rozkaz vykonala.

Počet zajatců u Kyjeva stoupl celkem na 290 000.

Od 23. září začala přeskupení pro novou operaci. Těžiště tankové skupiny 2 pro ni bylo položeno do prostoru Gluchova a severně od něho.

Skizze 19 — Lage am 18. 9. 1941 / Krise bei Romny-Putiwl. Strana 201 předlohy.

Klíč jmen na mapě

202

Útokem 4. tankové divize a SS-„Reich“ byl nepřítel u Kamliči zatlačen na východ. Silný provoz na trati Brjansk–Lgov ukazoval na přisunování dalších ruských posil.

Dne 24. září jsem letěl k závěrečné poradě o nové ofenzivě ke štábu skupiny armád „Střed“ do Smolenska. Vrchní velitel pozemního vojska a náčelník generálního štábu byli přítomni. Při této poradě bylo stanoveno, že hlavní ofenziva skupiny armád má začít 2. října, útok tankové skupiny 2 na krajním pravém křídle ale už 30. září.

K tomuto časovému odstupňování došlo na mou žádost, protože v budoucím útočném prostoru tankové skupiny 2 nebyla žádná zpevněná silnice a já chtěl využít podle všeho už jen krátkou dobu dobrého počasí, abych před nástupem období bláta dosáhl alespoň zpevněné silnice u Orla, zřídil příčné spojení od Orla na Brjansk a vytvořil si tím zajištěné zásobovací poměry. Kromě toho mě k tomu přivedla úvaha, že silnou podporu letectva mohu očekávat jen tehdy, dokážu-li nasazení letectva uskutečnit dva dny před útokem ostatních armád skupiny armád „Střed“.

Nejbližší dny musely být využity k uzavření kotlové bitvy u Kyjeva a k provedení shromáždění mých sborů pro nový útok, jejich zotavení po namáhavých pochodech a bojích uplynulých měsíců a k opravě materiálu. Více než tři dny nebylo možno zdatným vojskům beztak poskytnout, a ani této krátké doby oddechu se nedostalo všem svazkům.

Prudké nepřátelské útoky východně od Gluchova a proti předmostí u Novgorodu-Severského, zjevně čerstvými nepřátelskými silami, vyplnily nejbližší dny. Dne 25. září nepřítel útočil na Belopolje, Gluchov a Jampol, byl však odražen. Do našich rukou padli četní zajatci.

Skupina armád „Sever“ toho dne hlásila OKH, že silami, které jí zbyly, nemůže v útoku na Leningrad pokračovat.

Do 26. září byly boje o kyjevský kotel dovedeny k vítěznému konci. Rusové kapitulovali. 665 000 mužů padlo do zajetí. Velitel Jihozápadního frontu a jeho náčelník štábu padli v závěrečných bojích při pokusu o průlom. Velitel 5. armády⁹⁶ padl do našeho zajetí. Měl jsem s ním zajímavý rozhovor, při němž jsem mu předložil několik otázek:

1. Kdy jste se dozvěděl, že mi tanky postupují do vašeho týlu? Odpověď: Asi 8. září.

2. Proč jste nato nevyklidil Kyjev?

[s. 203 — celostránková mapa, Skizze 20: vývoj od 18. do 22. 9. 1941]

Skizze 20. Strana 203 předlohy.

Klíč jmen na mapě

204

Odpověď: Dostali jsme od skupiny armád rozkaz k vyklizení a k ústupu na východ a byli jsme už na ústupu, když nás protirozkaz⁹⁷ přinutil znovu se postavit čelem a hájit Kyjev za všech okolností.

Provedení protirozkazu mělo za následek zničení ruské skupiny armád Kyjev. Tehdy jsme se takovému zásahu velmi divili. Nepřítel ho v této formě nezopakoval. My sami jsme ale bohužel s podobnými zásahy nabyli nejtrpčích zkušeností.

Bitva u Kyjeva znamenala nepochybně velký taktický úspěch. Zda ale taktický úspěch vyvolá i velké strategické účinky, zůstávalo pochybné. Všechno záviselo na tom, zda se Němcům podaří dosáhnout rozhodujících výsledků ještě před nástupem zimy, ba před nástupem podzimního období bláta. Od zamýšleného útoku k těsnému obklíčení Leningradu se sice už muselo upustit. Ale OKH očekávalo, že protivník už nebude schopen vystavět před skupinou armád „Jih“ souvislou obrannou frontu, schopnou ještě vážného odporu. S touto skupinou armád chtělo ještě před nástupem zimy získat Doněckou pánev a dosáhnout Donu.

Hlavní úder na Moskvu měla ale vést zesílená skupina armád „Střed“. Zbýval k tomu ještě čas?

BITVA U ORLA A BRJANSKU

Pro ofenzivu na Orel–Brjansk — nutný předstupeň útoku na Moskvu — dostala tanková skupina 2 nové členění:

XXXXVI. tankový sbor byl se SS-„Reich“ a pěším plukem „G. D.“ předán tankové skupině 4 směrem na Roslavl.

1. jezdecká divize přešla znovu pod velení tankové skupiny 2. Kromě toho byly tankové skupině 2 podřízeny:

XXXXVIII. tankový sbor pod generálem tankového vojska Kempfem⁹⁸ s 9. tankovou divizí, 16. a 25. (mot.) pěší divizí,

vyšší velitelství XXXIV⁹⁹ pod generálem Metzem¹⁰⁰ s 45. a 134. pěší divizí a

vyšší velitelství XXXV pod generálem Kaempfem¹⁰¹ s 293., 262., 296. a 95. pěší divizí.

Rozhodl jsem se vést útok s těžištěm přes Gluchov na Orel a nasadit k tomu tam XXIV. tankový sbor. Vpravo od XXIV. tankového sboru byl nasazen XXXXVIII. tankový sbor přes Putivl, vlevo od XXIV. tankového sboru XXXXVII. tankový sbor od Šostky. Ochranu křídel mělo vykonávat vyšší velitelství XXXIV vpravo, vyšší velitelství XXXV a 1. jezdecká divize vlevo; všechny měly následovat za tankovými sbory, odstupňovány do hloubky.

Pro shromáždění k útoku jsem nařídil, aby XXXXVIII. tankový sbor přes Sumy a Nedrigajlov, s útokem na

Skizze 21 — Lage am 23. 9. 1941. Strana 205 předlohy.

Klíč jmen na mapě

206

…protivníka, který tam byl hlášen, dosáhl shromaždiště u Putivle. Tím jsem si chtěl od počátku vytvořit zajištěné pravé křídlo. Touto odvážnou myšlenkou jsem ale přece jen podcenil odolnost Rusů mimo bojiště u Kyjeva.

XXXXVIII. tankový sbor nedokázal — jak bude ještě vylíčeno — nepřítele stojícího proti němu zatlačit, nýbrž musel boj přerušit a dosáhnout svého shromaždiště za frontou pěšího pluku „G. D.“. Přerušení boje se u 25. (mot.) pěší divize ukázalo jako obtížné: řada vozidel byla bohužel ztracena. Byl bych udělal lépe, kdybych uposlechl Liebensteinovy rady a od počátku pochodoval podél fronty. Ovšem k tomu by bylo třeba, aby pěchota vyššího velitelství XXXIV dorazila dříve. S ní se ale dalo počítat teprve za pět dní.

Konečně nám bylo přislíbeno 100 nových tanků pro doplnění stavů našich tankových divizí. Bohužel 50 z nich bylo chybně směrováno do Orši, takže přišly příliš pozdě. Také pohonné hmoty nedošly v potřebném množství.

Nejsilnější soustředění sil pro celkovou operaci se uskutečnilo v prostoru kolem Roslavle. Tam stály při začátku útoku za frontou: 1. tanková divize, SS-„Reich“, 3. (mot.) pěší divize a pěší pluk „G. D.“. Tam byly také nasazeny 2. a 5. tanková divize, dosud zadržované v záloze.

Je možno pochybovat, zda bylo správné hromadit tankové síly v čele útoku. Podle mého názoru by se bylo lépe vyplatilo ponechat XXXXVI. tankový sbor u tankové skupiny 2. Také obě odpočaté tankové divize by byly bývaly lépe nasazeny k úderu do křídla než k čelnímu útoku.

Dne 27. září jsem vyhledal XXXXVIII. tankový sbor, abych si udělal obraz o jeho stavu. Po krátké rozmluvě u velitelství sboru v Romnech jsem jel k 9. tankové divizi pod generálem Hubitzkim¹⁰² do Krasnaja (10 km jihovýchodně od Nedrigajlova) a odtud přes Nedrigajlov zpátky.

Dne 28. a 29. září vyšlo jasně najevo, že pokus XXXXVIII. tankového sboru postupovat přímo na Putivl se nezdařil. Jeho útok byl proto v dosavadním prostoru přerušen. Klamný manévr u Štepovky zřejmě uspěl: protivník zůstal o našem skutečném směru úderu v nejistotě. Za zajišťovací clonou pěšího pluku „G. D.“, který byl ještě ve svém starém postavení, byl XXXXVIII. tankový sbor posunut na sever.

Dne 30. září vyrazily:

XXXXVIII. tankový sbor z prostoru Hadjač–Štepovka přes Nedrigajlov na Putivl, s 9. tankovou divizí vpředu, poté s 25. a 16. (mot.) pěší divizí — tyto dvě teprve po vystřídání pěchotou vyššího velitelství XXXIV;

XXIV. tankový sbor s 3. a 4. tankovou divizí v přední linii, s 10. (mot.) pěší divizí za nimi, od Gluchova podél silnice Sevsk–Orel a jihovýchodně od ní;

[s. 207 — celostránková mapa, Skizze 22: Situace k 30. 9. 1941]

Skizze 22 — Lage am 30. 9. 1941. Strana 207 předlohy.

Klíč jmen na mapě

208

XXXXVII. tankový sbor s 18. a 17. tankovou divizí od Jampolu s pravým křídlem na Sevsk. 29. (mot.) pěší divize měla následovat vlevo odstupňována vzad na Seredinu-Budu.

Obě vyšší velitelství určená k ochraně křídel byla na pochodu, zčásti přes Kostobobr, zčásti přes Romny. 1. jezdecká divize stála na západním břehu Sudosti po obou stranách Pogaru.

Náš útok nepřítele zaskočil. Zvláště XXIV. tankový sbor dobře postupoval vpřed, až na úroveň Chinelu. XXXXVII. tankový sbor dobyl Žuravku a pronikal dále na severovýchod.

Dne 30. září jsem se zrána odebral do Gluchova, kde jsme zřídili své nové velitelské stanoviště. Odtud jsem poukázal generálu Kempfovi na nutnost mít brzy pohotově síly k ochraně východního křídla XXIV. tankového sboru v prostoru kolem Putivle. Kempf ze své strany hlásil, že Rusové v bojích u Štepovky překvapili dva prapory pěšího pluku 119 a odebrali jim vozidla. Šlo o útok s těžkými tanky. To byla nepříjemná ztráta. Části 9. tankové divize se musely ještě jednou obrátit, aby situaci obnovily.

Generál svobodný pán von Geyr hlásil, že Stuky nemohly kvůli špatnému počasí startovat. Mimoto se domníval, že má před sebou jen nepřátelské zadní voje, zatímco generál Lemelsen referoval o úplném překvapení protivníka.

Skupině armád bylo hlášeno, že vytažení pěšího pluku „G. D.“ se zdržuje, protože sbor Kempf je napadán silným nepřítelem a přední části vyššího velitelství XXXIV budou k jeho vystřídání k dispozici teprve 1. 10. večer. Než dorazí hlavní síla pěších divizí, potrvá to ještě další čtyři dny.

Obyvatelstvo Gluchova nás požádalo o dovolení znovu užívat svůj chrám. Rádi jsme to povolili.

Dne 1. října dobyl XXIV. tankový sbor Sevsk. Průlom nepřátelskou frontou se podařil. V pohybu vpřed se důrazně pokračovalo, pokud pohonná hmota stačila.

Jel jsem z Gluchova přes Esman do Sevska ke 4. tankové divizi. Podél postupové silnice ležela rozstřílená ruská vozidla všeho druhu, důkaz, že protivník byl naším útokem zaskočen. Na kopci s větrným mlýnem poblíž postupové silnice jsem zahlédl generály svobodného pána von Geyr a svobodného pána von Langermann. Podstatné části 4. tankové divize už dosáhly Sevska. Terén ukazoval stopy prudkého boje. Bylo vidět mrtvé a raněné Rusy, a na krátké cestě od silnice k větrnému mlýnu jsem se svým doprovodem zajal 14 nezraněných Rusů, kteří se ukrývali ve vysoké trávě, mezi nimi důstojníka, který ještě obsluhoval telefonní přípojku do Sevska.

Čtyři kilometry severně od Sevska, který byl už v našich rukou, jsem se sešel s plukovníkem Eberbachem¹⁰³, statečným velitelem tankové brigády 4. tankové divize.

209

…Na mou otázku, zda může v postupu pokračovat ještě až do Dmitrovska, odpověděl kladně. Nařídil jsem v důsledku toho další pronásledování, ačkoli mi generálové předtím mylně referovali, že musí pro nedostatek pohonných hmot postup zastavit. Během rozmluvy s Eberbachem dopadaly několikrát ruské bomby na postupovou silnici a do Sevska.

Dojel jsem pak ještě k nejpřednějším částem vítězných tanků a poděkoval mužům pod majorem von Jungenfeldtem¹⁰⁴ za jejich statečné chování. Na zpáteční cestě jsem velícímu generálovi oznámil svůj rozkaz k pokračování postupu. Útočný hrot XXIV. tankového sboru urazil toho dne 130 km!

Předsunuté oddíly našeho pravého souseda, 6. armády, dorazily k Hadjači, další postupovaly na Mirgorod, aby uzavřely mezeru mezi námi a 17. armádou.

