Knihovna · Francouzská revoluce · Paměti Louveta de Couvray

Louvet a jeho paměti. Úvodní studie F.-A. Aularda (1889)

[François-Alphonse Aulard (1849–1928), první profesor dějin Francouzské revoluce na Sorbonně a zakladatel jejího soustavného studia podle pramenů, napsal tuto studii jako předmluvu ke svému vydání Louvetových pamětí z roku 1889, prvnímu úplnému podle rukopisu. Oddíly I–III líčí Louvetův život a hodnotí ho jako spisovatele, řečníka a politika; oddíl IV pojednává o rukopisu a o dřívějších vydáních pamětí.]

I. Mládí, Faublas a první kroky v politice

Autor těchto důmyslných pamětí, které roku 1795 tak živě vzrušily Pařížany a jejichž úplné znění podáváme poprvé, se jmenoval Jean-Baptiste Louvet. Před Revolucí se podepisoval Louvet de Couvrai, ať už proto, že přijal jméno po nějakém pozemku jako Pétion de Villeneuve nebo Brissot de Warville, anebo proto, že si chtěl dodat šlechtického vzezření. Jeden z jeho životopisců dokonce tvrdí, že opravdu pocházel ze šlechtické rodiny původem z Poitou. Ať je tomu jakkoli, narodil se v Paříži 12. června 1760 jako syn obchodníka s papírem v ulici Saint-Denis. Otec u něho viděl přirozený vtip a jeho vzdělání nezanedbal, dával však prý přednost staršímu synovi, a mladý Jean-Baptiste tím velmi trpěl. Podle Merciera¹ to byl otec „tvrdý a hrubý, jehož všední ustrojení nemohlo vytušit ustrojení synovo“². Syn ještě jako jinoch miloval docela mladičkou dívku, která jeho lásku opětovala a kterou přinutili ke sňatku z rozumu. Toto neštěstí, jež nemělo zůstat nenapravitelné, podnítilo Louvetovu citlivost a roznítilo jeho romantického ducha.

V sedmnácti letech se stal tajemníkem mineraloga P.-F. de Dietricha; tehdy podle jednoho z jeho vydavatelů, pana Barrièra, vymohl pamětním spisem, který sám sepsal, jedné chudé služce cenu za ctnost, krátce předtím založenou panem de Montyon³. Brzy nato nastoupil jako příručí u knihkupce Praulta. Tam, praví dobrák Jules Janin, prodával tak dlouho necudné knihy, až nakonec sám napsal Faublase (1787–1788)⁴, který mu vynesl nějaké peníze. Mohl žít nezávisle a uzavřel se, jak říká, v zahradě několik mil od Paříže (v Nemoursu); tam na jaře 1789 psal poslední část svého románu, Fin des amours du chevalier de Faublas, když za ním přišla hrdinka jeho jinošské lásky, paní Cholet, která opustila manžela, bohatého klenotníka z Palais-Royal, aby se oddala skvělému spisovateli. Koncem roku 1792 se rozvedla a Louvet se s ní oženil v srpnu 1793 ve Vire, v době své proskripce. Právě ji nazýval ve svých spisech Lodoïskou, podle jedné z hrdinek Faublase⁵.

Bylo by omylem představovat si Louveta jako spisovatele skeptického, necudného a zlopověstného, který se Revoluce účastní proto, aby udělal štěstí a aby popularitou očistil své jméno. Naopak: jeho kniha, spíše lehkovážná než nemravná, v níž se politika mísí s láskou, ho stejně jako jeho věhlas připravovala na úlohu čestnou a zároveň hlučnou, kterou hrál až do smrti.

Byl s Lodoïskou ještě v Nemoursu, nucen bezpochyby svou lásku skrývat, když se dověděl o dobytí Bastily a v tom městečku si připjal trojbarevnou kokardu.

Od té chvíle ho Revoluce přitahovala a usadil se v Paříži. Jeho prvním politickým spisem byl Paris justifié (Ospravedlněná Paříž), odpověď na Mounierův manifest proti dnům 5. a 6. října⁶. Tato brožura mu otevřela dveře k jakobínům. Zprvu však jako řečník nevynikl; mluvil jen ve svém distriktu a pozoroval jako filozof.

Roku 1791 vydal sociální román Émilie de Varmont, ou le Divorce nécessaire, et les Amours du curé Sévin (Émilie de Varmont aneb Nezbytný rozvod a Lásky faráře Sévina), v němž rozvedl tezi, kterou už několikrát naznačil ve Faublasovi. Émilie, provdaná, a to špatně, se pokládá za vdovu; pronásledována odporným bratrem, uchýlí se na faru k dobrému faráři Sévinovi. Ten ji utěšuje, zamiluje se do ní a svou vášeň statečně tají. Émilie se má znovu vdát. Farář div neumře žalem a pomate se na rozumu. První Émiliin manžel však není mrtev. Je to situace bez východiska a Louvet ji nerozuzluje. Stačí mu, že ukázal na nezbytnost rozvodu a na nezbytnost kněžských sňatků. Ačkoli tento román zůstává slohem i poutavostí za Faublasem, měl přece úspěch. Nad farářem Sévinem se plakalo a lidé si opakovali refrén, k němuž se ten romantický kněz ve svých hovorech stále vracel: „Kněze by přece měli ženit!“

Émilie de Varmont se Faublasovi nepodobá: je to sentimentální teze, podaná tónem lyrickým a deklamačním, má však krásné stránky a snad by si zasloužila, aby byla vyrvána zapomnění.

