Knihovna · Francouzská revoluce · Paměti Louveta de Couvray

I. Počátky Revoluce: od roku 1789 ke sporu o válku (1789–1792)

[Louvet píše tuto první část pamětí na podzim 1793 v úkrytu v Saint-Émilionu, postaven mimo zákon a stíhán jako girondista. Vrací se v ní do let 1789–1792: líčí, jak dopisoval Faublase, jak ho strhla Revoluce, své první politické spisy a divadelní hry, vstup mezi jakobíny, petici proti princům a spor s Robespierrem o válku s Rakouskem; cestou odbočuje k pozdějším osudům lidí, o nichž mluví. V dřívějších vydáních pamětí tato kapitola chyběla.]¹

Nechť tu nikdo nečeká stručnost, řád ani jakýkoli půvab slohu, ba ani podrobné vyprávění. Co slibuji, jsou prosté poznámky, rychlé a věrné. Neřeknu všechno, ale všechno, co řeknu, bude nejpřesnější pravda. Dosvědčuji to před Bohem… příroda, nebo Bůh? co na tom?… dosvědčuji to před Bohem, který mě zkouší a před nímž snad už zítra… Ano, zajisté, může se stát, že mě už zítra bezbožná frakce, která nás pronásleduje, objeví a zavraždí. Abych využil těchto chvil, z nichž každá může být poslední, musím si tedy pospíšit a z mnoha zajímavých skutečností vybrat ty nejpodstatnější; a to všechno ať pak slouží jen jako pamětní záznamy, stane-li se, že díky péči nejněžnější a nejvelkodušnější z žen a několika šlechetných přátel uniknu pronásledování tyranů své vlasti a budu moci jednoho dne v osvobozené Francii… (a nechť vyteče všechna má krev, bude-li jí k jejímu osvobození třeba!), anebo, není-li už taková naděje dovolena, v jediné svobodné zemi, která na světě zbude;² stane-li se, pravím, že budu moci uskutečnit rozsáhlý plán, který jsem pojal: sblížit všechna období, shromáždit všechna fakta, napsat konečně stručné dějiny prvních časů Revoluce a podrobné dějiny onoho Konventu, jehož vinou zahynula Republika, kterou měl upevnit.

Právě ti, kdo ji zahubili, mě budou vinit, že jsem pracoval proti ní. Ukáže se, že jsem byl jedním z jejích zakladatelů. Oni chtěli založit jen svou ohavnou tyranii… Uklidněme se. Ale jak má člověk stále držet na uzdě své rozhořčení, když se v myšlenkách vrací k prvním pracím, které Republiku připravily, a vzpomene si, jak křehké už bylo dílo jejího ustavení právě v době, kdy je jejich zločinná ctižádost zmařila?

Přiznávám dále, že když házím tyto poznámky na papír, je jedním z mých cílů především položit vedle sebe – aniž je ovšem rozvádím, neboť se mi nedostává času – hlavní skutečnosti, z nichž vysvitne pravda, že dantonovci, nynější spojenci Rakouska a dlouho tajní spojenci Vendée,³ nás ustavičně pomlouvali, aby zahubili mne i všechny mé důstojné přátele; a že jim k tomu stačilo přisvojit si všechny naše ctnosti a nám přičíst všechny své zločiny. Ať si ostatně nikdo nemyslí, že mé pero vede planá samolibost. Ne; v naději, že rozehřeji několik šlechetných duší a že tak dříve či později vzbudím svobodě mstitele, chci mužům hodným toho, aby ji vzkřísili, zanechat zprávu o pracích, které ji, jak se zdálo, zakládaly. Čest republikánů 18. století nepatří jim, patří stoletím, která přijdou. Je to užitečný svěřený statek, který je třeba odevzdat bez poskvrny i těm nejzazším z našich potomků. Vzpomínka na nešťastnou ctnost plodí zase ctnost; a doufejme aspoň, že ve věčném zápase republikánství s tyranií nebudou svobodní lidé vždycky podléhat.

Faublas, Lodoïska a pád Bastily

Psal se počátek roku 1789. Zavřel jsem se u přítele na venkově, dvě míle⁴ od Paříže. Dokončoval jsem Faublase, dílo lehkovážné, na jehož dokončení mi však záleželo, protože mi mělo zajistit onu nezávislost, která mi byla tak drahá, a opatřit mi prostředky, abych mohl v některém koutku země ukrýt svou šťastnou lásku s tou, které jsem říkal Lodoïska.⁵ Pracoval jsem tedy na Konci lásek, a pracoval jsem po svém, to jest naprosto osaměle, vzdálen všeho styku se světem, jaksi vyškrtnut z počtu živých, aniž jsem si dopisoval třeba jen s ní, cele oddán svým vybájeným postavám. Nikdy jsem totiž nedokázal jako tolik jiných několikrát za den odložit dílo obraznosti a zase se ho chopit. Musím se mu oddat nedílně, bez rozptýlení. Vytrhne-li mě nějaký vetřelec ze snění, stěží se do něho vracím; kdyby mě chodili vyrušovat často, dostavila by se nechuť; zato však, ponechán zcela sám sobě, skládám s největší rychlostí.

Tak jsem na podzim 1788 napsal první polovinu Konce lásek, nechal dílo po celou zimu odpočívat a na jaře 1789 napsal jeho druhou polovinu.

Když jsem vyšel ze svého venkovského ústraní, kam za mnou nikdo nemohl přijít a vyprávět mi, co se děje, octl jsem se rázem v novém světě. To už nebyla loňská Francie: déle než šest týdnů zasedaly generální stavy. Pln občanské zvědavosti vyrážím do Versailles. Vcházím do sálu; bylo to 14. nebo 15. června. Mluvil Target.⁶ Target, jak každý ví, nebyl nejvýmluvnější z poslanců obcí; ale měl jakýsi cit, ale prokazoval tehdy jakousi odvahu; ale já poprvé slyšel veřejně mluvit o právech lidu. Má duše byla uchvácena. Vracel jsem se zaujat myšlenkou, že nemohu-li věci lidu sloužit jinak, musím začít vydávat noviny.

Avšak jestliže se v mém srdci náhle rozhořela žhavá láska k Revoluci, nalezla tam jinou lásku, která byla sice starší, ale o nic méně živá. Budu moci jednou v ústraní napsat příběh svého mládí, svého soukromého života? Pak ji všichni poznají celou, tu vzácnou ženu, obdařenou všemi přednostmi ducha, duše i srdce; a nebyl jsem hoden její lásky, nebudou-li ji ti, kdo mě dočtou, zbožňovat. Pět měsíců jsem byl zbaven štěstí vidět svou Lodoïsku; nechal jsem všeho a spěchal k ní, dvacet mil od Paříže. Nemohla se v té době odloučit od manžela ani od matky, a abych v Paříži založil noviny, byl bych musel žít odloučen od ní; záměr s novinami byl tedy opuštěn, aniž jsem se o něm své přítelkyni vůbec zmínil. Zajisté mě omlouvá živá a stálá vášeň, kterou smíme nazvat svatou. A přece: jsem před vlastí bez viny?

