Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Ibn al-Athír: Vpád Tatarů

Rok 621 (1224): Návrat Tatarů k Rajji a Hamadánu

[Rok 621 hidžry trval od 24. ledna 1224 do 12. ledna 1225. Nový oddíl Tatarů znovu pustoší Rajj, Hamadán a další města západní Persie; chórezmský princ Ghijáth ad-Dín mezitím dobývá Fárs. V Arménii a Horní Mezopotámii se proti ajjúbovskému vládci al-Ašrafovi vzbouří jeho bratr Ghází, spolčený s pány Damašku a Irbílu, přijde však o Chilát a obležení Mosulu skončí nezdarem. Kapitolu uzavírají zprávy z Iráku o neúrodě, kobylkách a drahotě.]

O návratu oddílu Tatarů k Rajji, Hamadánu a dalším městům

Na počátku tohoto roku [počátkem roku 1224] dorazil oddíl Tatarů od jejich krále Čingischána; byli to jiní než onen západní oddíl, o jehož osudech jsme vyprávěli dříve,¹ než tito dorazili k Rajji.² Ti z jeho obyvatel, kdo vyvázli, se do něho už vrátili a znovu jej vystavěli, a než se nadáli, byli Tataři u nich. Nebránili se jim; Tataři se pustili do obyvatel mečem a zabíjeli je, jak se jim zlíbilo, město vyplenili a zpustošili. Odtáhli k Sávě a naložili s ní stejně, potom ke Kummu a Kášánu. Ta dvě města zůstala poprvé Tatarů ušetřena, neboť se k nim nepřiblížili a jejich obyvatele nestihla žádná škoda; teď na ně přišli tito, zmocnili se jich, pobili jejich obyvatele, zpustošili je a připojili je k ostatním zpustošeným zemím. Potom táhli krajem, pustošili, zabíjeli a loupili.

Pak zamířili k Hamadánu, kde se shromáždilo mnoho z těch jeho obyvatel, kdo vyvázli; vyhubili je zabíjením, zajímáním a loupením a město zpustošili. Když předtím dorazili k Rajji, uviděli tam početné vojsko Chórezmanů;³ nenadále je přepadli a část jich pobili. Ostatní uprchli do Ázerbájdžánu a utábořili se na jeho okraji; a než se nadáli, přepadli je Tataři i tam a pustili se do nich mečem. Dali se na útěk a část jich dorazila do Tabrízu. Tataři poslali k jeho pánu Özbekovi, synu Pahlavánovu,⁴ se vzkazem: „Jsi-li s námi zajedno, vydej nám Chórezmany, kteří jsou u tebe; jinak nám dej na srozuměnou, že s námi zajedno nejsi a že nám nejsi poslušen.“ Özbek se obrátil proti Chórezmanům, kteří byli u něho, část jich pobil a část zajal a zajatce i hlavy poslal Tatarům; s nimi vypravil hojnost peněz, šatů a zvířat. Tataři se tedy od jeho země vrátili směrem k Chorásánu.

To všechno provedli, a nebylo jich mnoho: bylo jich asi tři tisíce jezdců, kdežto Chórezmanů, kteří před nimi utekli, bylo asi šest tisíc jezdců a Özbekovo vojsko bylo početnější než ti i oni dohromady.⁵ A přece ani jeho, ani Chórezmany nenapadlo se jim postavit. Prosíme Boha, aby islámu a muslimům seslal někoho, kdo se ujme jejich obrany, neboť je stihla věc hrozná: vraždění lidí, loupení majetku, zotročování dětí, odvlékání žen do zajetí a jejich zabíjení a pustošení zemí.

Jak se Ghijáth ad-Dín zmocnil země Fárs

Uvedli jsme již, že Ghijáth ad-Dín, syn chórezmšáha Muhammada,⁶ byl v Rajji a že mu vedle něho patřil Isfahán, Hamadán a země mezi nimi a také země Kirmán. Když jeho otec zahynul, jak jsme uvedli, dorazili Tataři do jeho země. Opevnil se v Isfahánu a Tataři ho tam oblehli, ale nic proti městu nezmohli. Když Tataři jeho zemi opustili a odtáhli do země Kipčaků, vrátil se, ovládl zemi a obnovil z ní, co mohl. Zůstal tam až do sklonku roku 620 [přelom let 1223 a 1224] a stalo se mu, co jsme uvedli. Na konci roku 620 [leden 1224] vytáhl do země Fárs. Její pán, atabeg Sa'd, syn Daklův,⁷ nic netušil, a Ghijáth ad-Dín už stál na okraji jeho země. Nemohl se bránit, a tak se uchýlil na hrad Istachr⁸ a hledal v něm ochranu.

