Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Ibn al-Athír: Vpád Tatarů

Rok 623 (1226): Džalál ad-Dín dobývá Tiflis a obléhá Chilát

[Rok 623 hidžry trval od 2. ledna do 21. prosince 1226. Sultán Džalál ad-Dín dobývá gruzínský Tiflis, spěchá až k Isfahánu kvůli vzpouře svého místodržícího v Kirmánu, vrací se na Kavkaz a na sklonku roku marně obléhá Chilát u Vanského jezera. V Bagdádu umírá po devíti měsících vlády chalífa az-Záhir a nastupuje al-Mustansir; v Sýrii a Horní Mezopotámii se sváří a zase smiřují synové al-Malika al-Ádila. Kapitolu uzavírají zprávy z autorova Mosulu: sucho, drahota, zemětřesení a podivné úkazy.]

Jak se Džalál ad-Dín zmocnil Tiflisu

Tohoto roku, osmého dne prvního rabí'u [9. března 1226], dobyl Džalál ad-Dín, syn chórezmšáhův,¹ na Gruzínech město Tiflis.² Stalo se to takto: pod rokem 622 [1225] jsme vylíčili válku mezi ním a Gruzíny, jejich porážku a jeho návrat do Tabrízu kvůli rozbroji, který tam vypukl.³ Když se poměry v Ázerbájdžánu ustálily, vrátil se v měsíci dhú l-hidždža téhož roku [prosinec 1225] do země Gruzínů. Rok 622 skončil a nastal tento rok; tu vytáhl do jejich země. Gruzíni mezitím znovu svolali vojsko a sebrali lid ze sousedních národů – Alany, Lakzy, Kipčaky⁴ a jiné –, takže se jich sešlo nesčíslné množství. To jim dodalo odvahy; namlouvali si plané naděje a satan jim sliboval vítězství – „a satan jim neslibuje nic než klam“ (Korán 4:120).

Džalál ad-Dín se s nimi střetl, když jim předtím na několika místech nastražil zálohy. Vojska se srazila a bojovala a Gruzíni se obrátili na útěk; bratr se neohlížel po bratrovi ani otec po synovi, každý myslel jen na sebe. Meče muslimů na ně dopadaly ze všech stran a vyvázla jen nepatrná hrstka, která nestojí za řeč. Džalál ad-Dín přikázal svému vojsku, aby nikoho nešetřilo a zabíjelo každého, koho najde; pronásledovali tedy prchající a pobíjeli je. Jeho druhové mu radili, aby táhl na Tiflis, sídelní město Gruzínů, on však řekl: „Nemáme zapotřebí dát si pobíjet muže pod hradbami. Až Gruzíny vyhubím, připadne mi země sama a bez námahy.“ Vojska je dál pronásledovala a slídila po nich do krajnosti, až je málem vyhubila.

Teprve tehdy vytáhl k Tiflisu a položil se nedaleko něho. Jednoho dne vyjel s oddílem vojska k městu, aby si je prohlédl a obhlédl místa, kde by se dalo před ním utábořit, a způsob, jak na ně udeřit. Když se přiblížil, ukryl většinu vojska, které měl s sebou, na několika místech do zálohy a sám postoupil k městu asi se třemi tisíci jezdci. Jakmile ho Gruzíni ve městě spatřili, zatoužili se ho zmocnit, protože s ním bylo málo lidí, a nevěděli, co má za sebou. Vyrazili proti němu a pustili se s ním do boje; on před nimi ustupoval, a tím jejich odvaha vzrostla – měli za to, že prchá, a pustili se za ním. Když se ocitli uprostřed vojsk, vyřítila se na ně záloha a pustila se do nich mečem; většina byla pobita a zbytek prchl do města a vešel do něho, muslimové za nimi.

Když k městu dorazili, začali muslimové z řad jeho obyvatel provolávat heslo islámu a jméno Džalál ad-Dínovo. Tu Gruzíni složili zbraně a vzdali se, neboť jejich muži padli ve zmíněných bitvách, takže jich bylo málo a jejich srdce se naplnila strachem a hrůzou. Muslimové se tak města zmocnili mečem a násilím, bez záruky bezpečí. Všichni Gruzíni, kteří v něm byli, byli pobiti; nebyl ušetřen velký ani malý, leda ten, kdo se podvolil islámu a vyslovil obě věty vyznání víry. Ty Džalál ad-Dín ušetřil, přikázal jim, aby se dali obřezat, a nechal je být.⁵ Muslimové vyplenili majetek, zajali ženy a děti obrátili v otroky. Také muslimy, kteří ve městě žili, postihlo leccos zlého – zabíjení, plenění a jiné.

Tiflis patří k nejpevnějším a nejnedobytnějším městům. Leží na obou březích řeky Gruzínů, a to je velká řeka. Toto dobytí bylo veliké a mělo v zemích islámu a u muslimů nesmírný ohlas. Gruzíni se totiž nad muslimy vypínali a činili s nimi, co chtěli: táhli, na kterou část Ázerbájdžánu se jim zachtělo, a nikdo jim v tom nebránil a nikdo je neodrazil. Stejně tomu bylo s Erzurumem; jeho pán dokonce oblékl čestné roucho od gruzínského krále a vztyčil nad hlavou jeho korouhev, na jejímž vrcholu je kříž, a jeho syn přijal křesťanství, protože toužil po sňatku s gruzínskou královnou a protože se Gruzínů bál a chtěl od sebe odvrátit zlo; ten příběh už byl vyprávěn.⁶ Stejně tomu bylo s Derbentem ve Širvánu.

