Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Ibn al-Athír: Vpád Tatarů

Rok 628 (1230–1231): Tataři znovu v Ázerbájdžánu a v Džazíře

[Rok 628 hidžry trval od 9. listopadu 1230 do 28. října 1231. Poslední kapitola kroniky líčí druhý příchod Mongolů na západ: vojsko vyslané velkým chánem Ögedejem ovládlo severní Írán a Ázerbájdžán, u Ámidu (dnešní Diyarbakır) rozprášilo zbytky vojska chórezmšáha Džalál ad-Dína a jeho oddíly pak plenily Horní Mezopotámii a kraje u Vanského jezera až po Irbíl. Zde Ibn al-Athír své dílo ukončil; zemřel v Mosulu roku 1233.]

O vpádu Tatarů do Ázerbájdžánu a o tom, co učinili

Na počátku tohoto roku [koncem roku 1230] dorazili Tataři ze zemí Mávaránnahru do Ázerbájdžánu.¹ Už dříve jsme vylíčili, jak se Mávaránnahru zmocnili a co napáchali v Chorásánu a v jiných zemích pleněním, pustošením a zabíjením. Jejich vláda se v Mávaránnahru upevnila a země Mávaránnahru byly znovu osídleny; vystavěli také veliké město poblíž města Chórezmu.² Města Chorásánu však zůstala v troskách a nikdo z muslimů se neodvažoval v nich bydlet. Co se Tatarů týče, co chvíli z nich nějaký oddíl podnikal nájezd a loupil, co tam našel, takže ta země je pustá a v sutinách. Tak to trvalo, až se roku 625 [1228] objevil jejich oddíl a mezi ním a Džalál ad-Dínem došlo k tomu, co jsme vylíčili;³ a zůstalo to tak i potom.

Když pak nyní Džalál ad-Dín utrpěl porážku od Alá ad-Dína Kajkubáda a od al-Ašrafa, jak jsme uvedli při roce 627 [1230], poslal představený ismá'ílitů, těch kacířů,⁴ k Tatarům zprávu, jak Džalál ad-Dín porážkou, která ho stihla, zeslábl; pobízel je, aby na něj hned po tom oslabení vytáhli, a zaručoval jim, že nad ním zvítězí, protože jeho lidé upadli do takové ochablosti. Džalál ad-Dín si vedl špatně a svou říši spravoval ohavně. Nenechal mezi sousedními vládci jediného, s nímž by se neznepřátelil, nepřel se s ním o vládu a nebyl mu špatným sousedem. Tak hned, jakmile se objevil v Isfahánu a sebral vojska, vytáhl do Chúzistánu a oblehl město Šuštar, které patří chalífovi; potom táhl na Dakúká, vyplenil je a pobil v něm mnoho lidí, a i to patří chalífovi. Pak se zmocnil Ázerbájdžánu, který patřil Özbekovi; vytáhl proti Gruzínům, porazil je a znepřátelil si je. Potom si znepřátelil al-Malika al-Ašrafa, pána Chilátu, a potom Alá ad-Dína, pána země Rúm;⁵ znepřátelil si i ismá'ílity, vyplenil jejich zemi, pobil mnoho z nich a uložil jim každoroční peněžní dávku. Stejně tak jednal s jinými. Proto se ho všichni vládci zřekli a nikdo mu nepodal pomocnou ruku.

