Staré texty

Knihovna · Třicetiletá válka · Lékařská a politická rozprava

7. Panovníci, kterým chyběl chirurg

‹17v› Že i císaři, králové, knížata, páni a potentáti jsou takovým neduhům podrobeni, to ukazuje zkušenost, ‹18r› jak je vidět z následujících příkladů; měli by proto důvod opatřit se takovými lékaři, kteří by nebyli jen teoretiky, nýbrž i zkušenými chirurgy.

Císař Fridrich III., pan otec císaře Maxmiliána I.,1 dostal ve svém vysokém věku, když už vládl 53 let, studenou sněť na noze; proto mu byla noha odňata, ale přesto na to zemřel. Protože však v tak vysokém věku pochází takový neduh z nedostatku přirozeného tepla a základní vlhkosti,2 proti čemuž uříznutí nohy nepomáhá, měl se takovému starému pánovi podobný katovský zákrok rozmluvit; došlo k němu bezpochyby z nedostatku řádných, zkušených ranhojičů.

‹18v› Karel V. navštívil roku 1532 na předchozí pozvání kurfiřta heidelberského3 a na honu, který byl uspořádán na jeho počest, si zlomil nohu; před snětí byl však zachráněn jen stěží, bezpochyby pro příliš mnoho rad: neboť kdo má příliš mnoho rádců, upadá do omylů mnohých.4 V takových věcech je totiž nejlépe svěřit se jedinému řádnému chirurgovi, a k tomu patří náležitá poslušnost pacienta.

Karel, syn španělského krále Filipa II.,5 spadl z kamenného točitého schodiště nedbalostí těch, kdo na něho měli dávat pozor; tímto pádem si způsobil na hlavě a na lebce různé otoky z vylité krve, které potom zvředovatěly; ‹19r› ač byly otevřeny, nedokázali je španělští lékaři nijak přivést ke zhojení, dokud nebyl z Itálie přivolán Andreas Vesalius, německý lékař a chirurg, rodák z Bruselu; teprve ten zmíněného infanta vyléčil.6

Bratru císaře Ferdinanda II., arcivévodovi Maxmiliánovi, prý jeho neobratný bradýř při pouštění žilou poranil tepnu a vznikla z toho výduť.7 Ačkoli je to stav, který lze v počátku docela dobře vyléčit, musel přece tento arcivévoda zemřít mladý, protože mnoha lékařům i bradýřům chybí zkušenost.

Když byl arcivévoda Leopold z Innsbrucku ‹19v› v Achentalu na jeleních lovech8 a přišlo studené počasí, spadl mu katar dolů na jedno oko a přidala se k tomu růže neboli Glockfeuer;9 arcivévoda na to ve Schwazu ve dvou dnech zemřel,10 protože mu jeho lékaři předepsali obklad a teplo proti přirozenosti tím bylo zahnáno z povrchu do středu těla.11 Svědčí o tom Hieronymus Fabricius ab Aquapendente, kap. 8, list 634, O růži,12 kde se o takovém omylu zmiňuje: když se užijí chladivé obklady, ženou se škodlivé šťávy z povrchu do středu a nemocní umírají takřka náhle, jak se stalo u řečeného arcivévody.

A není nouze o dobré autory, ‹20r› kteří taková léčení věrně popisují, například léčení výdutě, růže a jiných podobných věcí; lékařům chybí jen zkušenost, protože takové knihy nemají, a když je mají, nečtou je; bradýři jim nerozumějí.

