Knihovna · Třicetiletá válka · Lékařská a politická rozprava

3. Mnichovské špitály, trojí rádcové a čím je knížeti dobrý lékař

‹6v› Staří znamenití lékaři, totiž pan doktor Heinrich Münsinger, pan doktor Mermann a pan doktor Adam Faber,¹ všichni již zesnulí, byli svou radou a svými připomínkami u knížecích osob původci a zakladateli špitálů, totiž Bratrského domu, špitálu svaté Alžběty a Josefského domu; než však tyto špitály dospěly k větší dokonalosti, zemřeli. Po smrti řečených znamenitých pánů, někdejších osobních lékařů, se už nenašel nikdo, kdo by projevil podobnou horlivost a měl takové povědomí a znalost italských špitálů nebo kdo by dbal jejich účelu, totiž že takové špitály jsou pravou školou, v níž se mají mladí začínající lékaři cvičit ‹7r› v chirurgii, anatomii, lékárnictví, botanice a chymii. Proto zmíněné špitály z valné části uvázly ve zmatku a dosud zůstávají bez pravé dokonalosti a řádu. Neboť, jak nikoli nerozumně píše Quirinus Pegius v Umění apofthegmatickém na listu 312,² ti, kdo své rady a závěry stavějí jen na nesprávné a nedostatečné zprávě, kterou knížata mají, ač by jim mohli a měli připomenout něco lepšího, ale nečiní to a Božích přikázání ani obecného dobra si tolik neváží, mají být pokládáni za modloslužebníky; ti, kdo všechno stavějí na vládnutí a na starou písničku, nemají před očima Boží přikázání, nehledí na to, zda se obecné dobro zanedbává, nebo ne, všechno stavějí na politickou záminku, všechno jen povrchně lámou přes koleno a přeběhnou to jako kohout přes žhavé ‹7v› uhlí, mají být pokládáni za ateisty; ti pak, kdo ve všem svém počínání hledí, jak se říkává, jen sami na sebe, aby jen jim samým bylo dobře, ať se obecnému dobru vede, jak chce, mají být právem pokládáni za epikurejce.³ A přece, jak píše Hildanus v předmluvě ke svým Pozorováním,⁴ „má každý křesťan dbát spíše o blaho a bezpečí bližního než o vlastní prospěch“.

Ti však, kdo mají před očima především Boží čest a Boží přikázání a vedle toho obecné dobro, to jsou ti, kteří si zasluhují chválu; takoví byli staří lékaři, o nichž byla v tomto spise zmínka. K nim chci počítat i ty lékaře, kteří s pravou věrností dbají o zdraví knížat a potentátů; neboť to jsou ti lékaři, o nichž ‹8r› píše Sirachovec v 38. kapitole, že jsou spolu s lékem stvořeni od Boha a že jsou hodni, „aby od krále dostávali dary“. A stojí-li v téže kapitole, že ti, „kdo hřeší, upadnou do rukou lékařů“, chci tomu na tomto místě rozumět jen o nestřídmosti v jídle a pití a o jejich nezřízeném užívání. Vždyť jakého potřebnějšího, užitečnějšího a milejšího rádce může mít kníže nebo potentát než řádného lékaře, na něhož se může v čase míru, moru i války,⁵ ať nastane cokoli, s plnou důvěrou spolehnout, jako se Alexandr Veliký spolehl na svého lékaře Filipa?⁶ A čeho je celé zemi a obecnému dobru více zapotřebí než zachovat chvályhodného dobrého vladaře při zdraví? Proto je zvykem, že lékaři slouží u knížecích ‹8v› tabulí,⁷ aby tam, kde je toho třeba, knížatům připomínali, jaké vlastnosti má pokrm a nápoj, nebo je při nestřídmosti napomenuli (a nikoli aby tam dělali šašky). Takového lékaře pak mohou užívat i všichni knížecí radové, vyšší i nižší úředníci a s nimi celá obec, protože nikdo nemá glejt proti nemoci a všelijakým tělesným neduhům. A to uznali dokonce i barbaři stejně jako křesťanští potentáti, králové, knížata a páni. Za časů Hippokratových pozval velký král Artaxerxes Hippokrata k sobě a psal Hystanovi, správci Hellespontu:⁸ „Donesla se ke mně sláva umění lékaře Hippokrata z Kóu, jenž odvozuje svůj původ od Asklépia. Dejte mu tedy zlata, kolik bude chtít, a hojně všeho ostatního, čeho má zapotřebí, a pošlete ho k nám. Bude totiž roven předním mužům perským; žádného bohatství přitom nešetři, neboť najít muže, kteří vynikají radou, není snadné.“

‹9r› Erasistratos, zrozený z Aristotelovy dcery, byl – jak uvádí Plinius – za uzdravení krále Antiocha obdarován jeho synem Ptolemaiem sto talenty,⁹ kterážto suma podle Budéova výpočtu činí šedesát tisíc našich zlaťáků.¹⁰

Galénos dostal čtyři sta zlaťáků, když proti očekávání ostatních lékařů vyléčil Boëthovu manželku, která trpěla výtokem z dělohy.¹¹ Za našeho věku Velký Mogul, jeden z Tamerlánových potomků, jenž dosud v Přední Indii vládne převelikým končinám, vykázal lékaři ročně sto tisíc zlatých korun vedle převelikých poct, jak vypravuje Pedro Teixeira.¹²

Za vyléčení papeže Honoria si lékař odnesl deset tisíc; připisuje se to Petrovi z Abana.¹³

Ludvík, král francouzský, dával svému lékaři Jacquesu Coitierovi měsíčního platu deset tisíc zlatých korun, jak uvádí Commynes, a nejen ‹9v› to, nýbrž udělil také amienské biskupství jeho synovci a mnoho veřejných úřadů jeho příbuzným a přátelům.¹⁴

Filip II., král španělský, když se zotavoval ze sedmidenní horečky, poslal svému archiatrovi Franciscu Vallesiovi¹⁵ šest tisíc zlaťáků nad jeho převeliký roční plat; ten mu s díkůvzdáním odpověděl, že nepochybuje, že tak veliký král by mohl darovat i více, kdyby chtěl.

Nejjasnější kníže a pán, vévoda Vilém Bavorský, daroval svému osobnímu lékaři Thomasi Mermannovi za to, že ho vyléčil z bolení hlavy, panství Schönberg před Lesem, k němuž náleželo vyšší i nižší soudnictví.¹⁶

Nejjasnější kurfiřt Maxmilián ‹10r› přeblahé paměti daroval svému osobnímu lékaři Ferdinandu Sagittariovi za to, že ho vyléčil z palčivé horečky, šlechtický statek Hagenau u Braunau.¹⁷

Předešlý arcibiskup salcburský, hrabě z Lodronu,¹⁸ dal svému osobnímu lékaři za to, že ho vyléčil z horečky, vedle zvýšení ročního platu darovat 1000 dukátů.