Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Ibn al-Athír: Vpád Tatarů

Rok 617 (1220–1221): Vpád Tatarů do zemí islámu

[Kapitola líčí první mongolský vpád do islámského světa: příčiny války s chórezmšáhem Muhammadem, pád Buchary a Samarkandu (1220), sultánův útěk a smrt na ostrově v Kaspickém moři a tažení oddílu, jemuž autor říká „západní Tataři“, přes severní Persii, Ázerbájdžán a Gruzii, Derbentem do stepí severně od Kavkazu, na Krym, na Rus a k Volze (1220–1223). Ibn al-Athír vyprávění zařadil pod rok 617 hidžry (1220–1221), ale vylíčil v něm naráz děje let 616–620 (1219–1224); skutečná data jednotlivých událostí uvádějí vysvětlivky.]

O vpádu Tatarů do zemí islámu

Po několik let jsem se zdráhal o této události psát, neboť mi připadala příliš hrozná a příčilo se mi ji zaznamenávat; jednou nohou jsem k tomu vykročil a druhou zase couvl. Komu by totiž bylo snadné psát oznámení o smrti islámu a muslimů? Komu by bylo lehké o tom vyprávět? Kéž by mě matka nebyla porodila, kéž bych byl zemřel dříve, než se to stalo, a upadl v naprosté zapomnění!¹ Několik přátel mě však pobízelo, abych ji sepsal, a já stále váhal. Nakonec jsem usoudil, že nechat to být není k žádnému užitku.

Pravíme tedy: tento oddíl² obsahuje zprávu o největší události a nejtěžší pohromě, jaké podobnou dny ani noci dosud nezrodily; dolehla na všechno tvorstvo, a na muslimy zvlášť. Kdyby někdo řekl, že svět od chvíle, kdy Bůh – sláva Mu, Nejvyššímu – stvořil Adama, až dodnes nebyl ničím podobným postižen, měl by pravdu, neboť dějiny neobsahují nic, co by se jí blížilo nebo jí bylo aspoň podobné.

K největším událostem, o nichž se v dějinách vypráví, patří to, co učinil Nabuchodonozor³ synům Izraele, když je pobíjel a zpustošil Jeruzalém. Co je však Jeruzalém proti zemím, které zpustošili tito proklatci a v nichž je každé město mnohokrát větší než Jeruzalém?

A co jsou synové Izraele proti těm, které pobili oni? Vždyť obyvatel jediného města z těch, jež vyvraždili, bylo víc než všech synů Izraele. Snad lidstvo nespatří nic podobného, dokud svět nezanikne a pozemský život neskončí – leda Goga a Magoga. Vždyť i Dadždžál⁴ ušetří ty, kdo půjdou za ním, a zahubí jen ty, kdo se mu vzepřou; tihle však neušetřili nikoho: zabíjeli ženy, muže i děti, rozparovali břicha těhotných a zabíjeli nenarozené. Bohu náležíme a k Němu se navrátíme (Korán 2:156); není moci ani síly než u Boha vznešeného, velikého – to říkáme nad touto pohromou, jejíž jiskry se rozlétly do všech stran a jejíž zkáza zasáhla všechny; táhla zeměmi jako mrak hnaný větrem.

Jakýsi lid totiž vyšel z končin Číny a zamířil do zemí Turkestánu, jako je Kášgar a Balásághún, odtud pak do zemí Mávaránnahru,⁵ jako je Samarkand, Buchara a jiné; zmocnil se jich a naložil s jejich obyvateli tak, jak vylíčíme. Potom jeden jejich oddíl přešel do Chorásánu a vyřídil jej dobýváním, pustošením, vražděním a pleněním; odtud pokračoval do Rajje, Hamadánu a Džibálu se všemi jeho městy až k hranici Iráku, pak do zemí Ázerbájdžánu a Arránu,⁶ zpustošil je a pobil většinu jejich obyvatel, takže unikl jen vzácný uprchlík – to vše za necelý rok.⁷ O něčem takovém nikdo nikdy neslyšel.

Když byli hotovi s Ázerbájdžánem a Arránem, táhli k Derbentu ve Širvánu⁸ a zmocnili se jeho měst; nedotčena zůstala jen pevnost, v níž sídlil jejich král.

Kolem ní prošli do země Alanů a Lakzů a dalších rozličných národů, které v těch končinách žijí, a zahrnuli je vražděním, pleněním a pustošením. Potom zamířili do země Kipčaků,⁹ kteří patří k nejpočetnějším z Turků, a pobili každého, kdo se jim postavil; ostatní uprchli do houštin a na vrcholky hor a opustili svou zemi, které se tito Tataři¹⁰ zmocnili. To vše vykonali v nejkratším čase; nezdrželi se nikde déle, než kolik trval sám pochod, nic víc.

Jiný oddíl, odlišný od tohoto, táhl do Ghazny a jejího kraje a do sousedních zemí Indie, Sidžistánu a Kirmánu¹¹ a počínal si tam stejně jako tito, ba ještě hůř. Nic podobného ještě k lidským uším nedolehlo. Vždyť ani Alexandr, o němž se dějepisci shodují, že ovládl svět, jej neovládl tak rychle, nýbrž asi za deset let, a nikoho nezabíjel; spokojil se s tím, že se mu lidé podrobili. Tihle se však asi za rok zmocnili největší části obydleného světa, a to té nejkrásnější, nejvíce zvelebené a nejlidnatější, jejíž obyvatelé mají ze všech lidí na zemi nejvyrovnanější povahu a mravy. A v zemích, kam ještě nedorazili, neulehl nikdo ke spánku jinak než ve strachu, že přijdou, a v očekávání jejich příchodu.

Navíc nepotřebují, aby jim někdo přivážel zásoby a posily: mají s sebou ovce, skot, koně a jiná zvířata a nejedí nic než jejich maso. Zvířata, na nichž jezdí, si kopyty rozhrabávají zem a žerou kořínky rostlin; ječmen neznají. Když se tedy někde utáboří, nepotřebují nic zvenčí. Co se týče jejich náboženství, klanějí se slunci při jeho východu a nic nepokládají za zakázané: jedí všechna zvířata, i psy, vepře a jiné. Neznají manželství; k ženě chodí více mužů, a když se narodí dítě, nezná svého otce.¹²

Islám a muslimové byli v této době postiženi pohromami, jaké nepostihly žádný jiný národ. Jednou z nich jsou tito Tataři – Bůh je zohav –, kteří přitáhli z východu a napáchali skutky, nad nimiž užasne každý, kdo o nich uslyší; uvidíš je vylíčené souvisle a podrobně, dá-li Bůh Nejvyšší.

Další z nich je vpád Franků – Bůh je proklej – ze západu do Sýrie, jejich tažení do Egypta a to, že se v něm zmocnili pohraniční pevnosti Damietty;¹³ Egypt, Sýrie i další země byly blízko tomu, aby je ovládli, nebýt milosti Boha Nejvyššího a vítězství, jež nad nimi dal. Psali jsme o tom pod rokem 614 [1217–1218].

A další je to, že mezi těmi, kdo zůstali obou těchto nepřátel ušetřeni, je meč tasen a rozbroje jsou v plném proudu; i o tom jsme již psali. Bohu náležíme a k Němu se navrátíme. Prosíme Boha, aby islámu a muslimům seslal pomoc od sebe, neboť není nikoho, kdo by islámu pomohl, podpořil jej a hájil. „A když Bůh chce nějakému lidu zlé, nelze to odvrátit a nemají kromě Něho žádného ochránce.“ (Korán 13:11)

Těmto Tatarům se totiž všechno podařilo jen proto, že nebylo nikoho, kdo by jim bránil. A nebylo ho proto, že chórezmšáh Muhammad¹⁴ se předtím zmocnil těch zemí, jejich krále pobil a vyhubil a zůstal sám jediným sultánem všech těch krajů; když pak před Tatary uprchl, nezbyl v těch zemích nikdo, kdo by je zadržel a kdo by země ubránil – „aby Bůh dokonal věc, jež se měla stát“ (Korán 8:42). A nyní nastal čas, abychom vylíčili počátek jejich vpádu do těchto zemí.