Zatím zpupný odpor šlechty a duchovenstva dával Revoluci uzrát; nevěřil jsem ostatně, že je už tak docela blízko. Byl jsem v N***, u své drahé Lodoïsky, když tam dorazila nejúžasnější ze zpráv. Říkalo se, že Bastila je dobyta, ale že to vítězství stálo vlastence nejméně sto tisíc mužů.⁷ V tu chvíli jsem si jako první, či lépe řečeno jako jediný v N***, připjal onu trojbarevnou kokardu, o níž se říkalo, že byla vydobyta za cenu tolika krve. Lodoïska nastříhala stuhy, aby mi ji zhotovila. Jak vylíčit vytržení, s nímž byla ta kokarda dána a přijata? Klečel jsem u nohou své něžné přítelkyně. Skrápěl jsem slzami její ruku a pak ji tiskl k srdci, které tlouklo tak prudce! Byla to směs vlastenectví a lásky, kterou je těžko dobře vystihnout. Pyšný na novou ozdobu, jež krášlila můj klobouk, šel jsem se projít městem, kde ta odvážná novota upoutala všechny pohledy. Někteří z těch, jimž se tehdy říkalo lid, tleskali. Běda! jak jsem tehdy mohl tušit, že mě pomluvami zoškliví právě té třídě lidí, jejíž štěstí jsem si vždy tak vroucně přál! Co se týče těch z lepší společnosti, v N*** ještě všemocné, ti na mě hleděli s hrůzou, a není pochyb, že kdyby se zpráva hned nazítří nepotvrdila se šťastnějšími podrobnostmi, byl bych ztracený člověk.

Nazítří se tedy potvrdila, ale stále ještě s okolnostmi nepravdivými nebo zveličenými. Tvrdilo se například, že Paříž je obležena. Chtěl jsem, slabý jedinec, běžet na pomoc svému rodnému městu. Vždy šlechetná Lodoïska tomu nebránila. Jen mi poradila, abych počkal ještě den, až se o věcech ujistíme. Ten den nám přinesl jistotu, že Paříž, plně vítězná, se nemá čeho bát, a štěstí mého pobytu v N*** se prodloužilo.

Veto a říjnové dny ve Versailles

Když jsem se vrátil do té Paříže, která se mému srdci stala ještě dražší, zmítala Francií velká otázka barbarského veta. Já, který jsem se pohoršoval nad tím, že národ, o němž se říká, že je svobodný, má ještě krále, jsem nechápal, jak se kdo může vážně ptát, zda se sluší, aby jeden člověk směl pětadvaceti milionům lidí zabránit chtít. Sekce byly shromážděny. Běžel jsem do své, do sekce Lombards,⁸ která si od té doby až do 10. srpna včetně získala a uchovala velkou pověst občanské rozhodnosti, jež nevylučovala rozvahu; a mohu říci, že za svou slávu nejednou vděčila mé práci. Při této příležitosti jsem jí byl obzvlášť užitečný. Vládli tam aristokraté, samí lidé od soudu. Chtěli absolutní veto. Téměř sám s Blandinem, pozdějším smírčím soudcem, který má dnes to neštěstí, že náleží k revolučnímu tribunálu, jsem potíral ty soudní zástupce, velké stoupence absolutního veta. Mluvil jsem několikrát, dohromady skoro pět hodin, a s velkým úspěchem. Nakonec jsem prosadil usnesení, které veto zavrhuje, usnesení, k němuž se připojila většina sekcí; nebylo to nic platné, neboť bylo odhlasováno suspenzivní veto na pět let.⁹ Velice mě to zarmoutilo. Republikán méně horlivý, ale obratnější by se byl zaradoval. Byl by viděl, že má-li království ve Francii zahynout, může se to stát jen zneužitím příliš velké moci, která mu byla ponechána.

Koncem září má přítelkyně podlehla touze spatřit Ústavodárné shromáždění, tehdy tak vznešené. Společně jsme se ubytovali u mého přítele ve Versailles, kde jsme byli ještě 4. října, v den proslulý orgiemi dvorských vojáků.¹⁰ Právě toho večera jsme zašli k jisté paní Salle, vlastence ve Versailles známé. Naneštěstí měla v tělesné stráži synovce, na jehož jméno si nemohu vzpomenout. Ten mladík se náhle objeví, ještě celý rozpálený hrdinskými kousky z té hanebné hostiny. Vyprávěl nám o tom hodokvasu a vychvaloval všechny jeho ohavné podrobnosti. Dovolil si rouhat se Revoluci a vyhrožovat Paříži. Bylo tam dvacet vlastenců a mezi nimi tři nebo čtyři poslanci; a přece každý, jat panickou hrůzou, mlčel, a to mlčení bylo tím pokořující, že před příchodem toho šlechtického panáčka celá společnost mluvila jeden přes druhého a v dobrém smyslu. Teď byla teta jediná, kdo se odvážil drzému synovci trochu odporovat. Jeho chvástání mě udivovalo méně než neslýchaná zbabělost těch poslanců, kteří bez jediného slova odpovědi trpěli, aby před nimi někdo vláčel Shromáždění blátem.

Několik minut jsem zůstal při své obvyklé úloze pozorovatele a měl jsem z té scény jakési zlomyslné potěšení. Bylo však takového druhu, že jsem se jím nemohl kochat dlouho. Zmocnilo se mě rozhořčení a stále rostlo. Přece se mi podařilo je ovládnout, a když mladík dopověděl, pustil jsem se do něho svým nejklidnějším tónem a s obdivuhodnou chladnokrevností tak tvrdě, jak jen to šlo. Nikdy nebylo podivnějšího protikladu než naprostý klid mého držení a kypící žár mých slov. Nebylo už možné, aby mi ten otrok, ať byl jinak sebezbabělejší, odpověděl jinak než vyzváním na souboj. Učinil tak. V prvním hnutí jsem už vycházel ven. Lodoïsčin pohled mi připomněl mé zásady a mou povinnost.

„Ne, ne, pane,“ řekl jsem mu, „všechny předsudky odumírají, čas soubojů minul. A odkdy si ostatně vy šlechtici vážíte lidí mé kasty natolik, abyste se s některým z nich zahazovali v souboji? Příliš dlouho jste se vy, lidé meče, církve a taláru, spolčovali k útisku lidu, který se nemohl bránit, protože jste ovládali umění jej rozdělovat. Dnes přišla řada na nás, dnes mají lidé drtit urozené pány svou masou. Mohl bych tedy spravedlivou odvetou využít výhody počtu. Přesto to nechci; chci si však zvolit chvíli a místo boje. Vaše tělesná stráž,“ dodal jsem, jako by mi to vnukla jakási vyšší moc, „vaše tělesná stráž žádá občanskou válku. Bude ji mít. Volá naše Pařížany: naši Pařížané přijdou. Pane, toho dne opusťte svou eskadronu, odvážíte-li se; i já vystoupím z řad: dávám vám dostaveníčko mezi oběma vojsky, před mříží zámku.“ Mladík zmlkl, a když nazítří večer pařížské vojsko dorazilo, jako by se mé proroctví mělo vyplnit, volal jsem ho marně.