Když Tatarům došly dopisy představeného ismá'ílitů, který je vyzýval, aby na Džalál ad-Dína vytáhli, pospíšil si jejich oddíl, vtrhl do jeho zemí a zmocnil se Rajje, Hamadánu a krajů mezi nimi. Potom zamířili do Ázerbájdžánu, pustošili, plenili a zabíjeli každého z jeho obyvatel, koho dopadli. Džalál ad-Dín si netroufal utkat se s nimi a nebyl s to bránit jim v přístupu do země; byl pln hrůzy a strachu. K tomu se přidalo, že se proti němu jeho vojsko vzbouřilo a jeho vezír⁶ mu s velkou částí vojska vypověděl poslušnost. Příčina byla podivná a ukázala u Džalál ad-Dína takový nedostatek rozumu, o jakém nebylo slýcháno. Měl totiž sluhu, eunucha jménem Kilidž, kterého miloval. Stalo se, že ten sluha zemřel, a Džalál ad-Dín pro něj dal najevo tolik zoufalství a žalu, že o něčem takovém nebylo slýcháno ani u Madžnúna, milence Lajlina.⁷ Poručil vojákům a emírům, aby šli v jeho pohřebním průvodu pěšky; zemřel přitom na místě vzdáleném od Tabrízu několik farsachů.⁸ Lidé šli pěšky a i on šel část cesty pěšky, až ho emíři a vezír přiměli, aby nasedl na koně. Když dorazil k Tabrízu, poslal k obyvatelům města a poručil jim, aby vyšli z města rakvi toho sluhy naproti. Učinili to, ale on jim vytkl, že nevyšli dál a že neprojevili víc smutku a pláče, než kolik projevili, a chtěl je za to potrestat; emíři se však za ně přimluvili, a tak je nechal být.

Toho eunucha pak ani nepohřbil, nýbrž ho vozil s sebou, kamkoli táhli, a přitom se bil do tváří a plakal. Odmítal jíst a pít, a když mu předložili jídlo, říkal: „Doneste z toho Kilidžovi!“ Nikdo se neodvážil říci, že je mrtev; jednou mu totiž kdosi řekl, že zemřel, a on toho, kdo mu to řekl, zabil. Nosili mu tedy jídlo, vraceli se a říkali: „Líbá zem a vzkazuje: ‚Je mi už lépe, než mi bylo.‘“ Emírů se z toho stavu zmocnil takový hněv a takové pohoršení, že je to přimělo vypovědět mu poslušnost a odtrhnout se od něho i s jeho vezírem. Zůstal bezradný a nevěděl, co počít, zvláště když vytáhli Tataři. Teprve tehdy toho mladého eunucha pohřbil; vyjednával s vezírem, získával si ho a klamal, až se k němu dostavil. Když k němu vezír přišel, pobyl u něho několik dní a pak ho Džalál ad-Dín zabil. Je to podivná příhoda, o jaké nebylo slýcháno.

Jak se Tataři zmocnili Marághy

V tomto roce oblehli Tataři Marághu v Ázerbájdžánu. Její obyvatelé se bránili, potom však svolili, že se vzdají, dostanou-li záruku bezpečí, o niž požádali. Tataři jim bezpečí zaručili, převzali město a zabíjeli v něm, avšak nepobili mnoho lidí. Dosadili do města šihnu.⁹ Tehdy moc Tatarů velmi vzrostla a strach lidí před nimi v Ázerbájdžánu zesílil. Kéž Bůh Nejvyšší dopomůže islámu a muslimům k vítězství svou pomocí! Mezi vládci islámu totiž nevidíme nikoho, kdo by měl chuť k džihádu nebo k obraně víry; každý z nich se oddává svým zábavám a hrám a utiskování svých poddaných. To mi nahání větší strach než nepřítel. Bůh Nejvyšší řekl: „Střezte se zkoušky, která nepostihne jen ty z vás, kdo se dopouštěli křivdy.“ (Korán 8:25)

O příchodu Džalál ad-Dína k Ámidu, o jeho porážce u něho a o tom, co se s ním dálo

Když Džalál ad-Dín viděl, co Tataři páchají v zemích Ázerbájdžánu, že se v nich usadili, zabíjejí, plení, pustoší venkov a vybírají peníze a že jsou odhodláni vytáhnout na něj, a když viděl, v jaké je sám ochablosti a slabosti, opustil Ázerbájdžán a odešel do kraje Chilátu. Poslal k místodržícímu, který tam vládl za al-Malika al-Ašrafa, a vzkázal mu: „Nepřišli jsme válčit ani škodit; to jen strach z tohoto nepřítele nás přiměl uchýlit se do vaší země.“ Měl v úmyslu vydat se do Dijárbakru a Džazíry a zamířit ke dvoru chalífovu, aby jeho i všechny vládce požádal o pomoc proti Tatarům, žádal je o podporu při jejich odražení a varoval je před tím, jak skončí, zůstanou-li nečinní. Dorazil do Chilátu a tam se dozvěděl, že ho Tataři hledají a spěchají v jeho stopách. Vytáhl tedy k Ámidu¹⁰ a rozestavil na několika místech přední hlídky, protože se bál nočního přepadu. Oddíl Tatarů, který šel po jeho stopě, k němu však dorazil jinou cestou, než na které stály hlídky, a přepadli ho v noci, když ležel před městem Ámidem. Dal se na útěk, kam ho oči vedly, a vojsko, které měl s sebou, se rozprchlo na všechny strany.