Jejich moc vzrostla natolik, že když Rukn ad-Dín, syn Kilidž Arslánův, pán Konye, Aksaráje, Malatje a ostatních zemí Rúm, jež patří muslimům,⁷ shromáždil svá vojska, přibral k nim další, takže jich měl veliké množství, a vytáhl na Erzurum, který patřil jeho bratru Tughrilšáhovi, synu Kilidž Arslánovu, přitáhli proti němu Gruzíni, porazili ho a způsobili jemu i jeho vojsku všechno nejhorší. I obyvatelé Derbentu ve Širvánu od nich zakoušeli tíseň a útrapy. Co se týče Arménie, Gruzíni vnikli do města Ardžíše, zmocnili se Karsu a dalších míst a oblehli Chilát; a kdyby Bůh – budiž veleben – neprokázal muslimům milost tím, že byl zajat Ívání, velitel gruzínských vojsk,⁸ byli by se ho zmocnili. Obyvatelé Chilátu tak byli přinuceni postavit jim v citadele kostel, v němž se tluče na nákús,⁹ a teprve potom od nich Gruzíni odtáhli. To vše už bylo podrobně vylíčeno.

Toto pomezí vždy patřilo k těm, která sousedům škodila nejvíce – Peršanům před islámem a po nich muslimům od počátku islámu až dodnes –, a nikdo se na Gruzíny neodvážil takto udeřit ani s nimi takto naložit. Gruzíni se zmocnili Tiflisu roku 515 [1121–1122];¹⁰ sultánem byl tehdy Mahmúd, syn Muhammada, syna Malikšáhova, ze Seldžukovců, jeden z největších sultánů co do postavení, s nejrozlehlejší říší a nejpočetnějším vojskem, a přece jim v tom nedokázal zabránit, ačkoli měl tak rozsáhlé země: patřil mu Rajj s jeho krajem, Džibál, Isfahán, Fárs, Chúzistán, Irák, Ázerbájdžán, Arrán, Arménie, Dijárbakr, Džazíra, Mosul, Sýrie a další a jeho strýc sultán Sandžar měl Chorásán a Mávaránnahr, takže většina zemí islámu byla v jejich rukou.¹¹ Přesto když roku 519 [1125–1126] shromáždil svá vojska a vytáhl proti nim – to už město ovládali –, nic proti nim nesvedl.

Po něm vládl jeho bratr sultán Mas'úd, a bylo tomu stejně. Pak ovládl Džibál, Rajj, Ázerbájdžán a Arrán Ildegiz;¹² poslouchal ho pán Chilátu, pán Fársu i pán Chúzistánu a on proti Gruzínům sbíral a svolával vojska, a přece nedosáhl víc, než že před nimi vyvázl. Po něm přišel jeho syn Pahlaván. Za oněch vládců oplývaly země penězi i muži, a přece je ani nenapadlo, že by nad Gruzíny mohli zvítězit; až přišel tento sultán, když země byla v troskách – nejprve ji oslabili Gruzíni a potom ji do kořene vyhubili Tataři, Bůh je proklej, jak jsme vylíčili –, a naložil s nimi takto. Sláva tomu, který chce-li nějakou věc, řekne jí „Buď!“ a ona je (srov. Korán 36:82).

O tažení Muzaffar ad-Dína, pána Irbílu, k Mosulu a o jeho návratu odtud

Tohoto roku v měsíci druhém džumádá [červen 1226] vytáhl Muzaffar ad-Dín, syn Zajn ad-Dínův, pán Irbílu,¹³ do mosulského kraje s úmyslem táhnout na Mosul. Příčinou bylo, že se dohodl s Džalál ad-Dínem, synem chórezmšáhovým, s al-Malikem al-Mu'azzamem, pánem Damašku, s pánem Ámidu a s Násir ad-Dínem, pánem Mardínu, že potáhnou na země, které drží al-Ašraf,¹⁴ a zmocní se jich; každému z nich měl připadnout díl, který byl určen. Na tom se mezi sebou ujednali, a Muzaffar ad-Dín tedy pospíšil k Mosulu.

Džalál ad-Dín pak vytáhl z Tiflisu na Chilát. Tu mu přišla zpráva, že se proti němu vzbouřil jeho místodržící v zemi Kirmánu jménem Balák Hádžib,¹⁵ jak vylíčíme. Když tu zprávu dostal, zanechal Chilátu a netáhl na něj; jeho vojsko však vyplenilo část chilátského kraje a mnoho z něho zpustošilo. Sám spěšně odtáhl do Kirmánu, a tak se rozpadlo všechno, k čemu se odhodlali. Muzaffar ad-Dín nicméně vytáhl z Irbílu a položil se na břehu Zábu, přejít do mosulského kraje se mu však nepodařilo.

