Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Ibn al-Athír: Vpád Tatarů

Rok 617 (1220–1221): Zkáza Chorásánu, Chórezmu a Ghazny

[Kapitola pokračuje v líčení roku 617 hidžry (1220–1221). Předchozí část sledovala oddíl vyslaný na západ; zde autor vypráví, co Čingischánova vojska mezitím učinila v Mávaránnahru, Chorásánu a Chórezmu a jak na území dnešního Afghánistánu bojovala s Džalál ad-Dínem až po bitvu na Indu. Připojuje zprávu o předání Chilátu v Arménii a drobné události z Iráku a Džazíry. Pod jediný rok přitom shrnuje děje, které se odehrály v letech 617–618 hidžry (1220–1221) a zčásti ještě později.]

O tom, co Tataři učinili v Mávaránnahru po Buchaře a Samarkandu

Vylíčili jsme už, co učinili západní Tataři¹, které jejich král Čingischán – Bůh ho proklej – vyslal proti chórezmšáhovi. Čingischán sám, když ten oddíl proti chórezmšáhovi vyslal a když chórezmšáh uprchl z Chorásánu, rozdělil své lidi na několik dílů. Jeden díl poslal do země Fergány, aby se jí zmocnili, druhý poslal k Termezu a další ke Kalábě, což je nedobytná pevnost na břehu Džajhúnu², jeden z nejpevnějších hradů a nejnepřístupnějších tvrzí. Každý oddíl vytáhl tam, kam mu bylo přikázáno, položil se před to místo a zmocnil se ho; zabíjeli, zajímali, odvlékali do otroctví, plenili, bořili a páchali všemožnou zkázu stejně jako jejich druhové. Když s tím byli hotovi, vrátili se ke svému králi Čingischánovi, který byl v Samarkandu³. Ten vypravil veliké vojsko s jedním ze svých synů a poslal je do Chórezmu; jiné vojsko vyslal přes Džajhún do Chorásánu⁴.

Jak se Tataři zmocnili Chorásánu

Když vojsko vyslané do Chorásánu vytáhlo, překročilo Džajhún a zamířilo k městu Balchu⁵. Jeho obyvatelé požádali o milost a Tataři jim ji dali; město se vzdalo roku 617 [1220–1221]. Tataři je nevyplenili ani v něm nezabíjeli, jen v něm ustanovili šihnu⁶ a táhli dál. Zamířili k az-Zúzánu, Samíndu, Andchúji a Kárjátu⁷, všech se zmocnili a ustanovili v nich správce. Jejich obyvatelům neučinili nic zlého a neublížili jim, jen brali muže, aby s nimi bojovali proti těm, kdo se jim postaví na odpor.

Tak došli až k Tálakánu⁸. To je kraj, k němuž patří několik měst, a je v něm nedobytná pevnost zvaná Mansúrkúh, tak vysoká a strmá, že se o ni nikdo nepokouší; a byli v ní stateční bojovníci. Obléhali ji šest měsíců, bojovali s její posádkou dnem i nocí, a ničeho proti ní nepořídili. Poslali tedy k Čingischánovi a oznámili mu, že se té pevnosti zmocnit nedokážou, protože je v ní mnoho bojovníků a je svou polohou nepřístupná. Vytáhl k nim tedy sám se všemi zástupy, které měl u sebe, a oblehl ji. Měl s sebou veliké množství zajatých muslimů a poručil jim, aby se pustili do boje, jinak že je pobije; bojovali tedy po jeho boku. Stál před pevností další čtyři měsíce a padlo tam mnoho Tatarů. Když to jejich král viděl, poručil, aby mu snesli tolik dříví a klád, kolik se dá sebrat. Učinili to a začali klást vrstvu dřeva a na ni vrstvu hlíny, a tak pokračovali, až vyrostl vysoký pahorek, který se pevnosti vyrovnal. Tu se ti, kdo v ní byli, shromáždili, otevřeli bránu, vyšli ven a udeřili jako jeden muž. Jezdci z nich vyvázli, zachránili se a dali se těmi horami a roklemi; pěší však byli pobiti. Tataři vnikli do pevnosti, ženy a děti odvlekli do otroctví a uloupili peníze i věci.