Část jeho vojska zamířila k Harránu; tam je přepadl emír Sawáb, velitel al-Malika al-Kámila v Harránu,¹¹ se svým vojskem a pobrali jim peníze, zbraně i zvířata, co měli s sebou. Jiná část zamířila k Nasíbínu, Mosulu, Sindžáru, Irbílu a do dalších krajů; tam je pochytali vládci i poddaní a troufl si na ně kdekdo, dokonce i rolník, Kurd, beduín a jiní. Pomstili se jim a odplatili jim za jejich zlé činy a ohavné skutky v Chilátu i jinde a za to, že šířili po zemi zkázu – a Bůh nemiluje ty, kdo šíří zkázu (Korán 5:64). Tak Džalál ad-Dínovi přibyla slabost ke slabosti a ochablost k ochablosti, tím, že se jeho vojsko rozprchlo, i tím, co je potkalo.

Když jim to Tataři provedli a Džalál ad-Dín před nimi prchl, vtrhli za ním do Dijárbakru, protože nevěděli, kam zamířil ani kterou cestou se dal. Sláva tomu, jenž Chórezmanům proměnil bezpečí ve strach, moc v ponížení a množství v hrstku! Požehnán buď Bůh, Pán světů, jenž koná, co chce.

O vpádu Tatarů do Dijárbakru a Džazíry a o zkáze, kterou v těch zemích napáchali

Když byl Džalál ad-Dín u Ámidu od Tatarů poražen, vyplenili Tataři venkov Ámidu, Arzanu a Majjáfárikínu a zamířili k městu Is'ird. Jeho obyvatelé s nimi bojovali; Tataři jim tedy nabídli záruku bezpečí, oni jim uvěřili a vzdali se. Jakmile je však Tataři dostali do své moci, pustili se do nich mečem a pobíjeli je, až je málem vyhubili. Zachránil se z nich jen ten, kdo se ukryl, a takových bylo málo.

Vyprávěl mi jeden kupec, který přijel do Ámidu, že počet zabitých odhadli na víc než patnáct tisíc.¹² Ten kupec měl s sebou otrokyni z Is'irdu a ta vyprávěla, že její pán vyšel bojovat; měl matku a ta mu v tom bránila, neboť neměla jiného syna než jeho. Neposlechl ji, a tak šla s ním, a oba byli zabiti. Otrokyni zdědil syn matčina bratra a prodal ji tomuto kupci. Vyprávěla o množství zabitých hrozné věci a také, že obléhání trvalo pět dní.

Odtud Tataři táhli k městu Tanza a naložili s ním stejně. Z Tanzy táhli do údolí nedaleko Tanzy, zvaného údolí Kurajšíjů, v němž žije kurdský kmen zvaný Kurajšíja; jsou v něm tekoucí vody a mnoho zahrad a cesta do něho je úzká. Kurajšíjové s nimi bojovali, nepustili je do něho a ubránili se jim; mnoho jich přitom padlo. Tataři se vrátili, aniž proti nim čeho dosáhli.

Táhli pak zemí a nebylo nikoho, kdo by jim bránil, ani kdo by se jim postavil. Dorazili k Mardínu a vyplenili, co v jeho kraji našli; pán Mardínu a obyvatelé Dunajsiru se uchýlili do mardínské citadely a uchýlili se do ní i jiní, kdo bydleli v jejím sousedství. Potom dorazili k Nasíbínu v Džazíře, zůstali před ním část dne, vyplenili jeho venkov a pobili, koho dopadli. Brány města se zavřely, a tak od něho odtáhli a šli do kraje Sindžáru. Došli k horám v sindžárském kraji a vyplenili je, vnikli na Chábúr, došli do Arábánu, plenili, zabíjeli a vrátili se.¹³

Jeden jejich oddíl se dal cestou k Mosulu. Dorazili do vsi jménem al-Mu'nisa, která leží den cesty od Nasíbínu, mezi ním a Mosulem, a vyplenili ji. Její obyvatelé i jiní lidé se uchýlili do zájezdního hostince, který v ní stojí, a Tataři pobili všechny, kdo v něm byli.