Večer 5. října [1789] je znám do podrobností. Mohu o něm říci jen tolik, že jsme má Lodoïska a já šli kolem zámku právě ve chvíli, kdy několik mužů tělesné stráže, kteří nás div neporazili, uhánělo tryskem se šavlí v ruce a svádělo šarvátky s prvními hloučky přicházejícími z Paříže; že jsme ona i já procházeli řadami flanderského pluku a vybízeli vojáky, aby nestříleli na své bratry; a že jsme se o dobrou hodinu později octli uprostřed prvních výstřelů, jimiž několik mužů tělesné stráže uvítalo první došlé prapory.

Zanedlouho nato vyšel Mounierův manifest proti dnům 5. a 6. října.¹¹ Vyvrátil jsem jej v brožuře nazvané Paris justifié (Ospravedlněná Paříž). Byl to můj první politický spis. Měl jakýsi úspěch. Hájil jsem v něm Pařížany a Revoluci. Nemluvil jsem v něm o orleánské frakci,¹² ačkoli nebylo nesnadné postřehnout, že na to hnutí měla nesmírný vliv. Nemluvil jsem o ní, neboť bych se nikdy nebyl dokázal přimět k chvále ctižádostivého prince, který se zřejmě chápal věci lidu jen proto, aby ukojil svou zášť vůči Antoinettě a dosedl na trůn Ludvíka XVI. Neměl jsem však ani podávat zbraně proti němu dvoru, už tak příliš mocnému. Bylo třeba se vystříhat oslabení strany, o kterou se věc lidu mohla opřít; strany zajisté nebezpečné, jakmile by jejím záměrům už nepřekážela žádná moc, ale prospěšné teď, kdy zjevně spiklenecký dvůr měl ještě tolik moci.

Lid a ti, kdo pro něj upřímně pracovali, sevřeni mezi těmito nepřátelskými frakcemi, museli usilovat o to, aby jednoho potírali druhým: tyrana, který vládl, i toho, který vládnout chtěl. Ale jakmile by byl první sražen, bylo třeba upřít všechnu pozornost na druhého, obrátit proti němu všechno úsilí a neopustit ho dřív, než bude zničen. Řekl jsem to přátelům hned nazítří po 10. srpnu; měli za to, že se plaším příliš snadno, a měli za to ještě i tehdy, když jsem jim v Konventu otevřel cestu obžalobou Robespierra.¹³ Pohrdli těmito nepřáteli Republiky; a odtud pocházejí všechny pohromy, které dnes stíhají mou nešťastnou vlast.

U jakobínů; romány a komedie

Když byl král přiveden do Paříže, byla založena Společnost jakobínů. Při jejím zrodu bylo těžké být do ní přijat, nebyl-li člověk poslancem. O kandidátovi se přísně rokovalo. Nejvroucnější vlastenectví nestačilo; bylo ještě třeba, ať už jako spisovatel nebo jako řečník, slibovat nějaké nadání. Ona brožura, Paris justifié, mi vynesla přijetí; společnost tehdy neexistovala ještě ani dva měsíce; a když v červenci 1791 došlo k onomu pověstnému rozkolu,¹⁴ neváhal jsem ani chvíli. Byl jsem zase jedním z prvních, kdo byli znovu zapsáni do rejstříků jakobínů, kteří si mě ponechali, neříkám bez obtíží, ale mohu říci s radostí; je pravda, že jsem tam tehdy neranil ničí samolibost a nevzbudil závist žádného druhu. Přišel jsem tam a zůstával jsem tam ne proto, abych se ukazoval, nýbrž abych se poučil, spokojen se svou úlohou pozorovatele; přesvědčen, že své zemi slouží na tribuně dost jiných řečníků, omezoval jsem se na to, že jsem posuzoval lidi a události. Ve své sekci jsem však mluvil, protože tam bývala aristokracie často v přesile a muži chyběli.

Tak uplynuly téměř dva roky. Spokojen, že Revoluci sloužím v místech, kam se málokdo hrnul, a ani nepomýšleje na to, abych se ukazoval na oněch ctižádostivých tribunách, kde tolik mluvků až příliš překáželo hrstce řečníků hodných toho, aby tam stáli, přesvědčen, že má vlast má bezpočet obhájců schopnějších, než jsem já, s oblibou jsem po ten čas setrvával v politické nepovšimnutosti, která mi ponechávala volnost žít uprostřed rodiny a přátel a oddávat se často na venkově, který byl mou rozkoší, a téměř vždy po boku Lodoïsky oněm literárním pracím, k nimž mě táhla převládající záliba. Jejich předmětem však byla vždy Revoluce. Roku 1790 jsem dal vytisknout malý román ve třech svazcích nazvaný Émilie de Varmont, ou le Divorce nécessaire, et les Amours du curé Sévin (Émilie de Varmont aneb Nezbytný rozvod a Lásky faráře Sévina).¹⁵ Ten název dost zřetelně hlásá, že mravním cílem díla bylo ukázat nutnost rozvodu a manželství kněží. Roku 1791, když byl zveřejněn pilnický pakt, jsem za šestatřicet hodin spíchl jakousi komedii-frašku, velmi veselou, velmi satirickou a především velmi vlasteneckou; jmenovala se La Grande Revue des armées noire et blanche (Velká přehlídka černé a bílé armády).¹⁶ V Molièrově divadle měla pětadvacet představení. Nebyla vytištěna, protože jsem měl dvě další, o jejichž uvedení jsem usiloval, a hodlal jsem je vytisknout všechny najednou.

První z těch dvou jsem začal na jaře 1790. Měla zprvu pět dějství; později jsem ji zkrátil na tři. Nazval jsem ji L'Anobli conspirateur, ou le Bourgeois gentilhomme du XVIIIe siècle (Nobilitovaný spiklenec aneb Měšťák šlechticem 18. století). Hlavním hrdinou byl pod jiným jménem jistý Augeard, generální pachtýř, který byl obviněn, že pro dvůr vypracoval plán kontrarevoluce a únosu krále, a kterého právě očistil úslužný Châtelet.¹⁷ Ostatní postavy bylo snazší poznat. Byli to abbé Maury, mladší Mirabeau¹⁸ a několik jiných téhož druhu. Zahrnul jsem je směšností snad nesmazatelnou; hlavní rány jsem však mířil především proti šlechtickému předsudku vůbec. Jsou mezi nimi tak silné, že by se zdály smělé i dnes; a přece si povšimněte, že hra byla hotova šest týdnů před dekretem, který zrušil šlechtictví [19. června 1790].

Když jsem své dílo četl hercům Comédie-Française, uvedl jsem je do velkých rozpaků. Byla to doba, kdy jim jejich dobře známé aristokratické smýšlení vyneslo krutou válku; báli se, že kdyby mě odmítli, přidělali by si dalšího nepřítele. Ale jak by na druhé straně mohli svolit, že budou hrát komedii tak prudce vlasteneckou! Pořádně ploché, pořádně nudné, pořádně bezvýznamné otřepané fráze a nějaká směšná pantomima jako Dobytí Bastily, to ještě ujde! Ale sarkasmy proti dvoru, prudká satira na vžité předsudky, zkrátka ridiculum acri komedie,¹⁹ jak něco takového hrát! Ten, jehož trápení mě při čtení bavilo nejvíc, jehož netrpělivost se dala zastřít nejméně, kdo se ocitl ve stavu nesnesitelné úzkosti, byl Naudet, herec mizerný, občan ještě horší, zběsilý feuillant od té doby, co se už neodvažoval vystupovat jako zuřivý aristokrat.