Badr ad-Dín¹⁶ mezitím poslal z Mosulu k al-Ašrafovi, který byl v Rakce, s prosbou o pomoc a žádal ho, aby přišel do Mosulu osobně a společně Muzaffar ad-Dína zahnali. Al-Ašraf vytáhl z Rakky do Harránu a z Harránu do Dunajsiru; zpustošil mardínský kraj a zničil jej bořením a pleněním. Al-Mu'azzam, pán Damašku, zase vytáhl na kraj Himsu a Hamá.¹⁷ Muzaffar ad-Dínovi bylo vzkázáno, aby od mosulského kraje odtáhl; al-Ašraf pak odtáhl od Mardínu a každý z nich se vrátil do své země. Tímto tažením byl zpustošen kraj Mosulu i kraj Mardínu; už předtím je těžce postihla drahota, která přicházela rok po roce a trvala dlouho, a odchod většiny obyvatel, a když na ně dolehla ještě tato pohroma, zpustly ještě více.

O vzpouře Kirmánu proti Džalál ad-Dínovi a o jeho tažení tam

Tohoto roku v měsíci druhém džumádá [červen 1226] došla Džalál ad-Dínovi zpráva, že jeho místodržící v Kirmánu, velký emír jménem Balák Hádžib, se proti němu vzbouřil a zatoužil zmocnit se země a vládnout v ní samostatně, protože Džalál ad-Dín byl daleko a zaměstnávalo ho to, co jsme vylíčili o Gruzínech a jiných. Poslal prý také k Tatarům a oznámil jim, jak je Džalál ad-Dín silný a kolik zemí ovládl: „Zabere-li i zbytek, jeho říše vzroste a jeho vojska se rozmnoží; potom potáhne na vás a vezme vám země, které držíte.“

Když to Džalál ad-Dín uslyšel – právě vytáhl na Chilát –, nechal Chilát být a vydal se do Kirmánu spěšnými pochody. Napřed poslal k pánu Kirmánu posla s čestnými rouchy,¹⁸ aby ho ukolébal, takže by k němu přišel bez opatrnosti a nepřipraven se mu ubránit. Když však posel dorazil, Balák poznal, že je to lest proti němu, protože znal Džalál ad-Dínovy způsoby. Vzal, co mu bylo drahé, vystoupil na nedobytný hrad a opevnil se v něm; do pevností rozmístil ty ze svých lidí, jimž důvěřoval, aby se v nich bránili. Džalál ad-Dínovi pak vzkázal: „Jsem tvůj služebník a mamlúk. Když jsem uslyšel, že táhneš do této země, vyklidil jsem ti ji, protože je to tvá země. Kdybych věděl, že mě ušetříš, dostavil bych se k tvé bráně; ale bojím se.“ Posel mu přitom po celou dobu přísahal, že Džalál ad-Dín je v Tiflisu, on však na jeho slova nedbal.

Posel se tedy vrátil a Džalál ad-Dín pochopil, že se pevností, které Balák drží, nedokáže zmocnit, protože by je musel dlouho obléhat. Zastavil se poblíž Isfahánu, poslal mu čestná roucha a potvrdil ho v jeho správě. Zatímco poslové chodili sem a tam, dorazil k Džalál ad-Dínovi z Tiflisu posel od jeho vezíra se zprávou, že vojsko al-Malika al-Ašrafa, které je v Chilátu, porazilo část jeho vojska a udeřilo na ně, a s naléháním, aby se vrátil do Tiflisu. Vrátil se tam tedy spěšně.

O válce mezi vojskem al-Ašrafovým a vojskem Džalál ad-Dínovým

Když Džalál ad-Dín odtáhl do Kirmánu, zanechal ve městě Tiflisu vojsko se svým vezírem Šaraf al-Mulkem. Začaly jim docházet zásoby, a tak vytáhli do erzurumského kraje; dorazili tam, vyplenili jej, zajali ženy, pobrali nesčíslné množství kořisti a vraceli se. Jejich cesta vedla po okraji chilátské državy. Doslechl se o tom al-Ašrafův místodržící v Chilátu, hádžib Husám ad-Dín Alí al-Mawsilí;¹⁹ shromáždil vojsko, vytáhl proti nim, udeřil na ně, vysvobodil kořist, kterou vezli, a sám ukořistil mnoho z toho, co měli s sebou; pak se se svými vojsky ve zdraví vrátil. Když to učinil, dostal z nich Džalál ad-Dínův vezír strach; poslal ke svému pánu do Kirmánu, oznámil mu, jak se věci mají, naléhal, aby k němu přišel, a varoval ho před následky otálení a nedbalosti. Džalál ad-Dín se tedy vrátil a stalo se, co vylíčíme, dá-li Bůh Nejvyšší.

O smrti chalífy az-Záhira bi-Amri 'lláh

Tohoto roku, čtrnáctého radžabu [11. července 1226], zemřel imám az-Záhir bi-Amri 'lláh, kníže věřících, Abú Nasr Muhammad, syn an-Násira li-Díni 'lláh Abu l-Abbáse Ahmada, syna al-Mustadí'a bi-Amri 'lláh;²⁰ jeho rodokmen byl uveden už při smrti jeho otce – Bůh v nich obou měj zalíbení. Jeho chalífát trval devět měsíců a čtrnáct dní. Byl to výborný chalífa: spojoval pokoru a poddanost vůči svému Pánu se spravedlností a dobrodiním vůči poddaným. Když jsme psali o jeho nástupu do chalífátu, uvedli jsme z jeho skutků dost. Den ze dne přidával na dobru a na dobrodiní vůči poddaným – kéž v něm Bůh najde zalíbení a učiní ho spokojeným a kéž mu dá dobrý návrat i příbytek. Obnovil ze spravedlnosti, co už bylo setřeno, a připomněl z dobrodiní, co už bylo zapomenuto.

