Knihovna · Třicetiletá válka · Lékařská a politická rozprava

10. Řezací světnice pro Mnichov. Další rody. Hippokratova přísaha

‹25v› Jak by bylo zapotřebí zřídit něco takového i v této zemi kvůli chudým lidem, kteří jsou obtíženi kamenem, kýlami a podobnými neduhy! Nemusel by to proto být celý řezací dům; stačilo by, aby k tomu byla ve špitále natrvalo a výslovně ‹26r› určena jen zvláštní řezací světnice a stejně tak zvláštní světnička pro oční vady a aby k tomu byli ustanoveni a placeni lidé, kteří by s tím uměli zacházet. Záleželo by ovšem jen na tom, aby se Jeho kurfiřtské Jasnosti¹ dostalo řádné zprávy a připomenutí; a není pochyby, že kdyby byla Jeho kurfiřtská Jasnost řádně zpravena, informována a upozorněna, bylo by náležité opatření nejmilostivěji nařízeno. Protože by to však nemohlo být svěřeno nikomu jinému než některému osobnímu lékaři, všichni ostatní by se snadno vymluvili, že to není jejich povolání, protože nejsou chirurgy, a připadlo by to na mého syna; ten však chce mít jen hladké ruce a nechce se spálit.²

V Ulmu bývali Merklové,³ kteří svrchu zmíněné umění provozovali; jeden z nich za Rudolfa II., v době uherské ‹26v› války, šťastně řezal na kámen říšského pfenikmistra Geizkoflera.⁴

V Kemptenu sídlili Grossové, otec a dva synové; jeden z nich byl ustanoven řezačem a ranhojičem města Norimberka.

V Reutlingenu bydleli Vogelové; poslední z nich byli tři bratři. Jeden z nich, Jakob Vogel, byl ve službě v Mnichově a v řezání kamene proslul tak, že byl písemně povolán do Vídně a do Rakous a užívali tam jeho služeb; z jeho dvou bratrů byl jeden ve službě ve Freisingu, druhý v Innsbrucku.

V Überlingenu u Bodamského jezera bývali Geigerové, kteří provozovali chirurgii, oční lékařství, řezání kamene a léčení kýl; vzešlo z nich pět doktorů lékařství a chirurgie a tři z nich jsou dosud naživu – a co z toho rodu z milosti Boží ještě může vzejít.⁵

‹27r› Tito svrchu vyjmenovaní provozovali toto umění v Horním Německu v minulém století⁶ s chválou, nyní však už skoro všichni vymřeli. Přitom to byli vesměs počestní, dobře usedlí a věrohodní lidé, jimž bylo možno důvěřovat a kteří Hippokratovu přísahu – ačkoli byl on sám i se svými potomky pohan – přece bedlivě zachovávali; co se v ní žádá, následuje zde:

„Přísahou stvrzuji, a svědkem mi je Apollón, ochránce lékařů, že tuto přísahu dodržím neporušenou, pokud na to stačí mé síly a můj úsudek.⁷ Svatosvatě tedy slibuji, že toho, kdo mě tomuto umění naučil, budu mít na místě rodičů, že mu budu živitelem a že mu dobrotivě udělím, čeho bude potřebovat; jeho potomstvo budu pokládat za vlastní bratry. A budou-li se jeho potomci chtít tomuto umění ‹27v› učit, vyučím je bez odměny a bez smlouvy; na naučeních, na výkladu a na celém ostatním umění dám dobrotivě účast svým dětem i dětem svého učitele, ba i ostatním, kteří se písemně zavázali a podle lékařského zákona složili přísahu, nikomu jinému však kromě nich.⁸ Při ošetřování nemocných pak budu, pokud na to stačí mé síly a mé nadání, užívat životosprávy k prospěchu nemocných; před vším, co je napuštěno jedem, a před újmou na zdraví je budu chránit. A nikdy, ať už přemožen prosbou, nebo odměnou, nepodám nikomu zhoubný lék ani nikdy nebudu původcem takové hanebné rady; právě tak nikdy nepodám těhotné ženě čípek vyhánějící plod. Svůj život i své umění povedu čistě a svatě. A nikdy nebudu sám řezat ty, kdo trpí kamenem, nýbrž přenechám tento úkon těm, kdo se tomuto dílu cele zasvětili.⁹ ‹28r› Do kteréhokoli domu vstoupím, budu v něm usilovat o prospěch nemocných a bedlivě se vystříhám toho, aby ode mne vědomě vzešlo jakékoli bezpráví; a zdržím se všeho svádění, a zvláště smilstva, ať budu léčit těla ženská či mužská, svobodných či otroků. Co pak při léčení uvidím nebo uslyším nebo co mimo léčení postřehnu v obecném životě lidí a co se nesluší vynášet, to zahalím mlčením a budu to pokládat za tajemství“ atd. Protože tedy něco takového zachovávali už pohané, tím spíše to mají mít na zřeteli křesťané; vždyť se ani nezdá jinak, než že to podáním přešlo na naše předky, kteří toto pro obecné dobro potřebné a nepostradatelné umění provozovali; ‹28v› ti totiž ze zkušenosti dobře věděli, že se mu nelze vyučit ani je pochopit za dva nebo tři roky, protože je k němu zapotřebí dlouhé zkušenosti. Proto mu neučili nikoho než ve svém příbuzenstvu: otec své syny, a když už zašli daleko, muže svých dcer, kteří mohli být stále pospolu a mohli spolu o všelijakých případech a neduzích rozmlouvat a jednat. Sami se na prodej nenabízeli, nýbrž vyčkávali, kdo o ně bude stát nebo je bude potřebovat; seděli tiše na jednom místě jako usedlí měšťané, aby se vědělo, kde je najít, když jich bude zapotřebí, a v takovém jarmarečním vyvolávání¹⁰ si nelibovali, ba ani se jim o něm nesnilo.