Dne 2. října v útoku se s rázností pokračovalo. Bylo dosaženo úplného průlomu a 13. ruská armáda zatlačena na severovýchod. Navštívil jsem 10. (mot.) pěší divizi a k ní patřící pěší pluk 41 pod plukovníkem Trautem¹⁰⁵. Potěšitelně nízké ztráty v těchto dnech! Zeptal-li se však člověk na celkové ztráty od začátku operací, vycházela přece jen vážná čísla. Vojsko dostalo nějaké doplňky; ty s sebou sice přinášely dobrou vůli, ne však bojovou zkušenost a otrlost starých vojáků.

4. tanková divize dobyla Kromy a dosáhla tím zpevněné silnice na Orel.

Celá skupina armád „Střed“ se od rána toho dne nacházela v úspěšném útoku, jemuž přálo dobré počasí. Náš levý soused, 2. armáda, prolomil přes houževnatý odpor postavení Sudost–Desna.

Dne 3. října dosáhla 4. tanková divize Orla. Tím jsme se uchytili na zpevněné silnici a získali důležitý železniční a silniční uzel, který se měl stát naší základnou pro další podniky. Dobytí města se uskutečnilo pro protivníka tak překvapivě, že ještě jezdily tramvaje, když naše tanky vnikaly dovnitř. Evakuaci průmyslu, kterou Rusové zjevně pečlivě připravili, se už nepodařilo provést. Mezi továrnami a nádražím ležely všude podél ulic stroje a bedny s nástroji a surovinami.

XXXXVII. tankový sbor dostal směr na Brjansk.

6. armáda vpravo od nás byla nasazena pravým křídlem na Charkov, levým přes Sumy a Belgorod. To bylo významné pro zajištění našeho pravého křídla. Tanková skupina 4 prolomila nepřátelskou frontu a postupovala na Mosalsk–Spas-Demensk, aby obchvátila nepřátelské síly západně od Vjazmy. Tanková skupina 3 získala předmostí přes horní Dněpr u Cholmu.

210

4. října přinesl předním částem XXIV. tankového sboru dobytí Moinu¹⁰⁶ na silnici na Tulu. 3. a 18. tanková divize postupovaly na Karačev. 17. tanková divize vytvořila předmostí přes Nerusu a získala tím možnost dalšího postupu na sever. Náš levý soused překročil Bolvu. Byla dosažena železniční trať Suchiniči–Jelňa. Tanková skupina 3 dobyla Belyj. V týlovém prostoru skupiny armád¹⁰⁷ se poprvé objevili partyzáni.

Protože jsem chtěl příštího dne navštívit XXXXVII. tankový sbor, poslal jsem svou kolonu vozidel napřed do Dmitrovska, kde mě měla čekat na přistávací ploše pro Storcha. Ušetřil jsem tím dlouhou jízdu po špatných cestách a dorazil 5. října v 10.30 ke generálu Lemelsenovi. 18. tanková divize byla nasazena přes silnici Orel–Brjansk na sever, zatímco 17. tanková divize dostala úkol zmocnit se Brjanska přepadem. Z Lemelsenova velitelského stanoviště Lobanovo jsem letěl Storchem k velitelství XXIV. tankového sboru do Dmitrovska.

Generál svobodný pán von Geyr si stěžoval na špatnou situaci v pohonných hmotách, na jejímž vyřešení ovšem rozhodujícím způsobem závisel další průběh operací. Ukořistili jsme bohužel jen málo. Ale protože letiště Orel padlo do našich rukou, obrátil jsem na velitele 2. letecké flotily naléhavou prosbu, aby nám tam vzdušnou cestou přivezl nutné zásobování 500 m³.

O živé činnosti ruského letectva jsem ostatně toho dne dostal působivý obraz. Bezprostředně po mém přistání na letišti Sevsk, na němž právě přistálo asi 20 německých stíhaček, došlo k ruskému bombardovacímu útoku, za nímž brzy poté následoval další na sborové velitelské stanoviště, takže nám okenní tabulky lítaly kolem uší.

Odebral jsem se pak na postupovou silnici 3. tankové divize. Také zde jsme zažili řadu ruských bombových shozů roji po 3 až 6 letadlech, ovšem z velké výšky, a proto vcelku neúčinných. Na 6. října nám byla leteckou flotilou přislíbena posila ve stíhačkách, takže jsme mohli počítat se zlepšením situace.

Toho dne dostala tanková skupina 2 označení „2. tanková armáda“¹⁰⁸.

25. (mot.) pěší divize byla povolána do Sevska k dispozici armádě. XXXXVIII. tankový sbor dobyl Rylsk, XXIV. rozšířil své předmostí přes Zušu severně od Orla, XXXXVII. dobyl Karačev.

Náš pravý soused doufal dosáhnout 6. 10. čáry našich zajištění na Pselu. Vlevo od nás postupovaly XXXXIII. a XIII. armádní sbor na Suchiniči. Juchnov padl do německých rukou.

Dne 6. října bylo naše velitelské stanoviště přeloženo do Sevska. 4. tanková divize byla jižně od Mcenska napadena ruskými tanky a zažila zlé hodiny. Poprvé se ukázala převaha ruského

[s. 211 — celostránková mapa, Skizze 23: Orel — situace k 5. 10. 1941]

Skizze 23 — Orel — Lage am 5. 10. 41. Strana 211 předlohy.

Klíč jmen na mapě

212

T-34¹⁰⁹ v plné nahotě. Divize měla bolestné ztráty. Od zamýšleného rychlého postupu na Tulu bylo nutno prozatím upustit.

Potěšitelné naproti tomu bylo, že 17. tanková divize mohla dobýt Brjansk a tamní most přes Desnu a vytvořila tím bezpečnou vyhlídku na spojení s 2. armádou, postupující západně od Desny. Naše zásobování záviselo velmi podstatně na zřízení silničního a železničního spojení Orel–Brjansk. Obklíčení nepřítele bojujícího v prostoru mezi Desnou a Sudostí se rýsovalo. Severně od Borščova¹¹⁰ bylo získáno předmostí přes Navlju.

Potěšitelný byl dále dosavadní klid v našem otevřeném křídle, kde se sbor Kempf pomalu dotahoval bahnem k Dmitrijevu, zatímco vyšší velitelství XXXIV pod generálem Metzem přišlo k Rylsku.

1. tanková armáda skupiny armád „Jih“ dostala směr na Azovské moře. Náš pravý soused zamýšlel postupovat směrem na Štepovku. Části 25. (mot.) pěší divize, dosud tam ještě vázané, se tím uvolnily a byly za sborem Kempf přesunuty do Putivle. Náš levý soused dobyl Žizdru a dostal směr na Brjansk, aby dosáhl součinnosti s 2. tankovou armádou.

V noci ze 6. na 7. října padl první sníh této zimy. I když dlouho neležel, přeměnil přece cesty v oné známé krátké době v bezedné bahnité kanály, na nichž se naše vozidla mohla pohybovat jen šnečím tempem a za nadměrného opotřebení.

Zopakovali jsme svou už dříve vznesenou prosbu o zimní výstroj¹¹¹, dostali jsme ale jen odpověď, že bude včas přidělena a že se máme zdržet zbytečného urgování. Urgoval jsem pak ještě několikrát, ale toho, aby na frontu dorazil, jsem se v tom roce už nedočkal.

XXXXVIII. tankový sbor se pěšky pohyboval bahnem na Dmitrijev. Ruské protiútoky na Brjansk ztroskotaly. 29. (mot.) pěší divize dosáhla ústí Revny.

Náš pravý soused se blížil ke Štepovce, levý nasměroval LIII. armádní sbor od západu na Brjansk. Doufali jsme tím v odlehčení situace XXXXVII. tankového sboru a v uvolnění zásobovací cesty Roslavl–Brjansk–Orel. 2. armáda dobyla dále na severu Suchiniči a Meščovsk. U Vjazmy obklíčily 4. a 9. armáda asi 45 ruských svazků. 10. tanková divize dobyla Vjazmu.

Podle názoru OKH byl tímto příznivým vývojem umožněn další postup operací na Moskvu. Záměrem bylo zabránit tomu, aby se Rusové západně od Moskvy ještě jednou zachytili v uspořádané obraně. Pro 2. tankovou armádu si OKH představovalo další postup přes Tulu na přechody přes Oku mezi Kolomnou a Serpuchovem — ovšem velmi vzdálený cíl! Tomuto snažení měl odpovídat postup tankové

213

skupiny 3 severně kolem Moskvy. Vrchní velitel pozemního vojska našel u skupiny armád „Střed“ plnou shodu se svými úvahami.

Dne 8. října jsem letěl Storchem nad naší „silnicí“ ze Sevska přes Dmitrovsk do Orla, kde jsem se sešel s napřed poslanou kolonou vozidel. Doprava na „silnici“ skýtala až po Kromy neutěšený obraz; odtud dál jsme měli zpevněnou silnici až do Orla, na níž ovšem už nyní ležel jeden bombový kráter u druhého.

Generál svobodný pán von Geyr referoval, že se nepřítel před 4. tankovou divizí zesílil; nově byla zjištěna tanková brigáda a pěší divize. 3. tanková divize pochodovala na sever s úkolem dobýt Bolchov. 4. tanková divize měla na 9. 10. úkol dobýt Mcensk.

Velmi nepotěšitelná byla zpráva o účinku a zvláště o změněné taktice ruských tanků. Proti T-34 měly naše tehdejší obranné zbraně účinek jen za zvlášť příznivých okolností. S krátkým 7,5 cm kanónem Panzeru IV se musel T-34 napadat zezadu, aby se dal zlikvidovat skrz mříže nad motorem. Dostat ho na dostřel před hlaveň bylo umění. Rusové na nás útočili frontálně střelci a tanky nasazovali proti našim křídlům, a to v masách. Něco se naučili.

Tíže bojů začala postupně působit na naše důstojníky a vojáky. Generál svobodný pán von Geyr znovu žádal o urychlené obstarání zimní výstroje všeho druhu. Chyběly především holínky, košile a ponožky. Vážnost těchto zpráv vzbuzovala znepokojení.

Rozhodl jsem se okamžitě vyhledat 4. tankovou divizi, abych získal bezprostřední dojmy. Na bojišti ze 6. a 7. října vylíčil velitel bojové skupiny zajišťující frontu průběh bojů. Na obou stranách vyřazené tanky stály ještě na místě. Poškození ruských tanků byla podstatně menší než u našich.

Po návratu do Orla jsem se sešel s plukovníkem Eberbachem, který mi rovněž vylíčil průběh posledních bojů, pak znovu s generálem svobodným pánem von Geyr a s velitelem 4. tankové divize, svobodným pánem von Langermann. Poprvé během tohoto namáhavého tažení dělal Eberbach dojem člověka vyčerpaného, a nebyl to tělesný, nýbrž duševní otřes, který na něm byl patrný. Že na naše nejlepší důstojníky poslední boje tak silně zapůsobily, muselo vzbudit znepokojení.

Jaký protiklad k povznesené náladě, v níž si libovaly OKH a velitelství skupiny armád „Střed“! Zde se otevírala propast v názorech, kterou později bylo možno jen těžko přemostit, tím spíše, že 2. tanková armáda se tehdy o vítězném opojení svých nadřízených nic nedozvěděla.

214

Večer hlásilo vyšší velitelství XXXV, že severně od Sizemky — západně od Sevska — je cítit zesílený nepřátelský tlak. Z toho bylo možno usoudit, že se Rusové obklíčení jižně od Brjanska pokusí probít na východ. Spojil jsem se s 1. jezdeckou divizí, která stále stála na západním břehu Sudosti, zda nezpozorovala změnu v chování nepřítele. Tak tomu sice nebylo, přesto jsem divizi nařídil zmocnit se útokem východního břehu řeky. Přitom se muselo ukázat, zda protivník ještě drží, nebo se už odpoutává. 1. jezdecká divize brzy získala předmostí.

Večer zatelefonovala skupina armád a oznámila, že z nás chce sejmout starost o levé křídlo tím, že podřídí vyšší velitelství XXXV 2. armádě. Vznesl jsem protest, protože na obkličovací frontě trubčevského kotle jihovýchodně od Desny může velet jen jeden. Také starost o pravé křídlo z nás měla být sňata podřízením vyššího velitelství XXXIV 6. armádě, která by tím měla dobýt Kursk. Tento návrh, který zjevně vycházel z OKH nebo OKW, se zdál rovněž zatím neproveditelný, protože by jinak odpadla naše ochrana křídla vpravo. Toho dne byl sice dobyt Dmitrijev, ale špatné cesty ztěžovaly dotažení týlových částí XXXXVIII. tankového sboru a prodlužovaly krizi.

Dne 9. října došlo k ruskému pokusu o průlom u Sizemky, ohlášenému den předtím. 293. pěší divize byla na svém pravém křídle prudce napadena a zatlačena přes Sizemku a Šilinku. Protože 25. (mot.) pěší divize, která měla sloužit jako záloha tankové armády, ještě nedorazila, musel prozatím mezeru mezi 29. (mot.) pěší divizí a 293. pěší divizí uzavřít pěší pluk 41 od 10. (mot.) pěší divize. XXXXVIII. tankový sbor, nasazený směrnicí skupiny armád „Střed“ na Kursk a Livny, dostal nyní rozkaz stáhnout vše disponibilní k Sevsku.

Ve 12 hodin dorazil do Sevska velitel 25. (mot.) pěší divize, generál Clößner¹¹², a převzal velení nad jednotkami bojujícími mezi 29. (mot.) pěší divizí a 293. pěší divizí. Zatímco zde zuřil prudký boj, dostala se 1. jezdecká divize s hlavní silou svých vojsk bez vážného odporu přes Sudost a byla v postupu na Trubčevsk. Nechala se nepřítelem zmýlit a snažila se nyní dohnat zmeškané.

Během dne se vytvořila hlavní tlaková místa podél silnic Trubčevsk–Sevsk, Trubčevsk–Orel a Trubčevsk–Karačev; jen malým částem Rusů se však podařilo uniknout přes silnici Seredina-Buda–Sevsk, mezi nimi bohužel pravděpodobně i štábu 13. ruské armády.