Před smrtí vydal vezírovi vlastnoručně psaný přípis určený hodnostářům říše. Posel k tomu řekl: „Kníže věřících vzkazuje: Nejde nám o to, aby se říkalo ‚vyšel výnos‘ nebo ‚byl vydán rozkaz‘, a potom po něm nebylo ani stopy; vy přece potřebujete imáma, který jedná, víc než imáma, který mluví.“ Přečetli jej tedy, a hle, po slovech „Ve jménu Boha milosrdného, slitovného“ začínal takto: „Vězte, že naše shovívání není nedbalost a naše přivírání očí není nevšímavost; chceme vás však vyzkoušet, kdo z vás si povede nejlépe. Odpustili jsme vám, co bylo: pustošení země, vyhánění poddaných, zohavování Božího zákona a to, že jste lstí a úskokem vydávali zjevnou nepravost za skryté právo a že jste vyhlazování a plenění nazývali vybíráním dlužného a napravováním zameškaného – to vše kvůli záměrům, k nimž jste se chopili příležitosti uloupené ze spárů udatného lva a z tesáků lva, jenž pokořuje.²¹ Různými slovy jste se shodovali na jediném smyslu; byli jste jeho důvěrníci a spolehliví lidé, a přece jste jeho úsudek nakláněli ke svým choutkám a svou nepravost jste mísili s jeho právem. On vás poslouchal, a vy jste se mu vzpírali; souhlasil s vámi, a vy jste jednali proti němu.

Nyní však Bůh – budiž veleben – proměnil váš strach v bezpečí, vaši chudobu v dostatek a vaši nepravost v právo a dal vám vládce, který promíjí poklesek, volá k odpovědnosti jen toho, kdo setrvává ve zlém, a trestá jen toho, kdo nepřestává. Přikazuje vám spravedlnost a sám ji od vás chce; zakazuje vám křivdu a sám ji u vás nerad vidí. Bojí se Boha Nejvyššího, a proto vás straší Jeho úkladem; doufá v Boha Nejvyššího, a proto ve vás budí touhu být Mu poslušni. Půjdete-li cestami, jimiž chodí zástupci Božích náměstků na Jeho zemi a Jeho důvěrníků nad Jeho tvory, dobře; ne-li, zahynete. A mír s vámi.“ Když zemřel, našli v jedné komnatě jeho paláce tisíce lístků, všechny zapečetěné, které neotevřel. Radili mu kdysi, aby je otevřel.

Odpověděl však: „Nemáme jich zapotřebí; jsou to samá udání.“ Od chvíle, kdy se ujal chalífátu, jsem se – Bůh, budiž veleben, to ví – stále bál, že mu bude vyměřen krátký čas, protože doba je zlá a lidé zkažení, a říkal jsem mnoha našim přátelům: „Jak se jen bojím, že jeho chalífát bude krátký! Naše doba a její lidé si totiž jeho chalífát nezaslouží.“ A tak se i stalo.

O chalífátu jeho syna al-Mustansira bi-'lláh

Když az-Záhir bi-Amri 'lláh zemřel, byla složena přísaha věrnosti jako chalífovi jeho nejstaršímu synovi Abú Dža'faru al-Mansúrovi, který dostal čestné jméno al-Mustansir bi-'lláh.²² V konání dobra a v dobrodiní vůči lidem kráčel ve šlépějích svého otce – Bůh v něm měj zalíbení. Dal v Bagdádu vyhlásit, že spravedlnost bude dopřána všem a že každý, kdo má nějakou potřebu nebo se mu stala křivda, ji má předložit; jeho potřebě bude vyhověno a křivda bude odčiněna.

Když nadešel první pátek jeho chalífátu, chtěl vykonat páteční modlitbu v maksúře, v níž se modlívali chalífové. Řekli mu však, že krytá chodba, kterou se do ní chodí, je pobořená a nedá se jí projít. Vsedl tedy na koně a jel do mešity – do Palácové mešity – veřejně, lidem na očích, v bílé košili a bílém turbanu s hedvábnými pruhy.²³ Nikomu ze svých lidí nedovolil, aby s ním šel k modlitbě až na místo, kde se modlil; jel sám a s ním dva sluhové a podkoní, nikdo jiný. Pomodlil se a vrátil se. Stejně tomu bylo i druhý pátek, dokud mu chodbu neopravili. Po smrti az-Záhira bi-Amri 'lláh – Bůh v něm měj zalíbení – se pohnuly ceny, takže kára stála osmnáct kírátů.²⁴ Chalífa přikázal, aby se obilí, které mu patřilo, prodávalo po třinácti kírátech za káru; ceny tedy klesly a poměry se urovnaly.