U arcivévody Ferdinanda, který zemřel roku 1595, a u císaře Rudolfa II. se rovněž nedostávalo takových lidí: oba zemřeli na sněť, jeden na studenou, druhý na horkou.13 Z toho je vidět, že i u velkých potentátů je nouze o řádné zkušené chirurgy. Staří však, a to knížata lékařů a lékařství (o těch prastarých, jako o Asklépiovi, Machaónovi a Podaleiriovi, od nichž lékařství od počátku pochází, ani nemluvě),14 jako Hippokratés, Galénos, Aetios, ‹20v› Paulos z Aiginy, Cornelius Celsus, Avicenna a jiní, byli chirurgy, jak dávají poznat jejich spisy;15 vždyť žádný lékař, i kdyby o chirurgii uměl řečnit, nemá být proto pokládán za chirurga, nýbrž jen ten, kdo dovede sám přiložit ruku.16

Vysvětlivky

  1. Císař Fridrich III. (1415–1493), římský král od roku 1440. Roku 1493 mu byla v Linci odňata noha a několik týdnů nato zemřel.↩

  2. Podle galénské nauky udržuje život vrozené teplo, které se živí základní vlhkostí těla jako plamen olejem v lampě; ve stáří obojího ubývá, až teplo zhasne.↩

  3. Císař Karel V. (vládl 1519–1556); falckým kurfiřtem sídlícím v Heidelbergu byl roku 1532 Ludvík V.↩

  4. Konec věty je v rukopise latinsky. Je to obměna staré stížnosti na množství lékařů u jednoho lůžka (srov. výrok „zahubil mě zástup lékařů“, připisovaný císaři Hadriánovi).↩

  5. Don Carlos (1545–1568); roku 1562 spadl v Alcalá de Henares ze schodů a těžce si poranil hlavu.↩

  6. Andreas Vesalius (1514–1564), profesor anatomie v Padově a autor díla De humani corporis fabrica (1543), později osobní lékař Karla V. a Filipa II. „Německý“ je míněno široce, jako příslušník říše; Vesalius byl Brabanťan. V době infantova úrazu byl nejspíše už ve službách španělského dvora, takže ho z Itálie přivolávat nemuseli.↩

  7. Nejspíše arcivévoda Maxmilián Arnošt Rakouský (1583–1616). Výduť po pouštění žilou byla známá nehoda: v loketní jamce leží pod žilou pažní tepna a neopatrný vpich ji mohl naříznout.↩

  8. Achental je údolí v Tyrolsku u jezera Achensee, lovecký revír tyrolských zeměpánů. Jelení lovy (Hirschfeiste) se konaly koncem léta, kdy jsou jeleni před říjí nejtučnější.↩

  9. Katar je podle staré nauky hlen, který stéká z hlavy a „padá“ na některý úd. Růže (erysipelas) je prudký zánět kůže; Glockfeuer je nejspíše její lidové německé jméno (význam slova je znám jen ze souvislosti).↩

  10. Arcivévoda Leopold V. Tyrolský (1586–1632), bratr Ferdinanda II., zemřel v září 1632 ve Schwazu v údolí Innu, nedaleko ústí Achentalu.↩

  11. „Teplo proti přirozenosti“ je chorobný žár zánětu. Podle tehdejší nauky se na růži nesměl dávat chladivý obklad, protože chorobnou látku, zkaženou tělesnou šťávu, zažene z povrchu dovnitř k ušlechtilým orgánům.↩

  12. Hieronymus Fabricius ab Aquapendente (Girolamo Fabrizi d’Acquapendente, asi 1533–1619), profesor anatomie a chirurgie v Padově; jeho chirurgické spisy byly v 17. století základní příručkou. Autor odkazuje na list některého vydání; číslo kapitoly je v rukopise psáno číslicí 8.↩

  13. Arcivévoda Ferdinand II. Tyrolský (1529–1595) a císař Rudolf II. (vládl 1576–1612), který zemřel v Praze, podle dobových zpráv na sněť nohy. Který z obou zemřel na kterou sněť, autor neříká.↩

  14. Asklépios je řecký bůh lékařství; Machaón a Podaleirios jsou jeho synové, lékaři řeckého vojska před Trójou v Homérově Iliadě.↩

  15. Hippokratés (5.–4. století př. Kr.), Galénos z Pergamu (2. století), Aetios z Amidy (6. století), Paulos z Aiginy (7. století), římský encyklopedista Aulus Cornelius Celsus (1. století) a perský lékař Avicenna (Ibn Síná, † 1037); všichni psali také o chirurgii.↩

  16. Narážka na původ slova chirurgie (řecky „práce rukou“).↩