O vpádu Tatarů do Turkestánu a Mávaránnahru a o tom, co učinili

Tohoto roku vytáhli Tataři do zemí islámu. Je to početný rod Turků; jejich sídla jsou v horách Tamghádže směrem k Číně a od zemí islámu je dělí cesta delší než šest měsíců. Příčinou jejich vpádu bylo toto: jejich král, zvaný Čingischán a známý jako Temüdžin,¹⁵ opustil svou zemi, vytáhl do končin Turkestánu a vyslal skupinu kupců a Turků s velkým množstvím stříbra, bobřích kožešin a jiného zboží do zemí Mávaránnahru, do Samarkandu a Buchary, aby mu nakoupili látky na oděvy.

Dorazili do města v zemi Turků jménem Otrar,¹⁶ které je nejzazším místem chórezmšáhovy državy, a chórezmšáh tam měl místodržícího. Když k němu tato skupina Tatarů přišla, poslal chórezmšáhovi zprávu o jejich příchodu a o tom, jaké bohatství s sebou mají. Chórezmšáh mu vzkázal, ať je pobije, zboží jim odebere a pošle mu je. Místodržící je tedy pobil a poslal, co měli; bylo toho velmi mnoho. Když to chórezmšáh dostal, rozdělil zboží mezi kupce z Buchary a Samarkandu a vybral od nich jeho cenu.

Poté co chórezmšáh odňal Mávaránnahr Chitajům, uzavřel cesty do zemí Turkestánu a do krajů za ním. Také jiný oddíl Tatarů totiž kdysi dávno vytáhl, když ty země ještě patřily Chitajům; a když chórezmšáh odňal Chitajům země v Mávaránnahru a pobil je a tito Tataři se zmocnili Turkestánu – Kášgaru, Balásághúnu a dalších míst –, začali válčit s chórezmšáhovými vojsky.¹⁷ Proto jim zamezil dovoz oděvů a jiného zboží.

O příčině jejich vpádu do zemí islámu se vypráví i něco jiného, co se do knih nezapisuje:

Stalo se, co se stalo, a já to nevypovím;
mysli si jen dobré a na zprávu se neptej.¹⁸

Když chórezmšáhův místodržící pobil Čingischánovy lidi, vyslal chórezmšáh k Čingischánovi zvědy, aby zjistili, co je zač, jak silný má při sobě předvoj a co zamýšlí. Zvědové se vydali na cestu, prošli pouští a horami, jež měli před sebou, až k němu dorazili. Vrátili se po dlouhé době a oznámili chórezmšáhovi, že Tatarů je nesmírné množství, že je nelze spočítat, že jsou v boji nejvytrvalejší ze všeho Božího stvoření a neznají útěk a že si zbraně, které potřebují, vyrábějí vlastníma rukama. Chórezmšáh tehdy litoval, že dal jejich lidi pobít a zabavil jejich majetek, a padly na něj těžké starosti.

Dal předvolat aš-Šihába al-Chívakího,¹⁹ vynikajícího právníka, který u něho požíval velké vážnosti a jehož radám neodporoval. Když se dostavil, řekl mu: „Stala se vážná věc, o níž je třeba přemýšlet, a chci slyšet tvůj názor, co máme dělat. Od turecké strany se proti nám dal do pohybu nepřítel v nesčíslném množství.“ Šiháb odpověděl: „Tvá vojska jsou početná. Napíšeme do všech krajů, shromáždíme vojska a vyhlásíme všeobecnou hotovost, neboť všichni muslimové jsou povinni pomoci ti majetkem i životem. Pak s veškerým vojskem půjdeme k Sajhúnu“²⁰ – to je velká řeka, která odděluje země Turků od zemí islámu – „a zůstaneš tam. Až nepřítel přijde po dlouhém pochodu, střetneme se s ním odpočatí, kdežto on i jeho vojska budou zmoženi námahou a únavou.“

Chórezmšáh pak shromáždil své emíry a rádce, které u sebe měl, a poradil se s nimi. S Šihábovým názorem nesouhlasili a řekli: „Necháme je přejít Sajhún k nám a projít těmito horami a soutěskami. Oni tamní cesty neznají, my ano; tehdy nad nimi nabudeme převahy a zničíme je, takže z nich nikdo neunikne.“ Zatímco se tak Turci radili,²¹ přišel od toho proklatce Čingischána posel s průvodem, hrozil chórezmšáhovi a vyřizoval: „Zabíjíte mé lidi a berete jim majetek? Připravte se na válku; přitáhnu na vás s vojskem, jemuž neodoláte.“

Čingischán předtím vytáhl do Turkestánu, zmocnil se Kášgaru, Balásághúnu a všech těch zemí a vypudil z nich první Tatary; nebylo o nich už slyšet a nezůstalo po nich stopy, zahynuli právě tak, jako se to stalo Chitajům. Potom poslal chórezmšáhovi zmíněné poselství. Když je chórezmšáh vyslechl, poručil posla zabít, a stalo se; mužům, kteří ho provázeli, dal oholit vousy a poslal je zpět k jejich pánu Čingischánovi, aby mu oznámili, co se stalo s poslem, a vyřídili mu: „Chórezmšáh ti vzkazuje: Vytáhnu proti tobě, i kdybys byl na konci světa, abych se pomstil a naložil s tebou tak, jak jsem naložil s tvými lidmi.“

Chórezmšáh se vystrojil a vyrazil hned za poselstvem, aby předstihl zprávu o sobě a přepadl je. Táhl bez ustání, urazil cestu dlouhou čtyři měsíce a dorazil k jejich stanům; nenašel v nich nikoho než ženy, chlapce a malé děti. Udeřil na ně, všechno ukořistil a ženy i děti odvedl do zajetí. Nevěřící nebyli ve svých stanech proto, že vytáhli do boje s jedním z tureckých králů jménem Küčlüg-chán; utkali se s ním, porazili ho, ukořistili jeho majetek a vraceli se. Cestou je zastihla zpráva o tom, co chórezmšáh učinil těm, které nechali doma. Zrychlili pochod a dostihli ho dřív, než jejich tábořiště opustil. Seřadili se k bitvě a strhl se boj, o jakém nikdo neslyšel; bojovali tři dny a tři noci, na obou stranách padlo nesčíslně mužů a ani jedna strana se nedala na útěk.²²

Muslimové vytrvali z horlivosti pro víru a také proto, že věděli, že kdyby utekli, nezůstane z muslimů nikdo a že budou pochytáni, protože jsou daleko od své země. Nevěřící zase vytrvali, aby vysvobodili své rodiny a majetek. Boj byl tak urputný, že mnohý sesedl z koně a utkal se se svým protivníkem pěšky a bodali se noži; krev tekla po zemi, až po ní koně klouzali, tolik jí bylo. Obě strany vyčerpaly všechny síly, jež měly k vytrvání a boji. Celý tento boj se vedl s Čingischánovým synem; jeho otec v bitvě nebyl a nevěděl o ní. Padlí muslimové z této bitvy byli spočítáni a bylo jich dvacet tisíc; kolik padlo nevěřících, spočítat nelze. Čtvrté noci se od sebe odpoutali a utábořili se naproti sobě. Když se setmělo, rozdělali nevěřící ohně, nechali je hořet a odtáhli; totéž udělali i muslimové. Obě strany měly boje dost.

Nevěřící se vrátili ke svému králi Čingischánovi a muslimové do Buchary. Chórezmšáh se začal chystat na obléhání, protože poznal svou slabost: nedokázal zvítězit ani nad částí Čingischánova vojska, což teprve až přitáhnou všichni se svým králem! Nařídil obyvatelům Buchary a Samarkandu, aby se připravili na obléhání a nashromáždili zásoby k obraně. V Buchaře zanechal dvacet tisíc jezdců ze svého vojska, aby ji hájili, a v Samarkandu padesát tisíc a řekl jim: „Držte město, dokud se nevrátím; půjdu do Chórezmu²³ a Chorásánu, shromáždím vojska, požádám muslimy o pomoc a vrátím se k vám.“ Když to zařídil, vydal se zpět do Chorásánu, překročil Džajhún,²⁴ zastavil se nedaleko Balchu a rozbil tam tábor.