Vyprávěli mi o jednom z tamních lidí, že řekl: „Schoval jsem se před nimi v domku, kde byla sláma, a nenašli mě. Díval jsem se na ně okénkem toho domku. Když chtěli někoho zabít, volal: ‚Ne, pro Boha!‘, a oni ho zabili. Když byli se vsí hotovi, vyplenili, co v ní bylo, a zajali ženy, viděl jsem je, jak se prohánějí na koních, smějí se a zpívají si svou řečí slova ‚Ne, pro Boha!‘.“ Jiný jejich oddíl šel k Nasíbínu ar-Rúm, který leží na Eufratu a patří ke kraji Ámidu; vyplenili jej a zabíjeli v něm. Potom se vrátili k Ámidu a pak táhli do kraje Bitlisu. Jeho obyvatelé se opevnili v citadele a v horách; Tataři v něm zabili jen málo lidí a město spálili.

Jeden člověk z tamních obyvatel vyprávěl: „Kdybychom měli pět set jezdců, nevyvázl by z Tatarů jediný, protože cesta mezi horami je úzká a hrstka dokáže zadržet množství.“ Z Bitlisu táhli Tataři k Chilátu a oblehli město v chilátském kraji zvané Bárkirí,¹⁴ jedno z nejpevnějších; zmocnili se ho útokem a pobili všechny, kdo v něm byli. Zamířili pak k městu Ardžíš v chilátském kraji, velikému a významnému, a naložili s ním stejně. To se stalo v měsíci dhú l-hidždža [říjen 1231].

Vyprávěli mi o nich příběhy, jimž by posluchač málem nevěřil: takový strach z nich Bůh – sláva Mu, je Nejvyšší – vložil lidem do srdcí. Říkalo se dokonce, že jediný jejich muž vjížděl do vsi nebo do ulice, kde byl velký zástup lidí, a pobíjel je bez ustání jednoho po druhém, a nikdo se neodvážil vztáhnout na toho jezdce ruku. Doslechl jsem se, že jeden z nich chytil muže, ale neměl ten Tatar při sobě nic, čím by ho zabil. Řekl mu: „Polož hlavu na zem a ani se nehni!“ Muž položil hlavu na zem; Tatar odešel, přinesl meč a zabil ho jím.

Jeden muž mi vyprávěl: „Šel jsem po cestě a se mnou sedmnáct mužů. Přijel k nám tatarský jezdec a poručil nám, abychom jeden druhému svázali ruce za zády. Moji druhové začali dělat, co jim přikázal. Řekl jsem jim: ‚Je sám. Proč ho nezabijeme a neutečeme?‘ Odpověděli: ‚Bojíme se.‘ Řekl jsem: ‚Ten vás chce hned teď zabít. Zabijme ho my, snad nás Bůh vysvobodí!‘ Při Bohu, nikdo se toho neodvážil. Vzal jsem tedy nůž, zabil jsem ho, utekli jsme a zachránili se.“ Takových příhod je mnoho.

O příchodu oddílu Tatarů k Irbílu a Dakúká

V tomto roce, v měsíci dhú l-hidždža [říjen 1231], dorazil oddíl Tatarů z Ázerbájdžánu do kraje Irbílu. Pobili všechny, kdo jim byli v cestě – Turkmeny Íwá'íja, Kurdy, Džúzakány¹⁵ a jiné –, až vnikli na území Irbílu; vyplenili vsi, pobíjeli obyvatele těch krajů, koho jen dopadli, a napáchali ohavnosti, o jakých u nikoho jiného nebylo slýcháno. Muzaffar ad-Dín, pán Irbílu, vytáhl se svými vojsky do pole a požádal o posilu vojska mosulská;¹⁶ ta k němu přitáhla. Když se doslechl, že se Tataři vrátili do Ázerbájdžánu, zůstal ve své zemi a nepronásledoval je. Tataři dorazili až do kraje al-Karchíní, do kraje Dakúká a jinam a vrátili se bez úhony; nikdo je nevyplašil a žádný jezdec se jim nepostavil.

