Knihovna · Třicetiletá válka · Lékařská a politická rozprava

16. Dodatek

‹42r›¹ Zpronevěře, k níž dochází u materiálií a léků v Josefském domě, nelze do budoucna předejít jinak, než že budou odňaty těm, jimž byly dosud – ‹42v› s dovolením řečeno – zcela nenáležitě a proti všemu rozumu svěřeny, protože jim ani nerozumějí, ani to není jejich povolání; patří naopak naprosto k lékárně, k níž také mají být po právu přiloženy. A krajní potřeba vyžaduje, aby lékárník konečně držel tovaryše, jak se už dříve častěji stávalo; a protože práce při lékárně napříště neubude, nýbrž jen přibude, je k tomu důvod tím větší. Aby se však při tom předešlo všemu podezření z jakékoli zištnosti – páni komisaři těmto věcem přece nerozumějí a bývají také mnohdy zatíženi jinými důležitými záležitostmi –, bude zapotřebí ustanovit, aby se vizitace lékárny konala nejen ‹43r› bedlivě, nýbrž také, jak se to na některých místech děje, každý rok jistě jednou, ne-li dvakrát, v době dultu a „dárkových nocí“, kdy se beztak doplňuje úbytek a nakupují materiálie; při tom mají být v každém případě přítomni osobní, dvorští a městští lékaři a mají k tomu být přibíráni.² Neboť na tomto celku špitální lékárny nemálo záleží a vězí v něm veliký náklad; a s jediným člověkem – a tím je teď lékárník, který má tento celek spravovat sám – se snadno stane, že buď onemocní, nebo se mu přihodí něco jiného, co by mu bránilo v práci a v povinnosti; pak by za to museli pykat všichni chudí nemocní a potřební ve špitále, ‹43v› a takový celek nelze jen tak snadno hned svěřit někomu cizímu.

Budou-li tedy, jak bylo řečeno výše, Josefskému domu odňaty materiálie a v důsledku toho i práce, lze naproti tomu tamnímu nynějšímu chirurgovi také těch 60 zlatých, které dostal kvůli nové stavbě, ale nic za ně nedělá,³ srazit z ročního platu a vynaložit je na lékárnického tovaryše, spolu s oněmi 100 zlatými, které se ušetří za třetího lázeňského pacholka.⁴

Co se týče mladých lékařů, bylo by podle mého nezávazného mínění zapotřebí – protože je vidět, že vůbec na nic nesáhnou, jen tam stojí a přihlížejí, aby si neušpinili ruce a nemuseli se nadýchat nepříjemného zápachu –, aby žádný ‹44r› z nich nebyl napříště v celé zemi dosazen na žádné místo ani k němu připuštěn, ledaže by dovedl prokázat, že v chirurgických věcech sám přiložil ruku, že také pouštěl krev jak ze žil, tak z tepen, obojí pouštědlem i lancetou, dále že se cvičil v trepanaci hlavy, v nabodnutí prsou neboli hrudníku a břicha a rovněž ve zlomeninách kostí a vykloubeninách.⁵ Tak by byl jednou konečně odstraněn ten zlořád v lékařství, že se lidé léčí jen slovy a nikdo nechce přiložit ruku, ačkoli přece staří lékaři, od nichž lékařství pochází, vždy sami přikládali ruku a léčili nemocné ne slovy, nýbrž vlastní rukou, kdykoli toho bylo třeba. Neboť znamenitých ‹44v› autorů je dost – o starých, jako je Hippokratés, Galénos, Avicenna, Cornelius Celsus a jiní staří lékaři, ani nemluvě –, totiž Giovanni da Vigo, Johann Lange, Guy de Chauliac, Guillaume Rondelet, Ambroise Paré, Hieronymus Fabricius ab Aquapendente, Peccetti, Wilhelm Fabricius Hildanus, Franz Joel, Petrus Forestus, Daniel Sennert a mnoho dalších,⁶ kteří chirurgické umění dosti obšírně popsali jak v učebnicích, tak ve sbírkách pozorování. Proto mladí lékaři nemají proč se vymlouvat nebo omlouvat, že se tomu nemohou naučit, když se toho v naší době ujímají takoví lidé jako lazebníci a bradýři, kteří mnohdy sotva umějí přečíst a napsat své jméno. Tak by se jednou odpomohlo obecné stížnosti celé země, že když se přihodí nenadálý případ, ‹45r› nejsou po ruce lidé, jakých je zapotřebí, a člověk se musí spokojit jen s neumělými bradýři a lazebníky; a pak to mnohdy vezme takový konec, který by jistě mohl být lepší, jak se stalo v Burghausenu asi roku 1651, když tam pan rentmistr, mýtný, páter rektor Tovaryšstva Ježíšova a pan rentmistrovský písař spolu s několika dalšími spadli z vysoké kostelní chodby.⁷ K tomu jsem byl povolán teprve po všem, když už byla věc zameškána, až o svatém Jakubu,⁸ ačkoli se ten pád stal už předtím, v Květném týdnu.⁹