Nevěřící se mezitím připravili a vytáhli na Mávaránnahr. K Buchaře dorazili pět měsíců po chórezmšáhově příchodu, oblehli ji a tři dny na ni bez ustání prudce útočili. Chórezmské vojsko na ně nestačilo, a tak město opustilo a táhlo zpět do Chorásánu. Když se obyvatelé ráno probudili a neměli u sebe z vojska nikoho, ztratili odvahu a vyslali kádího – byl jím Badr ad-Dín Kádíchán –, aby pro lid vyžádal záruku bezpečí. Tataři jim ji dali. Část vojska, které se nepodařilo uprchnout s druhy, zůstala a uchýlila se do citadely. Když Čingischán jejich žádosti o bezpečí vyhověl, otevřely se brány města; bylo to v úterý 4. dhú l-hidždža roku 616 [11. února 1220].²⁵ Nevěřící vstoupili do Buchary a nikomu neublížili, jen jim řekli: „Všechno, co u sebe máte sultánova, zásoby i ostatní, nám vydejte a pomozte nám v boji proti těm, kdo jsou v citadele.“ A navenek se k nim chovali spravedlivě a slušně.

Čingischán vstoupil do města osobně, obklíčil citadelu a dal ve městě vyhlásit, že nikdo nesmí zůstat stranou a kdo zůstane, bude zabit. Přišli tedy všichni a on jim poručil zasypat příkop. Zasypali jej dřevem, hlínou a vším možným; nevěřící dokonce brali kazatelny a truhlice se svazky Koránu a házeli je do příkopu. Bohu náležíme a k Němu se navrátíme! Právem se Bůh sám nazval Trpělivým a Shovívavým; jinak by se pod nimi při takovém činu propadla země.

Potom vedli na citadelu útok za útokem. Bylo v ní asi čtyři sta muslimských jezdců; ti vynaložili všechny síly a hájili citadelu dvanáct dní proti zástupu nevěřících i proti obyvatelům města. Někteří z nich padli, ale drželi se dál, dokud se útočníci nedostali až k nim a kopáči nedošli k hradbě citadely a nepodkopali ji. Tehdy boj zesílil; muslimové v citadele vrhali vše, co našli, kameny, oheň i šípy. Proklatec se rozhněval, toho dne své muže stáhl a nazítří na obránce udeřil hned zrána. Tataři bojovali ze všech sil, kdežto muži v citadele byli unavení a vyčerpaní a přišlo na ně něco, čemu nemohli odolat. Nevěřící je přemohli a vnikli do citadely; muslimové, kteří v ní byli, se bili, dokud nepadli do posledního.

Když byl Čingischán s citadelou hotov, poručil, aby mu sepsali přední muže města a jeho představené. Učinili tak, a když mu byl soupis předložen, dal je předvést. Dostavili se a on řekl: „Chci od vás stříbro, které vám prodal chórezmšáh. Je moje, bylo vzato mým lidem a je u vás.“ Každý, kdo z něho něco měl, to před něj přinesl. Potom jim poručil vyjít z města. Vyšli zbaveni svého majetku; nikdo neměl nic než šaty, které měl na sobě. Nevěřící vešli do města, vyplenili je a zabili každého, koho v něm našli.

Čingischán dal muslimy obklíčit a poručil svým mužům, aby si je rozdělili; a rozdělili si je. Byl to hrozný den, plný pláče mužů, žen i dětí. Rozprchli se jako lid Sáby a byli rozptýleni do všech stran; i ženy si Tataři mezi sebe rozdělili. Buchara zůstala pustá, zborcená do základů, jako by ještě včera nekvetla.²⁶ Na ženách se dopouštěli hrozných věcí a lidé se dívali, plakali a nemohli od sebe odvrátit nic z toho, co na ně dolehlo. Kdo se s tím nesmířil, postavil se jim na odpor, dal přednost smrti a bojoval, dokud nepadl.

K těm, kdo tak učinili a raději se dali zabít, než aby viděli, co muslimy potkalo, patřil právník a imám Rukn ad-Dín Imámzáde a jeho syn: když spatřili, co se děje se ženami, bojovali, dokud nebyli zabiti. Stejně si počínal kádí Sadr ad-Dín Chán.²⁷ Kdo se vzdal, byl vzat do zajetí. Tataři zapálili město, školy i mešity a mučili lidi všelijakými způsoby, aby z nich dostali peníze. Potom táhli k Samarkandu, neboť se přesvědčili, že chórezmšáh proti nim nic nezmůže; ten stále dlel na svém místě mezi Termezem a Balchem. Ty z obyvatel Buchary, kteří zůstali naživu, vzali s sebou jako zajatce a hnali je pěšky v nejbídnějším stavu; kdo zeslábl a nemohl jít dál, byl zabit. Když se přiblížili k Samarkandu, poslali napřed jízdu; pěší, zajatce a zavazadla nechali za sebou, aby postupovali pozvolna, kus po kusu, a nahnali tak srdcím muslimů víc strachu. Když obyvatelé města spatřili jejich temný zástup, připadal jim obrovský. Druhého dne dorazili zajatci, pěší a zavazadla; každých deset zajatců neslo praporec, a tak se obyvatelé města domnívali, že to vše jsou bojová vojska. Tataři město obklíčili. Bylo v něm padesát tisíc chórezmských bojovníků, a prostého lidu bylo tolik, že jej nelze spočítat.

Vyšli proti nim stateční muži z města, lidé otužilí a silní, pěšky; z chórezmského vojska s nimi nevyšel nikdo, takový strach z těch proklatců měli v srdcích. Pěší se s Tatary utkali před městem. Tataři stále ustupovali a měšťané je pronásledovali v naději, že je přemohou. Nevěřící jim však nastražili léčku: když měšťané místo zálohy minuli, vyrazila na ně a odřízla je od města, a ti, kdo boj zprvu svedli, se obrátili zpět. Měšťané tak zůstali uprostřed, meč na ně dopadal ze všech stran a nevyvázl z nich nikdo; padli do posledního jako mučedníci – Bůh v nich měj zalíbení. Bylo jich prý sedmdesát tisíc.

Když to uviděli ostatní, vojáci i prostý lid, ztratili odvahu a byli si jisti záhubou. Vojáci, kteří byli Turci, si řekli: „Jsme téhož rodu jako oni, nás nezabijí.“ Požádali o záruku bezpečí a Tataři jim vyhověli. Otevřeli tedy brány města – prostý lid jim v tom nedokázal zabránit – a vyšli k nevěřícím se svými rodinami a majetkem. Nevěřící jim řekli: „Odevzdejte nám zbraně, majetek a zvířata a my vás dopravíme tam, kde budete v bezpečí.“ Učinili to. Když jim Tataři vzali zbraně a zvířata, vrhli se na ně s mečem, pobili je do posledního a zmocnili se jejich majetku, zvířat i žen.

Čtvrtého dne dali ve městě vyhlásit, že všichni obyvatelé mají vyjít ven a kdo se opozdí, bude zabit. Vyšli tedy všichni muži, ženy i děti a Tataři s nimi naložili stejně jako s obyvateli Buchary: loupili, vraždili, brali do zajetí a páchali zlo. Vešli do města, vyplenili, co v něm bylo, spálili páteční mešitu a zbytek města nechali, jak byl. Zneuctili panny, mučili lidi všemi způsoby, aby z nich dostali peníze, a zabili každého, kdo se nehodil do otroctví. Stalo se to v muharramu roku 617 [březen–duben 1220].²⁸ Chórezmšáh zůstával ve svém ležení; kdykoli se u něho shromáždilo nějaké vojsko, poslal je k Samarkandu, ale vracela se a neodvažovala se k městu dojít – utíkáme se k Bohu před takovým opuštěním! Jednou vyslal deset tisíc jezdců a vrátili se; pak vyslal dvacet tisíc a vrátili se také.

O tažení Tatarů proti chórezmšáhovi, o jeho útěku a smrti

Když se nevěřící zmocnili Samarkandu, vypravil Čingischán – Bůh ho proklej – dvacet tisíc jezdců a řekl jim: „Hledejte chórezmšáha, ať je kdekoli, i kdyby se zavěsil na nebe, dokud ho nedostihnete a nechytíte.“ Tomuto oddílu se říká „západní Tataři“,²⁹ protože táhl na západ od Chorásánu – říká se mu tak, aby se odlišil od ostatních Tatarů, neboť právě tito pronikli hluboko do zemí. Když jim Čingischán poručil vytáhnout, vyrazili a zamířili k místu zvanému Pandžáb, což znamená „pět vod“.³⁰ Dorazili tam, ale nenašli žádnou loď. Vyrobili si tedy ze dřeva cosi jako velká koryta a potáhli je hovězími kůžemi, aby do nich nenatekla voda; naložili do nich zbraně a věci, vehnali koně do vody a chytili se jejich ohonů, přičemž ta dřevěná koryta měli přivázána k sobě. Kůň tak táhl muže a muž táhl koryto plné zbraní a ostatního, a přepravili se všichni naráz.

