Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Ibn al-Athír: Vpád Tatarů

Rok 626 (1228–1229): Jeruzalém vydán Frankům, pád Chilátu

[Rok 626 hidžry trval od 30. listopadu 1228 do 19. listopadu 1229. Sultán al-Kámil smlouvou vydává Jeruzalém císaři Fridrichu II.; ajjúbovští bratři si pak mezi sebou dělí Sýrii – al-Ašraf získává Damašek, al-Kámil města v Džazíře a rozhoduje o vládě v Hamá. Na východě obléhá chórezmšáh Džalál ad-Dín arménský Chilát u Vanského jezera, který po zimě plné hladu padne v dubnu 1230.]

O vydání Jeruzaléma Frankům

V tomto roce, prvního dne druhého rabí'u [27. února 1229], převzali Frankové – Bůh je proklej – smlouvou Jeruzalém; kéž jej Bůh brzy vrátí islámu.¹ Příčinou bylo to, co jsme uvedli k roku 625 [1228]: že císař a král Franků² vytáhl ze zemí Franků za mořem na syrské pobřeží. Jeho vojska ho předešla, usadila se na pobřeží a pustošila sousední země muslimů. Když byli Frankové ve městě Tyru, přišla k nim skupina muslimů, kteří obývají hory sousedící s městem Tyrem,³ podrobili se jim a přidali se k nim. Chtivost Franků zesílila smrtí al-Malika al-Mu'azzama Ísy, syna al-Malika al-Ádila Abú Bakra, syna Ajjúbova, pána Damašku.

Když císař dorazil na pobřeží, usadil se ve městě Akkonu. Al-Malik al-Kámil, pán Egypta, vytáhl po smrti svého bratra al-Mu'azzama z Egypta do Sýrie a tábořil u Tall al-Adžúlu;⁴ chtěl se zmocnit Damašku, jehož pánem byl tehdy Saláh ad-Dín Dáwúd, syn al-Mu'azzamův.⁵ Když Dáwúd uslyšel, že na něho jeho strýc al-Malik al-Kámil táhne, poslal ke svému strýci al-Maliku al-Ašrafovi, pánu Džazíry, prosil ho o pomoc a žádal o podporu, aby strýce od sebe odrazil. Al-Ašraf přitáhl do Damašku. Mezi ním a jeho bratrem al-Malikem al-Kámilem pak chodili poslové s návrhy na smír; smířili se a dohodli a al-Malik al-Ašraf odjel k al-Maliku al-Kámilovi a sešel se s ním.

Když se sešli, chodili poslové mnohokrát mezi nimi a císařem, králem Franků. Nakonec se ustálila dohoda, že mu vydají Jeruzalém a s ním několik málo míst z jeho území, kdežto ostatní země, jako Hebron, Nábulus, Ghawr, Tiberias a další, zůstanou v rukou muslimů; Frankům se nevydá nic než Jeruzalém a místa, na nichž se spolu s ním ujednalo. Hradby Jeruzaléma ležely v troskách; pobořil je al-Malik al-Mu'azzam, jak jsme již uvedli.⁶ Frankové Jeruzalém převzali. Muslimové to pokládali za věc nesmírně těžkou a hroznou a pocítili nad tím takovou malomyslnost a bolest, že to nelze popsat. Kéž Bůh ve své milosti a štědrosti usnadní jeho dobytí a návrat muslimům. Amen.⁷

Jak se al-Malik al-Ašraf zmocnil města Damašku

V tomto roce se také, v pondělí 2. ša'bánu [25. června 1229], al-Malik al-Ašraf, syn al-Malika al-Ádila, zmocnil města Damašku, který vzal synovi svého bratra Saláh ad-Dínu Dáwúdovi, synu al-Mu'azzamovu. Příčinou bylo to, co jsme uvedli: když se pán Damašku zalekl svého strýce al-Malika al-Kámila, poslal ke svému strýci al-Ašrafovi, prosil ho o pomoc a o podporu při odražení al-Kámila. Al-Ašraf k němu přitáhl z Džazíry a vstoupil do Damašku; jeho pán i obyvatelé města se z něho radovali. Předtím tam učinili opatření a chystali se na obléhání; al-Ašraf přikázal to odstranit a upustit od opatření, k nimž se odhodlali. Přísahal pánu města, že mu pomůže a že jeho i jeho země pro něho uchrání. Vyjednával pak s al-Malikem al-Kámilem a smířili se; pán Damašku se domníval, že je do toho smíru zahrnut s nimi.

