Knihovna · Třicetiletá válka · Lékařská a politická rozprava

14. Materiálie v Josefském domě. Zakladatelé špitálů. Lékárník a jeho tovaryš

‹37r› Na listu prvním bylo podle Franze Joela, profesora v Greifswaldu, a na listu třicátém čtvrtém podle Sennerta, profesora ve Wittenbergu, i podle mnoha jiných vylíčeno,¹ do jak nenáležitého stavu a zlořádu chirurgie upadla; bylo také vylíčeno, jak nesmyslné ‹37v› je, že se jí málo dbá dokonce i ve špitálech. Když se totiž nedávno po častém upomínání přece jen jednou přikročilo k tomu, aby se přihlédlo i k materiáliím, které byly už tolik let svěřeny muži, jenž o nich nemá žádnou vědomost, ani o jejich kvalitách, ani o vlastnostech,² shledal se takový zmatek, až bylo s podivem, že se to vždycky nechávalo při tom, že je prý tamnímu stálému lékaři uloženo, aby dohlížel na to, co se nakupuje o dultu a v čase „dárkových nocí“,³ a aby to prohlížel, jak se také výpisy materialistů a kupců podepisovaly.⁴ Jak se to však dělo, o tom mluví věc sama: neboť se ‹38r› u mnoha materiálií shledal takový přebytek, že jich zčásti nebude zapotřebí po mnoho let. A když je dali ocenit, nejprve lékárníkem, který takové věci kupuje za své peníze a mimoto zná i rozdíly mezi materiáliemi, byly prý zbývající materiálie oceněny na 700 zlatých. Když jsem však správci Josefského domu uložil, aby z ročních register vytáhl, zač byly tyto materiálie nakoupeny, shledalo se, že v ceně dělaly 1000 zlatých.⁵ Z toho je vidět, jaké nesmysly vznikají, když se na trh posílají lidé, kteří těm věcem nerozumějí: takoví chlapíci se ženou do neznámé věci jako Kainz do ořechů.⁶ A jako se takové materiálie nerozumně ‹38v› a nerozvážně nakupují, tak se také neužitečně a nenáležitě rozvlékají a spotřebovávají. A přece se v přebytku našly jen ty materiálie, které se příliš neužívají, jako přes centnýř klovatin, přes centnýř olovnaté běloby, přes 12 liber kafru a podobně.⁷ Co se však týče materiálií, jako je šafrán, skořice, hřebíček, muškátový ořech, mýdlo, mastix, myrha a kadidlo, které se dají zčásti spotřebovat v domě a v kuchyni, zčásti snadno pokoutně rozprodat jinde, těch je málo a žádný takový přebytek se mezi nimi nenašel. A kdo by chtěl o té věci mluvit důkladně, musel by se sám stát stranou sporu: tolik mají takoví chlapíci zastánců, kteří jim všechno pomáhají hájit, aby zůstala utajena i jejich lenost a nedbalost; nechci ani říkat, že nevědomost ‹39r› plodí opovážlivost a že si troufají na všechno, jak se stalo roku 1638 v dubnu a květnu, kdy z 12 nemocných, kteří byli vzati do léčení, jich 11 během osmi dnů zemřelo.⁸ A ačkoli to bylo z daného podnětu oznámeno na jiném místě, přece se to přešlo mlčením. Kdo by chtěl všechny takové nesmysly popsat, musel by zaplnit celé knihy, neboť zdejší špitály jsou v nejvyšším zmatku, zvláště když jejich původci zemřeli dříve, než byly špitály uvedeny v řád.⁹ Byli to: urozený, přeslavný a velmi učený pán Thomas Mermann, kdysi vůdce, miláček a první muž mezi lékaři, proslulý teorií, pohotový v praxi a osvědčený zkušeností, archiatr nejjasnějšího kurfiřta bavorského, ‹39v› knížatům, dvořanům, měšťanům, duchovním i světským nadmíru milý, protože těm, kdo měli nemocí zahynout, přispěl učenou a šťastnou pomocí a smrt, jež se hnala před časem, odsunul do pozdních let;¹⁰ a také můj veliký a nanejvýš ctihodný učitel a profesor, pan Adam Faber, kurfiřtský rada a doktor obojího lékařství. Ti dva se o špitály mnoho přičinili, denně je navštěvovali a všechno dělali z pravé křesťanské lásky k Bohu a k chudým a k užitku obce, neboť žádný z nich neměl od špitálů ani haléř platu, nýbrž všechno vykonávali zdarma a z lásky.

Jak je nesprávné, že se takové materiálie a mnoho jiného v Josefském domě svěřuje neukovi, který v nich ryje jako – s odpuštěním¹¹ – svině v řepném poli, ‹40r› to říká sám rozum i zkušenost: jde o věc, které se nikdy neučil a která nepřísluší ani jemu, ani jemu podobným, nýbrž naprosto patří k lékárně a má se svěřit spíše lékárníkovi, který se tomu učil. Vždyť už také vícekrát byl stálému lékárníkovi ve špitále povolen pořádný lékárnický tovaryš. Lékárník je totiž povinen být při obchůzce nemocných; a jak snadno se může stát – a také se stalo –, že když na jaře a na podzim řádí nakažlivé horečky, nakazí se a onemocní i lékárník, takže se dobrou dobu nemůže o lékárnu starat a spravovat ji. Tu je pak třeba hned narychlo přibrat někoho cizího a svěřit mu takový celek, na němž nemálo záleží. Protože však ‹40v› vedle toho takový celek dá tolik práce, že jej jeden sám natrvalo zastat nemůže, proč by se mu neměl povolit tovaryš, aby se s pracemi dalo lépe postupovat, a proč by se neměly všechny materiálie v Josefském domě odebrat a přiložit k lékárně, kam patří? Tím by se dalo zamezit tomu, co se tu i tam zpronevěřuje; a to, co se takto zpronevěří, by docela snadno vydalo na lékárnického tovaryše, kdyby se všechno, co k lékárně náleží, přidělilo těm, jimž to přísluší a kteří se tomu vyučili, a odňalo se těm, kdo neznají ani jednoduchá léčiva, ani složené léky a tím méně mají jakoukoli znalost o jejich přípravě.