Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Ibn al-Athír: Vpád Tatarů

Rok 622 (1225): Džalál ad-Dín v Ázerbájdžánu, smrt chalífy an-Násira

[Rok 622 hidžry trval od 13. ledna 1225 do 1. ledna 1226. Džalál ad-Dín, syn chórezmšáha Muhammada, se po letech strávených v Indii vrací na západ: táhne Chúzistánem a Irákem až do blízkosti Bagdádu, zmocňuje se Ázerbájdžánu s Tabrízem a v Arménii poráží Gruzíny. V Bagdádu umírá po bezmála sedmačtyřiceti letech vlády chalífa an-Násir a nastupuje jeho syn az-Záhir; v Mosulu, kde autor žije, vládne drahota a mor.]

Jak Gruzíni oblehli město Gandžu

V tomto roce vytáhli Gruzíni se svými zástupy proti městu Gandže v zemi Arrán,¹ aby je oblehli, a vypravili se na ně s veškerou silou, jíž byli schopni, neboť obyvatel Gandži je mnoho, jejich moc je velká a z dlouhého válčení s Gruzíny mají velkou statečnost. Když k městu dorazili a přiblížili se, bojovali s jeho obyvateli několik dní; ti se bránili zpoza hradeb a nikdo z nich se venku neukázal. Jednoho dne pak obyvatelé Gandži a vojsko, které u nich bylo, z města vyšli a svedli s Gruzíny před městem boj nejtužší a nejlítější. Když to Gruzíni viděli, poznali, že na město nestačí, a odtáhli, když jim obyvatelé Gandži způsobili těžké ztráty. „A Bůh zahnal ty, kdo nevěřili, i s jejich zlobou; ničeho dobrého nedosáhli“ (Korán 33:25).

O příchodu Džalál ad-Dína, syna chórezmšáhova, do Chúzistánu a Iráku

Na počátku tohoto roku dorazil Džalál ad-Dín,² syn chórezmšáha Muhammada, syna Tekišova, do země Chúzistán a do Iráku. Přišel z Indie, kam se dostal, když Tataři táhli na Ghaznu, jak jsme uvedli. Když už v Indii nemohl zůstat, odešel odtud přes Kirmán a dorazil do Isfahánu, který byl v rukou jeho bratra Ghijáth ad-Dína, o němž už byla řeč. Zmocnil se ho a táhl odtud do země Fárs, jejíž části se předtím zmocnil jeho bratr, jak jsme uvedli.³

To, co z ní jeho bratr zabral, vrátil jejímu pánu atabegu Sa'dovi a uzavřel s ním mír. Od něho táhl do Chúzistánu a v muharramu [leden–únor 1225] oblehl město Tustar. Byl v něm emír Muzaffar ad-Dín, známý jako Wadžh as-Sabu',⁴ mamlúk chalífy an-Násira li-Díni 'lláh, který je střežil a byl jeho velitelem. Džalál ad-Dín ho oblehl a tísnil, ale Wadžh as-Sabu' město uhájil a v ostraze a opatrnosti nic nezanedbal. Chórezmané se rozptýlili za loupeží, až došli do Bádarájá, Bákusájá a jinam; někteří sestoupili do kraje Basry a loupili tam. Vytáhl proti nim šihna Basry, emír Miltegin,⁵ přepadl je a několik jich pobil. Obléhání trvalo asi dva měsíce; pak Džalál ad-Dín od města znenadání odtáhl.

Chalífova vojska s jeho mamlúkem Džamál ad-Dínem Kuštemürem stála nedaleko něho, ale když Džalál ad-Dín odtáhl, nedokázalo mu vojsko zabránit, a tak táhl, až dorazil do Ja'kúbá; to je známá ves na chorásánské cestě, od Bagdádu vzdálená asi sedm farsachů.⁶ Když zpráva došla do Bagdádu, připravili se tam na obležení a přichystali zbraně: těžké kuše,⁷ luky, šípy, naftu a další věci; chalífovo vojsko se vrátilo do Bagdádu. Džalál ad-Dínovo vojsko pak plenilo kraj i jeho obyvatele. Džalál ad-Dín totiž se svým vojskem dorazil do Chúzistánu ve veliké bídě a krutém strádání a s nedostatkem zvířat; a ta, která měli, byla tak zesláblá, že z nich nebyl užitek. V celém kraji si tedy nabrali kořist, zbohatli a pobrali množství koní a mezků, neboť je nanejvýš potřebovali.

Z Ja'kúbá táhl k Dakúká a oblehl je. Obyvatelé vystoupili na hradby, bojovali s ním, spílali mu a bez ustání volali „Bůh je veliký“. To ho popudilo a těžce to nesl; pustil se do boje s nimi s plným úsilím a dobyl město útokem a násilím. Jeho vojska je vyplenila a pobila mnoho obyvatel; kdo z nich vyvázl životem, uprchl a rozprchli se po zemi.

Když Chórezmané leželi u Dakúká, vypravil se jejich oddíl do al-Battu a ar-Rádhánu.⁸ Tamní obyvatelé utekli do Tikrítu, Chórezmané je pronásledovali a mezi nimi a tikrítským vojskem došlo k tuhé srážce; pak se vrátili k vojsku.

Viděl jsem jednoho z předních lidí Dakúká, z rodu Banú Ja'lá; byli to boháči a byli vypleněni. Jeden z nich vyvázl se dvěma syny a s trochou peněz. To, co mu zůstalo, poslal s oběma syny do Sýrie, aby s tím obchodovali a měli z toho užitek a obživu. Jeden ze synů v Damašku zemřel a soudce zabavil to, co měli s sebou. Viděl jsem jejich otce ve stavu tak zlém, že jej zná jen Bůh. Říkal: „Statky nám vzali, část rodiny pobili a s těmi, kdo vyvázli, i s vlastí jsme se rozloučili s tímto nepatrným zbytkem, jímž jsme se chtěli uchránit žebroty a zachovat si čest. A teď je pryč syn i peníze.“ Potom odjel do Damašku, aby převzal to, co zůstalo u jeho druhého syna; vzal to a vrátil se do Mosulu, ale neuplynul ani měsíc a zemřel.

Nešťastníka škrtí každý provaz.

Co se týče Džalál ad-Dína: když naložil s obyvateli Dakúká tak, jak naložil, dostali z něho strach obyvatelé al-Bawázídže, který patří pánu Mosulu. Poslali k němu se žádostí, aby jim poslal šihnu, který by je chránil, a nabídli mu nějaké peníze. Vyhověl jim a poslal k nim muže, který je měl chránit; říkalo se, že to byl jeden ze synů Čingischána, krále Tatarů, kterého Džalál ad-Dín zajal v jedné ze svých válek s Tatary a zacházel s ním s úctou.⁹ Ten je tedy chránil. Džalál ad-Dín zůstal na místě až do konce druhého rabí'u [počátek května 1225] a mezi ním a Muzaffar ad-Dínem, pánem Irbílu,¹⁰ chodili poslové, až uzavřeli mír. Pak Džalál ad-Dín odtáhl do Ázerbájdžánu.

