Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Ibn al-Athír: Vpád Tatarů

Poznámka k tomuto vydání

„Kéž by mě matka nebyla porodila“

Na jaře roku 1220 padla Buchara a po ní Samarkand. Během tří let zmizela říše chórezmšáhů, největší muslimský stát své doby, a jezdci, o nichž do té doby v Bagdádu, Mosulu ani Káhiře skoro nikdo neslyšel, prošli Persií, Kavkazem a kipčackou stepí až na Krym a na Rus. Muž, který o tom podal první souvislou zprávu v arabštině, seděl v Mosulu, tisíce kilometrů od Buchary, a psal podle toho, co mu vyprávěli uprchlíci, kupci a učenci. Začal slovy, která se od té doby citují v každých dějinách Mongolů: několik let prý váhal, zda má o té události vůbec psát, protože kdo by mohl lehce napsat úmrtní oznámení islámu a muslimů; kéž by ho matka nebyla porodila, kéž by byl zemřel dřív a upadl v zapomenutí.

Ten muž se jmenoval Izz ad-Dín Abu l-Hasan Alí a byl znám jako Ibn al-Athír. Narodil se roku 1160 v Džazírat Ibn Umar na Tigridu (dnešní Cizre v Turecku) v rodině zengíovského úředníka a většinu života prožil v Mosulu jako soukromý učenec; zemřel tam roku 1233. Dva jeho bratři, Madžd ad-Dín a Dijá’ ad-Dín, se proslavili jako znalec tradic a jako stylista a vezír. On sám napsal vedle dějin mosulských atabegů a slovníku Prorokových druhů především al-Kámil fí t-ta’ríkh, „Úplnou knihu dějin“: letopis světa od stvoření do roku 628 hidžry (1231), uspořádaný po letech. Pro starší doby je závislý na předchůdcích, pro vlastní dobu – křížové výpravy, Saladina a jeho dědice, zánik chórezmské říše – je jedním z hlavních pramenů, které máme.

Co je tato kniha

Tento svazek přináší v úplnosti závěrečných dvanáct let kroniky, léta 617–628 hidžry (od března 1220 do října 1231). Nic jsme nevynechali ani nezkrátili: vedle slavných oddílů o Tatarech tu čtenář najde i všechno ostatní, co autor k těm letům zapsal – války chórezmského prince Džalál ad-Dína v Ázerbájdžánu a Gruzii, sváry Saladinových synovců, smrt chalífy an-Násira, vydání Jeruzaléma císaři Fridrichu II., ceny obilí, zatmění, povodně a úmrtí autorových přátel. Právě tato směs ukazuje, jak vpád vypadal očima současníka: nikoli jako kapitola učebnice, ale jako zprávy, které přicházely po částech, přerušované místními starostmi.

Ibn al-Athír Mongoly nikdy neviděl. Říká jim Tataři, jména jejich velitelů nezná (Čingischána jmenuje, Džebeho a Sübedeje nikoli) a oddíl, který prošel Kavkazem na Rus, nazývá „západní Tataři“. Své zpravodaje však uvádí: právníka, kterého Tataři v Buchaře zajali a který jim unikl, kupce, kteří byli v Hamadánu, když tam chórezmšáh dorazil, kupce, který přijel do Ámidu, gruzínského vyslance; a kde si zprávy odporují, říká, které věří víc a proč. Poslední rok jeho letopisu zastihl Tatary už v sousedství Mosulu, u Irbílu a v Džazíře. O osudu Džalál ad-Dína, zabitého v srpnu 1231, se už nedozvěděl; kronika končí uprostřed dění, čtvrt století před pádem Bagdádu.

Předloha a způsob překladu

Překládali jsme přímo z arabštiny. Základem byl text bejrútského vydání nakladatelství Dár al-kutub al-ʿilmíja (svazek 10, s. 398–497): v digitálním přepisu, který zpřístupňuje korpus OpenITI (text 0630IbnAthirCizzDin.Kamil, verze JK000911; podle jeho záhlaví druhý tisk z roku 1415 hidžry, tj. 1995, který připravil Abdalláh al-Kádí), a v naskenovaném čtvrtém tisku z roku 2003, který prohlédl Muhammad Júsuf ad-Dakkák (digitální kopie Internet Archive). Oba tisky mají totéž stránkování. První vědecké vydání kroniky pořídil švédský orientalista C. J. Tornberg (Leiden 1851–1876).

