Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Ibn al-Athír: Vpád Tatarů

Rok 625 (1227–1228): Frankové v Sýrii

[Rok 625 hidžry trval od 12. prosince 1227 do 29. listopadu 1228. V Persii se chórezmšáh Džalál ad-Dín rozchází s bratrem Ghijáth ad-Dínem a u Isfahánu bojuje s novým tatarským vojskem; na syrské pobřeží připlouvají křižáci císaře Fridricha II. a opevňují Sidon. V Malé Asii rozšiřuje svou moc rúmský sultán Kajkubád, v Palestině proti sobě stojí ajjúbovští bratři al-Kámil a al-Ašraf a Džalál ad-Dín plení arménské kraje za Chilátem.]

O roztržce mezi Džalál ad-Dínem a jeho bratrem

V tomto roce se Ghijáth ad-Dín, syn chórezmšáhův, který byl Džalál ad-Dínovým bratrem po otci,¹ začal svého bratra bát a s ním se ho bála i skupina emírů. Měli z něho zlé tušení a chtěli se od něho vyprostit, ale nenaskytla se jim k tomu příležitost, dokud nevytáhli Tataři a Džalál ad-Dín se nezaměstnal jimi. Tehdy Ghijáth ad-Dín se svými lidmi uprchl. Zamířili do Chúzistánu, který patří k zemím chalífy, ale tamní místodržící jim nedovolil vstoupit do země, protože se bál, že je to lest. Ghijáth ad-Dín tedy zůstal tam, a když se mu to protahovalo, opustil Chúzistán a zamířil do země ismá'ílitů.² Dorazil k nim, uchýlil se pod jejich ochranu a požádal je o útočiště.

Džalál ad-Dín mezitím skoncoval s Tatary a vrátil se do Tabrízu. Byl právě na hřišti a hrál pólo, když mu přišla zpráva, že jeho bratr zamířil k Isfahánu. Odhodil hůl, kterou držel v ruce, a spěšně vyrazil. Pak se doslechl, že jeho bratr odešel k ismá'ílitům a hledá u nich útočiště a že k Isfahánu netáhl. Obrátil se tedy do země ismá'ílitů, aby ji vyplenil, kdyby mu bratra nevydali, a poslal k představenému ismá'ílitů se žádostí o jeho vydání. Ten mu vzkázal odpověď: „Tvůj bratr přišel k nám. Je to sultán, syn sultána, a nám nepřísluší ho vydat. Ponecháme ho však u sebe a nedovolíme mu, aby táhl na kteroukoli z tvých zemí. Prosíme tě, abys přijal naši přímluvu za něho; za to, co jsme řekli, ručíme. Kdyby z jeho strany vzešlo ve tvých zemích něco, co se ti příčí, pak je naše země před tebou a nalož s ní, jak uznáš.“ Džalál ad-Dín na to přistoupil, zavázal je přísahou, že to dodrží, a odtáhl od nich. Zamířil pak k Chilátu, jak uvedeme, dá-li Bůh vznešený.

O válce mezi Džalál ad-Dínem a Tatary

V tomto roce Tataři znovu vytáhli na Rajj. Mezi nimi a Džalál ad-Dínem došlo k mnoha bitvám; o jejich počtu se zprávy, které jsme dostali, rozcházely. Většina dopadla v jeho neprospěch, v té poslední však zvítězil on. V první bitvě mezi nimi se udály věci prapodivné. Na velitele těchto Tatarů se totiž rozhněval jejich král Čingischán, vzdálil ho od sebe a vyhnal ho ze své země.³ Ten zamířil do Chorásánu, a když viděl, že je zpustošený, táhl na Rajj, aby ty kraje a země ovládl. Tam se s ním střetl Džalál ad-Dín. Svedli boj co nejtužší; pak byl Džalál ad-Dín poražen, vrátil se do boje a byl poražen znovu. Zamířil k Isfahánu, zůstal mezi ním a Rajjem a shromáždil svá vojska i ty, kdo ho poslouchali. Mezi těmi, kdo k němu přišli, byl pán země Fárs, syn atabega Sa'da, který se ujal vlády po smrti svého otce, jak jsme uvedli.⁴