Al-Ašraf odjel ke svému bratru al-Kámilovi a sešli se v měsíci dhú l-hidždža roku 625, v den svátku [10. listopadu 1228]. Pán Damašku odjel do Bajsánu⁸ a zůstal tam. Al-Malik al-Ašraf se od svého bratra vrátil a sešel se s pánem Damašku; al-Ašraf přitom neměl mnoho vojska. Když spolu seděli ve svém stanu, vešel náhle Izz ad-Dín Ajbak, mamlúk al-Mu'azzama, někdejšího pána Damašku, a největší emír při jeho synovi,⁹ a řekl svému pánu Dáwúdovi: „Vstaň a vyjdi, jinak budeš v tu chvíli zatčen!“ A vyvedl ho. Al-Ašraf mu v tom nemohl zabránit, protože Ajbak dal nasednout na koně všemu svému vojsku a bylo ho víc než těch, kdo byli s al-Ašrafem. Dáwúd tedy vyšel a odtáhl se svým vojskem do Damašku. Příčinou bylo, že Ajbakovi kdosi řekl, že al-Ašraf chce jeho pána zatknout a vzít mu Damašek; proto to udělal.

Když se vrátili, dorazila k al-Ašrafovi vojska od al-Kámila. Vytáhl, položil se před Damašek, oblehl jej a obléhal tak dlouho, až k němu dorazil al-Malik al-Kámil. Tehdy obléhání zesílilo a na obyvatele města dolehla těžká tíseň; srdce jim vystoupila až do hrdel.¹⁰ K nejtěžším věcem pro pána města patřilo, že měl u sebe málo peněz, protože jeho poklady byly v Karaku a on z nich v důvěře ke svému strýci al-Ašrafovi nedal nic přivézt. Musel proto prodat šperky a šaty svých žen. Když na něho dolehla tíseň, vyšel ke svému strýci al-Kámilovi a nabídl mu, že Damašek vydá s podmínkou, že mu ponechá Karak, hrad Šawbak, Ghawr, Nábulus a tamní kraje¹¹ a že Ajbakovi ponechá hrad Sarchad s jeho okolím.

Al-Kámil Damašek převzal a dosadil do citadely svého místodržícího do té doby, než mu jeho bratr al-Ašraf vydá Harrán, Edessu, Rakku, Sarúdž a Ra's al-Ajn v Džazíře.¹² Když je převzal, vydal damašskou citadelu svému bratru al-Ašrafovi; ten do ní vstoupil a usadil se v ní. Al-Kámil odtáhl do Džazíry a zůstal tam, dokud si nepovolal svého bratra al-Ašrafa kvůli tomu, že Džalál ad-Dín chórezmšáh oblehl město Chilát. Když k němu al-Ašraf přijel do Rakky, vrátil se al-Kámil do Egypta. Co se pak dálo s al-Ašrafem, uvedeme, dá-li Bůh vznešený.

O zatčení hádžiba Alího a jeho zabití

V tomto roce také poslal al-Malik al-Ašraf svého mamlúka Izz ad-Dína Ajbaka, velkého emíra své říše, do města Chilátu a přikázal mu zatknout hádžiba Husám ad-Dína Alího, syna Hammádova,¹³ který spravoval zemi Chilát a vládl v ní z al-Ašrafova pověření. Nevíme o ničem, co by jeho zatčení odůvodňovalo, neboť o svého pána pečoval, radil mu upřímně, střežil jeho země a s poddanými jednal dobře. Po celou tu dlouhou dobu stál tváří v tvář chórezmšáhu Džalál ad-Dínovi a hájil Chilát tak, jak by to jiný nedokázal. Dbal o ochranu jeho zemí a bránil je; už dříve jsme vyprávěli, jak vytáhl do zemí Džalál ad-Dína a některých se zmocnil, což svědčí o vysoké mysli a dokonalé statečnosti. Jeho pán díky němu získal velikou vážnost, neboť lidé říkají: „Jeden ze služebníků al-Malika al-Ašrafa odolává chórezmšáhovi.“