Po dobu, co Džalál ad-Dín pobýval v Chúzistánu a v Iráku, bouřili se v zemi Arabové: přepadali na cestách, plenili vesnice a činili cesty nebezpečnými, takže lidé od nich zakusili mnoho zlého. Na cestě do Iráku zajali dvě velké karavany, které šly do Mosulu, a nezachránilo se z nich vůbec nic.

O smrti al-Malika al-Afdala a jiných vládců

V tomto roce, v měsíci safaru [únor–březen 1225], zemřel náhle na hradě Sumajsát al-Malik al-Afdal Alí, syn Saláh ad-Dína Júsufa, syna Ajjúbova.¹¹ Bylo mu kolem sedmapadesáti let. U roku 589 [1193], při smrti jeho otce – Bůh se nad ním smiluj –, jsme uvedli, jak se ujal vlády nad městem Damaškem, Jeruzalémem a dalšími místy v Sýrii; u roku 592 [1195–1196] jsme uvedli, jak mu bylo všechno odňato; pak jsme u roku 595 [1198–1199] uvedli, jak se ujal vlády v Egyptě, a u roku 596 [1199–1200], jak mu byl odňat. Přesídlil do Sumajsátu, usadil se tam a zůstal tam až do této doby, kdy tam zemřel.

Byl – Bůh se nad ním smiluj – ozdobou své doby a mezi vládci mu nebylo rovno: byl dobrý, spravedlivý, ušlechtilý, shovívavý a štědrý; zřídka trestal za provinění a žádného prosebníka neodmítl. Psal krásným písmem a dobrým slohem. Zkrátka sešlo se v něm tolik ctností a předností, kolik je jinak rozptýleno mezi mnoha vládci. Není divu, že mu byla odepřena vláda i svět a že mu osud byl nepřítelem; s jeho smrtí zemřela každá krásná vlastnost a každý chvályhodný čin. Bůh se nad ním smiluj a měj v něm zalíbení.

Viděl jsem z toho, co napsal, krásné věci. V paměti mi z nich utkvělo, že když mu byl odňat Damašek, napsal svým druhům dopis, v němž mimo jiné stálo: „Co se týče našich přátel v Damašku, o nikom z nich nic nevím, a to proto, že

na kteréhokoli přítele jsem se zeptal, ten je v ponížení
a ve vlastní zemi upadl v zapomnění,

a na kteréhokoli protivníka jsem se zeptal, jak se mu vede,
uslyšel jsem, co mé ucho slyší nerado;

proto jsem se na ně přestal ptát.“ To je vrchol dokonalosti v omluvě za to, že se po nich přestal ptát. Když zemřel, dostali se jeho synové a jejich strýc Kutb ad-Dín Músá do sporu a žádný z nich neměl nad ostatními takovou převahu, aby se sám ujal vlády.

V tomto roce zemřel pán Erzurumu, Mughíth ad-Dín Tughrilšáh, syn Kilidž Arslánův.¹² To je ten, který poslal svého syna ke Gruzínům; syn přijal křesťanství a oženil se s gruzínskou královnou. Když zemřel, ujal se po něm vlády jeho syn.

Toho roku zemřel také vládce Erzindžánu. A zemřel toho roku Izz ad-Dín al-Chidr, syn Ibráhíma, syna Abú Bakra, syna Kara Arslána, syna Dáwúda, syna Sukmánova, pán Chartbirtu; po něm se ujal vlády jeho syn Núr ad-Dín Artukšáh. Správcem jeho říše i říše jeho otce byl Mu'ín ad-Dín Abd ar-Rahmán.¹³

O sesazení širvánšáha a vítězství muslimů nad Gruzíny

V tomto roce povstal proti širvánšáhovi¹⁴ jeho syn, zbavil ho vlády, vyhnal ho ze země a ujal se vlády po něm. Příčinou bylo, že širvánšáh vládl špatně, páchal mnoho zla a bezpráví a sahal poddaným na peníze i na statky; říkalo se také, že sahal i na ženy a chlapce. Jeho útlak doléhal na lidi těžce, a tak se část vojska dohodla s jeho synem a vyhnali otce ze země. Syn se ujal vlády a vládl dobře, takže si ho vojska i poddaní oblíbili. Poslal otci vzkaz: „Chtěl jsem tě nechat na některém z hradů a vyměřit hojné důchody tobě i každému, koho bys chtěl mít u sebe. K tomu, co jsem ti udělal, mě přimělo tvé špatné vládnutí, tvé bezpráví vůči obyvatelům země a jejich nenávist k tobě a k tvé vládě.“

Když to otec viděl, odešel ke Gruzínům, požádal je o pomoc a ujednal s nimi, že s ním pošlou vojsko, které ho vrátí na trůn, a on jim dá polovinu země. Vyslali s ním početné vojsko a on táhl, až se přiblížil k městu Širvánu. Jeho syn shromáždil vojsko, oznámil mu, jak se věci mají, a řekl: „Oblehnou-li nás Gruzíni, mohou nad námi zvítězit; a pak můj otec neušetří nikoho z nás a Gruzíni zaberou polovinu země, a možná i celou. To je vážná věc. Vytáhneme proti nim nalehko a utkáme se s nimi. Zvítězíme-li nad nimi, chvála Bohu; a zvítězí-li oni nad námi, obležení nám neuteče.“ Souhlasili s tím.

Vytáhl tedy se svým vojskem, a bylo jich málo, kolem tisíce jezdců; střetli se s Gruzíny, kterých bylo tři tisíce bojovníků. Utkali se a bojovali; Širvánští vytrvali a Gruzíni byli poraženi. Mnoho jich bylo zabito a mnoho zajato, a kdo vyvázl, vrátil se v nejhorším stavu, a sesazený širvánšáh s nimi. Gruzínští velitelé mu řekli: „Kvůli tobě nás nepotkalo nic dobrého. Za to, co jsi způsobil, tě trestat nebudeme, ale v naší zemi nezůstávej.“ Odešel tedy od nich a bloudil, aniž u koho našel útočiště. Jeho syn se upevnil ve vládě, byl dobrotivý k vojsku i k poddaným a vrátil lidem jejich statky i to, co jim bylo zabaveno; a radovali se z jeho vlády.

O dalším vítězství muslimů nad Gruzíny

V tomto roce také vytáhl zástup Gruzínů z Tiflisu proti Ázerbájdžánu a zemím, které má v rukou Özbek.¹⁵ Utábořili se za soutěskou v horách, kterou projde jen jezdec vedoucí svého koně. Tábořili bez obav z muslimů, protože je měli za slabé a spoléhali na nepřístupnost svého místa a na to, že k nim nevede žádná cesta. Oddíl muslimských vojsk však vsedl na koně a vytáhl proti Gruzínům; dorazil k oné soutěsce a s nasazením života jí prošel. Gruzíni nic netušili, dokud se na ně muslimové nevrhli a nezačali je pobíjet mečem; zabíjeli je, jak chtěli. Zbytek se obrátil na útěk, otec se neohlížel na syna ani bratr na bratra, a značný počet jich byl zajat.