Chórezmšáh se nenadál a už s ním byli na jednom břehu. Muslimové z nich byli plni hrůzy a strachu a byli mezi sebou rozvaděni; drželi se dosud pohromadě jen proto, že je od Tatarů dělila řeka Džajhún. Když ji Tataři překročili, nedokázali už vydržet na místě ani odtáhnout společně; rozprchli se na všechny strany jako lid Sáby a každý oddíl zamířil jinam. Chórezmšáh odjel s hrstkou svých důvěrníků a na nic se neohlížel; zamířili do Nišápúru. Když do něho vstoupil, shromáždila se kolem něho část vojska, ale ještě se ani neusadil, a už k městu dorazili oni Tataři. Cestou si ničeho nevšímali, neplenili ani nezabíjeli, jen spěchali za ním a nedopřáli mu čas, aby proti nim shromáždil vojsko.

Když uslyšel, že jsou blízko, odjel do Mázandaránu,³¹ který mu také patřil. Západní Tataři vyrazili v jeho stopách, v Nišápúru se nezdrželi a šli za ním; kdykoli opustil nějaké stanoviště, utábořili se na něm oni. Tak dorazil do přístavu na Tabaristánském moři, známého jako Ábaskún;³² měl tam hrad v moři. Sotva on a jeho druhové nastoupili na lodě, dorazili Tataři. Když viděli, že chórezmšáh vyplul na moře, zastavili se na břehu; a když ztratili naději, že ho dostihnou, obrátili se zpět. To oni pak táhli na Rajj a kraje za ním, jak vylíčíme, dá-li Bůh.

Tak mi to vyprávěl jeden právník, který byl v Buchaře; Tataři ho zajali a odvedli s sebou do Samarkandu, potom jim unikl a dostal se k nám. Jiní, kupci, vyprávěli, že chórezmšáh táhl z Mázandaránu až do Rajje a odtud do Hamadánu, s Tatary v patách; Hamadán opustil jen s několika muži a nalehko, aby se skryl a utajil zprávy o sobě, vrátil se do Mázandaránu a odplul po moři na onen hrad. A to je správné podání; právník byl totiž tehdy v zajetí, kdežto tito kupci vyprávěli, že byli v Hamadánu, když tam chórezmšáh dorazil; po něm přišel kdosi, kdo mu oznámil příchod Tatarů, a tak Hamadán opustil. Také tito kupci město opustili a Tataři k němu dorazili několik hodin po nich; vyprávějí tedy to, co sami viděli. Když chórezmšáh dorazil na zmíněný hrad, zemřel tam.

O povaze chórezmšáha a něco z jeho života

Byl to Alá ad-Dín Muhammad, syn Alá ad-Dína Tekiše.³³ Vládl přibližně jednadvacet let a několik měsíců. Jeho říše se rozšířila, jeho postavení vzrostlo a celý svět ho poslouchal; po Seldžucích³⁴ nevládl nikdo říši takové jako on. Vládl totiž od hranice Iráku až po Turkestán; ovládal zemi Ghazny a část Indie, Sidžistán, Kirmán, Tabaristán, Džurdžán, Džibál, Chorásán a část Fársu. Chitajům uštědřil těžké rány a zmocnil se jejich zemí.

Byl to muž vynikající, znalý práva, jeho základů i jiných nauk. Ctil učence, miloval je a prokazoval jim dobrodiní; často s nimi sedával a dával je před sebou vést učené disputace. Snášel trpělivě námahu i ustavičné pochody, nežil v přepychu a neoddával se rozkoším; jeho starostí bylo jen panství, jeho správa a ochrana a ochrana poddaných. Vážil si zbožných mužů, byl jim nakloněn a hledal u nich požehnání.

Jeden ze služebníků komnaty Proroka – Bůh mu žehnej a dej mu mír –,³⁵ který se vrátil z Chorásánu, mi vyprávěl: „Dorazil jsem do Chórezmu, ubytoval se a zašel do lázní; potom jsem se vydal k bráně sultána Alá ad-Dína. Když jsem tam přišel, potkal mě jakýsi člověk a zeptal se: ‚Co si přeješ?‘ Odpověděl jsem: ‚Jsem ze služebníků komnaty Proroka – Bůh mu žehnej a dej mu mír.‘ Vyzval mě, abych se posadil, a odešel. Pak se ke mně vrátil, vzal mě s sebou a uvedl do sultánova paláce. Tam mě od něho převzal jeden ze sultánových hádžibů³⁶ a řekl mi: ‚Oznámil jsem sultánovi, kdo jsi, a on přikázal, abys byl k němu uveden.‘

Vešel jsem k němu; seděl v čele velkého ívánu.³⁷ Když jsem došel doprostřed nádvoří, vstal a vykročil mi vstříc. Přidal jsem do kroku a setkal se s ním uprostřed ívánu. Chtěl jsem mu políbit ruku, ale nedovolil to, objal mě, usedl a posadil mě vedle sebe. Zeptal se: ‚Ty sloužíš v komnatě Proroka – Bůh mu žehnej a dej mu mír?‘ Řekl jsem: ‚Ano.‘ Tu vzal mou ruku a přejel si jí po tváři. Vyptával se mě, jak se nám daří a jak žijeme, jak vypadá Medína a jak je velká, a dlouho se mnou rozmlouval.

Když jsem od něho odcházel, řekl: ‚Kdybychom se právě v tuto hodinu nechystali na cestu, nerozloučil bych se s tebou. Chceme však překročit Džajhún a táhnout na Chitaje; a je to požehnaná cesta, když jsme na ní spatřili jednoho ze služebníků komnaty Proroka – Bůh mu žehnej a dej mu mír.‘ Potom se se mnou rozloučil, poslal mi značnou částku na útratu a odjel.“ Mezi ním a Chitaji se pak stalo, co jsme již vylíčili. Zkrátka, spojovalo se v něm to, co je u jiných králů světa rozptýleno – Bůh se nad ním smiluj. Kdybychom chtěli vypočítat jeho přednosti, bylo by to dlouhé.

Jak se západní Tataři zmocnili Mázandaránu

Když západní Tataři ztratili naději, že chórezmšáha dostihnou, obrátili se a zamířili do země Mázandaránu. Zmocnili se jí v nejkratším čase, třebaže je dobře chráněná, těžko přístupná a její hrady jsou nedobytné. Odjakživa, v dávných dobách i nedávno, totiž vzdorovala každému; když muslimové ovládli všechny země perských králů od Iráku až po nejzazší končiny Chorásánu, kraje Mázandaránu zůstaly stranou: vybírala se od nich daň, ale do země vstoupit nedokázali, dokud nebyla dobyta za Sulajmána ibn Abd al-Malika roku 90 [708–709].³⁸ Tito proklatci se jí však zmocnili snadno a bez námahy, protože Bůh Nejvyšší tomu tak chtěl. Když Mázandarán ovládli, vraždili, brali do zajetí, plenili a vypalovali kraj.

Když byli s Mázandaránem hotovi, dali se směrem k Rajji a cestou narazili na chórezmšáhovu matku³⁹ a jeho ženy s jejich majetkem a poklady, drahocennostmi, o jakých nikdo neslyšel. Stalo se to proto, že chórezmšáhova matka dostala strach, když uslyšela, co potkalo jejího syna; opustila Chórezm a zamířila k Rajji, aby se dostala do Isfahánu, Hamadánu a Džibálu a tam se ubránila. Tataři na ni i na vše, co vezla, narazili cestou, ještě než dorazila do Rajje. Bylo toho tolik, že to naplnilo jejich oči i srdce: věci, jaké lidé ještě neviděli, všelijaké vzácné zboží, drahé kameny a jiné. To vše poslali Čingischánovi do Samarkandu.

O příchodu Tatarů do Rajje a Hamadánu

Roku 617 [1220–1221] dorazili Tataři – Bůh je proklej – do Rajje. Pronásledovali chórezmšáha Muhammada, neboť se doslechli, že před nimi prchá směrem k Rajji, a spěchali v jeho stopách. Přidalo se k nim mnoho vojáků, muslimů i nevěřících, a také všelijací zločinci, kteří toužili po lupu a zlu. K Rajji dorazili ve chvíli, kdy jeho obyvatelé nic netušili; než se nadáli, byli Tataři u města, zmocnili se ho, vyplenili je, odvlekli ženy, zotročili děti a napáchali skutky, o jakých nikdo neslyšel. Nezdrželi se a spěchali dál za chórezmšáhem. Cestou vyplenili každé město a každou vesnici, kudy prošli, a všude řádili mnohokrát hůř než v Rajji: pálili, bořili a pobíjeli mečem muže, ženy i děti a nic neušetřili.