V těchto prvních dobách Revoluce Louvet nepřestal dávat své pero do služeb politických myšlenek, které mu byly drahé. Psal aristofanovské komedie, o nichž čtenář najde podrobnosti v jeho Pamětech. Potom vstoupil do bojovné politiky a 25. prosince 1791 předložil jménem sekce Lombards u zábradlí Zákonodárného shromáždění petici, která žádala obžalovací dekret proti princům⁷. Všechny zraky se bezpochyby zvědavě obrátily k autoru Faublase. Mělo se za to, že v jinošských letech byl sám hrdinou příhody, kterou vypráví v první části svého románu: v sedmnácti letech prý v ženském přestrojení zmařil opatření žárlivého manžela. Čekali hezkého hocha, divadelního milovníka. Uviděli mužíka dosti chatrného vzezření, hubeného, plešatého, krátkozrakého, v nedbalém kabátě a neobratného v držení těla⁸. Jakže! Tohle že je vítězný Faublas!

Ženy byly zklamány, ale toto zklamání dobré pověsti začínajícího politika neuškodilo. Jeho skromnost a rozpaky dost výmluvně svědčily o jeho ctnosti a prozrazovaly moralistu. Brzy si lidé povšimli „ušlechtilosti jeho čela a ohně, jímž se rozněcovaly jeho oči a tvář“. Ten objev učinila paní Rolandová. Louvetovo nadšení a jeho romantický duch jej v jejích očích proměnily ve výmluvného žáka jejího drahého Jeana-Jacqua. „Není možné,“ říkala, „spojit více ducha s menší domýšlivostí a s větší dobrosrdečností; statečný jako lev, prostý jako dítě, citlivý člověk, dobrý občan, rázný spisovatel, dokáže na tribuně rozechvět Catilinu, obědvat s Gráciemi a večeřet s Bachaumontem.“⁹

Avšak u zábradlí Zákonodárného shromáždění 25. prosince 1791 v něm zajisté nic neprozrazovalo stolovníka Grácií a Bachaumonta. Byl vážný, tragický. Opětovaný potlesk provázel jeho řeč, po způsobu doby vyzdobenou klasickými figurami a římskými narážkami, ale oživenou opravdovým hněvem a revolučním nadšením: odvážil se žádat Shromáždění, aby vyhlásilo válku monarchické Evropě. Úspěch, kterého při této příležitosti dosáhl, ho předurčil pro důležitou funkci člena korespondenčního výboru jakobínů.

Vzal ten úkol vážně a věnoval všechnu svou horlivost korespondenci, která už tehdy vládla Francii. Všechna dřina této bezejmenné práce doléhala, jak nám sám sděluje, na několik ochotných mužů: na něho, na Duchosala, Bosca, Lanthenase, Bonnevilla a Boisguyona¹⁰. Ti slavní – Vergniaud, Condorcet, Camille Desmoulins, Robespierre – tam byli jen čestně, nečinní z povahy nebo z vypočítavosti.

Od té chvíle vystupuje Louvet s velkým ohlasem na tribuně jakobínů, pod Brissotovou záštitou. Jeho počínání na schůzi 17. ledna 1792¹¹ ukázalo, že lehkomyslně přijal úlohu, jejíž riziko i všechnu nenávist s ní spojenou mu vůdcové strany prozíravě přenechali.

V prvním období své řečnické dráhy málokdy uhodí na správnou strunu a ne vždy se vyhne směšnosti. Tak 30. ledna téhož roku přiměl jakobíny k přísaze, že se obejdou bez cukru, dokud jej skupovači nezlevní na dvacet sou za libru. Přísahat nestačilo: přijatý návrh podepsal každý jakobín jednotlivě a byl vylepen po Paříži.

Jakobíni první pocítili, že Louvet, když takto zdramatizoval úsporné opatření, k němuž už dali s větší prostotou příklad Američané¹², je svedl k směšnému činu. Napříště mu naslouchali, neboť mluvil dobře; velký vliv mu však unikl. Předsedou klubu byl vždy jen v zastoupení. Jestliže 10. února navrhl a prozatímně prosadil vyloučení žen, které rušily schůze Společnosti, 26. mu bylo v poslední rozpravě o válce odňato slovo; a jestliže 18. března úspěšně hájil návrh na amnestii pro avignonské viníky, hrál u jakobínů od února do prosince 1792 jen bezvýznamnou úlohu. Chlad, s nímž se setkával, dokonce dovolil jednomu členovi, aby ho 28. března obvinil, že emigroval a že je ve styku s Koblencí¹³. Ospravedlnil se ovšem a sklidil potlesk; bylo však vážné, že obvinění vůbec došlo sluchu.