Gruzíny to těžce zasáhlo. Rozhodli se pomstít a s plným úsilím vytáhnout na Ázerbájdžán a vyhladit v něm muslimy, a začali se strojit, jak odpovídalo jejich odhodlání. Zatímco se tím zabývali, došla k nim zpráva, že Džalál ad-Dín, syn chórezmšáhův, dorazil do Marághy, jak uvedeme, dá-li Bůh. Zanechali toho tedy a poslali k Özbekovi, pánu Ázerbájdžánu, s výzvou, aby se s nimi spojil a společně Džalál ad-Dína odrazili, a strašili ho jím: „Jestliže se my a ty nespojíme, zmocní se tebe a potom nás.“ Džalál ad-Dín je však předešel dříve, než se dohodli a spojili, a stalo se, co uvedeme, dá-li Bůh Nejvyšší.

Jak se Džalál ad-Dín zmocnil Ázerbájdžánu

V tomto roce se Džalál ad-Dín zmocnil Ázerbájdžánu. Stalo se to takto: když odtáhl od Dakúká, jak jsme uvedli, zamířil k Maráze,¹⁶ zmocnil se jí, usadil se v ní a pustil se do obnovy města, neboť se mu zalíbilo. Když do ní dorazil, došla ho zpráva, že emír Íghán Tá'isí,¹⁷ strýc z matčiny strany jeho bratra Ghijáth ad-Dína, vytáhl na Hamadán, a to dva dny před Džalál ad-Dínovým příchodem. Tento Íghán Tá'isí shromáždil vojsko přesahující padesát tisíc jezdců, vyplenil velkou část Ázerbájdžánu a odtáhl k moři v zemi Arrán, kde přezimoval, protože je tam mírná zima. Když se vracel k Hamadánu, vyplenil Ázerbájdžán podruhé. Na Hamadán táhl proto, že mu chalífa an-Násir li-Díni 'lláh poslal vzkaz, nařídil mu táhnout na Hamadán a udělil mu jej i jiná místa v léno;¹⁸ táhl tedy, aby se ho zmocnil, jak mu bylo nařízeno.

Když se o tom Džalál ad-Dín doslechl, vyrazil proti němu nalehko a dorazil k Íghánu Tá'isímu v noci. Ten, kdykoli se utábořil, rozestavil kolem svého vojska všechno, co ukořistili v Ázerbájdžánu a Arránu: koně, mezky, osly, skot a brav. Když Džalál ad-Dín dorazil, všechno to obklíčil. Ráno pak Íghánovo vojsko spatřilo vojsko a slunečník, který bývá nad hlavou sultána,¹⁹ a poznali, že je to Džalál ad-Dín. Zmocnilo se jich zděšení, protože se domnívali, že je u Dakúká. Íghán Tá'isí poslal svou ženu, sestru Džalál ad-Dínovu, aby mu vyprosila milost. Džalál ad-Dín mu zaručil bezpečí a dal ho předvést k sobě. Jeho vojsko se připojilo k Džalál ad-Dínovi a Íghán Tá'isí zůstal sám, dokud mu Džalál ad-Dín nepřidělil jiné vojsko než to jeho. Pak se Džalál ad-Dín vrátil do Marághy a pobyt v ní se mu líbil.

Özbek, syn Pahlavánův, pán Ázerbájdžánu a Arránu, odešel ze strachu před Džalál ad-Dínem z Tabrízu do Gandži. Džalál ad-Dín poslal k těm, kdo byli v Tabrízu – ke správci, emírům a ra'ísovi²⁰ –, se žádostí, aby jeho vojsko smělo do města docházet a zásobovat se. Vyhověli mu a poslechli ho. Vojáci tam tedy docházeli, prodávali a kupovali potraviny, oděvy a jiné věci, ale sahali lidem na majetek: kdekdo z nich si něco vzal a zaplatil za to, kolik sám chtěl. Někteří obyvatelé Tabrízu si na ně u Džalál ad-Dína stěžovali, a tak k nim poslal šihnu, aby byl u nich; nařídil mu, aby sídlil v Tabrízu a bránil vojákům ubližovat obyvatelům, a kdo by některému z nich ukřivdil, toho ať dá ukřižovat. Šihna se tam usadil a zabránil vojákům, aby komukoli z lidí křivdili.

Özbekova žena, dcera sultána Tughrila, syna Arslána, syna Tughrila, syna Muhammada, syna Malikšáhova,²¹ sídlila v Tabrízu. To ona vládla v zemích svého manžela, zatímco on se zabýval svými rozkošemi: jídlem, pitím a hrou.

Potom si obyvatelé Tabrízu stěžovali na šihnu a řekli: „Žádá po nás víc, než sneseme.“ Džalál ad-Dín nařídil, aby se mu dávalo jen to, co stačí k jeho obživě, a nic víc; a tak učinili. Džalál ad-Dín pak táhl k Tabrízu, obléhal jej pět dní, sváděl s jeho obyvateli tuhý boj a hnal na něj útokem; vojsko došlo až k hradbám. Tu se obyvatelé poddali a poslali k němu se žádostí o milost. Hanil je totiž a říkal: „Zabili naše druhy, muslimy, a poslali jejich hlavy nevěřícím Tatarům.“ O té události byla řeč u roku 621 [1224];²² proto se ho báli. Když požádali o milost, připomněl jim, co udělali s druhy jeho otce a jak je zabili. Omlouvali se, že nic z toho neudělali oni, že to udělal jejich pán a oni neměli moc mu v tom zabránit. Přijal jejich omluvu a zaručil jim bezpečí. Požádali ho, aby zaručil bezpečí i Özbekově ženě a nebránil jí v ničem, co jí patří v Ázerbájdžánu, v městě Chóji i jinde, ať je to panství, majetek či cokoli jiného. Vyhověl jim.

Města se zmocnil 17. radžabu tohoto roku [25. července 1225]. Özbekovu ženu poslal do Chóje a s ní oddíl vojska s mužem vysoké hodnosti a velké vážnosti a nařídil jim, aby jí sloužili; až dorazí do Chóje, měli se od ní vrátit. Když Džalál ad-Dín přitáhl do Tabrízu, nařídil, aby k němu nebylo bráněno v přístupu nikomu z obyvatel. Lidé k němu přicházeli s pozdravem a nikdo jim v přístupu nebránil. Jednal s nimi laskavě, zjednal mezi nimi spravedlnost a sliboval jim dobrodiní a ještě víc. Řekl jim: „Viděli jste, kolik dobrého jsem udělal v Maráze a jak jsem ji obnovil, když byla v troskách. Uvidíte, jak s vámi budu jednat spravedlivě a jak zvelebím vaši zemi.“

Zůstal tam do pátku a dostavil se do hlavní mešity. Když kazatel pronášel chutbu a modlil se za chalífu, povstal a zůstal stát, dokud kazatel modlitbu neskončil; pak usedl.²³ Vešel také do letohrádku, který dal vystavět Özbek a vynaložil na něj mnoho peněz; byl nesmírně krásný a měl vyhlídku do zahrad. Když jej prošel, vyšel ven a řekl: „Tohle je obydlí lenochů, pro nás se nehodí.“ Zůstal několik dní, během nichž se zmocnil dalších míst, a vyslal vojska do země Gruzínů.

