Staré texty

Knihovna · Třetí říše a druhá světová válka · Paměti vojáka

VII. MIMO SLUŽBU

Šedé číslice v textu označují strany německého vydání (Neckargemünd 1960), podle nichž se citují odkazy a rejstříky.

247

Nespravedlivé zacházení, které se mi dostalo, mě zpočátku pochopitelně velmi rozhořčilo. Z Berlína jsem proto v prvních dnech ledna 1942 podal návrh na vojenskosoudní vyšetřování proti sobě s cílem vyvrátit výtky polního maršála von Klugeho a vyjasnit důvody svého jednání. Můj návrh byl Hitlerem zamítnut. Odůvodnění tohoto opatření jsem se nedozvěděl. Zřejmě nikdo nechtěl vyjasnění. Vědělo se přesně, že mi bylo učiněno bezpráví.

Bezprostředně před mým odjezdem z Orla se objevil plukovník Schmundt, aby z Hitlerova příkazu vyjasnil skutkový stav. Dověděl se pravdu od Liebensteina a řady frontových generálů a zpravil o tom svého zástupce ve Vůdcově hlavním stanu těmito slovy: „Tomu muži bylo učiněno bezpráví. Celá armáda se za něho staví a lne k němu. Musíme se podívat, jak to dáme opět do pořádku.“ Čestná vůle idealisty Schmundta je nepochybná. Nezdařilo se mu však své dobré předsevzetí prosadit. Důvody toho leží v působení jiných osobností.

Nyní jsem seděl nečinně v Berlíně, zatímco moji vojáci museli jít dál svou těžkou cestou. Věděl jsem, že se každý můj krok a každý výrok sleduje. Proto jsem se v prvních měsících úplně stáhl a svůj byt jsem téměř neopouštěl. Přijato bylo jen málo návštěvníků.

Jedním z prvních byl Sepp Dietrich1, velitel Leibstandarte, který zavolal z Říšského kancléřství, aby se ohlásil. Prohlásil, že to učinil záměrně, aby „lidem nahoře“ ukázal, že mi bylo učiněno bezpráví a že on se na tom nepodílí. Dietrich svůj názor netajil ani před Hitlerem.

Personální změny na vedoucích místech pozemního vojska nebyly odvoláním polního maršála von Rundstedta a mým nikterak ukončeny. Četní, dosud osvědčení generálové byli bez odůvodnění nebo s velmi chatrným odůvodněním sesazeni, mimo jiné generálové Geyer, Förster a Hoepner. Polní maršál Ritter von Leeb a generál Kübler2 odešli na vlastní žádost. Generálplukovník Strauß se hlásil nemocným.

Tato „čistka“ se neobešla bez značných protestů. Zvláštní následky měl případ generálplukovníka Hoepnera, jemuž Hitler při propuštění odňal právo nosit uniformu a řády, jakož i pensi a služební byt. Hoepner tyto protiprávní rozkazy neuznal a právníci OKH a OKW byli dost mužní, aby Hitlerovi přednesli, že k takovým krokům není oprávněn, nýbrž že musí zavést disciplinární

248

řízení proti Hoepnerovi, jehož výsledek by nemohl být v Hoepnerův prospěch pochybný. Hoepner samostatně zkrátil svou frontu a v telefonickém rozhovoru se svým přímým nadřízeným, polním maršálem von Klugem, se rozhořčeně vyjádřil o „laickém vedení“; ten Hoepnerova opatření hlásil dál. Hitlera to přivedlo do velkého hněvu.

Výsledkem těchto mrzutostí byl zákon o odstranění posledních zábran3 v oblasti zákonodárství, výkonné moci a soudnictví, který Reichstag 26. dubna 1942 jednomyslně schválil. Tento zákon završil vývoj, který zahájil neblahý zmocňovací zákon z 23. března 1933, a opatřil diktátorovi Německa právní základ pro každý druh zvůle. Německo tím přestalo být moderním právním státem. — Na vzniku obou zákonů se vojáci nepodíleli. Měli jen nést jejich zhoubné následky.

Mrzutosti posledních měsíců zesílily mou začínající srdeční chorobu; rozhodl jsem se proto na radu lékaře jít koncem března 1942 se svou ženou na čtyřnedělní léčení do Badenweileru. Klid krásné jarní krajiny a lázeňské koupele působily po zážitcích v Rusku uklidňujícím způsobem na srdce i na mysl. Ale po návratu do Berlína jsem měl velkou starost o svou milou ženu, protože ji zlá sepse na měsíce upoutala na lůžko.

Kromě toho se osobní poměry v Berlíně staly kvůli četným návštěvníkům a dotěrným tazatelům tak neutěšenými, že jsme se rozhodli použít malé dědictví na získání domku u Bodamského jezera nebo v Salzkammergutu, abychom se vymanili z atmosféry říšského hlavního města. Koncem září jsem požádal o potřebnou dovolenou prostřednictvím pro to příslušného generála Fromma, vrchního velitele náhradního vojska, který mě poprosil, abych ho vyhledal.

