Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Ibn al-Athír: Vpád Tatarů

Rok 619 (1222–1223): Kipčaci a Gruzíni

[Rok 619 hidžry trval od 15. února 1222 do 3. února 1223. Kapitola líčí osudy Kipčaků, kteří po porážce od Tatarů uprchli ze stepi přes Derbent do Širvánu a Arránu (dnešní Dagestán a Ázerbájdžánská republika) a střetli se tam s Gruzíny i s muslimy. Následuje gruzínský vpád do Bajlakánu, dobytí hradu Šúš pánem Mosulu a drobné zprávy roku, mezi nimi pozorování komety.]

O tom, jak část Kipčaků vytáhla do Ázerbájdžánu, co provedli Gruzínům a jak dopadli

Když se Tataři zmocnili země Kipčaků, Kipčaci se rozprchli:¹ část zamířila do země Rusů, část se rozptýlila po svých horách a velký zástup se jich shromáždil a vytáhl k Derbentu ve Širvánu. Poslali k jeho pánovi, který se jmenoval Rašíd,² a vzkázali mu: „Tataři se zmocnili naší země a uloupili náš majetek. Přišli jsme k tobě, abychom se usadili ve tvé zemi. Budeme tvými mamlúky,³ budeme pro tebe dobývat země a ty budeš naším sultánem.“ Nedovolil jim to, protože se jich bál. Poslali mu tedy nový vzkaz: „Dáme ti do zástavy své děti a ženy, že ti budeme poslušni, budeme ti sloužit a podřídíme se tvé vládě.“ Ani v tom jim nevyhověl. Požádali ho tedy, aby jim dovolil opatřit si v jeho městě zásoby: budou vcházet po deseti, a jakmile nakoupí, co potřebují, jeho zemi opustí. K tomu svolil, a tak vcházeli po skupinkách, kupovali, co chtěli, a zase vycházeli.

Potom přišel k Rašídovi jeden z jejich velmožů a předáků a řekl: „Býval jsem ve službách sultána chórezmšáha⁴ a jsem muslim; víra mi velí, abych ti upřímně poradil. Věz, že Kipčaci jsou tvoji nepřátelé a chtějí tě zradit. Nedovol jim zůstat ve své zemi a dej mi vojsko, ať s nimi bojuji a vyženu je ze země.“ Rašíd tak učinil: svěřil mu oddíl svého vojska a dal jim, co potřebovali, zbraně i ostatní. Vytáhli s ním a přepadli jednu skupinu Kipčaků; řada jich byla pobita a obrána. Kipčaci se k boji nepohnuli, jen řekli: „Jsme mamlúci krále širvánšáha Rašída; nebýt toho, s jeho vojskem bychom bojovali.“

Když se onen kipčacký předák vrátil a s ním Rašídovo vojsko bez úhony, Rašíd se z nich zaradoval. Kipčaci pak opustili své ležení a táhli tři dny. Tu řekl onen Kipčak Rašídovi: „Chci vojsko, abych je pronásledoval.“ Rašíd mu dal přidělit tolik vojska, kolik chtěl. Vydal se po stopě Kipčaků, přepadl jejich zadní voj a pobral jim kořist.

Tu k němu přišel velký zástup Kipčaků, mužů i žen; plakali, vlasy měli ostříhané a nesli s sebou rakev, kterou obstoupili a oplakávali. Řekli mu: „Tvůj přítel ten a ten zemřel a odkázal, abychom ho dopravili k tobě; pochovej ho, kde budeš chtít, a my zůstaneme u tebe.“ Vzal tedy rakev s sebou a také ty, kdo nad ní plakali, vrátil se k širvánšáhu Rašídovi a oznámil mu, že zemřelý byl jeho přítel, že ho přivezl s sebou a že jeho příbuzní žádají, aby směli zůstat u něho a sloužit mu. Rašíd nařídil, ať vejdou do města, a ubytoval je v něm. Ti lidé pak chodili s oním předákem, vyjížděli, kdykoli vyjel on, vystupovali s ním do Rašídovy citadely, sedávali u něho a popíjeli s nimi, oni i jejich ženy. Rašíd se zamiloval do ženy toho muže, o němž mu řekli, že je mrtev. On však nezemřel; provedli to jen jako lest, aby se dostali do města. Ten, kterého vydávali za mrtvého, sedával s nimi ve společnosti a Rašíd ho neznal; byl to jeden z nejpřednějších kipčackých předáků.

