Knihovna · Třicetiletá válka · Lékařská a politická rozprava

6. Zkoušky bradýřů a lékárníků ve Francii. Lékaři u dvora

‹16r› Takový nepořádek pozoroval ve svých mnohých válkách velemocný král Jindřich IV.¹ a aby jej odstranil, ustanovil toto, jak to popisuje Wilhelm Fabricius Hildanus v předmluvě ke svým Pozorováním: „Když nejmocnější král francouzský Jindřich Veliký, přeslavné paměti, po skončení mnoha těžkých a nadmíru svízelných válek přivedl se zvláštním Božím dobrodiním a pomocí celé své království zpět k pokojnému a mírovému stavu, přikázal mezi mnoha jinými zbožnými nařízeními a zákony hned v prvním roce svého kralování,² aby byl vyslán proslulý a velmi učený chirurg a rovněž ‹16v› osvědčený lékárník spolu s královským notářem, aby přezkoušeli všechny bradýře a lékárníky celého království, které předtím neschválila žádná akademie. Těm, kdo dokázali ve zkoušce obstát, bylo vydáno osvědčení o učenosti zpečetěné pečetí Jeho Veličenstva; neučené a nezkušené však vrchnost každého místa podle příkazu a zákona královského Veličenstva dohnala k tomu, že byli přinuceni zavřít své dílny a lékárny na tak dlouho, dokud své studium nezařídili tak, aby mohli na té či oné akademii království zkoušku podstoupit a obstát v ní.“ Takové zákony a statuta prý lze najít i ve význačných městech, kde se udržuje dobrý veřejný řád, jako je Kolín nad Rýnem, Štrasburk, Norimberk a podobná.

Stejně tak by si ani u dvora nebylo možno přát nic víc, než aby tam byli opatřeni takovými lékaři, ‹17r› kteří by knížecím osobám dovedli v každé době připomenout, čeho je zapotřebí nebo co je třeba činit v čase moru, války i míru a kde by se ve špitálech u nemocných vyskytl nepořádek nebo kde by došlo k pochybení ve věcech chirurgických a lékárnických. K tomu však patří zkušenost, a ta se ne vždy nalézá u těch, kdo bývají knížatům doporučováni v nejvyšším stupni. „Upadli jsme totiž, žel, do takových časů – jak říkají nejmoudřejší dějepisci –, že knížata, protože nemohou mít znalost všech věcí, svěřují je svým důvěrníkům; za důvěrníky pak mají většinou nějaké právníky a lékaře, a to právem, jsou-li to muži dobří a zkušení, avšak velmi nebezpečně a s velkou škodou, jsou-li neřestní, ctižádostiví a mnohomluvní: ať přijde řeč na cokoli, vytasí se s nějakým zákonem nebo příběhem nebo ‹17v› s výrokem z Galéna či s aforismem z Hippokrata, většinou a mnohdy mimo věc, neboť všechno překrucují podle svého smyslu a své náklonnosti; a činí to tím častěji a směleji, když kníže sám nemá o věcech žádnou znalost.“ Neboť i když se v takových sporných případech někdy snad ustanoví za komisaře také lékař, který je však spíše teoretik než praktik a chirurgii vůbec nerozumí, nebo je zčásti sám vinen, pak platí: „Hanba učiteli, když ho usvědčuje vlastní vina,“³ a celá taková komise skončí naprázdno, jak se stalo u městského Bratrského domu.⁴