Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Ibn al-Athír: Vpád Tatarů

Rok 624 (1227): Džalál ad-Dín a Tataři

[Rok 624 hidžry trval od 22. prosince 1226 do 11. prosince 1227. Gruzíni vypalují Tiflis, který Džalál ad-Dín nechal bez posádky; sultán pustoší země ismá'ílitů v severní Persii a u Dámghánu se po letech znovu střetává s Tatary. Al-Ašrafův místodržící v Chilátu mezitím vpadá do Ázerbájdžánu a v Damašku umírá al-Malik al-Mu'azzam. Závěr patří drahotě, počasí a drobným událostem v Mosulu, Aleppu a Džazíře.]

Jak Gruzíni vnikli do města Tiflisu a vypálili je

Tohoto roku v měsíci prvním rabí'u [únor–březen 1227] dorazili Gruzíni k městu Tiflisu; z muslimského vojska v něm nebyl nikdo, kdo by je ubránil. Příčinou bylo, že když se Džalál ad-Dín¹ vrátil od Chilátu, jak jsme dříve uvedli, a udeřil na Íwá'íja, rozdělil svá vojska do teplých míst s hojnou pastvou, aby tam přezimovala. Jeho vojsko si přitom zle počínalo vůči poddaným v Tiflisu, ačkoli to jsou muslimové, a utiskovalo je; ti proto psali Gruzínům a zvali je k sobě, že jim město vydají. Gruzíni se té příležitosti chopili, protože obyvatelé města k nim tíhli a protože v něm nebylo vojsko. Shromáždili se – byli ve městech Karsu a Ani a v dalších pevnostech – a vytáhli k Tiflisu. Byl, jak jsme řekli, prázdný, a to i proto, že Džalál ad-Dín Gruzíny podceňoval, když jich tolik padlo, a nedomníval se, že by se ještě pohnuli. Zmocnili se tedy města a pustili se mečem do těch z jeho obyvatel, kdo v něm zbyli. Věděli však, že město před Džalál ad-Dínem neudrží, a tak je celé vypálili. Když se ta zpráva donesla Džalál ad-Dínovi, vytáhl s vojsky, která měl u sebe, aby je dostihl, ale nespatřil z nich nikoho; opustili Tiflis, jakmile jej vypálili.

Jak Džalál ad-Dín vyplenil zemi ismá'ílitů

Tohoto roku zabili ismá'ílité² jednoho z velkých emírů Džalál ad-Dínových, jemuž Džalál ad-Dín udělil v léno město Gandžu s jejím krajem.³ Byl to výborný emír, konal mnoho dobra, vedl si chvályhodně a zazlíval Džalál ad-Dínovi plenění a jiné zlo, jehož se dopouštělo jeho vojsko. Když byl ten emír zabit, Džalál ad-Dín jeho smrt těžce nesl a velmi se ho dotkla. Vytáhl se svými vojsky do zemí ismá'ílitů, od hranic Alamútu až po Girdkúh v Chorásánu; válčil se všemi, pobíjel tamní obyvatele, plenil majetek, zajímal ženy, děti obracel v otroky a muže zabíjel. Způsobil jim hrozné věci a pomstil se jim. Jejich zlo se totiž rozmohlo, škody, které působili, vzrostly a jejich troufalost rostla od chvíle, kdy Tataři vpadli do zemí islámu, až dodnes. Zarazil tedy jejich řádění a pokořil je a Bůh jim oplatil, co činili muslimům.

O válce mezi Džalál ad-Dínem a Tatary

Když Džalál ad-Dín skončil s ismá'ílity, došla ho zpráva, že veliký zástup Tatarů dorazil k Dámghánu poblíž Rajje⁴ a chystá se na země islámu. Vytáhl proti nim a utkal se s nimi; rozhořel se mezi nimi prudký boj, Tataři před ním prchli a on jich mnoho pobil. Několik dní pronásledoval prchající, zabíjel je a zajímal. Zatímco tak činil a zdržoval se v okolí Rajje z obavy před dalším tatarským vojskem, přišla mu zpráva, že k němu táhne mnoho Tatarů. Zůstal tedy a čekal na ně. Co s nimi bylo, vylíčíme pod rokem 625 [1228].