O porážce, kterou Gruzíni utrpěli od Džalál ad-Dína

V předchozích letech jsme uvedli, co Gruzíni páchali v zemích islámu – v Chilátu a jeho kraji, v Ázerbájdžánu, Arránu, Erzurumu a Derbentu ve Širvánu, což jsou kraje sousedící s jejich zemí –,²⁴ kolik muslimské krve prolévali, kolik jejich majetku plenili a kolik jejich území zabírali. Muslimové v těchto zemích před nimi žili v ponížení a hanbě: každého dne na ně Gruzíni podnikali nájezdy, vraždili je a vymáhali na nich peníze, kolik se jim zlíbilo. Kdykoli jsme o něčem z toho slyšeli, prosili jsme my i ostatní muslimové Boha Nejvyššího, aby islámu a muslimům seslal někoho, kdo by je chránil, pomohl jim a pomstil je. Özbek, pán Ázerbájdžánu, totiž propadl chtíči svého břicha a klína, z opilosti nevystřízliví, a když vystřízliví, zabývá se hazardní hrou s vejci – a o tom nebylo slýcháno, že by to kterýkoli vládce dělal. Neví, co je prospěšné, a nerozhněvá se ani kvůli sobě samému, a to do té míry, že jeho země jsou zabírány, jeho vojska jsou hrabivá a své poddané utlačil. Každý, kdo chtěl sebrat houf lidí a zmocnit se části země, to udělal, jak jsme uvedli o Bughdím, Ajbakovi aš-Šámím a Íghánu Tá'isím.²⁵ Bůh Nejvyšší však pohlédl na ubohé obyvatele těchto zemí okem milosrdenství, smiloval se nad nimi a seslal jim tohoto Džalál ad-Dína. Ten naložil s Gruzíny tak, jak uvidíš, a pomstil na nich islám a muslimy.

Pravíme tedy: v tomto roce, v měsíci ša'bánu [srpen–září 1225], došlo k bitvě mezi Džalál ad-Dínem a Gruzíny.²⁶ Džalál ad-Dín totiž od chvíle, kdy zamířil do těchto končin, stále říkal: „Chci vytáhnout do země Gruzínů, bojovat s nimi a zmocnit se jejich země.“ Když se zmocnil Ázerbájdžánu, poslal jim vyhlášení války. Odpověděli mu: „Přitáhli na nás Tataři, kteří s tvým otcem – a ten měl větší říši než ty, více vojska a silnějšího ducha – naložili tak, jak víš, a zabrali vaše země; a my jsme si z nich nic nedělali a oni byli nakonec rádi, že před námi vyvázli se zdravou kůží.“²⁷ Začali shromažďovat vojska a sebrali přes sedmdesát tisíc bojovníků.

Džalál ad-Dín proti nim vytáhl a zmocnil se města Dvinu, které patřilo Gruzínům; ti je předtím vzali muslimům, jak jsme uvedli.²⁸ Odtud táhl proti nim. Střetli se s ním a svedli s ním boj nejtužší a nejlítější a obě strany si vytrvale vzdorovaly; pak byli Gruzíni poraženi. Džalál ad-Dín nařídil, aby je pobíjeli všemi způsoby a nikoho z nich nešetřili. Jak jsme spolehlivě zjistili, bylo jich zabito dvacet tisíc, a říkalo se, že ještě víc; říkalo se dokonce, že Gruzíni byli všichni pobiti a rozprášeni. Mnoho jejich předních mužů bylo zajato, mezi nimi Šalva. Jejich porážka byla úplná. Ívání uprchl; byl to velitel všech Gruzínů, na něhož se obraceli a na něhož spoléhali. Krále totiž nemají, vládne jim žena. Pravdu měl Posel Boží – Bůh mu žehnej a dej mu mír –, když řekl: „Nebude se dařit lidu, který svěřil svou vládu ženě.“²⁹

Když Ívání prchal, dostihli ho pronásledovatelé, a tak vystoupil na jeden gruzínský hrad, který měli po cestě, a uchýlil se do něho. Džalál ad-Dín k hradu postavil muže, kteří jej obléhali a bránili Ívánímu sestoupit, a svá vojska rozeslal po gruzínské zemi, aby plenila, zabíjela, brala zajatce a pustošila zemi. Nebýt toho, co k němu došlo z Tabrízu a co si vynutilo jeho návrat, byl by se země zmocnil bez námahy a obtíží, neboť její obyvatelé byli zničeni: jedni byli zabiti, druzí zajati a třetí vyhnáni.

O návratu Džalál ad-Dína do Tabrízu, o tom, jak se zmocnil města Gandži, a o jeho sňatku s Özbekovou ženou

Když Džalál ad-Dín skoncoval s porážkou Gruzínů a když vstoupil do jejich země a rozeslal po ní vojska, nařídil jim, aby v ní zůstala s jeho bratrem Ghijáth ad-Dínem, a vrátil se do Tabrízu. Příčinou jeho návratu bylo toto: v Tabrízu zanechal svého vezíra Šaraf ad-Dína, aby střežil město a pečoval o záležitosti poddaných. Vezírovi se doneslo o ra'ísovi Tabrízu a o Šams ad-Dínu at-Tughrá'ím, který byl první mezi všemi ve městě, i o dalších předních mužích, že se sešli a zapřisáhli se, že se Džalál ad-Dínovi vzepřou a vrátí město Özbekovi.³⁰ Říkali: „Džalál ad-Dín vytáhl do země Gruzínů a nebude se tam moci udržet; Özbek a Gruzíni se spojí a vytáhnou na něho, jeho moc se rozpadne a bude úplně poražen.“ Stavěli na tom, že Džalál ad-Dín potáhne do země Gruzínů zvolna a bude se z opatrnosti před nimi cestou zdržovat.

Když se na tom dohodli, dozvěděl se o tom vezír a poslal Džalál ad-Dínovi zprávu, jak se věci mají. Zpráva ho zastihla, když už se blížil ke gruzínské zemi. Nedal na sobě nic znát a spěšně táhl proti Gruzínům, utkal se s nimi a porazil je. Když s nimi skoncoval, řekl emírům svého vojska: „Došla mě taková a taková zpráva. Vy zůstaňte v zemi a počínejte si jako dosud: zabíjejte, koho dostihnete, a pustošte z jejich země, co budete moci. Bál jsem se vám to oznámit před porážkou Gruzínů, aby se vás nezmocnila malomyslnost a strach.“ Zůstali tedy, jak byli, a on se vrátil do Tabrízu.

Dal zatknout ra'íse, at-Tughrá'ího a další. Ra'íse dal vodit mezi obyvateli města s tím, že každý, komu ukřivdil, si má na něm vzít náhradu. Byl to utlačovatel, a tak se lidé z toho radovali; pak ho dal zabít. Ostatní byli uvězněni. Když s nimi skoncoval a jeho postavení ve městě se upevnilo, oženil se s Özbekovou ženou, dcerou sultána Tughrila. Sňatek s ní byl pro něho platný jen proto, že se o Özbekovi prokázalo, že přísahal pod pohrůžkou rozvodu s ní, že nezabije jednoho svého mamlúka jménem …, a potom ho zabil. Když tak podle této přísahy nastal rozvod, vzal si ji Džalál ad-Dín.³¹

Nějakou dobu zůstal v Tabrízu a vyslal odtud vojsko k městu Gandže. Zmocnili se ho a Özbek z něho odešel na hrad Gandži a opevnil se tam. Doslechl jsem se, že Džalál ad-Dínova vojska sahala na kraj náležející k tomuto hradu, plenila a brala. Özbek poslal k Džalál ad-Dínovi se stížností a vzkázal: „S takovým stavem bych se dříve nespokojil ani pro některého ze svých lidí. Žádám tedy, aby byly zadrženy ruce, které se na tento kraj vztahují.“ Džalál ad-Dín tam poslal muže, kteří jej měli chránit, aby na něj nesahali jeho lidé ani nikdo jiný.