Za husté chumelenice bylo velitelské stanoviště tankové armády přeloženo do Dmitrovska. Cesty byly vlivem počasí stále neutěšenější. Nesčetná vozidla zůstala uvíznutá na takzvané „Rollbahn“¹¹³.

215

Přes všechno byl Bolchov dobyt. 18. tanková divize obklíčila severně od Brjanska ve spolupůsobení s 2. armádou (XXXXIII. armádní sbor) Rusy, kteří tam bojovali.

Zároveň s těmito událostmi připravovalo jižní křídlo východní fronty postup na Taganrog a Rostov. Nejpřednější části našeho souseda, 6. armády, se blížily k Achtyrce a Sumám.

Vlevo od nás byla překročena Ugra směrem na Moskvu, Gžatsk byl dobyt.

10. října nám přinesl nové směrnice skupiny armád: dobytí Kurska, likvidaci trubčevského kotle, úplné uzavření kotle vznikajícího severovýchodně od Brjanska a úder na Tulu — přirozeně všechno ihned. Liebenstein se zcela správně zeptal na pořadí naléhavosti těchto požadavků, zjevně vycházejících z vyššího místa. Nedostali jsme ale žádnou odpověď.

Nejbližší týdny stály nyní zcela ve znamení období bláta. Kolová vozidla se mohla pohybovat jen pomocí vozidel pásových. Ta se nadměrně opotřebovávala přetížením, které s tím bylo spojeno a na které nebyla konstruována. Protože chyběly tažné spojky a řetězy ke spřahování vozidel, byly z letadel nad uvíznutými vozidly shazovány svazky lan. Zásobování stovek takových vozidel a jejich osádek muselo od nynějška týdny probíhat vzdušnou cestou.

Zimní přípravy byly beztak žalostné. Glysantin¹¹⁴ pro chladicí vodu motorů, požadovaný už asi osm týdnů, nedošel stejně tak jako zimní výstroj pro vojsko. Tato poslední okolnost připravila vojákovi v následujících těžkých měsících největší obtíže a utrpení, jimž se přitom dalo snadno předejít.

Nepřátelské pokusy o průlom u 29. (mot.) pěší divize a 293. pěší divize pokračovaly. 4. tankové divizi se podařilo vniknout do Mcenska.

Vpravo od nás dobyla 6. armáda Sumy, vlevo se XIII. armádní sbor dostal k Ugře a za ni západně od Kalugy. Také zde se zhoršení počasí nepříznivě projevovalo.

Dne 11. října se Rusové pokusili po obou stranách Navlje probít se z trubčevského kotle. Mezi 29. a 25. (mot.) pěší divizí zela mezera, jen nouzově uzavřená kulometným praporem 5, proti níž nepřítel pronikal.

Zároveň se u XXIV. tankového sboru rozvinuly prudké pouliční boje ve Mcensku, severovýchodně od Orla, do něhož 4. tanková divize vnikla, ale kvůli bahnu nemohla být dost rychle podpořena. Objevily se četné ruské tanky typu T-34 a způsobily silné německé tankové ztráty. Dosavadní materiální převaha našich tanků se prozatím obrátila v opak. Vyhlídky na rychlé, průrazné úspěchy se vytrácely.

Sepsal jsem o této pro nás nové situaci

216

…zprávu skupině armád, v níž jsem jasně vylíčil přednosti T-34 proti našemu Panzeru IV a vyvodil z toho závěry pro naše budoucí tankové konstrukce. Zpráva vyúsťovala v návrh neprodleně vyslat na mou frontu komisi, která by se měla skládat ze zástupců zbrojního úřadu pozemního vojska, ministerstva zbrojení, tankových konstruktérů a firem stavějících tanky. S touto komisí mělo být na místě samém a pod dojmem rozstřílených tanků na bojištích projednány požadavky, jež by se měly klást na nové konstrukce. Požadována byla také zrychlená výroba těžkého protitankového kanónu s dostatečnou průrazností proti pancéřování T-34. Komise¹¹⁵ se u 2. tankové armády objevila 20. listopadu.

Dne 11. října byl armádě ohlášen pěší pluk „G. D.“, který měl být na Hitlerův rozkaz nasazen k utěsnění poměrně řídkých linií 18. tankové divize severovýchodně od Brjanska na silnici Karačev–Chvastoviči. Dále nám bylo oznámeno, že je zamýšleno nové členění, jímž má být 2. armáda postavena vpravo vedle nás a podřízena jí vyšší velitelství XXXIV a XXXV, zatímco my bychom za to měli dostat části 2. armády. Z toho bylo možno usoudit na pokračování pohybů na severovýchod.

Boje ke zúžení kotlů pokračovaly.

Na jižním křídle východní fronty skončila bitva u Azovského moře německým vítězstvím, které přineslo jako kořist 100 000 zajatců, 212 tanků a 672 děl. Nejvyšší velení počítalo se zničením 6., 12., 9. a 18. ruské armády a věřilo, že vytvořilo předpoklad pro pokračování útoku na dolní tok Donu. SS-„A. H.“ stála 20 km severozápadně od Taganrogu.

Pomaleji se vyvíjel postup 17. armády jižně od Charkova a 6. armády u Sum. Zde čerstvé ruské síly s tanky místy nutily k přechodu do obrany. To se nepříznivě projevilo na mém pravém křídle. Protože 11. armáda odbočila na jih k dobytí Krymu, roztříštil se úder skupiny armád „Jih“ vějířovitě do stran.

Na severu skupiny armád „Střed“ se pohyby zpomalily chumelenicí. Tanková skupina 3 dosáhla horní Volgy u Pogoreloje.

Sněžení pokračovalo i 12. října. Seděli jsme stále ještě v zapadlém hnízdě Dmitrovsku s příšernou blátivou kaší v ulicích a čekali na ohlášené nové směrnice OKH pro nové členění. Velký kotel jižně od Brjanska a malý severně od toho města byly uzavřeny, ale vojska vězela v bahně neschopna pohybu — také XXXXVIII. tankový sbor, který bych byl při začátku pohybů tak rád vedl přes Sumy po zpevněné silnici a který se teď s námahou tlačil na Fatež. U Mcenska pokračovaly boje s čerstvým nepřítelem.

217

Pěchota vyššího velitelství XXXV byla upozorněna na nutnost vyčistit lesní oblasti trubčevského kotle.

Nejen my, nýbrž i skupina armád „Jih“ nyní, s výjimkou 1. tankové armády, uvízla v bahně. 6. armádě se podařilo dobýt Bogoduchov severozápadně od Charkova. Severně od nás padla Kaluga do rukou XIII. armádního sboru. Tanková skupina 3 dobyla Staricu a postupovala dál směrem na Kalinin.

OKH vydalo směrnice k uzavření Moskvy, které k nám ale nedošly.

Dne 13. října pokračovali Rusové ve svých pokusech o průlom mezi Navljou a Borščovem. XXXXVII. tankový sbor musel být zesílen částmi 3. tankové divize a 10. (mot.) pěší divize od XXIV. tankového sboru. Přesto se vzhledem k nepohyblivosti našich jednotek podařilo skupině asi 5 000 Rusů probít se až do okolí Dmitrovska, kde byla dostižena a zadržena.

Tanková skupina 3 vnikla do Kalininu. 9. armáda dosáhla západního okraje Rževa.

Dne 14. října jsme přeložili svůj hlavní stan do Orla, kde jsme v budově sovětu našli dobré ubikace. Pohyby obou stran zůstaly v nejbližších dnech nepatrné. S námahou zaujímal XXIV. tankový sbor se 4. a 3. tankovou divizí v bahně u Mcenska a severozápadně od něho východiště k útoku přes Zušu, zatímco XXXXVII. tankový sbor byl po uzavření kotlové bitvy shromažďován a uspořádáván podél silnice Orel–Karačev–Brjansk. Pěší pluk „G. D.“ byl podřízen XXIV. tankovému sboru a přiveden k Mcensku.

XXXXVIII. tankový sbor se uspořádával k útoku na Fatež s pomocí částí 18. tankové divize, které byly přitaženy přes Kromy po zpevněné silnici, a měl pak zaujmout východiště k útoku na Kursk od severozápadu, zatímco vyšší velitelství XXXIV mělo postupovat na Kursk od západu, aby porazilo silné ruské uskupení generála Jefremova¹¹⁶ v tomto prostoru a odstranilo tím trvalé ohrožení našeho pravého křídla.

Přes prudký ruský odpor se 6. armádě podařilo dobýt Achtyrku. Jinak postup skupiny armád „Jih“ následkem bahna uvázl.

Také u skupiny armád „Střed“ trpěl útok počasím. Borovsk — 80 km před Moskvou — padl do rukou LVII. armádního sboru.

Dne 15. října dobyla 6. armáda Krasnopolje východně od Sum.

K přípravě postupu přes Mcensk jsem 16. října navštívil 4. tankovou divizi.

Rumuni toho dne dobyli Odessu. XXXXVI. tankový sbor se blížil k Možajsku.

218

Dne 17. října kapituloval kotel severně od Brjanska. Přes 50 000 zajatců a 400 děl bylo ukořistěno ve spolupůsobení s 2. armádou, hlavní síla 50. ruské armády zničena. Nepřátelské protiútoky u Fateže.

Dne 18. října začal útok 11. armády na Krym. 1. tanková armáda postupovala po dobytí Taganrogu na Stalino. 6. armáda dobyla Grajvoron.

Severně od 2. tankové armády padl Malojaroslavec do rukou 19. tankové divize. Možajsk byl dobyt.

Dne 19. října začala 1. tanková armáda zaujímat východiště k postupu na Rostov. Vnikla do Stalina. 17. a 6. armáda dosáhly úspěchů ve směru na Charkov a Belgorod. Špatné počasí ztěžovalo pronásledování. Totéž platilo pro skupinu armád „Střed“. XXXXIII. armádní sbor dobyl Lichvin. Na 24 hodin přešel pod 2. tankovou armádu.

Dne 20. října kapituloval trubčevský kotel. Bahno celou skupinu armád znehybnilo.

1. tanková armáda vnikla do Stalina. 6. armáda se blížila k Charkovu a 21. října se probíjela bahnem až k západnímu okraji města.

Dne 22. října ztroskotal útok XXIV. tankového sboru za Mcensk na nedostatečném soustředění dělostřeleckého a tankového účinku. Byl 23. opakován se všemi dostupnými tanky soustředěnými u 3. tankové divize severozápadně od Mcenska a tentokrát se podařil. Při pronásledování poraženého nepřítele byla 24. října dobyta Čerň. Byl jsem oba dny útoku přítomen a přesvědčil se o obtížích, které působila rozmoklá půda a rozsáhlá ruská minová pole.

18. tanková divize dobyla 22. října Fatež.

Dne 24. října obsadila 6. armáda nepřítelem vyklizený Charkov a Belgorod. Vlevo od nás padl Beljov na Oce do rukou XXXXIII. armádního sboru.

Dne 25. října jsem byl přítomen postupu pěšího pluku „G. D.“ na Čerň a bojům skupiny Eberbach o severní část této obce.

Dnem 25. října lze boje u Brjanska považovat za skončené. Toho dne vstoupilo v platnost už ohlášené nové členění armád pravého křídla skupiny armád „Střed“. Vyšší velitelství XXXIV a XXXV, jakož i XXXXVIII. tankový sbor — bez 25. (mot.) pěší divize — byly předány 2. armádě. 1. jezdecká divize odjela domů, do Východního Pruska, aby tam byla přeměněna na 24. tankovou divizi. 2. tanková armáda dostala za to XXXXIII. armádní sbor pod generálem Heinricim s 31. a 131. pěší divizí a LIII. armádní sbor pod generálem Weisenbergerem¹¹⁷ s

[s. 219 — celostránková mapa, Skizze 24: Situace k 14. 10. 1941]

Skizze 24 — Lage am 14. 10. 41. Strana 219 předlohy.

Klíč jmen na mapě

220

112. a 167. pěší divizí. Později byla armádě podřízena ještě 296. pěší divize. 25. (mot.) pěší divize zůstala u 2. tankové armády.

Úkolem 2. tankové armády byl nyní úder na Tulu, zatímco nová 2. armáda byla nasazena na východ — tedy opět rozbíhavě.

Vítězně skončenou dvojbitvou u Brjanska a Vjazmy byl u skupiny armád „Střed“ znovu vybojován velký taktický úspěch. Zda ještě měla sílu k dalšímu útoku, aby taktické vítězství využila na operační úrovni, byla nejvážnější otázka, jakou válka nejvyššímu velení dosud předložila.

Úder na Tulu a Moskvu

2. tanková armáda nyní pokračovala v postupu na Tulu. Jediná silnice Orel–Tula, na níž se tento pohyb musel uskutečňovat, nijak nestačila náporu těžkých vozidel a tanků a po několika dnech se zhroutila. Navíc Rusové, mistři v ničení, vyhodili na svém ústupu do povětří všechny mosty a na vhodných místech položili po obou stranách silnice rozsáhlá minová pole. Musely se stavět kilometry dlouhé haťové cesty¹¹⁸, aby se k vojsku dostalo skrovné zásobování.

Síla postupujících jednotek závisela méně na disponibilním počtu vojska než na možnosti zásobovat je pohonnými hmotami. Proto XXIV. tankový sbor soustředil většinu ještě použitelných tanků pod velením plukovníka Eberbacha a sestavena s pěším plukem „G. D.“ do předvoje, který byl nyní dán do pohybu směrem na Tulu.

LIII. armádní sbor dosáhl 26. října Oky, XXXXIII. armádní sbor rozšířil předmostí 31. pěší divize na Oce u Beljova. Náš pravý soused nasměroval svůj XXXXVIII. tankový sbor na Kursk. Vlevo od nás, před 4. armádou, protiútoky Rusů, které nutily k přechodu do obrany.

Dne 27. a 28. října jsem provázel Eberbachův postup. 27. si OKW pohrávalo s myšlenkou odklonit nás na základě hlášení o ruských přísunech od východu na Voroněž. Tam ale nevedly žádné silnice. Každopádně jsme museli být jako předpoklad takové operace nejprve v držení Tuly. Požádal jsem Liebensteina, aby nadřízeným tuto myšlenku vymluvil.