To jsou pohromy a události, jakým podobné lidé neviděli od starých dob až po nové. Kéž je Bůh – sláva Mu, je Nejvyšší – k muslimům laskav, smiluje se nad nimi a odvrátí od nich tohoto nepřítele! Tento rok skončil, aniž jsme se o Džalál ad-Dínovi dozvěděli něco jistého; nevíme, zda byl zabit, zda se skryl a ze strachu před Tatary se neukazuje, či zda opustil tyto země a odešel jinam. A Bůh ví nejlépe.¹⁷

Jak se obyvatelé Ázerbájdžánu poddali Tatarům

Na počátku tohoto roku¹⁸ se všichni obyvatelé zemí Ázerbájdžánu poddali Tatarům a odvedli jim peníze i látky chitajské, chójské, attábí¹⁹ a jiné. Poddali se proto, že Džalál ad-Dín byl u Ámidu Tatary poražen, jeho vojska se rozprchla a byla rozprášena na všechny strany a lidé je pochytali,²⁰ že Tataři napáchali v Dijárbakru, Džazíře, kraji Irbílu a Chilátu, co napáchali, a nikdo jim nebránil a žádný jezdec se jim nepostavil, a že vládcové islámu zalezli do děr. K tomu se přidalo, že o Džalál ad-Dínovi ustaly zprávy; neobjevila se o něm žádná zpráva a nevěděli, co s ním je. Tu pozbyli odvahy, podrobili se Tatarům a odvedli jim, co po nich žádali z peněz a látek.

Tak tomu bylo i s městem Tabrízem, které je hlavou zemí Ázerbájdžánu a k němuž i k těm, kdo v něm sídlí, se všichni obracejí. Král Tatarů²¹ se totiž se svými vojsky utábořil v jeho blízkosti a poslal k jeho obyvatelům výzvu, aby se mu poddali, a hrozil jim, kdyby se mu vzepřeli. Poslali mu mnoho peněz a vzácných darů – hedvábné i jiné látky všeho druhu – a všechno možné, dokonce i víno, a nabídli mu poslušnost. Odpověděl jim poděkováním a žádal, aby se k němu dostavili jejich předáci. Vypravil se k němu kádí města, jeho ra'ís a skupina předních měšťanů; nešel s nimi Šams ad-Dín at-Tughrá'í,²² a to je ten, k němuž se všichni obracejí, ačkoli nic takového nedává najevo. Když se dostavili, ptal se jich, proč at-Tughrá'í odmítl přijít. Řekli: „Je to muž žijící v ústraní a s králi nemá nic společného; ti hlavní jsme my.“ Mlčel.

Potom žádal, aby k němu přivedli řemeslníky, kteří vyrábějí chitajské a jiné látky, aby dal pracovat pro jejich největšího krále; tento muž je totiž jen jedním z podřízených onoho krále. Přivedli řemeslníky a on jim dal zhotovit, co chtěli, a cenu zaplatili obyvatelé Tabrízu. Žádal od nich také jurtu pro jejich krále. Zhotovili mu jurtu, jaká ještě nikdy zhotovena nebyla; potah udělali z výborného atlasu protkávaného zlatem a vnitřek ze sobolů a bobrů. Přišla je na velikou sumu. Uložil jim každý rok mnoho peněz a stejně tak látek. Poslové Tatarů pak chodili do dívánu chalífátu a k řadě vládců a žádali po nich, aby nepomáhali chórezmšáhovi.

