Knihovna · Francouzská revoluce · Paměti Louveta de Couvray

II. Jakobíni, Sentinelle a žaloba na Robespierra (1792)

[Louvet píše v dubnu 1794 ve skrýši v pohoří Jura a ve spěchu navazuje na první sešit pamětí, který zanechal v Gironde. Líčí své vystoupení v Jakobínském klubu ve sporu o válku na přelomu let 1791 a 1792, zmařené jmenování ministrem spravedlnosti, vydávání plakátového listu Sentinelle, 10. srpen a zářijové dny, hájí své přátele proti nařčení z federalismu a vypráví o své žalobě na Robespierra v Konventu 29. října 1792 a o tom, jak byl vyloučen od jakobínů. Podle Aulardovy poznámky u nadpisu začíná touto kapitolou text, který Louvet sám vydal roku 1795 a který Aulard otiskuje podle prvního vydání; předchozí kapitola vyšla až z rukopisu.]

Z jeskyní Jury, 19. dubna 1794, 30. germinalu roku II Francouzské republiky, jedné a nedělitelné.¹

Po tisícerém nebezpečí přicházím do těchto pustin. Doufal jsem, že tu najdu útočiště. Je ještě na zemi nějaké pro republikána? Každou chvíli mohu být nucen tato místa opustit a jít… Ó Bože, ty mě přijmeš do své náruče!

Času se mi nedostává víc než kdy jindy. Nejde o to psát paměti; je třeba nahodit poznámky, obětovat méně důležité události a většinu podrobností. Kéž osoba, u níž jsem v Gironde zanechal první sešit², nezapomene připojit jej k těmto; skončil jsem tehdy, myslím, ve chvíli, kdy jsem se chystal poprvé promluvit u jakobínů.

Čtyři frakce, spor o válku a zmařené ministerstvo

Bylo to ve velké otázce války³. Poznamenal jsem k tomu, tuším, že stát tehdy rozdělovaly čtyři frakce. Frakce feuillantů, v jejímž čele stál La Fayette, jmenovaný vrchním velitelem; ten byl svolný nechat Rakušany vniknout na francouzské území, neboť mínil s jejich pomocí rozdrtit jakobíny a dosáhnout anglické ústavy⁴. Frakce kordeliérů, která pracovala na svržení Ludvíka XVI., aby na jeho trůn dosadila Filipa Orleánského⁵. Zjevnými vůdci této frakce byli Danton a Robespierre, tajným vůdcem Marat⁶. Všimněte si, že Robespierre a Danton chovali oba stejně skrývanou touhu jednoho dne vytlačit jeden druhého: Danton počítal s tím, že zcela ovládne regentskou radu, v níž by Philippe byl vždy jen pánem naoko; Robespierre si lichotil, že dospěje k diktatuře, až zvítězí nad všemi svými soupeři.

Třetí strana, dosud málo početná, avšak významná mimořádnými talenty, mezi nimiž vynikali Condorcet, Roland a Brissot⁷, byla strana čistých jakobínů, kteří chtěli republiku. Je třeba poznamenat, že téměř žádný jakobín nebyl kordeliérem, zato téměř všichni kordeliéři byli jakobíny a vedli proti jakobínům otevřenou válku přímo v jejich sále; za kordeliéry se téměř vždy ujímal slova Robespierre. Boje obou stran a jejich postavení na počátku roku 1792 jsou dost dobře vylíčeny v brožuře, kterou jsem vydal koncem téhož roku nebo počátkem roku 1793; jmenuje se Maximilienu Robespierrovi a jeho royalistům. Čtvrtou frakcí byl konečně dvůr, který užíval všech ostatních, aby je všechny rozdrtil: La Fayetta, jemuž lichotil vyhlídkou na dvě komory; kordeliérů, které štval na jakobíny; jakobínů, které podněcoval k povstání, jež doufal obrátit ve svůj prospěch. A tak, až by La Fayette otevřel Francii cizincům a jakobíni vytáhli na tuilerijský zámek, kolem něhož měli být podle plánu všichni pobiti, nebylo by ani ústavy z roku 1789, ani anglické ústavy, ani republiky: byl by obnoven starý režim se vším svým útlakem, spíše zostřeným než zmírněným.

