Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Ibn al-Athír: Vpád Tatarů

Rok 627 (1229–1230): Porážka Džalál ad-Dína

[Rok 627 hidžry trval od 20. listopadu 1229 do 8. listopadu 1230. Kapitola líčí porážku, kterou chórezmšáhu Džalál ad-Dínovi 10. srpna 1230 u Erzindžánu ve východní Anatolii uštědřili rúmský sultán Alá ad-Dín Kajkubád a ajjúbovský al-Malik al-Ašraf, a to, co po ní následovalo: pád Erzurumu, mír sjednaný mezi Chilátem u Vanského jezera a Chójem v Ázerbájdžánu a drobné převraty v Dijárbakru a v horách u Marághy.]

O porážce Džalál ad-Dína od Kajkubáda a al-Ašrafa

V tomto roce, v sobotu 28. ramadánu [10. srpna 1230], utrpěl chórezmšáh Džalál ad-Dín¹ porážku od Alá ad-Dína Kajkubáda, syna Kajchusrava, syna Kilidž Arslánova, pána země Rúm – Konye, Aksaráje, Sívásu, Malatje a dalších měst² –, a od al-Malika al-Ašrafa, pána Damašku, krajů Džazíry a Chilátu.³

Příčinou bylo, že se Džalál ad-Dínovi poddal pán Erzurumu,⁴ bratranec rúmského krále Alá ad-Dína, s nímž žil v zakořeněném nepřátelství. Pán Erzurumu se dostavil k Džalál ad-Dínovi před Chilát a pomáhal mu jej obléhat. Alá ad-Dín se obou zalekl a poslal k al-Maliku al-Kámilovi, který tehdy dlel v Harránu,⁵ se žádostí, aby povolal z Damašku svého bratra al-Ašrafa; ten totiž sídlil tam od chvíle, kdy se města zmocnil. Ze strachu před Džalál ad-Dínem posílal Alá ad-Dín v té věci posla za poslem. Al-Malik al-Kámil tedy svého bratra al-Ašrafa z Damašku povolal a ten se k němu dostavil. Alá ad-Dínovi poslové k nim oběma přicházeli jeden za druhým a naléhali na al-Ašrafa, aby k němu přitáhl a spojil se s ním; říkalo se dokonce, že v jediném dni dorazilo k al-Kámilovi a al-Ašrafovi od Alá ad-Dína pět poslů, a ve všech poselstvích žádal, aby k němu al-Ašraf přišel, třeba i sám.

Al-Ašraf tedy shromáždil vojska Džazíry a Sýrie a vytáhl k Alá ad-Dínovi. Setkali se v Sívásu a táhli směrem k Chilátu. Když se o nich Džalál ad-Dín doslechl, vyrazil proti nim rychlým pochodem a zastihl je na místě zvaném Jassi Čimen,⁶ které patří ke kraji Erzindžánu. Tam se střetli. Alá ad-Dín měl s sebou veliké množství lidu, prý to bylo dvacet tisíc jezdců; al-Ašraf jich měl kolem pěti tisíc, byli to však výborní a stateční vojáci s hojnou zbrojí a ušlechtilými koňmi arabské krve a každý z nich byl zkušený válečník. Velel jim jeden z emírů aleppského vojska, zvaný Izz ad-Dín Umar ibn Alí, z hakkárijských Kurdů,⁷ muž nejvyšší statečnosti, krásných vlastností a ušlechtilých mravů.

Když se střetli, Džalál ad-Dín strnul nad tím, jaké množství vojska spatřil, zvláště když uviděl vojsko syrské; viděl na něm totiž takovou nádheru výstroje, zbraní a koní, že mu to naplnilo hruď hrůzou. Izz ad-Dín ibn Alí s aleppským vojskem zahájil boj. Džalál ad-Dín jim neodolal a nevydržel; dal se na útěk i se svým vojskem a bratr se neohlížel na bratra. Jeho druhové se rozprchli a byli rozprášeni na všechny strany. Vrátil se do Chilátu; vzali s sebou ty ze svých lidí, kteří v něm byli, vrátili se do Ázerbájdžánu a utábořili se u města Chój. Z chilátského kraje se totiž nezmocnili ničeho kromě Chilátu samého. Al-Malik al-Ašraf dorazil do Chilátu a shledal, že je zpustlý a v troskách, bez lidí a obyvatel; postihlo je to, co jsme vylíčili dříve.