Potom Čingischán shromáždil lidi z měst, jimž dal milost, z Balchu i odjinud, a poslal je s jedním ze svých synů k městu Mervu⁹. Když k němu dorazili, bylo tam už shromážděno více než dvě stě tisíc mužů z kočovných Arabů, Turků a dalších muslimů, kteří vyvázli. Tábořili před Mervem, byli odhodláni střetnout se s Tatary a namlouvali si, že nad nimi zvítězí a přemohou je. Když k nim Tataři dorazili, srazili se a bojovali. Muslimové se drželi statečně, jenže Tataři neznají útěk; jeden z nich, když byl zajat, dokonce u muslimů řekl: „Řekne-li se, že Tataři jsou zabíjeni, věřte tomu; řekne-li se však, že utíkají, nevěřte.“ Když muslimové viděli vytrvalost a smělost Tatarů, obrátili se na útěk. Tataři jich mnoho pobili a zajali a vyvázlo jen málo; jejich majetek, zbraně a zvířata byly uloupeny.

Tataři rozeslali posly do okolních krajů a sbírali muže k obléhání Mervu. Když se jim sešlo, kolik chtěli, postoupili k Mervu, oblehli jej, obléhali usilovně a neustávali v boji. Obyvatelé města už byli oslabeni útěkem onoho vojska a tím, kolik jich bylo pobito a zajato. Pátého dne po příchodu poslali Tataři k emírovi, který ve městě velel všem, kdo v něm byli, se vzkazem: „Nezahub sebe ani obyvatele města a vyjdi k nám; učiníme tě emírem tohoto města a odtáhneme od tebe.“ Emír poslal žádost o milost pro sebe i pro obyvatele města a Čingischánův syn jim ji dal. Vyšel tedy k nim; Čingischánův syn mu daroval čestné roucho, prokázal mu úctu a řekl mu: „Chci, abys mi předvedl své lidi, abychom se podívali, kdo se hodí do naší služby; toho do služby vezmeme, dáme mu iktá'¹⁰ a bude s námi.“ Když se k němu dostavili a měl je v moci, dal je i jejich emíra zatknout a spoutat.

Když s nimi byl hotov, řekl jim: „Sepište mi kupce města, jeho přední muže a boháče na jeden seznam a řemeslníky a lidi od řemesel sepište na druhý a předložte nám to.“ Učinili, co jim poručil. Když si seznamy prohlédl, přikázal, aby obyvatelé vyšli z města i s rodinami. Vyšli všichni a nezůstal v něm nikdo. Usedl na zlatý stolec a poručil, aby přivedli ty vojáky, které dal zatknout. Přivedli je a spoutaným jim stínali hlavy, zatímco lidé na ně hleděli a plakali.

Prostý lid pak rozdělili – muže, ženy a děti; byl to památný den, tolik bylo křiku, pláče a nářku. Boháčů se chopili, bili je a mučili všemožnými tresty, aby z nich dostali peníze; nejeden z nich pod krutými ranami zemřel, když mu už nezbylo nic, čím by se vykoupil. Potom město zapálili, spálili i hrobku sultána Sandžara¹¹ a hrob rozkopali, protože hledali peníze. Tak to trvalo tři dny. Čtvrtého dne poručil pobít všechny obyvatele města a řekl: „Tihle se nám vzepřeli.“ Pobili je tedy do jednoho. Poručil mrtvé sečíst a bylo jich na sedm set tisíc.¹² Bohu náležíme a k Němu se navrátíme (Korán 2:156) – po tom, co toho dne dolehlo na muslimy!

Potom táhli k Nišápúru¹³ a pět dní jej obléhali. Byl v něm slušný počet muslimského vojska, ale na Tatary nestačilo. Zmocnili se města, vyvedli jeho obyvatele do stepi a pobili je, jejich ženy odvlekli do otroctví a mučili každého, koho podezírali, že má peníze, tak jako to učinili v Mervu. Zůstali tam patnáct dní, bořili a prohledávali domy kvůli penězům. Když totiž pobili obyvatele Mervu, bylo jim řečeno, že mnozí z pobitých zůstali naživu a zachránili se do zemí islámu; poručili proto, aby obyvatelům Nišápúru byly uťaty hlavy, aby zabití nikdo neunikl. Když s tím skončili, poslali oddíl do Túsu; tam si počínali stejně, zpustošili město a zpustošili i svatyni, v níž leží imám Alí ibn Músá ar-Ridá, mír s ním, a ar-Rašíd¹⁴, takže všechno obrátili v trosky.