Noc z 27. na 28. října jsem zůstal v Černi, v opuštěné, štěnicemi úplně prolezlé malé dětské nemocnici. Naše přední část dosáhla okolí Plavskoje. LIII. a XXXXIII. armádní sbor rozšířily svá okská předmostí. 4. armáda odrazila prudké ruské útoky.

Dne 28. října jsem se od Liebensteina dověděl, že se OKW odbočení na Voroněž vzdalo. Postup na Tulu pokračoval. Z nedostatku pohonných hmot nechal Eberbach jeden prapor „G. D.“ nasednout na tanky. Došli jsme až do Pisareva, 30 km jižně od Tuly. Průzkumníci XXXXIII. armádního sboru dosáhli Odojeva. Noc jsem strávil opět v Černi, abych následujícího rána odletěl Storchem zpátky do armádního hlavního stanu.

Skizze 25 — Vormarsch auf Tula. Strana 221 předlohy.

Klíč jmen na mapě

222

Dne 28. října jsme se ještě dověděli o Hitlerově přání „zmocnit se rychlými oddíly mostů přes Oku východně od Serpuchova“. Mohli jsme posílat vpřed jen tolik sil, kolik se dalo zásobovat. Na úplně zhroucené silnici Orel–Tula dosahovala naše vozidla občas nejvyšší rychlosti 20 km za hodinu. „Rychlé oddíly“ už neexistovaly. Hitler žil v iluzi.

Toho dne získala 1. tanková armáda přechod přes Mius, 17. armáda Doněc.

Dne 29. října se tankový hrot dostal až na 4 km k Tule. Pokus dobýt město přepadem ztroskotal na silné obraně protitankových a protiletadlových kanónů za značných ztrát na tancích a důstojnících.

Velící generál XXXXIII. armádního sboru Heinrici, který soudil vždy věcně a střízlivě, mě vyhledal a vylíčil špatnou zásobovací situaci svých vojsk, která mimo jiné od 20. října nedostávala chléb.

Do 30. října se LIII. armádní sbor přiblížil od západu k silnici Orel–Tula. Sbor pod generálem Weisenbergerem přitáhl po skončení kotlové bitvy u Brjanska 19. října se 167. pěší divizí přes Bolchov–Gorbačevo a se 112. pěší divizí přes Beljov–Arsenjevo–Carevo. Na tomto pochodu trpěl útrapami období bláta a nemohl vzít s sebou všechna vozidla, zvláště ne své těžké dělostřelectvo. Motorizované části sboru musely udělat okliku přes Orel–Mcensk po „zpevněné“ silnici.

Ruské transporty od východu, hlášené nám od 27. října, mě vedly k tomu, abych nasadil LIII. armádní sbor k zajištění pravého křídla proti čáře Jepifaň–Stalinogorsk.

Stav silnice Orel–Tula se mezitím stal tak špatným, že pro 3. tankovou divizi, která postupovala za Eberbachovou skupinou a dorazila před Tulu, muselo být nařízeno zásobování ze vzduchu.

Vzhledem k nemožnosti dosáhnout frontálním útokem u Tuly dalších pokroků navrhl generál svobodný pán von Geyr obejít město východně. Přisvědčil jsem mu a nařídil pokračování útoku směrem na Dědilovo a dobytí přechodů přes Šat.

Generál svobodný pán von Geyr byl mimoto toho názoru, že možnost použití motorizovaných vojsk je až do příchodu mrazů vyčerpána. Měl v tom určitě pravdu. Terén se dal získávat jen velmi pomalu, a jen na úkor materiálu.

Za této situace získalo obnovení železnice Mcensk–Tula zvýšený význam. Práce činily přes poctivé úsilí jen pomalé pokroky. Nedostatek lokomotiv mě vedl k tomu, abych hledal nouzová řešení a navrhl opatřit motorové drezíny; žádné jsem ale nedostal.

XXIV. tankový sbor se dostal 1. listopadu až západně od Dědilova.

223

Když se 2. listopadu přední části LIII. armádního sboru blížily k Teploje, narazily překvapivě na nepřítele. Šlo o silné ruské uskupení o dvou jezdeckých divizích, pěti střeleckých divizích a jedné tankové brigádě, které postupovalo podél silnice Jefremov–Tula se zjevným záměrem udeřit svazkům XXIV. tankového sboru, které uvázly před Tulou, do křídla a do týlu. Rusové byli objevením LIII. armádního sboru zjevně stejně překvapeni jako sbor objevením Rusů.

V prostoru Teploje došlo k bitvě, která trvala od 3. do 13. listopadu, v níž se LIII. armádnímu sboru po zesílení tanky Eberbachovy brigády podařilo nepřítele porazit a zatlačit zpět směrem na Jefremov; ten přitom ztratil více než 3 000 zajatých a velký počet děl.

Pohyby vojska byly sice usnadněny mrazem, který nastoupil v noci ze 3. na 4. listopadu, proti tomu však stály omrzliny, jimiž vojsko začalo trpět. K zajištění hlubokého křídla tankové armády v prostoru Mcensk–Čerň a východně odtud byly použity nepancéřované části 17. tankové divize, mezitím přitažené od Karačeva. Na opravách silnice Orel–Tula pracovali bez přestání ženisté, stavební prapory a skupiny Říšské pracovní služby.

XXXXVIII. tankový sbor dobyl v těchto dnech Kursk.

Dne 5. listopadu jsem přijal krátkou návštěvu polního maršála von Bocka. Skupina armád došla 4. listopadu k názoru, že Rusové plánovitě vyklízejí oblast západně od Donu mezi Voroněžem a Stalinogorskem, a tento názor ohlásila OKH. Po událostech u 2. tankové armády neměla tato domněnka už žádnou oporu. U Teploje nepřítel naopak útočil!

Dne 6. listopadu jsem letěl na frontu. Mé dojmy z tohoto letu zachycuje následující dopis¹¹⁹:

„Pro vojsko jsou to muka a pro věc velká škoda, neboť protivník získává čas a my se se svými plány dostáváme stále hlouběji do zimy. Jsem tedy dosti smutně naladěn. Nejlepší vůle ztroskotává na živlech. Jedinečná příležitost vést opravdu velký úder se stále více vytrácí, a já nevím, zda se ještě kdy vrátí. Jak to ještě dopadne, ví sám Bůh. Člověk musí doufat a nesmí klesat na mysli, ale je to v současnosti tvrdá zkouška…“

„Snad budu moci brzy psát v radostnějším tónu. Naříkat jinak nemám ve zvyku. Ale v současné době je těžké být dobré nálady.“

Dne 7. listopadu se u nás objevily první těžké škody způsobené mrazem. Od 1. tankové armády jsme slyšeli, že od 5. útočí na Rostov na Donu.

224

LIII. armádní sbor učinil 8. listopadu u Teploje pokroky. XXIV. tankový sbor odrazil nepřátelské útoky z Tuly.

Dne 9. listopadu se citelně projevily nepřátelské útočné záměry také východně a západně od Tuly. XXIV. tankový sbor následkem toho přešel po předání Eberbachovy tankové brigády LIII. armádnímu sboru k obraně. 17. tanková divize — bez svých tanků — byla podřízena XXIV. tankovému sboru a přitažena do Plavskoje. Protože se východně od Černi ukázal nový nepřítel, byla divize v prostoru Mcensk–Čerň vystřídána v ochraně křídla jinými částmi XXXXVII. tankového sboru.

Jak napjatá už v těchto dnech situace kolem Tuly byla, vyplývá z toho, že 4. tanková divize musela čtyřmi slabými střeleckými prapory krýt prostor 35 km západně od Dědilova, aby zabezpečila spojení mezi LIII. armádním sborem a 3. tankovou divizí bojující u Tuly.

Dne 12. listopadu klesla teplota na −15 stupňů, 13. na −22 stupňů.

Toho dne se v Orši uskutečnila porada náčelníků štábů armád skupiny armád „Střed“ pod vedením náčelníka generálního štábu pozemního vojska, při níž byl vydán „Rozkaz pro podzimní ofenzivu 1941“. Tento rozkaz stanovil 2. tankové armádě jako cíl město Gorkij¹²⁰ — dříve Nižnij Novgorod — vzdálené asi 600 km od Orla.

Liebenstein ihned hlásil, že armáda může za daných okolností dojít už jen do Venjova. Nebyli jsme už přece v květnu a ve Francii! Sdílel jsem názor svého náčelníka štábu úplně a referoval nejprve písemně vrchnímu veliteli skupiny armád, že tanková armáda už není schopna tento rozkaz vykonat. Při sepisování své zprávy jsem se mohl opřít o čerstvé dojmy z frontové jízdy, která mě 13. a 14. listopadu zavedla k LIII. armádnímu sboru a k XXIV. tankovému sboru.

Dne 13. listopadu jsem odstartoval Storchem z Orla, dostal jsem se však severně od Černi do sněhové vichřice, která mě přinutila přistát na polním letišti v Černi. Odtud jsem jel vozem při 22 stupních mrazu do Plavskoje ke generálu Weisenbergerovi. Byl to poslední den bitvy o Teploje a Weisenberger referoval o svých zkušenostech.

Dostal směr na Volovo–Stalinogorsk a přislíbení ponechat si Eberbachovu tankovou brigádu tak dlouho, dokud nebude po ruce 18. tanková divize k zajištění jeho pravého křídla proti Rusům, kteří uhnuli na Jefremov. Bojové stavy pěchoty klesly na asi 50 mužů na rotu. Nedostatek zimní výstroje byl stále citelnější.

U XXIV. tankového sboru se nepříjemně projevovalo náledí, protože tanky bez pásových nástavců¹²¹ nemohly na zledovatělých svazích už jezdit do kopce. Generál svobodný pán von Geyr nevěřil, že by před 19. 11. mohl zahájit útok. Potřeboval k tomu Eberbachovu tankovou brigádu a pohonné

225

hmoty na čtyři dny; k dispozici byla jen jedna denní dávka! Věřil jsem, že mám začátek pohybů stanovit už na 17. 11., abych zůstal ve shodě s pohyby LIII. armádního sboru a zabránil protivníkovi ve vytvoření nové fronty v čáře Volovo–Dědilovo. Mimoto byl XXXXIII. armádní sbor napadán západně od Tuly a potřeboval odlehčení. Pravé křídlo mělo být zajištěno XXXXVII. tankovým sborem s 18. tankovou divizí a 10. a 29. (mot.) pěší divizí.

Noc jsem zůstal v Plavskoje.

Dne 14. listopadu dopoledne jsem navštívil 167. pěší divizi a mluvil s řadou důstojníků a vojáků. Zásobování vojska bylo špatné. Chyběly sněžné pláště, mazadlo na boty, prádlo a především soukenné kalhoty. Velká část mužů běhala v plátěných kalhotách¹²², a to při 22 stupních mrazu! Punčochy a boty byly rovněž naléhavě potřeba.

V poledne u 112. pěší divize se nabízel týž obraz. Naši muži si obstarali ruské pláště a kožešinové čepice a byli jako němečtí vojáci rozpoznatelní už jen podle výsostných odznaků. Co tanková armáda ještě měla ze zásob oděvu, šlo neprodleně na frontu. Při potřebě to byla ovšem jen kapička na „chladný“ kámen¹²³.

Eberbach měl ve své hrdé brigádě ještě asi 50 tanků. Počet tanků tří divizí by měl činit 600. Náledí působilo velké obtíže, protože pásové nástavce ještě nedošly. Následkem mrazu se zamlžovala optika; mast proti zamlžování rovněž nedošla. Spouštění tankových motorů se muselo usnadňovat rozděláváním ohňů pod vanami. Pohonná hmota zčásti mrzla, olej tuhl. Také u tohoto vojska chyběla zimní výstroj a Glysantin.

XXXXIII. armádní sbor hlásil boje s těžkými ztrátami.

Na noc opět v Plavskoje.

Dne 15. listopadu pokračovali Rusové ve svých útocích na XXXXIII. armádní sbor.

Dne 16. listopadu mě navštívil generál Heinrici¹²⁴: škody mrazem, nouze o oděv, zavšivení!

Dne 17. listopadu jsme dostali zprávy o objevení Sibiřanů u Uzlovaja a o dalších vykládkách na trati Rjazaň–Kolomna. 112. pěší divize narazila na čerstvé Sibiřany. Když pak zároveň postupovaly proti divizi ze směru Dědilovo nepřátelské tanky, už zesláblé vojsko na toto zatížení nestačilo.

Při posuzování jejích výkonů je třeba vzít v úvahu, že každý pluk už ztratil 400 mužů omrzlinami, že automatické zbraně následkem mrazu už nestřílely a že se náš 3,7 cm protitankový kanón proti ruskému T-34 ukázal neúčinným. Došlo zde k panice, jejíž účinky sahaly až do Bogorodicku.

226

Tato panika, první v celém ruském tažení, byla vážným výstražným znamením, že bojová síla naší pěchoty byla u konce a nemohla už být vystavována silným zatížením. Odbočením 167. pěší divize na Uzlovaja mohl LIII. armádní sbor situaci u 112. pěší divize obnovit vlastními silami.

Mezitím bylo hluboké křídlo tankové armády zajištěno přicházejícími jednotkami XXXXVII. tankového sboru.

„Blížíme se ke svému konečnému cíli jen krok za krokem, za třeskutého mrazu a v nejbídnějších ubikacích pro ubohé vojsko. Zásobovací obtíže na železnici stále rostou. Jsou hlavní příčinou naší nouze, neboť bez pohonných hmot nemohou automobily jezdit. Byli bychom jinak už o mnoho blíž cíli. Přesto zdatné vojsko dobývá jeden úspěch za druhým a probíjí se s obdivuhodnou trpělivostí všemi protivenstvími. Člověk musí být znovu a znovu vděčný, že naši muži jsou tak dobří vojáci…“ (z dopisu ze 17. 11. 41)

Zatímco tedy zimní operace pokračovaly, starali jsme se o zásobování vlasti potravinami, armády a ruského civilního obyvatelstva. Po bohaté sklizni podzimu 1941 se všude v zemi našlo množství obilí na chléb. Ani jatečního dobytka nebyl nedostatek. Z 2. tankové armády nemohlo být při žalostné železniční situaci do domoviny mnoho odvezeno. Nejprve byla kryta potřeba vojska a poté bylo ruskému civilnímu obyvatelstvu ve městech, zejména v Orlu, vydáno do vlastní správy množství potřebné do 31. března 1942. Vyhlášky vylepené v Orlu tuto péči oznamovaly, aby obyvatelstvo v tomto ohledu uklidnily.