Jak al-Ašrafova vojska vstoupila do Ázerbájdžánu a zmocnila se jeho části

Tohoto roku v měsíci ša'bánu [červenec–srpen 1227] vytáhl hádžib Husám ad-Dín Alí,⁵ místodržící al-Malika al-Ašrafa v Chilátu a velitel tamních vojsk, do zemí Ázerbájdžánu s vojsky, která měl u sebe. Příčinou bylo, že Džalál ad-Dín vládl krutě a jeho vojska bažila po majetku poddaných. Jeho manželkou byla dcera seldžuckého sultána Tughrila,⁶ táž, která byla dříve manželkou Özbeka, syna Pahlavánova, pána Ázerbájdžánu; Džalál ad-Dín se s ní oženil, jak jsme dříve uvedli. Za Özbeka vládla v celé zemi a ani on, ani kdo jiný neměl vedle ní žádnou moc. Když se s ní však oženil Džalál ad-Dín, zanedbával ji a nevšímal si jí; bála se ho a k tomu byla zbavena vlády a moci přikazovat a zakazovat.

Ona a obyvatelé Chóje proto poslali k hádžibovi Husám ad-Dínovi a zvali ho, že mu zemi vydají. Vytáhl tedy, vstoupil do země Ázerbájdžánu a zmocnil se města Chóje a sousedních pevností, které držela Džalál ad-Dínova žena; zmocnil se i Marandu. Psali mu také obyvatelé města Nachčivánu; odebral se k nim a oni mu je vydali. Al-Ašrafovi lidé tak v oněch zemích zesílili, a kdyby tam vytrvali, byli by je ovládli celé; vrátili se však do Chilátu a vzali s sebou do Chilátu Džalál ad-Dínovu manželku, dceru sultána Tughrila. Zbytek jejich příběhu vylíčíme pod rokem 625 [1228], dá-li Bůh Nejvyšší.

O smrti al-Mu'azzama, pána Damašku, a o vládě jeho syna

Tohoto roku zemřel al-Malik al-Mu'azzam Ísá, syn al-Malika al-Ádila Abú Bakra, syna Ajjúbova, pán Damašku, v pátek posledního dne dhú l-ka'dy [12. listopadu 1227]; jeho nemocí byla úplavice. Městu Damašku vládl od smrti svého otce al-Malika al-Ádila deset let, pět měsíců a třiadvacet dní.⁷ Byl znalý několika věd a vynikal v nich. Patří k nim právní věda podle školy Abú Hanífovy;⁸ mnoho se jí věnoval a stal se v ní jedním z vynikajících. Patří k nim i mluvnice; i tou se zabýval nadmíru a vynikl v ní. Stejně tak jazykověda a další. Přikázal, aby pro něho byla sestavena veliká, souhrnná kniha o jazyce, která by obsahovala knihu as-Siháh od al-Džawharího a k níž by se připojilo to, co v Siháhu chybí, z Tahdhíbu od al-Azharího, z Džamhary od Ibn Durajda a z dalších.⁹

Rovněž přikázal, aby byl Musnad Ahmada ibn Hanbala uspořádán podle kapitol a každý hadíth zařazen do kapitoly, kterou žádá jeho smysl – například aby se shromáždily hadíthy o rituální čistotě a stejně se naložilo s modlitbou i s ostatním, s hadíthy obměkčujícími srdce, s výkladem Koránu a s válečnými výpravami –, takže by vznikla souhrnná kniha. Musnad sám slyšel od jednoho z žáků Ibn al-Husajnových.¹⁰ Vědění šlo za jeho časů dobře na odbyt; učenci za ním přicházeli ze všech končin a on je ctil, vyměřoval jim hojné platy a zval je do své blízkosti. Sedával s nimi, učil se od nich a sám je poučoval. Vyznačoval se věděním a trpělivostí, s níž vyslechl i to, co mu bylo proti mysli; nikdo z těch, kdo s ním žili, od něho neuslyšel slovo, které by ho zabolelo.