Tak pokračovali až k Hamadánu. Chórezmšáh tam předtím přijel s hrstkou svých druhů a zase město opustil; tehdy byl spatřen naposled a neví se, co se s ním stalo – tak to o něm někteří vyprávěli. Vypráví se i jinak, a to jsme již uvedli. Když se Tataři přiblížili k Hamadánu, vyšel jim vstříc ra'ís města⁴⁰ s nákladem peněz, látek, zvířat a jiných věcí a žádal záruku bezpečí pro obyvatele. Tataři jim ji dali, pak od města odtáhli a šli na Zandžán, kde řádili mnohokrát hůř.

Potom dorazili ke Kazvínu.⁴¹ Jeho obyvatelé se před nimi zavřeli ve městě; Tataři na ně útočili ze všech sil a vnikli do města násilím, s mečem v ruce. Bojovali s měšťany uvnitř města, až se nakonec bili noži, a na obou stranách padlo nesčíslně lidí. Potom Tataři Kazvín opustili. Zabití obyvatelé Kazvínu byli spočítáni a bylo jich přes čtyřicet tisíc.

O příchodu Tatarů do Ázerbájdžánu

Když Tatary v Hamadánu a v Džibálu přepadla zima, zakusili krutý mráz a vysoké závěje sněhu, a tak táhli do Ázerbájdžánu. Cestou nakládali s vesnicemi a malými městy stejně jako dříve: vraždili, plenili, bořili a pálili. Dorazili k Tabrízu, kde sídlil pán Ázerbájdžánu Özbek, syn Pahlavánův.⁴² Nevyšel proti nim a ani nepomyslel na boj, protože byl zaměstnán tím, čemu se oddával, totiž ustavičným pitím ve dne v noci, z něhož nevystřízlivěl. Poslal jen k nim posly, uzavřel s nimi mír za peníze, látky a zvířata a všechno jim dal dopravit.

Odtáhli tedy od něho a zamířili k mořskému pobřeží, aby tam přezimovali, neboť tam bývá mírná zima a je tam hojnost pastvin pro jejich zvířata. Dorazili do Múghánu a cestou zabrousili do země Gruzínů.⁴³ Vytáhlo proti nim velké gruzínské vojsko, asi deset tisíc bojovníků, a utkalo se s nimi; Gruzíni byli poraženi a většina jich padla. Gruzíni pak poslali k Özbekovi, pánu Ázerbájdžánu, a žádali ho o mír a o spojenectví k zahnání Tatarů. Smířili se a dohodli, že se spojí, až pomine zima. Poslali také k al-Maliku al-Ašrafovi, synu al-Malika al-Ádila, pánu Chilátu a Džazíry,⁴⁴ a žádali ho, aby se k nim proti Tatarům přidal. Všichni se domnívali, že Tataři přes zimu vyčkají až do jara; ti to však neudělali, dali se do pohybu a táhli do země Gruzínů.

Přidal se k nim turecký mamlúk, jeden z Özbekových mamlúků, jménem Akuš.⁴⁵ Shromáždil obyvatele tamních hor a stepí, Turkmeny, Kurdy a jiné, takže se u něho sešlo velké množství lidí, a vzkázal Tatarům, že se k nim chce připojit. Vyhověli mu a byli mu nakloněni pro příbuznost rodu. Spojili se a Akušovi lidé táhli v předvoji Tatarů proti Gruzínům. Zmocnili se jedné z jejich pevností a zbořili ji, plenili a pustošili zemi, zabíjeli obyvatele a loupili jejich majetek, až dorazili do blízkosti Tiflisu.

Gruzíni se shromáždili a vytáhli proti nim s veškerou svou silou a zbrojí. Nejprve se s nimi střetl Akuš s těmi, kdo se k němu přidali; strhl se prudký boj, v němž všichni vytrvali, a z Akušových lidí padlo veliké množství. Pak dorazili Tataři, když už byli Gruzíni bojem unaveni a také jich mnoho padlo. Tatarům neodolali a dali se na nejhanebnější útěk; meč na ně dopadal ze všech stran a padlo jich tolik, že je nelze spočítat. Bitva se odehrála v měsíci dhú l-ka'da tohoto roku [prosinec 1220 – leden 1221]. Tataři pak vyplenili ty části země, které před nimi dosud zůstaly ušetřeny.

Těmto Tatarům se podařilo něco, o čem nikdo neslyšel ani v dávných dobách, ani v nedávných: lid, který vyjde z hranic Číny, a neuplyne ani rok, a část z něho dojde z této strany až do Arménie a u Hamadánu mine Irák. Při Bohu, nepochybuji, že ten, kdo přijde po nás, až uplyne dlouhá doba, a uvidí tuto událost zapsanou, ji popře a bude ji mít za nepravděpodobnou – a bude k tomu mít důvod. Až se mu tedy bude zdát nepravděpodobná, ať uváží, že jsme ji my i všichni, kdo v našich časech sestavovali dějiny, zapsali v době, kdy o ní věděl každý a kdy ji pro její proslulost znal učený stejně jako nevzdělaný.

Kéž Bůh muslimům a islámu sešle někoho, kdo je bude střežit a chránit! Vždyť byli vydáni strašnému nepříteli a z muslimských králů takovým, jejichž snaha nesahá dál než k břichu a klínu. Od příchodu Proroka – Bůh mu žehnej a dej mu mír – až do této doby nepostihlo muslimy takové příkoří a soužení, jakému jsou vydáni nyní. Tento nevěřící nepřítel, Tataři, pošlapal země Mávaránnahru, zmocnil se jich a zpustošil je – a jak rozlehlé to jsou země! Jeden jejich oddíl překročil řeku do Chorásánu, zmocnil se ho a počínal si stejně, pak táhl do Rajje, Džibálu a Ázerbájdžánu; a už dosáhli až ke Gruzínům a vyrvali jim jejich zemi. Druhý nepřítel, Frankové, vyšel ze své země v nejzazších končinách země Rúm,⁴⁶ mezi západem a severem; dorazili do Egypta, zmocnili se města, jako je Damietta, a usadili se v něm, a muslimové je odtamtud nedokázali vypudit ani vyhnat; i zbytek Egypta je v nebezpečí. Bohu náležíme a k Němu se navrátíme; není moci ani síly než u Boha vznešeného, velikého.

K nejtěžším věcem, jež muslimy postihly, patří to, že jejich sultán, chórezmšáh Muhammad, zmizel a nikdo nevěděl, co se s ním doopravdy stalo. Jednou se říkalo, že zemřel u Hamadánu a jeho smrt byla utajena; jindy, že vstoupil do okrajových krajů Fársu, zemřel tam a jeho smrt byla utajena, aby tam Tataři v jeho stopách nevtrhli; a jindy zase, že se vrátil do Tabaristánu, vyplul na moře a skonal tam na jakémsi ostrově. Zkrátka zmizel; později se potvrdilo, že zemřel na Tabaristánském moři. Je to hrozné: země jako Chorásán a perský Irák zůstaly opuštěné, bez ochránce a bez sultána, který by je bránil, zatímco nepřítel křižuje zeměmi, bere, co chce, a nechává, co chce – ačkoli ve skutečnosti nenechali jediné město, aby je nezpustošili. Vše, kolem čeho prošli, vyplenili, a co se jim nehodilo, spálili; hedvábí snášeli na hromady a zapalovali je, a stejně tak i jiné zboží.

Jak se Tataři zmocnili Marághy

V safaru roku 618 [březen–duben 1221] se Tataři zmocnili města Marághy v Ázerbájdžánu. Došlo k tomu takto: vylíčili jsme pod rokem 617 [1220–1221], co Tataři učinili Gruzínům; onen rok skončil, když byli v gruzínské zemi. Když nastal rok 618, odtáhli z gruzínského kraje, protože viděli, že mají před sebou silného protivníka a soutěsky, jež by si vyžádaly boj a zápas, a tak se od Gruzínů odvrátili. Takový byl jejich zvyk: když táhli na nějaké město a viděli, že se brání, odvrátili se od něho.