A přece je to týž člověk, který později, vyslán Výborem pro veřejné blaho, přišel pod záminkou výzev k míru provozovat řemeslo špeha a sansculota v departementech Eure a Calvados, rozsévat v Évreux a Lisieux pomluvu a korupci a rozložit departementní armádu²⁰ asignáty, které národu ukradli ti montagnardi, jimž dělal lokaje. Je to týž člověk, který se opovážil přijít do Caen, právě když jsme odtamtud odcházeli, přemoženi miliony, které tam dal rozházet, a vinit nás z rozkrádání, z podvodu a z royalismu. Je to ten člověk, který se z kontrarevolucionáře stal montagnardem, dnes se prohlašuje za republikána a mne vydává za aristokrata. A budu-li mít někdy čas nahradit tyto zápisky o svém soukromém příběhu pamětmi k obecným dějinám Revoluce, uvedu mezi vůdci montagnardů a jejich hlavními zřízenci tisíc jedinců tohoto druhu. Co říkám? Budu je moci s důkazy v ruce uvést skoro všechny.

Odbočka: kým byli dnešní „republikáni“

Uvedu Chabota, který ještě roku 1790 s mošnou na zádech žebral o chléb pro své kapucínské hnízdo a zakrátko po smrti nejschopnějšího, nikoli však nejctnostnějšího z našich ústavodárců kázal v Avignonu plytké kázání, jehož název říká vše: Mirabeau, obnovitel náboženství a opora trůnu; i jeho důstojného druha Châlese, který v téže době psal pro mnichy proti filosofům a pro císaře proti Belgičanům;²¹ Dubois-Crancého, který nedlouho před rokem 1789 vedl velký proces o zachování svého domnělého šlechtictví; Héraulta de Séchelles, pleticháře, jakého svět neviděl, jenž stále počítal, nakolik mu záleží na tom, aby se ukazoval vlastencem; Thuriota, prvního pokrytce Francie, který bez ustání pracoval na povýšení Philippově; a pana de Châteauneuf-Randon z houfu přívrženců revizorů, dnes paliče měst a vraha Lyoňanů;²² božského Lepeletiera, roku 1788 prezidenta parlamentu, který 23. června 1789 zůstal s většinou šlechty v horní komoře, roku 1791 byl revizorem pod velením Lamethů, v první polovině roku 1792 zapřisáhlým přítelem zákonů, potom roku 1793 anarchistou, moralistou, kazatelem plenění a vraždy, pročež byl sám zavražděn a díky panu Barèrovi uložen do Pantheonu.²³

Přes hrůzu, kterou ve mně budí pouhé jeho jméno, uvedu jejich boha Marata, který v době útěku do Varennes žádal korunu pro Orléanse a žádal ji znovu hned nazítří po 10. srpnu; který o tři týdny později, uprostřed mrtvol v Abbaye, když už byly podepsány rozkazy k smrti Brissota a Rolanda, vylepoval spolu s chvalořečí na Robespierra a Dantona žádost o triumvirát; který v téže době mocí dýk učinil sebe i Philippa zástupci lidu; který už v listopadu nato vykreslil téměř celý Konvent i nynější režim v nejohyzdnějších barvách a proti tolika zlům označil plenění za spasitelný prostředek a obnovení moci jediného muže za neomylný lék; a který konečně ještě večer 2. června 1793 vyzýval svůj lid, aby si dal vůdce.²⁴

Uvedu Robespierra, který počátkem roku 1792 napínal všechny síly, aby se nevedla válka s Rakouskem, už tehdy psal ve prospěch ústavy z roku 1789 a koncem července téhož roku svolával pomstu lidu na republikány Zákonodárného shromáždění, kteří nechtěli prostě a jednoduše dekretovat sesazení.²⁵ Prosté suspendování krále a svolání nového zastupitelského sboru, vedoucí najisto ke zrušení království, totiž nemohlo ukojit ctižádost Robespierra a jeho přisluhovačů. Dekret o sesazení se jim hodil lépe: neboť v tom případě byl podle ústavy z roku 1789, která by zůstala nedotčena a za jejíhož obhájce se Robespierre vydával, královský princ nezletilým králem a Orléans regentem. To znamená, že by se vší pravděpodobností – hmatem, který je starším Bourbonům dosti běžný a který se dobře snáší s morálkou Maratových přátel – nedovolila vleklá choroba mladému princi dosáhnout zletilosti; Orléans by kraloval. Mýlím se: stejně neschopný jako prostopášný, byl by vláčel svůj život v nejšpinavějších rozkoších; za krále bychom pod jeho jménem měli hlavní strůjce jeho zločinů. A hle, takoví lidé namlouvají pošetilému davu, že my jsme royalisté a oni republikáni.

Je ještě jeden, kterého bych měl uvést, ale ve zvláštním dlouhém článku, ale tak, že bych ho vykreslil vší silou svého štětce, neboť hanebnosti toho zrádce nejsou všechny dost známy. Vylíčím ho, Barèra,²⁶ francouzského Narcise, toho Barèra, který roku 1790 hájil věc královských domén; roku 1791 se dal zapsat na ostudnou listinu feuillantů; roku 1792, v hrozných zářijových dnech, vstoupil do Dantonovy justiční rady; Barèra, který byl v té době stejně jako v dobách dřívějších členem rady Orléansovy a jeho žoldnéřem za dvanáct tisíc liber ročně a který se šplhá vzhůru tím, že podle svých zájmů ustavičně mění řeč i chování: zprvu obviňoval generální radu pařížské Komuny, mluvil o potlačení buřičských sekcí, velebil odvahu Rolanda, jehož ctnost byla tehdy marně pomlouvána; podporoval návrh na vyhnanství Philippovo; zahrnoval Brissota zaslouženou chválou a Marata zaslouženým opovržením; podepsal s Vergniaudem, Barbaroux, Gensonné, Pétionem, Sieyèsem a Condorcetem krásný návrh opravdu republikánské ústavy,²⁷ v němž sám nevypracoval nic než jednu hlavu, jedinou špatnou, která se tam našla, totiž o soudnictví; často zachraňoval Robespierra, mnou obžalovaného, tím, že ho zesměšnil, pod záminkou, že za diktátory je třeba trestat jen ty, kdo mají poklady a armády.²⁸

Pak hájil generální radu, když zmocněla, ochraňoval sekce, když zctižádostivěly, a když Roland upadal, urychlil jeho pád; tleskal vzbouření, které donutilo Senát, aby si Philippa ponechal; několik dní před 31. květnem odložil všechen stud natolik, že se odvážil prohlásit z národní tribuny, „že mezi Brissotem a Maratem nerozhoduje“; a konečně v době 2. června, v době navěky poskvrněné triumfem lupičů, on, Barère, teď ze všech nejnestoudnější, rozvinul ve Výboru pro veřejné blaho všechnu tyranii králů; ohavnou směsicí zbabělé pomluvy a chladné krutosti obviňoval z royalismu a zasvěcoval popravišti Brissoty, Pétiony, Condorcety, všechny nejhrdější republikány a všechny jejich nejdůstojnější žáky; vyčerpával poklady i armády Francie: její poklady, aby úplatnými pletichami zastavil nejoprávněnější, běda! a nejnešťastnější z povstání, a její armády, aby je obrátil proti ní samé, aby v Marseille poštval zloděje proti občanům; aby právem pobouřený Toulon vehnal v záchvatu zoufalství do rukou ciziny; aby prolil proudy francouzské krve v ulicích Bordeaux, toho Bordeaux, které příliš plýtvalo hrozbami nebo příliš skrblilo činy; aby obrátil v popel město Lyon, napříště zvěčněné slavným odporem.²⁹

