Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Ibn al-Athír: Vpád Tatarů

Rok 620 (1223–1224): Války s Gruzíny v Arménii

[Rok 620 hidžry trval od 4. února 1223 do 23. ledna 1224. Kapitola vypráví o tom, jak ajjúbovský pán Jemenu obsadil Mekku, o pohraničních bojích mezi muslimy a Gruzíny v Arménii (dnešní východní Turecko a Arménie), o vzpouře proti chórezmskému princi Ghijáth ad-Dínovi v západní Persii a o sňatcích gruzínské královny. Uzavírají ji drobné zprávy roku.]

Jak se pán Jemenu zmocnil Mekky, kterou kéž Bůh Nejvyšší opatruje

Tohoto roku vytáhl al-Malik al-Mas'úd Atsiz, syn al-Malika al-Kámila Muhammada, pána Egypta,¹ k Mekce. Jejím pánem byl tehdy Hasan, syn Katády, syna Idrísova, Alíovec z rodu Husajnova, který se jí zmocnil po svém otci, jak jsme uvedli.² Hasan se zle zachoval k šarífům³ a k mamlúkům, kteří patřili jeho otci, takže se od něho rozešli a nezůstal při něm nikdo kromě jeho strýců z matčiny strany z kmene Anaza.⁴ Pán Jemenu dorazil k Mekce a jeho vojsko ji plenilo až do odpoledne. Vyprávěl mi jeden z těch, kdo se usadili u svatyně a mají tam rodinu,⁵ že ji plenili tak, že lidem brali i šaty z těla a přivedli je na mizinu.

Pán Jemenu rozkázal, aby byl Katádův hrob rozkopán a tělo spáleno. Rozkopali jej a před očima lidí se objevila rakev, kterou pochoval jeho syn Hasan; nic v ní však nenašli. Tehdy poznali, že Hasan pochoval otce tajně a do rakve nic nevložil. Hasan tak okusil, jak končí ten, kdo zpřetrhá pouta krve. Bůh mu rychle odplatil a odňal mu to, kvůli čemu zabil otce, bratra a strýce. Ztratil tento svět i onen; a to je ztráta zjevná (Korán 22:11).

O válce mezi muslimy a Gruzíny v Arménii

Tohoto roku v ša'bánu [září 1223] se pán hradu Surmárí, který patří k Arménii,⁶ vydal do Chilátu, protože byl poddán pánu Chilátu; tím byl tehdy Šiháb ad-Dín Ghází, syn al-Ádila Abú Bakra, syna Ajjúbova.⁷ Dostavil se k němu a ve svém městě zanechal jako zástupce jednoho ze svých emírů. Ten emír sebral zástup lidí, vtáhl do země Gruzínů, vyplenil tam několik vesnic a vrátil se. Gruzíni se o tom dozvěděli a pán Dvinu jménem Šalva, jeden z nejpřednějších gruzínských emírů,⁸ sebral své vojsko, přitáhl k Surmárí, několik dní je obléhal, vyplenil jeho kraj i venkov a vrátil se. Pán Surmárí se o tom doslechl a vrátil se domů; dorazil tam právě v den, kdy od něho Gruzíni odtáhli. Vzal své vojsko, pustil se za nimi, napadl jejich zadní voj, řadu jich pobil, vzal jim kořist a vysvobodil to, co pobrali v jeho zemi.

Pán Dvinu potom sebral vojsko a vytáhl k Surmárí, aby je oblehl. Zpráva o tom došla jeho pánovi; opevnil je a nashromáždil zásoby a všechno potřebné. Tu k němu přišel kdosi se zprávou, že Gruzíni táboří v údolí mezi Dvinem a Surmárí a že je to údolí úzké. Vytáhl s celým svým vojskem nalehko a spěchal, aby Gruzíny přepadl. K údolí, kde byli, dorazil před úsvitem a rozdělil vojsko na dva oddíly, jeden od horního konce údolí a druhý od dolního. Udeřili na ně, když nic netušili, a pustili se do nich mečem; zabíjeli a zajímali. Mezi zajatci byl i Šalva, emír Dvinu, s velkým počtem jejich předáků. Ti z Gruzínů, kdo vyvázli, se vrátili do své země ve zbědovaném stavu.

Král Gruzínů⁹ potom poslal k al-Maliku al-Ašrafovi Músovi, synu al-Ádilovu, pánu Džazíry¹⁰ – to on dal Chilát a jeho kraj emíru Šiháb ad-Dínovi – a vzkázal mu: „Domnívali jsme se, že je mezi námi mír, a teď pán Surmárí provedl takovou věc. Je-li mezi námi mír, žádáme, aby naši druhové byli propuštěni ze zajetí; a jestliže byl mír mezi námi zrušen, dej nám to vědět, abychom se podle toho zařídili.“ Al-Ašraf poslal pánu Surmárí rozkaz, aby zajatce propustil a obnovil s Gruzíny mír. Ten tak učinil; smír byl ujednán a zajatci propuštěni.

O válce mezi Ghijáth ad-Dínem a jeho strýcem z matčiny strany

Tohoto roku v druhém džumádá [červenec 1223] byl poražen Íghán Tá'isí, strýc z matčiny strany Ghijáth ad-Dína, syna chórezmšáha Muhammada, syna Tekišova.¹¹ Tento Ghijáth ad-Dín je pánem Džibálu, Rajje, Isfahánu a dalších zemí a patří mu i země Kirmán.¹² Příčina byla tato: jeho strýc Íghán Tá'isí byl při něm a v jeho službách jako jeho nejpřednější emír; Ghijáth ad-Dín nedělal nic bez jeho rady a on rozhodoval v celé říši. Když jeho moc vzrostla, pojal myšlenku zmocnit se vlády; kdosi jiný mu ji líčil v pěkných barvách a vzbudil v něm naději.