Ghijáth ad-Dín táhl k městu Šírázu, které je sídlem říše Fárs a jejím největším a nejvýznamnějším městem, a na počátku roku 621 [počátkem roku 1224] se ho bez námahy zmocnil. Zůstal tam a ovládl většinu země, takže Sa'd ad-Dínovi nezbylo v rukou nic než nedobytné pevnosti. Když se to Sa'd ad-Dínovi vleklo, uzavřel s Ghijáth ad-Dínem mír s tím, že Sa'd ad-Dínovi připadne část země, na níž se shodli, a Ghijáth ad-Dínovi zbytek. Ghijáth ad-Dín zůstal v Šírázu a v úmyslu zůstat se ještě utvrdil, když uslyšel, že se Tataři vrátili k Rajji a do zemí, které mu patřily, a zpustošili je.

O vzpouře Šiháb ad-Dína Gházího proti jeho bratru al-Maliku al-Ašrafovi a o tom, jak mu byl odňat Chilát

Al-Malik al-Ašraf Músá, syn al-Ádila Abú Bakra, syna Ajjúbova,⁹ udělil svému bratru Šiháb ad-Dínu Gházímu v léno město Chilát a celou Arménii a přidal k tomu Majjáfárikín, Hání a Džabal Džúr.¹⁰ Nespokojil se s tím, ale ustanovil ho dokonce svým nástupcem ve všech zemích, které mu patřily, a dal mu přísahat všemi místodržícími a vojsky v těch zemích. Když mu Arménii předal, odebral se tam Ghází, jak jsme uvedli, a zůstal tam do konce roku 620 [leden 1224]. Tehdy dal najevo hněv na svého bratra al-Malika al-Ašrafa, vymýšlel si proti němu křivdy, vzbouřil se a vypověděl mu poslušnost. Al-Ašraf mu psal, snažil se ho získat a káral ho za to, co učinil; on se však nevzpamatoval a nenechal toho, naopak na svém trval.

Dohodl se se svým bratrem al-Mu'azzamem Ísou, pánem Damašku, a s Muzaffar ad-Dínem, synem Zajn ad-Dínovým, pánem Irbílu,¹¹ že se proti al-Ašrafovi postaví a spojí se k válce s ním, a dali to otevřeně najevo. Al-Ašraf se o tom dozvěděl a poslal to oznámit svému bratru al-Kámilovi do Egypta¹² – ti dva byli zajedno – a žádal ho o pomoc. Al-Kámil vypravil vojska a svému bratru, pánu Damašku, vzkázal: „Hneš-li se ze svého města, vytáhnu na ně a vezmu ti je.“ Ten už vyrazil směrem k Džazíře, jak bylo mezi nimi umluveno; když ho však zastihl bratrův vzkaz a když uslyšel o chystání vojsk, vrátil se do Damašku. Pán Irbílu pak sebral vojska a vytáhl k Mosulu; co se s ním dělo, uvedeme, dá-li Bůh.

Al-Ašraf sám, když došlo ke vzpouře jeho bratra, sebral vojska ze Sýrie, z Džazíry a z Mosulu a vytáhl k Chilátu. Když se k němu přiblížil, dostal jeho bratr Ghází strach; neměl sílu, aby se s ním utkal v boji, a tak rozdělil své vojsko po městech, aby je hájilo, a čekal, že pán Irbílu vytáhne na sousední kraje Mosulu a Sindžáru a že jeho bratr, pán Damašku, vytáhne na al-Ašrafovy země při Eufratu, na Rakku, Harrán a další,¹³ takže al-Ašraf bude nucen od Chilátu odtáhnout.

Al-Ašraf však táhl proti němu a zamířil k Chilátu. Jeho obyvatelé si ho přáli a dávali přednost jeho vládě, protože s nimi dříve dobře nakládal, kdežto Ghází špatně. Když město oblehl, vydali mu je jeho obyvatelé v pondělí dvanáctého druhého džumádá [1. července 1224]. Ghází zůstal v citadele a hájil se tam; když ho však zahalila noc, sešel k bratrovi, omlouval se a zříkal se viny. Al-Ašraf ho pokáral, ale ušetřil ho a za jeho čin ho nepotrestal; vzal mu však jeho země a ponechal mu Majjáfárikín.