Vylíčím konečně toho Barèra, který s krasoduchem Saint-Justem, těžkopádným Héraultem, nevědomým Couthonem a žvanilem Jeanbonem Saint-André spíchl onu ohavnou ústavu, kterou nazývají vznešenou,³⁰ to dílo hluboké nepravosti, v němž je vláda anarchie připravena tak, že z ní musí nezadržitelně vzejít obnovení království; ten nový zákoník našeho otroctví, jemuž vskutku chybí už jen článek, který nám pod záštitou spolčené Hory a Rakouska dá za krále – nikdy jsem neřekl Marata, neboť taková zrůda musela bídně skončit; už neřeknu Orléanse, neboť teď, kdy se bez něho mohou obejít, budou ho moci popravit, i aby odklidili nepohodlného soupeře, i aby nás znovu pomluvili; neřeknu Robespierra, neboť jsem dávno předpověděl a dnes opakuji, že v den dělení moci rozbijí spoluviníci toho krvežíznivého hlupáka svého druha jako křehkou sklenici; říkám však: nejlstivějšího ze spiklenců, nejúhlavnějšího nepřítele francouzské Republiky – Dantona.³¹ Ano, bude-li mi dáno napsat dějiny Konventu, vylíčím ho, toho Barèra, jemuž Guadet³² na jednom z našich prvních zasedání až příliš mírně předpověděl jeho osud. Ten nízký lichotník k němu přistoupil, blahopřál mu ke znovuzvolení a těšilo ho prý, že ho v Konventu nachází. „A mne,“ zvolal náš přítel, „mrzí, že vás tu vidím, neboť vás znám dost, abych si byl jist, že se tu zneuctíte“; že si tu zasloužíte hrůzu řádných lidí všech věků, byl by Guadet řekl, kdyby bylo lze předvídat, že podřadný pletichář strojeného ducha, úzké hlavy a zbabělé, nízké duše bude schopen jakési energie, byť i ve zločinu.

Komedianti a ředitelé; rozhodnutí z konce roku 1791

Nechť se mi tato odbočka promine, neboť se mi jich přihodí víc. Vracím se k svým hercům z Comédie-Française. Zbavili se mě velmi obratně. D'Azincour,³³ jejich hlavní vyslanec v této věci, mi přichází oznámit, že herci mou hru s radostí přijímají, ale upozorňují mě, že může být hrána, až na ni přijde řada. Jenže jejich repertoár byl jako obvykle zaplněn na pět let. Odkládat na tu dobu uvedení hry téměř zcela příležitostné byl výsměch. Poznamenal jsem to. Tu mě všichni obstoupili, zahrnuli mě zdvořilostmi a volali, že by s lítostí viděli, kdybych tu hru nesl jinam, že však dobře cítí, že nemohou žádat, abych ji u nich nechal; že ji ostatně, vezmu-li si ji zpět, budou stále pokládat za přijatou a že mě v tom případě, aby mě přiměli pro ně pracovat, prosí, abych přijal volný vstup na rok. Já, který jsem si nedovedl představit, že by jisté divadlo váhalo Anobli hrát, a který jsem přesto chtěl tyto herce šetřit, protože jsem se rozhodl vrhnout se na dráhu dramatika a pro shromáždění velkých talentů jsem jim musel dávat přednost, jsem ten volný vstup přijal – ostatně jsem ho málo užil – a běžel k ředitelům nového Théâtre-Français v rue de Richelieu.³⁴ Ti se o mou hru div neprali. Vinili z aristokratismu herce z předměstí Saint-Germain a prohlašovali se za jediné vlastence; můj Anobli bude uveden do čtrnácti dnů!…

Ale především si představte můj úžas, když jsem v den čtení neviděl žádného z herců, kteří měli dostat roli. Celý areopag tvořili ředitelé. A ti byli jen dva: pan Gaillard a pan Dorfeuille, s paní Dorfeuille a paní Gaillard. A kdyby se neshodli, kdo mezi nimi rozhodne? Přesto jsem začal číst. Byli jsme v malém, špatně zavřeném pokojíku, obklopeném dvaceti ohromnými místnostmi, kde zároveň pracovali sklenář, truhlář a zámečník. Křičel jsem z plných plic a sotva jsem se slyšel. Gaillard, to se mu musí přiznat, poslouchal tak, jak jsem já četl: ze všech sil. Co se týče Dorfeuille, ten toho slyšel víc, než chtěl. Celé držení jeho těla prozrazovalo největší nevolnost. Ten se tvářil! Tvářil se jako Naudet! Konečně kolem čtvrtého dějství to už nevydržel a řekl mi zhurta: „Pane, abych tuhle hru mohl hrát, potřeboval bych děla.“ Usoudil jsem, že je zbytečné číst dál; Gaillard na mě marně naléhal, abych dočetl.

Tato příhoda ve mně vzbudila zvědavost, abych si o vlastenectví toho Dorfeuille opatřil nějaké zprávy. Ti, kdo ho znali, se mi vysmáli do očí. Byl to čistokrevný aristokrat, který se do podniku vlasteneckého divadla pustil jen v naději, že na něm vydělá, a dodali, že civilní lista s tím člověkem nedávno uzavřela jakási tajná ujednání, aby se zavázal nehrát nic bez povolení. Nuže, tento Dorfeuille je roku 1793 jakobínem, a jakobínem zuřivým: i on je jedním z dnešních republikánů.³⁵ Ach, dobrý Bože!

Druhá komedie se jmenuje L'Élection et l'audience du grand lama Sispi (Volba a audience velkého lamy Sispiho) neboli, chcete-li raději, Pia šestého.³⁶ Jeden potulný Číňan přijde do Tibetu ve chvíli, kdy se tam právě rozšířila zpráva o smrti velkého lamy. Sispi je nebožtíkovi tak podobný, že ho po velkých debatách a dlouhém zkoumání zvolí jeho nástupcem. Tu přicházejí k jeho dvoru Evropané, kteří si přišli vyprosit kletby proti třetímu stavu Francie. Mezi emigranty si Sispi všimne Mirabeaua, …, Calonna a zvláště vévodkyně de Polignac.³⁷ Každou změnu, na kterou si ti lidé stěžují, shledá Sispi zprvu velmi pěknou; když se však dozví, co tím sám ztrácí, rozhořčí se. Je znát, kolik kritiky a žertů musí takový rámec poskytnout. Zvláště království tam dopadlo špatně. Boursault z Molièrova divadla usoudil, že nemá dost herců, aby tu komedii sehrál; a herci z Théâtre-Français shledali, myslím že ne zcela neprávem, že je příliš veselá, než aby se hrála u nich. Bude třeba vyžádat si ji zpět od Talmy,³⁸ v jehož rukou dosud je. Co se týče Anobli, ten se najde v mých papírech, podařilo-li se je zachránit.