Ruská vláda¹²⁵ zřídila v úrodné černozemní oblasti obrovská obilní sila, v nichž bylo uloženo zlaté zrno. I když byla část těchto skladišť Rusy při ústupu zničena, dala se přece část zachovat a také z už hořících sil se dalo ještě mnoho zachránit, což přišlo alespoň obyvatelstvu k dobru.

V Orlu byly znovu uvedeny do provozu některé továrny, jejichž strojový park už Rusové nedokázali odtransportovat, aby se pokryla potřeba armády a obyvatelstvu se dala znovu práce a chléb. Patřily k nim továrna na plechové zboží a kožedělné a plstěné dílny k výrobě obuvi.

Pro náladu ruského obyvatelstva byl ostatně příznačný rozhovor, který jsem v těchto dnech měl v Orlu s jedním starým carským generálem. Řekl:

„Kdybyste byli přišli před dvaceti lety, pak bychom vás byli přijali s nadšením. Ale teď je příliš pozdě. Právě jsme začínali znovu ožívat, a teď přicházíte vy a vracíte nás o dvacet let zpátky, takže musíme začínat zase od začátku. Teď bojujeme za Rusko, a v tom jsme zajedno.“

227

Dne 18. listopadu nastoupila 2. tanková armáda k útoku nařízenému 13. 11. v Orši. Postupovaly:

od XXXXVII. tankového sboru

18. tanková divize na průmyslovou obec Jefremov, který byl 20. 11. po tvrdých pouličních bojích dobyt a držen proti silným protiútokům;

10. (mot.) pěší divize na Jepifaň–Michajlov;

29. (mot.) pěší divize na Spasskoje–Gremjačij, s úkolem zajistit východní křídlo armády proti čerstvým ruským silám očekávaným z prostoru Rjazaň–Kolomna;

25. (mot.) pěší divize, kterou OKW zatím ještě zdržovalo výmlatovou akcí, měla následovat jako záloha sboru, jakmile bude uvolněna;

od LIII. armádního sboru

167. pěší divize přes Stalinogorsk na Venjov;

112. pěší divize do prostoru kolem Stalinogorska, kde se pro svůj nedostatečný stav zastavila, aby ji vystřídala 56. pěší divize ze zálohy skupiny armád přepravovaná z prostoru Karačeva, a kde měla vybudovat předmostí přes Don;

XXIV. tankový sbor se 17., 3. a 4. tankovou divizí, pěším plukem „G. D.“ a s 296. pěší divizí, která byla na pochodu od jihu, s úkolem dobýt Tulu obchvatným útokem z obou stran.

Před frontou tohoto a LIII. armádního sboru postupovala bojová skupina 17. tankové divize na Kaširu, aby se zmocnila tamního mostu přes Oku a zabránila příchodu nepřátelských posil z prostoru Moskvy;

XXXXIII. armádní sbor, který přitáhl s 31. a 131. pěší divizí přes Lichvin a Kalugu, mezi Upou a Okou, s úkolem vyčistit tento prostor od nepřítele a zabezpečit mezi Tulou a Aleksinem spojení mezi 2. tankovou armádou a 4. armádou.

2. armáda, která stála vpravo od 2. tankové armády v našem hlubokém pravém křídle, měla rozkaz postupovat východně od Orla na východ. S podporou této armády tedy nebylo možno počítat. Zjistila v těchto dnech ruské zákopové práce západně od silnice Jelec–Jefremov a usoudila z toho, že naděje, kterou si tehdy dělala na odchod Rusů za Don, zklamala.

Vlevo od 2. tankové armády měla 4. armáda útočit přes Oku severně od Aleksinu a ve směru na Serpuchov. Tato armáda čítala asi 36 divizí.

Na rozdíl od 4. armády disponovala 2. tanková armáda jen 12½ silně zdecimovanými divizemi. Pěchota byla stále ještě bez zimní výstroje a téměř nepohyblivá. Její denní pochodové výkony činily 5, nejvýš 10 km! Zda armáda ještě stačila na úkol, který jí byl stanoven, se zdálo více než pochybné.

S účinnou podporou letectva se 18. listopadu podařilo dobytí Jepifaně XXXXVII. tankovým sborem a Dědilova

228

…XXIV. tankový sbor, který 19. 11. dosáhl Bolochova. Dne 21. 11. padla Uzlovaja do rukou LIII. armádního sboru, 24. 11. Venjov do rukou XXIV. tankového sboru, který při tom zničil 50 ruských tanků. XXXXIII. armádní sbor pochodoval pomalu na Upu.

Zatímco se tyto pohyby uskutečňovaly, objevil se od 21. 11. před předními částmi XXXXVII. tankového sboru silný nový nepřítel: 50. ruská armáda s 108. tankovou brigádou, 299. střeleckou divizí, 31. jezdeckou divizí a dalšími silami. Situace se znovu stala vážnou.

U skupiny armád „Jih“ dosáhla 19. listopadu 1. tanková armáda po dlouhém lopocení v bahně a ledu severního okraje Rostova na Donu a stála tam v těžkých bojích. Rostov padl 21. 11. úplně do jejích rukou. Mosty přes Don byly Rusy zničeny. Armáda počítala s brzkými protiútoky a přešla k obraně. Dne 20. 11. dobyl XXXXVIII. tankový sbor u 2. armády Tim, kde byl už 23. 11. zasažen ruským protiútokem.

„Třeskutý mráz, bídné ubikace, nedostatečná výstroj, vysoké ztráty na lidech a materiálu, žalostný přísun pohonných hmot činí z vedení války muka, a čím dál tím více jsem stísněn nesmírnou tíží odpovědnosti, kterou mi přes všechna krásná slova nikdo nemůže odejmout.

Tři dny jsem byl nyní opět vpředu, abych si udělal spolehlivý obraz o poměrech na frontě, a nyní chci, dovolí-li to bojová situace, v neděli jet ke skupině armád k přednesu o tom, co bude v nejbližší budoucnosti, o čemž dosud nic neproniklo. Jak si to lidé představují, nevím, ani to, jak se máme do příštího jara dát zase do pořádku…“ (z dopisu z 21. 11. 1941)

Dne 23. listopadu odpoledne jsem se rozhodl osobně vyhledat vrchního velitele skupiny armád „Střed“ a požádat o změnu svého úkolu, který se stal neproveditelným. Přednesl jsem polnímu maršálu von Bockovi vážnost situace 2. tankové armády, vylíčil vyčerpaný stav vojska, především pěchoty, chybění zimní výstroje, selhání zásobování, nízké počty tanků a děl, ohrožení hlubokého, nedostatečně zajištěného východního křídla vykládkami čerstvých ruských sil z Dálného východu v prostoru Rjazaň–Kolomna.

Polní maršál von Bock odpověděl, že mé dřívější zprávy už předal OKH v doslovném znění a že OKH je o skutečné situaci na frontě správně zpraveno. Nechal se nato telefonicky spojit s vrchním velitelem pozemního vojska a vyzval mě podáním sluchátka, abych rozhovor spoluposlouchal. Po zopakování mé situační zprávy požádal vrchního velitele pozemního vojska o změnu mého

[s. 229 — celostránková mapa, Skizze 26: Bitva o Moskvu]

Skizze 26 — Schlacht um Moskau. Strana 229 předlohy.

Klíč jmen na mapě

230

úkolu, zrušení útočného rozkazu a přechod k obraně ve vhodném zimním postavení.

Vrchní velitel pozemního vojska zjevně už nebyl ve svých rozhodnutích svobodný¹²⁶. Jeho odpovědi se vyhýbaly podstatným obtížím; odmítl mé návrhy a nařídil pokračování útoku. Na opětovné naléhání, aby jmenoval alespoň dosažitelný, ne příliš vzdálený cíl v obranyschopné čáře, uvedl nakonec čáru Michajlov–Zarajsk a označil za důležité důkladné zničení železniční trati Rjazaň–Kolomna.

Tento výsledek mého letu ke skupině armád byl neuspokojivý. Téhož dne jsem poslal styčného důstojníka OKH u svého štábu, podplukovníka von Kahldena, k podání zprávy k náčelníkovi generálního štábu pozemního vojska. Měl se rovněž pokusit vymoci zastavení útoku, vrátil se ale bez výsledku.

Z odmítavého postoje vrchního velitele pozemního vojska a jeho náčelníka generálního štábu lze usoudit jen to, že oni sami, a nejen Hitler, chtěli pokračování ofenzivy. Každopádně byla rozhodující vojenská místa o nanejvýš nejisté situaci u mé armády nyní zpravena, a musel jsem tehdy předpokládat, že budou i Hitlera správně informovat.

Dne 24. listopadu dobyla 10. (mot.) pěší divize Michajlov. 29. (mot.) pěší divize získala přes Jepifaň na sever více než 40 km terénu. Dne 25. listopadu se předsunutá bojová skupina 17. tankové divize přiblížila ke Kašiře. Náš pravý soused dobyl Livny.

Dne 26. listopadu dosáhl LIII. armádní sbor Donu, překročil řeku u Ivanozera se 167. pěší divizí a zaútočil severovýchodně od uvedené obce, u Donského, na Sibiřany tam stojící. Statečná divize vzala 42 děl a řadu vozidel a udělala 4 000 zajatců. Od východu postupovala proti témuž protivníkovi 29. (mot.) pěší divize XXXXVII. tankového sboru a podařilo se ho uzavřít.

Toho dne jsem se nacházel u LIII. armádního sboru a rozhodl se nyní jet 27. listopadu přes velitelství XXXXVII. tankového sboru k 29. (mot.) pěší divizi. Ráno jsem se v Jepifani dověděl od generála Lemelsena, že u 29. (mot.) pěší divize došlo během noci ke krizi. Hlavní síla 239. sibiřské střelecké divize vyrazila za zanechání svých děl a vozidel na východ. Tenká obkličovací linie 29. (mot.) pěší divize nedokázala průlomu zabránit a utrpěla těžké ztráty.

Odebral jsem se přes divizní štáb k nejhůře postiženému pěšímu pluku 71. Nejprve jsem byl toho mínění, že neštěstí způsobilo zanedbání průzkumné a zajišťovací služby. Hlášení velitele praporu a velitelů rot na místě samém však dala jasně poznat, že vojsko svou povinnost

231

…vykonalo a podlehlo jen přesile. Četní mrtví, kteří všichni padli v plné uniformě se zbraní v ruce, dokazovali otřesnou řečí pravdivost hlášení. Snažil jsem se velmi sklíčené muže povzbudit a pomoci jim přenést se přes tu nemilou událost. Sibiřané¹²⁷ — byť bez svých těžkých zbraní a vozidel — unikli, a my jsme neměli sílu je zadržet. To byl zarmucující výsledek dne. Ihned zahájené pronásledování motocyklovými střelci 29. (mot.) pěší divize zůstalo bez výsledku.

Další jízda mě zavedla k průzkumnému oddílu, poté ke střeleckému pluku 33 od 4. tankové divize a na noc k XXIV. tankovému sboru.

Jen kdo viděl nekonečné dálavy ruských sněžných ploch v této zimě naší pohromy, po nichž se hnal ledový vítr a zavál každou nerovnost půdy, jen kdo hodinu za hodinou jel zemí nikoho, aby pak narazil na tenká, jen příliš tenká zajištění špatně oblečených, špatně živených mužů, kdo proti tomu viděl výtečně pro zimu vystrojené, dobře živené, čerstvé Sibiřany — ten může nyní následující vážné události správně posoudit.

Plukovník Balck, tehdy referent pro tankové vojsko v OKH, mě na této jízdě provázel. Požádal jsem ho, aby své dojmy přednesl vrchnímu veliteli pozemního vojska.

Naším nejnaléhavějším úkolem bylo nyní dobytí Tuly. Bez držení tohoto dopravního uzlu a letiště nebylo pokračování operací na sever nebo na východ ve směru na nejbližší cíle myslitelné. Mé návštěvy u velících generálů sloužily přípravě tohoto útoku, o jehož obtížích jsem měl jasno.

Chtěli jsme město dobýt dvojitým obchvatem: XXIV. tankovým sborem od severu a od východu, XXXXIII. armádním sborem od západu. LIII. armádní sbor měl během této operace zajišťovat severní křídlo proti Moskvě, XXXXVII. tankový sbor rozsáhlé východní křídlo proti přísunům ze Sibiře.

10. (mot.) pěší divize tohoto sboru vyslala po dosažení Michajlova 27. 11. — jak bylo nařízeno — trhací skupiny proti trati Rjazaň–Kolomna, ty však bohužel svého cíle nedosáhly; ruský odpor byl příliš silný.

Vlivem mrazu vypadla na pochodu na Jefremov velká část dělostřelectva 18. tankové divize. Už 29. listopadu se poprvé projevil tlak nepřátelské přesily na 10. (mot.) pěší divizi. Skopin musel být proto vyklizen.

Také útočná síla vojsk XXIV. tankového sboru těžce utrpěla měsíce trvajícími boji. Sborové dělostřelectvo čítalo už jen 11 hlavní.

Na jihu východní fronty začaly 27. 11. útoky ruské přesily na Rostov; situace tam se stala napjatou. Před 2. armádou vpravo od nás se

232

nepřítel sílil. Na levém křídle mé armády dosáhl XXXXIII. armádní sbor silnice Tula–Aleksin. Narazil na silného nepřítele, který brzy přikročil k protiútoku.