Říká se, že mu chalífa an-Násir li-Díni 'lláh tajně udělil ty země v léno a k té věci ho vybídl.¹³ Tím se jeho odhodlání ke vzpouře posílilo. Svedl část vojska a naklonil si ji, a když měl vše připraveno, postavil se proti Ghijáth ad-Dínovi otevřeně. Poslušnost mu vypověděl Özbek;¹⁴ táhl zemí, páchal zlo, přepadal na cestách a plenil, co mohl, vesnice i jiná místa. Připojilo se k němu množství násilníků a zlotřilců. Byl s ním i další mamlúk jménem Ajbak aš-Šámí; ti dva byli domluveni na vzpouře, a tak jimi oběma Ghijáth ad-Dínův strýc zesílil. Všichni společně vytáhli proti Ghijáth ad-Dínovi, aby s ním bojovali, zmocnili se jeho země a vyhnali ho z ní. Ghijáth ad-Dín sebral své vojsko a střetli se v okolí …¹⁵ a svedli bitvu. Strýc Ghijáth ad-Dína byl se svými lidmi poražen, z jeho vojska bylo mnoho pobito a zajato a poražení se vrátili do Ázerbájdžánu v nejbídnějším stavu. Ghijáth ad-Dín zůstal ve své zemi a jeho postavení se upevnilo.

Podivná příhoda, jaká nemá obdoby

Z panovnického rodu Gruzínů nezůstal nikdo než jedna žena.¹⁶ Vláda připadla jí; ujala se jí, spravovala jejich záležitosti a vládla. Hledali pro ni muže, který by se s ní oženil a vykonával vládu jako její zástupce a který by byl z panovnického rodu; mezi nimi však nebyl nikdo, kdo by se k tomu hodil. Pánem Erzurumu byl toho času Mughíth ad-Dín Tughrilšáh, syn Kilidž Arslána, syna Mas'úda, syna Kilidž Arslánova.¹⁷ Jeho rod je proslulý, patří k nejpřednějším králům islámu; jsou to seldžučtí králové. Měl dospělého syna, a tak poslal ke Gruzínům a žádal královnu pro svého syna za ženu. Odmítli mu vyhovět a řekli: „To neuděláme, protože nemůžeme připustit, aby nám vládl muslim.“ Odpověděl jim: „Můj syn přijme křesťanství a ožení se s ní.“ Na to přistoupili. Poručil tedy synovi a ten se stal křesťanem a vyznával křesťanskou víru, oženil se s královnou, přestěhoval se k ní a žil u Gruzínů jako vládce v jejich zemi; při křesťanství setrval. Utíkáme se k Bohu, aby nás neopustil, a prosíme Ho, aby nejlepší částí našeho života učinil jeho konec, nejlepšími z našich skutků ty závěrečné a nejlepším z našich dnů den, kdy se s Ním setkáme.¹⁸

Tato gruzínská královna pak milovala jednoho svého mamlúka. Její manžel o ní slýchal ohavné věci, ale pro svou bezmoc nemohl nic říci. Jednoho dne k ní vešel a uviděl ji, jak spí se svým mamlúkem na loži. Pohoršil se nad tím a do očí jí to zakázal. Řekla: „Buď se s tím smíříš, anebo – však sám víš nejlépe.“ Odpověděl: „S tímhle se nesmířím.“ Dala ho tedy převézt do jiného města, ustanovila nad ním lidi, kteří mu bránili v pohybu, a držela ho pod dozorem.

Poslala pak do země Alanů¹⁹ a dala přivést dva muže, o nichž se říkalo, že jsou krásné tváře. Za jednoho z nich se provdala; zůstal s ní krátce a potom se s ním rozešla. Dala si přivést jiného člověka, z Gandže, muslima, a žádala ho, aby přijal křesťanství, že si ho vezme. Neudělal to. Chtěla se za něho tedy provdat, i když byl muslim. Tu proti ní povstali emíři a s nimi Ívání, velitel gruzínských vojsk,²⁰ a řekli jí: „Tím, co děláš, jsme před králi zostuzeni, a teď ještě chceš, aby si tě vzal muslim! To nikdy nepřipustíme.“ Věc mezi nimi zůstává nerozhodnuta; ten muž z Gandže je u nich a nesvolil, že vstoupí do křesťanství, a ona ho miluje.

Různé události

Tohoto roku byly ve většině zemí kobylky a zničily mnoho obilí a zeleniny v Iráku, v Džazíře, v Dijárbakru, ve velké části Sýrie i jinde.

Téhož roku v ramadánu [říjen 1223] zemřel v Damašku Abd ar-Rahmán, syn Hibatalláha, syna Asákirova, šáfi'ovský právník z Damašku.²¹ Měl hojné vědění, znal učení své školy a byl velmi bezúhonný, odříkavý a dobrotivý. Bůh se nad ním smiluj.

Téhož roku se ve velikém množství shromáždili Arabové proti poutníkům ze Sýrie a chtěli je na cestě přepadnout a obrat.²² Velitelem poutní karavany byl Šaraf Ja'kúb, syn Muhammadův,²³ rodák z Mosulu, který se usadil v Sýrii a dosáhl tam předního postavení. Zadržel je sliby i hrozbami a potom je uchlácholil penězi, šaty a jinými dary; všechno to dal ze svého a od poutníků nevzal ani jediný dirham. Zachoval se krásně. Měl mnoho vědomostí a opíral se o pevnou víru.