Bůh se nad ním smiluj – konal mnoho dobra a dobrodiní a nikomu nedovolil páchat křivdu. Vykonal mnoho zbožných skutků: stavěl zájezdní hostince při cestách a mešity po městech, v Chilátu postavil nemocnici a páteční mešitu a zřídil a opravil mnoho cest, po nichž se dříve chodilo těžko.

Když Ajbak dorazil do Chilátu, zatkl ho a pak ho úkladně zabil, protože byl jeho nepřítelem. Když byl zabit, ukázalo se, jak byl schopný: Džalál ad-Dín totiž po jeho zatčení Chilát oblehl a zmocnil se ho, jak uvedeme, dá-li Bůh. Bůh však Ajbakovi neposhověl a rychle se na něm pomstil. Džalál ad-Dín totiž Ajbaka zajal, když se zmocnil Chilátu, spolu s dalšími emíry. Když se al-Ašraf a Džalál ad-Dín smířili,¹⁴ propustil všechny, o Ajbakovi se však povídalo, že byl zabit. Příčinou jeho smrti bylo, že jeden mamlúk hádžiba Alího uprchl k Džalál ad-Dínovi; když byl Ajbak zajat, vyžádal si ho ten mamlúk od Džalál ad-Dína, aby ho zabil za svého pána hádžiba Alího. Džalál ad-Dín mu ho vydal a on ho zabil.

Doslechl jsem se, že al-Malik al-Ašraf viděl ve snu, jak hádžib Alí vstoupil do shromáždění, v němž byl Ajbak, vzal šátek, dal jej Ajbakovi kolem krku, uchopil ho a vyšel. Ráno al-Malik al-Ašraf řekl: „Ajbak zemřel, neboť jsem ve snu viděl to a to.“

Jak se al-Kámil zmocnil města Hamá

V tomto roce se také, koncem měsíce ramadánu [kolem 20. srpna 1229], al-Malik al-Kámil zmocnil města Hamá. Příčinou bylo, že zemřel al-Malik al-Mansúr Muhammad, syn Takí ad-Dína Umara, pán Hamá, jak uvedeme.¹⁵ Když na něho přicházela smrt, dal vojsku a předním mužům města odpřisáhnout věrnost svému staršímu synovi, který má titul al-Malik al-Muzaffar. Toho otec předtím poslal k al-Maliku al-Kámilovi, pánu Egypta, protože měl za ženu jeho dceru. Muhammad měl ještě jednoho syna jménem Kilidž Arslán, s titulem Saláh ad-Dín;¹⁶ ten byl v Damašku. Přijel do města Hamá, bylo mu vydáno a on ovládl město i jeho citadelu. Al-Malik al-Kámil mu poslal rozkaz, aby město vydal svému staršímu bratrovi, protože mu je otec odkázal, on to však neudělal. Poslové v té věci chodili k al-Maliku al-Mu'azzamovi, pánu Damašku, ale souhlasu se nedosáhlo.

Když al-Mu'azzam zemřel a al-Kámil vytáhl do Sýrie a zmocnil se Damašku, vypravil k Hamá vojsko, které ji 3. ramadánu [26. července 1229] oblehlo. V čele tohoto vojska stál Asad ad-Dín Šírkúh, pán Himsu,¹⁷ a velký emír z al-Kámilova vojska jménem Fachr ad-Dín Uthmán; s nimi byl Muhammadův syn Takí ad-Dín, který pobýval u al-Kámila. Obléhání města trvalo několik dní. Al-Malik al-Kámil mezitím odtáhl od Damašku a utábořil se u Salamíje; chtěl přejít do Džazíry, do Harránu a dalších měst. Když se tam položil, vypravil se k němu pán Hamá Saláh ad-Dín a sestoupil k němu ze své citadely. Nemělo to jinou příčinu než vůli Boha vznešeného.