Koncem roku 1791 všechno nasvědčovalo tomu, že francouzský lid je hanebně zrazován. Téměř všichni, kdo v Ústavodárném shromáždění zprvu hájili jeho věc, ji jeden po druhém opustili. V Zákonodárném shromáždění byli Brissot, Vergniaud,³⁹ Guadet a další vlastenci v děsivé menšině. Pisálkové, podvodníci, fanatičtí kněží, věrolomní generálové, buřičští emigranti, spiklenečtí princové, ctižádostiví despotové, uvnitř i venku, všichni naši nepřátelé se spolčovali, a francouzský dvůr všechny naše nepřátele platil, podporoval a chránil. Bylo stále zřejmější, že Ludvík XVI. přijal ústavu jen proto, aby ji zničil. Nadešly tedy dny vážné revoluce. Jestliže Ludvík porušoval své přísahy, vracel nám naše; jestliže zkoušel všechny zločiny, aby se vrátil k despotismu, museli jsme my zkusit všechny ctnosti, abychom dospěli k Republice. Žádný zápasník, byť sebeslabší, neměl v tomto posledním boji zůstat pouhým divákem. Přísahal jsem za sebe, že k němu přispěji všemi svými silami.

Lodoïska se o mých rozhodnutích dozvěděla a polekala se; na chvíli se jí zmocnila nerozhodnost. Viděla všechna zla, která mohla nová revoluce přivolat na mou zemi, i zla neméně strašná, která snad chystala svým původcům. Viděla všechny krále těsněji spojené k boji proti jedinému národu a celý svět zmítaný tou bouří. Viděla odměnu za mou práci v Revoluci, odměnu, kterou nám, jak se zdálo, konečně zajišťoval dekret o rozvodu, viděla ji nadlouho vydanou v sázku, naše sladké plány na ústraní odložené na nejistou dobu a naši šťastnou lásku ohroženou. A přece její velké srdce nemohlo odmítnout tolik slavných obětí. Plakala nad mými záměry a přikázala mi, abych v nich pokračoval. Až příliš dobře si dnes vybavuji její bolestné předtuchy, její šlechetné slzy a prorocká slova, jimiž je provázela. „Jdi,“ řekla mi, „pracuj pro ně, svoluji k tomu; obětujme se pro jejich štěstí, ale kéž aspoň nesklidíš nevděk.“

Předtuchy až příliš oprávněné! Ó bohové, stál jsem při nich, a oni uvěřili mým pomlouvačům; hájil jsem je, a oni se vrhají do rukou těch, kdo je zrazují! Byl bych se obětoval pro jejich štěstí, a oni mě chtějí obětovat ke své zkáze. Mstil jsem zločiny na nich spáchané, a oni mě stíhají jako zločince! Zaručoval jsem jejich statky, jejich svobodu, jejich život; oni ničí mé skrovné jmění, nutí mě do otroctví, dohánějí mě k tomu, abych se staral jen o vlastní bezpečí! Den co den jsem vzdoroval dýkám, abych je uchránil zběsilosti lupičů lačných jejich krve; a jen hrubou prací, podivnými úskoky a pokořující opatrností unikám katům, jejichž spoluviníky se stávají – já, který bych zahynul zbaven všeho, nebýt pomoci ženy, co říkám? anděla z nebes!

Ano, v těchto dnech zločinů už na zemi nejsou než jedinci zbabělí nebo krutí; z nebe jsou ty šlechetné bytosti, které ještě mají odvahu ujmout se řádného člověka… mne, jednoho z důstojných zástupců národa, který by měl být prvním na světě, uprchlíka, opuštěného, psance, skrytého na půdě, zbaveného světla, neboť tu píši jen při slabém paprsku dne, který sem stěží proniká škvírami krovu nade mnou.⁴⁰ A kde jsou zatím moji drazí rodiče? Přátelé mého dětství, kde jsou? A ty především, má Lodoïsko, ty mé nejdrahocennější jmění, ty nejdražší části mne samého, co se s tebou stalo od chvíle, kdy jsem se dokázal od tebe odloučit, od chvíle, kdy jsem tě krutě zanechal ve Finistère?

Svolila, že mě uvidí na nebezpečné dráze; neotálel jsem na ni vstoupit. Dne 25. prosince 1791 jsem jménem sekce Lombards předstoupil před zábradlí Zákonodárného shromáždění s peticí, která žádala obžalovací dekret proti princům. Ten kus, rázu vpravdě republikánského, velmi rázný a na tu dobu velmi smělý, je ostatně i slohově velmi vypracovaný. Pokládám jej za své mistrovské dílo. Způsob, jakým jsem jej přednesl, zvýšil účinek, který měl vyvolat; byl takový, že dekret málem prošel na místě. Byl odložen na 1. leden, a toho dne byl přijat. Ostatně není radno číst tu řeč ani v Moniteuru, ani v Logographu; pozměnily v ní několik míst. Sám jsem však četl korektury vydání, které z rozkazu Shromáždění pořídil Baudouin.⁴¹

Korespondenční výbor a spor s Robespierrem o válku

Zapomněl jsem říci, že nějaký čas předtím jakobíni, kteří začínali pociťovat nouzi o lidi – neboť mnoho mužů, kteří něco znamenali, odcházelo, protože kordeliérská frakce⁴² se už projevovala a dávala pocítit svou nadvládu –, prošli své rejstříky a hledali, kteří členové by byli schopni vytvořit jejich korespondenční výbor, jejž bylo právě třeba obnovit. Náhoda chtěla, že tam vyhrabali jméno jednoho z nejstarších a nejneznámějších svých kolegů, totiž moje. Někoho napadlo zeptat se, zda je tenhle Louvet autorem románu o Faublasovi, a když se dozvěděli, že ano, zvolili mě. Nebyl jsem málo překvapen, když jsem dostal dopis s oznámením, že mě společnost učinila členem svého korespondenčního výboru. Tam jsem si po tři měsíce dopisoval s přidruženými společnostmi. Mými pilnými spolupracovníky byli poctivý Duchosal, o němž jsem od té doby neslyšel, dobrý Bosc, vpravdě hodný přátelství, které k němu choval Roland, Lanthenas, který se tehdy zdál toho přátelství zasluhovat, Bonneville, ohnivý republikán, a Boisguyon, ještě neoblomnější ve své nenávisti ke všem tyraniím.⁴³

Čestnými kolegy mi byli Vergniaud, příliš milovný klidu a příliš už znechucený tím klubem, tak nepodobným sobě samému, než aby mu přišlo na mysl, že by snad bylo užitečné, kdyby si dal tu práci a působil na něj tím, že by se občas ukázal ve shromážděních a v jeho hlavním výboru; Condorcet, příliš zaměstnaný, snad příliš netečný nebo příliš bezstarostný, než aby nám věnoval několik hodin; a Antonelle, příliš roztěkaný, příliš mlsný, příliš oddaný nejhrubším orgiím Palais-Royal, než aby myslel na cokoli jiného.⁴⁴ Kolegy, kteří mi dělali hanbu, byli Léonard Bourdon, o jehož zločinnosti bude navěky svědčit devět orléanských obětí; Gaillard, který mě hodně oklamal, neboť jsem ho měl za poctivého člověka; Camille Desmoulins, po všechny časy vyložený darebák; a konečně jeho pán, Robespierre.⁴⁵