O smrti chalífy an-Násira li-Díni 'lláh

V tomto roce, poslední noc měsíce ramadánu [na 5. října 1225], zemřel chalífa an-Násir li-Díni 'lláh Abu l-Abbás Ahmad,³² syn al-Mustadí'a bi-Amri 'lláh Abú Muhammada al-Hasana, syna al-Mustandžida bi-'lláh Abu l-Muzaffara Júsufa, syna al-Muktafího li-Amri 'lláh Abu l-Abbáse Muhammada, syna al-Muktadího bi-Amri 'lláh Abu l-Kásima Abdalláha, syna adh-Dhachíry Muhammada, syna al-Ká'ima bi-Amri 'lláh Abú Dža'fara Abdalláha, syna al-Kádira bi-'lláh Abu l-Abbáse Ahmada, syna Isháka, syna al-Muktadira bi-'lláh Abu l-Fadla Dža'fara, syna al-Mu'tadida bi-'lláh Abu l-Abbáse Ahmada, syna al-Muwaffaka Abú Ahmada Muhammada, syna Dža'fara al-Mutawakkila alá 'lláh.³³

Al-Muwaffak sám nebyl chalífou; byl jen určeným nástupcem svého bratra al-Mu'tamida alá 'lláh, zemřel však dříve než al-Mu'tamid, a tak se určeným nástupcem al-Mu'tamida alá 'lláh stal al-Muwaffakův syn al-Mu'tadid bi-'lláh. Al-Mutawakkil alá 'lláh pak byl syn al-Mu'tasima bi-'lláh Abú Isháka, syna Hárúna ar-Rašída, syna Muhammada al-Mahdího, syna Abú Dža'fara Abdalláha al-Mansúra, syna Muhammada, syna Alího, syna Abdalláha Abú Dža'fara, syna al-Abbáse, syna Abd al-Muttalibova – Bůh v nich měj zalíbení.

Rodokmen, jako by na něm ležela zář dopoledního slunce
a sloup světla z jitřního rozbřesku.³⁴

Mezi jeho předky bylo tedy čtrnáct chalífů – jsou to všichni ti, kdo mají čestné jméno –, ostatní chalífy nebyli. Byli mezi nimi i určení nástupci: Muhammad, syn al-Ká'imův, a al-Muwaffak, syn al-Mutawakkilův. Ostatní chalífové z rodu Abbásovců k jeho předkům nepatřili. As-Saffáh Abu l-Abbás Abdalláh byl bratr al-Mansúrův a vládl před ním. Músá byl bratr ar-Rašídův a vládl před ním. Muhammad al-Amín a Abdalláh al-Ma'mún, synové ar-Rašídovi, byli bratři al-Mu'tasimovi a vládli před ním. Muhammad al-Muntasir, syn al-Mutawakkilův, vládl po něm; po al-Muntasirovi bi-'lláh vládl al-Musta'ín bi-'lláh Abu l-Abbás Ahmad, syn Muhammada, syna al-Mu'tasimova; po al-Musta'ínovi vládl al-Mu'tazz bi-'lláh Muhammad – jiní říkají Talha –, syn al-Mutawakkilův; po al-Mu'tazzovi vládl al-Muhtadí bi-'lláh Muhammad, syn al-Wáthikův, a po něm al-Mu'tamid alá 'lláh Ahmad, syn al-Mutawakkilův. Al-Muntasir, al-Mu'tazz a al-Mu'tamid byli tedy bratři al-Muwaffakovi a al-Muhtadí byl jeho bratranec; al-Muwaffak pak patří k předkům an-Násira li-Díni 'lláh.

Po al-Mu'tamidovi vládl al-Mu'tadid a po al-Mu'tadidovi jeho syn Abú Muhammad Alí al-Muktafí bi-'lláh, bratr al-Muktadira bi-'lláh. Po al-Muktadirovi vládl jeho bratr al-Káhir bi-'lláh Abú Mansúr Muhammad, syn al-Mu'tadidův; po al-Káhirovi vládl ar-Rádí bi-'lláh Abu l-Abbás Muhammad, syn al-Muktadirův; po něm vládl al-Muktafí li-'lláh Abú Ishák Ibráhím, syn al-Muktadirův; po něm al-Muktafí bi-'lláh Abu l-Kásim Abdalláh, syn al-Muktafího bi-'lláh Alího, syna al-Mu'tadidova; po něm al-Mutí' li-'lláh Abú Bakr Abd al-Karím.³⁵ Al-Káhir byl tedy bratr al-Muktadirův, ar-Rádí, al-Muktafí li-'lláh a al-Mutí' byli jeho synové a al-Mustakfí byl syn jeho bratra al-Muktafího bi-'lláh. Po at-Tá'i'ovi vládl al-Kádir bi-'lláh, který patří k předkům an-Násira li-Díni 'lláh. Později vládl al-Mustazhir bi-'lláh, po něm jeho syn al-Mustaršid bi-'lláh Abú Mansúr a po al-Mustaršidovi bi-'lláh jeho syn ar-Rášid Abú Dža'far. Al-Mustaršid byl tedy bratr al-Muktafího li-Amri 'lláh a ar-Rášid syn jeho bratra. Všech, kdo zastávali chalífát a nejsou v řadě an-Násirových předků, je devatenáct.³⁶

An-Násirovou matkou byla turecká otrokyně jménem Zumurrud.³⁷ Jeho chalífát trval čtyřicet šest let, deset měsíců a dvacet osm dní a dožil se přibližně sedmdesáti let. Nikdo nezastával chalífát déle než on, leda to, co se vypráví o al-Mustansirovi bi-'lláh, Alíovci, pánu Egypta:³⁸ ten vládl šedesát let. Na něho se však nebere zřetel, neboť nastoupil v sedmi letech, a jeho vláda tedy není platná.

An-Násir li-Díni 'lláh zůstal tři roky zcela neschopen pohybu; o jedno oko přišel a druhým viděl jen slabě. Nakonec ho postihla úplavice, která trvala dvacet dní, a zemřel. Úřad vezíra u něho zastávalo několik mužů, o nichž už byla řeč.

Po celou dobu své nemoci nezrušil nic z nespravedlivých dávek, které zavedl. Vůči svým poddaným si počínal ohavně a byl utlačovatel; za jeho dnů Irák zpustl, jeho obyvatelé se rozprchli po zemích a on jim bral statky i peníze. Dělával jednu věc a hned její opak. Tak například zřídil v Bagdádu pohostinné domy, aby v nich lidé v ramadánu přerušovali půst; nějakou dobu trvaly a pak to zrušil. Potom zřídil pohostinné domy pro poutníky; nějakou dobu trvaly a pak je zrušil. Zrušil některé poplatky, které nově zavedl jen v Bagdádu, a pak je obnovil.

