Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Ibn al-Athír: Vpád Tatarů

Rok 618 (1221–1222): Smrt mekkánského emíra Katády

[Rok 618 hidžry trval od 25. února 1221 do 14. února 1222. Autor nejprve vypráví o smrti Katády, emíra Mekky, o nástupu jeho syna Hasana a o zabití velitele irácké poutní karavany před Mekkou. V „různých událostech“ připomíná, že muslimové získali zpět egyptskou Damiettu, shrnuje tažení západních Tatarů od Ázerbájdžánu přes Kavkaz až na Rus (1221–1223) a zaznamenává úmrtí mosulského kaligrafa Jákúta a pána ismá'ílitů z Alamútu.]

O smrti Katády, emíra Mekky, o vládě jeho syna Hasana a o zabití velitele poutní karavany

V tomto roce, v druhém džumádá [červenec–srpen 1221], zemřel Katáda ibn Idrís, Alíovec z rodu Husajnova¹, emír Mekky – kéž ji Bůh ochraňuje. Bylo mu kolem sedmdesáti let. Jeho panství se rozšířilo od hranic Jemenu až k městu Proroka – Bůh mu žehnej a dej mu mír – a patřil mu hrad Janbu' v okolí Medíny². Jeho vojsko se rozrostlo, opatřil si mnoho mamlúků a Arabové v těch krajích se ho velmi báli. Na počátku své vlády, když se zmocnil Mekky – kéž ji Bůh ochraňuje –, si vedl dobře: odstranil z ní otroky, kteří tam páchali zlo, chránil zemi, byl k poutníkům laskavý a ctil je. Tak tomu bylo nějaký čas. Potom si však začal vést špatně, obnovil v Mekce poplatky, dopouštěl se ohavných činů a v jednom roce poutní karavanu oloupil, jak jsme uvedli.³

Když zemřel, ujal se po něm vlády jeho syn Hasan. Katáda měl ještě jiného syna jménem Rádžih, který žil mezi Araby před Mekkou, páchal zlo a upíral bratrovi vládu. Když vytáhla irácká poutní karavana, byl jejím velitelem jeden z mamlúků chalífy an-Násira li-Díni 'lláh jménem Akbáš⁴; choval se k poutníkům na cestě dobře a pečlivě je chránil. Rádžih, syn Katádův, se na něj obrátil a nabídl jemu i chalífovi peníze, aby mu pomohl zmocnit se Mekky. Akbáš na to přistoupil. Dorazili k Mekce, utábořili se v az-Záhiru a Akbáš postoupil k Mekce do boje s jejím pánem Hasanem. Hasan shromáždil veliké zástupy Arabů i jiných, vyšel proti němu z Mekky a utkal se s ním. Velitel poutní karavany vyjel sám před své vojsko a vystoupil na horu; spoléhal na sebe a na to, že se na něj nikdo neodváží. Hasanovi lidé ho však obklíčili, zabili a jeho hlavu pověsili.⁵

Vojsko knížete věřících se dalo na útěk a Hasanovi lidé obklíčili poutníky, aby je oloupili. Hasan jim však poslal svůj turban na znamení bezpečí pro poutníky, a tak se jeho lidé stáhli a nic jim neuloupili. Lidé se uklidnili a Hasan jim dovolil vstoupit do Mekky a konat, co chtěli – pouť, obchod i ostatní. Zůstali v Mekce deset dní, vydali se zpět a do Iráku dorazili v pořádku. Chalífa to těžce nesl; přišli však Hasanovi poslové s omluvou a s prosbou, aby mu odpustil, a bylo jim vyhověno.

O Katádově smrti se také vypráví, že ho uškrtil jeho syn Hasan, a tak zemřel. Příčina byla tato: Katáda shromáždil veliké zástupy a vytáhl z Mekky proti Medíně. Utábořil se ve Wádí al-Fur'⁶, a protože byl nemocen, poslal s vojskem jako velitele svého bratra a s ním svého syna Hasana. Když se vzdálili, doneslo se Hasanovi, že jeho strýc řekl některým vojákům: „Můj bratr je nemocen a jistě zemře,“ a žádal je, aby mu přísahali, že po jeho bratru Katádovi bude emírem on. Hasan se dostavil ke strýci a sešlo se u něho mnoho vojáků a mamlúků jeho otce. Hasan strýci řekl: „Učinil jsi to a to.“ Odpověděl: „Neučinil.“ Hasan přítomným poručil, aby ho zabili, ale neposlechli a řekli: „Ty jsi emír a on je emír; nevztáhneme ruku na žádného z vás.“ Tu mu dva Katádovi otroci řekli: „Jsme tvoji otroci, poruč nám, co chceš.“ Poručil jim, aby strýci hodili kolem krku jeho vlastní turban; učinili to a pak ho zabil.

Katáda se o tom doslechl, zmocnil se ho nesmírný hněv a přísahal, že svého syna zabije. Byl, jak jsme řekli, nemocen. Kdosi z jeho lidí napsal Hasanovi, jak se věci mají, a vzkázal mu: „Předejdi ho, než tě zabije.“ Hasan se vrátil do Mekky. Když tam dorazil, zamířil s hrstkou lidí k otcovu domu. U dveří domu našel veliký zástup a poručil jim, aby se rozešli do svých příbytků; opustili tedy dům a vrátili se domů. Hasan vešel k otci. Jakmile ho otec spatřil, začal mu spílat a zahrnul ho výčitkami a hrozbami. Hasan se na něj vrhl a na místě ho uškrtil. Pak vyšel do vznešené svatyně.