U 4. armády dosáhla 2. tanková divize Krasné Poljany, 22 km severozápadně od Moskvy.

Dne 28. listopadu vnikli Rusové znovu do Rostova. 1. tanková armáda musela vzít v úvahu vyklizení města.

Naše pokroky u XXXXIII. armádního sboru zůstaly nepatrné. Skupina armád se toho dne vzdala vzdálených cílů, stanovených OKH a OKW, a nařídila prozatím: „Prorazit bitvu u Tuly.“

Dne 30. listopadu vyjádřilo OKW pochybnosti, zda jsou síly pro útok na Tulu dostatečně soustředěny. Jejich zesílení by se dalo dosáhnout jen zmenšením ochrany křídla u XXXXVII. tankového sboru. To mi však vzhledem ke vzrůstajícímu ohrožení od východu připadalo příliš riskantní.

Téhož dne ale nastala na krajním jižním křídle německé východní fronty událost, která bleskově osvětlila naši celkovou situaci: skupina armád „Jih“ toho dne vyklidila Rostov. Její vrchní velitel, polní maršál von Rundstedt, byl příštího dne vystřídán polním maršálem von Reichenau. To bylo první zazvonění na poplach! Ale nestala se z toho výstraha — ani pro Hitlera a OKW, ani pro OKH.

Celkové ztráty východní fronty od 22. června 1941 činily už nyní 743 000 mužů¹²⁸; to bylo 23 % průměrné celkové síly 3¼ milionu mužů.

Téhož 30. listopadu se nepřítel sílil před mým severním křídlem u Kaširy. Vznikl dojem, že přesouvá síly ze středu své fronty západně od Moskvy na ohrožená křídla.

Dověděl jsem se o smrti plukovníka Mölderse¹²⁹, mého bojového druha z letního tažení, a byl jsem velmi zarmoucen touto bolestnou ztrátou jednoho z našich nejlepších vojáků.

Sílící boj s partyzány¹³⁰ na Balkáně vyžadoval nasazení stále silnějších sil.

Vyklizení Rostova a zpětné přeložení fronty 1. tankové armády za úsek Miusu bylo i podle názoru nového vrchního velitele skupiny armád „Jih“, polního maršála von Reichenau, neodvratné. Odvolání Rundstedta se v průběhu 24 hodin ukázalo jako zbytečné.

Mezitím zaujímala má armáda východiště k útoku tak, aby mohla vyrazit ve spolupůsobení se současně zamýšleným postupem 4. armády 2. prosince. Dne 1. prosince jsme se však dověděli, že 4. armáda nastoupí teprve 4. prosince.

233

…byl bych rád vlastní útok rovněž odložil, abych postupoval současně se 4. armádou a vyčkal příchodu 296. pěší divize. XXIV. tankový sbor se však domníval, že nemůže ve svém těsně nahuštěném východišti déle čekat, a proto jsem se rozhodl nastoupit s tímto sborem už 2. prosince.

Zřídili jsme si v Jasné Poljaně, statku hraběte Tolstého, předsunuté velitelské stanoviště, které jsem 2. prosince vyhledal. Jasná Poljana¹³¹ ležela těsně za plukovním velitelským stanovištěm pěšího pluku „G. D.“, 7 km jižně od Tuly.

Statek se skládal ze dvou obytných budov, „zámku“ a „muzea“, obou ve venkovském slohu druhé poloviny 19. století, a z řady hospodářských budov. Určil jsem „zámek“ k výhradnímu užívání rodiny Tolstých. V „muzeu“ jsme se ubytovali. Pokud se ještě zachoval nábytek a knihy z Tolstého majetku, byly sneseny do dvou pokojů a dveře zapečetěny. Spokojili jsme se s jednoduchým, vlastnoručně stlučeným nábytkem z neohoblovaných prken. Vytápělo se dřevem z blízkého lesa. Žádný kus nábytku nebyl spálen, žádné knihy ani písemnosti se nikdo nedotkl.

Všechna opačná ruská tvrzení z poválečné doby patří do říše bájí. Tolstého hrob jsem navštívil osobně. Nacházel se v dobrém stavu. Žádný německý voják se ho nedotkl. Tak to zůstalo až do doby, kdy jsme statek opustili. Bohužel se ruská propaganda nenávistné poválečné doby neštítila hrubého překrucování pravdy, aby dokázala naše údajné barbarství. Žije ale ještě dost svědků správnosti mého líčení. Rusové ovšem okolí hrobu svého velkého spisovatele zaminovali!

Dne 2. prosince se 3. a 4. tankové divizi, jakož i pěšímu pluku „G. D.“ zdařil průlom nejpřednějšími nepřátelskými postaveními. Útok protivníka zaskočil. V útoku se 3. prosince za silného sněžení a větru pokračovalo. Cesty zledovatěly, pohyby se ztížily. 4. tanková divize vyhodila do povětří trať Tula–Moskva a ukořistila 6 děl; dosáhla nakonec silnice Tula–Serpuchov. Tím ale byla také síla vojska i pohonné hmoty u konce. Nepřítel se stáhl na sever. Situace zůstala napjatá.

Průzkum 4. prosince zjistil silného nepřítele severně a jižně od útočného klínu, vysunutého k silnici Tula–Serpuchov. U 3. tankové divize se rozvinuly těžké boje v lesnatém terénu východně od Tuly. Pokroky toho dne byly nepatrné.

Rozhodující pro celkovou situaci u Tuly však byly otázky, zda XXXXIII. armádní sbor ještě měl dostatečnou útočnou sílu, aby uzavřel kruh kolem města a navázal spojení se 4. tankovou divizí severně od Tuly,

234

a zda dále útok 4. armády vyvine na protivníka alespoň tolik tlaku, aby zabránil odsunu sil směrem na Tulu.

Dne 3. prosince jsem se odebral k XXXXIII. armádnímu sboru do Grjaznova, abych získal osobní dojem o stavu sil vojska. 4. prosince zrána jsem jel na velitelské stanoviště 31. pěší divize a odtud k pěšímu pluku 17 a k jeho III. (mysliveckému) praporu, mým starým goslarským myslivcům, z jejichž řad jsem vyšel a jejichž 11. rotě jsem v letech 1920 až 1922 velel.

Zevrubná rozmluva s veliteli rot se týkala vážné otázky, zda vojsko má ještě dostatečnou útočnou sílu pro úkol, který je čekal. Důstojníci jasně vyjádřili své starosti, otázku po útočné schopnosti ovšem zodpověděli kladně: „Ještě jednou toho nepřítele z jeho postavení vyrazíme.“

Zda byly ostatní jednotky XXXXIII. armádního sboru prodchnuty touž energií jako moji staří goslarští myslivci, ponechávám stranou. Dojem, který jsem zde získal, mě přiměl útok ještě jednou riskovat.

Zpáteční cesta byla nekonečná a pro sněhové závěje a zledovatělé svahy nebezpečná. Nakonec můj velitelský tank sjel do strže, jedné ze známých roklí, které voda hluboko vymlela do hlinité půdy, a z níž se vozidla za tmy nemohla dostat. Naštěstí jsem na protějším svahu narazil na spojovací vozidlo svého vrchního velitelství, které mě ještě v průběhu noci dopravilo do Jasné Poljany.

Dne 4. prosince XXXXIII. armádní sbor zaujal východiště k útoku, 296. pěší divize pod generálem Stemmermannem¹³² pokračovala ve svém namáhavém pochodu ve směru na Tulu. K útoku pro ni toho dne už nedošlo. Ale teploměr klesl na −35 stupňů. Letecký průzkum hlásil silného nepřítele v postupu z Kaširy na jih. Silná ruská ochrana stíhačkami znemožnila bližší vhled.

Dne 5. prosince se XXXXIII. armádní sbor pokusil útočit, nedostal se však za počáteční úspěchy u 31. pěší divize. 296. pěší divize dosáhla Upy teprve v temnotě ve silně vyčerpaném stavu. Jeden pluk jsem si osobně prohlédl. U 29. (mot.) pěší divize útočil Rus severovýchodně od Venjova s tanky.

Ohrožení křídla a týlu pro vojska XXIV. tankového sboru, stojící severně od Tuly a v tuhém mrazu −50 stupňů téměř nepohyblivá, se stalo hrozivým a nutilo k úvaze, zda se pokračování útoku ještě vyplatí. To mohlo být jen tehdy, kdyby 4. armáda rovněž — a to úspěšně — útočila. O tom ale bohužel nebylo řeči. Nastal pravý opak. Spolupůsobení 4. armády na Oce se omezilo na výpad úderného oddílu se dvěma rotami, které se po provedení svého úkolu vrátily do svého výchozího postavení. Tato epizoda nevyvinula na nepřítele před XXXXIII. armádním sborem žádný vliv. 4. armáda přešla k obraně!

235

Vzhledem k ohrožení křídla a týlu a k nepohyblivosti vojsk, nastalé abnormálním mrazem, rozhodl jsem se v noci z 5. na 6. prosince poprvé v této válce přerušit útok — útok izolovaný — a stáhnout daleko vysunuté části do všeobecné linie horní Don — Šat — Upa k obraně. Žádné rozhodnutí války mi dosud nepřipadlo tak těžké jako toto. Souhlas názorů s mým náčelníkem štábu Liebensteinem a s nejstarším velícím generálem¹³³, svobodným panem von Geyrem, mi přes to nepomohl.

Téže noci jsem své rozhodnutí telefonicky ohlásil polnímu maršálu von Bockovi. Jeho první otázka zněla: „Kde vlastně máte své velitelské stanoviště?“ Domníval se, že jsem patrně v Orlu, příliš daleko od událostí. Tuto chybu však tankoví generálové nikdy nespáchali. Stál jsem událostem dost blízko, a svým vojákům také, abych je mohl správně posoudit.

Situace nejevila tak vážnou tvář jen u mé 2. tankové armády. Téže noci z 5. na 6. prosince musely také 4. tanková armáda pod Hoepnerem a 3. pod Reinhardtem, přiblíživší se severně od Moskvy až na 35 km ke Kremlu¹³⁴, útok zastavit, protože chyběly síly, aby se dosáhlo velikého cíle, kynoucího na nejbližší vzdálenost. U 9. armády přešli Rusové po obou stranách Kalininu dokonce k útoku.

Náš útok na Moskvu se zhroutil. Všechny oběti a všechny námahy zdatného vojska byly přineseny nadarmo. Utrpěli jsme zlou porážku, která se v příštích týdnech skrze nehybnost nejvyššího velení zhoubně projevila, protože muži OKW a OKH ve vzdáleném Východním Prusku si přes všechna hlášení neutvořili pojem o pravé situaci svých vojsk v zimní válce. Tato neznalost vedla ke stále novým přetěžováním.

Včasné a dostatečné odpoutání do postavení, zvýhodněného terénem a již opevněného, se zdálo být nejlepším a nejvíce sil šetřícím prostředkem, jak situaci obnovit a do jara upevnit. V oblasti 2. tankové armády se k tomu přímo nabízelo v říjnu zčásti vybudované postavení Zuša–Oka. Ale právě k tomu se Hitler nechtěl odhodlat.

Zda kromě Hitlerovy zatvrzelosti hrála při rozhodnutích těchto dnů rozhodující roli zahraniční politika, není mi známo. Spíše bych to však předpokládal, neboť 8. prosince vstoupilo Japonsko do války, po němž 11. prosince následovalo německé vyhlášení války Spojeným státům americkým.

Voják se v těchto dnech podivoval, že Hitler sice vyhlásil válku USA, že však Japonsko ze své strany rovněž nevyhlásilo válku Sovětskému svazu. Následkem tohoto opomenutí zůstaly ruské síly z Dálného východu volné k použití proti Němcům¹³⁵. Byly nevídanou rychlostí a v těsném sledu vlaků

236

dovezeny k našim frontám. Ne ulehčení, nýbrž nové zatížení obtížně odhadnutelných rozměrů bylo následkem této zvláštní politiky. Odpykat ji museli vojáci.

Válka byla nyní vskutku dost „totáln퓹³⁶. Hospodářský a vojenský potenciál největší části světa se spojil proti Německu a jeho slabým spojencům.

Avšak zpět k Tule. Odpoutání od nepřítele se v následujících dnech u XXIV. tankového sboru zdařilo podle plánu, zatímco u LIII. armádního sboru působil silný tlak od Kaširy a u XXXXVII. tankového sboru byl v noci ze 7. na 8. prosince ruským přepadem za značných ztrát 10. (mot.) pěší divize ztracen Michajlov. Vpravo od nás ztratila 2. armáda toho dne Jelec; protivník postupoval na Livny a sílil se před Jefremovem.

Můj tehdejší názor vyplývá z dopisu z 8. prosince:

„Stojíme před zarmucující skutečností, že vyšší velení přepnulo strunu, nechtělo věřit hlášením o klesající bojové síle vojska, kladlo stále nové požadavky, neučinilo opatření pro tvrdou zimu a nyní bylo překvapeno ruským mrazem −35 stupňů. Síly vojska už nestačily k vítěznému provedení útoku na Moskvu, a tak jsem se musel 5. 12. večer s těžkým srdcem rozhodnout přerušit boj, jenž se stal bezvýhledným, a vrátit se do již předem vybrané, poměrně krátké linie, kterou, jak doufám, se zbytkem sil ještě právě udržím. Rus živě dotírá a je třeba být připraven ještě na všelijaké nepříjemné incidenty. Ztráty, zejména nemocnými a omrzlinami, byly zlé, a i když se část těchto výpadků po nějakém odpočinku doufejme k vojsku vrátí, v tuto chvíli se přece nedá nic dělat. Ztráty motorových vozidel a děl způsobené mrazem přesahují všechny obavy. Nouzově si pomáháme panjeskými saněmi¹³⁷; ty však přirozeně zmohou velmi málo. Naše zdatné tanky jsme naštěstí, pokud vůbec ještě jezdily, dokázali udržet. Jak dlouho ale při tomto mrazu zůstanou použitelné, vědí bohové.