Největší péči věnoval střelbě kuličkami, holubům s rodokmenem a kalhotám futuwwy.³⁹ Futuwwu zrušil ve všech zemích s výjimkou těch, kdo oblékli kalhoty od něho a hlásili se k němu; kalhoty futuwwy od něho oblékli mnozí vládcové. Stejně tak zakázal holuby s rodokmenem všem ostatním, kromě těch, kteří pocházeli z jeho holubů, a zakázal střelbu kuličkami každému, kdo se nehlásil k němu. Lidé v Iráku i jinde mu v tom vyhověli, až na jediného člověka z Bagdádu, jemuž říkali Ibn as-Saft; ten utekl z Iráku a uchýlil se do Sýrie. Chalífa mu poslal vzkaz a lákal ho hojnými penězi, aby střílel jeho jménem a hlásil se ve střelbě k němu, ale on to neudělal. Doslechl jsem se, že mu jeden jeho přítel vyčítal, že peníze odmítl, a on řekl: „Stačí mi k slávě, že na světě není nikoho, kdo by nestřílel za chalífu, kromě mne.“ Chalífova vášeň pro tyto věci patřila k nejpodivnějším věcem.

A je-li pravda to, co mu přičítají Peršané, totiž že to byl on, kdo vzbudil v Tatarech chuť na tyto země a kvůli tomu si s nimi vyměňoval poselstva, pak je to pohroma ze všech největší, vedle níž je malý každý veliký hřích.⁴⁰

O chalífátu az-Záhira bi-Amri 'lláh

U roku 585 [1189–1190] jsme uvedli, že se v Iráku i v jiných zemích pronášela chutba za emíra Abú Nasra Muhammada, syna chalífy an-Násira li-Díni 'lláh, jako za určeného nástupce. Později ho chalífa nástupnictví zbavil a rozeslal do zemí příkaz, aby se chutba za něho přestala pronášet. Udělal to proto, že měl raději svého mladšího syna Alího. Stalo se však, že mladší syn roku 612 [1215–1216] zemřel, a chalífa neměl jiného syna než bývalého následníka; byl tedy nucen ho znovu ustanovit, ten však zůstal pod dohledem a v omezení a o ničem nerozhodoval. Když jeho otec zemřel, ujal se chalífátu, dal svolat lidi ke složení slibu věrnosti a přijal jméno az-Záhir bi-Amri 'lláh. Mínil tím, že jeho otec a všichni otcovi lidé chtěli vládu od něho odvrátit, a on přesto vyšel najevo a ujal se chalífátu z rozhodnutí Božího, nikoli přičiněním kohokoli z lidí.⁴¹

Když se ujal chalífátu, projevil tolik spravedlnosti a dobrodiní, že tím obnovil obyčej obou Umarů. Kdyby někdo řekl, že po Umarovi, synu Abd al-Azízově, nezastával chalífát nikdo jemu podobný, mluvil by pravdu.⁴² Vrátil totiž velké množství majetku uloupeného za dnů jeho otce i předtím, zrušil poplatky ve všech zemích a nařídil, aby se v celém Iráku vrátili k staré pozemkové dani⁴³ a aby odpadlo všechno, co nově zavedl jeho otec – a bylo toho nespočetně mnoho. Tak například ves Ja'kúbá vynášela odedávna kolem deseti tisíc dinárů; když nastoupil an-Násir li-Díni 'lláh, vybíralo se z ní každý rok osmdesát tisíc dinárů. Její obyvatelé se dostavili, prosili o pomoc a uvedli, že jim byly zabrány jejich statky, až se z ní začala vybírat tato částka. Nařídil tedy, aby se vybírala původní daň, totiž deset tisíc dinárů. Řekli mu: „Tato částka plyne do pokladny; odkud se vezme náhrada?“ A on jim našel náhradu z jiných zdrojů. Jestliže to, co odpustil na jediném místě, činilo sedmdesát tisíc dinárů, co si pomyslet o ostatních krajích!

K jeho krásným činům patří, že nařídil vybírat původní daň i ve všech ostatních krajích. Dostavilo se mnoho obyvatel Iráku a uvedli, že na pozemcích, z nichž se daň odedávna vybírala, většina stromů uschla a zpustla, a bude-li se po nich žádat původní daň, výnos toho, co zbylo, na daň nepostačí. Nařídil tedy, aby se daň vybírala jen z každého zdravého stromu a z toho, co zašlo, aby se nebralo nic.⁴⁴ To je věc převeliká. K tomu patří také toto: pokladna měla na zlato závaží, které bylo o polovinu kírátu těžší než závaží města; jím peníze přijímali, a vydávali je závažím města, jímž mezi sebou jednají lidé.⁴⁵ Doslechl se o tom a vezírovi vyšel jeho vlastnoruční přípis, který začínal: „Běda těm, kdo zkracují míru, kteří, když si dávají od lidí odměřit, berou plnou míru, ale když sami jim měří nebo váží, šidí je. Což si nemyslí, že budou vzkříšeni k velikému dni?“ (Korán 83:1–5). „Doneslo se nám, že věc se má tak a tak. Ať se závaží pokladny vrátí k závaží, jímž mezi sebou jednají muslimové, židé a křesťané.“

Jeden z jeho zástupců mu napsal: „Je to veliká částka. Spočítali jsme ji a loni činila třicet pět tisíc dinárů.“ Odpověděl mu s výtkou a napsal: „I kdyby to bylo tři sta padesát tisíc dinárů, ať se to zruší.“ Stejně tak zrušil přirážku k závaží, která náležela dívánu a činila z každého dináru jedno zrnko. Kádímu nařídil, aby každému, kdo mu předloží pravou listinu o vlastnictví, majetek vrátil, aniž si vyžádá svolení. Správou pozůstalostí bez dědiců a státní pokladny pověřil zbožného muže. Ten muž byl hanbalovec a řekl: „Podle mé právní školy mají dědit i vzdálenější pokrevní příbuzní. Dovolí-li mi to kníže věřících, úřad přijmu, jinak ne.“⁴⁶ Chalífa mu řekl: „Dej každému, kdo má právo, co mu patří; boj se Boha a neboj se nikoho jiného.“

K nim patří i toto: v Bagdádu bylo zvykem, že strážný v každé ulici časně ráno napsal chalífovi hlášení o tom, co se v jeho ulici nového stalo – že se sešli nějací přátelé k zábavě, k poslechu hudby nebo k něčemu jinému –, a zapsal i všechno ostatní, malé i velké. Lidé tím byli velmi svázáni. Když nastoupil tento chalífa – Bůh mu odplať dobrým –, došla mu hlášení podle zvyku. Nařídil je zastavit a řekl: „K čemu nám je vědět, co lidé dělají ve svých domech? Ať nám nikdo nepíše nic než to, co se týká zájmů naší říše.“ Řekli mu: „Prostý lid se tím zkazí a jeho zlo vzroste.“ Odpověděl: „Budeme prosit Boha, aby je napravil.“

K nim patří i toto: když se ujal chalífátu, vrátil se z Wásitu správce dívánu, který tam odjel za dnů an-Násirových vybírat peníze. Připlul proti proudu a měl s sebou přes sto tisíc dinárů. Napsal hlášení, v němž uvedl, co veze, a žádal o pokyn, kam to má odvést. Chalífa odpověděl, aby se to vrátilo těm, komu to patří: „Nepotřebujeme to.“ A bylo jim to vráceno.