Svou popularitu poněkud napravil na jiném jevišti, u zábradlí Zákonodárného shromáždění, kam se 30. května 1792 dostavil znovu jménem sekce Lombards, aby žádal, aby policie měla „více síly a více činnosti“ proti royalistickým spiklencům a aby bylo povoleno krajně revoluční opatření, nepřetržité zasedání sekcí. Tomuto návrhu, přijatému velkým potleskem, se dostalo té cti, že byl přikázán zákonodárnému výboru.

V té době bylo Louvetovo jméno ve všech ústech, a to ani ne tak pro jeho vystupování na tribuně jakobínů a u zábradlí Shromáždění jako pro jeho novinářskou smělost a výmluvnost. Dvakrát týdně pokrývaly pařížské zdi velké růžové plakáty nadepsané La Sentinelle (Stráž), podepsané Louvetem a vytištěné velkými písmeny. Tento periodický plakát obsahoval jen málo zpráv; nebyly to, přesně řečeno, noviny, nýbrž řada proslovů k lidu, drobných řečí duchaplných nebo prudkých, které shlukovaly kolemjdoucí, vyvolávaly debaty a oživovaly veřejného ducha. Když tento plakátový list v březnu 1792 začal vycházet, měl za cíl popudit lid proti dvoru a připravit republiku. Paní Rolandová, která se té myšlenky ujala, nám vypráví, že náklady na Sentinelle hradil Dumouriez z fondů ministerstva zahraničí.

Po 10. srpnu se tón listu změnil: stal se orgánem rolandovců proti montagnardům, jitřil spor, který měl být rozhodnut 31. května, a svým bojechtivým a nevraživým duchem způsobil Republice největší škodu, třebaže jej psal republikán. Paní Rolandová si prý Louveta pro tento úkol vybrala jako člověka „schopného ukázat události v pravém světle“ – jeho, který naopak viděl všechno očima romanopisce! Ve skutečnosti dal do služeb hněvu jedné ženy všechen oheň své obraznosti a všechnu sílu své upřímnosti. Hora byla dovedně očerňována a všechny nenávisti byly umně rozdmýchávány. Tato Sentinelle vycházela od 1. března 1792 do konce listopadu téhož roku, pak zanikla a nakonec počátkem roku 1793 znovu ožila; byla jednou z křivd, které robespierrovci Girondě nikdy nezapomněli.

Je však třeba přiznat, že z literárního hlediska Louvet tímto smělým podnikem zahájil nový druh výmluvnosti¹⁴, výmluvnost plakátu, a hned se v něm stal mistrem. Právě blouznivost jeho ducha ho činila přístupným prostému lidu: ať už lid četl ty politické romány, ty nehorázné výmysly s důvěrou, anebo růžový plakát s odporem strhával, vždy jím pohnula podivuhodná jiskra autora Faublase. Úspěch Sentinelle proslavil Louveta po celé Francii a v září 1792 ho voliči departementu Loiret na Brissotovo doporučení zvolili do Konventu místo Condorceta, který se rozhodl pro departement Aisne.

II. Smýšlení a řečník v Konventu

Nyní je na místě říci, jaké náboženské a politické myšlenky tuto skvělou výmluvnost podněcovaly. Louvet, žák Rousseaua, jehož nazývá vznešeným spisovatelem, převzal, jak se zdá, z teorií savojského vikáře¹⁵ to, co z nich uznávala většina jeho politických přátel girondistů, totiž neurčitý deismus. Mluví-li v tištěné části svých Notices (Zpráv, tj. pamětí) třikrát o Bohu a o Prozřetelnosti, začíná zato jejich nevydané stránky tímto téměř skeptickým doznáním: „Neřeknu všechno, ale co řeknu, bude nejpřesnější pravda. Beru za svědka Boha… Přírodu, nebo Boha, co na tom?… beru za svědka Boha, který mě zkouší, atd.…“ Dne 17. srpna 1793¹⁶ se postavil proti návrhu, aby Konvent uznal existenci Nejvyšší bytosti, aniž bylo možno zcela rozeznat, co si o té existenci sám myslí.

V posledních letech života však, jak se zdá, přilnul k Rousseauovým náboženským myšlenkám pevněji, soudíme-li podle jednoho místa řeči, kterou pronesl v Radě pěti set 23. ventôsu roku IV [13. března 1796] proti neomezené svobodě tisku. Podle něho to byly nemravné deklamace novin, co dalo prolít tolik krve a zalidnilo mrtvými hřbitov Madeleine¹⁷ – a ty mrtvé nechává promlouvat: „Mně,“ praví jeden z nich, „byl cit odměňující Prozřetelnosti jedinou uzdou, která dokázala zadržet mé od přírody prudké vášně; přišel Hébert a vložil mi do srdce ateismus: spáchal jsem nesčetné zločiny, zahubil jsem tisíce obětí, zahynul jsem.“

Politicky byl „republikánem do posledního dechu“, jak napsal jeden z jeho kolegů z Konventu¹⁸. Po 9. thermidoru ho vidíme bojovat za Revoluci proti reakcionářům, v jejichž čele stáli přeživší girondisté. Držel se zpříma a pevně a změnil se méně než muži pokládaní za neochvějné, jako Lanjuinais. Tento exaltovaný a lehkovážný romanopisec byl vzorem politické stálosti.