Neštěstí začalo Rostovem; bylo to už mene tekel¹³⁸. Přesto se zde pokračovalo v útočení. Můj let ke skupině armád 23. 11. nepřinesl ani výsledek, ani vyjasnění: pokračovalo se ve šlendriánu. Pak se zhroutil můj severní soused; můj jižní nebyl beztak příliš bojeschopný, takže mi nakonec nezůstala žádná volba, neboť sám celou východní frontu nezvrátím, a to ještě při −35 stupních.

Požádal jsem ještě Balcka¹³⁹, aby mé posouzení situace přednesl vrchnímu veliteli pozemního vojska, nevím však, zda se k tomu dostal.

237

„Včera mě navštívil Richthofen.*) Měli jsme dlouhou rozmluvu mezi čtyřma očima a zjistili jsme, že jsme téhož názoru o celkové situaci. Poté jsem si otevřeně pohovořil s generálem Schmidtem, který sedí se mnou na témže místě a velí sousední armádě vpravo. Také on se se mnou shoduje. Nestojím tedy se svým názorem v žádném případě sám, což je ovšem úplně bezvýznamné, protože se po tom přece nikdo neptá.

Sám bych nebyl věřil, že lze přímo skvělou válečnou situaci za dva měsíce takhle […]¹⁴⁰. Kdyby se bylo včas rozhodlo přerušit a na zimu se ve vhodné linii zařídit k obraně i k bydlení, nemohlo se stát nic nebezpečného. Takto je všechno na měsíce jediný otazník… Nejde mi o mne, nýbrž o mnohem více, o naše Německo, a z toho mi je úzko. —“

Dne 9. prosince rozšířil protivník svůj úspěch u Liven v prostoru 2. armády a obklíčil části 45. pěší divize. U mé armády se XXXXVII. tankový sbor odpoutal na jihozápad; XXIV. odrazil ruské útoky z Tuly.

Dne 10. prosince jsem podal písemně hlášení Schmundtovi, hlavnímu adjutantovi Vůdce, a mladšímu Keitelovi, náčelníkovi personálního úřadu pozemního vojska, o naší situaci, abych zabránil tomu, aby tam nadále nežili v iluzích.

Téhož dne jsem napsal své ženě: „Doufejme, že mé (výše zmíněné) dopisy přijdou ještě včas na pravou adresu, neboť ještě by se při jasném poznání a pevné vůli dalo pomoci a mnohé zachránit. Protivník, rozloha jeho země a zákeřnost podnebí byly značně podceněny, a to se nyní mstí… Jen dobře, že jsem alespoň 5. 12. z vlastního rozhodnutí útok přerušil, jinak by se katastrofa stala nevyhnutelnou.“

Dne 10. prosince byly u Kastornaja a Jelce pozorovány ruské vykládky. U 2. armády rozšířil protivník svůj vlom a překročil silnici Livny–Černova. U mé armády hájila 10. (mot.) pěší divize Jepifaň. LIII. armádní sbor a XXIV. tankový sbor dosáhly linie Don–Šat–Upa.

Mezi 296. a 31. pěší divizí vznikla v těchto dnech nepříjemná mezera.

Dne 11. prosince se sbory našeho pravého souseda odpoutaly dále na západ. Jefremov byl ohrožen a 12. prosince opuštěn. K uzavření mezery u XXXXIII. armádního sboru měla 4. armáda předat 137. pěší divizi. Příchod této divize si však při velké vzdálenosti a špatném počasí musel vyžádat ještě nějaký čas. Všechny disponibilní pohyblivé síly armády musely být 12. prosince přivedeny pravému sousedu, který se dostal do tísně.

*) polní maršál letectva.

238

Dne 13. prosince pokračovaly ústupové pohyby u 2. armády. Záměr 2. tankové armády udržet linii Stalinogorsk–Šat–Upa se za těchto okolností nedal uskutečnit, zejména když 112. pěší divize už neměla potřebnou sílu k odporu, aby odolala útoku čerstvých ruských sil. Ústupový manévr musel pokračovat za úsek Plavy. Také u 4. armády vlevo od nás, zejména u tankových skupin 4 a 3, nemohla být postavení udržena.

Dne 14. prosince jsem se setkal s vrchním velitelem pozemního vojska, polním maršálem von Brauchitschem, v Roslavli. Polní maršál von Kluge byl rovněž přítomen. K této schůzce jsem musel urazit 22hodinovou jízdu autem ve sněhové vichřici. Vylíčil jsem vrchnímu veliteli pozemního vojska zevrubně situaci svého vojska a vyžádal si a obdržel povolení stáhnout armádu na linii Zuši a Oky, která v říjnových bojích nějakou dobu tvořila naši přední linii a byla od té doby do jisté míry vybudována.

Při této příležitosti byla projednána otázka, jak by se dala uzavřít zhruba čtyřicetikilometrová mezera, která zela mezi XXIV. tankovým sborem a XXXXIII. armádním sborem. 4. armáda měla k tomuto účelu předat 2. tankové armádě 137. pěší divizi. Polní maršál von Kluge však prozatím dal do pohybu jen 4 prapory pod velitelem divize. Označil jsem to za úplně nedostatečné a požádal o neprodlené zaslání chybějící poloviny. V bojích této divize o navázání spojení padl statečný generál Bergmann¹⁴¹. Osudná mezera nemohla být odstraněna.

Výsledkem porady v Roslavli byl následující rozkaz: „2. armáda se podřizuje vrchnímu veliteli 2. tankové armády. Obě armády mají držet postavení před Kurskem — před Orlem–Plavskoje–Aleksinem, v případě nutnosti Oku.“ Směl jsem právem předpokládat, že vrchní velitel pozemního vojska toto zmocnění oznámí Hitlerovi; pozdější události však činí alespoň pochybným, zda se to stalo.

Toho dne se u 2. armády projevil hluboký ruský vlom, který začal 13. prosince, přes Livny ve směru na Orel, při němž byla 45. pěší divize obklíčena a zčásti zničena. Náledí ztížilo všechny pohyby. Omrzliny způsobovaly větší ztráty než nepřátelská palba. XXXXVII. tankový sbor musel být stažen, protože jeho pravý soused, 293. pěší divize 2. armády, ustoupil od Jefremova.

Dne 16. prosince přišel na mou naléhavou prosbu Schmundt, který se zdržoval v naší blízkosti, na půl hodiny na letiště v Orlu, kde jsme spolu hovořili. Vážně jsem mu vylíčil situaci a požádal ho, aby to předal Vůdci. Na noc jsem počítal s telefonátem Hitlera a s odpovědí na mé návrhy, předané Schmundtovi. Při této rozmluvě jsem se dověděl od

239

…Schmundta o chystané změně ve vrchním velitelství pozemního vojska, o odchodu polního maršála von Brauchitsche.

Té noci jsem napsal: „V noci probdím mnoho hodin a lámu si hlavu, co bych ještě mohl učinit, abych pomohl svým ubohým mužům, kteří musí být v tomto šíleném zimním počasí venku bez ochrany. Je to strašné, nepředstavitelné. Lidé u OKH a OKW, kteří frontu nikdy neviděli, si o těchto poměrech nemohou učinit pojem. Telegrafují stále jen neproveditelné rozkazy a odmítají všechny prosby a návrhy.“

Té noci pak následoval očekávaný telefonát Hitlera¹⁴², který vyzval k vydržení, zakázal úhybné manévry¹⁴³ a přislíbil přísun doplňků — nemýlím-li se — 500 mužů! — vzdušnou cestou. Hitlerovy telefonáty se opakovaly při velmi špatné slyšitelnosti. Co se týkalo úhybných manévrů, byly na základě porady s polním maršálem von Brauchitschem v Roslavli už probíhaly a nedaly se jen tak zastavit.

Dne 17. prosince jsem vyhledal velící generály XXIV. a XXXXVII. tankového sboru, jakož i LIII. armádního sboru, abych se znovu informoval o stavu vojska a pohovořil o situaci. Tři generálové byli toho názoru, že se stávajícími silami není možné provést vytrvalou obranu východně od Oky. Šlo o to zachovat bojovou sílu vojska, dokud přísun čerstvých sil nedá obraně naději na úspěch. Hlásili, že vojsko začíná pochybovat o nejvyšším velení, které nařídilo poslední, zoufalý úder v úplně mylném posouzení nepřítele.

„Kdybychom byli ještě pohybliví a měli dřívější bojové stavy, byla by to hračka. Náledí ztěžuje všechny pohyby. Rus je na zimu zařízen a vystrojen a my nemáme nic.“

2. armáda se toho dne obávala průlomu na Novosil.

Vzhledem k této situaci jsem se rozhodl odletět se svolením skupiny armád do Vůdcova hlavního stanu a vylíčit Hitlerovi situaci své armády osobně, neboť všechny písemné a telefonické výklady nepřinesly žádný užitek. Rozmluva byla stanovena na 20. prosince. Do toho dne se polní maršál von Bock ohlásil nemocným a byl ve velení skupiny armád „Střed“ vystřídán polním maršálem von Klugem.

Dne 18. prosince bylo 2. armádě nařízeno hájit linii Tim–Livny–Verchovje a v příštích dnech se v návaznosti na pravé křídlo 2. tankové armády stáhnout až do linie Bolšaja Reka — Zuša. 2. tanková armáda se měla odpoutat do linie Mogilki–Verch. Plavy–Soročenka–Čunina–Kosmina.

XXXXIII. armádní sbor byl podřízen 4. armádě.

240

Dne 19. prosince zaujaly XXXXVII. tankový sbor a LIII. armádní sbor postavení na Plavě. Rozhodl jsem se stáhnout XXXXVII. tankový sbor do linie Ozerki — severozápadně od Podisinovky a shromáždit XXIV. tankový sbor v prostoru kolem Orla jako armádní zálohu, abych mu zajistil krátký odpočinek a měl pak k dispozici operační pohyblivou sílu.

4. armáda byla na svém pravém křídle silně napadena a místy zatlačena zpět.

Mé první propuštění

„Mníšku, mníšku, jdeš na těžkou cestu!“¹⁴⁴ Toto slovo, obměněné na naši situaci, jsem dostal slyšet od svých kamarádů, když jsem oznámil své rozhodnutí letět k Hitlerovi.

Měl jsem také jasno v tom, že nebude snadné přivést Hitlera k mému názoru. Tehdy jsem však ještě měl k našemu nejvyššímu velení důvěru, že je přístupné rozumným výkladům, jsou-li předneseny generálem se zkušenostmi z fronty. Tato důvěra mě provázela na letu ze zimní fronty severně od Orla do vzdáleného Východního Pruska s upraveným a dobře vytápěným Vůdcovým hlavním stanem.

Dne 20. prosince v 15.30 hod. jsem přistál na letišti v Rastenburgu ke své asi 5 hodin trvající rozmluvě s Hitlerem, která byla přerušena jen dvakrát krátce, na půl hodiny, k večeři a k promítání týdeníku, na nějž se Hitler vždy chodíval sám podívat.

Kolem 18. hodiny jsem byl Hitlerem přijat v přítomnosti Keitela, Schmundta a několika dalších důstojníků. Ani náčelník generálního štábu pozemního vojska, ani jiný představitel OKH se tohoto přednesu u nynějšího vrchního velitele pozemního vojska, jímž se Hitler po odvolání polního maršála von Brauchitsche učinil, nezúčastnil. Stál jsem tedy — jako 23. srpna 1941 — proti grémiu OKW sám.

Když se Hitler pohnul ke mně na pozdrav, zakoušel jsem poprvé s podivením ztrnulý, nepřátelský pohled, výraz v jeho očích, který ve mně vzbudil přesvědčení, že ho někdo jiný proti mně předpojal. Pochmurné osvětlení malé místnosti nepříjemný dojem zesilovalo.

Přednes začal mým vylíčením operační situace 2. tankové armády a 2. armády. Poté jsem přešel k záměru stáhnout obě armády po úsecích do postavení Zuša–Oka, který jsem, jak zmíněno, 14. prosince v Roslavli předložil polnímu maršálu von Brauchitschovi a k němuž jsem obdržel jeho svolení. Byl jsem přesvědčen, že Hitler je o tom zpraven. Tím větší bylo mé překvapení, když prudce vykřikl: „Ne, to zakazuji!“ Ohlásil jsem, že pohyb už

241

…v chodu, a že před jmenovanou říční linií není žádné vhodné trvalé postavení. Záleží-li mu na tom, aby zachoval vojsko a získat trvalé postavení na zimu, pak mu nezbývá vůbec žádná jiná volba¹⁴⁵.

Hitler: „Pak se musíte zarýt do země a hájit každý metr čtvereční země!“

Já: „Zarývání do země už není všude možné, protože je zmrzlá 1–1½ m hluboko a my se svým chatrným zákopnickým náčiním se už do země nedostaneme.“

Hitler: „Pak si musíte těžkými polními houfnicemi vystřílet si postavení v kráterech. My jsme to v první světové válce ve Flandrech také dělali.“

Já: „V první světové válce měly naše divize ve Flandrech šířky úseků 4–6 km a k své obraně dva až tři oddíly těžkých polních houfnic s poměrně bohatou municí. Mé divize mají hájit 20–40 km šířky fronty a já mám na divizi ještě 4 těžké houfnice, každou s asi 50 ranami. Kdybych je chtěl použít ke střílení kráterů, vytvořil bych každým dělem 50 mělkých prohlubní velikosti umyvadla a kolem nich černou skvrnu, ale nikdy ne postavení v kráterech! Ve Flandrech nikdy nebyly takové mrazy, jaké teď zakoušíme. Svou munici kromě toho potřebuji k obraně proti Rusům. Nedostaneme do země ani špičaté kůly pro stavbu vedení našich telefonů; i otvory pro ně musí být odstřeleny. Odkud máme vzít trhaviny pro budování postavení v takovém rozsahu?“

Hitler však trval na provedení svého rozkazu držet se tam, kde právě stojíme.