Džalál ad-Dín se pak vrátil proti Tatarům a střetl se s nimi. Když stáli v šicích, jeden voj proti druhému, oddělil se Ghijáth ad-Dín, bratr Džalál ad-Dínův, s těmi emíry, kteří s ním byli zajedno, že Džalál ad-Dína opustí. Odpojili se a vydali se směrem, který si zvolili. Když Tataři viděli, že se oddělili od vojska, domnívali se, že jim chtějí vpadnout do zad a bojovat s nimi ze dvou stran; pro tuto domněnku se Tataři dali na útěk a pán země Fárs je pronásledoval. Džalál ad-Dín zase, když viděl, že ho bratr a emíři, kteří byli s ním, opustili, se domníval, že Tataři ustoupili jen naoko, aby ho vlákali do léčky, a obrátil se na útěk i on. Neodvážil se vstoupit do Isfahánu, aby ho tam neoblehli, a odešel do Sumajramu.⁵ Pán Fársu se při pronásledování Tatarů dostal daleko, a když u sebe neviděl Džalál ad-Dína ani jeho vojsko, dostal z Tatarů strach a obrátil se od nich zpět. Tataři pak, když za sebou neviděli nikoho, kdo by je stíhal, zastavili se a vrátili se k Isfahánu. Cestou nenarazili na nikoho, kdo by jim bránil, dorazili k Isfahánu a oblehli jej. Jeho obyvatelé se domnívali, že Džalál ad-Dín zahynul.

Zatímco tomu tak bylo a Tataři je obléhali, dorazil k nim posel od Džalál ad-Dína, oznámil jim, že je živ a zdráv, a vyřizoval: „Zdržím se, dokud se u mne neshromáždí ti z vojska, kdo vyvázli, a pak k vám přitáhnu. Já i vy se spojíme, abychom Tatary vypudili a přiměli je od vás odtáhnout.“ Poslali k němu, zvali ho k sobě a slibovali, že mu pomohou a vytáhnou s ním proti jeho nepříteli; a je v nich veliká statečnost. Vytáhl tedy k nim a spojil se s nimi. Obyvatelé Isfahánu vyšli s ním a bojovali s Tatary, a Tataři utrpěli porážku co nejhanebnější. Džalál ad-Dín je pronásledoval až k Rajji, zabíjel a zajímal. Když se od Rajje vzdálili, usadil se v něm. Syn Čingischánův mu vzkázal: „Tihle nepatří k našim lidem; sami jsme je od sebe zapudili.“⁶ Když si byl takto jist, že mu ze strany Čingischána nic nehrozí, uklidnil se a vrátil se do Ázerbájdžánu.

O tažení Franků do Sýrie a obnově Sidonu

V tomto roce také vytáhlo mnoho Franků ze svých zemí, které leží na západě, ze Sicílie a ze zemí za ní, do svých zemí v Sýrii, do Akkonu, Tyru a dalších míst na syrském pobřeží, takže se jich tam sešlo veliké množství.⁷ Už před nimi vytáhl jiný zástup, ale ti se nemohli dát do pohybu a pustit se do války, protože jejich král, který stojí v jejich čele, je král Němců s titulem „anbarúr“ – říká se, že to znamená „král emírů“⁸ –, a také proto, že byl naživu al-Mu'azzam, muž rázný, statečný a smělý. Když al-Mu'azzam zemřel, jak jsme uvedli, a po něm nastoupil jeho syn a ujal se vlády v Damašku,⁹ Frankové pojali chuť a vytáhli z Akkonu, Tyru a Bejrútu k městu Sidonu. To bylo napůl jejich a napůl muslimů a jeho hradby ležely v troskách. Vystavěli je znovu, zmocnili se města a odstranili z něho vládu muslimů. Podařilo se jim to jen proto, že byly pobořeny hrady v jeho blízkosti, Tibnín, Húnín a další; o tom jsme již dříve podrobně vyprávěli.¹⁰ Moc Franků tak vzrostla a jejich chtivost zesílila. Cestou se zmocnil ostrova Kypru a ovládl jej a odtud se vydal do Akkonu;¹¹ muslimy to vyděsilo. Kéž ho Bůh vznešený opustí a dopřeje muslimům vítězství pro Muhammada a jeho rod. Potom jejich král, císař, dorazil do Sýrie.