Několik dní předtím jsem obdržel od Rommela z Afriky telegrafické oznámení, že se musí z důvodů nemoci vrátit do Německa a že u Hitlera podal návrh, abych byl pověřen jeho zastupováním. Tento návrh byl však Hitlerem zamítnut.

Fromm mi nyní položil otázku, zda počítám s opětovným povoláním do služby. Odpověděl jsem záporně. Den po mém návratu ze Salzkammergutu zavolal znovu a požádal o mou návštěvu. Oznámil mi, že den předtím mluvil se Schmundtem a dověděl se od něho, že o mém opětovném zařazení nemůže být řeč. Vůdce však slyšel, že si zamýšlím koupit usedlost v jižním Německu. Ví, že pocházím z Warthegau nebo ze Západního Pruska, a přeje si proto, abych se usadil tam a ne v jižním Německu. Zamýšlí poskytnout všem nositelům dubové ratolesti k Rytířskému kříži Železného kříže dotaci říše, která má spočívat především v pozemkovém majetku. Ať si doma vyberu4 vhodný objekt.

Po tomto sdělení jsem mohl v každém případě pověsit vojenský kabát na hřebík a věnovat se zcela přechodu do civilního povolání.

249

Prozatím k tomu však nedošlo. Má srdeční choroba se na podzim 1942 zřetelně zhoršovala. Koncem listopadu jsem prodělal úplné zhroucení, zůstal několik dní téměř bez vědomí a bez přijímání potravy a zotavoval jsem se jen pomalu díky odbornému léčení výtečného profesora von Domaruse5, jednoho z předních berlínských specialistů. K Vánocům jsem mohl na hodiny opustit postel a v lednu činilo ozdravění pomalu pokroky, takže jsem koncem února chtěl přistoupit k výběru statku ve Warthegau a převzít své nové civilní povolání zemědělce. K tomu však také už nemělo dojít.

V roce 1942 dosáhlo německé východní vojsko ještě jednou v útoku — od 28. června do konce srpna — úspěchů, které vedly jižní křídlo (Kleist) na hřeben Kavkazu a severně od něho postupující 6. armádu (Paulus) k Stalingradu na Volze. Operace byly opět nasazeny excentricky. Cíle jim vytčené nebyly v souladu se silami oslabenými útrapami zimního tažení 1941/42. Jako v srpnu 1941 se Hitler hnal za hospodářskými a ideologickými cíli, dřív než byla zlomena vojenská síla nepřítele. Ovládnutí ropných polí u Kaspického moře, přerušení plavby na Volze, jakož i ochromení průmyslu Stalingradu mu sloužily jako odůvodnění pro z vojenského stanoviska nepochopitelné operační směry.

Mohl jsem tyto události sledovat jen podle tisku a rozhlasu a podle občasných zpráv kamarádů6. Ale to stačilo, abych poznal, že se situace značně zhoršila a po katastrofě u Stalingradu koncem ledna 1943 byla již i bez zásahu západních mocností dost hrozivá. Tato druhá fronta se však už ohlašovala anglickým pokusným vyloděním u Dieppe 19. srpna 1942 ve Francii.

V listopadu 1942 se Spojenci vylodili v severní Africe. Situace našich tam bojujících vojsk se tím stala hrozivou.

Dne 25. září odvolal Hitler ostatně náčelníka generálního štábu pozemního vojska, generálplukovníka Haldera, a na jeho místo postavil generála Zeitzlera. Při této změně bylo zpracování personálií generálního štábu odňato náčelníkovi tohoto úřadu a přeneseno na Personální úřad pozemního vojska, který podléhal Hitlerovi bezprostředně. Toto pronikavé opatření zbavilo náčelníka generálního štábu jednoho z jeho posledních práv na poli vedení celého generálního štábu. Zeitzler proti tomu marně protestoval.

Odvoláním Haldera dokonal Hitler konečně řez, který na podzim 1939 neprovedl, ačkoli už tehdy v něm doutnala hluboká, nepřeklenutelná nedůvěra k vedoucím osobnostem pozemního vojska. Tři roky spolupracovali proti svému vnitřnímu přesvědčení muži, kteří si byli navzájem proti mysli a hluboce si nedůvěřovali. Mělo se to nyní změnit? Bude mít Hitler k Zeitzlerovi větší důvěru než k Brauchitschovi a

250

Halderovi? Bude se teď řídit radami odborníků? Na odpovědi na tyto otázky závisel osud německého národa.

V každém případě přistoupil nový muž k svému dílu s největší horlivostí. Zastával svůj názor otevřeně i vůči Hitlerovi a bojoval za své přesvědčení. Pětkrát mu nabídl svou demisi a pětkrát byl odmítnut, až Hitlerova nedůvěra k němu narostla tak, že se s ním rozešel. Prosadit se proti Hitlerovi mu nebylo dáno.