Lační po spravedlnosti a po bratrství. Tyto pudy jsou celou jeho politikou. Nežádejte na něm ani kombinace, ani výhledy do budoucna, ba ani plán, jak si počínat v okolnostech dne. Ať říká co chce, není to muž činu. Dne 10. srpna ho není nikde vidět. Jeho úlohou je stavět na odiv ušlechtilé city, které jím zmítají: základním tónem jeho výmluvnosti je rozhořčení. – Před thermidorským obdobím nemá žádný vliv na lidi ani na události. Vášně, které vzbuzuje, nejsou vášně činné: opadají a usínají, jakmile řečník sestoupí z tribuny, jakmile romanopisec zavře svůj román.

Neboť jeho řeči mají v sobě cosi z románu a v politice je romanopiscem právě ve chvíli, kdy se pokládá za nejvážnějšího. Skutečné kombinace, které se kolem něho tvoří, nevidí; sám si, aniž o tom ví, vytváří jiné, složitější, které pak upřímně odhaluje, jejichž nepravděpodobnost však udivuje jeho přátele a uklidňuje jeho protivníky. Tak v jeho očích nejsou muži Komuny a Hory jen politikové násilní a panovační: uzavřeli s cizinou smlouvu, že ve Francii obnoví království. Pache a Hassenfratz byli Dumouriezovi nepřátelští, dokud Dumouriez jednal jako republikán; rozvrátili jeho armádu prostřednictvím orleanistických agentů. Dantonovci jsou do spiknutí zapleteni. Hérault de Séchelles je agentem mocností. Chaumette hraje touž úlohu. A konečně Marat je notorický royalista: Přítele lidu živí rakouské peníze¹⁹. Kde bylo smluveno povstání z 10. března? V Koblenci. Čím to, že jakobíni čtyřikrát po sobě žádají stále týž počet dvaadvaceti girondistických obětí²⁰? „Tato podivná shoda počtu ve čtyřech různých dobách dává tušit, že počet dvaadvaceti hlav, vždy dodržovaný, byl nejspíš ten, který se Hora zavázala dodat jedním z prvních článků své tajné smlouvy s cizími mocnostmi.“

Tyto divy nevyráběl jen v horečce boje. Později, ve svém útulku v „jeskyních Jury“, je přepracovával do podoby pamětí, věřil, že jejich zápletka je skutečná a nepopiratelná, a roku 1795 je bez rozpaků a bez výčitek vydal znovu, takže nad tím krčili rameny všichni soudní girondisté, dokonce i dobrák Dusaulx²¹, který mu případně odpověděl:

„Zajisté, dokud Hora obviňovala vaši stranu z vymyšleného zločinu federalismu, dokud užívala všech možných prostředků, aby své soustavě dodala pravděpodobnosti a tomu stínu tělo, tehdy jsem vás v duchu chválil, že napínáte svůj důvtip na skřipec a že užíváte toho romanopiseckého nadání, které u vás známe, abyste dokázal, že vaši protivníci chtějí obnovit království. Byla to válka lstí. Ale dnes, kdy jsou vaši nepřátelé sraženi, který rozumný člověk by vám mohl prominout, že píšete druhý díl toho románu?…“

Dusaulx však Louvetovi křivdil, když podezíral jeho dobrou víru. Autor Faublase nebyl schopen, ať si paní Rolandová říkala cokoli, vidět svět takový, jaký je, a žil v přeludu.

Řeči, které pronesl v Národním konventu, si přesto zaslouží, abychom se u nich zastavili. Nebyl-li Louvet mužem činu, ba ani přesným svědkem Revoluce, měl přece některé z vlastností řečníka. Na tribuně si vedl dobře; nechyběl mu žár ani síla, strhoval k potlesku svým pohnutím i svým uměním. Nikdy nenechával Shromáždění lhostejným, a obracel-li se spíše k jeho nervům než k jeho rozumu, měl aspoň onen tak vzácný dar zaujmout a rozvášnit.

To jsou, zdá se, vlastnosti improvizátora. A přece své řeči přednášel zpaměti. Příliš dbal o stavbu, o sloh, o svou pověst literáta, než aby se vydával napospas náhodám tribuny. Především chtěl přemoci Robespierra jeho vlastními zbraněmi, velkými a krásnými řečmi, důkladně promyšlenými, ušlechtile uspořádanými, psanými pro potomstvo.