Jak se Kajkubád zmocnil Erzindžánu

V tomto roce se také Alá ad-Dín Kajkubád, syn Kajchusrava, syna Kilidž Arslánova, pán Konye, Aksaráje, Malatje a dalších měst země Rúm,¹² zmocnil Erzindžánu. Příčinou bylo, že zemřel jeho pán Bahrámšáh,¹³ který mu vládl dlouho, přes šedesát let, a po celou tu dobu setrvával v poslušnosti Kilidž Arslána a po něm jeho synů. Když zemřel, ujal se po něm vlády jeho syn Alá ad-Dín Dáwúdšáh. Kajkubád k němu poslal a žádal ho o vojsko, které by s ním táhlo k městu Erzurumu a oblehlo je, a aby s vojskem přišel i on sám. Dáwúdšáh tak učinil a vytáhl k němu se svým vojskem. Když dorazil, Kajkubád ho zatkl a vzal mu město Erzindžán.

Dáwúdšáh měl ještě hrad jménem Kamách, jeden z nejnedobytnějších, a v něm svého velitele posádky. Král Rúmu proti hradu poslal vojsko, aby jej oblehlo, ale to se k němu pro jeho výšku, strmost a nepřístupnost nedokázalo ani přiblížit. Pohrozil tedy Dáwúdšáhovi, co ho čeká, nevydá-li Kamách; ten vzkázal svému místodržícímu, aby hrad vydal, a hrad byl vydán Kajkubádovi.

Kajkubád pak chtěl táhnout na Erzurum a zmocnit se ho; jeho pánem byl jeho bratranec Tughrilšáh, syn Kilidž Arslánův.¹⁴ Když se o tom pán Erzurumu doslechl, poslal k emíru Husám ad-Dínu Alímu, místodržícímu al-Malika al-Ašrafa v Chilátu, prosil ho o pomoc a přihlásil se k poslušnosti al-Ašrafovi. Husám ad-Dín vytáhl s vojsky, která měl u sebe; shromáždil je předtím ze Sýrie a z Džazíry ze strachu před králem Rúmu, neboť se obávali, že zmocní-li se Erzurumu, půjde dál nebo potáhne na Chilát. Hádžib Husám ad-Dín¹⁵ tedy přitáhl k Erzurumu a ubránil jej. Když Kajkubád uslyšel, že k městu dorazila vojska, netroufl si na ně táhnout a odešel z Erzindžánu do své země.

Došla ho totiž zpráva, že nevěřící Řekové, kteří sousedí s jeho zemí, se zmocnili jeho hradu jménem Sinop; je to jeden z nejpevnějších hradů a shlíží na moře, na Chazarské moře.¹⁶ Když dorazil do své země, vypravil proti němu vojsko, oblehl jej ze souše i z moře a dobyl jej na Řecích zpět. Potom odjel do Antiochie,¹⁷ aby tam podle svého zvyku přezimoval.