Jak se Alá ad-Dín zmocnil Erzurumu

Už jsme uvedli, že pán Erzurumu byl s Džalál ad-Dínem u Chilátu; zůstal při něm a zúčastnil se s ním i zmíněné bitvy. Když byl Džalál ad-Dín poražen, padl pán Erzurumu do zajetí a byl předveden před svého bratrance Alá ad-Dína Kajkubáda. Ten ho vzal s sebou a vytáhl k Erzurumu a jeho pán mu město vydal i s hrady, pokladnicemi a vším ostatním, co k němu náleželo. Stalo se mu, jak se říká: „Pštros si vyšel pro rohy a vrátil se bez uší.“ Tak i tento ubožák přišel k Džalál ad-Dínovi a chtěl víc; ten mu slíbil něco ze zemí Alá ad-Dínových, a zatím přišel o svůj majetek i o země, které držel, a zůstal zajatcem. Sláva tomu, jehož vláda nepomíjí!

O míru mezi al-Ašrafem a Alá ad-Dínem na jedné a Džalál ad-Dínem na druhé straně

Když se al-Ašraf vrátil do Chilátu a Džalál ad-Dín poražen odtáhl do Chóje, chodili mezi nimi poslové a uzavřeli mír s tím, že si každý ponechá, co drží. Na tom se ujednání ustálilo a složili si navzájem přísahy. Když byl mír sjednán a přísahy vykonány, vrátil se al-Ašraf do Sindžáru a odtud odjel do Damašku. Džalál ad-Dín pak zůstal ve svých zemích v Ázerbájdžánu, dokud proti němu nevytáhli Tataři, jak vylíčíme, dá-li Bůh Nejvyšší.

Jak se Šiháb ad-Dín Ghází zmocnil města Arzan

Husám ad-Dín, pán města Arzan v Dijárbakru,⁸ byl al-Maliku al-Ašrafovi stále věrným druhem a upřímným rádcem; účastnil se všech jeho válek a příhod, vydával své jmění v jeho službách a nasazoval sebe i svá vojska, aby mu pomohl. Byl nepřítelem jeho nepřátel a přítelem jeho přátel. K jeho oddanosti patří i to, že byl v Chilátu, když jej Džalál ad-Dín obléhal; zakusil tam všechny ty útrapy a strach a vytrval, dokud se města Džalál ad-Dín nezmocnil. Džalál ad-Dín ho zajal a chtěl mu vzít město Arzan. Tu mu řekli: „Tento muž je ze starého rodu, který vládne odedávna, a tento Arzan zdědil po předcích. Měli kromě něho i jiné země, ale o všechny přišli.“ Džalál ad-Dín se nad ním slitoval, pocítil s ním soucit a ponechal mu jeho město; vzal si od něho sliby a závazky, že proti němu nebude bojovat. Husám ad-Dín se vrátil do svého města a zůstal v něm.

Když pak al-Malik al-Ašraf a Alá ad-Dín přitáhli válčit s Džalál ad-Dínem, vytáhl Šiháb ad-Dín Ghází, syn al-Malika al-Ádila a bratr al-Ašrafův, jemuž patřila města Majjáfárikín a Hání,⁹ proti Husám ad-Dínovi, který byl v městě Arzan, a oblehl ho tam. Potom se města zmocnil dohodou a dal mu za ně náhradou město Hání v Dijárbakru.