Dorazili k Tabrízu a jeho pán se z nich vykoupil penězi, látkami a zvířaty. Odtáhli tedy od něho k městu Marágha a oblehli je. Nebyl v něm pán, který by je hájil, neboť mu vládla žena a ta sídlila na hradě Rúíndiz.⁴⁷ A Prorok – Bůh mu žehnej a dej mu mír – řekl: „Neuspěje lid, který svěřil vládu nad sebou ženě.“⁴⁸

Když město oblehli, obyvatelé se jim postavili na odpor. Tataři proti němu postavili praky a zaútočili. Měli ve zvyku, že když dobývali město, hnali před sebou muslimské zajatce, které s sebou vedli, aby útočili a bojovali; obrátili-li se zpět, byli zabiti. Hynuli tedy chtě nechtě; ti ubožáci na tom byli, jak se říká, jako ryzák: postoupí-li, podříznou ho, couvne-li, přetnou mu šlachy.⁴⁹ Tataři sami bojovali za zády muslimů, takže zabíjeni byli muslimští zajatci a oni zůstávali mimo nebezpečí.

Leželi před městem několik dní, pak se ho násilím a mocí zmocnili, čtvrtého safaru [30. března 1221]. Vrhli se s mečem na obyvatele a pobili jich tolik, že to přesahuje každou míru a počet; uloupili vše, co se jim hodilo, a co se jim nehodilo, spálili. Někteří lidé se před nimi ukryli. Tataři proto brali zajatce a říkali jim: „Volejte po ulicích, že Tataři odtáhli.“ Když to zajatci volali, vyšli ti, kdo se skrývali, byli pochytáni a zabiti.

Doslechl jsem se, že jedna tatarská žena vešla do domu a zabila několik jeho obyvatel, kteří ji pokládali za muže. Pak odložila zbroj, a hle, byla to žena; tu ji zabil muž, kterého zajala.

Od jednoho z obyvatel Marághy jsem slyšel, že jakýsi Tatar vešel do uličky, kde bylo sto mužů, a zabíjel je jednoho po druhém, až je vyhubil všechny, a nikdo na něho nevztáhl ruku, aby mu ublížil. Na lidi dolehlo ponížení, takže se nebránili ani málo, ani mnoho – utíkáme se k Bohu před takovým opuštěním! Potom od Marághy odtáhli směrem k městu Irbílu. Zpráva o tom došla k nám do Mosulu a dostali jsme strach; někteří lidé se dokonce ze strachu před mečem chystali vystěhovat. Od Muzaffar ad-Dína, pána Irbílu, přišly dopisy Badr ad-Dínovi, pánu Mosulu,⁵⁰ v nichž ho žádal o vojenskou pomoc; Badr ad-Dín mu poslal slušný oddíl svého vojska. Muzaffar ad-Dín chtěl vytáhnout na okraj své země, odkud hrozili Tataři, a střežit soutěsky, aby jimi nikdo neprošel – jsou to totiž samé neschůdné hory a soutěsky, jimiž může projet jen jezdec za jezdcem –, a tak jim zabránit v průchodu do své země.

Tu dorazily do Mosulu a k Muzaffar ad-Dínovi dopisy a poslové chalífy, který všem nařizoval, aby se spojili s jeho vojsky u města Dakúká⁵¹ a zadrželi Tatary; mohlo se totiž stát, že se Tataři pro neschůdnost irbílských hor obrátí tímto směrem a vpadnou do Iráku. Muzaffar ad-Dín vytáhl z Irbílu v safaru [březen–duben 1221]; připojil se k nim oddíl mosulského vojska a následovalo je mnoho dobrovolníků. Chalífa poslal také k al-Maliku al-Ašrafovi a nařizoval mu, aby se dostavil osobně se svým vojskem, aby se všichni spojili k tažení a boji proti Tatarům.

Stalo se však, že právě tehdy přijel z Damašku al-Malik al-Mu'azzam, syn al-Malika al-Ádila,⁵² ke svému bratru al-Ašrafovi, který byl v Harránu, a prosil ho o pomoc proti Frankům v Egyptě; žádal ho, aby přišel osobně, aby všichni společně táhli do Egypta a vyrvali Frankům Damiettu. Al-Ašraf se proto chalífovi omluvil a odvolal se na svého bratra, na sílu Franků a na to, že nepřispěje-li Damiettě včas, bude ztracena ona i další místa. Začal se chystat na cestu do Sýrie, aby odtud vstoupil do Egypta; a stalo se, co jsme již vylíčili o vysvobození Damietty.

Když se Muzaffar ad-Dín a vojska shromáždili u Dakúká, poslal k nim chalífa svého mamlúka Kuštemüra, nejpřednějšího emíra v Iráku, a s ním další emíry, celkem asi osm set jezdců. Sešli se tam a čekali, až se k nim připojí zbytek chalífova vojska. Velitelem všech byl Muzaffar ad-Dín; když viděl, jak málo je vojska, neodvážil se proti Tatarům vytáhnout.

Muzaffar ad-Dín vyprávěl: „Když mi chalífa poslal vzkaz ve věci Tatarů, odpověděl jsem mu: ‚Nepřítel je silný a já nemám dost vojska, abych se mu postavil. Sejde-li se u mne deset tisíc jezdců, vysvobodím země, jež byly zabrány.‘ Poručil mi vytáhnout a slíbil, že vojsko dorazí. Když jsem vytáhl, nedostavil se ke mně nikdo než hrstka mužů, jichž nebylo ani osm set těžkých jezdců.⁵³ Zůstal jsem tedy na místě a neuznal jsem za správné vydávat v nebezpečí sebe a muslimy.“

Když Tataři uslyšeli, že se proti nim shromažďují vojska, dali se na ústup v domnění, že je vojsko pronásleduje. Když pak neviděli nikoho, kdo by je stíhal, zastavili se. Muslimské vojsko zůstalo u Dakúká; a když vidělo, že na ně nepřítel netáhne a že posily nepřicházejí, rozešlo se a každý se vrátil do své země.

Jak se Tataři zmocnili Hamadánu a pobili jeho obyvatele

Když se muslimské vojsko rozešlo, vrátili se Tataři k Hamadánu a utábořili se v jeho blízkosti. Měli ve městě šihnu,⁵⁴ který v něm vládl, a poslali mu rozkaz, aby od obyvatel vymáhal peníze a látky. Jenže Tataři už za tu dlouhou dobu majetek obyvatel vyčerpali. Ra'ísem Hamadánu byl šaríf z Alího rodu,⁵⁵ pocházející z domu, který měl v tomto městě od starodávna přední postavení; on to byl, kdo vyřizoval záležitosti měšťanů u Tatarů a odváděl jim peníze, které vybral. Když nyní Tataři žádali peníze, obyvatelé Hamadánu neměli, co by jim odvedli. Přišli tedy k ra'ísovi; byl u něho jakýsi právník, který se chvályhodně zasazoval o to, aby se lidé proti nevěřícím sjednotili.

Řekli jim oběma: „Tito nevěřící vyčerpali náš majetek a nezbylo nám nic, co bychom jim dali. Hyneme tím, jak nám berou jmění, i ponižováním, jehož se na nás dopouští jejich místodržící.“ Tataři totiž v Hamadánu ustanovili svého šihnu, který nad obyvateli vládl podle své libovůle. Šaríf odpověděl: „Když na ně nestačíme, co si počít? Nezbývá nám než se z nich vykupovat penězi.“ Řekli mu: „Ty jsi pro nás horší než nevěřící!“ a hrubě se na něho osopili.

Řekl: „Jsem jeden z vás; dělejte, co chcete.“ Právník radil, aby šihnu Tatarů vyhnali z města, opevnili se v něm a s Tatary bojovali. Lid se tedy vrhl na šihnu a zabil ho; opevnili se ve městě a Tataři proti nim přitáhli a oblehli je.

Potraviny byly ve všech těch krajích těžko k sehnání, protože země byla zpustošena, její obyvatelé pobiti a ti, kdo vyvázli, se vystěhovali; nikdo si nemohl opatřit jídla víc než trochu. Tatarům však nedostatek potravin nevadí, protože nejedí nic než maso a jejich zvířata nežerou nic než to, co roste na zemi; dokonce si kopyty vyhrabávají ze země kořínky rostlin a žerou je.