O válce mezi Kajkubádem a pánem Ámidu

Tohoto roku v měsíci ša'bánu [srpen 1226] vytáhl Alá ad-Dín Kajkubád, syn Kajchusrava, syna Kilidž Arslánova, král země Rúm,²⁵ do země al-Malika al-Mas'úda, pána Ámidu, a zmocnil se několika jeho pevností. Příčinou bylo, jak jsme uvedli, že se pán Ámidu spolčil s chórezmšáhem Džalál ad-Dínem, s al-Malikem al-Mu'azzamem, pánem Damašku, a s dalšími proti al-Ašrafovi. Když to al-Ašraf viděl, poslal ke Kajkubádovi, králi Rúmu – byli totiž spojenci – a žádal ho, aby vytáhl na zemi pána Ámidu a válčil s ním; al-Ašraf sám tehdy ležel před Mardínem. Král Rúmu tedy vytáhl k Malatji, která mu patřila, položil se u ní a vyslal vojska do državy pána Ámidu; dobyla Hisn Mansúr, pevnost Šamkázád²⁶ a další.

Když to pán Ámidu viděl, vyjednával s al-Ašrafem a vrátil se ke shodě s ním. Al-Ašraf to oznámil Kajkubádovi a vzkázal mu, aby pánu Ámidu vrátil, co mu vzal. On to však neučinil a řekl: „Nejsem al-Ašrafův místodržící, aby mi poroučel a zakazoval.“ Stalo se pak, že al-Ašraf odjel do Damašku, aby se usmířil se svým bratrem al-Malikem al-Mu'azzamem, a vojskům, která měl v zemích Džazíry, přikázal, aby pánu Ámidu pomáhala, bude-li král Rúmu na svém tažení proti němu trvat. Al-Ašrafova vojska tedy přitáhla k pánu Ámidu; ten shromáždil své vojsko i ty lidi ze svých zemí, kteří se hodili k boji, a vytáhl proti vojsku krále Rúmu, které právě obléhalo hrad al-Kachtá. Tam se v měsíci šawwálu [září–říjen 1226] střetli; pán Ámidu a vojsko, které bylo s ním, utrpěli těžkou porážku, mnoho mužů bylo zraněno a mnoho zajato. Kajkubádovo vojsko se po té porážce zmocnilo hradu al-Kachtá, který patří k nejnedobytnějším pevnostem a útočištím. Když jej ovládli, vrátili se ke svému pánu.

Jak Džalál ad-Dín obléhal města Ani a Kars

Tohoto roku v měsíci ramadánu [srpen–září 1226] se Džalál ad-Dín vrátil z Kirmánu, jak jsme uvedli, do Tiflisu a odtud vytáhl k městu Ani,²⁷ které patří Gruzínům; byl v něm Ívání, velitel gruzínských vojsk, s těmi gruzínskými předáky, kteří mu zbyli. Oblehl ho tam a část vojska vyslal k městu Karsu, jež rovněž patří Gruzínům; obě jsou z nejpevnějších a nejnedobytnějších měst. Sevřel je a oblehl, bojoval s těmi, kdo v nich byli, postavil proti nim praky a bojoval o ně usilovně. Gruzíni je však uhájili a v ostraze a opatrnosti šli do krajnosti, protože se báli, že s nimi naloží, jako předtím naložil s jejich druhy ve městě Tiflisu. Zůstal před nimi, dokud neuplynula část šawwálu [začal 25. září 1226]; pak před nimi zanechal vojsko, aby je obléhalo, a vrátil se do Tiflisu. Z Tiflisu spěšně vytáhl do země Abcházů a ke zbytkům Gruzínů; udeřil na ty, kdo tam byli, plenil, zabíjel, bral zajatce, pustošil a vypaloval zemi a jeho vojska pobrala, co v ní bylo. Odtud se vrátil do Tiflisu.

Jak Džalál ad-Dín obléhal Chilát

Uvedli jsme, že se Džalál ad-Dín vrátil od města Ani do Tiflisu a vnikl do země Abcházů. Jeho odchod byl lest: doslechl se totiž, že místodržící al-Malika al-Ašrafa ve městě Chilátu, hádžib Husám ad-Dín Alí, je ve střehu, věnuje věci péči a střeží zemi, protože ho má nablízku. Vrátil se proto do Tiflisu, aby obyvatele Chilátu ukolébal, takže by upustili od opatrnosti a příprav, a on by na ně potom nenadále udeřil. V zemi Abcházů se zdržel deset dní, pak se vrátil a podle svého zvyku spěšně vyrazil. Kdyby u sebe neměl někoho, kdo al-Ašrafovým místodržícím posílal zprávy, byl by je zaskočil nic netušící;²⁸ byl však u něho jeden z jeho důvěrníků, který je o jeho počínání zpravoval. Ten jim napsal a varoval je, a zpráva k nim došla dva dny před jeho příchodem.

Džalál ad-Dín přitáhl a v sobotu třináctého dhú l-ka'dy [7. listopadu 1226] sevřel město Malázgird;²⁹ potom od něho odtáhl a v pondělí patnáctého [9. listopadu] sevřel město Chilát. Ještě se ani neutábořil, a už na ně zaútočil a svedl s jeho obyvateli prudký boj. Jeho vojsko dospělo až k městské hradbě a na obou stranách padlo mnoho mužů. Potom zaútočil podruhé a svedl s obyvateli města veliký boj. Vojsko těžce doléhalo na obyvatele Chilátu, dospělo k městské hradbě, vniklo do předměstí, které k městu patří, a začalo plenit a zajímat ženy. Když to obyvatelé Chilátu viděli, dodávali si navzájem odvahy a jeden druhého pobízel; obrátili se proti vojsku, bojovali s ním a vyhnali je z města. Na obou stranách padlo mnoho lidí. Chórezmské vojsko zajalo několik chilátských emírů a mnoho jich bylo zabito. Hádžib Alí sesedl z koně, postavil se nepříteli tváří v tvář a vedl si velmi statečně.