Potom táhli k Herátu, jednomu z nejpevnějších měst. Obléhali jej deset dní, zmocnili se ho a jeho obyvatelům dali milost, některé z nich však zabili. U těch, kdo zůstali naživu, ustanovili šihnu a táhli ke Ghazně. Střetl se s nimi Džalál ad-Dín, syn chórezmšáhův¹⁵, bojoval s nimi a porazil je, jak vylíčíme, dá-li Bůh. Obyvatelé Herátu se tu vrhli na šihnu a zabili ho. Když se poražení k Herátu vrátili, vnikli do města násilím a mocí zbraní, pobili všechny, kdo v něm byli, uloupili majetek, ženy odvlekli do otroctví, vyplenili okolí, celé město zbořili a spálili. Pak se vrátili ke svému králi Čingischánovi, který dlel v Tálakánu a rozesílal oddíly do všech krajů Chorásánu. Všude si počínaly stejně a jejich zlu a zkáze neunikl žádný kraj. Všechno, co v Chorásánu učinili, se stalo roku 617.¹⁶

Jak se zmocnili Chórezmu a zpustošili jej

Oddíl vojska, který Čingischán vyslal do Chórezmu, byl ze všech oddílů nejpočetnější, protože to bylo veliké město. Táhli, až dorazili k Chórezmu¹⁷. Bylo v něm velké vojsko a jeho obyvatelé jsou známi statečností a velkým počtem. Bojovali s Tatary tak urputně, že o urputnějším boji lidé neslyšeli. Obléhání trvalo pět měsíců a na obou stranách padlo veliké množství lidí; Tatarů však padlo víc, protože muslimy chránila hradba. Tataři poslali ke svému králi Čingischánovi a žádali posily, a on jim poslal veliké množství lidí. Jakmile posily k městu dorazily, hnali útok za útokem a zmocnili se jednoho jeho okraje. Obyvatelé města se shromáždili a bojovali s nimi na kraji místa, kterého se Tataři zmocnili, ale vypudit je nedokázali.

Bojovali s nimi dál a Tataři jim brali čtvrť po čtvrti; kdykoli se zmocnili jedné čtvrti, bojovali s nimi muslimové ve čtvrti sousední. Bojovali muži, ženy i děti, a tak to šlo, dokud se Tataři nezmocnili celého města. Pobili všechny, kdo v něm byli, a uloupili všechno, co v něm bylo. Potom otevřeli hráz, která zadržovala vodu Džajhúnu před městem; voda do něho vnikla, celé město zatopila, stavby se zřítily a na jeho místě zůstala voda. Z jeho obyvatel nevyvázl vůbec nikdo. V jiných městech totiž někteří obyvatelé vyvázli: jeden se skryl, druhý uprchl, jiný vyšel ven a pak se zachránil, jiný se vrhl mezi mrtvé a unikl. Kdo se však z obyvatel Chórezmu před Tatary skryl, toho utopila voda nebo zabily padající zdi. A tak se město stalo pustou zříceninou:

Jako by mezi al-Hadžúnem a as-Safá nikdy nebylo
druha a v Mekce nikdo nesedával za večerů v rozhovoru.¹⁸

O něčem takovém nebylo slýcháno za starých ani za nových časů. Utíkáme se k Bohu před úpadkem po rozkvětu a před tím, aby nás po vítězství opustil! Tato pohroma dolehla na islám a všechen jeho lid. Kolik jen bylo zabitých z obyvatel Chorásánu i odjinud! Těch, kdo tam přicházeli, kupců i jiných, bylo totiž mnoho, a všichni zahynuli mečem. Když Tataři skončili s Chorásánem a Chórezmem, vrátili se ke svému králi do Tálakánu.

Jak se Tataři zmocnili Ghazny a země Ghúr

Když Tataři skončili s Chorásánem a vrátili se ke svému králi, vypravil král silné vojsko a poslal je ke Ghazně. Tu držel Džalál ad-Dín, syn chórezmšáhův, a shromáždili se u něho ti, kdo vyvázli z vojska jeho otce; bylo jich prý šedesát tisíc. Když Tataři dorazili do kraje Ghazny, vytáhli proti nim muslimové se synem chórezmšáhovým k místu zvanému Balak¹⁹. Tam se srazili a tvrdě bojovali; trvalo to tři dny. Potom Bůh seslal muslimům svou pomoc. Tataři byli poraženi a muslimové je pobíjeli, jak chtěli; kdo z nich vyvázl, vrátil se ke králi do Tálakánu. Když o tom uslyšeli obyvatelé Herátu, povstali proti správci, kterého u nich Tataři měli, a zabili ho. Čingischán proti nim poslal vojsko; to se města zmocnilo a zpustošilo je, jak jsme uvedli.