Za těchto okolností se u jakobínů rozvířila velká otázka, zda se má Rakousku vyhlásit válka. Kordeliéři ji nechtěli, protože dávala příliš mnoho moci La Fayettovi, největšímu nepříteli Orleánského; jakobíni ji chtěli, protože mír, kdyby potrval ještě šest měsíců, by upevnil v rukou Ludvíka XVI. žezlo despotické, anebo v rukou Orleánského žezlo uchvácené, a protože jedině válka, rychlá válka, nám mohla dát republiku. Při této příležitosti tedy propukla nejprudší roztržka mezi frakcí Robespierrovou a stranou Brissotovou. Já, který jsem Brissota dosud ani neviděl, já, který jsem nemyslel na nic než na republiku, jsem v té rozpravě promluvil. Má první řeč měla velký účinek; ale ve druhé, jedné z nejlepších věcí, jaké jsem kdy složil, jsem Robespierra zdrtil; pocítil to, nedokázal toho dne odpovědět ani slovem, v příštích dnech vykoktal pět šest odpovědí, psal, psal, psal a vyslal do pole všechny slídiče kordeliérské smečky, aby nového řečníka pomlouvali po kavárnách a v hloučcích.

Sotva jsem vstoupil do arény, a již začínala má nebezpečí. Stojí za povšimnutí, že jsem se nikdy nemohl dozvědět, zda je pravda, že popularita má nějaké slasti. Jakmile jsem začal sloužit lidu, pomlouvali mě u něho, a čím horlivěji jsem hájil jeho zájmy, tím víc mě stíhal svou nenávistí. Je ovšem pravda, že po svých dvou řečech u jakobínů, vytištěných a všude rozeslaných na jejich útraty, jsem se rychle dostal mezi tajemníky Společnosti a k jejímu místopředsednictví. Je dost pikantní k tomu poznamenat, že předsedy směli být jen poslanci a že tím, kdo jím byl v době, kdy jsem byl místopředsedou, byl Basire⁸. Jestliže tedy čistí jakobíni dobyli místopředsednictví, předsednictví připadlo kordeliérům. A přece ve chvíli, kdy toto píši, byl Basire sťat gilotinou a já chřadnu ve vyhnanství. Robespierre si prorazil cestu mezi námi dvěma. Má volba byla nicméně dílem několika osvícených republikánů; avšak masa, ten tupý dav, už celý zrobespierrovaný, mě nenáviděla.

Hle, k jakému prvnímu prostředku se budoucí diktátor uchýlil, aby hned v prvních dnech odklidil nového zápasníka, jehož odvaha a schopnosti ho velmi znepokojovaly.

S Dumouriezem⁹, který se tehdy prohlašoval za republikána, jako se dnes prohlašuje za feuillanta a jako se zítra prohlásí za aristokrata, bude-li se to hodit jeho nesmírné ctižádosti, opřené ostatně o ohromné nadání – s Dumouriezem byli v ministerstvu tři praví republikáni, Roland, Servan a Clavière¹⁰: všichni čtyři chtěli válku. Neznal jsem dosud žádného z nich a žádný z nich mě neznal jinak než z mých úspěchů v oné nedávné rozpravě, v níž jsem pro jejich mínění získal všechny poctivé jakobíny. Bylo třeba ministra spravedlnosti; čtyři ministři upřeli zrak na mne; bylo ujednáno, že v příští radě předloží mé jméno králi, který by mě byl neomylně přijal, protože tehdy patřilo k plánům dvora složit celé ministerstvo přesně tak, jak si noví ministři přáli. Rada se měla konat pozítří; ale již dva dny před ní se Robespierre a všichni kordeliéři dozvěděli, že mám být jmenován. Nazítří udělali toto.