V Konventu, před posluchačstvem příznivějším jeho myšlenkám, se totiž znovu ujal úlohy, o kterou se už s pochybným úspěchem pokusil v Jakobínském klubu. Déle než měsíc, až na dvě či tři bezvýznamné příležitosti, kdy řekl pár nezajímavých slov, mlčel a připravoval, piloval svou Robespierride (Robespierridu)²². Představuji si, že ji předčítal paní Rolandové a také Brissotovi a Guadetovi, svým osobním přátelům. Byla známá, slavná dřív, než ji pronesl. Když byla hotova, číhal na Robespierra, připraven zdrtit ho svou filipikou, s uličnickou radostí a s opovážlivostí krasoducha, která se nelíbila rozvážným mužům Girondy, Vergniaudovi a Condorcetovi.

Konečně 29. října 1792, když Robespierre řekl, že se nikdo neodváží obvinit ho do očí, Louvet zvolal: „Žádám o slovo, abych obvinil Robespierra“; a Barbaroux a Rebecqui se přidali. Po řeči Dantonově, řeči plné vážných myšlenek a vysoké politiky, dostal slovo romanopisec. Jeho řeč, která posluchače strhla, není školská deklamace, jakou byly petice, které předkládal jménem sekce Lombards. Její sloh je vesměs střídmý, rychlý, elegantní. Je to Louvet nejlepší, Louvet duchaplný. Zaznamenávám jediný nabubřelý rys: když dojde na to, že má jmenovat Marata, přeruší se výkřikem: „Bohové! Vyslovil jsem jeho jméno!“ Je to však spíše politický úskok než literární přetvářka: očerňuje Marata, aby očernil Robespierra, který ho hájí.

Taková je ostatně tendence i postup celé této Robespierridy: řečník spíše spílá, než dokazuje, a aby zahanbil protivníky, spoléhá ještě více na své nadání než na pravdu.

Robespierrovi bylo dáno osm dní na odpověď: jeho odpověď, velmi obratná, měla tím větší sílu, že proti ní Shromáždění nemohlo postavit jediný skutek. Byl odhlasován přechod k dennímu pořádku přes zuřivý protest Barbaroux a samého Louveta, jimž dekret zavřel ústa.

Tyto okolnosti, které v dějinách Revoluce zůstaly proslulé, odhalily v duchaplném spisovateli muže srdnatého a odvážného, řečníka, který dovede pohnout.

Dne 16. prosince 1792 se znovu skvěle uvádí v rozpravě o návrhu na vypovězení Philippa Égalité a vrací se přitom ke svému prvnímu způsobu, k rétorice prošpikované antickými narážkami. Přinesl na tribunu celou stránku z Tita Livia, aby podepřel Buzotův návrh: „Zástupci lidu,“ pravil, „to nepřicházím Buzotův návrh podpořit já, nýbrž nesmrtelný zakladatel slavné republiky, otec římské svobody, Brutus… (Reptání.) Ano, Brutus… (Bréard: Žádám o slovo k pořádkovému návrhu. Předseda: Slovo má Louvet.) Ano, Brutus, a jeho řeč, pronesená před více než dvěma tisíci lety, se tak dobře hodí na naše nynější postavení, že by se zdálo, že jsem ji složil dnes.“ A cituje výtky, s nimiž se u Tita Livia obrací Brutus k Tarquiniu Collatinovi²³. Nadarmo Duhem ironicky volá: „Louvet nás nesmí drtit despotismem svého nadání!“ A Goupilleau: „U zábradlí čeká dvě stě petentů!“ Slovo je Louvetovi ponecháno a ten neochvějně pokračuje ve svém srovnání Collatina s Philippem Égalité.

Louvetovo chování v králově procesu zvýšilo jeho neoblíbenost. Dne 14. ledna 1793 prohlásil, že nebude-li přijato odvolání k lidu, nebude moci Ludvíka XVI. soudit, protože by pak vynášel rozsudek, který by byl nenapravitelný. Hlasoval tedy pro odvolání. Potom se vyslovil pro smrt, avšak s podmínkou, že rozsudek bude smět být vykonán teprve tehdy, až bude ústava hotova a lidem schválena, a hlasoval pro odklad, když předtím sám vyvolal rozpravu, která se o té věci konala²⁴. Den předtím prudce přerušil Dantona tímto romanopiseckým výkřikem: „Ještě nejsi králem, Dantone!“ Dantona se nebojí o nic méně než Robespierra, třebaže téměř všechnu svou nenávist chová pro Robespierra.

Až do 31. května hraje nevýraznou úlohu a v těchto čtyřech tak tragických měsících nepronese jedinou delší řeč. Sepíše však o událostech z 10. března a proti Robespierrovi dva velmi pozoruhodné pamflety, které uveřejňujeme za Paměťmi.