Po porážce Tatarů poslal Džalál ad-Dín k Čingischánovi posla se vzkazem: „Na kterém místě chceš, aby byla bitva, abychom tam přišli?“ Čingischán vypravil velké vojsko, větší než první, s jedním ze svých synů a poslal je proti němu. Dorazilo ke Kábulu; muslimské vojsko proti němu vytáhlo, tam se proti sobě seřadili a strhl se mezi nimi veliký boj. Nevěřící byli poraženi podruhé; mnoho jich padlo a muslimové ukořistili, co měli s sebou, a bylo toho velmi mnoho. Měli s sebou i veliké množství zajatých muslimů a ty muslimové vysvobodili. Potom však mezi muslimy vypukl svár kvůli kořisti. Příčinou bylo toto: jeden jejich emír jménem Sajf ad-Dín Bughrák²⁰, původem z turkických Chaladžů, byl statečný a smělý muž, který se vyznal ve válce i ve válečné lsti. V boji s Tatary sám stál v nejprudší seči a řekl Džalál ad-Dínovu vojsku: „Vy zůstaňte vzadu, jste jich plni hrůzy.“ Byl to on, kdo Tatary doopravdy porazil.

Mezi muslimy byl také velký emír jménem Malik-chán, který byl s chórezmšáhem spřízněn; byl to pán Herátu. Tito dva emíři se nepohodli o kořist a došlo k boji, v němž byl zabit Bughrákův bratr. Bughrák řekl: „Já porážím nevěřící, a můj bratr je zabit kvůli tomuhle nečistému zisku!“ Rozhněval se, opustil vojsko a odtáhl do Indie; šlo za ním třicet tisíc mužů z vojska, kteří všichni stáli při něm. Džalál ad-Dín se ho snažil všemožně obměkčit, sám se k němu vydal, připomínal mu svatý boj, strašil ho Bohem Nejvyšším a plakal před ním, ale on se nevrátil a odtáhl. Tím byli muslimové zlomeni a zeslábli.

Mezitím přišla zpráva, že Čingischán dorazil se svými zástupy a vojsky. Když Džalál ad-Dín viděl, jak muslimové zeslábli odchodem části vojska, a nemohl tam zůstat, vydal se k Indii. Dorazil k vodě Sindu²¹, což je veliká řeka, ale nenašel lodi, na nichž by se přeplavil. Čingischán spěchal v jeho stopách, a Džalál ad-Dín se nestačil přepravit, než ho Čingischán s Tatary dostihl. Tehdy byli muslimové přinuceni bojovat a vytrvat, protože přepravit se nemohli; byli na tom jako ryzák: postoupí-li, podříznou ho, ustoupí-li, přetnou mu šlachy.²² Seřadili se a svedli boj tak urputný, že všichni uznali, že všechny dosavadní bitvy byly proti tomuto boji hrou. Trvalo to tři dny. Padl emír Malik-chán, o němž byla řeč, a veliké množství lidí; mezi nevěřícími však bylo zabitých víc a jejich rány byly těžší. Nevěřící od nich ustoupili, vzdálili se a utábořili. Muslimové viděli, že se nemají odkud nadát posil a že padlými a raněnými ještě více zeslábli, a nevěděli, co postihlo nevěřící; poslali tedy pro lodi, ty připluly a muslimové se přepravili – aby Bůh dokonal věc, která se měla stát (Korán 8:42).

Nazítří se nevěřící vrátili ke Ghazně; dodalo jim odvahy, že muslimové přešli přes vodu na indickou stranu a jsou daleko. Když ke Ghazně dorazili, ihned se jí zmocnili, protože v ní nebylo vojsko ani nikdo, kdo by ji hájil. Pobili její obyvatele, uloupili majetek a ženy odvlekli do otroctví; nezůstal nikdo. Zbořili ji a spálili a s jejím okolím naložili stejně; plenili, zabíjeli a pálili. A tak všechny ty kraje zůstaly bez živé duše, zřícené a pusté, jako by tu ještě včera nic nekvetlo.²³

