Knihovna · Třicetiletá válka · Lékařská a politická rozprava

4. Lékař v čase moru

‹10r› Jak mnoho záleží v čase moru na pravém lékaři, který dovede předepsat nejen léky ochranné a léčivé, nýbrž i životosprávu a vše ostatní, čeho je při tom zapotřebí po stránce veřejného řádu, o tom se ve svých spisech zmiňují David Herlicius a Ludwig von Hörnigk, oba výteční lékaři, kteří ‹10v› za moru mnohokrát s chválou léčili.¹ Tomu rozuměl roku 1592 nejjasnější kníže a pán, veleslavné paměti vévoda Vilém, tehdy panující kníže v Bavořích: na připomenutí svých osobních lékařů nechtěl, aby se za morového lékaře bral hned každý lékařský nováček, který teprve přiběhl ze školy, nebo kdejaký vagant, jehož nikdo nezná a o němž se neví, zda je pravý lékař, či ne – jak se stalo roku 1649,² kdy jednoho takového chlapíka přijali. Ten přijal jen skrovný plat, protože se přihlásil spíše ze zoufalství a jinak nevěděl, kde by měl hledat obživu, a věc zastal tak, že ačkoli bylo morem nakažených málo, nevyléčil ani jediného z nich, který by ‹11r› zůstal naživu, ba ani svou vlastní souložnici, kterou měl u sebe; takže tehdejší nosiči mrtvol, kteří při tom už dříve vícekrát byli, pochybovali, zda byl a zda ještě je pravým lékařem; že by ho byl kdy někdo užil při moru nebo za moru, to si podle jeho počínání vůbec nedovedli představit. A nebýt toho, že o věc bylo jinak, po stránce veřejného řádu, postaráno důkladněji, bylo by o ni, pokud šlo o jeho přičinění, postaráno zle. Proto také nejjasnější kníže a pán Vilém, tehdy panující pán, roku 1592 nejmilostivěji nařídil, aby byl při městě vzat pro morem nakažené do služby osobní lékař, který je zběhlý v obojím lékařském oboru, v chirurgii i v lékařství fyzickém, a za tím účelem dal městu doručit revers ‹11v› a rozkaz, že zmíněného lékaře, dokud mor trvá, nebude zaměstnávat jinak, nýbrž že mu má nejmilostivěji jeho plat osobního lékaře tak jako tak běžet dál, aby byli nakažení spolukřesťané opatřeni řádným lékařem; byl jím pan doktor Adam Faber, doktor obojího lékařství. A co je při moru třeba uvážit, o tom bylo řečeno na jiném místě a lze se tomu naučit z moru let 1633 a 1634³ – co škodí, to učí. Tím morem ubylo měšťanstva tolik, že z městské daně vypadla více než třetina, bezmála polovina,⁴ jmění měšťanů se ztratilo, domy a jiné nemovitosti pozbyly ceny, takže vdovám ‹12r› a sirotkům, špitálům, kostelům a klášterům i almužnám přišlo nazmar mnoho tisíc zlatých na věčných platech⁵ a na jiném a vzešla z toho nenahraditelná škoda; jak tomu odpomoci, o tom je řečeno ve výkladu o řádném morovém domě⁶ a bylo to tehdy i vidět.