Přepis i tisk mají chyby. V přepisu na několika místech vypadla slova i celé půlvěty – nejdelší výpadky jsou na s. 406, 415, 423, 439, 445 a 462 tisku – a všechna taková místa jsme doplnili podle tisku. Tisk sám má řadu zjevných chyb (zaměněné tečky u písmen, zkomolená vlastní jména, tu a tam vypadlé slovo). Kde je tištěné znění srozumitelné, držíme se ho; kde srozumitelné není, čteme podle smyslu a ve vysvětlivce to říkáme slovy „tisk má …, čteme …“. Zkomolená místní jména uvádíme ve správné podobě a tištěný tvar zmiňujeme ve vysvětlivce.

Překlad vznikl s pomocí umělé inteligence ve dvou krocích. Po prvním překladu byl celý text znovu, odstavec po odstavci, srovnán s arabským zněním a souběžně stránku po stránce s tiskem; při tom byly opraveny omyly v porozumění, data a jména a prověřeny vysvětlivky. Není to vědecká edice a nemůže nahradit práci arabisty; chce českému čtenáři zpřístupnit text, který podle všeho v češtině dosud nevyšel. Novodobé překlady do jiných jazyků (úplný anglický překlad tohoto období pořídil D. S. Richards, 2006–2008) jsme jako předlohu nepoužili.

Členění, data, jména

Kronika je členěna po letech hidžry a uvnitř roku do oddílů s nadpisy začínajícími slovem dhikr („zpráva o…“). Toto členění zachováváme: každý rok tvoří kapitolu, autorovy nadpisy oddílů jsou mezititulky. Jen rok 617, zdaleka nejdelší, jsme rozdělili do dvou kapitol. Podtitulky kapitol, úvodní odstavce v hranatých závorkách a všechny vysvětlivky jsou naše.

Letopočty a data ponecháváme podle hidžry a v hranatých závorkách připojujeme přepočet na juliánský kalendář. Přepočet vychází z tabulkového kalendáře; skutečný začátek měsíce se podle pozorování srpku mohl o den či dva lišit, a kde autor uvádí den v týdnu, řídíme se jím. Rok hidžry je o jedenáct dní kratší než sluneční, a proto se jeho začátek posouvá: rok 617 začal 8. března 1220, rok 628 už 9. listopadu 1230. Autor navíc pod jeden rok často shrnuje děje několika let – pod rokem 617 vypráví naráz celé tažení z let 1219–1224 –, na což upozorňují vysvětlivky.

Arabská, perská a turkická jména přepisujeme zjednodušeně česky (š, č, dž, ch, gh, dlouhé samohlásky); jména Mongolů uvádíme ve vysvětlivkách v podobě, kterou užívají ostatní knihy této knihovny (Čingischán, Džebe, Sübedej, Ögedej). Slovo „Tataři“ v textu ponecháváme, protože tak nájezdníkům říkal celý tehdejší svět; ve vysvětlivkách mluvíme o Mongolech. Tituly a pojmy, které nemají český protějšek (chórezmšáh, atabeg, hádžib, šihna, iktá’, chutba), ponecháváme a při prvním výskytu v kapitole vysvětlujeme. Kletby a zbožné formule, jimiž autor provází jména nepřátel, Proroka i zemřelých, překládáme, jak stojí.

Jak knihu číst

Ibn al-Athír je svědek z druhé ruky a svědek zaujatý. Počty zabitých jsou dobové odhady, nikoli sčítání; chronologie je místy zmatená; o tom, co se dělo na východ od Persie, věděl málo. Je to však svědek soudný: rozlišuje, co slyšel od koho, přiznává, čemu sám sotva věří, a hledá příčiny – neschopnost chórezmšáha, který před válkou vyhubil sousední vládce a sám pak utekl, rozbroje muslimských knížat, souběh mongolského vpádu se vpádem Franků do Egypta. Nenávidí Tatary, Franky i Gruzíny, ale stejně příkře soudí chalífu an-Násira a Džalál ad-Dína, jehož vojsko plenilo muslimské země stejně jako cizí. Kde se jeho zprávy rozcházejí s tím, co víme z perských, čínských, ruských a latinských pramenů, říkají to stručně vysvětlivky.

Na obálce a v první kapitole je miniatura z perského veršovaného eposu z konce 14. století: Čingischán stojí na kazatelně bucharské mešity a oznamuje obyvatelům, že je Božím trestem za jejich hříchy. Tuto scénu Ibn al-Athír nezná; pochází z pozdější perské tradice a ukazuje, jak si pád Buchary vykládaly další generace.