Jejich dvě jména vedle sebe mi připomínají dosti pikantní příhodu. Šel jsem do toho výboru podruhé, když jsem tam ty dva muže zastihl pohromadě. Desmoulins, zaslechnuv mé jméno, mi svým obvyklým breptáním složil sladké poklony. „Mirabeau,“ řekl mi (rád mluvil o Mirabeauovi), „byl s Paris justifié tak spokojen, že by mě byl rád poznal. Několikrát opakoval, že ten pokus slibuje muže, který se v Revoluci vyznamená, a tak dále, a tak dále.“ Při zvuku chvály, která nepatřila jemu, upřel Robespierre na Desmoulinse udivený pohled a pak svezl pohrdavý zrak na mne. Ten druhý však mluvil dál; zeptal se mě, co soudím o válce, kterou někteří lidé chtějí vyhlásit Rakousku. „Nemyslíte, že je nutná?“ řekl jsem mu. Odpověděl mi temnými a rozvláčnými úvahami. „A vy?“ řekl jsem Robespierrovi. Odpověděl mi suše: „Ne.“ – „Proč?“ – „Z mnoha důvodů.“ – „Řeknete mi je?“ – „Je jich tisíc.“ – „Neuznáváte, že je nevyhnutelná?“ – „Možná.“ – „Budeme čekat, až císař dokončí své přípravy?“ – „Uvidí se.“ – „Na jaře nebude ještě docela připraven; budeme na něj moci zaútočit s výhodou.“ – „Ještě není čas.“

Vznesl jsem mu takto dvacet námitek, na něž odpovídal jen krátkými, úsečnými a většinou bezobsažnými jednoslabičnými slovy. Přitom bloudil po posluchačích pyšnými a roztržitými pohledy; samolibě se pohupoval a pohazoval sem a tam hůlkou, skoro jako nějaký švihák, což ho činilo jen směšnějším. Ti, kdo toho člověka znali jen z novin, kde žurnalisté museli ve vlastním zájmu zkracovat jeho věčné deklamace, prořezávat jeho nesčetná opakování a odstraňovat jeho nesmyslné rozpory, mu mohli přičítat jakýsi zdravý rozum. Já však, který jsem ho slyšel stokrát, jsem už věděl, že je to žvanil bez ducha, bez taktu, bez vzdělání. Tento rozhovor, při němž jsem ho viděl zblízka, mě poučil, že je nadto nejdomýšlivější a nejješitnější z lidí. Ještě jsem si nebyl jist, že je z nich po Maratovi i nejzbabělejší, nejnenávistnější, nejpomlouvačnější a nejkrvežíznivější.

Musel být hodně překvapen, jestliže mě poznal, když jsem na něj v otázce války tak rázně dotíral, jakmile se o ní rozproudila rozprava. On i všichni jeho kordeliéři už mluvili proti. Několik jakobínů mluvilo pro. Dal jsem se poprvé zapsat na listinu řečníků. Přišla na mě řada. Kordeliéři viděli novou tvář, která nepatřila k jejich frakci, protože ji neznali. Chtěli mi procedurálními návrhy zabránit v přístupu na tribunu. Ale Lasource a další poslanci, kteří ve mně poznali toho, kdo nedávno před zábradlím Shromáždění žaloval na prince, prohlásili, že mě chtějí slyšet. Mluvil jsem s velkým úspěchem, a když jsem nakonec došel ke slovům: „Táhněme na Leopolda“,⁴⁶ bylo nadšení téměř všeobecné. Klobouky vylétly do vzduchu a několik hlasů sborem opakovalo: „Táhněme na Leopolda.“ Kordeliéři zuřili; jakobíni mi blahopřáli a divili se, že mě na své tribuně neviděli dřív. Řeč byla usnesením velké většiny vytištěna; po několik dní, jakmile chtěl některý orleanista mluvit proti válce, odpovídali mu jen dotěrným: „Táhněme na Leopolda.“

Přesto se do toho pustili znovu, a Robespierre zvlášť, s opovážlivostí a zarputilostí, jež prozrazovaly tajné záměry, na nichž mu velice záleželo. Řekl jsem, že on a všichni jeho stoupenci na jedné straně a někteří z nás na straně druhé mluvili pro a proti. Potom tvrdil, že musí mluvit, aby nás všechny vyvrátil; pak nechtěl dopustit, aby nám byla dána replika. Brzy však zašel dál: na počátku každého zasedání pod různými záminkami, hned procedurálními návrhy, hned u příležitosti nějaké objednané petice, odsunul skutečný pořad dne a deklamoval dvě hodiny a někdy i déle proti té válce, kterou naprosto nechtěl. Ta hra trvala už déle než měsíc, všechna naše zasedání byla promarněna deklamacemi toho zběsilce; jeho strana se držela všemi prostředky taktiky zpravidla velmi nízké a někdy velmi násilné; většina, zaskočená a unavená, sténala.

Jednoho dne jsem si konečně dal tu práci, zapsal si jeho hlavní námitky a připravil na ně pádné odpovědi. Do rámce už zcela hotového jsem hodlal pojmout ještě některé úvahy toho hašteřivce a připojit ke svým důvodům argumenty neodolatelné. Uvidíte, že mi k tomu neponechal čas.

Jednoho večera přicházím; zasedání už začalo,⁴⁷ deklamátor deklamoval, a zase proti válce. Byla to myslím jeho čtrnáctá řeč. Netrpělivě jsem zůstal rázem stát a díval se z prostředka sálu. Přiznávám konečně, že jsem se musel přemáhat, abych zadržel velmi výmluvné projevy nudy, jíž nás tak dlouho sytil. On, vida z výše tribuny mé rozpažené ruce, hlavu poněkud zvrácenou nazad a ústa dokořán, se neudržel a oslovil mě; a jako by ho jeho zlý duch vždy musel ponoukat, aby mě vyzýval k boji právě tehdy, kdy měl podlehnout, nakonec skromně ujistil, že ti, kdo „pronášeli pěkné fráze proti jeho mínění, by byli ve velkých rozpacích, kdyby měli proti jeho posledním argumentům uvést něco pádného“. Mou odpovědí na výzvu bylo, že jsem ji přijal. Guadet, který předsedal, mi udělil slovo. Snad nikdy nedosáhly rozum a pravda krásnějšího vítězství nad lží a zuřivostí. Sám mě na tu tribunu povolal; sotva mě na ní spatřil, pokusil se mě jedním ze svých obvyklých procedurálních návrhů z ní sehnat; ale téměř celá společnost rozhodla, že budu pokračovat.

Sevřel jsem ho, šel jsem za ním krok za krokem a obnažoval jeho chudobu, přičemž jsem ho zahrnoval chválou, bez níž by mi jeho strana přes ohromnou většinu nedovolila domluvit. Nikdy nebyl člověk chválený s větší nabubřelostí zároveň dokonaleji poražen. Sám to cítil a dobře se střežil žádat po mně znovu o slovo; společnost nařídila vytisknout i tuto řeč, mnohem lepší než první; protože však v rozesílací kanceláři vládli kordeliéři, postarali se, aby se jí do departementů dostalo velmi málo. Ostatně nezapomenu, že toho večera, když jsem sestupoval z tribuny, mě Guadet přichází obejmout. Byl to mezi námi počátek přátelství, které, jak doufám, neskončí dřív než náš život. Jestliže mi však řádní lidé věnovali svou úctu, začali se i zlí na mě vrhat se zuřivostí, která stále rostla.