Když Tataři Hamadán oblehli, utkali se s nimi obyvatelé a ra'ís i právník byli v jejich prvních řadách. Padlo veliké množství Tatarů, právník utržil několik ran a obě strany se rozešly. Nazítří vyšli znovu a boj byl ještě prudší než první; i tentokrát padlo Tatarů víc než prvního dne a právník utržil dalších několik ran, ale vytrval. Chtěli vyjít i třetího dne, ale právník se už neudržel v sedle. Lidé hledali ra'íse z Alího rodu, a nenašli ho: uprchl se svou rodinou podzemní chodbou, kterou si dal vyhloubit ven za město, na tamní hrad na vysoké hoře a tam se opevnil. Když ho lidé pohřešili, zůstali bezradní a nevěděli, co počít; shodli se však na tom, že budou bojovat až do smrti. Zůstali tedy ve městě a nevycházeli z něho.

Tataři se už rozhodli odtáhnout, protože jich tolik padlo. Když však viděli, že proti nim z města nikdo nevyšel, dodalo jim to chuti a usoudili z toho, že obránci zeslábli. Udeřili tedy na ně a bojovali s nimi v radžabu roku 618 [srpen–září 1221] a vnikli do města s mečem v ruce. Lidé s nimi bojovali v ulicích; v tlačenici nebyly zbraně k ničemu, a tak se bili noži. Na obou stranách padlo tolik lidí, že je spočítá jen Bůh Nejvyšší. Tataři nabyli nad muslimy převahy a vyhubili je; nevyvázl nikdo kromě těch, kdo si předem vykopali podzemní úkryt a schovali se v něm. Vraždění muslimů trvalo několik dní; potom Tataři město zapálili, spálili je a odtáhli od něho k městu Ardabílu.

Vypráví se také, že příčina dobytí města byla tato: když si obyvatelé stěžovali ra'ísovi, šarífovi, na to, co jim nevěřící dělají, poradil jim, aby napsali chalífovi, ať jim pošle vojsko s emírem, který by je sjednotil. Shodli se na tom a ra'ís napsal chalífovi; oznamoval mu, v jakém strachu a ponížení žijí a jakou potupou a hanbou je nepřítel zahrnuje, a žádal o pomoc, třeba jen o tisíc jezdců s emírem, s nímž by bojovali a kolem něhož by se semkli. Když se poslové s dopisy vydali na cestu, kdosi, kdo o věci věděl, vzkázal to Tatarům. Ti poslali na cestu své lidi, posly chytili, sebrali jim dopisy a vzkázali ra'ísovi výčitky za to, co udělal. Zapíral; poslali mu tedy jeho vlastní dopisy i dopisy ostatních, a měšťané nevěděli kudy kam. Tehdy proti nim Tataři přitáhli a bojovali s nimi; a boj probíhal tak, jak jsme uvedli.

O tažení Tatarů do Ázerbájdžánu a jak se zmocnili Ardabílu a dalších měst

Když byli Tataři hotovi s Hamadánem, táhli do Ázerbájdžánu. Dorazili k Ardabílu, zmocnili se ho, pobili v něm mnoho lidí a většinu města zbořili. Odtud táhli k Tabrízu. Správy města se tehdy ujal Šams ad-Dín at-Tughrá'í⁵⁶ a sjednotil jeho obyvatele. Pán města Özbek, syn Pahlavánův, je totiž opustil. Byl to emír liknavý, ustavičně ve dne v noci pohroužený do vína; měsíc i dva se neukázal, a když zaslechl poplašný křik, prchal před ním jako splašený. Patřil mu celý Ázerbájdžán a Arrán, a přitom byl ze všeho Božího stvoření nejméně schopen uhájit zemi před nepřítelem, který by po ní zatoužil a táhl na ni. Když uslyšel, že Tataři vytáhli z Hamadánu, opustil Tabríz a zamířil do Nachčivánu; rodinu a ženy poslal do Chóje, dál od Tatarů.

Tento at-Tughrá'í se tedy ujal správy města, sjednotil lid, povzbudil jej k obraně, varoval před následky nesvornosti a liknavosti a opevnil město, jak jen bylo v jeho silách. Když se Tataři k městu přiblížili a uslyšeli, že jeho obyvatelé jsou svorně odhodláni s nimi bojovat a že město opevnili a opravili jeho hradby i příkop, poslali k nim a žádali peníze a látky. Dohodli se na určitém množství; měšťané jim je poslali, Tataři je přijali a odtáhli k městu Saráv. Vyplenili je a pobili všechny, kdo v něm byli. Odtud táhli k Bajlakánu v zemi Arránu;⁵⁷ vyplenili všechna města a vesnice, kudy prošli, pustošili a zabíjeli každého z jejich obyvatel, koho dopadli.

Když dorazili k Bajlakánu, oblehli jej. Obyvatelé si od nich vyžádali vyslance, s nímž by ujednali mír. Tataři k nim poslali jednoho ze svých předáků a velitelů, ale měšťané ho zabili. Tataři na ně tedy zaútočili, bojovali s nimi a nakonec se města násilím zmocnili, v měsíci ramadánu roku 618 [říjen–listopad 1221]. Vrhli se na ně s mečem a neušetřili malé ani velké, ani ženy; dokonce rozparovali břicha těhotných a zabíjeli nenarozené. Ženy znásilňovali a potom je zabíjeli. Stávalo se, že jeden z nich vešel do uličky, kde byla skupina lidí, a zabíjel je jednoho po druhém, dokud nebyl hotov se všemi, a nikdo z nich na něho nevztáhl ruku.

Když byli s městem hotovi, důkladně vyplenili a zpustošili jeho okolí a táhli k městu Gandže, které je hlavním městem země Arránu. Dozvěděli se však, jak je lidnaté, jak stateční jsou jeho obyvatelé, zocelení častými boji s Gruzíny, a jak je pevné, a neodvážili se na ně. Poslali tedy k obyvatelům a žádali peníze a látky; ti jim dopravili, co žádali, a Tataři od nich odtáhli.

O příchodu Tatarů do země Gruzínů

Když Tataři vyřídili země muslimů v Ázerbájdžánu a Arránu – zčásti dobytím, zčásti smírem –, táhli do země Gruzínů, která také patří k těmto končinám. Gruzíni se na ně nachystali a připravili a vyslali početné vojsko na okraj své země, aby do ní Tatary nevpustilo. Tataři k nim dorazili a střetli se; Gruzíni neobstáli, obrátili se na útěk, meč na ně dopadl a nevyvázl z nich nikdo než hrstka uprchlíků. Doslechl jsem se, že jich padlo kolem třiceti tisíc.⁵⁸ Tataři vyplenili ty části jejich země, kam došli, zpustošili je a naložili s nimi podle svého zvyku.

Když uprchlíci dorazili do Tiflisu, kde sídlil jejich král, shromáždil král další zástupy a také je vyslal proti Tatarům, aby jim zabránily proniknout do středu země. Spatřili však, že Tataři už do země vstoupili a že je nezadržela hora, soutěska ani nic jiného. Když viděli, co dokázali, vrátili se do Tiflisu a zemi vyklidili; Tataři v ní pak plenili, vraždili a pustošili, jak se jim zachtělo. Uviděli však zemi plnou soutěsek a průsmyků, neodvážili se do ní proniknout hlouběji a odtáhli z ní.

Gruzínů se z nich zmocnil veliký strach. Slyšel jsem dokonce o jednom z gruzínských předáků, který přijel jako vyslanec, že řekl: „Kdo by vám vyprávěl, že Tataři utekli a byli zajati, tomu nevěřte; když se vám však řekne, že byli pobiti, věřte tomu. Ten lid totiž nikdy neutíká. Jednou jsme jednoho z nich zajali; vrhl se ze zvířete a tloukl hlavou o kámen, dokud nezemřel, a do zajetí se nevydal.“

O jejich příchodu k Derbentu ve Širvánu a o tom, co učinili

Když se Tataři vrátili ze země Gruzínů, zamířili k Derbentu ve Širvánu. Oblehli město Šamáchí⁵⁹ a bojovali s jeho obyvateli, kteří obléhání statečně snášeli. Potom Tataři vystoupili na hradby po žebřících. Vypráví se však i to, že nashromáždili množství velbloudů, skotu, ovcí a jiných zvířat a také mrtvoly lidí, svých vlastních i cizích padlých, naházeli to vše na sebe, až z toho bylo cosi jako pahorek, vystoupili na něj, octli se nad městem a bojovali s jeho obyvateli; ti vytrvali. Boj zuřil tři dny, až byli obránci blízko tomu, že budou přemoženi. Řekli si: „Meči neunikneme; raději tedy vytrvejme a zemřeme se ctí.“ A vytrvali i tu noc.