Hned ráno šli slídiči vykřikovat po hloučcích, že jsem před třemi měsíci přijel z Koblence¹¹ a vloudil se mezi jakobíny, abych je rozeštval. V poledne jsem se procházel po terase Feuillantů¹², míjel velmi rozčilené hloučky a netušil, že jejich křik hrozí právě mně. Chabot¹³, jehož jsem znal jen od vidění, mě na to přišel dobrotivě upozornit a velmi úslužným tónem dodal, že udělám dobře, nepůjdu-li večer k jakobínům, kde bych se mohl vydat v jisté nebezpečí. Uvidíte hned, že by se těm pánům bylo hodilo pomlouvat mě, aniž bych byl při tom a mohl odpovědět. Na tu radu jsem nedbal; šel jsem večer k jakobínům. Šťastná okolnost mi dovolila projít nepoznán dvory, kde na mne s tlustými holemi čekali rváči, dnes většinou členové revolučního tribunálu. Vstoupil jsem do sálu ve chvíli, kdy věčný udavač Robespierre neurčitě udával emigranty, kteří prý se vetřeli do Společnosti, a tak dále; a galerie, nasáklé ranními řečmi, zuřivě tleskaly. Robespierre končil žádostí, aby komise tyto nově přijaté členy prověřila a aby byli ze Společnosti vyhnáni. Požádal jsem o slovo, abych návrh podpořil; Robespierre se tomu vzepřel s tím, že chci Společnost rozvracet, a pak mě znovu začal vinit z emigrace, nepřímo a s velkou péčí, aby mě nejmenoval.

Trval jsem na slově; galerie, které dostaly znamení, zuřivě povstaly. Ze všech stran jsem viděl pěsti a hole. Padesát rozhořčených jakobínů se shluklo kolem mne a nabízelo, že mě doprovodí až k mým dveřím. Jeden z nich (jmenoval se Bois) mi řekl: „Já to zařídím líp: nechtějí to slyšet, ale tebe vyslechnou.“ Nato se vrhl doprostřed sálu a zvolal: „Ano, zajisté, je tu zrádce.“ Navnadění kordeliéři ihned zmlkli a líbezné galerie po nich. „Ale toho zrádce nechci obviňovat nepřímo; jmenuji ho, je to Louvet.“ Okamžitě jsem se vrhl na tribunu. Robespierre mi chtěl slovo ještě vzít, ale bylo pozdě. Byl jsem udán jmenovitě, musel jsem odpovědět. Společnost to nařídila. Učinil jsem tak; vydal jsem počet z celého svého revolučního života od roku 1789, uváděl jsem skutky, místa, osoby. Má obhajoba měla takový úspěch, že nakonec tleskaly i galerie. Nuže, nazítří Robespierre rozšířil pověst, že jsem se dal udat sám, abych měl příležitost pronést na sebe chvalořeč, a to proto, že chci být ministrem spravedlnosti!

Nebál jsem se jím být; ale přísahám, že jsem po tom netoužil. Právě v den, kdy se měla konat rada, dostal jsem v deset hodin ráno lichotivý dopis od poslance Héraulta de Séchelles¹⁴, jehož jsem neznal. Ten pleticha mi oznamoval mé jmenování, k němuž prý značně přispěl. Potom žádal o jedno z předních míst v kancelářích pro jednoho ze svých bývalých tajemníků, snad jako on tajného agenta Rakouska. Jiný mi přišel říci, že jde právě od Dumourieze, který ho ujistil, že večer opravdu budu jmenován. Ale při jednom obědě, kde se sešli ministři a několik poslanců, se všechno změnilo. Přednost přede mnou dostal těžkopádný člověk, dosti nevzdělaný a hlavně velmi bojácný, Duranthon z Bordeaux¹⁵. Byla to první chyba republikánské strany. Zaplatila ji velmi draho. Především stála mou vlast mnoho krve a slz. Ach, jakým podivným řízením osudu musí změna v osudech jednoho člověka tak mocně působit na osudy celé říše? Kdybych byl býval ministrem spravedlnosti, byl bych zajisté podepsal onen slavný Rolandův dopis, k němuž se ctižádostivý a slabý Duranthon odmítl připojit¹⁶.

Vinen stejně jako ti tři ministři, byl bych propuštěn s nimi. Sdílel bych jejich čestnou nemilost a získal i já veřejnou úctu; s nimi bych se 10. srpna vrátil, byl bych ministrem spravedlnosti¹⁷; přestrojený royalismus by se nad kolébkou republiky nedopustil zářijových hrůz; frakce kordeliérů by si hrůzou nevynutila volbu oněch pařížských poslanců, z nichž někteří byli Francii tak osudní¹⁸. Anglická vláda, nemajíc čím popudit proti nám svůj lid, by marně hledala záminku k válce; Robespierre, kdyby se nezměnil, by podlehl; s ním by padli nebo by se neodvážili ukázat Pache a jeho zpupná Komuna, Chaumette, Hébert, velký vyhlazovatel¹⁹, a celý ten zástup podlých darebáků placených mocnostmi. Republika by byla založena!