O tažení al-Malika al-Kámila

V tomto roce, v měsíci šawwálu [září 1228], vytáhl al-Malik al-Kámil Muhammad, syn al-Malika al-Ádila, pán Egypta, do Sýrie. Dorazil do Jeruzaléma – Bůh vznešený jej ochraňuj a učiň jej navždy příbytkem míru –, pak odtud odtáhl, ustanovil správce ve městě Nábulusu a do všech těch krajů dosadil šihny.¹⁸ Patřily k državám Damašku a ten náležel synovi al-Malika al-Mu'azzama.¹⁹ Ten se zalekl, že al-Kámil potáhne na něho a Damašek mu vezme, a poslal ke svému strýci al-Maliku al-Ašrafovi, prosil ho o pomoc a žádal, aby za ním přijel do Damašku. Al-Ašraf k němu vyrazil nalehko a vstoupil do Damašku. Když se o tom al-Kámil doslechl, nepostoupil proti městu, protože je pevné a byl v něm teď někdo, kdo je ubrání a ochrání. Al-Malik al-Ašraf k němu poslal, snažil se ho obměkčit a oznamoval mu, že do Damašku přišel jen z poslušnosti k němu, ve shodě s jeho záměry a proto, aby se s ním dohodl, jak Frankům zabránit v přístupu do země.

Al-Kámil mu vzkázal odpověď: „Přišel jsem do těchto zemí jen kvůli Frankům, neboť v zemi nebyl nikdo, kdo by jim bránil v tom, co chtějí. Vystavěli Sidon a část Caesareje a nikdo jim v tom nezabránil. Ty víš, že náš strýc sultán Saláh ad-Dín dobyl Jeruzalém²⁰ a že nám to přineslo dobrou pověst, která trvá, jak plynou věky a míjejí dny. Vezmou-li jej Frankové, dostane se nám špatné pověsti a ošklivých řečí, které zmaří tu dobrou pověst, již nám náš strýc zanechal. S jakou tváří pak předstoupíme před lidi a před Boha vznešeného? A potom, oni se nespokojí s tím, co vzali, a půjdou dál, na další místa. Když jsi už přišel ty, vrátím se do Egypta a zemi chraň ty. Nejsem z těch, o nichž by se mělo říkat, že jsem bojoval se svým bratrem nebo ho obléhal – toho mě Bůh vznešený chraň.“

Ustoupil od Nábulusu směrem k Egyptu a utábořil se u Tall al-Adžúlu. Al-Ašraf a všichni lidé v Sýrii dostali strach, neboť věděli, že vrátí-li se, zmocní se Frankové Jeruzaléma i dalších míst v jeho sousedství a nikdo jim v tom nezabrání. Poslové tedy chodili sem a tam a al-Ašraf se sám vypravil ke svému bratru al-Kámilovi. Dostavil se k němu – dorazil v předvečer svátku oběti [9. listopadu 1228] – a zabránil mu vrátit se do Egypta. Oba pak zůstali tam, kde byli.

Jak Džalál ad-Dín vyplenil arménskou zemi

V tomto roce dorazil Džalál ad-Dín chórezmšáh do země Chilátu a pronikl za Chilát až na mušskou planinu a do Džabal Džúru.²¹ Všechno vyplenil, ženy odvlekl do zajetí, děti zotročil, muže pobil, vsi zpustošil a vrátil se do své země. Když do měst Džazíry, do Harránu, Sarúdže a dalších, došla zpráva, že přešel za Chilát do Džúru a že se k nim přiblížil, dostali obyvatelé té země strach, že přijde až k nim. Byla totiž zima a oni se domnívali, že míří do Džazíry, aby tam přezimoval, protože tam zima není krutá. Rozhodli se odstěhovat ze své země do Sýrie a někteří obyvatelé Sarúdže dorazili až do Manbidže v syrské zemi. Tam je zastihla zpráva, že zemi vyplenil a vrátil se, a tak zůstali. Příčinou jeho návratu bylo, že v zemi Chilátu napadlo tolik sněhu, kolik tam nikdo nepamatoval, a proto s návratem pospíšil.

Různé události

V tomto roce klesly ceny v celé Džazíře a pšenice i ječmen se jim urodily dobře. Láce však nedosáhla té dřívější, jaká byla před drahotou: pšenice se prodávala po pěti makkúcích za dinár a ječmen po sedmnácti makkúcích mosulské míry za dinár.²²