Knihovna · Třicetiletá válka · Lékařská a politická rozprava

15. Ještě o tulácích. Závěr

‹40v› Co se týče tuláků: když ‹41r› přemluví lidi, aby se jim podrobili a svěřili, ať už jde o řezání kamene nebo kýly, o léčení zlatým stehem nebo leptavým prostředkem či o píchání zákalu, a když se pak dostaví příznaky, vytratí se, utečou branou ven a nechají nemocného sedět v jeho bídě a zahynout; jiní se ho už také neujmou. To je pak trest za hřích. A daly by se psát celé knihy o takových omylech, jaké se udály i v tomto městě a jaké se nakonec většinou musí přikrýt a „vyléčit“ zemí.

Stane-li se pak u kýlavých, že jim kýly vyhřeznou, což pochází ze zácpy, nebo nastane-li zadržení moči, kde se má pomoci cévkou,¹ kam má pak člověk za tuláky běhat a kdo ví, kde je najít, i kdyby snad vůbec pomoci ‹41v› uměli? Jsou-li naproti tomu v zemi vlastní lidé a dá-li se jim do ruky prostředek k obživě – ovšem tak, aby k tomu byli předtím řádně vycvičeni, což by se mohlo stát prostřednictvím špitálu –, je si jimi člověk jist a může jich v každé nouzi užít.

Toto je, co jsem chtěl v dobrém úmyslu, upřímně a křesťansky připomenout – já, který jsem zde vyrostl při špitálech od jejich počátku, kdy byla v knížecím špitále jen jedna osoba, řečená „Knab“, a jeden sekretář z Burghausenu, stižený mánií, a kdy byl knížecí dvorský špitál v Kreuzgasse, odkud byl přeložen do Sendlinger Gasse a odtamtud teprve ke svaté Alžbětě, kde byl předtím strávní dům.² Je mi nyní přes 82 let a stojím už půldruhou nohou v hrobě; v poli jsem byl polním chirurgem před ‹42r› 62 lety – generálem byl tehdy Christoph Rosswurm³ – a stejně tak při bavorských válkách v Čechách, ve Falci, před Norimberkem a na jiných místech; nikdy jsem nepil víno ani jiný silný nápoj a mohu říci, že jsem za mnoho let mnoho viděl a vypozoroval, ve válce, za moru i v míru. Má mysl byla totiž upřena více k věcem než k slovům, a to právem: neboť nemoci, jak moudře připomíná Celsus, se neléčí výmluvností, nýbrž léky.⁴