Tak to trvalo několik dní a každý den přicházely po skupinkách další hloučky Kipčaků, až se jich v citadele sešel celý zástup. Chtěli Rašída zajmout a zmocnit se jeho země. On to však prohlédl, vyšel z citadely tajnou brankou, uprchl a odešel do Širvánu. Kipčaci se zmocnili citadely a obyvatelům města řekli: „Jsme pro vás lepší než Rašíd.“ Přivedli k sobě zbytek svých druhů, pobrali všechny zbraně, které ve městě byly, a zmocnili se pokladů, jež měl Rašíd v citadele. Potom z citadely odtáhli a zamířili ke Kabale, která patřila Gruzínům;⁵ položili se před ni a oblehli ji. Když Rašíd uslyšel, že citadelu opustili, vrátil se tam, zmocnil se jí a pobil Kipčaky, kteří v ní zůstali. Kipčaci u Kabaly o tom nevěděli a poslali do citadely jeden svůj oddíl; Rašíd pobil i ten. Když se to Kipčaci dozvěděli, vrátili se k Derbentu, ale na citadelu si už nemohli dělat naději.

Pán Kabaly jim v době, kdy ho obléhali, vzkázal: „Pošlu ke králi Gruzínů, aby vám poslal čestná roucha a peníze; spojíme se, my a vy, a zmocníme se zemí.“ Několik dní se tedy zdrželi plenění jeho kraje; potom však vztáhli ruce k loupení a pustošení, vyplenili celou zemi Kabaly a odtáhli do blízkosti Gandže v zemi Arrán,⁶ která patří muslimům, a tam se utábořili. Emír v Gandže, mamlúk Özbeka, pána Ázerbájdžánu, jménem Kúšchara,⁷ proti nim poslal vojsko a zabránil jim vstoupit do své země. Vypravil k nim posla se slovy: „Zradili jste pána Širvánu a vzali jste mu citadelu, zradili jste pána Kabaly a vyplenili jste mu zemi; nikdo vám nevěří.“ Odpověděli: „Přišli jsme jen proto, abychom sloužili vašemu sultánovi. Širvánšáh nám bránil v cestě k vám, a proto jsme vytáhli na jeho zemi a vzali mu citadelu; pak jsme ji opustili, aniž nás k tomu nutil strach. Pán Kabaly pak je váš nepřítel. Kdybychom chtěli být u Gruzínů, nebyli bychom se dali cestou přes Derbent ve Širvánu, která je těžší, namáhavější a delší, ale přišli bychom do jejich země tak, jak jsme zvyklí. Pošleme vám rukojmí.“

Když to Kúšchara uslyšel, vytáhl k nim. Kipčaci se o tom dozvěděli; dva jejich emíři, kteří jim veleli, nasedli na koně s malou hrstkou mužů, přijeli k němu, setkali se s ním, vzdali mu hold a řekli: „Přijeli jsme k tobě nalehko a v malém počtu, abys poznal, že nám nejde o nic jiného než o věrnost a službu vašemu sultánovi.“ Kúšchara jim přikázal, aby se zvedli a utábořili u Gandže, a oženil se s dcerou jednoho z nich. Poslal svému pánu Özbekovi zprávu, jak se s nimi věci mají, a ten jim dal poslat čestná roucha a přikázal jim usadit se na hoře Kílkún.⁸ Učinili tak.

Gruzíni se jich báli a sebrali proti nim vojsko, aby je nenadále přepadli. Zpráva o tom došla Kúšcharovi, emírovi Gandže; uvědomil Kipčaky a přikázal jim, aby se vrátili a utábořili u Gandže. Vrátili se a utábořili se u ní. Jeden z kipčackých emírů pak vytáhl se zástupem svých lidí proti Gruzínům, nenadále je přepadl, mnoho jich pobil, obrátil je na útěk a ukořistil, co měli s sebou; mnoho jich pobil a mnoho zajal a jejich porážka byla úplná. Kipčaci se vrátili na horu Kílkún a usadili se tam jako dříve. Když se tam usadili, zachtělo se druhému kipčackému emírovi zasadit Gruzínům stejnou ránu jako jeho druh. Kúšchara to uslyšel a vzkázal mu, ať se nehýbe, dokud mu nezjistí zprávy o Gruzínech. On však neposlechl, vtáhl se svým oddílem do jejich země, plenil, pustošil a nabral kořist. Gruzíni se dali cestou, kterou znali, a předešli ho. Když k nim dorazil, dali se s ním do boje a udeřili na něho i na jeho lidi znenadání, když nic netušili; pustili se do nich mečem, mnoho jich pobili a kořist mu zase odňali.