Jak pán Irbílu obléhal Mosul

Uvedli jsme již, že se Muzaffar ad-Dín Kökbörü, syn Zajn ad-Dína Alího, pán Irbílu, Šiháb ad-Dín Ghází, pán Chilátu, a al-Mu'azzam Ísá, pán Damašku, dohodli, že vytáhnou na země al-Malika al-Ašrafa. Pán Damašku z něho ušel jen několik málo denních pochodů a vrátil se, protože jeho bratr, pán Egypta, mu poslal pohrůžku, že odtáhne-li z Damašku, vytáhne na město a oblehne je; proto se vrátil.

Ghází byl obležen v Chilátu a ten mu byl odňat, jak jsme uvedli. Pán Irbílu pak sebral své vojsko, vytáhl do kraje Mosulu, oblehl město a položil se před ně v úterý třináctého druhého džumádá [2. července 1224]. Domníval se, že až al-Malik al-Ašraf uslyší, že leží před Mosulem, odtáhne od Chilátu, Ghází za ním vyrazí, al-Ašraf upadne do zmatku a pán Damašku nabude odvahy přijít k nim.

Když se však před Mosul položil, měl už jeho pán Badr ad-Dín Lu'lu'¹⁴ všechno ve městě pevně zařízeno: rozestavil vojáky na hradbách, dal vystavit obranné stroje a vynést zásoby. Chuť oblehnout Mosul vzrostla v pánu Irbílu jen proto, že většina mosulského vojska odešla k al-Maliku al-Ašrafovi k Chilátu a ve městě zbylo vojska málo; a také proto, že ve všech zemích byla velká drahota a v Mosulu se prodávaly tři makkúky za dinár.¹⁵ Z té příčiny se odvážil město oblehnout.

Položil se před ně, zůstal tam deset dní a potom odtáhl, v pátek, když do konce druhého džumádá zbývalo sedm nocí [12. července 1224].¹⁶ Příčinou jeho odchodu bylo, že viděl, jak mu město vzdoruje, kolik je v něm lidí a že mají zásob na dlouhý čas. Došla ho také zpráva, že al-Malik al-Ašraf se zmocnil Chilátu, a tak se mu rozplynulo všechno, v co doufal od pána Chilátu i od Damašku, a zůstal v té věci zapleten sám. Když ho ty zprávy došly, byl zdrcen a poznal, že se zmýlil. Odtáhl tedy zpět do své země a zastavil se na Zábu.¹⁷ Po celou dobu, co ležel před Mosulem, na město neútočil; jen občas přišli někteří z jeho Turků a bojovali s městem, proti nim vyjelo několik jezdců a vyšlo několik pěších a strhl se mezi nimi nevelký boj; potom se rozešli a každý oddíl se vrátil ke svému pánu.

Různé události

Tohoto roku, prvního ábu [1. srpna 1224], přišel v Bagdádu déšť s hromy a blesky.¹⁸ Voda tekla ve čtvrtích Báb al-Basra a al-Harbíja a stejně tak v al-Muhawwalu, takže se lidé v al-Muhawwalu brodili vodou a blátem.

Téhož roku v dhú l-ka'dě [listopad–prosinec 1224] se správce pokladnice vypravil do města Ja'kúbá¹⁹ a krutě nakládal s jeho obyvateli. Doneslo se mu o jednom tamním člověku, že mu spílá. Dal ho předvést, nařídil ho potrestat a řekl mu: „Proč mi spíláš?“ Odpověděl mu: „Vy spíláte Abú Bakrovi a Umarovi, protože Fátimě – mír s ní – vzali Fadak, a to je deset palem; a vy mně berete tisíc palem, a já mám mlčet?“²⁰ Odpustil mu tedy.

Téhož roku došlo ve Wásitu ke srážkám mezi sunnity a ší'ity, jak je u nich zvykem.²¹

Téhož roku bylo v zemích málo dešťů.

Až do šubátu [února 1224] nepřišel žádný;²² potom přicházely tu a tam, ale tak slabé, že osení nenapojily. Úroda byla proto malá. Pak na ni přitáhly kobylky, a protože na zemi nebylo jiné rostlinstvo, které by je od ní odvedlo, sežraly ji až na málo. Bylo jich nadmíru mnoho. Ceny proto stouply v Iráku, v Mosulu, v celé Džazíře, v Dijárbakru i jinde a potravin bylo málo; největší drahota však byla v Mosulu a v Džazíře.