Já: „Pak to znamená přechod k poziční válce v nevhodném terénu, jako na západní frontě první světové války. Zažijeme pak tytéž materiálové bitvy a tytéž nesmírné ztráty jako tehdy, aniž bychom mohli vybojovat rozhodnutí. Už v této zimě obětujeme takovou taktikou výkvět našeho důstojnického a poddůstojnického sboru i doplňky schopné je nahradit, a tato oběť bude bez užitku a kromě toho nenahraditelná.“

Hitler: „Myslíte, že granátníci Fridricha Velikého umírali rádi? Chtěli také žít, a přece byl král oprávněn žádat od nich oběť jejich života. Pokládám se rovněž za oprávněného požadovat od každého německého vojáka oběť jeho života.“

Já: „Každý německý voják ví, že ve válce musí nasadit život za vlast, a naši vojáci dosud vpravdě dokázali, že jsou ochotni tuto oběť na sebe vzít. Tuto oběť však lze žádat jen tehdy, vyplatí-li se nasazení. Pokyn, který mi byl udělen, však musí

242

vést ke ztrátám, které nestojí v žádném poměru k dosažitelným výsledkům. Teprve v postavení Zuša–Oka, které jsem navrhl, najde vojsko opevnění vybudovaná za podzimních bojů a ochranu před nepohodou. Prosím, uvažte, že nám mnoho krvavých ztrát nezpůsobil nepřítel, nýbrž že nás abnormální mráz připravuje o dvakrát tolik lidí než nepřátelská palba. Kdo viděl lazarety plné omrzlých, ví, co to znamená.“

Hitler: „Vím, že jste se velmi snažil a často byl u vojska. Uznávám to. Ale stojíte událostem příliš blízko. Příliš na vás působí utrpení vojáka. Máte s vojákem příliš mnoho soucitu. Měl byste si zachovat větší odstup. Věřte mi, ze vzdálenosti vidí člověk věci ostřeji.“

Já: „Samozřejmě je mou povinností zmírňovat utrpení svých vojáků, jak jen dovedu. To je však obtížné, když muži stále ještě nemají žádnou zimní výstroj a pěchota z větší části chodí v plátěných kalhotách. Boty, prádlo, rukavice, kukly chybějí buď úplně, nebo se nacházejí v žalostném stavu.“

Hitler vybuchl: „To není pravda. Generální ubytovatel mi hlásil, že zimní výstroj je přidělena.“

Já: „Přidělena je ovšem, ale ještě nedošla. Sleduji její cestu přesně. Leží teď na nádraží ve Varšavě a odtamtud se už týdny nedostává dál následkem nedostatku lokomotiv a ucpání tratí. Naše požadavky v září a v říjnu byly příkře odmítnuty, a nyní je příliš pozdě.“

Generální ubytovatel byl zavolán a musel mé vylíčení potvrdit. — Goebbelsova¹⁴⁶ oděvní akce k Vánocům 1941 byla následkem této rozmluvy. Její výsledek se v zimě 1941/42 už nedostal do rukou vojáků. —

Poté byla projednána otázka bojových a proviantních stavů. Následkem silných výpadků motorových vozidel během období bláta a velkými mrazy nestačila přepravní kapacita pro zásobování ani u vojska, ani u kolon. Protože nebyla dodána žádná náhrada vypadlé tonáže, musela si vojska pomáhat sama prostředky země¹⁴⁷. Ty spočívaly v panjeských povozech a saních, které měly docela nepatrnou nosnost. Takových vehiklů bylo zapotřebí mnoho, aby nahradily chybějící nákladní automobily. K obsluze vyžadovaly mnohonásobně více lidí.

Hitler nyní vznesl požadavek nelítostně zmenšit podle jeho názoru nadměrně vybavené zásobovací jednotky a trén vojska, aby se uvolnily pušky pro frontu. Pokud se to dalo provést bez ohrožení zásobování, bylo to samozřejmě již provedeno. Více se dalo dosáhnout jen zlepšením ostatních zásobovacích

243

…prostředků, zejména železnice. Dalo velkou práci Hitlerovi tuto prostou skutečnost vysvětlit.

Pak přišla řeč na ubikace. Několik týdnů předtím byla v Berlíně uspořádána výstava¹⁴⁸ o opatřeních, jimiž OKH zamýšlelo na zimu pečovat o vojsko. Polní maršál von Brauchitsch si nenechal ujít, aby Hitlera provedl osobně. Výstava byla překrásná a bylo ji vidět i v týdeníku. Bohužel ale vojsko z těchto krásných věcí nemělo nic. Následkem nepřerušované pohyblivé války nemohlo být nic vybudováno a země nabízela velmi málo. Naše ubikace byly žalostné. Také o tom vládla u Hitlera nejasnost.

Při této části rozmluvy byl přítomen ministr zbrojení dr. Todt¹⁴⁹, rozumný muž se zdravým, lidským cítěním. Pod hlubokým dojmem z mého vylíčení poměrů na frontě mi daroval dvoje zákopová kamna, která se chystal Hitlerovi předvést a která měla sloužit jako model pro vojsko, aby si je samo vyrábělo prostředky země. Tak jsem obdržel alespoň jeden pozitivní výsledek dlouhé rozmluvy.

Během večeře jsem seděl vedle Hitlera a využil příležitosti, abych mu vylíčil podrobnosti o životě na frontě. Účinek těchto výkladů však nebyl takový, jak jsem věřil. Hitler i jeho okolí je zřejmě pokládali za přehnané.

Po jídle, když rozmluva pokračovala, navrhl jsem proto přeložit do OKW a do OKH důstojníky generálního štábu, kteří tuto válku prožili ve frontových funkcích. Řekl jsem:

„Z reakce pánů OKW jsem získal dojem, že naše hlášení a zprávy nejsou správně chápány a následkem toho vám také nejsou správně přednášeny. Pokládám proto za nutné přeložit důstojníky s frontovou zkušeností na místa v generálním štábu OKH a OKW. Proveďte výměnu stráže. V obou štábech zde nahoře sedí důstojníci od začátku války, tedy přes dva roky, aniž viděli frontu. Tato válka je tak odlišná od první světové války, že frontová činnost v první světové válce nedává žádnou znalost té nynější.“

Tím jsem nyní šťouchl do vosího hnízda. Hitler rozhořčeně odvětil: „Nemohu se nyní od svého okolí odloučit.“

Já: „Nepotřebujete se odlučovat ani od svých osobních adjutantů; na tom nezáleží. Důležité je naproti tomu nové obsazení rozhodujících míst v generálním štábu důstojníky, kteří mají čerstvé frontové zkušenosti, zvláště v zimní válce.“

Také tato prosba byla příkře odmítnuta. Má rozmluva skončila velkým nezdarem. Když jsem opouštěl poradní místnost, řekl Hitler Keitelovi¹⁵⁰: „Tohoto muže jsem nepřesvědčil!“ Tím byl dokonána trhlina, která se už nikdy nezhojila.

244

Příštího rána jsem před startem ke zpětnému letu ještě jednou volal generála Jodla, náčelníka velitelského štábu branné moci, abych mu zopakoval, že současné metody musí vést k nesnesitelným lidským obětem, které nelze zodpovídat. Jsou nutné zálohy, a to okamžitě, aby se upevnila situace v týlovém postavení, odpoutaném od protivníka. Tento telefonát neměl žádný rozpoznatelný účinek.

Dne 21. prosince jsem po telefonickém rozhovoru s Jodlem odletěl zpět do Orla. Na Hitlerův rozkaz byla má levá armádní hranice přeložena k ústí Žizdry do Oky. Touto změnou byla odpovědnost tankové armády rozšířena v nežádoucím rozsahu. Zbytek dne byl vyplněn zpracováním a vydáním rozkazů, které měly brát v počet Hitlerovy záměry.

Abych zajistil provedení těchto rozkazů, jel jsem 22. prosince k divizím XXXXVII. tankového sboru. Po krátké rozmluvě u velitelství sboru jsem se odebral do Černi k 10. (mot.) pěší divizi a vyložil veliteli divize, generálu von Loeperovi, účel rozkazu a důvody, které k němu Hitlera vedly. Poté jsem v odpoledních hodinách navštívil k témuž účelu 18. a 17. tankovou divizi. Kolem půlnoci jsem byl po mrazivé jízdě opět v Orlu. Nejpodstatnější velitelé byli nyní v každém případě mnou osobně zevrubně zpraveni o změně situace, vyvolané Hitlerovými rozkazy, a věřil jsem, že mohu událostem příštích dnů hledět vstříc s dobrým svědomím.

Den 23. prosince vyplnilo zpravování ostatních velících generálů. LIII. armádní sbor hlásil, že nyní je také 167. pěší divize silně otřesena. 296. pěší divize uhýbala na Beljov. Síla k odporu u tohoto sboru byla hodnocena už jen jako malá. Mezi jeho levým křídlem a XXXXIII. armádním sborem zela jako dříve velká mezera, kterou nebylo možno se stávajícími silami, mimo cesty téměř nepohyblivými, při neschůdnosti terénu uzavřít.

Rozhodl jsem se proto stáhnout 3. a 4. tankovou divizi po silnici Tula–Orel do Orla, tam je třídenním odpočinkem narychlo dát do pořádku a oba svazky pod velitelstvím XXIV. tankového sboru vést přes Karačev–Brjansk na sever k útoku proti křídlu protivníka postupujícího přes Oku. Hluboké nepřátelské vlomy u 2. armády však vynutily odklonění části těchto sil k novému krizovému bodu a zdržely shromáždění ve směru na Lichvin. Nepohyblivé části XXIV. tankového sboru byly sloučeny v zajišťovací posádku Orla.

Den 24. prosince jsem využil k návštěvě řady vánočních slavností v lazaretech. Mohl jsem mnohému zdatnému vojákovi připravit malou radost. Ale bylo to tesklivé počínání. Strávil jsem večer sám

245

…při své práci, dokud nepřišli Liebenstein, Büsing a Kahlden, kteří mi z kamarádské náklonnosti chvíli dělali společnost.

Dne 24. prosince ztratila 2. armáda Livny. Severně od Lichvinu překročil nepřítel Oku. Na rozkaz OKH byla 4. tanková divize vyslána na Beljov, aby protivníka zadržela. Jednotný protiútok XXIV. tankového sboru, který jsem plánoval, hrozil rozplynout se v dílčí akce.

V noci z 24. na 25. prosince ztratila 10. (mot.) pěší divize obchvatným ruským útokem Čerň. Úspěch Rusů byl překvapivě velký, protože části LIII. armádního sboru, bojující vlevo od 10. (mot.) pěší divize, už nedržely, takže se protivníkovi zde zdařil průlom. Části 10. (mot.) pěší divize byly v Černi obklíčeny.

Ohlásil jsem tuto nešťastnou událost neprodleně skupině armád. Polní maršál von Kluge mě zahrnul nejprudšími výtkami, vrcholícími tvrzením, že jsem měl nařídit vyklizení Černi, a to ne teprve této noci, nýbrž nejméně o 24 hodin dříve. Bylo to právě naopak. Já jsem — jak vylíčeno — osobně doručil Hitlerův rozkaz, aby se obec držela. Odmítl jsem tedy rozhořčeně neoprávněnou výtku, která mi byla učiněna.

Dne 25. prosince se obklíčeným částem 10. (mot.) pěší divize zdařilo prolomit ruský kruh a dosáhnout s několika sty zajatci vlastních linií. Byl nařízen ústup do postavení Zuša–Oka.

Večer došlo znovu k ostrému sporu s polním maršálem von Klugem, který mi vytýkal, že jsem mu podal nesprávné služební hlášení, a který zavěsil telefon se slovy: „Podám o vás hlášení Vůdci¹⁵¹.“ To už zašlo příliš daleko. Oznámil jsem náčelníkovi štábu skupiny armád, že po takovém zacházení už nejsem ochoten velet své armádě dál a že požádám o zproštění velení. Toto rozhodnutí jsem neprodleně telegraficky provedl.

Polní maršál von Kluge mě však u OKH předešel tím, že podal návrh na mé odvolání, jehož se mi ráno 26. prosince s přeložením do Vůdcovy zálohy¹⁵² OKH od Hitlera také dostalo. Mým nástupcem se stal vrchní velitel 2. armády, generál Rudolf Schmidt.

Dne 26. prosince jsem se rozloučil se svým štábem a vydal krátký denní rozkaz svým vojskům. Dne 27. prosince jsem opustil frontu, zůstal na noc v Roslavli, noc z 28. na 29. v Minsku, noc z 29. na 30. ve Varšavě, z 30. na 31. v Poznani, a na Silvestra jsem dorazil do Berlína.

Kvůli rozkazu na rozloučenou mým vojákům došlo ještě ke sporu mezi polním maršálem von Klugem a mým štábem. Skupina armád chtěla vydání rozkazu zabránit, protože polní maršál von Kluge se obával, že by mohl obsahovat kritiku nadřízených. Rozkaz byl přirozeně bezvadný; Liebenstein se postaral, aby moji muži dostali alespoň můj pozdrav na rozloučenou.

246

Rozlučkový rozkaz měl toto znění:

Vrchní velitel 2. tankové armády. A. H. Q., dne 26. 12. 1941.

Armádní denní rozkaz.

Vojáci 2. tankové armády!

Vůdce a nejvyšší velitel branné moci mě dnešním dnem zbavil velení.

V okamžiku, kdy se od vás odlučuji, vzpomínám 6 měsíců společného boje za velikost naší země a za vítězství našich zbraní, vzpomínám v hluboké úctě všech těch, kteří dali krev a život za Německo. Vám, svým bojovým druhům, děkuji z nejhlubšího srdce za všechnu věrnost, oddanost a pravé kamarádství, které jste v této dlouhé době vždy znovu dokazovali. Byli jsme spolu spojeni na zdar i zmar, a bylo mou největší radostí smět se o vás starat a smět se za vás zasazovat.

Žijte blaze!

Vím, že budete jako dosud chrabře bojovat a přes zimní nouzi a přesilu zvítězíte. Mé myšlenky vás provázejí na vaší těžké cestě. Jdete ji za Německo!

Heil Hitler!¹⁵³ podepsán Guderian.