Zdechliny se zatím rozložily a slehly, takže Tataři už nad hradbou neměli převýšení ani výhodu v boji. Obnovili tedy útoky a neustávali v boji; obyvatelé byli zmoženi, dolehla na ně únava, malátnost a vyčerpání a zeslábli. Tataři se města zmocnili, pobili v něm mnoho lidí, uloupili majetek a vydali vše v plen.

Když byli s městem hotovi, chtěli projít Derbentem, ale nedokázali to. Poslali tedy posla k širvánšáhovi, králi Derbentu ve Širvánu, se vzkazem, ať k nim vyšle vyslance, který by mezi nimi zprostředkoval mír. Poslal deset mužů z nejpřednějších svých lidí. Tataři jednoho z nich popadli a zabili a ostatním řekli: „Ukážete-li nám cestu, kudy bychom prošli, budete v bezpečí; neuděláte-li to, zabijeme vás, jako jsme zabili tohoto.“ Odpověděli jim: „Tímto Derbentem žádná cesta vůbec nevede; je tu však místo, které je ze všech tamních stezek nejschůdnější.“ Šli s nimi k té stezce, Tataři jí prošli a nechali Derbent za zády.

Co učinili Alanům a Kipčakům

Když Tataři prošli Derbentem ve Širvánu, táhli těmi kraji, v nichž žije mnoho národů, mezi nimi Alani, Lakzové a různé kmeny Turků. Plenili je a pobili mnoho Lakzů, mezi nimiž jsou muslimové i nevěřící, a udeřili i na ostatní obyvatele těch zemí. Dorazili k Alanům, kteří tvoří mnoho kmenů. K těm už zpráva o Tatarech došla; přičinili se tedy a shromáždili u sebe zástup Kipčaků. Utkali se s Tatary, ale žádná strana nad druhou nezvítězila. Tataři tedy vzkázali Kipčakům: „My a vy jsme jeden rod, kdežto tito Alani k vám nepatří, abyste jim pomáhali, a ani vaše víra není jako jejich. Zavazujeme se vám, že na vás nevztáhneme ruku a že vám dopravíme peněz a látek, kolik budete chtít, a vy nás s nimi necháte o samotě.“

Dohodli se na penězích, látkách a dalších věcech, které Tataři odevzdají; Tataři jim dopravili, co bylo ujednáno, a Kipčaci Alany opustili. Tataři pak na Alany udeřili, mnoho jich pobili, plenili a brali do zajetí. Potom vytáhli proti Kipčakům, kteří se cítili v bezpečí a rozešli se, spoléhajíce na uzavřený mír. Dozvěděli se o Tatarech, až když je přepadli a vnikli do jejich země. Tataři na ně udeřili, na jedny po druhých, a vzali jim mnohokrát víc, než kolik jim předtím dali.⁶⁰ Ti Kipčaci, kteří sídlili daleko, uslyšeli tu zprávu a uprchli bez boje daleko odtud; jedni se uchýlili do houštin, druzí do hor a jiní odešli do země Rusů.

Tataři zůstali v zemi Kipčaků. Je to země bohatá na pastviny v zimě i v létě; jsou v ní místa, která jsou v létě chladná a mají hojnost pastvy, i místa, která jsou v zimě teplá a mají hojnost pastvy, totiž houštiny na mořském pobřeží. Dorazili k městu Sudaku. Je to město Kipčaků, z něhož mají své zásobování, neboť leží na Chazarském moři⁶¹ a připlouvají k němu lodě s látkami; Kipčaci je od nich kupují a prodávají jim otrokyně a mamlúky, burtáské lišky, bobří a veverčí kožešiny⁶² a jiné věci, které jsou v jejich zemi. Toto Chazarské moře je moře spojené s Konstantinopolským průlivem.

Když Tataři dorazili k Sudaku, zmocnili se ho a jeho obyvatelé se rozprchli: někteří vystoupili s rodinou a majetkem do hor, jiní vsedli na lodě a odpluli do země Rúm, která je v rukou muslimů z potomků Kilidž Arslána.⁶³

Co učinili Tataři Kipčakům a Rusům

Když Tataři ovládli zemi Kipčaků, jak jsme uvedli, vydal se velký zástup Kipčaků do země Rusů. Je to rozsáhlá země, dlouhá i široká, která s nimi sousedí, a její obyvatelé vyznávají křesťanství. Když k nim dorazili, všichni se shromáždili a svorně se rozhodli bojovat s Tatary, potáhnou-li na ně. Tataři zůstali nějaký čas v zemi Kipčaků; potom roku 620 [1223–1224] vytáhli do země Rusů. Rusové a Kipčaci se o tom dozvěděli; byli na boj s nimi připraveni, a vyrazili tedy Tatarům naproti, aby se s nimi střetli dřív, než dojdou do jejich země, a nevpustili je do ní.

Zpráva o jejich tažení došla k Tatarům a ti se obrátili a ustupovali. Rusům a Kipčakům to dodalo odvahy; domnívali se, že Tataři ustupují ze strachu před nimi a z neschopnosti s nimi bojovat, a usilovně je pronásledovali. Tataři ustupovali stále dál a oni šli v jejich stopách dvanáct dní. Potom se Tataři obrátili proti Rusům a Kipčakům, a ti se nenadáli a už je měli před sebou, zcela nepřipraveni; přestali se totiž Tatarů bát a cítili se silnější než oni. Než se stačili k boji sešikovat, způsobili jim Tataři těžké ztráty. Obě strany vytrvaly tak, jak o tom nikdo neslyšel, a boj mezi nimi trval několik dní. Nakonec Tataři zvítězili a nabyli převahy; Kipčaci a Rusové utrpěli těžkou porážku, když mezi nimi Tataři předtím způsobili velké krveprolití.⁶⁴ Mezi prchajícími bylo mnoho zabitých, vyvázlo jich jen málo a všechno, co měli s sebou, bylo uloupeno.

Kdo vyvázl, dorazil domů v nejbídnějším stavu, pro dalekou cestu i pro porážku. Velký počet Tatarů je pronásledoval, vraždil, plenil a pustošil zemi, až se většina z ní vylidnila. Mnoho předních ruských kupců a boháčů se tehdy sešlo, naložili, co jim bylo drahé, a vydali se na několika lodích přes moře do zemí islámu. Když se blížili k přístavu, do něhož mířili, jedna z jejich lodí ztroskotala a potopila se, lidé se však zachránili. Bylo obyčejem, že loď, která ztroskotá, připadne sultánovi;⁶⁵ získal z ní tedy velké bohatství. Ostatní lodě dopluly v pořádku a ti, kdo na nich byli, mu o těchto událostech vyprávěli.

O návratu Tatarů ze země Rusů a Kipčaků k jejich králi

Když Tataři učinili Rusům, co jsme vylíčili, a vyplenili jejich zemi, odtáhli z ní a zamířili na Bulghár,⁶⁶ a to koncem roku 620 [na přelomu let 1223 a 1224]. Když obyvatelé Bulgháru uslyšeli, že se k nim blíží, nastražili jim na několika místech zálohy, vytáhli proti nim, střetli se s nimi a lákali je za sebou, až minuli místo, kde číhaly zálohy. Ty na ně vyrazily zezadu, takže Tataři zůstali uprostřed a meč na ně dopadal ze všech stran. Většina jich byla pobita a unikla jen hrstka; bylo jich prý kolem čtyř tisíc mužů.

Ti táhli do Saksínu a vraceli se ke svému králi Čingischánovi.⁶⁷ Země Kipčaků se od nich vyprázdnila a Kipčaci, kteří zůstali naživu, se vrátili do své vlasti. Cesta byla od chvíle, kdy Tataři do země vstoupili, přerušena a nepřicházelo odtamtud nic z burtáských lišek, veverčích a bobřích kožešin ani z jiného zboží, které se z těch končin vyváží. Když ji Tataři opustili, vrátili se Kipčaci do své země, cesta se znovu otevřela a zboží se začalo dovážet jako dřív. To jsou zprávy o západních Tatarech; vylíčili jsme je v jednom tahu, aby se vyprávění nepřerušovalo.