Proč nechtěli válku; čtyři strany ve Francii

Ale proč se s tak vytrvalou zarputilostí stavěli proti válce, kterou žádala celá Francie? Povím to. Většina jakobínů nepochybovala, že La Fayette⁴⁸ je zrádce; ale jen válka, která se ostatně stala nevyhnutelnou, mohla zároveň odhalit jeho věrolomnost i jeho neschopnost. A zajisté bylo lépe, aby nás La Fayette, jemuž nebylo lze zabránit, aby si podržel generálskou hodnost, zrazoval teď, kdy by nepřipravené Rakousko vytěžilo z jeho zločinné povolnosti jen velmi málo, než za šest měsíců, kdy by Rakousko mělo shromážděny všechny své síly a porážky, které by nám s pomocí zrady vrchního velitele uštědřilo, by byly nenapravitelné. Ostatně řada nezdarů, které by se přece jen daly napravit, by národ poučila, aniž by mu vzala odvahu. Ono množství dobrých občanů, dosud La Fayettem klamaných, by se ve škole neštěstí naučilo znát ho lépe. Konečně by téměř všeobecné rozhořčení vyvolalo velké hnutí; a v jednom z těch vzepětí energie, jež jsou zvlášť vlastní národu, který ke své pomstě stojí se zbraní v ruce, by byl dvůr, ten zvrhlý dvůr, svržen zároveň s věrolomnými generály; s křivopřísežným králem by padlo i království, které se stalo nenáviděným; na společných troskách všech našich tyranů by byla založena Republika.

Právě toho se obávali Robespierre a jeho kordeliéři. Robespierre už dvacetkrát opakoval, že „republikánská vláda se pro Francii nehodí“; a povšimněte si, že když psal proti onomu vyhlášení války Rakousku, psal také pro ústavu z roku 1789. Ze všech pohrom bylo pro jeho kordeliéry nejobávanější třeba jen chvilkové zvýšení moci onoho La Fayetta, zajisté nepřítele Republiky, ale ještě úhlavnějšího nepřítele Orléanse a jeho zločinné kliky. Není pochyb, že než by generál pomyslel na republikány, začal by tím, že by rozdrtil orleanisty, kdyby k tomu měl čas. Proto kordeliéři raději riskovali spásu říše a přiváděli Francii až na sám okraj propasti, jen aby mohli začít pokusem La Fayetta srazit. Raději prodlužovali, jak jen to šlo, mír, ať se mohl stát našim zbraním sebeosudnějším.

Řekli jste jim, že za šest měsíců Rakousko a Prusko, plně připravené, bez obtíží vpadnou přes naše hranice, které, udržovány v mírovém stavu, budou zcela obnažené: odpovídali klidně, že jim snad nebude třeba ani šesti měsíců, aby La Fayetta nadobro připravili o oblibu lidu a zničili. Řekli jste jim, že i kdyby se jim připustilo, že po těch šesti měsících míru dosáhnou sesazení svých nepřátel, přece se stane, že tehdy naše pevnosti, bez obrany, samy padnou do rukou zcela připravených Rakušanů; že se však naše pohromy budou přičítat jen Zákonodárnému shromáždění, které bude viněno z neprozíravosti; že nevěřícím nic nedokáže zločinné pletichy sesazeného generála; že tím jen bude dražší svým četným stoupencům, kteří, posedlí svou starou modloslužbou, uvěří, že by se porážkám bylo předešlo, kdyby byl ponechán v čele našich armád; že když jedni budou naše neštěstí přičítat dvoru, druzí zákonodárcům a třetí nepřátelům své modly, národ, takto rozdělený v názoru na původce svých běd, se nevzchopí k všeobecnému hnutí; že dosáhne-li se nějakého, bude jen částečné a že jeho největší úspěch, stěží dostačující ke svržení jednoho krále, jistě nesvrhne království: řekli jste jim to všechno, a odpověděli vám jen tím, že se k vám obrátili zády.

Měli se dobře na pozoru, aby vám to přiznali, ale já přece dobře viděl, v co doufají: že se jim příliš velké hnutí nehodí; že o nic nestojí méně než o naše obrození; že se jim zničení království nehodí do počtů; že se bojí nového shromáždění ustaveného jako Konvent; že potřebují Zákonodárné shromáždění, které by, zostouzené, trýzněné a všemožně mučené, dekretovalo pod jhem všemocné generální rady Paříže pouhé sesazení; že konečně nenávidí republikány i Republiku a chtějí, aby se králem stal Orléans. Dodejte, že Leopold, jemuž se naše odklady velmi hodily, nasadil na neúnavného řečníka jakobínů jednoho z nejlstivějších diplomatů vídeňského kabinetu, Pia.⁴⁹ Ten člověk si úskoky a zvláště nízkým pochlebováním našel cestu, jak se stále hlouběji vtírat do důvěry Robespierra, který se tak stal – zprvu snad aniž to tušil a v prosté víře, že je docela obyčejný orleanista, potom však zcela dobrovolně, přinejmenším od října 1792 do září 1793 – jedním z nejužitečnějších nástrojů Rakouska.

Ostatně, aby mi porozuměl i čtenář nejméně zasvěcený do skrytých příčin, které vyvolaly největší hnutí Revoluce, je načase dobře označit a od sebe odlišit rozličné frakce, které v té době Francii rozdělovaly.

Obecný lid viděl jen tři: dvůr, feuillanty a jakobíny. Je však skutečností, že byly čtyři, neboť sami jakobíni se dělili na dvě zcela zřetelné strany, které sice prozatím šly spolu, ale přesto měly jednoho dne svést mezi sebou krutou válku.

Musím tu začít poněkud zeširoka. Po smrti Mirabeaua Velikého se v lůně Ústavodárného shromáždění utvořila koalice, jejímž cílem bylo revidovat ústavu. Z Montmédy, kde se hodlal opevnit, měl Ludvík XVI., k němuž by se ihned připojilo množství jeho stoupenců z vnitrozemí a jejž by v případě potřeby podpořila i rakouská armáda, připravená vytáhnout z Lucemburska, žádat odvolání větší části ústavních dekretů, obnovení šlechty a dvě komory. La Fayette a jeho přátelé, v Paříži všemocní, by nám byli dali anglickou vládu. Zatčení ve Varennes a návrat do Paříže zhatily všechny jejich plány, aniž je zničily.⁵⁰ Domněle přísná opatření, která La Fayette učinil, aby zajistil královo zajetí, neměla jiný cíl než zakrýt svazky, které pojily dvoukomorovou frakci s dvorem, ukolébat hněv lidu a upevnit na Ludvíkově hlavě vratkou korunu. Je sice pravda, že ústavu se podařilo revidovat jen napůl; ale tím, že ji dali Ludvíku XVI. přijmout, získali feuillanti čas k jejímu zničení. Spiknutí pro dvě komory nebylo opuštěno ani na okamžik; pokračovalo se v něm vytrvale i za Zákonodárného shromáždění.