III. Psanec, návrat do Konventu a poslední léta

Louvet, skrytý v Paříži v bezpečném útulku, z něho přes prosby své Lodoïsky vyšel, aby se koncem roku 1793²⁵ připojil ke girondistům usazeným v Caen. Sdílel všechny útrapy jejich útěku až do chvíle, kdy v návalu zoufalství opustil v okolí Périgueux Salla a Guadeta, aby se vrátil k ženě do Paříže. Měl štěstí, že tuto strašnou cestu vykonal nepoznán; vylíčil ji ve vyprávění, které je jedinečným dokladem o smýšlení venkova po 31. květnu. Je z něho vidět, že Francie, i Francie vesnická a selská, stála při Konventu. Tato věrnost, prokázaná doznáními girondisty, je pro Girondu zdrcující. – V Paříži pobyl Louvet jen několik dní. Uchýlil se do hor Jury, dva kroky od hranice, ale ještě ve Francii. Kladl si za čest, že neemigroval.

Kdo přečetl paměti, v nichž vypráví o své proskripci, zná ho celého a má ho rád přes jeho omyly a přeludy. Je to velké srdce, vybraný duch, Francouz lehkomyslný a hrdinský. Sloh je nabubřelý jen místy, když autor přerušuje vyprávění, aby rozumoval, proklínal lidi a zbožňoval Lodoïsku. Ale i tato láska je ve své sentimentální řeči ušlechtilá a dojemná. Je cítit, že Louvet žil jen proto, aby miloval. Tento malíř galantních dobrodružství, vášní pomíjivých a smyslných, podřídil svou duši citu vznešenému a vážnému, který podnítil a zkrášlil jeho život i jeho smrt, který ho především uchránil myšlenek na zášť a pomstu, jimiž byly zkaleny poslední dny psanců ze Saint-Émilionu, a který rozšířil jeho srdce a ponechal je v den odvety otevřené spravedlnosti a soucitu.

Tato láska, která ho podpírala ve zkouškách, mu také zabránila, aby se vzdal svého nadání a své výmluvnosti. Zůstal sám sebou v oněch jeskyních Jury, kde si svou Lodoïsku bez ustání představoval v podobě Rousseauovy Julie. Když se znovu objevil na tribuně, byl opět takový, jakého ho vídali v jeho skvělých dnech, jen vážnější a jakoby uzrálý utrpením. Tak prošel po Thermidoru druhou řečnickou dráhou, delší a slavnější než první, a poctil Girondu vskutku krásným postojem psance, který se nechce mstít těm, kdo ho proskribovali.

Po Robespierrově pádu se vrátil do Paříže a žádal, aby směl znovu vstoupit do Konventu. Dne 17. frimairu roku III [správně 27. frimairu, tj. 17. prosince 1794] ho dekret spolu s Isnardem, Lanjuinais a jinými chrání před soudním stíháním, nedovoluje mu však vrátit se do lavic. – Neměl jmění: 22. pluviôsu [10. února 1795] dal v novinách oznámit, že otvírá knihkupectví v Palais-Royal²⁶. Lodoïska mu statečně pomáhala v tomto podniku, kterému se zprvu dařilo díky přízni, jíž se tehdy těšili přeživší girondisté. – Když byl konečně dekretem z 18. ventôsu roku III (8. března 1795) povolán zpět do Konventu, vstoupil tam se vztyčenou hlavou a hned 21. se odvážil žádat, aby bylo dekretem prohlášeno, že girondisté, kteří po 31. květnu povstali, se dobře zasloužili o vlast. Shromáždění přešlo k dennímu pořádku.

Často se stávalo, že hájil památku svých přátel útokem na Horu, ale od toho, co zbývalo z jeho skupiny, se odloučil, když viděl, jak se s lidmi, jako byli Isnard, Lesage a Larivière²⁷, kloní k royalismu. Téměř jediný z navrátilců Girondy zůstal republikánem a revolucionářem.

Rozumí se samo sebou, že nemohl být a nebyl shovívavý k výstřelkům terorismu, zejména ke Carrierovi a jeho spoluviníkům. Dne 2. floréalu [21. dubna 1795] pronesl k otázce, zda mají být členové pařížského revolučního tribunálu²⁸ znovu postaveni před soud, řeč střízlivou, sevřenou a působivou. Pařížský revoluční tribunál mohl soudit jen delikt kontrarevoluce: musel ponechat stranou obecné trestné činy, jichž se obvinění mohli dopustit, a Louvet připomněl nejtěžší z těch činů se strojenou lhostejností, která tím lépe dávala vyniknout jejich obludnosti.

Tato obratná řeč, v níž Louvet, jako by si toho ani nevšímal, uvaluje hanbu jak na nantské soudce, tak na tribunál, který je osvobodil, je pozoruhodným dokladem pružnosti nadání, které si v nových okolnostech dovede osvojit nový způsob, bližší onomu umírněnému slohu, jaký máme rádi dnes. – Nantští soudci byli posláni před tribunál distriktu Angers.

Dne 4. floréalu [23. dubna 1795] je Louvet jmenován členem komise „pověřené přípravou organických zákonů Ústavy“. Dne 11. [30. dubna] vystupuje proti Thibaudeauovu návrhu soustředit vládu v rukou Výboru pro veřejné blaho. Leká se despotické moci, kterou chtějí dát Výboru, jehož bezejmenné tyranie se obává, a dosáhne toho, že věc je přikázána Komisi jedenácti, aby příštího tridi²⁹ podala zprávu o tom, jak vládu soustředit a neohrozit přitom veřejnou svobodu.