Byl správné víry a často říkal: „Má víra v základech náboženství je to, co sepsal Abú Dža'far at-Taháwí.“ Před smrtí odkázal, aby byl zahalen do bílého rubáše a aby mezi jeho rubáši nebyla žádná látka se zlatem; aby byl pohřben do hrobu s postranním výklenkem a aby se nad ním nic nestavělo, nýbrž aby jeho hrob byl ve volné krajině pod širým nebem. V nemoci říkal: „Mám u Boha Nejvyššího ve věci Damietty něco, pro co doufám, že se nade mnou smiluje.“ Když zemřel, nastoupil po něm jeho syn Dáwúd, který má čestné jméno al-Malik an-Násir; bylo mu tehdy bezmála dvacet let.¹¹

Různé události

Tohoto roku trvala v zemích Džazíry drahota; ceny chvílemi trochu stoupaly a chvílemi trochu klesaly. Po celý šubát a deset dní ádháru nepršelo, a drahota proto vzrostla. Pšenice vystoupila v Mosulu tak, že dva makkúky mosulské míry stály dinár a dva kíráty, a ječmen tak, že tři makkúky mosulské míry stály rovněž dinár a dva kíráty.¹²

A všechno ostatní bylo úměrně tomu drahé.

Tohoto roku na jaře byl také v Mosulu nedostatek skopového masa a jeho cena stoupla tak, že se ratl masa bagdádské váhy prodával za dvě habby plné váhy,¹³ a v některé dny i dráž. Ten, kdo má v Mosulu na starosti prodej ovcí, mi vyprávěl, že některý den prodali jediné jehně a nic víc, jiný den pět kusů, jiný šest, někdy méně a někdy více. O něčem takovém nebylo nikdy slýcháno; za celý svůj život jsme nic podobného neviděli ani nám o tom nikdo nevyprávěl. Jaro je totiž čas, kdy se dá čekat laciné maso, protože Turkmeni, Kurdové a Kílakánové přecházejí z míst, kde zimovali, do Zúzánu¹⁴ a prodávají ovce lacino. Každý rok bývala v tomto období cena masa taková, že šest i sedm ratlů bylo za kírát; tohoto roku stál ratl dvě habby.

Tohoto roku také desátého ádháru, to jest dvacátého dne prvního rabí'u [10. března 1227], dvakrát napadl sníh. To je věc velmi podivná, o jaké nebylo slýcháno. Zničil květy, které už vyrašily, jako květ mandloní, meruněk, švestek, kdouloní a jiných. Z celého Iráku došly zprávy o témž; i tam jím byly zničeny květy ovocných stromů. A to je ještě podivnější než v zemích Džazíry a v Sýrii, neboť Irák je teplejší než ony všechny.

Tohoto roku se také houf Turkmenů, kteří pobývali na okraji aleppského kraje, zmocnil jednoho proslulého rytíře z franských templářů v Antiochii a zabili ho. Templáři se o tom dozvěděli, vytáhli a Turkmeny přepadli; některé pobili, jiné zajali a pobrali něco z jejich majetku. Doneslo se to atabegovi Šiháb ad-Dínovi, který spravuje záležitosti Aleppa;¹⁵ poslal k Frankům a pohrozil jim, že potáhne na jejich zemi. Stalo se pak, že aleppské vojsko zabilo ještě dva významné templářské rytíře. Frankové se tedy podvolili míru a vrátili Turkmenům mnoho z jejich majetku, žen a zajatců.

Tohoto roku v měsíci radžabu [červen–červenec 1227] se také sešel velký houf lidí z Dijárbakru a chtěli podniknout nájezd na Džazírat Ibn Umar;¹⁶ pán Džazíry byl totiž předtím zabit. Když vytáhli do kraje Džazíry, shromáždili se obyvatelé jedné velké vesnice toho kraje jménem Salakún a utkali se s nimi; bojovali od dopoledne až do odpolední modlitby a boj mezi nimi trval dlouho. Potom obyvatelé vesnice na Kurdy udeřili, zahnali je na útěk, mnohé pobili, pobrali, co měli s sebou, a ve zdraví se vrátili.