K nim patří i toto: propustil všechny, kdo byli ve vězeních, a nařídil vrátit, co jim bylo vzato. Kádímu poslal deset tisíc dinárů, aby je zaplatil za každého, kdo byl držen ve vězení kádího soudu a neměl peníze. O jeho dobrém úmyslu k lidem svědčí toto: ceny v Mosulu a v Džazíře byly vysoké, a klesly, neboť povolil vyvážet tam potraviny a dovolil, aby obilí prodával každý, kdo je prodat chce. Vyvezlo se ho nespočetné množství. Řekli mu: „Cena poněkud stoupla a bylo by prospěšné vývoz zakázat.“ Odpověděl: „Tamti jsou muslimové a tihle jsou muslimové. Jako jsme povinni pečovat o tyto, jsme povinni pečovat i o ony.“ Nařídil, aby se z jeho sýpek prodávalo obilí levněji, než prodávají jiní. Učinili tak a ceny klesly i u nich, ještě níž, než byly zprvu.

Když nastoupil, bylo v Mosulu za dinár a dvě třetiny kírátu po dvou makkúcích; za několik dní bylo za dinár po čtyřech makkúcích.⁴⁷ Stejně tomu bylo s ostatními věcmi, s datlemi, datlovým sirupem, rýží, sezamem a jinými. Bůh Nejvyšší ho posiluj, pomáhej mu a zachovej ho, neboť je v této zkažené době vzácným zjevem.

Slyšel jsem o něm výrok, který se mi velmi zalíbil: domlouvali mu kvůli penězům, které vydává a odpouští a z nichž by se žádná duše nevzdala ani části, a on jim řekl: „Otevřel jsem krám až po odpolední modlitbě. Nechte mě tedy konat dobro; jak dlouho ještě budu žít?“⁴⁸ V noci před svátkem přerušení půstu tohoto roku [na 6. října 1225] rozdal almužny a rozdělil mezi učence a zbožné muže sto tisíc dinárů.

Jak se Badr ad-Dín zmocnil hradů al-Imádíja a Harúr

V tomto roce se Badr ad-Dín zmocnil hradu al-Imádíja v kraji Mosulu.⁴⁹

Už dříve byla řeč o tom, jak se mu jeho obyvatelé roku 615 [1218–1219] vzbouřili a vydali hrad Imád ad-Dínu Zengímu, jak se potom vrátili k poslušnosti Badr ad-Dínovi a postavili se proti Imád ad-Dínovi. Když se k Badr ad-Dínovi vrátili, zahrnul je dobrodiním, dal jim hojná léna, dal jim do vlastnictví vesnice a obdaroval je hojnými penězi a skvostnými čestnými rouchy. Tak to zůstalo krátkou dobu; pak si začali vyměňovat poselstva s Imád ad-Dínem Zengím, s Muzaffar ad-Dínem, pánem Irbílu, a se Šiháb ad-Dínem Gházím, synem al-Ádilovým, když byl v Chilátu,⁵⁰ a každému z nich slibovali, že se k němu přidají a budou ho poslouchat. Dali najevo odpor k Badr ad-Dínovi, který dosud tajili: z Badr ad-Dínových lidí směl u nich zůstat jen ten, koho chtěli, a toho, kdo se jim nelíbil, nepouštěli. Věc se táhla a on jejich jednání snášel a jednal s nimi po dobrém, ale oni byli jen stále troufalejší a neposlušnější.

Bylo jich několik a rozešli se ve při; někteří z nich, totiž synové chódži Ibráhíma, jeho bratr a ti, kdo byli s nimi, nabyli převahy nad ostatními, vyhnali je z hradu, ovládli jej a setrvali v pokrytectví, v němž byli dosud. Když nastal tento rok, vytáhl proti nim Badr ad-Dín se svými vojsky, přepadl je znenadání, oblehl je, tísnil je a odřízl jim přísun potravin. Sám u nich zůstal a část vojska postavil k hradu Harúr,⁵¹ aby jej oblehla. Je to jedna z nejnedobytnějších a nejpevnějších pevností, jíž není rovno. Jeho obyvatelé se také dali cestou obyvatel al-Imádíje, cestou vzpoury, poslušnosti a úskoků. Přitáhlo k nim vojsko a oblehlo je, a oni měli málo zásob. Obléhali hrad několik dní, až došlo, co v něm bylo; obyvatelé byli nuceni se vzdát, vydali jej a sestoupili z něho. Vojsko se vrátilo k al-Imádíji a leželo u ní s Badr ad-Dínem.

Badr ad-Dín zůstal po dobytí Harúru ještě krátce a pak se vrátil do Mosulu; vojsko nechal, jak bylo, ležet u nich se svým místodržícím Amín ad-Dínem Lu'lu'em. Obléhání trvalo do začátku dhú l-ka'dy [počátek listopadu 1225]. Tu poslali vzkaz, že se poddávají, a žádali za hrad náhradu, aby jej vydali. Bylo ujednáno, že náhradou dostanou hrad, v němž by nalezli útočiště, léna, peníze a další věci. Badr ad-Dín jim vyhověl v tom, oč žádali, a dostavili se jejich zástupci, aby Badr ad-Dína vzali do přísahy.

Právě když se jim chystal přísahat a dal už přivést ty, kdo měli přísahu dosvědčit, přiletěl z al-Imádíje pták a na křídle měl lístek od Amín ad-Dína Lu'lu'a, který mu oznamoval, že se zmocnil al-Imádíje násilím a útokem a zajal syny chódžovy, kteří hrad ovládli. Badr ad-Dín tedy přísahu odmítl.

Amín ad-Dín se hradu zmocnil takto. Badr ad-Dín ho ustanovil jeho správcem, když se obyvatelé vrátili k poslušnosti. Nějakou dobu tam zůstal, jednal s nimi laskavě a spravoval je dobře a získal si některé z nich, aby se o ně opřel proti straně těch, kdo se předtím vzbouřili. Zpráva o tom se k nim donesla; začali se k němu chovat nepřátelsky a požádali, aby byl z úřadu nad nimi odvolán, a tak od nich odešel do Mosulu. Ti, které si získal, si s ním psali a posílali mu vzkazy. Když je oblehl, psali mu také na šípech a oznamovali mu všechno, co synové chódžovi dělali – že vypravili posla a podobně – a jaké mají zásoby. Nebylo jich však tolik, aby ony přemohli.

Když pak teď byly ujednány podmínky vydání, neuvedli synové chódžovi v opisu přísahy nikoho z hradní posádky, ani pokud jde o peníze, ani o cokoli jiného, o záruku bezpečí či léno.⁵² Posádka se nad tím rozhořčila a řekla jim: „Pro sebe jste si vypřísahali pevnosti, vesnice a peníze. Nám byly kvůli vám zničeny domy, a nás jste neuvedli.“ Oni je však potupili a nevšímali si jich. Dva z nich se v noci dostavili k Amín ad-Dínovi a žádali, aby k nim poslal oddíl; že jej vytáhnou na hrad, vrhnou se na ony muže a zajmou je. Odmítl a řekl: „Bojím se, že se to nezdaří a zkazí se nám všechno, co jsme udělali.“ Řekli: „Zajmeme je tedy zítra časně ráno my. Ty buď s vojskem v sedle, a až uslyšíte volat jméno Badr ad-Dínovo a jeho heslo, vystoupíte k nám.“ Souhlasil s tím a časně ráno vyjel s vojskem jako obvykle.