Tento Husám ad-Dín je výborný muž; vede si dobře, je šlechetný a štědrý a u jeho dveří nikdy nechybí hlouček lidí, kteří za ním přicházejí prosit o dary. Ve své državě a vůči poddaným si počíná chvályhodně. Pochází ze starého rodu, jemuž se říká rod Tughán Arslánův; vedle Arzanu jim patřily Bitlis, Vastán a jiná místa. Říká se jim také rod Hrbáčův. Tyto země drželi od dob Seldžukovce Malikšáha, syna Alp Arslánova. Begtimur, pán Chilátu, jim vzal Bitlis; vzal jej strýci tohoto Husám ad-Dína, protože ten držel se Saláh ad-Dínem Júsufem, synem Ajjúbovým, a proto na něj Begtimur vytáhl.¹⁰ Arzan zůstal v rukou tohoto muže až do nynějška, kdy mu byl odňat. Všechno, co má počátek, má i konec; sláva tomu, jenž nemá počátek ani konec, neboť trvá věčně!

Jak se Sevinč Kušjálvá zmocnil hradu Rúíndiz

V tomto roce se objevil jeden z turkmenských emírů jménem Sevinč, s čestným příjmím Šams ad-Dín; jeho kmen se jmenoval Kušjálvá.¹¹ Jeho moc vzrostla, přepadal na cestách a shromáždil kolem sebe mnoho lidí. Zdržoval se mezi Irbílem a Hamadánem a on i ti, kdo byli s ním, loupili na cestách a šířili v zemi zkázu. Potom vztáhl ruku i na nedobytný hrad jménem Sárú, který patřil Muzaffar ad-Dínovi,¹² a zabil u něho velkého emíra z emírů Muzaffar ad-Dínových, známého jako Izz ad-Dín al-Humajdí. Muzaffar ad-Dín sebral vojsko a chtěl hrad od něho získat zpět, ale nebylo to možné, protože hrad byl pevný a ten muž měl s sebou velké zástupy. Dohodli se tedy na míru s tím, že hrad zůstane v jeho rukou.

Tou dobou obléhalo vojsko chórezmšáha Džalál ad-Dína hrad Rúíndiz,¹³ jeden z ázerbájdžánských hradů, z nejpevnějších a nejnedobytnějších, jemuž není rovno. Obležení se těm, kdo v něm byli, protáhlo, a tak svolili, že jej vydají. Džalál ad-Dín poslal jednoho ze svých důvěrníků a spolehlivých lidí, aby hrad převzal, a poslal s ním čestná roucha a peníze pro ty, kdo v něm byli. Když ten vyslanec vystoupil na hrad a převzal jej, některé z posádky obdaroval a jiné ne; ponižoval je a dovoloval si na ně, když už měl pevnost v moci. Když ti, kdo z rouch a peněz nedostali nic, viděli, jak se s nimi naložilo, poslali k Sevinčovi a zvali ho, že mu hrad vydají. Vytáhl k nim se svými druhy a oni mu jej vydali.

Sláva tomu, jenž usnadní věc, kterou chce! Toto je hrad Rúíndiz, na nějž od starých dob po nové nestačila moc největších a nejmocnějších králů a jehož pevnost je příslovečná; a když Bůh – sláva Mu, je Nejvyšší – chtěl, aby jej dostal tento slabý muž, usnadnil mu vše, takže se ho zmocnil bez boje a bez námahy, a odňal jej lidem takového muže, jako je Džalál ad-Dín, před nímž mají všichni králové země bázeň a strach. Lidem Džalál ad-Dínovým se stalo, jak se říká: „Mnohý se namáhá pro toho, kdo sedí.“

Když se Sevinč hradu zmocnil, zatoužil i po dalších, zvláště když byl Džalál ad-Dín zaměstnán porážkou, která ho postihla, a příchodem Tatarů. Sestoupil z hradu k Maráze, která je od něho nedaleko, a oblehl ji. Zasáhl ho však zbloudilý šíp a zabil ho. Když byl zabit, zmocnil se Rúíndizu jeho bratr. Potom tento druhý bratr sestoupil z hradu, vytáhl do kraje Tabrízu, vyplenil jej a vracel se na hrad, aby tam z toho lupu a kořisti udělal zásobu ze strachu před Tatary, kteří tehdy již vytáhli. Narazil však na oddíl Tatarů; zabili ho a pobrali lup, který měl s sebou. Po jeho smrti se hradu zmocnil syn jeho sestry. To všechno se stalo během dvou let.¹⁴ Hanba světu, který ustavičně střídá radost žalem a každé dobro zlem!