Sentinelle, 10. srpen a nařčení z federalismu

Lanthenas mě zatím zavlekl k ministru vnitra, který velmi toužil mě poznat. Ach, Rolande, Rolande, kolik ctností ve tvé osobě zavraždili! Kolik ctností, půvabů a nadání v osobě tvé ženy, která byla větším mužem než ty²⁰! Oba na mne naléhali, abych psal pro věc, která potřebovala, aby se co nejtěsněji semkli všichni, kdo ji dovedli hájit. Válka byla vyhlášena. Dvůr, zjevně srozuměný s Rakouskem, zrazoval naše armády; bylo třeba otevřít lidu oči o tolika piklech: psal jsem Sentinelle²¹. Náklady nesl ministr vnitra. Mé velmi skrovné jmění by nebylo stačilo na tisk plakátového listu, jehož některá čísla vyšla v nákladu přes dvacet tisíc výtisků. Ti, kdo studovali Paříž a departementy, vědí, jak mnoho Sentinelle Francii prospěla v době, kdy cizina, osmělená svými spojenci uvnitř země, hrozila všechno zaplavit.

Zanedlouho nato Dumouriez, který chtěl v radě vládnout, svrhl ministry Servana, Clavièra a Rolanda. Ještě téhož dne mi kdosi přišel svěřit, že pomýšlí na to dát mi vyslanectví v Cařihradě. Několik novin to dokonce oznámilo; což mi nezabránilo vložit do příštího čísla Sentinelle velmi ostrý odstavec proti chování ministra-oblíbence; a tak jsem už o svém vyslanectví neslyšel.

Přibližně v téže době mě Brissot a Guadet²² chtěli dát vyslat jako komisaře na Saint-Domingue. Zvláště Guadet dlouho a s největší vřelostí naléhal. Zadržely mě dvě stejně silné vášně: láska k Lodoïsce²³, která tehdy ještě nebyla mou ženou, a nemohla by mě tedy následovat, a láska k ohrožené vlasti. Po mém opětovném odmítnutí dostal ten úřad Sonthonax²⁴. Kdybych jej byl přijal, byl by teď na mém místě psancem Sonthonax a já bych na jeho místě vedl na Saint-Domingu válku s Angličany.

Konečně přišlo povstání 10. srpna. Co jsem toho dne dělal, řekl jsem jinde; neřekl jsem však, že jsem přispěl k záchraně švýcarských vojáků, které přišli po skončení boje pobít pochopové Orleánského, jenž při první salvě uprchl. Několik těch nešťastníků jsem nechal proklouznout do chodeb Shromáždění, odkud přešli do diplomatického výboru, v jehož skříních jich Brissot a Gensonné několik ukryli. Jiná, v jiném ohledu neméně pikantní věc je, že Danton, který se za boje skrýval, objevil se po vítězství ozbrojen velikou šavlí a kráčel v čele praporu Marseillanů, jako by byl hrdinou toho dne. Pokud jde o Robespierra, ještě zbabělejšího a neméně pokryteckého, ten se odvážil ukázat až víc než čtyřiadvacet hodin po té události; což mu nezabránilo, aby si všechen její úspěch nepřičetl v radě Komuny, kam šel pozítří, dvanáctého, poroučet jako despota²⁵.

A 2. září nato hrozili nám všem. Ohavný Robespierre proskriboval z tribuny; velký vyhlazovatel vynášel rozsudky smrti²⁶. O popravě Brissota, Vergniauda, Guadeta, Condorceta, Rolanda, o popravě občanky Rolandové, mé Lodoïsky i mé vlastní bylo rozhodnuto. Podlí podvodníci, hanební royalisté, byli jsme už tehdy federalisty²⁷? Ne, ale pro službu mocnostem jste si vymýšleli jiné pomluvy!