Pak si Džalál ad-Dín několik dní odpočinul a obnovil útok jako prvního dne; bojovali s ním, až jeho vojsko od města zahnali. Obyvatelé Chilátu bojovali usilovně a horlivě se bránili, protože viděli, jak zle si Chórezmané počínají, jak plení zemi a jaká je v nich zkaženost; bojovali tedy jako ten, kdo brání sebe, své ženy a svůj majetek. Džalál ad-Dín pak před městem zůstal, dokud neudeřily silné mrazy a nenapadlo trochu sněhu; odtáhl od něho v úterý, když zbývalo sedm nocí do konce dhú l-hidždžy téhož roku [15. prosince 1226]. Příčinou jeho odchodu byly vedle obavy ze sněhu zprávy, které dostal o Turkmenech Íwá'íja a o tom, jakou spoušť působí v jeho zemích.

Jak Džalál ad-Dín udeřil na Turkmeny Íwá'íja

Turkmeni Íwá'íja se zmocnili města Aštaru a Urmíje³⁰ v ázerbájdžánských končinách a od obyvatel Chóje vybírali daň, aby je nechali na pokoji. Ošálilo je, že Džalál ad-Dín je zaměstnán Gruzíny a po nich Chilátem; jejich troufalost rostla a rozlezli se po Ázerbájdžánu, plenili a přepadali na cestách. Zprávy o tom docházely chórezmšáhu Džalál ad-Dínovi, on si jich však naoko nevšímal, protože byl zaměstnán tím, co pokládal za důležitější. Jejich troufalost došla tak daleko, že přepadali na cestě poblíž Tabrízu a tabrízským kupcům pobrali mnoho zboží. Mimo jiné nakoupili kupci v Erzurumu ovce a hnali je do Tabrízu; Íwá'íja se s nimi střetli, ještě než do Tabrízu došli, a vzali jim všechno, co měli s sebou, mezi tím i dvacet tisíc ovcí.

Když to na lidi těžce dolehlo a zlo se rozmohlo, poslali k Džalál ad-Dínovi jeho manželka, dcera sultána Tughrila,³¹ a jeho místodržící v zemi; volali o pomoc a oznamovali mu, že Íwá'íja zemi zpustošili, a nepřispěchá-li jí na pomoc, zahyne nadobro. K tomu se přidala obava ze sněhu, a tak odtáhl od Chilátu a spěšně táhl na Íwá'íja. Ti se cítili bezpeční a klidní, protože věděli, že chórezmšáh leží před Chilátem, a domnívali se, že od něho neodejde. Nebýt tohoto přesvědčení, byli by vystoupili do svých nedobytných, strmých hor, kam se dá vyšplhat jen s námahou a útrapami; kdykoli se totiž něčeho báli, vystupovali tam a bránili se v nich.

Než se nadáli, obklíčila je Džalál ad-Dínova vojska a meč na ně dopadal ze všech stran. Mnoho jich pobili, plenili a brali zajatce, ženy a děti obrátili v otroky a pobrali u nich tolik, že se to nedá spočítat. Našli mnoho zboží, které Íwá'íja vzali kupcům, ještě tak, jak bylo, v balících, které nebyly rozvázány³² – nepočítaje to, co už rozvázali a rozdělili. Když byl Džalál ad-Dín hotov, vrátil se do Tabrízu.

O míru mezi al-Mu'azzamem a al-Ašrafem

Začneme tím, co bylo příčinou rozkolu. Když zemřel al-Malik al-Ádil Abú Bakr, syn Ajjúbův, jeho synové, králové po něm, žili v dobré shodě. Byli to al-Malik al-Kámil Muhammad, pán Egypta, al-Malik al-Mu'azzam Ísá, pán Damašku, Jeruzaléma a sousedních zemí, a al-Malik al-Ašraf Músá, pán zemí Džazíry a Chilátu. Byli zajedno v tom, že je třeba zahnat Franky z Egypta. Když al-Kámil odtáhl od Damietty, kterou Frankové obléhali, potkal ho hned druhý den jeho bratr al-Mu'azzam; tím se al-Kámil vzmužil a upevnil své postavení, a nebýt toho, bylo by došlo k velikému neštěstí. To jsme už podrobně vylíčili.³³ Al-Mu'azzam se potom vrátil z Egypta a dvakrát se vydal ke svému bratru al-Ašrafovi do zemí Džazíry, aby ho žádal o pomoc proti Frankům a pobízel ho, aby pomohl jejich bratru al-Kámilovi. Neustal, dokud ho nevzal s sebou; vytáhli do Egypta a zahnali Franky z egyptské země, jak jsme dříve uvedli. Jejich svornost tak zachránila země islámu a všichni lidé se z toho radovali.