Běh událostí na východní frontě během Zeitzlerova úřadování ukazují mapy 27 a 28.

Vysvětlivky

  1. Sepp Dietrich velel Leibstandarte SS Adolf Hitler od roku 1933 do 7. dubna 1943. Jeho II. prapor 28. května 1940 ve stodole v La Plaine au Bois u Wormhoudtu v severní Francii zastřelil britské a francouzské zajatce; uvádí se osmdesát až osmdesát jedna mrtvých a nikdo za to nikdy nebyl stíhán. Americký vojenský tribunál v Dachau ho 16. července 1946 v procesu o masakr u Malmedy odsoudil na doživotí za podíl na vraždění amerických zajatců; trest byl později zkrácen na 25 let. Mnichovský krajský soud ho roku 1957 odsoudil na 18 měsíců jako pomocníka při vraždách v „noci dlouhých nožů“. Jeho telefonát z Říšského kancléřství je v knize drobná epizoda.↩︎

  2. Ludwig Kübler (1889–1947), generál horských vojsk. V letech 1938–1940 velitel 1. horské divize, od 25. 10. 1940 XXXXIX. horského sboru, od konce prosince 1941 do 21. 1. 1942 vrchní velitel 4. armády — odtud odešel, jak píše Guderian, „na vlastní žádost“ (zdroje uvádějí, že byl odvolán, protože nesplnil očekávání). Od července 1943 velitel zajišťovacích a zápolních vojsk skupiny armád Střed, od října 1943 velitel Operační zóny Jaderské přímoří. Jugoslávský vojenský soud v Ljubljani ho 17. 7. 1947 odsoudil k smrti — rozhodující byl jeho sborový rozkaz č. 9 z 24. 2. 1944 o „teroru proti teroru“, dovolující oběšení či zastřelení zajatých partyzánů a kolektivní opatření proti vesnicím — a 18. 8. 1947 byl oběšen. Jeho bratr, generálporučík Josef Kübler, byl oběšen 26. 2. 1947 v Bělehradě.↩︎

  3. Název „zákon o odstranění posledních zábran“ není oficiální a o zákon nešlo. Reichstag 26. dubna 1942 po Hitlerově řeči, v níž jako příklad selhání justice uvedl mírný rozsudek nad Ewaldem Schlittem, přijal usnesení, jímž byl Hitler výslovně zproštěn vázanosti platnými právními předpisy a bylo mu přiznáno právo každého, kdo neplní své povinnosti, zbavit úřadu a potrestat. Guderian odtud datuje konec právního státu — tedy od roku 1942 a od křivdy na generálovi, ne od norem z let 1933 až 1935, z nichž jmenuje jen zmocňovací zákon z 23. března 1933. Hoepner byl 8. ledna 1942 propuštěn a Hitler mu odňal penzi i právo nosit uniformu a řády, což odporovalo zákonu i předpisům wehrmachtu; Hoepner se o penzi s Říší soudil a vyhrál. Závěrečná věta, že vojáci se na uskutečnění obou zákonů nepodíleli, je obhajoba, ne zjištění.↩︎

  4. „Dotací Říše v pozemkovém majetku“ se rozuměl statek na území záboru. Guderian převzal 15. října 1943 velkostatek Deipenhof o 974 hektarech v okrese Hohensalza ve Warthegau, dnes Głębokie v Polsku; jeho výnosová hodnota byla odhadnuta na 1,23 milionu říšských marek a na přestavbu a novostavby bylo vyčleněno 43 000 marek. Warthegau bylo území odtržené od Polska a připojené k Říši; dosavadními vlastníky statku byli Poláci. Guderian v knize uvádí jen Hitlerův vzkaz o dotaci a vlastní rozhodnutí vybrat si objekt „ve své domovině“ — bez toho, co bylo území záboru a co se stalo s předchozími vlastníky, nelze odstavec pochopit.↩︎

  5. Profesor von Domarus, berlínský internista, „jeden z prvních berlínských specialistů“, který léčil Guderiana po úplném zhroucení koncem listopadu 1942 (s. 248–249); jediný lékař jmenovaný v knize. Celé jméno, data, specializace ani osud se nepodařilo zjistit — pravděpodobně Alexander von Domarus.↩︎

  6. Guderian byl zproštěn velení 26. prosince 1941 a generálním inspektorem tankových vojsk byl jmenován 1. března 1943 — mimo službu byl tedy čtrnáct měsíců. Po celou tu dobu nebyl u žádného štábu ani velitelství a válku sledoval, jak sám píše, „podle tisku a rozhlasu a podle občasných zpráv kamarádů“. Pro posouzení kapitoly VIII a následujících je to podstatné: od tohoto místa Guderian o ději, který vypráví, není očitým svědkem. Kapitola VIII je kompilace z dokumentů, k níž na začátku sám uvádí pramen.↩︎