Byli jsme federalisty hned v prvních dnech Konventu? A přece jste nás už proskribovali; proskribovali jste dvě třetiny shromáždění; vylepovali jste, že je třeba nového povstání; že podle toho, z jakého těsta je většina poslanců Konventu, zoufáte nad spásou vlasti. „Ó lide žvanivý,“ říkali jste, „kdybys tak uměl jednat!“²⁸

Byli jsme federalisty v únoru 1793? Mezi pomluvami, jimiž jste nás bez ustání stíhali, jste si tuto ještě nevymysleli; a přece jste nás proskribovali.

Proskribovali jste nás 10. března²⁹, a nejenže jste nepomýšleli vinit nás z federalismu, nýbrž jste sami, jak hned dokážu, dávali příklad, jak jej zavést.

O několik dní později jste nás přišli proskribovat před zábradlí Shromáždění ústy Pachovými. Žádali jste dvaadvacet hlav³⁰, než přijde něco lepšího; a vinili jste nás ze všeho, jen ne z federalismu.

Dne 31. května jste nás přišli zatknout se šavlí v ruce, a ani tehdy jste nás ještě nevinili z federalismu.

A dokonce ještě několik týdnů poté, když jste důmyslného Saint-Justa³¹ pověřili, aby vymyslel naše zločiny – ó nesmysle! –, vyčítali jste nám federalismus a royalismus zároveň!

Po několika měsících zůstal federalismus sám. Ale v čích ústech, velcí bohové? V ústech Barèrových³²!

Jestliže federalismus kdy existoval, pak jen vaším přičiněním, vás, kteří jste jej přičítali nám.

Hlásali jste jej 2. září ve svém oběžníku³³, v němž jste prohlašovali, že neuznáváte zastupitelské shromáždění za jediný střed, k němuž se mají všichni semknout; v němž jste o své pařížské obecní radě říkali, „že se právě znovu chopila moci lidu“; v němž jste vyzývali ostatní části říše, aby přijaly vaše opatření; v němž jste tedy jinými slovy říkali každému departementu: „Všechna moc, všechny poklady, všechny prostředky vlády jsou moje. Pro vás už žádná svoboda, žádná republika; ledaže si i vy pospíšíte chopit se znovu toho dílu moci, který náleží vám; a v tom případě, dokážete-li se vyhnout anarchii, máte federalismus.“

Hlásali jste jej znovu v manifestu své nezdařené vzpoury z 10. března, v němž vaši povstalci žádali, „jako opatření nejvyšší a jedině účinné, aby departement Paříž, nedílná součást suveréna, vykonával v této chvíli svrchovanost, která mu náleží“. Takže k zavedení federalismu stačilo, aby každý departement po vašich útocích a podle vašeho příkladu chtěl také vykonávat svůj díl svrchovanosti, s tím alespoň, že by v některých věcech uznával společné pouto, které jste vy ve své tyranii nepřipouštěli.

Federalismus existoval, když v každém departementu některý montagnard, nadaný neomezenou mocí, diktoval svévolné zákony, jimž sousední departement nepodléhal.

Existoval, když si tucet diktátorů, trhajících společnou říši na kusy, vytvořil tucet říší. Existoval, když na severu Le Bon, na jihu Maignet, na západě Carrier a v Lyonu Collot d'Herbois³⁴ vládli despoticky, každý podle svých rozmarů, po libosti svých vášní, rozličnými způsoby; a jakými způsoby, velcí bohové! Ti barbaři se shodovali jen v jediném: prolévat krev proudem, a zase proudem!

Zajisté, federalismus existoval, existoval pro zločin; ale existoval jen skrze vás, tyrani, a pro vás.

Avšak, volají někteří podivně oklamaní lidé, departementy se federalizovaly, aby táhly proti Konventu³⁵. Proti Konventu! Nikdy. Za něj, vždycky. Ale ostatně, federalizovaly? Co tím chcete říci? Byly tedy 14. července federalistické pařížské sekce, které, každá sama příliš slabá, se federovaly, aby vyvrátily Bastilu? Byli tedy 10. srpna federalisty onen prapor z Finistère, onen prapor z Marseille a ony četné prapory pařížské, které se federovaly proti zámku? A těch dvanáct set tisíc vojáků, kteří ze všech končin republiky spěchají k hranicím a federují se proti cizákovi, jehož drtí, to jsou tedy federalisté? Federovat se tedy konečně znamená federalizovat se? Jaké ubohé zneužívání slov! Jaká ubohost!