Když Frankové opustili Egypt a každý z králů, synů al-Ádilových, se vrátil do své země, zůstalo tak ještě nakrátko. Potom se al-Ašraf vydal ke svému bratru al-Kámilovi do Egypta. Cestou projížděl kolem svého bratra al-Mu'azzama v Damašku, ale nevzal ho s sebou, a v Egyptě se zdržel dlouho. Al-Mu'azzam nato – o tom není pochyb – vytáhl k městu Hamá a oblehl je.³⁴ Oba bratři mu z Egypta vzkázali a přiměli ho, aby od něho proti své vůli odtáhl; tím jeho nevole ještě vzrostla. Říká se také, že se mu o nich doneslo, že se proti němu spolčili – a Bůh o tom ví nejlépe.

K tomu se přidalo, že chalífa an-Násir li-Díni 'lláh – Bůh v něm měj zalíbení – zanevřel na al-Kámila kvůli tomu, co jeho syn, pán Jemenu, učinil v Mekce, když potupil velitele irácké poutní karavany.³⁵ Odvrátil se od něho i od jeho bratra al-Ašrafa, protože byli zajedno, a přerušil s nimi styky. Vyjednával s Muzaffar ad-Dínem Kökbörüm, synem Zajn ad-Dína Alího, pánem Irbílu, protože věděl, že se odklonil od al-Ašrafa, a získal ho pro sebe. Dohodli se, že budou psát al-Mu'azzamovi a vylíčí mu věc jako velmi vážnou; ten se k nim přiklonil a odvrátil se od svých bratrů.

Potom se stalo, že se objevil Džalál ad-Dín a ovládl mnoho zemí. Al-Ašrafovi nastaly těžké časy, protože chórezmšáh Džalál ad-Dín sousedil s chilátskou državou a protože al-Mu'azzam v Damašku bránil egyptským vojskům, aby k němu došla, a stejně tak vojskům z Aleppa a odjinud ze Sýrie. Al-Ašraf proto usoudil, že se vydá ke svému bratru al-Mu'azzamovi do Damašku. Vydal se k němu v měsíci šawwálu [září–říjen 1226], získal si ho a usmířil se s ním.³⁶ Když se o tom doslechl al-Kámil, těžce to nesl a domníval se, že se spolčili proti němu. Oni mu však poslali poselství a oznámili mu, že Džalál ad-Dín oblehl Chilát; vylíčili mu to jako velmi vážnou věc a dali mu na vědomí, že tento stav vyžaduje svornost, má-li dům al-Ádilův kvést. Rok skončil a al-Ašraf byl v Damašku; lidé zůstávali, kde byli, a čekali, až pomine zima a co učiní Chórezmané. Co se stalo roku 624 [1227], vylíčíme, dá-li Bůh Nejvyšší.

O sváru mezi Franky a Armény

Tohoto roku shromáždil franský kníže, pán Antiochie, velké zástupy a vytáhl proti Arménům, kteří sídlí v průsmycích v zemi syna Lvova;³⁷ strhla se mezi nimi krutá válka. Příčinou bylo, že Armén syn Lvův, pán průsmyků, předtím zemřel a nezanechal mužského potomka, nýbrž jen dceru. Arméni ji učinili svou královnou, potom však poznali, že království se ženou neobstojí, a provdali ji za knížecího syna. Ten se s ní oženil, přesídlil do jejich země a držel se na trůně asi rok. Potom toho litovali a báli se, že se jejich země zmocní Frankové; povstali proti knížecímu synovi, zatkli ho a uvěznili.³⁸ Jeho otec poslal žádost, aby byl propuštěn a vrácen na trůn, oni to však neučinili. Poslal tedy k papeži, králi Franků ve Velkém Římě, a žádal ho o svolení táhnout na jejich zemi; tomuto králi Říma se totiž Frankové v ničem nevzpírají. Ten mu to však zakázal.

Řekl: „Jsou to lidé našeho vyznání a není dovoleno táhnout na jejich zemi.“ Kníže ho však neposlechl. Poslal k Alá ad-Dínu Kajkubádovi, králi Konye, Malatje a muslimských zemí mezi nimi, uzavřel s ním mír a dohodl se s ním na tažení do země syna Lvova a na společném postupu proti ní; na tom se shodli. Kníže shromáždil svá vojska, aby vytáhl do země Arménů, ale templáři a johanité,³⁹ kteří jsou žhavým jádrem franské síly, se mu vzepřeli a řekli: „Král Říma nám to zakázal.“ Ostatní ho však poslechli. Vnikl na okraj arménské země, kde jsou soutěsky a neschůdné hory, a nemohl provést, co zamýšlel. Kajkubád zase vytáhl do země Arménů ze své strany, odkud je do ní snazší přístup než ze strany Sýrie. Vstoupil do ní roku 622 [1225], vyplenil ji a vypálil a oblehl několik pevností; čtyř pevností dobyl, pak ho zastihla zima, a tak odtud odtáhl.

