Knihovna · Třicetiletá válka · Lékařská a politická rozprava

1. Svědectví Franze Joela. Má léta učení a služby

‹1r› U Franze Joela, profesora v Greifswaldu,¹ lze v šestém, chirurgickém svazku jeho spisů v předmluvě neboli úvodním slově číst: „Je zajisté velmi mnoho lékařů, kteří dovedou podle cizích předpisů a knih o chirurgii mnoho žvanit; avšak těch, kdo dokážou své soudy potvrdit pevnými důvody a zkušeností, se najde převelice málo. Mýlí se totiž, kdo věří, že dokonalé chirurgie může dosáhnout z knih, nepřistoupí-li k tomu zkušenost v ní a cvik ruky. Protože je však lékařské umění bez znalosti chirurgie kusé a nedokonalé, plyne z toho, že si jméno lékaře právem nezaslouží nikdo, kdo je v chirurgii naprosto nezběhlý a o nemocech, jež chirurgii náležejí, nedokáže nic správně soudit; neboť jen velmi málo se nám naskýtá chorob, jejichž příznaky by nevyžadovaly léčení rukou.

„Nestačí totiž, aby chirurg měl ruku ‹1v› pohotovou k provedení té či oné operace; především se u něho vyžaduje také to, aby uměl předejít těžkým příznakům, které někdy po řezu následují, jako jsou bolesti, otoky, zánět, sněť, blouznění, palčivé horečky, křeč, nespavost, zácpy a podobně. Tomu se však nelze naučit mezi pasáky vepřů a lazebníky,² kteří nemají s uměním nic společného, nýbrž je k tomu, jak může každý rozumný posoudit, zapotřebí mnohem více.“³

Když oba moji synové⁴ dokončili v Ingolstadtu filozofii,⁵ ponechal jsem jim na vůli, na kterou fakultu se chtějí dát: na teologickou, na právnickou, nebo na lékařskou. Když se oba rozhodli pro fakultu lékařskou, začal jsem přemýšlet, jak bych je mohl vést k Boží cti, k zalíbení knížat (neboť jsem měl na paměti ‹2r› slova zesnulého pana doktora Mermanna,⁶ mého vždy vysoce váženého pana učitele, že totiž „není nejmenší ctností líbit se knížatům“⁷), k přízni představených a k užitku obce a jak tedy na nich a skrze ně nahradit to, čeho se mně, tak jako mnohým, nedostává a co už kvůli času, věku i příležitosti sám dohnat nemohu – nehledě na to, že, bez vychloubání řečeno, ani to málo, co jsem v tomto oboru vykonal, po mně v tomto věku, v této době a za takových okolností nedokáže jen tak někdo. Vždyť jsem u svrchu zmíněného zesnulého pana doktora Mermanna prošel Fuchsovy Základy lékařství,⁸ Galénovo Malé umění,⁹ sedm knih Hippokratových Aforismů, z Galéna O příčinách nemocí a O příznacích, O močích, O tepech, O léčení horeček, O rozdílech horeček, O otocích, Glaukónovi,¹⁰ Andrea Laurentia ‹2v› v anatomii a Titelmanna ve filozofii¹¹ a nadto jsem vícekrát zmíněnému panu doktoru Mermannovi celých šest let až do jeho blaženého skonu sloužil; tam jsme vždy jednali o lékařských věcech, já jsem poslouchal, a tak jsem studium dokončil soukromě.¹² A to zcela pomlčím o tom, co jsem od mládí vypozoroval ve špitálech a ve vojenském ležení. Vyrostl jsem při zdejších špitálech¹³ od jejich prvních počátků po boku starých pánů lékařů, které nelze dost vynachválit, a zastával jsem je přes 30 let, než jsem je přepustil svému synovi, nejprve v chirurgii, potom i v lékařství, a stál jsem v jejich čele v oboru lékařském i chirurgickém bez jediné stížnosti. V květu svého mládí jsem byl nehodným polním chirurgem slavného nejvyššího generálporučíka pana Christopha Rosswurma¹⁴ v Uhrách v letech 1594 ‹3r› a 1595; po celé české tažení, falcké a před Norimberkem jsem byl rovněž polním lékařem u bavorské armády;¹⁵ a protože jsem až dosud zůstal také abstinentem, vypozoroval jsem toho tolik, jak bude dále obšírněji k slyšení. Z toho jsem se naučil, co je k lékařskému umění nezbytně zapotřebí, a proto jsem nešetřil žádných nákladů, aby se z obou mých synů stali praví lékaři: ne pouzí nominálové, kteří vystačí s prázdným žvaněním a disputováním a ve skutečnosti dokážou málo, jak je dnes u mnohých vidět, nýbrž reálové,¹⁶ kteří by kráčeli na dvou nohou, jak to chce a přikazuje Galénos,¹⁷ totiž na teorii a zkušenosti. K tomu, aby se člověk naučil lékařskému umění, je ovšem třeba dlouhého času a náš lidský život je nadto krátký, jak ‹3v› lze vidět u Hippokrata v 1. knize, 1. aforismu: „Život je krátký, umění však dlouhé, příležitost prchavá, úsudek nesnadný, zkušenost ošidná. Je pak třeba, aby to, co je namístě, konal nejen lékař sám, nýbrž i nemocný, ti, kdo jsou při něm, a vnější okolnosti.“

Proto jsem jim sám ukázal příkladem, s jakou trpělivostí jsem kvůli nim přes těch 30 let zastával špitál svaté Alžběty za roční plat 100 zlatých, a to jen proto, abych je mohl od mládí vychovávat při praxi. Mohu také po pravdě říci, že jsem jistě pitval přes 100 mrtvol a za svou námahu jsem za ně neměl takřka ani haléř; ba mnohokrát jsem měl takové pacienty, že bych na jediném z nich vydělal tolik, kolik činil celý roční plat. Stejně tak jsem při tom vychoval i své dva bratry, Samuela a Daniela Geigerovy, kteří také v obojím oboru v Padově v ‹4r› Itálii promovali; z obou se potom stali doktoři lékařství nikoli ledajací. Starší z nich, Samuel, ovšem v této nešťastné válce a jejím přičiněním zahynul, kdežto mladší, Daniel Geiger, je dosud naživu; toho času je prvním lékařem v Prešpurku¹⁸ a zůstal stálým lékařem už čtvrtého palatina a uherských velmožů.¹⁹ Už dávno předtím také mohl být osobním lékařem Jeho císařského Veličenstva, kdyby byl chtěl, o čemž bych mohl předložit dopisy. A když jsem ho před 14 lety navštívil, ještě mi nemálo děkoval za mé vedení a znovu si pochvaloval, že mu obchůzka nemocných a mé vedení ve špitále v jeho první praxi nemálo prospěly.