Když si však pomyslíme, že toto zneužití slov mohlo přivést na popraviště přes sto tisíc republikánů³⁶, a to republikánů nejstatečnějších, nejosvícenějších, nejpoctivějších! Jaká hrůza!

Volby do Konventu a žaloba na Robespierra

Nebudu zde opakovat, co jsem dal vytisknout jinde o práci pařížského sboru volitelů³⁷. Volby v departementech mohly toto zlo aspoň napravit. Pétion, Sieyès, Thomas Paine³⁸, Condorcet, Guadet a jiní, které pařížská frakce odmítla, byli zvoleni lidem departementů; departement Loiret, kde jsem neměl jediného osobního přítele, jediného dopisovatele, kde jsem se nikdy neukázal, mě jmenoval jedním ze svých poslanců. A tomu oni říkali pletichaření, oni, kteří si v hlavním městě vynutili své zvolení dýkami!

Dne 10. srpna 1792 jsem se ujal redakce Journal des débats³⁹. Odvážili se říci v Amarově lži, zvané obžalovací spis proti federalistickým poslancům⁴⁰, že jsem dostával 12 000 liber ročně, abych v tomto listu lhal Evropě. Věc se má takto: po 10. srpnu přišel Baudouin, majitel toho listu, který cítil, že je ztracen, nepodrží-li jej nějaký známý a poněkud nadaný vlastenec, a zapřísahal mě, abych se ho ujal. Odmítl jsem; šel tedy prosit jinam a přinesl mi lístky od Guadeta, Brissota a Condorceta, kteří mě žádali, abych to vzal na sebe. Povolil jsem. Baudouin mi nabízel, cokoli budu chtít. Poslední redaktor, člověk málo známý, pobíral 6 000 liber; požádal jsem o 10 000 liber, a Baudouin věru udělal výborný obchod, neboť počet jeho předplatitelů se brzy ztrojnásobil. Zaměstnával jsem dva spolupracovníky; a ještě na tom musela mnoho pracovat má drahá Lodoïska.

Běda! To je pramen největšího neštěstí, které mě dnes možná tíží; možná že ve chvíli, kdy chřadna v nebezpečném vyhnanství čekám na tu tak drahou choť, možná že je zatčena! V té době ji mí nepřátelé poznali; tehdy mohli ocenit její literární nadání, její silnou duši a něhu, kterou ke mně chovala. Tehdy přišel Amar několikrát proti její vůli ke mně domů pod záminkou, že ji doprovází. Chtěl se jí prý dvořit a mně otevřít oči, jaké nástrahy mi strojí Roland, Brissot a všichni mí domnělí přátelé; to jest, vyslán frakcí, troufal si doufat, že mou přítelkyni svede a mne zkorumpuje. Ostatně, viděl nás v naší domácnosti a brzy nad tím zoufal. Jednoho dne, když vycházel ze Shromáždění, kde právě podal krvelačný návrh, přistoupil k mé ženě a chtěl jí říci nějakou lichotku. Přerušila ho a chladně mu řekla: „Pane, právě jsem slyšela, co jste řekl na tribuně, a pohrdám vámi.“ Už k nám nepřišel, stal se naším nejkrutějším nepřítelem.

To on se nezastyděl spojit své jméno s oním hanebným spisem, s onou obžalobou, která přivedla nejctnostnější republikány na popraviště; to on říká, že jsem lhal Evropě; ano, lhal jsem, neboť jsem zatajoval část tvé ohyzdnosti a ohyzdnosti tvých lidí! A konečně to on, člen onoho Výboru všeobecné bezpečnosti, který je dnes nadán veškerou mocí potřebnou k tomu, aby působil zlo bez mezí, to on, vykonavatel proskripcí nového Sully⁴¹, všemocný ve zločinu, drží možná mou ženu na hřbitově svých vězení. Ó Lodoïsko, má drahá Lodoïsko! Zahyneš-li, zavinil jsem tvou smrt já, ale dlouho tě nepřežiji!