Je vidět, jak Louvetova politická úloha od jeho návratu vzrostla. Už to není ten vášnivý, lehkomyslný autor tolika hezkých řečnických kousků, jemuž se spíše tleskalo, než naslouchalo. Na tribuně teď představuje thermidorského ducha, ne v jeho postranních royalistických úmyslech, ne v jeho pokrytectví, nýbrž v tom, co v něm bylo upřímného a čestného. Louvet znamenitě vyjadřuje bolest a stud, které opravdovým republikánům způsobila ona hrůzovláda, jejíž výstřelky Revoluci vysílily; tvrdošíjně se však vzpírá royalistické milosti, která tehdy obracela na víru tolik republikánů.

Dne 13. floréalu roku III [2. května 1795] dobývá nejkrásnějšího triumfu své řečnické dráhy ve věci navrácení majetku odsouzených, které Hora odmítala jako zapření Revoluce a které Louvetovi přátelé chtěli dopřát jedině girondistům. Tehdy zvolal: „Nikdo nebyl souzen ani tribunály 22. prairialu, ani tribunály 31. května, nikdo: všichni byli zavražděni.“³⁰

Konvent zachoval zásadu konfiskace, nařídil však navrátit majetek těch, kdo byli odsouzeni od 10. března 1793, s výjimkou majetku emigrantů, Bourbonů, penězokazů atd.

Uprostřed reakce rozpoutané proti jakobínům se Louvet nebál hájit prairialové povstalce³¹ před thermidorským hněvem. Nikdy v průběhu těch krvavých týdnů nepozvedl hlas spolu s těmi, kdo proskribovali.

Louvet nebyl s to zastavit výstřelky thermidorské reakce, a přece viděl, jak jeho mravní autorita den ode dne roste. Autor Faublase se stával působivým tlumočníkem myšlenek spravedlnosti, pravého revolučního ducha. Pro smuteční slavnost 14. prairialu roku III [2. června 1795] na počest mrtvých z 1. prairialu byl určen za řečníka Konventu a jménem Republiky pronesl pohřební chvalořeč na zástupce lidu Férauda, zabitého při jakobínském povstání.

Dne 1. messidoru [19. června 1795] byl Louvet zvolen předsedou a 4. měl v této hodnosti odpovědět batávským vyslancům: jeho řeč hrdě pohrozila Anglii. Dne 15. [3. července] vstoupil do Výboru pro veřejné blaho. To je vrchol jeho politické dráhy.

Za jeho předsednictví potřetí ožila jeho Sentinelle. Nebyl to však už onen rýpavý plakát, onen vášnivý pamflet, který tlumočil nevraživost paní Rolandové. Tentokrát Louvet káže svornost mezi republikány. Dne 19. thermidoru roku III [6. srpna 1795] žádal, aby byli republikáni uklidněni, a protestoval proti jménu teroristů, jímž pomýlené veřejné mínění bez rozdílu tupilo všechny vlastence.

Zvolen departementem Haute-Vienne do Rady pěti set, bojoval tam ze všech sil proti reakci, která se valila přes břehy. Částečná obnova z 1. prairialu roku V (20. května 1797) ho z Rady pěti set vyřadila.

Byl členem Institutu (od založení tohoto sboru), ve třídě literatury a krásných umění, v sekci gramatiky.

Už dlouho byl terčem royalistických úšklebků. Emigrantské noviny ho den co den vláčely blátem a osmělovaly se tím víc, čím více se soudy royalizovaly. Brzy už nemohl ani odpovídat. Isidore Langlois, royalistický redaktor listu Messager du Roi (Královský posel)³², si v Sentinelle ze 7. nivôsu roku V [27. prosince 1796] přečetl, že je „jedním z původců vražd z 13. vendémiairu roku IV…, kontrarevolucionář od hlavy k patě, potřísněný nevinnou krví“, a měl tu smělost, ač byl notorickým přeběhlíkem od Republiky, Louveta žalovat; rozsudek z 5. ventôsu roku V [23. února 1797] ho odsoudil k 500 librám náhrady škody. Zlatá mládež, osmělená tímto výrokem, chodila řečníka a jeho ženu urážet ke dveřím jejich knihkupectví. Jednoho dne na něho posměšně křičeli, ať zazpívá Marseillaisu. „Tu,“ praví jeden ze současníků³³, „v návalu vzteku tím prudším, že jej dlouho dusil v sobě, otevře dveře a s pohrdáním zvolá: ‚Co chce ta horda otroků…?‘“³⁴ Dav na okamžik strnul. Louvet však musel svůj závod přestěhovat do paláce Sens.

Urážky, jimiž muscadini zahrnovali jeho drahou Lodoïsku, ho připravily o zdraví. Lze se také domnívat, že tomuto řečníkovi chyběla tribuna. Vláda ho právě jmenovala konzulem v Palermu, když 8. fructidoru roku V (25. srpna 1797) zemřel, už zapomenut, a u jeho lože stál jediný Marie-Joseph Chénier³⁵. Jeho žena spolkla opium; zachránili ji však a žila dál pro své dítě.