Svolal šarífy⁷ a řekl: „Nemoc mého otce se zhoršila a poručil vám, abyste mi přísahali, že budu vaším emírem.“ Přísahali mu tedy. Potom dal vynést rakev a pohřbil ji, aby se lidé domnívali, že otec zemřel; ve skutečnosti ho už předtím pohřbil tajně. Když se jeho vláda v Mekce upevnila, poslal otcovým jménem ke svému bratrovi, který byl na hradě Janbu', a povolal ho k sobě; otcovu smrt před ním zatajil. Když bratr přišel, zabil i jeho. Tak se jeho postavení ustálilo a upevnilo a s velitelem poutní karavany naložil tak, jak už bylo řečeno. Dopustil se hrozné věci: v několika dnech zabil svého otce, strýce i bratra. Není tedy divu, že mu Bůh – sláva Mu, vznešenému – nedal dlouho času: odňal mu vládu a učinil z něho štvance a psance, jenž „se bojí a ohlíží“ (Korán 28:21).⁸

Vypráví se také, že Katáda skládal básně. Tak například když byl vyzván, aby se dostavil k veliteli poutní karavany, jak bylo u emírů Mekky zvykem, odmítl; z Bagdádu ho za to pokárali a on odpověděl verši, mezi nimiž jsou tyto:

Mám tlapu lva, jejíž silou se honosím,
a jí mezi lidmi kupuji i prodávám.

Králové země bez ustání líbají její hřbet
a na její ploše je jaro pro ty, které stihlo sucho.⁹

Mám ji snad vložit pod mlýnský kámen a potom hledat,
jak ji vyprostit? To bych byl věru hlupák.

Jsem jako pižmo: v každé zemi
voní, jen u vás přichází nazmar.

Různé události

V tomto roce získali muslimové zpět od Franků město Damiettu v Egyptě¹⁰; podrobně a zevrubně o tom už byla řeč.

Téhož roku v safaru [konec března až duben 1221] se Tataři zmocnili Marághy¹¹, zpustošili ji a spálili, pobili většinu jejích obyvatel, uloupili jejich majetek a jejich ženy odvlekli do otroctví. Z Marághy táhli Tataři k Hamadánu a oblehli jej. Jeho obyvatelé s nimi bojovali, ale Tataři nad nimi zvítězili, pobili jich bezpočet a město vyplenili. Táhli do Ázerbájdžánu a plenili znovu; vyplenili ty kraje, které ještě zbývaly a které nevyplenili poprvé. Dorazili k Bajlakánu v zemi Arrán, oblehli jej, zmocnili se ho a jeho obyvatele pobíjeli, až je málem vyhubili. Mnoho jich bylo zabito a jejich majetek i většina jejich země byly vypleněny.¹² Zamířili k Derbentu ve Širvánu, oblehli město Šamáchí, zmocnili se ho a pobili mnoho jeho obyvatel. Táhli do země Alanů a Lakzů a národů, které žijí u nich, a udeřili na ně. Odtud táhli na Kipčaky, vyhnali je z jejich země a zmocnili se jí; pak se potulovali tou zemí, až dorazili do země Rusů.¹³ To vše už bylo vylíčeno zevrubně; zde to uvádíme jen souhrnně, aby bylo zřejmé, co z jejich činů se událo v tomto roce.

Téhož roku zemřel náš přítel Amín ad-Dín Jákút, písař z Mosulu. V jeho době nebylo nikoho, kdo by psal písmem, které by se jeho písmu blížilo, ani nikoho, kdo by tak jako on ovládal způsob Ibn al-Bawwábův¹⁴. Měl hojné přednosti ve vědě o literatuře i v jiných oborech, konal mnoho dobra a byl to znamenitý člověk, proslulý po světě. Lidé ho svorně chválili a velebili a řekli o něm mnoho ve verších i v próze. K tomu patří, co řekl Nadžíb ad-Dín al-Husajn ibn Alí al-Wásití v kasídě, v níž ho oslavuje:

Shromáždil vědy, které se rozutekly; nebýt
jeho, byly by ctnosti jako matka, jež ztratila dítě.

Vládne perem, jehož útoku se bojí lvi
a před nímž se bojové šiky pokorně sklánějí.

A když jeho ústa odhalí v úsměvu čerň
na bělobě, zastydí se bílé čepele i snědá kopí.

Ty jsi měsíc v úplňku, kdežto písař, syn Hilálův,
je jako jeho otec – a není slávy v tom, kdo odešel.¹⁵

A dále z ní:

Byl-li on první, ty máš na přednost
větší právo: tys doběhl první a on až druhý.¹⁶

Je to dlouhá báseň. „Písař, syn Hilálův“ je Ibn al-Bawwáb, který je příliš proslulý, než aby ho bylo třeba představovat.

Téhož roku zemřel Džalál ad-Dín al-Hasan, potomek al-Hasana ibn as-Sabbáha, o němž už byla řeč, pán Alamútu a Girdkúhu, představený ismá'ílitů. Uvedli jsme už, že veřejně zavedl řád islámu, totiž svolávání k modlitbě a modlitbu. Po něm nastoupil jeho syn Alá ad-Dín Muhammad.¹⁷