Dne 21. září zahájil Konvent své jednání a hned druhého dne šli Robespierre a Marat k jakobínům kázat povstání proti Konventu; první z nich se o několik týdnů později odvážil stěžovat si v Konventu na to, co nazýval pomluvami šířenými proti němu, a vyzvat, ať se přihlásí žalobce: v tom okamžiku jsem požádal o slovo⁴². Obžaloba, kterou jsem proti němu vznesl, měla převeliký účinek; padesát poslanců dosvědčilo zločiny, které jsem připomínal a z nichž nejmenší měl toho člověka přivést na popraviště. Zbabělec myslel, že udeřila jeho poslední hodina, přišel na tribunu prosit mě o milost. Kdyby byl Pétion, jehož tehdy ještě nepomluvili natolik, aby ho připravili o jeho nesmírný vliv, kdyby byl Pétion, kterého jsem několikrát vyzval, chtěl říci čtvrtinu toho, co věděl, byl by na Robespierra a jeho spoluviníka v tu chvíli vydán obžalovací dekret. Tehdy by je, nenáviděné v celé republice a mající v Paříži stranu mnohem slabší než strana Konventu, stihl trest za jejich zločiny. Hanebný Orléans a nějakých dvacet podřízených lupičů by upadlo zpět do své nicotnosti; takový Barère, takový Delacroix⁴³, ta sebranka podlých pletichářů vždy hotových táhnout vůz vládnoucí strany, by zůstali rolandovci; republika by byla zachráněna!

Pétion, Guadet a Vergniaud se tedy dopustili té chyby, že neodpověděli na opětovné výzvy, jimiž jsem je volal za svědky, a jiný zašel ve slabosti tak daleko, že mě ve svém listu pokáral za to, že jsem tuto obžalobu vznesl.

Robespierre byl nicméně tak zdrcen, že požádal o osm dní na odpověď. Když ta lhůta uplynula, obsadil galerie všemi jakobíny a jakobínkami, jaké se dalo sehnat, takže byly plné už od devíti hodin ráno. Diktátor mluvil dvě hodiny, ale neodpověděl; počítal jsem, že ho rozdrtím ve své replice. Girondisté povstali spolu s Horou, aby mi zabránili mluvit⁴⁴. Viděl jsem už na své straně jen hrdého Barbaroux, statečného Buzota, ctnostného Lanjuinais⁴⁵ a naši ráznou pravici. Brissot, Vergniaud, Condorcet a Gensonné soudili, že přechod k dennímu pořádku, i když Robespierra zachrání, zneuctí ho dost dokonale, aby ho navždy zbavil všeho vlivu; jako by před touto krvelačnou frakcí šlo o čest, jako by ji faktická beztrestnost neměla osmělit ke všem zločinům! Tato nesmírná chyba republikánské strany mi zdrásala srdce; od té chvíle jsem předvídal, že lidé dýky dříve či později zvítězí nad lidmi zásad; od té chvíle jsem své drahé Lodoïsce říkal, že se musíme s předstihem chystat na popraviště nebo na vyhnanství.

Salle, Barbaroux, Buzot a já jsme nepřestávali pranýřovat orleánskou frakci. Brissot, Guadet, Pétion a Vergniaud nám pomáhali vždy jen velmi chabě. Hébert a Marat bez ustání pomlouvali ve svých listech, velmi rozšířených mezi lidem. Pache, který nejprve oklamal Rolanda svým pokryteckým republikánstvím a ctností, klamal národ a zrazoval ho tím, že na ministerstvu války všechno rozvracel a kladl tisíce překážek dobyvatelskému géniu Dumourieze, tehdy velmi upřímného republikána, ať si dnes říká cokoli. Armády se plnily apoštoly nekázně a lupičství všeho druhu; štáby se zalidňovaly lupiči oddanými frakci. Kanceláře ministerstva války, jakobíni, kordeliéři, sekce, kde hrůzou vládlo třicet darebáků, se rozléhaly křikem vzpoury; naše galerie nás urážely, vyhrožovaly nám, nenechávaly nám už svobodu mluvit; a naši nešťastní přátelé přesto viděli na tolik zla jediný lék, návrh ústavy, který dokončovali, a když se jim mluvilo o rázném úderu proti spiklencům, odpovídali s nanejvýš politováníhodnou chladnokrevností, že je třeba se varovat ty od přírody prudké lidi dráždit.