IV. Rukopis a vydání pamětí

První vydání Louvetových pamětí vyšlo roku 1795 pod tímto názvem:

Quelques notices pour l'histoire et le récit de mes périls depuis le 31 mai 1793, par Jean-Baptiste Louvet, l'un des représentants proscrits en 1793 (Několik zpráv pro dějiny a vyprávění o nebezpečích, jimiž jsem prošel od 31. května 1793, sepsal Jean-Baptiste Louvet, jeden ze zástupců lidu proskribovaných roku 1793). Paris, Louvet, veuve Gorsas et Bailly, an III, in-8°, 190 stran.

Za titulem následuje toto motto:

Spravedlivé nebe! Osvěť tento nešťastný lid, jemuž přeji svobodu… Svoboda!… Ta je pro hrdé duše, které pohrdají smrtí a dovedou ji v pravý čas zasadit. Není pro ty zkažené lidi, kteří vstávají z lože prostopášnosti nebo z bahna bídy a běží se koupat v krvi, jež se řine z popravišť. Je pro moudrý lid, který miluje lidskost, koná spravedlnost, pohrdá svými lichotníky, zná své pravé přátele a ctí pravdu. Dokud takovým lidem nebudete, ó moji spoluobčané, budete o svobodě mluvit nadarmo; budete mít jen zvůli, jíž padnete za oběť jeden po druhém; budete žádat chléb, a dají vám mrtvoly, a nakonec budete zotročeni.

Doslovně vyňato z rukopisné obhajoby občanky Rolandové, zavražděné revolučním tribunálem 19. brumairu roku II (9. listopadu 1793)³⁶.

Druhé vydání vyšlo v roce III; neviděli jsme je však.

Třetí je nadepsáno:

Quelques notices pour l'histoire et le récit de mes périls depuis le 31 mai. 3. vydání, Paris, Louvet, an III, 3 sv. in-12.

Zde jsou tituly tří dalších vydání:

Collection des mémoires relatifs à la Révolution française. – Mémoires de Louvet de Couvray³⁷, député à la Convention nationale, avec une notice sur sa vie, des notes et des éclaircissements historiques. Paris, Baudouin frères, 1823, in-8°.

Bibliothèque des mémoires relatifs à l'histoire de France pendant le XVIIIe siècle, avec avant-propos et notices par M. F. Barrière, sv. XII. – Suite des Mémoires du général Dumouriez; Mémoires de Louvet, et Mémoires pour servir à l'histoire de la Convention nationale par Daunou. Paris, 1848, in-12.

Mémoires de Louvet, avec une introduction par E. Maron. – Mémoires de Dulaure, avec une introduction par L. de La Sicotière. Paris, Poulet-Malassis, 1862, in-12.

Tato vydání neobsahují první část Louvetových pamětí, kterou sepsal v Saint-Émilionu a kterou zanechal v rukou paní Bouquey. Když se později v Juře znovu dal do psaní, napsal tuto první část znovu, avšak jen zběžně a s vynecháním zajímavých podrobností. Opis těchto nevydaných stránek, pocházející od člena Konventu Charlese Duvala, koupila asi před pětadvaceti lety Národní knihovna. Upozornili na něj a popsali jej pánové Dauban a Vatel³⁸. Sám jsem podal jeho rozbor v La Révolution française, Revue historique, v čísle ze 14. ledna 1884. Dnes jej uveřejňujeme poprvé, v čele Louvetových pamětí, místo oněch stručných stránek, které napsal dodatečně.

Toto vydání Pamětí je tedy vskutku první úplné³⁹.

Připojili jsme k němu text tří Louvetových pamfletů proti Robespierrovi a montagnardům:

1. Accusation contre Robespierre, par Jean-Baptiste Louvet (Obžaloba Robespierra, sepsal Jean-Baptiste Louvet). Vytištěno z nařízení Národního konventu. Paris, Impr. nationale, 1793, in-8°, 15 stran.

2. À Maximilien Robespierre et à ses royalistes, Jean-Baptiste Louvet, député de France à la Convention par le Loiret (Maximilienu Robespierrovi a jeho royalistům Jean-Baptiste Louvet, poslanec Francie v Konventu za Loiret). Paris, Impr. du Cercle social, 1792, in-8°, 55 stran.

3. À la Convention nationale et à mes commettants sur la conspiration du 10 mars et la faction d'Orléans, Jean-Baptiste Louvet, député de France par le Loiret (Národnímu konventu a mým voličům o spiknutí z 10. března a o orleánské frakci Jean-Baptiste Louvet, poslanec Francie za Loiret). (Paris), impr. Gorsas, bez data, in-8°, 30 stran.

Tyto velmi ostré pamflety jsou málo známé a text posledních dvou se dost těžko shání. Kdo je nečetl, těžko porozumí některým místům pamětí, kde Louvet naráží na podrobnosti svého zápasu s Robespierrem.

F.-A. Aulard