Vrátil se se svými lidmi v nejbídnějším stavu a zamířili k Barda'e. Poslali ke Kúšcharovi a žádali, aby k nim přišel on sám i se svým vojskem, že vytáhnou na Gruzíny a pomstí se jim. Neudělal to, pohrozil jim a řekl: „Neuposlechli jste mě a jednali jste podle své hlavy; nepomohu vám ani jediným jezdcem.“ Poslali tedy, že žádají zpět své rukojmí, ale nevydal jim je. Tu se srotili a pochytali mnoho muslimů náhradou za rukojmí. Muslimové z té země proti nim povstali, bojovali s nimi a velký počet jich pobili. Kipčaci dostali strach, odtáhli směrem k Širvánu a přešli do země Lakzů.⁹ Tu si na ně troufl kdekdo, muslimové, Gruzíni, Lakzové i jiní, a vyhubili je zabíjením, loupením, zajímáním a odvlékáním do otroctví, takže se mamlúk z jejich řad prodával v Derbentu ve Širvánu za nepatrnou cenu.

Jak Gruzíni vyplenili Bajlakán

Tohoto roku v měsíci ramadánu [říjen–listopad 1222] vytáhli Gruzíni ze své země do země Arrán a zamířili k městu Bajlakánu. Tataři je předtím zpustošili a vyplenili, jak jsme uvedli dříve.¹⁰ Když Tataři odtáhli do země Kipčaků, vrátili se do něho ti z jeho obyvatel, kdo vyvázli, a opravili z hradeb, co opravit dokázali. Byli právě při tom, když na ně přitáhli Gruzíni, vnikli do města a zmocnili se ho.

Muslimové v těch zemích byli u Gruzínů zvyklí, že když nějaké město dobudou, dají se uchlácholit nějakou částkou peněz a odtáhnou; byli to nepřátelé, kteří se ve chvíli převahy chovali ze všech nejlépe. Tentokrát se tedy muslimové domnívali, že budou jednat stejně jako dříve; nijak úporně se jim nebránili ani před nimi neutekli. Když se však Gruzíni města zmocnili, pustili se do jeho obyvatel mečem a zabíjeli a loupili tak, jak to s nimi provedli Tataři. To všechno se dělo, a pán Ázerbájdžánu Özbek, syn Pahlavánův, seděl ve městě Tabrízu, nehnul se pro nic prospěšného a k ničemu dobrému se neměl; stačilo mu jídlo, ustavičné pití a neřest. Bůh ho zohav a kéž muslimům sešle někoho, kdo se ujme jejich obrany a ochrany jejich zemí, pro Muhammada a jeho rod.

Jak se Badr ad-Dín zmocnil hradu Šúš

Tohoto roku se Badr ad-Dín, pán Mosulu,¹¹ zmocnil hradu Šúš v kraji Humajdíja, vzdáleného od Mosulu dvanáct farsachů.¹² Příčina byla tato: tento hrad a hrad al-Akr, které spolu sousedí, patřily Imád ad-Dínu Zengímu, synu Arslánšáhovu,¹³ a mezi oběma muži panoval spor, o němž už byla řeč. Tohoto roku odešel Zengí do Ázerbájdžánu, aby vstoupil do služeb jeho pána Özbeka, syna Pahlavánova; připojil se k němu a zůstal při něm, Özbek mu udělil léna¹⁴ a on u něho pobýval. Badr ad-Dín tedy vytáhl k hradu Šúš, oblehl jej a tvrdě na něj doléhal. Hrad stojí na vrcholu vysoké hory, a protože byl tak pevný, Badr ad-Dínův pobyt před ním se protáhl; vrátil se proto do Mosulu a nechal své vojsko, aby hrad dál obléhalo. Když se to posádce vleklo a neviděla nikoho, kdo by obléhatele zahnal nebo kdo by jí přišel na pomoc, vydala hrad za podmínek, na nichž se s ním dohodla: léna, čestná roucha a jiné věci. Jeho místodržící hrad v uvedené době převzali, uspořádali jeho záležitosti a vrátili se do Mosulu.

Různé události

Tohoto roku, dvacátého dne měsíce ša'bánu [29. září 1222], se na nebi na východě objevila veliká hvězda, která měla dlouhý a hustý ohon.¹⁵ Vycházela v době před úsvitem a zůstala tak po deset dní. Potom se začala objevovat na počátku noci na západě, na straně přiléhající k severu, a každou noc postoupila směrem k jihu, podle toho, jak to vidí oko, asi o deset loktů. Nepřestávala se blížit k jihu, až stála přesně na západě; potom byla na západě s odklonem k jihu, ačkoli předtím bývala na západě na straně k severu. Tak zůstala až do konce měsíce ramadánu téhož roku [počátek listopadu 1222] a potom zmizela.

Téhož roku zemřel Násir ad-Dín Mahmúd, syn Muhammada, syna Kara Arslánova, pán Hisn Kajfá a Ámidu.¹⁶ Byl to utlačovatel a se svými poddanými nakládal ohavně. Říkalo se, že se hlásil k učení filozofů, podle něhož těla nebudou vzkříšena.¹⁷ Lžou, Bůh je proklej. Po jeho smrti nastoupil vládu jeho syn al-Malik al-Mas'úd.