Četl jsem dopis, který došel od jednoho kupce z Rajje; ten se kdysi přestěhoval do Mosulu a žil tam se svými společníky, loni pak, ještě před vpádem Tatarů, odcestoval do Rajje. Když Tataři dorazili do Rajje, jeho obyvatelé se jim poddali a oni táhli dál do Ázerbájdžánu, šel s nimi do Tabrízu. Napsal svým přátelům v Mosulu toto: „Toho nevěřícího – Bůh ho proklej – nedokážeme popsat, ani množství jeho zástupů, aby to muslimům nezlomilo srdce; věc je totiž hrozná. Nemyslete si, že ten oddíl, který dorazil k Nasíbínu a na Chábúr, a ten druhý, který dorazil k Irbílu a Dakúká, měly za cíl plenit. Chtěli jen zjistit, zda je v zemi někdo, kdo by je odrazil, či ne. Když se vrátili, oznámili svému králi, že v zemi není nikdo, kdo by bránil a odporoval, a že je bez krále i bez vojsk. Jejich chtivost tím vzrostla a na jaře vytáhnou na vás. Nezbude vám, kde byste zůstali, leda v zemi Západu;²³ mají totiž v úmyslu vytáhnout na všechny země. Postarejte se tedy o sebe!“ To je obsah dopisu. Bohu náležíme a k Němu se navrátíme (Korán 2:156); není moci ani síly než u Boha vznešeného, velikého. Co se týče Džalál ad-Dína, do konce roku 628 [říjen 1231] se o něm neobjevila žádná zpráva; a stejně tak až do konce safaru roku 629 [26. prosince 1231] jsme se nedozvěděli, co s ním je. U Boha hledejme pomoc.

Různé události

V tomto roce bylo v krajích Džazíry a v Sýrii málo dešťů, zvláště v Aleppu a jeho kraji, kde jich bylo zcela nepatrně. Ceny v těch zemích stouply a nejhorší drahota byla v Aleppu; nebyla však tak krutá jako ta, která tu byla v minulých letech. Atabeg Šiháb ad-Dín – správce Aleppa, na jehož příkazech a zákazech vše závisí, který řídí stát aleppského sultána al-Malika al-Azíze, syna al-Malika az-Záhira, a je jeho vychovatelem²⁴ – vydal mnoho peněz a obilí, rozdal hojné almužny a spravoval zemi tak dobře, že se drahota nijak neprojevila. Bůh mu to odplať dobrým!

V témž roce vystavěl Asad ad-Dín Šírkúh, pán Himsu a Rahby, hrad u Salamíje a nazval jej Šumajmis.²⁵ Když al-Malik al-Kámil vytáhl z Egypta do Sýrie, Asad ad-Dín mu sloužil a byl mu upřímně oddán; má velikou zásluhu poslušností vůči němu a bojem po jeho boku. Udělil mu proto v léno město Salamíji a on vystavěl tento hrad poblíž Salamíje; stojí na vysokém pahorku.

V témž roce vytáhli Frankové, kteří jsou v Sýrii, proti městu Džabala, které patří k městům přičleněným k Aleppu. Vnikli do něho a odnesli z něho kořist a zajatce. Atabeg Šiháb ad-Dín proti nim vyslal vojska s emírem, jemuž dal to město v léno;²⁶ ten se s Franky utkal, mnoho jich pobil a zajatce i kořist získal zpět.

V témž roce zemřel kádí Ibn Ghaná'im ibn al-Adím al-Halabí,²⁷ zbožný šajch. Patřil k těm, kdo horlivě konali bohoslužbu a odříkání a kdo jednali podle toho, co věděli; kdyby někdo řekl, že za jeho času nebylo většího ctitele Božího než on, mluvil by pravdu. Kéž v něm Bůh nalezne zalíbení a uspokojí ho! Patřil totiž k našim učitelům; poslouchali jsme u něho hadíthy a měli jsme užitek z toho, že jsme ho vídali a slýchali.

V témž roce, 12. dne prvního rabí' [18. ledna 1231], zemřel také náš přítel Abu l-Kásim Abd al-Madžíd ibn al-Adžamí al-Halabí. On a jeho rod jsou předáky sunnitů v Aleppu. Byl to muž veliké šlechetnosti, dobré povahy, nesmírné shovívavosti a značné vážnosti. Rád hostil lidi a nejmilejší mu byl ten, kdo jedl jeho jídlo a přijímal jeho dobrodiní. Své hosty vítal s rozjasněnou tváří a neopomněl nikomu ulehčit a vyřídit, co potřeboval. Bůh se nad ním smiluj svým širokým milosrdenstvím.²⁸