Saláh ad-Dín totiž řekl svým druhům: „Chci sestoupit k al-Maliku al-Kámilovi.“ Řekli mu: „V Sýrii není pevnější citadely než tvoje a nashromáždil jsi zásob bez míry. Proč bys k němu sestupoval? To není rozumné.“ Trval však na tom, že sestoupí, a oni trvali na tom, že mu v tom zabrání. Nakonec řekl: „Nechte mě sestoupit, jinak se z citadely vrhnu dolů!“ Tehdy ho nechali být. Sestoupil s hrstkou lidí a dorazil k al-Kámilovi; ten ho držel ve vazbě, dokud nevydal město Hamá i jeho citadelu svému staršímu bratrovi al-Maliku al-Muzaffarovi. V rukou mu zůstal jen hrad Bárín, protože ten patřil jemu.¹⁸

Byl jako ten, kdo si vlastním kopytem vyhrabává svou záhubu.¹⁹

Jak Džalál ad-Dín oblehl Chilát a zmocnil se ho

V tomto roce také, počátkem šawwálu [koncem srpna 1229], oblehl Džalál ad-Dín chórezmšáh město Chilát, které patří al-Maliku al-Ašrafovi a v němž bylo jeho vojsko. To se v něm bránilo a obyvatelé města mu pomáhali ze strachu před Džalál ad-Dínem pro jeho zlé jednání; a nadávali mu a spílali bez míry. Tím se proti nim zatvrdil, zůstal před městem a obléhal je po celou zimu. Mnoho svých vojsk rozmístil po vsích a blízkých krajích kvůli kruté zimě a množství sněhu, neboť Chilát patří k zemím nejstudenějším a nejbohatším na sníh. Džalál ad-Dín přitom projevil pevné odhodlání a vytrvalost, nad níž zůstává rozum stát. Postavil proti městu několik praků a nepřestával je zasypávat kameny, až pobořil část hradeb; obyvatelé města ji však vystavěli znovu. Vytrvával proti nim a nepouštěl je ze sevření až do konce prvního džumádá roku 627 [duben 1230]. Tehdy na město podnikal útok za útokem a zmocnil se ho mocí a násilím v neděli 28. prvního džumádá [14. dubna 1230]; zrádně mu je vydali někteří emíři.

Když se města zmocnil, vystoupili emíři, kteří v něm byli, do jeho citadely a bránili se v ní, zatímco on je obléhal. Obyvatele města vydal meči a pobil každého z nich, koho v něm našel. Bylo jich už málo: jedni město ze strachu opustili, druzí z něho odešli pro krutý hlad a další zemřeli nouzí²⁰ a tím, že nebylo co jíst. Lidé v Chilátu totiž snědli ovce, pak hovězí dobytek, pak buvoly, pak koně, pak osly, pak mezky, psy a kočky; slyšeli jsme, že lovili myši a jedli je. Vytrvali tak, že se jim v tom nikdo nevyrovnal. Ze země Chilátu se nezmocnil ničeho kromě města samého; ostatních míst se nezmocnili.²¹

Chilát zpustošili a mnoho lidí v něm pobili; kdo vyvázl, uprchl do jiných zemí. Ženy odvlekli do zajetí, děti zotročili a všechny prodali, takže byli rozmetáni na všechny strany a rozptýlili se po zemích. Majetek vyplenili a obyvatele města postihlo, o čem nebylo dosud slýcháno. Není divu, že mu Bůh vznešený neposhověl a že ho stihla porážka od muslimů i od Tatarů, o níž budeme vyprávět, dá-li Bůh vznešený.²²

Různé události

Koncem tohoto roku [na podzim 1229] vytáhli Frankové na hrad Bárín v Sýrii, vyplenili jeho zemi a okolí, brali zajatce a odvlékali ženy a děti. Mezi těmi, jichž se zmocnili, byla skupina Turkmenů, kteří tábořili v bárínském kraji; pobrali je všechny a vyvázl z nich jen málokdo. A Bůh ví nejlépe.