Oni se pak sešli, zajali syny chódžovy i ty, kdo byli s nimi, a provolali heslo Badr ad-Dínovo. Vojsko právě stálo na místě, když se z hradu ozval hlas volající jméno Badr ad-Dínovo. Vystoupili tedy na hrad a zmocnili se ho. Amín ad-Dín převzal syny chódžovy a uvěznil je a napsal o tom lístek, který poslal na křídle ptáka. Zmocnili se hradu snadno a zadarmo, bez náhrady. Badr ad-Dín přitom už chtěl vydat velké peníze, mnoho lén a nedobytnou pevnost; to všechno mu zůstalo ušetřeno a vzal jim všechno, co si nahromadili a uschovali. Když Bůh něco chce, nikdo to neodvrátí.

Různé události

V tomto roce, v noci na neděli dvacátého safaru [1.–2. března 1225],⁵³ se zachvěla země v Mosulu, v Džazíře, v Iráku i jinde; zemětřesení bylo středně silné.

Toho roku také zesílila drahota v Mosulu a v celé Džazíře. Lidé jedli zdechliny, psy a kočky, takže psů a koček, kterých předtím bývalo mnoho, ubylo. Vešel jsem jednou do svého domu a viděl jsem služebné, jak krájejí maso, aby je uvařily; uviděl jsem kočky a zdálo se mi jich mnoho, spočítal jsem je a bylo jich dvanáct. A za této drahoty jsem v domě viděl maso, u něhož nebyl nikdo, kdo by je hlídal před kočkami, protože žádné nebyly; a mezi oběma případy neuplynulo mnoho času.

S potravinami zdražilo všechno. Ratl sezamového oleje se prodával za dva kíráty, kdežto před drahotou byl za půl kírátu; a ještě předtím bylo šedesát ratlů za dinár. Podivné je, že mangold, mrkev a vodnice se prodávaly po pěti ratlech za dirham a fialky po šesti ratlech za dirham, někdy i po sedmi ratlech za dirham; o něčem takovém nebylo slýcháno. Viděli jsme, co jsme dosud neviděli a o čem jsme neslyšeli: odjakživa, za starých časů i nedávno, platilo, že když byly ceny vysoké a přišel déšť, klesly.⁵⁴ Jen tohoto roku ne: deště nepřestávaly od začátku zimy do konce jara, a kdykoli přišel déšť, ceny stouply. O něčem takovém nebylo slýcháno.

Pšenice došla tak daleko, že makkúk a třetina byl za dinár a kírát; to odpovídá váze čtyřiceti pěti bagdádských ratlů mouky. Sůl bývala po dirhamu za makkúk a teď byl makkúk za deset dirhamů. Rýže bývala po dvanácti dirhamech za makkúk a teď byl makkúk za padesát dirhamů. Datle bývaly po čtyřech až pěti ratlech za kírát a teď byly po dvou ratlech za kírát.

K podivným věcem, o nichž se vypráví, patří toto: hnědý cukr býval po dirhamu za ratl a čistý egyptský cukr v homolích po dvou dirhamech za ratl. Hnědý cukr pak byl po třech a půl dirhamu za ratl a homolový cukr po třech a čtvrt dirhamu za ratl. Příčinou bylo, že když se rozmnožily nemoci a zesílil mor, ženy řekly: „Tyto nemoci jsou studené a hnědý cukr je horký, pomáhá tedy proti nim; homolový je studený a posiluje je.“ Lékaři je v tom následovali, aby si naklonili jejich srdce, i pro jejich nevědomost. Proto hnědý cukr zdražil; a to je krajní nevědomost.⁵⁵

Tak tomu bylo až do začátku léta. Mor zesílil a mezi lidmi se rozmohlo umírání a nemoci, takže se na jedněch márách nosilo několik mrtvých. Mezi těmi, kdo při něm zemřeli, byl náš šajch Abd al-Muhsin, syn Abdalláhův, al-Chatíb at-Túsí, kazatel Mosulu.⁵⁶ Patřil ke zbožným muslimům a bylo mu osmdesát tři let a několik měsíců.

Toho roku také nastalo zatmění Měsíce, v noci na úterý 15. safaru [24.–25. února 1225].

Toho roku také uprchl velitel irácké poutní karavany, Husám ad-Dín Abú Firás al-Hillí al-Kurdí al-Warrámí, synovec šajcha Warráma; jeho strýc patřil ke zbožným a nejlepším muslimům z obyvatel al-Hilly as-Sajfíje.⁵⁷ Opustil poutníky mezi Mekkou a Medínou a odešel do Egypta. Jeden z jeho přátel mi vyprávěl, že ho k útěku přimělo jen to, že měl na cestě velké výdaje a od chalífy malou podporu. Když poutníky opustil, dostali veliký strach z Arabů, ale Bůh je strachu zbavil a po celou cestu je nikdo nepolekal; dorazili v bezpečí. Jen mnoho velbloudů zahynulo; postihla je těžká nemoc s otoky žláz a zachránilo se jich jen málo.

Toho roku také, v měsíci ábu [srpen 1225], přišel prudký déšť s hromy a blesky a trval tak dlouho, že se rozvodnila údolí a cesty byly plné bláta. Potom přišla zpráva z Iráku, Sýrie, Džazíry a Dijárbakru, že u nich bylo totéž; a nepřišel k nám nikdo, kdo by nevyprávěl, že u nich v ten čas pršelo.

Toho roku také bylo v zimě mnoho sněhu a padal i v Iráku. Slyšel jsem, že napadl v celém Iráku, dokonce i v Basře. Až po Wásit o tom není pochyb; pokud jde o Basru, zpráv o tom, že tam napadl, k nám nedošlo mnoho.

Toho roku také byl zbořen hrad az-Za'farán v kraji Mosulu. Je to známá pevnost, která se odedávna nazývala Dajr az-Za'farán; stojí na vysoké hoře poblíž Faršábúru.⁵⁸

Toho roku byl také zbořen Nový hrad v zemi Hakkárijců, rovněž v kraji Mosulu; jeho kraj a vesnice byly připojeny k al-Imádíji.

Toho roku také, v měsíci dhú l-hidždža [prosinec 1225], vytáhl Džalál ad-Dín, syn chórezmšáhův, z Tabrízu do země Gruzínů, aby se zmocnil jejich země a vyhladil je. Rok skončil a nedoneslo se k nám, že by jim něco udělal. Co jim udělal, uvedeme u roku 623 [1226], dá-li Bůh.

Toho roku také, třetího šubátu [3. února 1225], napadl v Bagdádu sníh a voda silně vychladla; mráz zesílil tak, že jím zemřelo několik chudých.

Toho roku také, v prvním rabí'u [březen–duben 1225], se Tigris velmi rozvodnil. Lidé se dali do opravování hráze al-Kúradže a báli se. Voda stoupla skoro tolik jako při první povodni; pak opadla a lidé se zaradovali.⁵⁹