Vůbec je načase poznamenat, že mezi oběťmi 31. května bylo mnoho mužů vynikajících vzácným nadáním, schopných tříbit morálku, obrodit mravy, rozmnožit blahobyt republiky žijící v míru, zasloužit se o vlast svým soukromým životem i veřejnými ctnostmi; že však mezi nimi nebyl jediný, kdo by byl zvyklý na hluk frakcí a způsobilý k oněm rázným úderům, jimiž lze srazit spiklence; ba ani jediný, kdo by byl s to tušit nepřátelské záměry, jediným pohledem obsáhnout rozlehlý plán spiknutí, a kdyby jej konečně rozpoznali, kdo by proti němu chtěl bojovat jinak než mravními zásadami a nabubřelými řečmi.

Vyjímám Salla, Buzota a Barbaroux, kteří orleánskou frakci od počátku dobře rozpoznali a přidávali se ke mně, aby proti ní při každé příležitosti bojovali; ale jejich bystrozrak nedosáhl příliš daleko; nikdy jsem nikoho kromě Salla nedokázal přesvědčit, že Rakousko a Anglie mají své hlavní agenty mezi jakobíny; a vzpomínám si, že Guadet, Pétion, ba i Barbaroux se ještě v Gironde, šest měsíců po 31. květnu, ohrazovali, když jsem říkal, že Marat a jeho banda jsou zajisté ve službách mocností⁴⁶. Někdy, ve chvílích rozhořčení, to Guadet sice říkal, ale jen jako jakousi metaforu; a rozhodně by nikdy nebyl chtěl vzít to, co nazýval touto hypotézou, za základ svého jednání ve Shromáždění. Byli to příliš slušní lidé, nemohli v takové zločiny uvěřit; a tak jsem jim nepřestával opakovat, že se dříve či později stanou jejich oběťmi.

Poznenáhlu jsem předběhl události: vraťme se k přechodu k dennímu pořádku nad obžalobou Robespierra. Když jsem nemohl mluvit, rozhodl jsem se svou odpověď napsat a vytisknout pod názvem Maximilienu Robespierrovi a jeho royalistům. Tam jsem vylíčil všechny Robespierrovy pikle u jakobínů během roku 1792, frakci kordeliérů, hanebnosti sboru volitelů z roku 1792, záměry orleánské frakce, ctižádostivé plány jednotlivých vůdců. Téměř vše, co jsem předpovídal, se později splnilo, až na to, že proti mému očekávání a proti vší pravděpodobnosti zvítězil velmi prostřední Robespierre nad Dantonem. Říkám velmi prostřední, protože nabubřelé zprávy, které uveřejňuje od té doby, co jako hlavní člen Výboru pro veřejné blaho soustřeďuje všechnu moc a disponuje i asignáty, nemohou oklamat nikoho, kdo ho zná tak dobře jako já. Mizerný autor a velmi chatrný spisovatel, nemá dnes jiného nadání než to, které si může koupit.

Ministr vnitra Roland, který cítil nenapravitelnou chybu onoho přechodu k dennímu pořádku, chtěl ji pokud možno napravit tím, že seznámí národ se všemi zločiny zářijových diktátorů. Dal rozeslat velký počet výtisků mé brožury do departementů⁴⁷ a nepochybuji, že toto veliké rozšíření oddálilo o několik týdnů strašlivé úspěchy frakce.

Přibližně v téže době jsme jí Buzot a já zasadili ránu neméně citelnou. Navrhli jsme a prosadili dekret o vyhoštění Bourbonů⁴⁸. Vzpoura jakobínů, kordeliérů a Komuny si vynutila jeho odvolání; ale získali jsme tím aspoň tu výhodu, že jsme frakci donutili, aby se ukázala, takže ji napříště mohli popírat nebo ji hledat jinde než na proslulé Hoře už jen lidé docela zaslepení a zlé vůle.

Zajisté jsem si dobře zasloužil tu čest být vyhnán z oné Společnosti jakobínů, kde už nezbývalo snad ani třicet jejích starých členů a která byla plná samých kordeliérů. Byl jsem vyškrtnut téhož dne jako Roland, Lanthenas a Girey-Dupré⁴⁹, spolupracovník Brissotova listu, mladý muž plný republikánského smýšlení, odvahy a nadání.