Když se to doslechl papež, král Franků v Římě, vzkázal Frankům v Sýrii, že knížete vyobcoval z církve.⁴⁰ Templáři, johanité a mnozí z Franků se pak k němu nedostavovali a neposlouchali jeho slova. A když obyvatelům jeho zemí, totiž Antiochie a Tripolisu, nadešel svátek, odcházel od nich, a teprve když svátek dokončili, vstoupil do města. Potom poslal ke králi Říma a stěžoval si na Armény, že jeho syna nepropustili. Papež tedy vzkázal Arménům a přikázal jim, aby jeho syna propustili a vrátili ho na trůn; učiní-li to, dobře, ne-li, dává knížeti svolení táhnout na jejich zemi. Když k nim to poselství došlo, jeho syna nepropustili. Kníže tedy shromáždil vojsko a vytáhl na zemi Arménů. Arméni poslali k atabegovi Šiháb ad-Dínovi do Aleppa,⁴¹ žádali ho o pomoc a strašili ho tím, co by bylo, kdyby se kníže zmocnil jejich země, protože sousedí s aleppským krajem. Podpořil je tedy vojáky a zbraněmi. Když se to kníže doslechl, pevně se rozhodl na jejich zemi táhnout. Vytáhl proti nim a válčil s nimi, ničeho však nedosáhl, a tak se od nich vrátil.

To mi vyprávěl jeden rozumný muž z křesťanů, který do oněch zemí přišel a poznal tamní poměry. Ptal jsem se i jiného; něco z toho znal a něco popřel.

Různé události

Tohoto roku se dvakrát zatměl měsíc, poprvé v noci na čtrnáctý safar [14. února 1226].⁴²

Tohoto roku se také stala podivuhodná věc nedaleko Mosulu. Je tam horký pramen známý jako Ajn al-Kajjára,⁴³ velmi horký, kterému lidé říkají Ajn Majmún; s vodou z něho vytéká trochu živice. Lidé se v něm stále koupali, na jaře i na podzim, protože velmi prospívá proti studeným nemocem, jako je ochrnutí a jiné. Kdo se v něm koupal, zakoušel pro horkost vody velikou úzkost. Tohoto roku však voda v něm vychladla tak, že koupajícímu se v něm bylo zima; lidé ho proto opustili a přešli k jinému.

Tohoto roku se také rozmnožili vlci, divoká prasata a hadi a mnoho jich bylo zabito. Doneslo se mi, že jeden vlk vnikl do Mosulu a byl tam zabit.

Jeden náš přítel, který má sad za hradbami Mosulu, mi vyprávěl, že v něm roku 622 [1225] zabil za celé léto dva hady, kdežto tohoto roku jich do začátku hazíránu⁴⁴ zabil sedm, tolik jich bylo. Tohoto roku také ustaly v Mosulu a ve většině zemí Džazíry deště, od pátého šubátu do dvanáctého nísánu [5. února – 12. dubna 1226]; nespadlo nic, co by stálo za řeč, jen v některých vesnicích trochu sprchlo. Úroda byla proto skrovná. Potom se vyrojilo množství kobylek a lidem přibylo útrap. Ceny se už trochu zlepšily, ale pro množství kobylek zase stouply. V mnoha vesnicích také padaly veliké kroupy, které tamním lidem zničily a zkazily osení. O tom, jaké byly ty největší, se lidé v řečech rozcházeli: kroupa prý vážila dvě stě dirhamů, podle jiných ratl, a říkalo se i jinak; zahubily však mnoho zvířat. Tento rok skončil a drahota trvala; v Mosulu byla zvlášť tíživá.

Tohoto roku také jeden náš přítel ulovil zajíce a viděl, že má dvě varlata, pyj a také samičí pohlaví. Když mu rozřízli břicho, našli v něm dvě mláďata.⁴⁵ Slyšel jsem to od něho i od několika lidí, kteří byli s ním. Říkali: „Odjakživa slýcháme, že zajíc je rok samcem a rok samicí, a nevěřili jsme tomu. Když jsme viděli toto, poznali jsme, že zabřezl, když byl samicí, a jak rok uplynul, stal se samcem.“ Je-li tomu tak, pak je to u zajíců jako u obojetníků mezi lidmi, z nichž některý má pohlaví mužské i ženské.

Byl jsem totiž v Džazíře⁴⁶ a měli jsme tam souseda, který měl dceru jménem Safíja. Zůstala dívkou asi patnáct let, a tu jí vyrostl mužský úd a vyrašil vous; měla tedy pohlaví ženské i úd mužský.

Tohoto roku také u nás jeden člověk zařízl ovci a shledal, že její maso je hořké, velmi hořké, i hlava, nožky, osrdí a všechny její části. O něčem takovém nebylo nikdy slýcháno.

Tohoto roku také ve středu pětadvacátého dhú l-ka'dy [18. listopadu 1226] dopoledne se zatřásla země v Mosulu a v mnoha zemích arabských i perských. Nejsilnější bylo zemětřesení v Šahrazúru;⁴⁷ jeho větší část se zřítila, zvláště citadela, kterou těžce poškodilo. V onom kraji se zřítilo šest hradů a zemětřesení se tam vracelo přes třicet dní; potom je od nich Bůh odvrátil. Také vesnice v onom kraji se z větší části zřítily.

Tohoto roku v měsíci radžabu [červenec 1226] také zemřel v Mosulu kádí Hudždžat ad-Dín Abú Mansúr al-Muzaffar, syn Abd al-Káhira, syna al-Hasana, syna Alího, syna al-Kásimova, aš-Šahrazúrí, mosulský kádí. Asi dva roky před smrtí oslepl. Byl znalý soudcovského úřadu, bezúhonný a nezištný, těšil se veliké vážnosti a štědře a bez ustání obdarovával usedlé i příchozí – Bůh se nad ním smiluj. Byl jednou z ozdob tohoto světa. Nezanechal nic než dceru, která zemřela tři měsíce po něm.