Jak al-Ašraf předal Chilát svému bratru Šiháb ad-Dínu Gházímu

Koncem tohoto roku [počátkem roku 1221] udělil al-Malik al-Ašraf Músá, syn al-Ádilův²⁴, město Chilát a všechny kraje Arménie, město Majjáfárikín v Dijárbakru a město Hání²⁵ v léno svému bratru Šiháb ad-Dínu Gházímu, synu al-Ádilovu; vzal mu za to město Edessu a město Sarúdž v Džazíře²⁶. Do Chilátu ho vypravil počátkem roku 618 [na přelomu února a března 1221]. Příčinou bylo toto: když Tataři vpadli do země Gruzínů, porazili je, vyplenili ji a pobili mnoho jejích obyvatel, poslali Gruzíni k Özbekovi, pánu Ázerbájdžánu a Arránu²⁷, a žádali ho o příměří a o spojenectví k odražení Tatarů; v téže věci poslali i k al-Maliku al-Ašrafovi. Všem vzkázali: „Nespojíte-li se s námi k boji proti těmto lidem a k jejich zahnání z našich zemí a nedostavíte-li se k té věci sami se svými vojsky, uzavřeme s nimi mír proti vám.“

Jejich poslové dorazili k al-Ašrafovi, když se chystal táhnout do Egypta kvůli Frankům²⁸; a ti pro něho byli starostí nejnaléhavější, a to z několika důvodů. Za prvé se Frankové zmocnili Damietty a Egypt byl na pokraji toho, že padne; a kdyby se ho zmocnili, nezůstala by vedle nich nikomu žádná vláda ani v Sýrii, ani jinde. Za druhé jsou Frankové houževnatější a usilují o panství; zmocní-li se třeba jen vsi, neopustí ji dříve, než ji nedokážou udržet už ani jediný den. Za třetí si Frankové dělali zálusk na samo sídlo říše rodu al-Ádilova, totiž na Egypt, kdežto Tataři k němu nedošli, nevkročili do žádné z jejich zemí a nepatří ani k těm, kdo chtějí vést spor o vládu; nejde jim o nic jiného než plenit, zabíjet, pustošit země a táhnout z jedné země do druhé.

Když tedy k němu přišli poslové Gruzínů s tím, co jsme uvedli, odpověděl jim omluvou, že táhne do Egypta odrazit Franky, a vzkázal jim: „Udělil jsem kraj Chilát v léno svému bratrovi a poslal jsem ho tam, aby byl blízko vás, a nechal jsem u něho vojska. Kdykoli budete potřebovat jeho pomoc, přijde odrazit Tatary.“ Sám pak odtáhl do Egypta, jak jsme uvedli.

Různé události

V tomto roce v druhém rabí' [červen 1220] se Badr ad-Dín zmocnil hradu Tall A'far.²⁹

Téhož roku v prvním džumádá [červenec 1220] se al-Ašraf zmocnil města Sindžáru.

Téhož roku také al-Ašraf dorazil k Mosulu a utábořil se před ním; pak táhl k Irbílu proti jeho pánovi³⁰. Chodili mezi nimi poslové s jednáním o míru a v ša'bánu [říjen 1220] se smířili. To vše už bylo podrobně vylíčeno u roku 615 [1218–1219].

Téhož roku dorazili Tataři k městu Rajji, zmocnili se ho, pobili všechny, kdo v něm byli, a vyplenili je. Odtud táhli dál a dorazili k Hamadánu; jeho ra'ís³¹ jim vyšel vstříc s projevem poslušnosti a s dary, a tak jeho obyvatele ušetřili. Táhli do Ázerbájdžánu, pustošili a pálili tamní kraje, zabíjeli a odvlékali do otroctví a páchali věci, o jakých nebylo slýcháno. I to už bylo podrobně vylíčeno.

Téhož roku zemřel Nasír ad-Dín Násir ibn Mahdí al-Alawí, někdejší chalífův vezír. Modlili se nad ním v Palácové mešitě, pohřbu se zúčastnili hodnostáři říše a byl pochován ve svatyni.³²

Téhož roku zemřel Sadr ad-Dín Abu l-Hasan Muhammad ibn Umar ibn Hamawajh al-Džuwajní, šajch šajchů v Egyptě a Sýrii.³³ Zemřel v Mosulu, kam přišel jako posel. Byl to vynikající znalec práva a zbožný súfí z velkého chorásánského rodu, Bůh se nad ním smiluj; byl to znamenitý člověk.

Téhož roku se houf Banú Ma'rúf vrátil do svých sídel v kraji al-Batíha³⁴. Předtím odtáhli do al-Ahsá' a al-Katífu³⁵, ale nemohli tam zůstat, protože měli mnoho nepřátel. Zamířili tedy k šihnovi Basry a žádali ho, aby napsal dívánu³⁶ do Bagdádu, aby jim byla vrácena přízeň. Dal jim o tom list a poslal je se svými lidmi do Bagdádu. Když se blížili k Wásitu, zastihl je posel z dívánu s rozkazem, aby byli pobiti, a byli pobiti.